Vysílání

Doktorka Levinová však působila poměrně lhostejným dojmem.

„Je ohromující, že si vybrali právě tenhle způsob komunikace,“ řekla. „Posílají nám o sobě tolik informací, snaží se zachovat povědomí o tom, jací jsou.“

„Jací byli,“ opravil ji Kevin. Tohle bylo ze zpráv poměrně jasné. Ti, kdo zprávy odesílali, už dávno zemřeli. Současně to tak bylo všechno smutné, ale i ohromné, protože šlo o poslední spojení se zaniklou civilizací.

Zvláštní ovšem bylo, jak prostě a netečně se o všem vyjadřovali. Kevin se dozvěděl hodně o kultuře a jazycích bytostí, které obývaly cizí planetu, přesto ale nevěděl dost, aby zjistil, jaké ty bytosti skutečně byly. Které z bytostí, jež viděl v cizí krajině, s ním teď komunikovaly? Byly to ty skrčené pancéřované příšery? Nebo šlo o dlouhokrké tvory podobné žirafám? Kevinova představivost mu stále vnucovala myšlenku na humanoidní stvoření, ale zatím se o tom žádná zpráva nijak nezmínila.

Kevin by si přál, aby o tom mohl říct celému světu. Když už bylo jeho nutkání nesnesitelné, vyhledal doktorku Levinovou, protože předpokládal, že bude mít podobný pohled na věc. Našel ji v kantýně s Philem.

„Bojím se, že to všechno přeložím, oni si to nahrají a pak to schovají někde v archivu,“ řekl.

„Profesor Brewster je jen opatrný,“ pronesla doktorka Levinová. Kevinovi to znělo, jako kdyby se snažila přesvědčit i samu sebe.

„Co když si jen dává pozor, aby se o mimozemšťanech nedozvěděl nikdo další?“ zeptal se Kevin. Opravdu ho to trápilo. Dokázal si představit, že by to vysoký vědec bez problémů utajil. „Co když s ním má matka souhlasí jen proto, že nechce, aby se mi někdo vysmál?“

„To se určitě nestane,“ pronesla doktorka Levinová. I tentokrát zněla nejistě.

„Co tím chcete říct?“ zeptal se Kevin. Nebyl si jistý, jestli mu doktorka odpoví nebo ne.

„David… profesor Brewster… se musí zodpovídat lidem ve vládě,“ odpověděla doktorka Levinová. „Část jeho zdrojů pochází z armády. Něco takového… je možné, že to budou chtít utajit.“

Kevinovi bylo jasné, že z toho nemá radost. „Takže to možná nikdy neoznámí veřejně?“

„Nejspíš se budou bát, že by lidé začali panikařit,“ odpověděla Doktorka Levinová. Kevin měl opět pocit, že s tím sama nesouhlasí.

„Tak to lidem řekněte vy,“ vyzval ji Kevin. „Celá vaše organizace chce najít mimozemšťany.“

Doktorka Levinová se pousmála. „To nemůžu,“ řekla. „Kdybych to udělala, bylo by pro SETI vše mnohem těžší. Profesor Brewster by mi to neodpustil a někteří z jeho nadřízených… no, asi by to považovali za zradu.“

„Ale lidé mají právo to vědět,“ zavrtěl hlavou Kevin.

„Podle nich mají lidé právo vědět jen to, co jim sami řeknou,“ odpověděla Levinová.

Kevin znovu zavrtěl hlavou. „Tohle není správné. Profesor Brewster by se jim měl postavit.“

„Zkusím s ním promluvit. Phile, proč zatím neprovedeš Kevina po okolí? Určitě se musí nudit, když tráví celé dny ve svém pokoji nebo tady.“

Skutečně to byla nuda. Dokonce i škola z toho porovnání vycházela lépe. Kevin možná nebyl zvlášť akční typ a v létě nekempoval, ale zrovna tak nepatřil k těm, kteří tráví celé dny ve svém pokoji. A teď neměl na práci nic jiného než fungovat jako přijímač mimozemských zpráv.

Už dřív se po zařízení procházel, ale byl rád, že chvíli bude i něčím jiným než tím klukem, co překládá zprávy. Phil ho doprovázel a využíval přitom své bezpečnostní oprávnění. I když tu Kevin v podstatě žil, sám žádná oprávnění neměl. Očividně mu věřili, že přijímá mimozemské signály, ale ne dost na to, aby ho nechali jít, kam se mu zachtělo.

