Vysílání

KAPITOLA SEDMNÁCTÁ

Kevin slyšel, jak se místností šíří šepot vědců i reportérů, kteří si začali uvědomovat to, co právě došlo Kevinovi.

Vnitřek „kapsle“ byl prostě jen pevný kámen. Nebyla tam žádná dutina, žádná stopa po jakékoli pokročilé technologii. Kámen, který právě vědci rozřízli, byl…

…no, obyčejný kámen.

Stovka reportérů téměř současně začala vykřikovat otázky, bylo to jako bouře. Vědci na plátně vypadali stejně šokovaně. Stáli tam a zdálo se, že nevědí, co dělat.

„Jaký je další postup, profesore Brewstere?“ zeptal se jeden z nich. „Profesore?“

Brewster neodpověděl. Kevin se na něj podíval a viděl, že je celý rudý rozpaky. Nevěděl, co říct.

„Profesore Brewstere, co se děje?“ vykřikla jedna novinářka.

„To má být nějaký vtip?“ ozval se někdo další.

„Proč je to jen kámen?“ vykřikl třetí novinář.

Kevin sledoval, jak se profesor Brewster rozhlíží. Jako by hledal někoho, kdo za něj odpoví. Vypadal tak zahanbeně, až mu ho Kevinovi bylo líto.

„Já… já ne…“ koktal profesor Brewster. Pak zavrtěl hlavou. „Omlouvám se, ale asi došlo k omylu…“

***

Kevin nikdy v životě nebyl tak zklamaný. Letěl s ostatními zpátky do San Francisca. Mířili zpátky do institutu, protože tam museli vrátit vybavení, a protože profesor Brewster říkal něco o tom, že musí sepsat kompletní hlášení. Kevin by se ale nejraději rozběhl domů a schoval se tam.

Jen tak seděl a doufal, že se znovu objeví ten divný pocit, který vnímal vždy když přicházel signál. Doufal, že dostane nějakou odpověď, vysvětlení, ale neobjevilo se nic. Ticho trvalo už tak dlouho, že si skoro říkal, jestli se mu to všechno nezdálo. Jestli nešlo jen o šálení jeho mysli. Schoulil se na sedačce a nevěděl, co si vlastně myslet nebo co dělat.

Možná, že kdyby měl sluchátka, ale tentokrát mu je nikdo nedal. Jeho matka seděla vedle. Všichni ostatní jako by si udržovali odstup. Dokonce i lidé jako Phil, Ted a doktorka Levinová. Jako kdyby jim někdo řekl, že kdyby se k němu přiblížili, padla by část Kevinova selhání i na ně.

Šlo o jeho selhání. To on měl schopnost luštit signály. To on je zavedl do Jižní Ameriky a pak k místu, kde v malém jezírku spočíval meteorit. Někdo něco pokazil a Kevin se nedokázal zbavit pocitu, že ten někdo byl právě on.

„Neobviňuj se,“ chlácholila ho matka. Očividně jí došlo, na co Kevin myslí. „Nemohl jsi vědět, že to dopadne zrovna takhle. Možná jsme se všichni měli víc zamyslet.“

To zas znělo, jako by si jeho matka vyčítala, že Kevina vůbec vzala do SETI. Možná si myslela, že měla být neoblomnější a zakázat mu to.

„Nevím, co bylo špatně, mami,“ pronesl Kevin. „Vždyť jsem ty signály slyšel. A kapsli jsme našli přesně tam, kde říkali že bude.“

„Našli jsme něco,“ opravila ho jemně matka. „Možná jsme ji všichni tak moc chtěli najít, až jsme předpokládali, že přesně víme, co to bude. Všichni jsme přesvědčili sami sebe.“

Jenže nepřesvědčili sami sebe, přesvědčil je Kevin, protože slyšel signály. A ty byly skutečné. Pocházely z nahrávacího zařízení institutu. Všichni je slyšeli. Tak proč kapsle nebyla tam, kde měla být?

„Co se s tím kamenem stane teď?“ zeptal se Kevin.

„To nevím,“ odpověděla matka. „Myslím, že ho naložili do letadla. Teď už se o něj asi nikdo moc nezajímá, vždyť je to jen kámen. Ale na tom teď nesejde. Důležité je, že jsi v bezpečí.“

Něco v jejím hlase Kevinovi prozradilo, že měla starosti. Jako kdyby čekala problémy, ale Kevin netušil proč.

