Vysílání

VYSÍLÁNÍ

(INVAZNÍ KRONIKY – KNIHA PRVNÍ)

MORGAN RICE

Morgan Rice

Morgan Rice je autorkou epické fantasy ságy ČARODĚJŮV PRSTEN, která obsahuje 17 knih, podle USA Today je tato sága bestsellerem číslo jedna; podle USA Today jsou bestsellerem číslo jedna také její další ságy, jako jsou: série UPÍŘÍ ŽURNÁLY, obsahující 12 knih; série TRILOGIE PŘEŽITÍ, postapokalyptický thriller; epické fantasy série KRÁLOVÉ A ČARODĚJOVÉ, skládající se ze šesti knih; a také zbrusu nové epické fantasy ságy KORUNY A SLÁVY. Autorčiny knihy jsou dostupné v tištěné i audio verzi a byly přeloženy do více než 25 jazyků.

Morgan se ráda zajímá o názory svých čtenářů, takže se prosím nezdráhejte navštívit její webové stránky www.morganricebooks.com, kde se můžete přidat do seznamu kontaktů, získat knihu zdarma, stejně jako další akční bonusy, stáhnout si zdarma aplikace, mít přehled o posledních novinkách, přidat se na autorčin Facebook či Twitter a jednoduše být s Morgan v kontaktu!

Vybrané ohlasy na tvorbu Morgan Rice

“Pokud jste si mysleli, že po přečtení ságy ČARODĚJŮV PRSTEN už nebudete mít pro co žít, mýlili jste se. Ve VZESTUPU DRAKŮ přišla Morgan Rice s něčím, co se zdá být příslibem další brilantní série, která nás zavede do fantasy světa plného trolů, draků, odvahy, cti, udatnosti, magie a víry ve vlastní osud. Morgan dokázala vytvořit silné postavy, které nás přimějí je obdivovat na každé stránce... Doporučuji do knihovny každého čtenáře, který miluje dobře napsanou fantasy literaturu.”

--Books and Movie Reviews

Roberto Mattos

“Akcí nabitá fantasy, která jistě potěší fanoušky předchozích knih od Morgan Rice, stejně jako fanoušky děl jako je série ODKAZ DRAČÍCH JEZDCŮ od Christophera Paoliniho…. Fanoušci fikce pro mladé budou toto poslední dílo Riceové hltat a pak škemrat o přídavek.”

--The Wanderer, A Literary Journal (komentář k Vzestup draků)

“Oduševnělá fantasy, která do svého příběhu spřádá vlákna záhad a intrik. Cesta hrdiny je o získávání odvahy a uvědomění si smyslu života, který vede k růstu, dospělosti a dokonalosti….Pro všechny, kdo hledají napínavá fantasy dobrodružství, hrdiny a akčně pojatý sled událostí, který žene Thora po cestě, na níž se z malého dětského snílka postupně stává mladým mužem, jenž neohroženě čelí nebezpečí, i když jsou vyhlídky na přežití bídné….A to je pouhý začátek epické ságy pro mladé čtenáře.”

--Midwest Book Review (D. Donovan, eBook Reviewer)

“ČARODĚJŮV PRSTEN má všechny rysy potřebné pro jasný úspěch: hlavní i vedlejší příběh, záhadná atmosféra, stateční rytíři a rozkvétající vztahy, které zacelují rány na zlomených srdcích, a dále také podvod či zrada. Slibuje dlouhé hodiny zábavy a jistě uspokojí všechny věkové kategorie. Dílo najde své místo v knihovnách u všech příznivců fantasy literatury.”

--Books and Movie Reviews, Roberto Mattos

“V této akcí nabité první knize epické fantasy série Čarodějův prsten (která má momentálně již 14 svazků), Riceová představuje čtenářům čtrnáctiletého Thorgrina „Thora“ McLeoda, jehož sen je stát se vojákem Stříbrných, elitní jednotky rytířů, která slouží králi… Riceová skvěle píše a má fascinující předpoklady.”

--Publishers Weekly

Knihy od Morgan Rice

INVAZNÍ KRONIKY

VYSÍLÁNÍ (Kniha č. 1)

PŘISTÁNÍ (Kniha č. 2)

STOUPÁNÍ (Kniha č. 3)

CESTA OCELI

POUZE KDO JE HODEN (Kniha č. 1)

TRŮN PRO SESTRY

TRŮN PRO SESTRY (Kniha č. 1)

DVŮR PRO ZLODĚJE (Kniha č. 2)

PÍSEŇ PRO SIROTKY (Kniha č. 3)

ŽALOZPĚV PRO PRINCE (Kniha č. 4)

KLENOT PRO ŠLECHTU (Kniha č. 5)

POLIBEK PRO KRÁLOVNY (Kniha č. 6)

