Kitobni o'qish: «Větry od pólů»

* * *

 
Vládnoucí, jenž rozkazem světla,
vyslal jsi nesčetné dni a nesčetné noci,
zamyšlené tajemstvími,
jako služebníky své před sebou,
by přijaly duše tvé v tisíci světech
a vedly je k tobě!
Hlase, jenž zazníváš klenbami věků,
nebezpečnými bouřemi světla,
tmy vodopády,
ve všudypřítomném mlčení smrti, jež pokrývá zemi,
bezvětří tvého žhavého pásma rovníkového,
a každému kroku
dává ozvěnu v nekonečnosti!
 
 
Ať omyji oči své, nemocné soumrakem,
na výši tvých hor, z jichž temen se valí
prameny šumící písněmi nesmrtelnými!
Do větrů touhy, jež staletí proudí,
z nesčetných duší, z krvavých nocí našeho pólu
k rovníku tvému,
strhni má křídla!
 
 
Ať vzrostou v šířce tvých magických temnot,
paprsků vějíř, široká od světa k světu,
jemná a silná, by směla se opřít
do tvých nejčistčích světel,
a údery stoupání svého
odrazit vlny mé písně,
a passáty výší
hnáti je k zemi!
V extasi lásky chci zpívati bratrským duším,
že není bolestí větších,
nežli jsou ztracená vítězství jejich,
že není radostí větších,
nežli je opojení
zraku věčností sesíleného!
 

Královna nadějí

 
Obrazy odpovídala jsem bolesti světla a obdivem věčnému Mistru.
Dech času jsem zatajila v sobě, když hudbou mi mluvila krása.
Tisíci hlasů se tázaly formy a bratrské duše živých a mrtvých
a všem jsem odpovídala.
 
 
Slunci, jež spočinutí zraků mých v dálce rozválo vichřicí žhavého plání,
nocím, když roztesknily se písněmi předvěkých nocí a zajatých duší,
i snům, když uraženy jásotem polibků od loží milenců prchly,
a čekajíce až lítost jim otevře dvéře, bloudily v zahradách vůní.
Unavila jsem se množstvím pohledů, které jsem vyslala k slavnostem hvězd
a které pro nesmírnou dálku se už nevrátí ke mně na této zemi.
Odpovídala jsem výkřikům, jež nad hlavami spících národů letí,
modlitby Velkých,
oblaky věčného slunce, jež od věků do věků houstnou a táhnou nad
osením duší
a nesou vláhu budoucím neznámým květům a západům purpurné záře.
Větry dávaly dech svůj mému odpovídání a vlály mým šatem jak křídly
a pološera kroužila nebeskými vůněmi nad mými nápoji z
pozemských zdrojů.
 
 
Když jsem se sklonila k věcím, svůj vlastní obraz jsem v nesčetných
reflexech zřela,
podobna svíci, jež uprostřed do úhlů složených zrcadel zažíhá lustry
tisíce ramen
a v klamných hlubinách magických perspektiv tisíckrát najednou hasne.
 
 
Paprsky, které jsem sama vysílala, odrážely se do mne s palčivou trýzní
a omdlívala jsem vdechnutím dechu, který jsem sama vydechovala.
Poznala jsem nevěrnou upřímnost barev, záhadné šepoty stínů,
i šílený smích měsíčního světla při náhlém procitnutí v úzkostech.
Mé ruce chytaly střely neviditelné, jež letěly do srdce tvého
a tušení smrti jsem sytila nejsladšími plody tvých zahrad.
Třpytem motýlího letu se nesla má slova, bez bázně sedala na plameny,
a když, etherná, odpočívala na květech, ani jimi nezahoupala.
Odpovídala jsem bolestem zápasícího světla v záhadném pohledu zvířat
i v namáhavém rozpuku poupat na krystalných keřích, rostoucích z
kořenů hmoty,
i bolestem, které mi přicházely naproti cestami růží
a v žízni mne čekaly u pramenů vod a v poledním žáru pod stíny stromů.
Naučila jsem se řečím všech nadějí a každé jsem v její řeči odpovídala:
těm, které mluvily šílenstvím věšteb zmámeny parami země – svou písní
a modlitbami svými těm, které nemluví pozemskou řečí.
Má snění zmírala v závratích života, jenž oddechem staletí rytmicky
stoupá a klesá,
a v krvavých soumracích dohořívajících a tvořících se sluncí,
ve vůních zemí, jež před věky schladly a těch, které žhavé čekají květů,
bouřemi etherných moří jsem jásala výkřiky osvobození.
Však, procitlá, odpovídala jsem pokorně ubohým radostem země,
když ke mně se bázlivě tulily, oči odvracejíce,
abych neviděla slzí, jež kanou jim z oslnění mého příliš jasného světla.
A když unavená tolikerými odpověďmi jsem smutná sklonila hlavu,
těšila jsem tě v podobenstvích.
 