Pochopil, jakmile přistáli, vystoupili z letadla a dostali se do příletové haly. Téměř okamžitě se totiž spustila smršť otázek, blýskaly fotoaparáty a ozýval se křik ze všech stran.

„Proč jsi to udělal, Kevine?“ vykřikl nějaký novinář.

„Řekni mi, že jsi nelhal!“ zařval někdo vzadu.

„Věřili jsme ti!“

Krom reportérů tam byli i obyčejní lidé, někteří s transparenty, někteří prostě křičeli. Ani jeden z nich nevypadal, že Kevina rád vidí. Shromáždili se kolem vědců vybalujících vybavení. Meteorit byl někde mezi tím. Když v něm nebylo ani stopy po mimozemšťanech, nikdo se nestaral o to, jestli ho vezmou do NASA.

„Připadá ti v pořádku, abychom my všichni platili cizí výlet do Kolumbie kvůli nějakému šutru?“ ozvala se další otázka. „Nemyslíš, že to bylo jen plýtvání penězi, které se jinak mohly investovat do školství nebo armády?“

Lidé se kolem tlačili stále víc, nepřestávali křičet otázky a Kevin si uvědomil, že ho úplně obklopili. Ztratil z dohledu matku a bylo to, jako kdyby se topil v záplavě blesků a otázek, které ho téměř ohlušovaly.

„Proč jsi lhal, Kevine?“

„Chtěl sis užít pozornost médií?“

„Je to kvůli tvé nemoci?“

Kevin držel hlavu skloněnou, nevěděl, co říct. Snažil se najít cestu davem, ale všude byli jen lidé, kteří na něj hleděli obviňujícími pohledy. Někdo se ho pokusil chytit. Nebyl to nikdo od novin, ale reportéři si s radostí fotili, jak se po něm sápou lidé s transparenty.

„Podvodníku! Lháři!“

Kevin měl co dělat, aby se udržel na nohách. Bál se, že upadne, jak ho ostatní strkali sem a tam. Ucítil, jak ho někdo chytil za paži. Ruka ho pevně sevřela a táhla ho skrz dav. Kevin si všiml Teda, který odstrkoval všechny, kdo se dostali příliš blízko. Několika reportérům zabránil v natáčení.

„Pohyb!“ vykřikl. „Venku na nás čeká auto!“

Kevin se snažil nezdržovat. Ted mu klestil cestu skrz reportéry podobně, jako kdyby prošlapával hluboký sníh. Kevin spěchal, aby se před ním cesta znovu nezavřela. Postupně se propracovali až k hlavnímu letištnímu vchodu.

„Tamhle!“ ukázal Ted na čekající dodávku. Kevinova matka a půltucet vědců už čekal uvnitř. Kevin tu krátkou vzdálenost raději přesprintoval a naskočil dovnitř. Posadil se vedle matky a ta se k němu přitiskla, jako by se bála, že když ho pustí, zmizí. Tentokrát si Kevin nestěžoval.

Řídil Ted. Zapojil se do konvoje vozidel, který Kevinovi připomínal ten, kterým cestovali v deštném pralese. Kevin si všiml aut, které najížděly vedle nich. Viděl, jak se otvírají jejich okénka a objevují se další kamery. Ted ale nezastavoval.

Zdálo se, že cesta zpátky do komplexu NASA trvá celou věčnost. Davy, které ho původně obklopovaly, tu byly pořád. Tentokrát ale nebyly zvědavé, byly zuřivé. Kevin slyšel, jak na ně pořvávají a když Ted zastavil u hlavního vchodu, bez váhání do něj vběhl. Nezkoušel těm lidem nic říkat, ani vysvětlovat. Nebyl si totiž jistý, jestli vůbec nějaké vysvětlení má. Raději zamířil k přidělenému pokoji. Matku, která šla za ním ignoroval. Posadil se na postel a doufal, že přijde na to, co dál.

Když se mu to nepodařilo, zamířil do jedné z odpočinkových místností a použil místní počítač, aby zavolal jediné osobě, která mu ještě mohla pomoct.

Když Luna přijala hovor, vypadala ustaraně. Kevin to chápal.