KORUNA PRO ZABIJÁKY (Kniha č. 7)

SPONA PRO DĚDICE (Kniha č.8)

KORUNY A SLÁVY

OTROKYNĚ, BOJOVNICE, KRÁLOVNA (Kniha č. 1)

TULAČKA, VĚZEŇKYNĚ, PRINCEZNA (Kniha č. 2)

RYTÍŘ, NÁSLEDNÍK, PRINC (Kniha č. 3)

REBEL, PĚŠEC, KRÁL (Kniha č. 4)

VOJÁK, BRATR, ČARODĚJ (kniha č. 5)

HRDINKA, ZRÁDKYNĚ, DCERA (kniha č. 6)

VLÁDCE, RIVAL, VYHNANEC (kniha č. 7)

VÍTĚZ, PORAŽENEC, SYN (kniha č. 8)

KRÁLOVÉ A ČARODĚJOVÉ

VZESTUP DRAKŮ (Kniha č. 1)

POVSTÁNÍ STATEČNÝCH (Kniha č. 2)

OTĚŽE CTI (Kniha č. 3)

ZROZENÍ UDATNOSTI (Kniha č. 4)

ŘÍŠE STÍNŮ (Kniha č. 5)

NOC STATEČNÝCH (Kniha č. 6)

ČARODĚJŮV PRSTEN

CESTA HRDINY (Kniha č. 1)

POCHOD KRÁLŮ (Kniha č. 2)

OSUD DRAKŮ (Kniha č. 3)

POKŘIK CTI (Kniha č. 4)

SLAVNÁ PŘÍSAHA (Kniha č. 5)

ÚTOK CHRABRÝCH (Kniha č. 6)

OBŘAD MEČŮ (Kniha č. 7)

MOC ZBRANÍ (Kniha č. 8)

NEBE KOUZEL (Kniha č. 9)

MOŘE ŠTÍTŮ (Kniha č. 10)

PANOVÁNÍ OCELI (Kniha č. 11)

ZEMĚ OHŇŮ (Kniha č. 12)

VLÁDA KRÁLOVEN (Kniha č. 13)

BRATRSKÁ PŘÍSAHA (Kniha č. 14)

SEN SMRTELNÍKŮ (Kniha č. 15)

RYTÍŘSKÉ KLÁNÍ (Kniha č. 16)

DAR BITVY (Kniha č. 17)

TRILOGIE PŘEŽITÍ

ARÉNA JEDNA: OTROKÁŘI (Kniha č. 1)

ARÉNA DVĚ (Kniha č. 2)

ARÉNA TŘI (Kniha č. 3)

VAMPIRE, FALLEN

PŘED ÚSVITEM (Kniha č. 1)

UPÍŘÍ ŽURNÁLY

PROMĚNĚNÁ (Kniha č. 1)

MILOVANÁ (Kniha č. 2)

ZRAZENÁ (Kniha č. 3)

PŘEDURČENA (Kniha č. 4)

ŽÁDANÁ (Kniha č. 5)

ZASNOUBENÁ (Kniha č. 6)

ZASLÍBENÁ (Kniha č. 7)

NALEZENÁ (Kniha č. 8)

VZKŘÍŠENÁ (Kniha č. 9)

TOUŽÍCÍ (Kniha č. 10)

PROKLETÁ (Kniha č. 11)

POSEDLÁ (Kniha č. 12)

Věděli jste, že jsem napsala několik sérií knih? Pokud jste je všechny nečetli, klikněte na obrázek níže a stáhněte si jejich úvodní knihy!

Chcete knihy zdarma?

Zaregistrujte se na e-mail list Morgan Rice a získejte zdarma 4 knihy, 3 mapy, 1 aplikaci, 1 hru, 1 grafický román a exkluzivní dárky! Pro registraci navštivte: www.morganricebooks.com

Copyright © 2018 Morgan Rice. Všechna práva vyhrazena. S výjimkou povolení podle U.S. Copyright Act 1976, žádná z částí této publikace nesmí být, bez předchozího svolení autora, za žádných okolností reprodukována, distribuována nebo převáděna do jakýchkoliv jiných formátů, ani uchovávána ve sdílené databázi. Tento ebook je licencován výlučně pro Vaše osobní využití. Tento ebook nesmí být dále prodáván nebo darován ostatním lidem. Pokud chcete knihu sdílet s další osobou, zakupte si prosím další kopie. Pokud čtete tuto knihu, ale nezakoupili jste si ji, nebo nebyla zakoupena pouze pro Vaše použití, vraťte ji prosím a pořiďte si svou vlastní kopii. Děkujeme, že respektujete usilovnou práci, kterou autorka na vznik tohoto titulu musela vynaložit. Obsah této knihy je fiktivní. Jména, osobnostní charakteristiky, organizace, místa, události a konflikty jsou beze zbytku produktem autorčiny představivosti, nebo je jejich použití fiktivní. Jakákoliv podobnost se skutečnými osobami, ať již živými nebo mrtvými, je čistě náhodná.