 
Stíny jsem házela na tvůj mystický plamen, aby krví ti v soumracích
jasněji zářil,
v bouření vichrů jsi uslyšel údery světla a let země, jak prostorem víří.
Ukázala jsem ti, že za nocí propadají se dna pozemských moří
a z hlubin že třpytí se obrazy světů, drobné jen slabým tvým zrakům.
Hudbu říjnových paprsků podložila jsem textem májových písní,
a v korunách opadávajících stromů jásali ptáci, kteří se vrátí.
A když sesmutněla tvá láska, přinášela jsem ti pozdravení zápasících,
a vichřicí času, jenž zdvihá oblaky prachu na cestách budoucích duší,
zanášela jsem k tobě chorály svatých, kteří budou rozkazovati
odpovídáním;
(neb vůle svatých je květem, jenž roste za magického žehnání hvězd,
a mystický, otvírá poklady ukryté staletí v hlubinách skal).
Tak mluvila ke mně má duše a tváří jí letěla vzpomínka na
posvátnou chvíli,
až šat země spadne jí s etherných údů a zazvoní paprsky přelomenými
a až před otcovským pohledem Nejvyššího, zardělá vonnou krví své
nesmrtelnosti,
bude pro věky odpovídati.
V záření pohledu jejího viděl jsem do hlubin tisíciletím
a v hlasu jejím bylo zpívání světel, jež odpočívají v prostoru, neviditelná,
vyslaná z posledních sluncí a koupaná ledovou lázní, když omdlela
dálkou.
Nejhlubší myšlenky věcí ji radostně pozdravovaly
i nazval jsem ji v opojení té chvíle královnou nadějí.
 

Mučeníci

 
Země dýchala do nocí šťastných, dech vinic nesla jim do snů,
staleté orloje v městech odbily půlnoc, dřímaly lesy a vody;
jen duše vyděděných bděly, melancholické,
u svých krvavých ohňů.
 
 
Mučeníci těla, jimž kvílení nejhlubších pramenů šumí z tepotu krve
a ve chvílích mlčení kroky stínů. Z hořících keřů,
jež vyšlehly do tmy bytosti jejich, vanou k nim slova Rozhněvaného,
a větry, jež v žízni toužili píti, sytí jen plamenů žízeň.
 
 
Mučeníci lásky: Den se jim prodloužil nocí, však ztratil své světlo.
Zbloudili do magických zahrad, jež rostly před zraky šílenství jejich
a přerostly zahrady země, stále výše se pjaly, pralesy květů,
a plnily prostor, vyssály zardění jiter a západních září,
 
 
od obzoru k obzoru rostly vějířem stínů, do kalichů chytaly hvězdy,
vesmír halily do tmy a tisíce žhavých a otravných vůní
z hlubin svých vichřicí vály a rostly, v tajemné noci,
k hranicím neznámých světů – a uprostřed bloudili, teskní,
 
 
ztracení v nádheře soumraků; hlas jejich umíral tichem
a nikdo jim neodpovídal; daleko od nich leželo království ženy,
nepřístupné staletími; jen těžké větry z něj vály
a v noc jejich léta se blížilo září, před jitrem světlo zodiakální.
 
 
Mučeníci ticha: Mystického ptáka slyšeli pěti, věky prožili ve vteřinách,
a když se procitlí vrátili do měst, nikdo už neznal jich jména;
slova jejich byla bratřím jen pohybem rtů a veselím němých,
když požili vína, i odpovídali jim soucitně znameními.
 
 
Otroci prodaní staletí před narozením: Otců pouta
vrostla do jejich těla a v jejich krvi se rozpustila;
i zmírali prací svých nadějí, jimiž do vysílení vzdělávali zemi,
příliš jemnou by snesla jich kroky, rozkvetlou k tanci nenarozených.
 
