Kitobni o'qish: «Stavitelé chrámů»

Zpěv staletími bloudící

 
Zpěv staletími bloudící táh’ naší touhy snem,
ze zahrad, kam jsme nevešli, dech květů roztál v něm,
jak oblak neviditelný se snesl kolem nás
a deštěm vůní, chladnoucí, se v tichých, těžkých tonech třás’.
 
 
V mlh jeho stínu etherném nás míjel cizí den,
jenž dosud příval růží svých nám nesvál do oken
a lásky srpnem bez konce na naše nivy nezaleh’,
však za obzorem vinicím dal zráti ve svých úpalech.
 
 
Zpěv staletími bloudící táh’ naší touhy snem,
tep srdcí, zrychlen Blížením, se v rythmech třásl v něm:
krok Mistrův času po vlnách a sestup svatých vidění
po schodech září měsíčních a bílých blesků odění.
 
 
A tichem našich modliteb se sesílil a hřměl,
jak v tisícerých blankytů by klenby narážel,
a světlá rozkoš, do noci jež z vln mu stoupala,
jak kdyby dnem se rozlila a všechny světy koupala.
 

Stavitelé chrámu

 
Viděli jsme zástupy nesčíslné. Ponurou majestátností věcí
kráčeli smutni. Cizí byly si duše jak by každá z jiného světa
po tajemném ztroskotání zachránila se na zem.
I snily o svých ztrátách.
 
 
O samotách uprostřed magických lesů, nad nimiž slunce
podobno ptáku zlatými křídly nekonečnými brázdilo ether;
celým vesmírem letěla jeho píseň o slávě života
harmonického,
o zázracích tvůrčího jitra v zahradách země a podmořských
nížin,
v modrých preriích vzduchu a vody:
v oceány se sklánělo v žízni a pijíc rozvlnilo je bouří,
v jeskyně ametystové pod ledovci západů do hnízda
horských růží šlo spáti
a jeho sen viditelný, hra tisíců bratrských sluncí,
tančících v rythmech hudby melancholické, vznášel se nekonečnostmi
zářící láskou. Noc dávala hovořit květům o jejich léčivé síle
a opojení, jež dřímá v hroznech a máku. Znali jemná
slova,
jež jako rozhozené zrní lákají ptáky. A zvířata lesní,
která neokusila krve, je přítulně navštěvovala.
 
 
Snili o městech, jež vládnou nad zeměmi. O rozkoši práce,
slavnostním zvonění kladiv, zkrocení ohně, závratích boje,
signálech jízdy, sladkosti nebezpečenství, hrdosti dávajících,
smělosti ruky, jež hází tajemné sítě nad národy
a o slovech, jež jako smolné věnce padají na města
nepřátelská.
 
 
O pýše orlů na horách osamělých, jejichž vířící křídla
rychlostí letu zdají se nehybně ztuhlá jak z kovu
a stačí zrakům protínajícím soumračný vesmír jak hvězdy.
 
 
O rozkoši zničení, triumfální jízdě cyklonů nad rovinami,
požárech lesů, ledových vichřicích polů, o démonickém
výsměchu živlů,
které v řinčení přetrhaných řetězů blesky vybíjejí se v chaos.
 
 
O tragické žízni hledajících, honbě, která tajemství stíhá
cestami nesčetných světů, ústících v jediném světě,
zmateně probíhá tisíciletími, číhá na předvěkých
pohřebištích
a jako na skoby řeřavé ještě, dokuté právě posledním
úderem kladiv,
na slunce věší svá tenata neviditelná
a lovecké sítě spouští v plamenná moře, která je tráví
jak pavučiny. A odsouzená hledati věčně
mate se mlčeními, která si kolem ní odpovídají
v magických dotknutích rukou, v agonii mučených zvířat,
v početí zakrytém blesky, v šílenství strhaných zraků
i v pýše
zahrabávající do země stopy, jimiž jsi kráčel.
 
 
Snili o rozkoších nejistoty a hry, rozčilení tržišť,
o zmatku tisíce jazyků, pokřikem plnících duši jak
přístaviště,
kam ze všech moří se vracejí lodě a kde orgie bázní,
nadějí, krve a hříchu přehlušují hukot moří
a pozdravnou střelbu a orchestry přijíždějících.
 
