Kitobni o'qish: «Hřbitovní kvítí», sahifa 2

I.

Denn alle Poesie ist tiefes Klagen,

ist des gefangnen Adlers Flügelschlagen,

ein Wächterauf schrei bei des Morgens Grauen,

sie stirbt, wenn wir des Lichts Erfüllung schauen.

– – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – -

Wenn diese Erde einst ihr Pfingstfest feiert,

dann singt die Poesie ihr letztes Lied.

Alfred Meissner  

 
Jaký bujný ples na živém stromu!
Každý lístek k jinému lne pólu;
o Dušičkách ale všechny dole
kolem stromu leží klidně spolu.
Bujná zeleň zjara v listech skví se,
života jarého obraz věrný;
o Dušičkách ale dávno vryla
na každý list smrt svůj obraz černý.
 

II.

 
O Dušičkách na hřbitově větřík
vesele si s lidmi zahrává,
radostí snad, že to množství lidstva
pro hřbitov už zase dozrává.
Náhlý vánek oči tobě klíží,
snad to matčin prach tě uspává,
neb co upomínka na hry dětské
bratrův popel s tebou pohrává.
 

III.

 
O Dušičkách ročně konají se
u zemřelých drahých návštěvy,
a kdo nezná živých žádných přátel,
u mrtvých tu sobě uleví. –
Skvostná krypta světly ozářená,
kolem lůza v čilém hemžení,
vždyť tu paní černě přioděná
grošem platí jejich modlení. –
U šachty zas malý hošík s  sestrou
menší klečí jako přikován,
vždyť zde někde pod tou zpustlou hlinou
otec jejich leží pochován.
Ze dvou kusů dřeva shnilé rakvi
neuměle křížek zrobili
a – by hříčku měla dětská mysl –
lojové kus svíce dobyli.
 

IV.

 
Nač zde sklonných vrbin u ohradě
dóm ten pyšný jesti zbudován?
Snad že nový sad na mrtvých sadě
národa svěcencům věnován?
Ó ten stan si pýcha zbudovala,
tlíti lakota chce pospolu,
žene zdi, by čistou zachovala
dávno znečištěnou mrtvolu.
Však i chudoba ta povždy kletá
v smrti věrnou značí rodinu –
hrobník kina v dlouhou šachtu metá
zlopověstnou bídnou chudinu.
 

V.

 
Bleskovodům společenských bouří,
mučedníkům našich osudů
v směšnou odplatu pak bratři zdarma
ustelou společnou pod hrudu.
Ó kéž byste místo toho lidu
v šachtu stlali jeho chudobu,
nezaslouženou tu jeho bídu,
bolestnou tu hladu porobu.
 

VI.

 
Mnozí chválili, že zpívám o chudobě,
že mou píseň soucit pravý znamená, –
lehko zpívá pouta, kdo sám u porobě,
koho chladně zeď snad střeží kamenná.
Znám ten věčný boj, jenž před svítáním začne,
který neukončí se snad za šera,
v kolébce jejž vzbudí žití ráno lačné,
který v žití přešlém nemře zvečera.
Boj ten denní o chléb s brannou skutečností,
lup kde vítězi píď změří dítěte,
doufání vždy nové v milost budoucnosti,
nadějí smrt náhlou v plném rozkvěte.
Z věnce, který z idejí si mladost svila,
každý den v hrob lístek umí pohřbíti,
dnové, lístky prchnou – hlína dešť ten vpila –
živils se, bys mohl jednou umříti.
 

VII.

 
Z šedých mračen déšť se hustý lije,
po dláždění voda proudem teče,
ulicemi prázdnými se města
vojenský tu pohřeb truchle vleče.
Černý vůz s tím bílým křížem táhne
s hlavami svislými čtvero koní; –
mrtvý v suchu – vozka však promoklý
rozmrzele spřež svou k spěchu honí.
Na vozíku kříž a lesklá lebka,
v jejíž oční důlky had se vrývá;
a za lebkou lesklou, dutou, prázdnou,
prázdné čáko lidem „sbohem“ kývá.
Buben potažený černým suknem
trudně odměřeným taktem zvučí,
k tomu z bratrů, již ho sprovázejí,
každý mrzutě si kletbu bručí.
„Arci – stejně se nám zvěde, až nám
místo rakvi dají otěp slámy, –
však by bez nás také cíle dojel,
také chuďas bez nás došel jámy.“