 
Mučeníci hříchu: Záhadní, kteří sami sebe hledali marně
a na směr cesty své k sobě ptali se vlastního stínu ironického.
Tváří svých poznati chtěli skloněni k zrcadlu krve
a v slzách ženy zřít úsměv svých retů, stisknutých agoniemi duše.
 
 
Žhavé mlčení jim v myšlenkách práhlo. Mlčení hrobů a času,
jak hněvivé echo radosti jejich. Mlčení přísah a tíže
na rtech umírajících. A když Láska vyšla o slavnostech světla,
by líbala duše, stín viny padl jim na tvář a změnil je v neviditelné.
 
 
Mučeníci nedůvěry: V nejjasnějším snu cítili blízkost nejhlubší tmy
i báli se sníti a za nocí slunce a duší hynuli bděním;
hlas krve slyšeli v zpovědi nejčistčí lásky a neuvěřili pravdě,
že zněla jim podobna rozhovoru bolestí s nadějemi.
 
 
Mučeníci nejvyšší touhy: Sny jejich bloudily od hvězdy k hvězdě
a zemřely dřív, než dosáhly posledních světů. Na váhách větru
vážili pozemské květy a i ty nejethernější smutně dopadly k zemi,
a jako procitnutí zabloudilého bylo teskno jejich očekávání:
 
 
jitra jejich čekala denního světla, světlo čekalo na večery,
večery čekaly nocí, noci na přiznání ticha,
ticho na rozhovor hvězd a hvězdy na příchod druhého času:
však odpověď druhého času jak unesou pozemské větry pro tíži?
 

Kde jsem už slyšel?…

 
Okna noci jsi otevřel, Otvírající! Tajemný průvan z nich zavál
a křídla mé nejsilnější myšlenky strhl mi z dohledu zraků.
V závrati, jak by staleté víření země v soumracích světů
se uvědomilo v mé duši, přítomnost druhého žití jsem cítil.—
 
 
Od země k zemi a od slunce k slunci těžkými údery padalo ticho
a jeho echem nové ticho vstalo z mých hlubin, jiné ticho než ticho země:
Dýcháním tisíců vřelo, staletími polibků, závratným mlčením srdcí,
jež přestala bíti,
letem všech mrtvých a budoucích křídel, paprsků věčnými symfoniemi,
melancholickým zvoněním dešťů, jež padají, úrodné, v staletá zrání,
výkřiky snění, jež bojí se jiter, a mystickým hovorem vůní.
Bouřemi dávných moří se třáslo v orchestru budoucích blesků,
poslední kadence doznělých písní slívalo s počátkem písní nedozpívaných.
Němé otázky rtů, které se přestaly ptáti!
Pohledy zraků v extasích smrtelných žíznivě upřené v dálky!
Dusná ticha tajemných suggescí vášní, jež v bolestech zrají pro
Rozkvěty příští
a národy vedou půlnocí věků, v krvavých odlescích severních září:
slova složená z vlnění zsinalých světel, jež v pozemských
myšlenkách hasnou,
a vnitřní hlasy, jež v hlubinách duší, neslyšené, odpovídají
jásotu duší všech světů a úsměvům nového května!
Opojení všech budoucích snů, jež rozkvetou v hořících duhách
novými slunci na oblacích tvého dechu nesmrtelného!
Věčná víření němých blesků, jimiž přeletají rozkazy svaté tvé vůle
z tajemství světa skrytého zrakům do světa barev umírajících!
 
 
O Věčný! V té chvíli, když ruce mé bez vlády klesly, sesláblé láskou,
vlastní svůj život viděl jsem, změněný neznámým světlem:
bledé jiskření barev, jež prýštělo z ledových květů mých oken,
roztálo smyté tvým ohnivým dechem a v nádheře zahrad tvých
zrakem jsem šílel.
A přece, můj Otče! kde jsem už slyšel hlas tvého ticha, že je mi
tak známý?
Kde jsem už viděl krásu tvých krajin, že poznávám chuť jejich vůně?
A žár tvého zraku, jenž duši mou uspal a probudil k tomuto snění?
Na rtech mých pálí sladkost tvých hroznů a polibky bratrských duší.
Slavnost tvých zvonů padá mi do snů a dává mi sníti o hudbě
a znamení jitřní tvých poslů v sen můj se odráží tušením smrti.
Sladká tvá vzpomínka zbyla mi v duši, jak vonná tma po uhaslém světle,
a teplem táhne mi krví, jak ruka milovaná by držela ruku mou v noci,
když dřímu,
a vroucností dlouhého stisknutí dala mi sníti o lásce.
Půlnoc tvé mystické luny vábí mou píseň, by ve snění bloudila
v nebezpečenstvích,
a jako z kamenů svítících v noci, tajemstvím denních tvých světel
dýchá mi krása,
a oněmlá láskou hovoří duše má hlasem, jejž mívala druhdy.
– — —
Noc věčná usnula v zrajících polích. Důvěrně s výší mi zářily hvězdy.
O svítání šeptaly vůně, známý hlas přijalo ticho,
o slunci jabloně snily, o čistém potkání duší poupata růží,
má duše, teskná a šťastná, o domově.
 