 
A večer o sladkosti hudby táhnoucí nábřežími
jak etherná mlha, do níž se stápí tisíce světel,
nad řekami, jež jako žíly studené záře zdají se prýštit
z měsíce. O ženách záhadných, zemdlených tíží své krásy,
jež volají milence písněmi zadumčivými. A jejichž šepot
a vlnění šatů zdá se zakleto v květech a dřímotě keřů:
bílé, ve fosforném jiskření drahokamů a rtů, halí se
v soumrak,
jak by jich ruce, s pohyby hadů uspávaných kouzlem,
házely zrní magické vůně v srdce zapálená jich zraky
a v omamném kouři k odpovědi vyvolávaly duše mrtvých.
 
 
Ale nejposlednější ze všech (jak jsme zakvíleli láskou!)
miliony vyděděných, mravenci, kteří vyhrnuli se z lomů,
otroci, kteří plíží se žitím jak sady zapovězenými,
táhli kolem nás mlčky. Umdlená jejich duše neměla snů.
Jen v zajiskření očí při úderu rány neočekávané
viděli nad sebou klenutí nebes, zčernalé soumrakem věku,
jako strop ponuré dílny, začazené prací tisíciletou:
dmychaly větry do výhní pod obzorem, v Gehennu
rudého žáru,
kde celé pralesy vyvrácené zdály se praskat vln ohnivou tíží,
a jako bubliny vyfouklé ze skla, blankyty země
objímající,
hrající duhou a modrem, kopule etherných paláců štěstí,
okna na vrcholu klenby pro světlo s výše, se tavily
v páře,
a kroužily pěnou po hladinách varu připraveného,
jehož reflex přes celý hvězdnatý zenit se šířil
a v sazích mraků se chytal, jak zlatý písek slepený krví:
gigantské pohybující se stíny promítaly se na něm,
jak obraz tajemného zápasu kolem věčných ohňů:
 
 
Mezi nimi šli stavitelé tvého chrámu. Ti jediní ze všech
poznávali se znameními. Jako slib jiných nebes a země
viděli hrůzu a nádheru věcí. V plnosti nesčíslných forem
cítili prvotní napjetí tvého tvůrčího dechu,
jež jako Eliášovo světlo ze všech nejvyšších linií krásy
se jiskří
nad krajinami oblaky věků zatíženými
a ranami blesků ochromí zčernalou ruku odvážlivého.
Vykoupením tajemné viny byla jim bolest a práce.
Jistotou cesty vnitřní radost, nepohnutá, bílá a silná
jak slunce,
jež, třeba neviditelné uprostřed bouře a noci,
dle věčného zákona vládne zemí. Vítězů matku a sestru
ve květu tisíciletí, na rtech zardění jitřní, vítali ženu
a souhvězdí letní Orel, Labuť, Delfín a Lyra
vstávala v záři do jejich nocí, po dni, který se dloužil.
K milionům trpících bratří bylo poslání jejich
jako k najmutí dělníků k stavbě. Ale aby žhavější byla
slova najímajících a ruce odměňujících horkostí touhy,
tvá spravedlnost, silná a vládnoucí smrtí,
rtům jejich odňala vzpomínku na všechnu sladkost země.
 

Vigilie

I

 
Jak stráže tvé bdíme
na místech nebezpečenství;
před námi hranice svaté tvé noci,
za námi království spících.
 
 
Těžký dech bratří nám do tváří šlehá,
rozžhaven tisíci sluncí,
jež sálají před jejich zraky
ve snění uzavřenými,
pro nás už neviditelná.
A gesta jejich nesčetných rukou,
umdlených k smrti pracemi snění,
jež marně se hledají ve tmě,
a zmatená slova šeptaná ze snů,
dušená polibky stínů,
spojují naše duše
v nový smysl.
 
 
Hvězda za hvězdou hasne,
za světem světy,
vteřiny mrtvé
na orloji věků.
A ti, kteří z bratří se probudili,
sedají vedle nás,
ubledlí ještě tajemstvím spánku,
k vigiliím.
A přece, kolikrát, slabí,
záviděli jsme spícím!
 
 
Žár našich zraků spálil nám řasy,
když jsme je přivřeli mdlobou.
Všechna světla,
jež do rukou vtiskli nám odcházející,
vyhasla v našich lampách,
a my ještě bdíme.
Jen moře světelkující, plameny modré
nad poklady skrytými v hlubinách země,
chvějí se šachtami noci,
hornické kahany
z výšin světla sestouplých
dělníků-stínů.
 