OBSAH

KAPITOLA PRVNÍ

KAPITOLA DRUHÁ

KAPITOLA TŘETÍ

KAPITOLA ČTVRTÁ

KAPITOLA PÁTÁ

KAPITOLA ŠESTÁ

KAPITOLA SEDMÁ

KAPITOLA OSMÁ

KAPITOLA DEVÁTÁ

KAPITOLA DESÁTÁ

KAPITOLA JEDENÁCTÁ

KAPITOLA DVANÁCTÁ

KAPITOLA TŘINÁCTÁ

KAPITOLA ČTRNÁCTÁ

KAPITOLA PATNÁCTÁ

KAPITOLA ŠESTNÁCTÁ

KAPITOLA SEDMNÁCTÁ

KAPITOLA OSMNÁCTÁ

KAPITOLA DEVATENÁCTÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ PRVNÍ

KAPITOLA DVACÁTÁ DRUHÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ TŘETÍ

KAPITOLA DVACÁTÁ ČTVRTÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ PÁTÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ ŠESTÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ SEDMÁ

KAPITOLA PRVNÍ

Kevin si byl docela jistý, že když vám je třináct, neměli byste se dozvědět, že umíráte. Vlastně byste se to nejspíš neměli dozvědět nikdy, ale ve třinácti to rozhodně bylo dost špatné.

„Kevine,“ zeptal se doktor Markham a naklonil se dopředu, „chápeš, co ti říkám? Máš nějaké otázky? A vy, paní McKenzie?“

Kevin se podíval na matku a doufal, že alespoň ona bude tušit, co říct. Doufal, že se možná přeslechl a ona mu to vysvětlí. Byla to malá a štíhlá žena. Působila tvrdým dojmem. Když sama vychovávala syna ve Walnut Creek v Kalifornii, musela taková být. Kevin byl už teď vyšší než ona a jednou, jedinkrát, mu matka řekla, že vypadá jako jeho otec.

Právě teď se ale zdálo, že se snaží zadržet slzy.

„Jste si jistý, že nejde o omyl?“ zeptala se. „Šli jsme na vyšetření jen kvůli věcem, které Kevin viděl.“

Věci, které viděl. To byl hodně mírný způsob, jak o tom mluvit. Jako kdyby jen zmínka o nich mohla všechno zhoršit. Když o tom Kevin matce řekl poprvé, udivilo ji to, ale řekla mu, aby si toho nevšímal. Když pak jednou omdlel, dozvěděl se po probuzení, že ho bude muset někdo vyšetřit.

Od rodinného lékaře se rychle přesunuli na další testy do nemocnice a pak do ordinace doktora Markhama. Stěny tam byly bílé a pokryté upomínkami na výlety snad do všech koutů Země. Když sem Kevin poprvé vešel, zdálo se mu, že se tím doktor snaží si trochu zpříjemnit pobyt v chladném prostředí kliniky. Teď měl pocit, že si tím spíš připomínal místa, na kterých lidem neoznamuje, že umírají.

„Halucinace jsou v podobných případech jedním z příznaků,“ pronesl doktor Markham soucitně.

Kevin si nemyslel, že halucinace jsou správné označení. Halucinace přece znamenaly něco neskutečného, nereálného. To, co viděl on, ale jako by naplňovalo celý svět. Obrazy krajin, které nikdy nenavštívil a které se táhly do daleka.

A samozřejmě tu byla ta čísla.

„23h 06m 29.283s, −05° 02′ 28.59,“ řekl. „To přece musí něco znamenat. Prostě musí.“

Doktor Markham zavrtěl hlavou. „Je mi jasné, že ti to tak připadá, Kevine. Chápu, že chceš, aby to něco znamenalo, ale je nutné, abys pochopil, co se s tebou děje.“

Právě kvůli nim o tom všem Kevin matce řekl. Trvalo mu týdny ji přesvědčit, že si nedělá legraci a na nic si nehraje. Nejprve si totiž myslela, že si z ní střílí. Když se objevily bolesti hlavy, začala ho brát vážně, a dokonce ho omluvila ze školy, když byla bolest obzvlášť silná. Když se poprvé zhroutil, nahnala ho k doktorovi.

„Co se se mnou děje,“ zeptal se Kevin. Divné bylo, jak klidně se cítil – no, ne klidně. Spíš otupěle. Otupěle bylo asi to správné slovo. Jeho matka vypadala, že se každým okamžikem sesype, ale Kevin jako by vše vnímal jen z dálky. Jako by mu celá tíha sdělení teprve měla dojít.