Modlitba za nepřátele

 
Tvou mocí náš ruměnec přelil se do tváří nepřátel našich,
když tváře nám zsinaly bázní,
a světla ve zracích nepřátel učinils jasná jak hvězdy soumrakem naším.
Z mlčení našeho se pozdvihly radostné výkřiky jejich
a vzdech našich hrobových květů z poupat svých dýchali líbeznou vůní.
Ale náš přízrak plížil se do jejich snění, v řetěz jejich tančících písní
se zapjal,
a nejtišší samoty naše byly místem, kde jsme se potkávali.
 
 
Těžký stín tajemství tvého od věků leží mezi dušemi jejich a námi.
Mystické světlo, jež rozsvítils zrakům, jinak se zlomilo do jejich niter
a léto, v němž jejich úroda zrála, našimi nivami táhlo jak požáry stepní.
Z hlasu jejich šumí nám větry, jež staletí nesly nám bouři,
žal pláče zapomenutého a zoufalé mlčení na zříceninách.
Úsměv jejich je pln nebezpečenství a vzpomínek na neznámá
vítězství mrtvých
a teskno na čele jejich je stínem záhadných smrtí před staletími.
V myšlenkách našich a jejich zápasí němé víření hlasů ze hlubin duší,
echa myšlenek otců, odkazy smutků a viny vychladlých krví:
těžký stín tajemství tvého leží mezi dušemi jejich a námi.
 
 
Všudypřítomný! Úsměve nezměněný staletími!
Objetí rozpjaté nekonečností! Zpívající tepote tisíců srdcí!
Plameni sršící ze zraků rozkoší zhasínajících!
 
 
Ty, jehož láska padá jako hořící síra v zahrady pozemské lásky!
Modlíme se modlitbu za nepřátele, kteří jdou proti nám v soumracích žití,
za ty, kteří jdou mimo nás, neznámí pro dálku země a smrti,
a za ty, kteří čekají v budoucích jitrech na jitra našeho rodu!
 
 
Těžký stín tajemství tvého leží mezi dušemi jejich a námi.
Vítězství naše jsou cestami k tobě a v přemožení našem vítězství
neviditelná.
Svištění mečů šelestí nárazem klasů tajemných zrání. Rány mají echa
svá v dálce.
V broušené oceli naší a nepřátel našich odrážíš jedno slunce všech jiter,
a semeni z rukou krvácejících dáváš vykvésti lilijemi.
Nesčetné plameny od věků ztravují tmu. I slunce a tajemná žízeň
všech světů,
ale vždy znova se valí z kosmických výší. A přece bude naposled světlo.
A bolestné výkřiky naše zvoniti budou jednou jak včely,
když blíží se k úlům se sladkostí medu, jejž sebraly na nivách věků.
Tvoji tajemnou výpravu bojujeme.
Vůdce setnin jsi určil a výši jich dal jsi přehlednout tisíciletí,
paprsky pohledu jejich se nezlomily v přechodu z prostředí do prostředí
a šepot rozkazu jejich jsi proměnil v bouři ohlasem hlubin.
Dals sílu útoku našemu, když krajiny světla duněly našimi kroky,
a sílu rameni nepřátel, když jsme osnovali vítězství denní
při pochodních nočních! —
Dni naše vstávají v mlhách jak podzimní slunce a teskno a teskno!
Umdlení naše na nivy nepřátel zasívá růže! A naše cesta vede až
k hranicím času!
O Věčný!
Bolest všech vítězství kouří se k tobě azurem staletí příštích jak
prosebná oběť
a spjetí všech rukou, svlažené slzami, volá po mystickém odpuštění!
Učiň rány naše sladké a nezmenšující počet živých, ale zvětšující!
 