 
A tušení našeho jitra v dálce!
Ve tmách symboly věcí,
mlčenlivé.
 

II

 
Slyšte! Paprsků píseň,
sluchová halucinace,
zahřmění zvonů neviditelných
do bdění vysíleného,
zaznívá k našim duším
přes celou hloubku země!
Odvrácená polokoule našeho světa
tam koupe se v slunci
příštího rána!
Kvetoucí zahrady ostrovů jižních
tam plují uprostřed moří!
Neznámí ptáci v oblacích jisker a písní
snesli se nad lesy palem!
Světlem jak tíží zlatého vína
se převrhly kalichy květů,
až rozlité voní z trávy!
Motýlům vzňala se v plameny křídla
rychlostí letu!
 
 
Ale zde noc, otevřena věkům,
a zraky otevřené noci
a bolesti bránící zavřít je v snění
a oklamat žízeň retů
polibky stínů…
 
 
Z chvíle zas těžce vyrůstá chvíle,
jak z propasti propast,
již v podzemních sklepeních
horstva vápencového
staletí klenou:
ztracená řeka, ze světla sřícená do tmy,
vráží tam, zpěněná, v tisíce slují
a hledá a volá žhavého milence svého,
slunce!
Celý svět kvílících zvuků,
jak bázeň kleneb se sesouvajících,
hřímá ohlasem jejího pláče,
marně:
zapadlo slunce, zapadlo v studených lesích
stalaktitových…
 

III

 
O moci Věčného Slova!
Vysvobozující!
Soumraky v sladkost rozpouštějící
druhým světlem!
Modlitbě nové nás nauč
v bolestech našich
nad sněním bratří!
Modlitbě úzkosti smrti a krve utišující,
úzkosti lásky a vzrůstu sesilující,
ovládající bytosti neviditelné,
od loží bratří zaklínající
upíry snění!
A až proměníš v jediný požár
okamžiky naše,
šlehni svým vichrem
v jejich jiskřící chaos;
do čtyř tajemných polů je rozvěj
a v hlubinách noci
na sta mil od sebe nechej je zářit,
jak v blankytu černém
systémy hvězd,
a závratný prostor vesmíru tvého
pronikat vroucností světla,
spojené jednotou zákonů tvých,
hasnout a znova se nítit,
kroužit a letět a hrát,
dle svaté tvé vůle
po věky!
 

Jsem jako strom v květu…

 
Jsem jako strom v květu, zvonící hmyzem a včelami:
ticho a smích;
krev, to je sluneční východ, kde v ohni se koupe
omladlý den;
v korridorech světla jsem prostřela vůně pro kroky
milenců svých
a všechna tajemství noci jsem hodila do klína žen.
 
 
Však žárlivá nechci, když za noci dřímu, umdlená
objetím jar,
bys toužil po etherné kráse mých sester, jež vábí tě
k hrám:
tisíce let jsem skládala bohatství svá jak královský dar
a těm, kteří dovedou ničeho nežádat, celý ho dám.
 
 
Pro ty je dráždivá krutost mé lásky,
umdlení hrobový mír,
hloubka mých zraků, z nichž sálá
osudných souhvězdí vír,
vteřin mých číše, kde věčnosti světlo
do krve zlomené plá,
a polibků závrať,
sladká a zlá.
 
 
Nejsem jako mé sestry: noc věčná
je pozadím žhoucím mým snům,
nad hlavou milenců svatební pochodní
zažíhám dům:
 
 
květy, které jsem nasila, ohnivým srpem jsem požala,
ptáky, které jsem lákala, plameny zaháním zpět;
však duše, jež čekají staletí, z tajemné noci své přiletí,
v smrtelném tichu je uslyším šuměti,
etherných motýlů jiskřící let,
a kroužit kolem mých pochodní, které jsem rozžala
o země ohnivý střed.
 
 
Otrokyně Věčného, šílenství kněžna, znám hmoty
nejhlubší hlas,
slávu prvního slunce, soumraky posledních dní;
proud slzí se valí po kráse mých tváří a z rozkoší
přivřených řas,
a v pláči mém hudba noci se chví a kroužící hvězdy
jiskří se v ní:
neboť v mém smíchu štká kletba tajemné viny a čas,
a v pláči mém zvonícím úsměvem světla
naděje Návratu zní.
 