„Snažíme se vyšlechtit rostliny, které by přežily v extrémních podmínkách,“ vysvětlil Phil a ukázal na místnost plnou jakýchsi rajčat. „Možná, že pokud se skutečně setkáme s mimozemšťany, budeme jim moct nabídnout rostliny, které si odvezou s sebou domů.“

Kevin se při té myšlence pousmál. „Tihle mimozemšťani jsou ale mrtví, pamatujete? Říkali, že jejich planeta byla zničená.“

„Ale někdo ten signál vyslat musel,“ prohlásil Phil. „Takže někteří museli přežít, jinak by to nemohli udělat.“

„Hmm, asi,“ protáhl Kevin, ale i tak si nedělal moc nadějí. Co když přežili jen tak dlouho, aby mohli odeslat své zprávy? Co když svoji planetu přežili jen o několik let a pak zemřeli v hlubokém vesmíru? Kontakt s mimozemšťany mu připadal stejně nemyslitelný jako cokoli jiného. Vždyť už mu nezbývalo moc času.

„A tenhle výtah vede dolů do bunkru,“ pronesl Phil a pokynul ke dveřím.

„Do bunkru?“ vydechl Kevin. „Jako atomového bunkru?“

„Atomového, chemického, biologického,“ odpověděl Phil. „Chtěli mít poblíž nějaký bunkr, kdyby náhodou došlo k válce, nějakému útoku nebo tak něčemu. Bunkry jsou tu všude kolem. Někteří starší pracovníci mají klíče, aby mohli zachránit ty nejlepší a nejchytřejší, kdyby náhodou nastal konec světa.“

Pronesl to poněkud zahořkle, asi se obával, že není na seznamu.

„Takže ty bunkry jsou všude?“ zeptal se Kevin.

Phil přikývl a vytáhl telefon. „Mám tu jejich mapu,“ řekl. „I když profesor Brewster neví, že ji mám.“

Ukázal ji Kevinovi. Byla posetá malými červenými tečkami. Jedna z nich byla přímo pod nimi a další se krčila na východ od nich, přímo pod Mount Diablo.

„To je docela zvláštní místo pro bunkr,“ prohlásil Kevin.

„Je tam protože je mimo město,“ odpověděl Phil. „Zvyšuje to pravděpodobnost přežití útoku. A navíc, i když o tom nikdo nemluví, provádějí tam nějaké vojenské testy.“

Znělo to jako něco, co by Kevin neměl vědět, ale právě teď měl pocit, že by podle některých lidí neměl vědět ani o mimozemšťanech.

„Nejspíš bych se do žádného bunkru stejně nedostal,“ pronesl Kevin zklamaně. Nemohl si pomoct.

„Pořád se zlobíš, že se profesor rozhodl nechat si tě tady a nikomu nic neříct?“ zeptal se Phil.

Kevin už chtěl říct, že ne, že je všechno v pořádku, protože něco takového se očekávalo, ale pravdou bylo, že se zlobil.

„Tohle přece nemůže,“ řekl. „Mimozemšťané posílají zprávu celému světu. Neměl by ji slyšet úplně každý?“

Phil pokrčil rameny. „Problém je, že to udělat může. Zvlášť, když jeho šéfové chtějí využít všechno jen pro vojenský výzkum. Tohle zařízení se zabývá tajnými projekty a je skutečně dobře hlídané. Udržet lidi mimo je jednoduché. Udržet tajemství uvnitř, hmm…“

„Co tím chcete říct?“ zeptal se Kevin.

Výzkumník mu pokynul, aby ho následoval a zavedl ho k ohromnému oknu u hlavního vstupu do budovy. Byl z něj výhled přímo na přední část komplexu. Venku za plotem, tam, kde byla veřejně přístupná část NASA, si Kevin všiml velkého množství lidí. Všichni se dívali směrem k budově, ve které byl. Někteří měli kamery.

„Co jsou zač?“ zeptal se Kevin.

„Někdo asi vypustil něco o mimozemšťanech,“ pronesl Phil tónem, ze kterého bylo jasné, kdo přesně ten někdo asi byl. „Nejspíš nějaký vědec, který se rozhodl, že podobné věci by se neměly držet v tajnosti.“

„Možná vy?“ hádal Kevin, protože většinou nechápal, když se dospělí pokoušeli něco říct, aniž by to řekli přímo.