„Máš jedno ze skupiny degenerativních mozkových onemocnění známých jako leukodystrofie,“ pronesl doktor Markham. „Můžu ti to napsat, jestli chceš.“

„O něčem takovém jsem nikdy neslyšela,“ prohlásila Kevinova matka tónem někoho, kdo nemohl uvěřit tomu, co slyší. Kevin v jejích očích viděl těžko zadržované slzy. „Jak by můj syn mohl mít něco, o čem jsem nikdy neslyšela?“

Pro Kevina bylo nejtěžší vidět svoji matku takhle trpět. Vždycky byla tak silná. Kevin nikdy neměl problém, který by nedokázala vyřešit. Předpokládal, že i ji teď napadlo přesně totéž.

„Je to velice vzácné onemocnění, paní McKenzie,“ pronesl doktor Markham. „Nebo spíše skupina onemocnění, přičemž každé se projevuje jinak. Existují různé formy, všechny způsobené genetickou abnormalitou ovlivňující bílou hmotu mozkovou, kterou nazýváme myelinová pochva. Tímto onemocněním trpí obvykle jen několik set lidí z celé světové populace.“

„Pokud víte, o co jde, proč s tím něco neuděláte?“ zeptala se Kevinova matka. „Copak neexistuje nějaká genová terapie nebo tak něco?“

Kevin viděl, že jeho matka něco hledala na internetu. Teď mu bylo jasné, o co šlo. Nic mu neřekla, ale nejspíš tenkrát doufala, že se plete. Možná doufala, že něco přehlédla.

„Na některé formy leukodystrofie existují terapie,“ odpověděl doktor Markham, ale pak zavrtěl hlavou. „Doufáme, že v budoucnu by mohly pomoci všem, ale Kevin nepatří k těm, kterým by v tuto chvíli pomohly. Smutnou pravdou je, že o čím vzácnější onemocnění se jedná, tím méně je prozkoumané, protože chybí prostředky na výzkum.“

„Něco existovat musí,“ nedala se Kevinova matka. „Nějaké experimentální možnosti, studie…“

Kevin se natáhl a vzal matku za ruku. Bylo zvláštní, že měl dlaň téměř větší než ona.

„To je dobrý, mami,“ řekl a snažil se znít, jako by měl všechno pod kontrolou.

„Ne, není.“ Jeho matka vypadala, že se každým okamžikem zhroutí v šoku. „Pokud není žádná možnost, co budeme dělat?“

„Použijeme dostupné léky, abychom Kevinovi zajistili nejvyšší možnou kvalitu života,“ odpověděl doktor Markham. „Alespoň po dobu, která mu ještě zbývá. Je mi líto, že nemám lepší zprávy.“

Kevin sledoval matku, jak se snaží být statečná. Jak se s každým nádechem trochu zklidňuje. Chápal, že se snaží kvůli němu a téměř kvůli tomu měl pocit viny.

„Co to znamená?“ zeptala se. „Co přesně pro Kevina můžete udělat?“

„Předepíšu mu tablety na zmírnění bolesti,“ odpověděl doktor, „a také na snížení rizika křečí. Kevine, vím, že tě ty halucinace můžou stresovat, proto bych rád, aby sis s někým promluvil o tom, jak s nimi pracovat a jak na ně reagovat.“

„Chcete Kevina poslat k psychologovi?“ zeptala se Kevinova matka.

„Linda Yalestromová je expertkou v daném oboru a má skvělé výsledky obzvlášť s mladými lidmi trpícími vzácnými nemocemi,“ přikývl doktor Markham. „Vzhledem k věcem, které Kevin vidí, rozhodně doporučuji konzultaci s ní.“

„Nejsou to jen přeludy,“ ozval se Kevin. Byl si jistý, že jde o něco víc.

„Určitě ti to tak připadá,“ chápavě pokýval hlavou doktor Markham. „Doktorka Yalestromová by ti mohla pomoct.“

„Pokud… pokud myslíte, že to pomůže,“ pronesla Kevinova matka. Kevin tušil, že chce co nejrychleji odejít z ordinace. Pořád ale bylo něco, co potřeboval vědět. Něco, na co se prostě musel zeptat, i když vlastně ani nechtěl znát odpověď.

„Jak dlouho?“ zeptal se nakonec. „Tedy, jak dlouho to bude trvat, než… umřu?“

Pořád tomu ještě nemohl uvěřit. Kevin si uvědomil, že doufá v omyl. Že to všechno je jen nějaká velká chyba. Ale věděl, že to tak není. Nemohl to být omyl.

„To se nedá přesně určit,“ odpověděl doktor Markham. „Rychlost postupu leukodystrofie se různí. Každý případ je jiný.“

„Jak dlouho?“ zopakoval Kevin.