„Viděla jsi vysílání,“ řekl.

„Myslím, že ho viděli všichni,“ odpověděla Luna. „Nechápu to. Myslela jsem, že by tam mělo být něco extra… nějaké mimozemské krámy.“

„To jsem si taky myslel,“ pronesl Kevin. „Ale teď… jsem si jistý, že jsem ty signály pochopil správně.“

„O tom nemluv,“ vyzvala ho Luna pevným hlasem. „Nezkoušej to zpochybňovat. Byla jsem tam, když jsi ta čísla viděl, vzpomínáš? Vím, že je to skutečné.“

Bylo příjemné vědět, že mu někdo věří. Zvlášť Luna. Bylo to něco, na čem se dalo stavět, a právě to teď Kevin potřeboval.

„Domů by ses teď asi vracet neměl,“ řekla Luna. „Věděl jsi, že tam jsou reportéři už od chvíle, kdy to všechno začalo?“

Kevin přikývl.

„No, tak teď jich je tam jednou tolik a pak spousta dalších lidí, kteří se netváří vůbec spokojeně. Jako by chtěli rabovat nebo co.“

„To proto, že jsem jim dal sen,“ pronesl Kevin. „A teď si myslí, že jsem jim lhal.“

„No ale neměli by tě obviňovat,“ řekla Luna. „Vždyť jsem to vysílání viděla taky. Dokonce i profesor Brewster řekl, že je ten kámen z vesmíru.“

To ale nestačilo, nebo ano?

„Nemyslím, že by tohle něco zlepšilo,“ řekl Kevin. „Budou tvrdit, že je to jen obyčejný meteorit, jakých je všude plno.“

Popravdě předpokládal, že se to tím jen zhorší, protože pokud byl někdo, kdo rozhodně nechtěl vypadat jako hlupák, byl to…

„Kevine,“ ozvala se jeho matka ode dveří. Stála tam s Philem po boku. „Pojď se mnou. Profesor Brewster si s námi chce mluvit.“

Kevin polkl, protože mu to až příliš připomínalo chvíle, kdy s ním chtěl mluvit ředitel ve škole.

„Asi budu muset jít,“ řekl Kevin Luně.

„Dobře,“ odpověděla Luna. „Jen si pamatuj, že to není tvoje vina.“

Kevin si to opakoval cestou skrz komplex. Za normálních okolností by Phil vtipkoval, teď se ale tvářil vážně, téměř nemluvil a jen jim otvíral dveře. Když se dostali ke kanceláři profesora Brewstera, neřekl Phil ani slovo. Jen se otočil a odešel.

„Co se stalo?“ zeptal se Kevin matky.

„Myslím, že se spousty lidí dotklo, jak oškliví na ně ostatní jsou,“ řekla. „Všichni věřili, že najdou mimozemšťany a… nenašli je, Kevine.“ Vzala ho za ruku. „Raději se připrav. Já… nemyslím, že tohle bude příjemné.“

Vešli do kanceláře profesora Brewstera. Už na ně čekal. Seděl za stolem a tvářil se vážně, téměř zle. Nepozdravil je, když vstoupili, jen pokynul, aby se posadili na dvě židle u jeho stolu.

„Kevine,“ řekl, „paní McKenzie, musíme si promluvit.“ Odmlčel se a zadíval se na Kevina, jako by mu chtěl proniknout do hlavy. „Kevine, musím se tě zeptat, vymyslel sis to všechno?“

„Jak se opovažujete ptát se mého syna na něco takového?“ obořila se na něj Kevinova matka a napůl přitom vstala ze židle. „Kevin není lhář.“

„Prosím, paní McKenzie, posaďte se,“ vyzval ji profesor Brewster. „Kevine, vymyslel sis to?“

Kevin nemohl uvěřit tomu, že se ho skutečně tak ptá.

„Ne,“ odpověděl a zavrtěl hlavou.