„Možná to byla tvoje matka,“ podotkl Phil, „a doktorka Levinová by taky byla nadšená, kdyby mohla říct lidstvu, že extraterestriální život skutečně existuje. Vždyť je to vlastně její práce. Nebo—“

„Ale ony to nebyly,“ prohlásil Kevin. „Byl jste to vy, že?“

„Pššš,“ zasyčel Phil. „Chceš, aby mě vyrazili? Zrovna mě tak napadlo, že kdybys šel tam ven a promluvil si s nimi, starej Brewster by to nemohl jen tak ututlat. Samozřejmě mluvím jen hypoteticky, chápeš?“

Kevin se zadíval ke dveřím. Byly masivní se zámkem odemykaným magnetickou kartou. Tu on ale neměl. Vypadaly nepřekonatelně. Dokonce i sklo v nich bylo tvrzené.

„Nedostanu se ven,“ řekl.

„Proč bys chtěl jít ven?“ zeptal se Phil se špatně hraným údivem. „Mluvím přeci jen hypoteticky. Rozumíš doufám tomu, že kdybych ti jakkoli pomohl, mohl bych se dostat do velkých potíží.“

„Já… asi rozumím,“ odpověděl Kevin a lehce se zamračil, protože si nebyl jistý, jestli skutečně rozumí. Proč lidé neříkali to, co skutečně chtěli říct?

„Jo,“ vyhrkl Phil. „Právě jsem si vzpomněl, že bych měl vyřešit ten problém s bezpečnostními kamerami u vstupu.“

„Jaký problém?“ Kevin pořád nechápal.

„Ten, který se projeví asi tak za dvě minuty. Někdo si řekne, že je dobrý nápad nechat jednu z umělých inteligencí, aby si s nimi zahrála šachy. A Kevine, můžu tě poprosit o laskavost?“

Kevin se na něj zadíval. „Co potřebujete?“

Phil vyndal z kapsy něco, co se podezřele podobalo magnetické kartě. „Tohle vypadlo profesoru Brewsterovi. Mohl bys mu to vrátit, až ho uvidíš? Předpokládám, že se časem ukáže a bude chtít odpovědi.“

Kevin si vzal nabízenou kartu. „Vrátím,“ řekl. „A, Phile… díky.“

„Za co?“ zeptal se výzkumník? „Já přece nic neudělal. Je důležité, aby sis to zapamatoval.“

„Zapamatuju,“ slíbil Kevin.

Když Phil odešel, přinutil se Kevin ke klidu a v duchu si počítal sekundy. Viděl, jak kontrolky bezpečnostních kamer potemněly a rychle přiběhl ke dveřím. Přiložil kartu.

Vyšel ven z budovy a náhle měl divný pocit. Na čerstvém vzduchu byl poprvé po několika dlouhých dnech. Vzduch v komplexu byl naprosto čistý, dokonale přefiltrovaný, až v porovnání se vzduchem venku působil nechutně. Bylo zvláštní být zase venku, když poslední dny strávil v sedě nebo v leže uvnitř. Nedělal nic jiného, než že poslouchal dlouhou řadu nahrávek. Nezastavoval, pokračoval v chůzi a když za sebou zaslechl výkřik, rozběhl se. Ohlédl se a viděl strážného, který něco hlásil do vysílačky.

Kevin pokračoval k plotu, nevěděl, kolik mu zbývá času.

Profesor Brewster už mu byl v patách. Křičel na něj, aby se vrátil. Kevin se musel usmát. I díky němu mu lidé spíš uvěří. Budou mu díky tomu naslouchat.

Doběhl až k plotu a pak se zastavil. Prohlížel si shromážděný zástup. Hledal kamery. Některé patřily místním televizním stanicím. Několik jich dokonce patřilo k celonárodním zprávám. Když si to Kevin uvědomil, nervózně polkl. Nevěděl, co říct.

„Eh… ahoj, já jsem Kevin. Nejspíš jste zaslechli nějaké zvěsti o tom, co se tu děje, že? No, všechno je to pravda.“

KAPITOLA DEVÁTÁ

Kevin seděl v kanceláři profesora Brewstera a začínal mít pocit, že by se na něj vědec nejraději rozeřval. Jen kdyby na to měl čas. Rozhodně vypadal dost naštvaně. Vlastně vypadal, že by mohl každou chvíli vybuchnout. Neměl na to ale čas, protože musel odpovídat na nespočet příchozích hovorů a mezitím mluvit s Kevinem a doktorkou Levinovou.

