Kitobni o'qish: «Hřbitovní kvítí», sahifa 5

XXIII.

 
Poezie žila, dokud každý
snům svým víc než pravdě uvěřil,
dokud věci nám teď malicherné
obrovským měřítkem vyměřil.
Dokud bájím věřil zastaralým,
ježto zrodil zpráchnivělý věk,
dokud v palmách dryádky se kryly –
a ne ságo našich polívek.
 

XXIV.

 
Posud písně lásky rozkvétají,
posud plynou v proudu časovém,
chováť láska mnoho neznámého,
nevysvětleného v lůně svém.
Láska zalétá k nám jak to ptáče
z krajů neznámých, jih rodících,
písně jeho – zvonků cinkot ranní,
k životu novému budících.
Co kdy jinoch myslel, děva snila,
co kdy nervem chvělo některým,
uskutečněno mní v lásky době –
chvějeť mocně tělem veškerým.
 

XXV.

 
Lehko nyní zamilovanému;
co se chuďas dříve navzdychal,
a než rýmy svedl přece k čemu,
jako kovář ohně nadmýchal!
Otcové nám dávno přezpívali
lásku všelikým už způsobem
a ty písně pěkně napísali,
než se seznámili se hrobem.
Synu, kdy pocítíš lásky tísně,
nepotřebně ohně nedmýchej,
čti jen otců přecitlivé písně,
a k těm písním sobě povzdychej.
 

XXVI.

 
Co jest láska? Divná smísenina
z citů časně mládí šálících,
lék to pro rychlejší živobytí
z bejlí ostře v prsou pálících.
Z přátelství, jenž pojí nerozlučně
v štěstí, v strasti prsa blahorodá, –
jistý pud pak – zvyk i mnoho dělá,
pak snad soupeřů též náhlá shoda.
Aby nevymřelo člověčenstvo,
kdy se osud zvrátí větrnatý,
tvoří příroda ty sličné tváře,
slíčné tváře, a ty – pěkné šaty.
 

XXVII.

 
„Povždy znovu pochybuju,
je-li cudná, je-li čistá,
nezřím-li jí, kde ji hledám,
juž má nedůvěra jistá.
Jak to přijde, u ní víra,
u mne nedůvěra vkvap?“
Klidně přítel odpovídá:
„Protože jsi špatný chlap!“
 

XXVIII.

 
Láska shořela jak tenká svíce,
která ve průvanu zaplála,
řek jsem jí, že necítím nic více,
ona hloupě pro to plakala.
Zaštkála, že obecně juž ví se,
že jsem u jiných juž býval dareba,
pravila, že jistě utopí se,
že jí více žití netřeba.
Rozběhla se a já osel za ní,
moh jsem klidně zůstat seděti,
o utopení že ani zdání,
moh jsem tenkráte juž věděti.
 

XXIX.

 
Blázny jsem si dělal z hezké děvy,
nazpíval jsem o lásce jí mnoho,
a když věřila v mé lživé zpěvy,
měl jsem nevinnou svou radost z toho.
Však ti blázni, již mne těšívali,
jsou teď starší a jsou zcela jiní,
a že blázni lásku pochovali,
zbláznil bych se s chutí sám už nyní.
 

XXX.

 
Po mém pohřbu křepčili,
hudba skočnou hrála,
matka jídlem, nápojem
hosti častovala.
Druhý den se dělili
o mých zámků devět,
že jsem málo zůstavil,
nadělali klevet.
„Komuže mou bývalou
milenku dá máma?“ –
„O tu já se nestarám,
postará se sama.“
 

XXXI.

 
Krásný obraz manželů dvou svorných!
Jak dvě vrby v jedné vlně obraz svorně koupají,
stejnou rosu pijí, v stejném slunci žijí,
v stejném vánku lístky lehké houpají.
Jsou jak lilje dvě na jednom keři:
stejně pučí, stejně kvetou, stejně stářím klesají,
ve své sněhobílé barvě lesky
barev duhových všech chovají.
Teskno však, kde dvojspřež divá táhne,
jeden líně jde a druhý skáče,
jeden vpravo, druhý vlevo tíhne,
jeden zpívá si, kdy druhý pláče.