„Určitě?“

„Tohle je nehorázné,“ prohlásila Kevinova matka. „Na takové otázky nemáte právo.“

Profesor Brewster složil ruce na prsou. „Vzhledem k objemu peněz, které do tohoto projektu vložila vláda mám nejen právo, ale i povinnost se ptát. Kevine?“

„Slyšel jste signály,“ řekl Kevin. „Nevymyslel jsem si to!“

„Ano, signály jsem slyšel,“ přikývl profesor Brewster. „Ale ty jsi byl jediný, kdo je dokázal přeložit. A vesmír je plný elektromagnetických poruch.“

„Nic jsem si nevymyslel,“ trval na svém Kevin. „Dal jsem vám souřadnice. Dal jsem vám o těch planetách informace, které nikdo jiný neměl.“

„To všechno sis mohl dohledat a vymyslet,“ prohlásil profesor Brewster. Zadíval se na Kevinovu matku. „Možná tě někdo navedl.“

„Chcete mě z něčeho obvinit?“ štěkla Kevinova matka.

„Jen přemýšlím nad možnostmi,“ odpověděl profesor Brewster a povzdechl si. „Stejně jako spousta dalších lidí. Pravdou je, že jste sem přišli a my do vás investovali prostředky, které jsme investovat neměli. Zdravotní péče, testování… a teď mi volají důležití lidé, kteří se ptají, jestli to byl všechno jen trik.“

„Nebyl,“ nedal se Kevin. Proč mu najednou nikdo nevěřil?

„Tak proč, když jsme rozřízli tu tvoji kapsli, byl to jen kámen?“ zeptal se profesor Brewster.

„To… nevím,“ uznal Kevin. Mělo by tam být něco víc. Nechápal to. „Říkal jste, že je z vesmíru.“

Profesor Brewster sebou při těch slovech trhnul. „To mi nepřipomínej. Riskoval jsem svoji pověst, abych tě podpořil, Kevine. Postavil jsem se před kamery a řekl všem, že nelžeš. Z vesmíru je ale spousta kamenů. V každém okamžiku na Zemi dopadají vesmírné fragmenty. Máme tu lovce meteoritů, kteří je prodávají na internetu. Pravdou je, že nám tenhle kámen nepřinesl žádný důkaz o mimozemské civilizaci. Nic z toho, co jsi sliboval.“

Kevin si vzpomněl na to, co mu řekla Luna. „Není to moje vina.“

Profesor Brewster položil ruce na stůl a zavrtěl hlavou. „V tuhle chvíli to už nehraje roli,“ řekl. „Jde o to, že tvoje přítomnost zde je nežádoucí. Mocní lidé od nás čekají výsledky a my jsme jim je nedali. Už teď jsem měl pár hovorů, které navrhovaly snížit rozpočet, pokud se od tebe okamžitě nedistancujeme.“

Kevin se snažil pochopit, co to znamená. „Chcete… chcete mě poslat pryč?“

Profesor Brewster zachoval kamennou tvář. „Nevím, jestli sis to všechno vymyslel nebo ne, ale můžu ti říct tohle: FBI už vyšetřuje, jestli jste se ty a tvoje matka nedopustili nějakých zločinů. Nejlepší, co teď můžete udělat, je odejít. Oba dva. Nic odsud neodnesete a dostanete účet za veškerou péči, které se vám zde dostalo.“

„Pojď, Kevine,“ pronesla jeho matka. „Odcházíme.“

Podařilo se jí znít, jako by se tak sama rozhodla a ne, jako by je právě oba vyhodili. Rozčileně pochodovala chodbou, která vedla z budovy a kdyby Kevin neviděl slzy v jejích očích, nejspíš by jí opravdu věřil, že je naštvaná a ne dotčená.

Prošli kolem doktorky Levinové, která se od nich napůl odvrátila. Kevin se zastavil přímo před ní a doufal, že se mu to podaří vysvětlit.

„Doktorko Levinová…“ začal.

Ředitelka SETI mu nedovolila dokončit větu. „Je mi líto, Kevine. Slyšela jsem, co se stalo.“

„Mohla byste promluvit s profesorem Brewsterem,“ řekl.

Doktorka Levinová zavrtěla hlavou. „Nemyslím, že by mě David právě teď vyslechl. Tím že jsem vás sem přivedla, jsem teď hodně ztratila.“

„Ale já si nevymýšlím,“ bránil se Kevin.

Doktorka Levinová si povzdechla. „Já vím, že tomu věříš, Kevine,“ řekla. „Jde o to… možná jsem měla být pečlivější. Možná jsi to všechno zjistil nějak úplně jinak a já si toho nevšimla.“

„Tak to není,“ nedal se Kevin.