„Ano, pane. Ano, tím jsem si jistý. Ano, je pravda, že ten kluk asi… ano, ano, samozřejmě. Ale pane, je to náš projekt a… ano, pane, samozřejmě, že jsem si toho vědom.“ Zavěsil. „To byl ředitel NASA. Chápeš, jak prekérní je tohle situace, Kevine? Jak komplikované je, že—“

Znovu zazvonil telefon a on ho zvedl.

„Haló? Kdo? Ne, je mi líto. Ne. Ne, nemyslím si, že by se o toho chlapce kvůli jeho bezpečnosti měla postarat FBI.“

Zavěsil.

„A tohle je jen začátek,“ pronesl. Zadíval se na Kevina. „Chápeš už, proč jsem to chtěl udržet v tajnosti? Věděl jsem, jak budou reagovat. Informace o mimozemském životě je ohromná zpráva v podstatě pro celý svět. Chtěl jsem tě chránit před všemi těmi lidmi, kteří se teď budou pokoušet převzít kontrolu.“

Kevin hleděl na staršího muže. Netušil, že profesora Brewstera zajímá i něco jiného než jeho institut. Myšlenka, že mu šlo o Kevina, působila zvláštně. Dospělí jsou prostě příliš složití, pomyslel si.

Znovu zazvonil telefon.

„CIA? Ale jsme na americké… ano, chápu, že vesmír je mimo americké hranice, ale…“

Zatím, co se profesor Brewster dohadoval, položila doktorka Levinová Kevinovi ruku na rameno.

„Co kdybychom šli zpátky do tvého pokoje?“ navrhla. „Jsem si jistá, že tohle bude ještě chvíli trvat.“

Kevin přikývl a společně vyklouzli ven. Nebyl si jistý, jestli si toho profesor Brewster všiml, když měl tolik práce s telefonováním. Na okamžik zauvažoval, co by se asi stalo, kdyby prostě vyšel ven a šel stále dál a dál a nikdy se nevrátil. Udělali by vědci něco? Pokusili by se ho zastavit? Mohli by ho zastavit?

Pohled z okna mu prozradil, že odejít by nebylo nijak snadné. Dav reportérů už narostl tak, že vypadali jako nepřátelská horda, která se chce dostat dovnitř. Bezpečnostní služba měla co dělat, aby jim zabránila ve vstupu. Vypadalo to ale, že brzy dostane posily, protože se objevila vojenská vozidla, která zaujímala postavení kolem komplexu. Vyhrnuli se z nich ozbrojení muži

„Všechno tohle jen proto, že jsem v televizi promluvil o mimozemšťanech?“ zeptal se Kevin. Zdálo se mu to trochu přehnané, vzhledem k tomu, že rozhodně nebyl první, kdo o nich mluvil.

„Tohle všechno, proto, že jsi jim dokázal existenci mimozemšťanů,“ opravila ho doktorka Levinová a Kevin tušil, že tohle moc lidí nedokázalo. „A tímhle to neskončí.“

„Jak to?“ zeptal se Kevin. Myšlenka, že ho takhle obklíčili jen proto, že něco řekl, se mu nezamlouvala.

„Pojď se mnou.“ Zavedla ho do jedné z odpočinkových místností. Hrála tam televize, kterou sledovalo několik vědců. Samozřejmě běžely zprávy.

„Chlapec, Kevin McKenzie z Walnut Creek v Kalifornii, tvrdí, že je v kontaktu s extraterestriálním zdrojem informací a velice detailně popsal planetární systém Trappist 1, o kterém se množství vědců domnívá, že—“

Doktorka Levinová přepnula na jiný kanál a tam právě probíhal rozhovor s mužem, který neklidně těkal pohledem sem a tam. Měl na sobě vytahané tričko nějaké kapely, kterou Kevin neznal.

„Je to lež,“ vyhrkl muž. „Falešná stopa. Vláda chce, abysme se soustředili na tenhle blábol a neviděli tak pravdu! Má to odvést pozornost od toho, že začnou přidávat drogy do vody. Pak nám to všechno bude připadat normální!“

Doktorka Levinová znovu přepnula. Teď se v televizi objevil pastor promlouvající k ohromnému shromáždění.