„Možná šest měsíců,“ rozpřáhl doktor Markham ruce. „Je mi líto Kevine, ale víc ti říct nedokážu.“

***

Kevin s matkou zamířili domů. Jeho matka řídila velice opatrně. Kevin tušil, že se potřebuje na něco soustředit, aby se nerozplakala. Většinu cesty na předměstí tak strávili v tichu. Kevin si nebyl jistý, co by měl říct.

Jeho matka promluvila jako první. „Něco vymyslíme,“ řekla. „Najdeme jiného doktora, zjistíme jeho názor. Zkusíme nějaké léky.“

„To si nemůžeme dovolit,“ pronesl Kevin. Věděl, že matka tvrdě pracuje v marketingové agentuře, ale přesto měli jen malý dům, a tak mu bylo jasné, že na podobné věci nemají moc peněz. Nikdy toho moc nechtěl, protože věděl, jak smutně se jeho matka cítí, když mu nemohla dopřát, co by se mu líbilo. Nelíbilo se mu, když svoji matku viděl takhle, čímž to všechno bylo ještě těžší.

„Myslíš, že mi na tom záleží?“ obořila se na něj matka. Teď už se jí po tvářích naplno valily slzy. „Jsi můj syn, umíráš a já… já tě… nemůžu zachránit.“

„Nemusíš mě zachraňovat,“ prohlásil Kevin, i když by si přál, aby ho někdo zachránil. Přál by si, aby se objevil někdo, kdo to všechno zastaví.

Postupně mu začalo docházet, co to znamená. Co to způsobí. A dřív, než skončí školní rok. Bude mrtvý. Bude po něm. Všechno, na co se kdy těšil, je v nenávratnu. Všechno, v co kdy doufal, je marné. Nemá už žádnou budoucnost.

Nebyl si jistý, jak se vlastně cítí. Smutně, to ano, protože šlo o zprávu, u které se lidé obvykle cítili smutně, a protože nechtěl zemřít. Naštvaně, protože se zdálo, že už nezáleží na ničem, co si kdy přál. Zmateně, protože vůbec nevěděl, proč to potkalo zrovna jeho, když na světě byly miliardy lidí.

V porovnání s matkou byl ale klidný. Ona se při řízení celá třásla a Kevin se začal bát, že by se mohli vybourat. Když vjeli do ulice, ve které stál jejich dům, vydechl úlevou. Šlo o jeden z nejmenších domů v bloku, navíc byl starý a viditelně opravovaný.

„Bude to dobré,“ prohlásila jeho matka. Nezněla moc přesvědčivě. Vzala Kevina za paži, aby ho odvedla domů, ale Kevin měl spíš pocit, že ji musí podpírat.

„Bude,“ odpověděl Kevin, protože předpokládal, že to jeho matka potřebuje slyšet víc než on sám. Lepší by ale bylo, kdyby to byla pravda.

Vešli dovnitř a po tom všem se zdálo podivné něco dělat. Jako kdyby normální činnosti nebyly v souladu s tím, co jim řekl doktor Markham. Kevin dal do trouby mraženou pizzu, zatímco jeho matka vzlykala na gauči. Chtěl ji jít utěšit, ale zarazily ho dvě věci. Jednak by si jeho matka nejspíš nepřála, aby ji utěšoval. To ona byla vždycky ta silná, ta, která na něj dohlížela, když je opustil jeho otec. Kevin byl tenkrát ještě malé dítě.

A pak to vidění.

Kevin viděl krajinu pod nebem, které mělo spíš purpurovou než modrou barvu. Stromy byly divně tvarované, s listy, které Kevinovi připomínaly palmy na plážích. Kmeny byly ale pokroucené způsobem, jakým palmy nikdy nerostly. Nebe vypadalo, jako by právě zapadlo slunce, ale i to bylo divné. Kevin si nebyl jistý, co se mu na něm nezdá, protože pozorování slunce nikdy nevěnoval moc času, ale věděl, že takhle vypadat nemá.

V koutku mysli mu znovu a znovu pulzovala čísla.

Procházel místem plným načervenalého písku a cítil, jak se mu do něj boří chodidla. Viděl drobná stvoření, ještěrky, které utíkaly, když se k nim přiblížil. Rozhlédl se…

…a svět zmizel v plamenech.

Kevin se probral na kuchyňské podlaze, pípající časovač na troubě mu oznamoval, že je pizza připravená. Pach pálícího se jídla ho vyburcoval, aby vstal dřív, než přijde jeho matka. Nechtěl, aby ho takhle viděla, aby měla další důvod se trápit a bát.