Matka ho vzala za ruku. „Pojď, Kevine. Tady jsme skončili. Pojedeme domů.“

Odvedla ho od doktorky Levinové a když se Kevin ohlédl, všiml si, že se doktorka vyhýbá jeho pohledu. Když s matkou vyšel ven, ozvala se další bouře otázek.

Překvapilo ho, když si všiml, že na ně čeká Ted. Stál u auta Kevinovy matky. Musel ho sem přivézt.

„Budete taky zpochybňovat pravdomluvnost mého syna?“ zeptala se ho Kevinova matka a postavila se před něj.

Kevina překvapilo, nebo možná nepřekvapilo, že Ted jen zavrtěl hlavou. „Nic takového. Chtěl jsem si s ním jen promluvit.“

Kevinova matka se zatvářila nejistě, ale Kevin jí stiskl ruku.

„To je dobrý, mami,“ řekl. „Věřím mu.“

Popravdě ale věřil i spoustě vědců. Vzhlédl k Tedovi.

„Nevymyslel jsem si to,“ řekl.

„To jsem ani nikdy netvrdil,“ řekl Ted. „Lidé mění své názory, aby zapadli. Jsou zklamaní, když něco nevyjde a hledají někoho, koho by mohli obvinit. Myslí si pak, že důkaz, který viděli na vlastní oči musí být nějaký podvrh.“

Natáhl ruku a Kevin mu s ní potřásl. „Díky, Tede.“

„Dávej na sebe pozor,“ řekl Ted. „A… snaž se moc si nepřipouštět to, co ostatní říkají, dobře?“

„Dobře,“ slíbil Kevin.

Nějak ale netušil, jak by to měl dokázat. Slíbil totiž světu mimozemšťany a selhal.

Selhal.

Takže nakonec je přeci jen podvodník, ne? Že by si to všechno opravdu jen představoval?

KAPITOLA OSMNÁCTÁ

U Kevinova domu skutečně čekali reportéři. Tedy nejen oni. Byli tam reportéři, protestující lidé, a dokonce několik policistů, kteří se je snažili držet dál od domu. Kevin seděl se skloněnou hlavou na sedadle auta a doufal, že si ho nikdo nevšimne, ale to mu nemohlo vyjít. Ve chvíli, kdy si lidé všimli přijíždějícího auta, obklopili ho a jako už tolikrát Kevina oslepila záře blesků fotoaparátů.

„Až otevřu dveře, nezastavuj,“ pronesla jeho matka. Vystoupila a Kevin se připravil na nejhorší.

Otevřela mu dveře, a i když byl vyšší než ona, ochranářsky ho objala.

„Uhněte,“ zaječela na lidi. „Zmizte z mého pozemku.“

Reportéři kousek ustoupili, ale tlak se téměř nezmenšil. Kevin se držel matky a společně si probojovávali cestu skrz. Policisté křičeli na lidi, aby ustoupili, ale fyzicky se nijak nesnažili Kevinovi s matkou pomoct. Kevin měl pocit, že byli stejně naštvaní, jako všichni ostatní. Kolik jich věřilo, že si konečně popovídají s mimozemšťany? Kolik jich ho teď nenávidělo, protože kapsle byla jiná, než očekávali?

Přesto však s matkou postupoval kupředu, prodírali se mezi lidmi, kteří se po nich sápali a žádali odpovědi na otázky, na které Kevin neuměl odpovědět.

„Proč tam nebyli mimozemšťané?“

„Proč jsi to udělal?“

„Víš, kolika lidí se tohle dotklo?“

Kevin viděl, jak se k nim jeho matka rozčileně obrací. Pokusil se ji odtáhnout, ale už bylo příliš pozdě.

„Nechte mého chlapce na pokoji!“ vykřikla. „Neudělal nic špatného. Je nemocný!“

Protlačili se do domu a zabouchli za sebou dveře. Kevinova matka za nimi zamkla, jako by se bála, že se dovnitř pokusí někdo proniknout. Zatáhla závěsy v celém domě a zablokovala tak výhled fotografům, ale i vnější světlo.

Kevin zapnul televizi. Běžely zprávy – se záběry jejich domu a krátký klip ve kterém jeho matka působila jako šílenec prodírající se reportéry.