„Je jasné, že ten chlapec ve skutečnosti slyší boží hlas a připravuje nás k nanebevzetí! Musíme se—“

Vypnula televizi a nevšímala si přitom protestů ostatních vědců.

„To by stačilo,“ řekla. „Vy všichni máte spoustu práce a už tak to nebude snadné. Natož když budete poslouchat tyhle bláboly. Pravdu znáte. Viděli jste to na vlastní oči. Zpátky do práce.“

Kevina překvapilo, že ji poslechli, i když nebyla jejich nadřízená. Možná, že jen čekali na někoho, kdo jim řekne, co dělat. Věděl, že on sám by někoho takového potřeboval. Sice rozuměl mimozemským zprávám, ale netušil, jestli alespoň z poloviny chápe všechno, co z nich vyplývá.

„Bude to teď trochu složité,“ pronesla doktorka Levinová. „Objeví se lidé, kteří se pokusí překroutit to, co jsi řekl, využít to ve vlastní prospěch.“

„A co mám dělat já?“ zeptal se Kevin.

Levinová pokrčila rameny. „Jen dál říkej věci tak, jak je slyšíš. Jsi v centru něčeho velkého, ale musíš říkat pravdu, to je hlavní. Ve víc teď nikdo z nás doufat nemůže.“

Kevin přikývl, ale pochyboval, že to bude tak jednoduché. Jedním z důvodů, proč to jednoduché nebude, byla jeho matka, která stála na druhé straně odpočinkové místnosti. Uvědomil si, že se bojí. Co mu řekne? Věděl, že i ona to všechno chtěla udržet v tajnosti. Postavila se za profesora Brewstera a Kevin to přesto všechno prozradil.

Přiběhla k němu a objala ho. „Kevine, jsi v pořádku? Myslela jsem, že tě vezmou zpátky do tvého pokoje, tak jsem šla k profesoru Brewsterovi. Ten ale zrovna mluvil s papežem a …“

„Jsem v pohodě, mami,“ ujistil ji Kevin. Nejspíš by to řekl, i kdyby nebyl, hlavně aby se přestala tvářit tak ustaraně.

„Venku je teď tolik lidí,“ řekla. „Jen jsme se tě snažili chránit, Kevine.“

Kevin zavrtěl hlavou. Bylo důležité, aby se lidé dozvěděli, co se děje. Nezáleželo na tom, jestli je v bezpečí. „Musel jsem jim to říct.“

„Jen se bojím, že budou šílet, pokud jim někdo neřekne něco víc,“ pronesla jeho matka.

Doktorka Levinová se zamyslela a pak se zadívala k davu před budovou. „Na tom něco bude. Někdo by jim to všechno měl vysvětlit.“

„Co tím myslíte?“ zeptal se Kevin.

„Myslím, že bychom měli uspořádat tiskovou konferenci.“

***

„Musíme postupovat opatrně,“ prohlásil profesor Brewster, když s Kevinem a doktorkou Levinovou vstoupili do jednoho z konferenčních sálů. „Souhlasím s tím jen proto, aby si lidé nedomýšleli nějaké hlouposti, které bychom pak těžko vyvraceli.“

Kevin předpokládal, že se mu nelíbila ani představa toho, jak se do výzkumného centra někdo dostává násilím, aby zjistil pravdu.

„Takže jim řekneme pravdu,“ pronesl Kevin.

Překvapilo ho, když profesor Brewster zavrtěl hlavou. „Popravdě, Kevine, si myslím, že bude nejlepší, když toho prozradíš co nejméně. Musíme pracovat s jejich očekáváním a tím, co by tohle všechno mohlo znamenat pro ostatní.“

„Ale mimozemšťané existují,“ vyhrkl Kevin.

„A to spoustu lidí vyděsí,“ vysvětlil profesor Brewster. „Musíme být opatrní. Věř mi, už jsem byl u oznámení spousty vědeckých objevů. Je důležité vše sdělovat tak, aby si lidé mohli uvědomit veškeré důsledky.“

Zavedl je k malému pódiu, na kterém už stál připravený stolek. Kevin se k němu posadil a po obou jeho stranách zasedli dva dospělí. Přímo před ním bylo celé moře lidí, většina z nich držela kamery. Téměř okamžitě začali vykřikovat otázky.