 
A v tichu bolesti své ať slyšíme šuměti v duši mystické prameny světla,
neboť bolest a světlo jsou formami jediné vibrace tajemství tvého!
V poledne zápasu našeho ať zvoní nám etherné polibky duší,
smířených smrtí,
a tváře rozpálené odvěkou vinou ať ochladí rosa nového stínu,
v němž i my duše svých nepřátel proniknem jednou v lítosti lásky,
kterou jsme zapřeli s pláčem a v růžovém dešti polibků mrtvých,
kterým jsi přikázal svadnouti na rtech zápasícího!
 

Úsměv života

 
Má duše bázní třásla se před žhavým zajetím
tvých němých pohledů, když potkaly se s mými,
a vír, v němž okamžiky svítí staletím,
když za mnou zavřel se vlnami tajemnými.
 
 
Den bledých světel kolem nás jak vichr zemí táh,
do duší žhavě vál a z dálky šuměl sněním,
hrál hudbou v nadějích a tesknem v samotách,
a v ticho soumraků si lehal unavením.
 
 
A zrak tvůj stále hloub se tměl, má slunce hasla v něm,
i jitra příštích dní, jež jarem voněla mi,
a odlesk noci před mým nejprvnějším dnem
do slzí zlomený z něj sálal hlubinami.
 
 
Tu pohled ze všech nejtěžší jsem hodil do tvých vln,
až vstříc mi vystřikly svůj pramen nejtajnější,
a hle! v tvém zraku teskný úsměv chvěl se touhy pln
a v jeho paprscích hrál jiný, ještě záhadnější:
 
 
hvězd bílá světla šeptala o hloubce soumraků,
snů slunce magická do nocí vycházela,
a v duši unavenou množstvím zázraků
květ prvních, nejskrytějších růží naházela.
 

Šťastní

 
Nebezpečná mlčení lehla do našich samot a v hlubinách lesů,
kde nejvyšší vrcholy stromů šeptaly o rozkoších světla,
dlouhý výkřik se zachvěl – a žízeň se sklonila k pramenu krve.
 
 
Mezi námi a hvězdami táhnou oblaky země.
Tisíci ohnivých očí do našich nocí se výsměšně dívají města
a v zahradách hudby, kam hvězdy se třásly jak rosa, vůněmi
vydechla žádost.
Staletí příští a minulé viny potkávají se v šílenství davů
a ruce, jež umdlené zdvižením k výši a k modlitbám klesly,
o žhavých dotknutích šílí a čisté naše snění nás neposlouchá.
Milé tváře v duši nám sesinavěly, slova zalkla se bolestným smíchem,
žíravá atmosfera naše květ barev a věcí nám vyssála v stíny.
Parami kouří se vody, v nichž plujem, naše vesla v nich zkameněla,
ruce napjaté bolestně sotva je drží pro tíži, nehybně visící do vln,
a závratí jala nás suggesce hlubin.
 
 
Tak promluvila tma k vaší duši, ale němá k bolesti vaší
a k pohledům vašim, jež ztratily hloubku, zůstane země:
sen její bloudí daleko před vámi, slabými, v tisíciletích,
vonný a třesoucí se v paprscích Nejvyššího.
 
 
O šťastní, kteří jste vstali z těch chvílí volni a čisti
a otevřeli své oči, zavřené vírem větru nepřátelského.
 
 
Podobni Silným, když vyšli v den smrti s modlitbou na rtech:
křídla bytostí vyšších údery svými dávala rythmus jich krokům,
a jejich úsměv, magický, poručil slunci:
Zastav se nade dnem naším a nezacházej,
až dozraje úroda setby a píseň díků zapějem na bojišti!
I zastavilo se slunce nade dnem jejich a nezašlo ani ve staletích,
neboť den vítězů, jenž tisícům rozdává světlo, na věky svítí.
 
 
O Šťastní, kteří jste vstali z těch chvílí volní a čistí
a modlitbou svojí jediným úderem křídel dostihli vonných snů země:
ze zahrad neviditelných, štípených tisíci mrtvých, jež čekají vašeho díla,
vdechnete z hluboka vůně posilující.
 

Noci!

 
Noci umdlené čekáním jitra! Stíny dní, které jsme měli a budeme míti!
Hodiny, v nichž okamžiky jsou ohnisky zvuku odraženého z dálek!
 