„Nechte mého chlapce na pokoji! Neudělal nic špatného. Je nemocný!“

Ve spodní části obrazovky přejížděla slova Přiznání podvodu? Slova, která ho obviňovala, aniž by bylo přímo vzneseno jakékoli obvinění. V jejich podání to znělo, jakože se jeho matka pokoušela omlouvat nějakou špatnost, kterou měl provést, a ne že se za něj prostě jen postavila.

Přece se za něj postavila, nebo ne?

„Měl bys to vypnout,“ pronesla jeho matka. Chopila se ovladače a sama televizi vypnula. „Když se budeš dívat, co o tobě vykládají, ničemu to nepomůže.“

„Mami,“ ozval se Kevin, „to, co vykládají… Zní to, jako že mi ve skutečnosti nevěříš. Jako by sis myslela, že jsem si to vymyslel, protože jsem nemocný.“

Jeho matka několik chvil neodpovídala.

„Ty si to opravdu myslíš,“ pronesl Kevin. Nemohl tomu uvěřit. Myslel by si, že alespoň jeho matka bude v takovou chvíli na jeho straně.

„Nevím, co si myslet, Kevine,“ prohlásila matka. Zněla neskutečně unaveně. „Vím, že ty tomu všemu věříš.“

„Našli jsme signál,“ nedal se Kevin. „Bránila jsi mě před profesorem Brewsterem.“

„Jsi můj syn,“ pronesla jeho matka. „Nenechám je o tobě vykládat špatnosti, ať se děje cokoli. Ať už je to pravda nebo ne… nevím. Přesvědčil jsi mě, ale to s tím kamenem…“

Kevinovi se udělalo špatně. Měl pocit, jako by se vrátil v čase do chvíle, kdy ho matka poprvé vzala do SETI. Když to udělala jen proto, že si myslela, že to Kevin potřebuje. Nechtěl, aby to pro něj dělala jen proto, že byla jeho matka a měla pocit, že to musí dělat. Chtěl, aby mu věřila.

„Nakonec stejně odejdou,“ řekla matka. „Zapomenou na to všechno. Budeme dál žít bez nich, bez mimozemšťanů, bez toho všeho.“

Tvářila se, jako by se snažila zlepšit náladu Kevinovi, ale Kevin si říkal, jestli se nesnaží zlepšit náladu sama sobě.

Možná by i něco řekl, ale v tu chvíli zazvonil její telefon.

„Ano?“ ozvala se. „Kdo je… Ne, nemám co říct vám, ani žádnému jinému reportérovy.“

Sotva zavěsila, ozval se další hovor a pak další. Pokaždé zavěsila po několika sekundách rozhovoru. Když zazvonil telefon znovu, Kevin měl pocit, že jím matka práskne o zeď. Když se zadívala na displej, objevil se jí v obličeji ustaraný výraz.

„Co se děje, mami?“ zeptal se Kevin.

„To je z práce,“ odpověděla mu matka a něco v jejím hlase Kevinovi prozradilo, že se bojí. Přijala hovor a pokynula Kevinovi, aby byl tiše. „Zdravím, pane Banksi. Ano, je to dost špatné. Ano, vím, že jsem byla mimo, ale můj syn… ano, to vím. Ne, to samozřejmě chápu, ale… To nemůžete. Vím, že je to špatná publicita, ale nemůžete…“ Odmlčela se a několik sekund jen poslouchala. „Ne, to chápu.“

Ukončila hovor a pak telefon opravdu zahodila. Posadila se na okraj gauče a složila hlavu do dlaní.

„Mami?“ zeptal se Kevin a natáhl k ní ruku. „Co se stalo?“

„To bylo z práce,“ odpověděla, aniž by vzhlédla. „Oni… mě vyhodili. Prý si nemůžou dovolit negativní publicitu plynoucí z toho, že by zaměstnávali někoho, kdo je spojený s tímhle vším.“

„A to můžou?“ zeptal se Kevin. Nezdálo se mu, že by něco takového mělo být možné, zvlášť, když nikdo neudělal nic špatného.