„Profesore Brewstere, opravdu jste narazili na důkaz mimozemského života?“

„Můžeme v blízké budoucnosti očekávat mimozemskou návštěvu?“

„Je to všechno jen vtip?“

„Kdo je ten chlapec?“

Kevin se snažil sedět a nechat profesora Brewstera, aby se tvářil oficiálně a odpovídal na otázky.

„Tedy, tohle jsou velice komplexní otázky,“ spustil ředitel institutu a Kevin už chápal, kam to všechno povede.

Zřejmě si to uvědomila i doktorka Levinová. „Ano,“ pronesla. „Mimozemšťané existují. Ne, není to vtip a většina z vás už Kevina viděla. Z toho, co jsem viděla ve zprávách se už polovina z vás šťourá v jeho životě. Je to zbytečné. Nic před vámi neskrýváme. Abychom to dokázali, budeme pořádat pravidelné tiskové konference, kde budeme oznamovat, co jsme zjistili.“

Profesor Brewster se zatvářil, jako kdyby zrovna spolkl něco nechutného, ale to už se ozvaly další otázky.

„Ale copak ten chlapec, tedy Kevin, opravdu komunikuje s mimozemskou civilizací?“

Když se na něj doktorka Levinová podívala, Kevin vstal a snažil se vypadat méně nervózní, než se cítil.

„Nemluvím s mimozemšťany,“ řekl. „Já měl… takové vize, řekl bych… a umím přeložit jejich signál, když ho slyším. To je vše.“

„To je vše?“ zasmála se reportérka. „Mě to přijde jako velká věc. A kdy tyhle signály uslyšíme my?“

„Nejsem si jistý, jestli by jim někdo rozuměl,“ řekl Kevin, i když co kdyby ano? Co když tam byl někdo, kdo na tom byl podobně jako on? Bylo by to dobře nebo špatně? Kevin si nebyl jistý.

„Alespoň, že máme tebe a ty je přeložíš, že?“ vykřikl někdo další. „Nemá snad veřejnost právo ty zprávy slyšet?“

„To má,“ pronesla doktorka Levinová a Kevin měl znovu pocit, že tím zabránila promluvit profesoru Brewsterovi. „A právě proto budeme pořádat pravidelné tiskové konference, na kterých bude Kevin překládat signály, které jsme v daném sektoru zachytili.“

Profesor Brewster vstal. Sice se usmíval, ale zdálo se, že to jen hraje. „Dobrá, lidi. Myslím, že bychom Kevina neměli tolik unavovat. Pro dnešek by to stačilo.“

***

Tentokrát měl profesor Brewster na řvaní času dost.

„Podrazila jste mě, Elise!“ hulákal. „Pravidelné tiskové konference?“

„Ale notak, Davide,“ bránila se doktorka Levinová. „Víte, že je to správná věc a budete tak mít možnost udržet vše pod kontrolou. Nikdo se nebude snažit dostat se dovnitř násilím, aby získal informace. Jste vědec. Nevěříte tomu, že bychom to měli tajit.“

„Taky si nemyslím, že by nám měli odebrat zdroje jen proto, že si někdo v Kongresu myslí, že prozrazuji něco, o čem bych měl mlčet,“ prohlásil profesor Brewster a Kevin v jeho hlase slyšel krom hněvu i obavy.

Kevina by zajímalo, jaké to asi bylo na místě profesora Brewstera. Profesor chtěl být vědec nejspíš už v Kevinově věku, chtěl objevovat nové věci. A teď se zdálo, že většinu času jen organizuje čas jiným a stará se o peníze. Znělo to jako něco, co by měl dělat manažer nebo tak někdo. Určitě ne vědec. Rozhodně to nebylo nic, co by chtěl dělat Kevin.

„Už jsme je ohlásili,“ pronesla doktorka Levinová.

„Vy jste je ohlásila,“ opravil ji profesor. „Pořád ještě můžeme—“

Přerušilo ho zazvonění telefonu a něco v jeho výraze prozradilo, že tentokrát jde o rozhovor jiného typu, než byly ty předchozí.

„Ano? Ano, jsem to já… pardon, můžete to zopakovat? … Jistě, hned to bude.“ Když zavěsil, zbledl. „Musíme jít do haly, hned.“

„Proč?“ zeptal se Kevin.