 
Noci, v nichž proudy mystické lásky dušemi vanou od světa k světu
a ze zraků září podmaňující hloubkou budoucích světel!
 
 
Noci, kdy země se propadá do tmy, z níž vyšla a nová tvoří se v snění,
s novými růžemi zahrad a s jinou blízkostí smrti!
 
 
Noci měsíční hudby s vůněmi touhy, již duše v cizině cítí,
když slyší píseň své vzdálené Vlasti! Echa tonů, jimiž jásá slunce
neviditelné!
 
 
Noci, kdy hvězdy všech prostorů zdají se závratným snem, jejž
vysnila země,
a do něhož jsme v extasi vešli, jak umělec v dílo mistra milovaného!
 
 
Noci, v nichž naděje k loži teskného přichází dveřmi na vždy
uzamčenými,
v šatě utkaném z paprsků příštích a z vůní květů, jež vadnou rosami rána!
 
 
Noci svatých, bdících na modlitbách díků za úrodu, již celou
rozdali bratřím;
pěšinou polní se vrátili, chudí, neviděni pro výši vlastních svých klasů.
 
 
Noci samotářů, jichž duše zapalují svá uhaslá světla o hvězdy
a sestupují s nimi do hlubin, kde polibky mají silnou chuť smrti a ticha!
 
 
Noci čekajících, jichž duše, jak hladiny zvlněné příliš nemohou odrážet výší,
a ty, které u dna již krvácejí prvními reflexy nového slunce!
 
 
A noci, symboly mystické Noci, v níž pozemský život snem těžkým dříme,
aby duše nabyly síly pro přijetí vyššího světla!
 

Bratrství věřících

 
Myšlenky naše koupaly se v ohnivých vlnách svatého léta,
jež rozpaluje blankyty duší žárem všech srpnů a zráním všech hvězd.
A když smyly svá bolestná znamení země, povstaly v čistotě
prvotních světel,
a poznaly silné rozkoše času: dech jeho byl sladký nadějí mrtvých
a tajemnou vichřicí vřelo v něm rašení pupenců všech budoucích zahrad.
 
 
Dni, které neměly jiter, z dálky nám hodily světla jak echa staleté touhy;
šílili jsme šílenstvím lásky, jež byla modlitbou k Nejvyššímu.
Ze rtů našich sladkost její se tryskla a přece hořely posvátnou žízní.
Zraky naše ji pily z bratrských zraků a pohledům bratří ji dávaly píti
a v rozechvění neznámé blízkosti krví nám zvonila hudbami tajemství.
 
 
Sny naše se spojily v jediné snění a šuměly tisíci stromů jednoho hvozdu,
když třesením větví podávají si poselství jednoho větru z neznámých moří.
Na našich loukách ležela vůně všech květů, sladěná v jeden složitý akkord,
a světla našich duší, nalitá v jediný plápol, oděla barvami neviditelné
a hlasem všech našich spojených vůlí nám v zázračné zahrady
rozkvetly síly.
 
 
I trhali jsme svá opojení, jak zrna na jediném, mystickém hroznu,
jež dotknutím pukala výtryskem jednoho vína:
jablka jednoho stromu, jež rozříznuta společnou, naší, krví se zardí,
polibky jediné noci, v nichž duše zpívají o smrti a budoucích žitích,
v jediném rozplání retů, na věky nemocných rozkoší jednoho blesku.
 

Polední zrání

 
Nejvyšší! Otče nezrozeného! Přijmi hymnus zpívajícího o polednách!
 
 
Od věků, nehnuté, sálá tvé mystické slunce do vření míz a zpěnění síly,
stoupáním krví, ohnivými vůněmi snu a nadějí, jež bloudí nad oseními,
dech tvého poledního slunce valí se blankyty tisíciletí!
Myšlenky národů omdlévají v smrtelných mdlobách pod jeho vedrem,
a bolesti, jež tisíci neviditelných plamenů se protáhly těly všech mrtvých,
zavanutím jeho mystických větrů dnem naším vyšlehly v požár.
 
 
Dech tvého poledního zrání valí se blankyty tisíciletí!
Bohatstvím jiskřících forem odívá věčné sny země o květech,
však ohnisko jeho skrývá se zrakům: slunce, jež setmělo vlastní svou září,
a nad královstvími ve výši drží oblaky s blesky přichystanými.
Slyšíte údery dvanácté hodiny dne, v němž každá vteřina probíhá věky?
 