Vyndal pizzu z trouby, rozkrájel ji na dílky a vzal je do obývacího pokoje. Jeho matka byla na gauči, a i když už neplakala, měla zarudlé oči. Kevin položil pizzu na konferenční stolek a posadil se k matce. Zapnul televizi, aby mohli alespoň předstírat, že je vše v pořádku.

„Promiň, že se musíš takhle starat,“ pronesla jeho matka a Kevin si nebyl jistý, jestli myslí pizzu nebo něco jiného. Stejně na tom teď nezáleželo.

V hlavě mu stále pulzovala čísla: 23h 06m 29.283s, −05° 02′ 28.59.

KAPITOLA DRUHÁ

Kevin přemýšlel, jestli byl někdy tak unavený, jako ve chvíli, kdy jeho matka zajela na školní parkoviště. Měli v plánu chovat se co nejnormálněji, ale měl pocit, jako by každou chvíli mohl usnut. To ani zdaleka nebylo normální.

Nejspíš za to mohly ty léky. V posledních několika dnech jich spolykal spousty. Jeho matka našla další doktory a každý z nich měl jiný plán, jak alespoň zpomalit postup jeho nemoci. Právě tak to vždycky říkali, všichni dávali jasně najevo, že i když jejich přístup je naprosto výjimečný, stejně nemají možnost Kevina zachránit.

„Ať ti to ve škole uteče, zlato,“ popřála mu matka. V jejím hlase zazníval náznak falše. Kevin vycítil, že ji stojí hodně sil se na něj usmát. Věděl, že se snaží kvůli němu, a tak se snažil být silný i on.

„Určitě to uteče, mami,“ ujistil ji a slyšel, že ani jeho hlas nezní přirozeně. Jako kdyby oba hráli nějakou roli, protože se báli přijmout pravdu. Kevin hrál ale hlavně proto, že nechtěl vidět matku znovu brečet.

Kolikrát už před ním plakala? Kolik dní uběhlo od chvíle, kdy poprvé navštívili doktora Markhama? Kevin už to ani nepočítal. Pár dní nechodil do školy, protože mu bylo špatně, ale nakonec si uvědomil, že to tak nevyhovuje ani jemu ani jeho matce. Znovu tak chodil do školy a jen docházel na testy a pokusné terapie. Napíchali do něj nepočítaně injekcí, provedli nespočet krevních testů a užíval mraky potravinových doplňků, protože jeho matka někde na internetu četla, že můžou pomoct. A navíc teď jedli zdravě, takže už žádná pizza.

„Ráda bych, aby vše bylo pokud možno normální,“ pronesla jeho matka. Ani jeden z nich ale nemluvil o tom, že za normálních okolností by do školy jel Kevin autobusem a určitě by se nestarali o to co je normální a co ne.

Nemluvě o tom, že normálně by neskrýval, co ho trápí, ani by neměl radost z toho že, protože se s matkou přestěhoval, jeho nejlepší kamarádka chodí do jiné školy, a tak teď neví nic z toho, co se s ním dělo. S Lunou netelefonoval už několik dní, a tak mu jen přibývaly zprávy v telefonu. Kevin je ignoroval, protože vůbec netušil, co by měl odpovědět.

Jakmile vešel do školy, okamžitě na sobě ucítil upřené pohledy ostatních. Všude se šířily nejrůznější zvěsti, protože nikdo nevěděl přesně, co s ním je. Všiml si učitele, pana Williamse, a za normálního dne by kolem něj prošel, aniž by si ho vůbec všiml. Nepatřil k dětem, kterým učitelé věnovali zvýšenou pozornost, protože neustále vyváděly nějaké lumpárny. Teď ho ale učitel zastavil a prohlížel si ho od hlavy k patě, jako by čekal, že může každou chvíli padnout mrtvý k zemi.

„Jak se cítíš, Kevine?“ zeptal se. „Jsi v pohodě?“

„Dobře, pane Williamsi,“ ujistil ho Kevin. Bylo to snadnější než vysvětlovat, jak se skutečně cítí – že se bojí o matku, že je z léčebných pokusů pořád unavený a jak ho děsí, co asi bude dál.

Jak mu hlavou neustále rotují ta čísla.

23h 06m 29.283s, −05° 02′ 28.59. Nemohl je zapudit, držela se ho jako klíště. Nedala se zapomenout, nedala se ignorovat. Kevin se snažil poslechnout matku a dostat je z hlavy, ale nešlo to.

„No, kdybys něco potřeboval, určitě dej vědět,“ požádal ho učitel.

Kevin si nebyl jistý, co na to říct. Byla to jedna z věcí, které lidé říkali a která byla současně milá, ale neužitečná. Jediná věc, kterou potřeboval, byla taková, kterou mu nikdo dát nemohl – všechno to zvrátit, vrátit vše do normálu. Učitelé toho dokázali hodně, ale tohle nebylo v jejich silách.