„Prý ano,“ vzdychla matka, „a pokud bych se soudila, nejspíš by to bylo tak drahé, že bych nakonec stejně nemohla nic dělat. A soudce by dost možná souhlasil s tím, že jim kazím obchody.“

Kevinovi se to nezdálo fér. Nebylo to správné. A nejhorší bylo, že s tím asi nemohli nic dělat.

„Promiň, mami,“ řekl. „Kdybych si to nechal pro sebe…“

„Není to tvoje chyba,“ chlácholila ho matka.

Kevin věděl, že mu teď lže. Díky televizi věděl, že mu lže a ani si sama nemyslí, že by za to nemohl. Šel do NASA, mluvil o mimozemšťanech a jeho matku teď vyhodili z práce a jemu už nikdo nevěřil.

„Bude to dobré,“ prohlásila jeho matka. Nezdálo se, že by o tom byla přesvědčená. „Najdeme způsob, jak se s tím vypořádat.“

Seděla na gauči a ani nezapnula televizi. Ona ani Kevin se neodvažoval roztáhnout závěsy. Kevin nakonec zamířil do svého pokoje a zůstal v něm sám sedět v temnotě. Alespoň nebude matce na očích.

Po chvíli padl jeho pohled na sluchátka, která mu dal Ted předtím, než odjeli z institutu. Nasadil si je spíš kvůli naději, že ztlumí hluk reportérů před domem, než že by čekal nějaké nové vysílání. Nebo v něj možná doufal. Kdyby dostal další zprávu, která by tohle všechno vyjasnila, možná by mohl vyjít ven k reportérům a vysvětlit jim to. Možná, že by pak lidé pochopili, že to všechno byla pravda a že si nic nevymýšlel.

Neslyšel ale nic než ticho. Žádný signál, žádná slova v hlavě, žádné známky čehokoli, co by mohlo pomoct. Sundal si sluchátka, hodil je stranou a uložil se ke spánku. Možná, že to ráno bude lepší.

***

Kevin přešel k oknu pokoje a vyhlédl ven způsobem, kterým by zřejmě hledal první sníh, kdyby tak v Kalifornii padal. Díval se ale po reportérech. Doufal, že je těch několik dalších dní už znudilo a zmizeli.

Neznudilo. Před domem pořád stály kamery a reportéři s mikrofony. Čekali na cokoli, co by mohli přidat do svých reportáží. Kevin by si přál, aby šli pryč a už snad po sté si říkal, že by mohl sejít dolů a požádat je, aby odešli, ale neudělal to. Bylo to něco jiného než před nimi překládat zprávu na tiskové konferenci. Navíc si myslel, že právě na tohle čekali.

Raději se tedy rozhodl obléknout. Lehce zavrávoral, když ho zasáhla závrať. Následovala ji bolest, která mu rezonovala v hlavě. Na rtu ucítil vlhkost. Když si na něj sáhl, zjistil, že krvácí z nosu. Dokonce si i připadal nemocnější. Cesta do koupelny a ranní hygiena ho téměř vyčerpala.

Nakonec to ale zvládl. Nechtěl dělat starosti matce. Ujistil se, že vypadá normálně, a nakonec zamířil po schodech dolů. Snažil se skrýt lehké chvění rukou, které ho teď téměř neopouštělo.

Až do teď si vlastně neuvědomil, jak velké péče se mu dostávalo v institutu. Stěžoval si na všechny ty testy a skeny a všechno ostatní, ale možná, že něco z toho skutečně zpomalovalo jeho nemoc. Možná ale byl jen tak vytížený, že si ani neuvědomil, jak postupuje.

„Nesmím jí přidělávat starosti,“ přikázal sám sobě.

Když scházel dolů, uslyšel hlasy.

„Mrzí mě to, paní McKenzie, ale tohle není vtip. Bude s vámi zahájeno řízení kvůli zneužití syna k defraudaci a musíme ho brát opravdu vážně.“

Kevin spěchal dolů a všiml si skupiny lidí v oblecích, která právě rozmlouvala s jeho matkou. Ta vypadala, jako by vůbec nespala a když se podívala na Kevina, všiml si fialových kruhů pod jejíma očima.

„A tady ho máme,“ pronesl jeden z mužů. „Možná bychom od něj mohli získat prohlášení. Mohlo by pomoct.“

„Ne,“ zarazila ho matka, „ne teď a ne takhle. Chci, aby mému synovi dali všichni pokoj.“

„Mně to nevadí, mami,“ ujistil ji Kevin.