 
Dech tvého poledního zrání valí se blankyty tisíciletí!
Rozkoší sálá mocnými pohledy panen, jež volají k životu snění
nezrozeného,
a smutkem lilijí, určených k smrti, vůněmi hýří na chvících se ňadrech,
a v objetích nechává šílenstvím jásati bolesti budoucích žití.
 
 
Dech tvého poledního zrání valí se blankyty tisíciletí!
Pokolení táhnou za pokolením v jeho vítězné hudbě jak pochody vojsk!
 
 
Snění odvěké noci zanáší v odpočinutí pozemských nocí
a vůni zralého ovoce ukrývá, tajemně, v bělostná sevření květů.
Krev přemožených, jež stříká pod sekerou silných, syčí praskotem
jeho mystických žní
a bílými vedry v něm uzrává nejprudší jedová šťáva pro uštknutí hadů.
Vření jeho odívá zvukem písně hlasu nesmrtelného, jenž hovoří v duších,
a bázní všech přepadaných šelestí větvemi v němých pralesích
nepoznaného
a zrychluje poutníků kroky pod jich klenbami, nad nimiž vlní se slunce.
Výkřiky úzkosti dusí se v jeho zvonícím tichu, v němž jásot vítězů dřímá
a na vlnách jeho nesou se hymny velikých mrtvých, marně zpívané
před staletími,
aby v čase svém vydaly vůně, jak lípy, jež kvetou,
když ostatní stromy již nemají květů.
V plamenech jeho kráčejí svatí, radostně ubledlí jeho mystickou lázní,
a zraky jejich, oslepeny jeho poledním plápolem, pláčí rozkoší jiného
světla.
 
 
Jak těžce lehlo tvé zrání v mou duši, o Věčný! Má snění rozdechlo
chorobnou září,
a vůně, v nichž třese se polední umdlení, zdvihlo mi nad krajinami.
Chtivě jsem dýchal tvůj žár a celá má bytost se změnila v žízeň!
Však nejdrobnější byly mé klasy v úrodě chudých; jen sírové květy
na vypráhlých mezích mne, melancholické, vítaly obrazem slunce.
V slavnostech zářící oblohy chvěl jsem se bázní soumraků neviditelných
a hlubiny duše mé zvonily resonancemi blesků, jež spaly ve vířícím vzduchu.
Nárazy krupobití, táhnoucích za obzorem, přehlušily mi radostné
praskání klasů,
a zarmoucen ztrátou neznámých úrod jsem neslyšel jásání okolojdoucích.
 
 
Byla tvá vůle, o Věčný! Pokorně léto tvé zpívám! Žhavým svým deštěm,
v němž zkvetla a svadla staletá setba mých otců, duši mou zaplav!
 
 
V tropickém slunci tvém i kapradí vyrůstá v stromy a na stvoly květů
sedají zázračné plameny v zahradách země a snění.
Tkaní mých myšlenek vyběl mi v labutí čistotu plátna a šupiny vosku
bílými učiň, než do forem naleju svíce! Chci plakati světlem!
Spal touhy mých jiter a nocí a popel jejich obrať svým vichrem proti
mé tváři:
chci jíti v dusivé hořkosti jeho a žalmem svým v tisíci duších tě vítat!
Blesk, který zabijí znamenaného, šťastnému ukáže cesty a dálky,
úpal, v němž vadne nemocné kvítí, na zlaté dráty sesílí pšeničná stébla,
oslepí zraky uvyklé šeru, však zraky mocných připraví na svítání blesků.
Hudba nočních tvých vichrů a moří, jež slabého v úzkostech
probouzí do tmy,
v žhavý sen silných padá jak chladivá rosa stříbrným ohlasem
svítání jitřních.
 
 
Do výše vedou tvé cesty, v závrati umdlených, však vítězi stoupají v tanci
a do údolí házejí písně v průvodu bouří, jež pod nimi v hlubinách víří:
však nad nimi věčná nádhera světla se leje širokým obzorem dálek.
 
 
Až uzrálé do hlubin zapadnou světy a noci a soumraky denní,
pod požehnáním pohledu tvého pohne se v hlubinách nová,
posvátná setba
a hlahol tvých poledních zvonů pozdraví modlitba nesmrtelných.