Přesto se Kevin snažil, aby vypadal co nejnormálněji. Přežil matematiku a z větší části i dějepis. Paní Kapinská jim vyprávěla o ranné evropské historii a Kevin si nebyl jistý, jestli se to objeví v nějakém testu nebo ne. Očividně šlo ale o to, že se tomu jejich učitelka věnovala na vysoké, a tak se chtěla podělit.

„Věděli jste, že většina stop po Římanech v severní Evropě ve skutečnosti nepochází od Římanů?“ zeptala se. Kevin měl hodiny paní Kapinské rád, protože se nebála odchýlit od tématu a bavit se s nimi o tom, co se jí zrovna honilo hlavou. Kevinovi to připomínalo, kolik se toho ve světě stalo ještě před narozením všech lidí ve třídě.

„Takže jsou falešné?“ zeptal se Francis de Longe. Normálně by se možná zeptal Kevin, ale teď se snažil být pokud možno neviditelný.

„To zase ne,“ pronesla paní Kapinská. „Když jsem řekla, že nejsou od Římanů, chtěla jsem tím říct, že je tam zanechali lidé, kteří nikdy nebyli tam, kde je dnes Itálie. Tyto památky pocházejí od místní populace. Jak ale Římané postupovali a podrobovali si stále větší část světa, uvědomili si místní, že bude nejlepší se přizpůsobit. Změnili způsob oblékání, stavební styl, a dokonce i řeč, kterou mluvili. Změnili všechno, aby dali najevo, na jakou stranu se postavili a získali tak v novém uspořádání společnosti lepší postavení.“ Usmála se. „A pak, když začala propukat povstání proti Římu, bylo nutné znovu změnit postoj.“

Kevin si to zkusil představit: stejní lidé, jen se měnil jejich názor podle toho, kdo zrovna vládl. Celá jejich osobnost se měnila v závislosti na okolnostech. Představoval si to, jako kdyby chtěl být v nejlepší partě ze školy a snažil by se nosit správné oblečení a říkat ty správné věci. I tak ale nebylo snadné si to představit a nejen proto, že se mu v hlavě stále objevovaly neznámé kraje.

Tohle byla zřejmě jediná dobrá věc na tom, co se mu dělo – symptomy nebyly viditelné. Současně to ale bylo trochu děsivé. Něco ho zabíjelo a pokud o tom někdo nevěděl, neměl možnost to zjistit. Kevin tu mohl jen tak sedět a nikdo—

Náhle měl divný pocit, cítil, jak se ho zmocňuje jakési vidění. Narůstal v něm tlak. Ucítil závrať, jako by se celý svět zahoupal, jako by byl propojený s něčím… jiným. Kevin vstal, aby se zeptal, jestli může na záchod, ale pak už bylo pozdě. Nohy ho zradily a on se zhroutil.

Viděl před sebou stejnou krajinu jako v minulosti. Nebe mělo divný odstín, stromy byly divně pokroucené. Sledoval, jak celé okolí hoří oslepujícím plamenem. Jako by plameny šlehaly úplně ze všeho. Všechno to už viděl. Teď ale cítil něco navíc. Jakési pravidelné tepání, jako zvuk podivných hodin.

Jedna Kevinova část věděla, že se určitě jedná o hodiny. Stejně jako podvědomě věděla, že hodiny něco odpočítávají, že jen neměří čas. Pulzy jako by se postupně stávaly intenzivnější, naléhavější. Cítil slovo v jazyce, kterému neměl rozumět. Jenže on mu rozuměl.

„Počkej.“

Kevin se chtěl zeptat, na co má čekat, jak dlouho nebo proč vlastně. Neudělal to ale, protože současně nevěděl, koho by se měl zeptat a hlavně proto, že už se probíral z temnoty a uvědomil si, že leží na podlaze učebny. Stála nad ním paní Kapinská.

„Zůstaň ležet, Kevine,“ řekla. „Poslala jsem pro školního zdravotníka. Hal tu bude každou chvíli.“

Kevin se přesto posadil, protože už věděl, co ho čeká.

„Jsem v pohodě,“ ujistil ji.

„To raději necháme na Halovu posouzení.“

Hal byl velký obtloustlý bývalý saniťák, který měl za úkol, aby se studenti Školy svatého Brendana dostali ze všeho, co se jim při vyučování mohlo stát. Kevin měl někdy pocit, že to zvládali jen proto, že kvůli zdravotníkově péči raději ignorovali ta nejhorší zranění. Kdykoli mohli, vyhýbali se mu.