„Protože je tu prý prezident.“

Kevin se ho chtěl zeptat, jestli si nedělá legraci, ale jediný pohled do tváře profesora Brewstera mu prozradil, že ne. Kevinovi se při té myšlence zatajil dech. Prezident sem přišel, aby ho viděl? Z nějakého důvodu mu připadala pravděpodobnější existence mimozemšťanů než něco takového. Kevin náhle netušil, jestli udělal správně. Zmocnila se ho nervozita. To, že se on setká s prezidentem bylo divné.

Následoval profesora Brewstera a doktorku Levinovou do haly institutu a měl co dělat, aby jim stačil. Očividně nechtěli nechat prezidenta čekat. Když procházeli kolem jednoho z oken, vyhlédl Kevin ven a viděl dlouhou kolonu aut s kouřovými skly.

Když dorazili k hale, byl už prezident v budově a nebyl sám. Všude byli agenti tajné služby v tmavých oblecích, kteří jako by čekali, že se na něj někdo vrhne. Obklopoval ho dav asistentů a poradců, někteří působili překvapeným dojmem. Kevin viděl i spoustu dalších lidí s odznaky, podle kterých patřili k armádě, NSA, FBI a dalším institucím. Zdálo se, že si tuhle příležitost nikdo nechce nechat ujít.

Jakmile vešli do haly, prezident přešel přímo k nim a potřásl si rukou s profesorem Brewsterem. Pak se obrátil ke Kevinovi. Ten nervózně polkl a statečně snášel prezidentův pohled.

„Takže tohle je ten chlapec?“ zeptal se prezident a prohlížel si Kevina od hlavy k patě. Jako by očekával někoho jiného.

„Ano, pane,“ odpověděl profesor Brewster podřízeně. „Tohle je Kevin.“

„Kevin? Dobrá, Kevine, víš, kdo jsem?“

„Jste prezident,“ odpověděl Kevin. V duchu si stále dokola opakoval mluvíš s prezidentem, současně ale dělal vše proto, aby svůj vnitřní hlas ignoroval. Kdyby ho totiž poslouchal, nejspíš by oněměl.

„Správně, chlapče. A teď mi upřímně řekni – je pravda, že mluvíš s mimozemšťany?“

„Ne, pane,“ odpověděl Kevin.

„Ha, já to věděl!“ prohlásil prezident. „Na shromáždění bezpečnostní rady jsem jasně řekl, že—“

„Nemluvím s nimi, ale rozumím jejich zprávám,“ navázal Kevin. „Posílají informace o sobě a své planetě. A já je překládám.“

Prezidentův výraz se změnil. Jako kdyby nevěděl, co na to říct. Kevin si na podobný výraz u ostatních už začal zvykat.

„No dobrá,“ pronesl prezident a zašermoval prstem. „V tom případě si pamatuj, že jsme tuhle zprávu dostali my v Americe. Očividně byla určena nám, nejpokročilejšímu národu na Zemi.“

„Pane,“ ozval se Brewster, „signál lze zachytit na celé planetě. Ale jen Kevin je schopný ho přeložit. Měl byste také vědět, že jsme se dohodli na tiskových konferencích, aby nebylo možné nás obvinit ze zadržování informací.“

Kevina překvapilo, že se právě on rozhodl držet toho, co bylo řečeno na předchozí tiskové konferenci. Že se rozhodl držet toho, co chtěl i sám Kevin. K prezidentovi přistoupil jeden z poradců a něco mu zašeptal do ucha.

„Nuže,“ protáhl prezident, „možná to není špatný nápad. Ostatní země uvidí, že sdílíme naše vědomosti, ke kterým by se jinak nedostaly.“

„Ano, pane,“ přikývl profesor Brewster.

„Ale teď bych rád viděl něco konkrétního. Kevine, mohl bys mi ukázat, jak to děláš?“

Kevin se rozhlédl po ostatních. Ti jen souhlasně kývali hlavami. „Můžeme to zkusit, pokud budeme mít signál,“ řekl.

Už když to řekl, cítil v hlavě tlak, který mu oznamoval, že se něco blíží. Ozval se alarm a všichni okamžitě spěchali k místnosti, ve které překládal, nebo taky jen seděl a čekal. Kevin se posadil a prezident s poradci zůstali za sklem. Jako by netušili, co se děje.

Kevinovu mysl zaplavila slova, která automaticky překládal.

Náš svět byl zničen. Znělo to netečně, bez emocí. Museli jsme prchnout. Přežilo jen málo.