„Mně ale ano,“ prohlásila jeho matka. „Jdi do kuchyně. Potřebuji si promluvit s těmihle lidmi.“

Kdyby na Kevina křičela, hádal by se s ní. Ona ale zněla jen nekonečně smutně, a tak Kevin udělal, co po něm chtěla. Odešel do kuchyně a zasedl ke stolu. Celou dobu se ale pokoušel odposlouchat, co se dělo za zdí.

„Budu muset prodat dům,“ pronesla jeho matka. „Tohle bude tak drahé… nenapadá mě jiný způsob.“

„Chápu, že je to obtížné, paní McKenzie, ale je důležité se s tím vypořádat. Druhá možnost by mohla zahrnovat vězení. Pro vás nebo vašeho syna.“

Kevin stiskl hranu stolu tak pevně, až ho to zabolelo. Tohle přece nemohli, nebo ano? Nemohli jen tak zavřít jeho matku, když on přitom mluvil pravdu. Seděl tam a nejraději by vrazil do vedlejšího pokoje a rozkřičel se. Současně ale věděl, že by to nepomohlo.

Stále ještě seděl za stolem, když si všiml postavy, která se proplížila na jejich dvorek. Měla na sobě plášť a na hlavě pletenou čepici, aby ji nikdo nepoznal. Seskočila z plotu s ladností někoho, kdo s tím má ohromné zkušenosti.

Kdyby to byl reportér nebo někdo cizí, nevěděl by Kevin, co dělat. Možná by volal o pomoc. Nejspíš ano. Přerušil by jednání své matky i přes to, jak bylo závažné. Takhle ale odemknul zadní vchod a pustil Lunu dovnitř.

„Ahoj,“ vyhrkla a objala ho tak náhle, až ho to překvapilo.

„Ahoj,“ odpověděl Kevin. „Tak si říkám, proč jsi nešla předem?“

„Je tam moc lidí,“ ušklíbla se Luna a odstoupila od něj. Sundala si čepici. „Líbí se ti můj převlek?“

„Skvělej,“ odpověděl Kevin, ale nedokázal se přimět k úsměvu.

„Co se děje?“ zeptala se Luna. Pak zavrtěla hlavou. „Blbá otázka.“

Kevin se rozhodl znovu posadit a Luna se k němu přidala. Kolikrát už tu takhle dělali domácí úkoly? Tentokrát to ale bylo jiné. Vážné.

„Máme tu právníky, hned vedle,“ řekl. „Mamka prý možná bude muset do vězení. A budeme muset prodat dům.“

„Proč jako?“ nechápala Luna. Mluvila tónem, který naznačoval, že by je klidně všechny zbila, ať to jsou právníci nebo ne. „Vždyť jste neudělali nic špatného.“

„Oni si myslí, že ano,“ pronesl Kevin. „Myslí si… řekl bych, že si myslí, že jsem si to všechno vymyslel, abych na sebe přitáhl pozornost, nebo abych si vylhal lepší léčbu nebo něco takového.“

„Tak to jsou blbci,“ prohlásila Luna s jistotou v hlase. Nikdo si zřejmě nebyl tak jistý jako ona. „Dal jsi jim zprávy z jiné planety. Řekl jsi jim všechno o planetě, o které by jinak v podstatě nic nevěděli. Pomohl jsi jim najít ten meteorit nebo co to je, i když v něm nic nebylo. Není tvoje chyba, že mimozemšťani jsou divní a posílají lidem jako dárky kameny.“

Zadívala se na něj tak, jak to dovedla jen Luna. Kevinovi to bylo příjemné.

„Takže mi věříš?“ zeptal se.

Přikývla. „Věřím ti. A taky věřím, že to zvládneš. Najdeš způsob, jak se s tím vypořádat.“

„A to jsi sem lezla přes plot, jen abys mi řekla tohle?“ zeptal se Kevin.

Luna mu položila ruku na rameno. „A k čemu máme kamarády? Baví mě se někam plížit. Je to zábava. A navíc, musím tě někam vzít.“

Kevin se na ni překvapeně zadíval.

„Kam?“ zajímalo ho.

Široce se usmála.

„To je překvapení.“