„Něco jsem viděl,“ pronesl Kevin. „Byla tam planeta a hořící slunce a nějaká zpráva… nějaké odpočítávání.“

Ve filmech někdy kontaktovali někoho důležitého. A ten pak poznal, co je to za zprávu. Vždycky pak svolávali porady a začínali vyšetřovat. Někdo by s tím něco udělal. Jenže tohle nebyl film a Kevin byl normální třináctiletý kluk a paní Kapinská se na něj dívala se směsicí lítosti a zděšení.

„No, jsem si jistá, že o nic nejde,“ řekla. „Nejspíš je normální mít vidiny, když dojde k podobné… příhodě.“

Kevin zatím slyšel mumlání, které se neslo třídou. Nijak mu nepomohlo.

„…prostě upadl a začal se třást…“

„…slyšela jsem, že je nemocný. Snad to není nakažlivé…“

„…Kevin si myslí, že vidí jiné planety…“

Zabolelo ho hlavně to poslední. Ostatní si zřejmě mysleli, že začíná šílet. Kevin nešílel. Nebo si o sobě alespoň nemyslel, že by šílel.

I když trval na tom, že je v pořádku, stejně musel jít s Halem. Musel se posadit v jeho ordinaci, zatímco mu medik svítil do očí a ptal se ho na jeho stav. Očividně neměl o nic větší tušení, co se děje než Kevin.

„Ředitel mi nařídil, ať tě k němu vezmu, jakmile tě prohlédnu,“ řekl. „Myslíš, že to zvládneš, nebo ho mám zavolat sem?“

„Dojdu tam,“ odpověděl Kevin. „Jsem v pohodě.“

„Když myslíš,“ pronesl Hal.

Zamířili k ředitelově kanceláři a Kevina vlastně ani nepřekvapilo, když si všiml, že je tam jeho matka. Samozřejmě, že ji zavolali, když se o něj musel postarat školní zdravotník. Samozřejmě, že dorazila, když se Kevin zhroutil. Jenže ona tu neměla být. Měla být v práci.

„Kevine, jsi v pořádku?“ zeptala se ho, sotva si Kevina všimla. Okamžitě ho objala. „Co se stalo?“

„Jsem v pohodě, mami,“ odpověděl Kevin.

„Paní McKenzie, pokud by to nebylo vážné, nevolali bychom vám,“ prohlásil ředitel. „Kevin se zhroutil.“

„Už je to dobrý,“ trval na svém Kevin.

Nejspíš ale bylo úplně jedno, kolikrát jim to zopakoval.

„A navíc,“ pokračoval ředitel, „se zdá, že byl po probuzení poněkud zmatený. Mluvil o… no, jiných planetách.“

„Planetách?“ zopakovala Kevinova matka. Její hlas zněl dutě.

„Paní Kapinská tvrdí, že to jeho třídu docela znervóznilo,“ pronesl ředitel. Povzdechl si. „Říkám si, jestli by pro Kevina nebylo lepší zůstat chvíli doma.“

Řekl to, aniž by se na Kevina podíval. Očividně bylo rozhodnuto, a i když šlo o Kevina, zdálo se, že on se k tomu nesmí vyjádřit.

„Nechci zameškat hodiny,“ prohlásil Kevin a podíval se přitom na matku. Ani ona určitě nechtěla, aby ve škole chyběl.

„Asi bychom si měli položit otázku,“ pronesl ředitel, „jestli je v tuto chvíli škola opravdu to nejlepší, čemu může Kevin věnovat svůj čas.“

Nejspíš to mělo znít soucitně, ale Kevinovi to jen připomnělo, co mu řekl doktor. Šest měsíců. Nezdálo se, že by to bylo dost času na cokoli, natož na prožití života. Šest měsíců, které letí jako splašené. Odtikávají sekundu za sekundou ve stejném rytmu jako odpočet v jeho hlavě.

„Chcete říct, že nemá smysl, aby můj syn chodil do školy, protože stejně už brzy zemře?“ štěkla na něj Kevinova matka. „Tohle jste chtěl říct?“

„Ne, to samozřejmě ne,“ vyhrkl ředitel a zvedl ruce v omluvném gestu.

„Přesně tak to totiž zní,“ pronesla Kevinova matka. „Zní to, jako by vás nemoc mého syna děsila stejně, jako děti v jeho třídě.“

„Chtěl jsem tím říct, že když se Kevinův stav zhorší, bude stále těžší ho učit,“ pronesl ředitel. „Zkusíme to, ale… nechcete si raději čas s ním pořádně užít?“

Řekl to skutečně soucitně, ale Kevina se to stejně dotklo. Řekl totiž přesně to, co si jeho matka myslela, jen poněkud jemněji. Nejhorší bylo, že měl pravdu. Kevin nebude žít dost dlouho na to, aby se dostal na střední, vysokou nebo si našel práci, nebude dělat nic z toho, na co ho měla škola připravit, tak proč se trápit?