Kevin ta slova zopakoval a viděl, jak se prezidentův výraz mění – nejprve se zatvářil překvapeně a pak ohromeně.

Skryli jsme vše, čím jsme byli, pronesl hlas a Kevin to zopakoval, stejně jako nás samotné, než přišel oheň. Byly rozeslány zprávy, aby o nás ostatní věděli. Poslali jsme kapsle všemi směry, ke všem obydleným světům.

Kevin se pokusil si to představit. Kosmické lodě mířící všemi směry, pokoušející se dostat do bezpečí. Kolik úsilí muselo stát to vše zorganizovat? Jak bylo možné, že to připravili, když jim hrozilo takové nebezpečí?

Každá loď nese záznam naší historie, pokračoval hlas.

Budou odeslány koordináty, pronesl hlas, ale pečetě všech lodí budou uzavřeny, aby nás ochránily. Musíte je najít. Musíte se připravit nás přijmout…

Kevin zalapal po dechu. Překlad ho vysiloval. Svět kolem se rozostřil a znovu zaostřil, sotva přestal překládat. Viděl, jak na něj prezident ohromeně zírá. Pak se podíval na profesora Brewstera.

„Co to má znamenat?“ zeptal se. „Co mi tím chcete říct?“

Na tohle by odpověděl i Kevin.

„Myslím…“ ozval se rovnou. „Myslím, že ti mimozemšťané míří sem.“

Prezident se na něj znovu zadíval. Stejně tak i ostatní lidé v místnosti. Pak vypukl chaos. Všichni mluvili jeden přes druhého a do toho ještě prezident.

„Tak dost,“ vykřikl a gestem je všechny utišil. „Vím, že máte obavy. Profesore Brewstere, někteří lidé v mém týmu mají obavy o Kevinovu bezpečnost. Myslí si, že tu není v bezpečí před případným únosem nebo útokem ze strany našich nepřátel. Chtějí ho přesunout na bezpečnější místo.“

„Chcete říct, že mě chcete schovat v nějakém bunkru,“ hádal Kevin. Zavrtěl hlavou. „To nechci.“

„Někdy nejde o to, co chceme, synku,“ pronesl prezident. „Jde o to, co je dobré pro naši vlast.“

„Při vší úctě, pane prezidente,“ ozval se Brewster. „Kevinovo přání bychom rozhodně měli brát v potaz. Nic neprovedl, takže by bylo nevhodné, dokonce protizákonné ho někde zamknout. Toto je zabezpečené zařízení a pokud chce někdo zvýšit jeho bezpečnost, budeme jedině rádi. Ale je nutné to udělat tady, kde máme veškeré technologické zázemí.“

Kevina překvapilo, že se za něj profesor Brewster takhle postavil, i když to bylo částečně i tím, že by jinak mohl ztratit svůj vliv na celou věc. Zdálo se, že to překvapilo i prezidenta.

„To je velice… přesvědčivý argument, profesore,“ řekl. „Dobrá tedy, chlapec zůstane tady. Poskytneme vašemu zařízení cokoli bude potřeba, ale budete vše konzultovat s mojí kanceláří. Potřebuji vědět, jak moc je tohle vážné.“

„Ano, pane,“ přikývl profesor Brewster. „Děkuji, pane prezidente.“

Kevin nevěděl, s čím vlastně profesor právě souhlasil. Znělo to, jako by právě odevzdal vedení projektu.

„Potřebuji, abys i ty pochopil, jak je tohle vážné, Kevine,“ pronesl prezident. „Než jsem sem dorazil, myslel jsem si, že je to celé nesmysl. Teď už si ale nejsem tak jistý.“

„Není to nesmysl,“ odporoval Kevin.

„Pravdou je, že na tom teď nesejde,“ řekl prezident. „Teď ne. Máme hlášení, že Rusko a Čína mobilizují své armády a provádějí cvičení pro případ napadení. Na Filipínách došlo k nepokojům, protože si lidé myslí, že nastane konec světa. Musíme si dávat pozor, co bude dál, Kevine. Prozatím budeme pokračovat, ale zůstanou tu lidé, kteří na vše dohlédnou.“

Tohle bylo Kevinovi jedno. Záleželo mu jen na tom, aby mohl pokračovat. Mimozemšťané na Zemi něco poslali a ať to bylo cokoli, hodlal to Kevin najít.