Smutek hmoty

 
Sem nikdo z živých nezbloudí. Jen vzkříšen zraky mými
vstal smutek těchto míst a kroky bázní ztlumenými,
by bratří neviditelných ze spánku nevyrušil,
mi vyšel naproti. (Jich oddech rythmický jsem tušil,
jak v tvář mi zavál, ledový, a v světel žhavém vření
se jíní chytal jehlami na vegetace snění.)
 
 
A vzlykem dychtivým sem Vody z dálky zazvonily,
jak nesčíslné rty by žíznivě se naklonily
a pily z hořkých pramenů. A nové za nimi a třetí,
jediným létem vypráhlé, bez nasycení, po staletí.
 
 
Žal stromů, resignovaný, v mou duši z hloubky vydech’,
o smutku hmoty hovořil a lethargických klidech,
kde světel vlákna hedvábná pro svatební šat žití
zem spřádá černýma a svráskalýma rukama a nítí
svůj oheň, zvolna hasnoucí, Vestálka zadumčivá.
Zpěv sester, mrtvých před věky, jejž doprovodem zpívá,
bez echa letí věčností a v jeho rythmu tíži,
zrcadle magickém, se zjevy přivolaných duchů zhlíží.
 

Doupata hadů

 
Skryté své zahrady viděl jsem v slavnostech července kvést,
v blankytů etherná loubí se slétlo tisíce tajemných ptáků;
na květech zrosených nechaly půlnoci nejsladší úsměvy hvězd,
a jako koberec pro sny, v plamenech záhony máku.
 
 
Dalekou cestu jsem konal, neznámý navštívil svět,
nesčetné duše jsem objal, z nesčetných zraků tvá tajemství čet’,
a unaven milostí vrátil se do svých ukrytých sadů:
klenbami hořící síry kouřil se blankyt, žíravě bled,
a všechny mé záhony květů se změnily v doupata hadů.
 
 
Před kroky mými se vztýčili, otravné prameny syčící tmou,
na stvolech, zmítaných vichřicí hlubin, nestvůrné hlavy jim kvetly;
v tělo mé vrůstali, vůli mi spoutali hadí svou suggescí zlou,
a v zraky mé z nehybných očí svých stříkali sinými světly.
 
 
Tu svaté tvé vzpomínky v duši mi prolétla zvěst,
nádhera moří tvých, tajemství nocí tvých, sláva tvých cest:
blankyt jak brána se otevřel, od jihu letělo tisíce ptáků;
tvé magické jméno jsem vyslovil – a v úsměvu hvězd,
koberec pro sny, přede mnou ležely záhony růží a máku.
 

Nad všemi ohni a vodami…

 
Nad všemi ohni a vodami,
vegetacemi,
mezi tajemstvím země a světů,
které ji, chvící se, drží
nad propastmi,
krouží naděje naše
ve věčném jaru.
Mezi tisíci sestrami svými
svatební nádheru křídel
rozestírají
v zápasu lásky
jak ptáci.
 
 
V plamenech hnízdí
jak uprostřed květů,
s dráždivým výkřikem černými oblaky do kruhu víří
kolem nepřítele svého:
v úhlu sepjatých rukou,
v lilijích na ňadrech ženy,
hledají skrýší
v blescích.
Na hvězdy sedají umdlené letem,
jak vlaštovky na stožáru lodním,
a ty, které mají křídla nejzářivější,
hnízdo své staví
pod římsami zlatého paláce tvého.
 
 
Svatých vítězů píseň
zvoní k nim z křišťálných oken,
a když se v lítosti navrátí k zemi,
tu v jejich zpěvu
jiskří se její
ohlas.
Při stavbě chrámu
v tesání mramoru, do kladiv hovoru
zníti je slyšíme
z modra:
 
 
Sladkost věčného rythmu,
jímž dýchají stejně
slunce i růže,
srdce i moře,
systémy světů,
příliv i odliv
světla:
etherné vlny,
tepající o bok
tajemné lodi,
která naši duši
odveze jednou,
až naším posledním dechem se napnou
její plachty.
 

Svět rozkládá se…

 
Svět rozkládá se za světem,
za hvězdou hvězda, když půlnoc se tmí,
a mezi nimi je jeden, krouží kolem bílého slunce,
a let jeho hudbou tajemné radosti hřmí,
a duše těch, kteří nejvíce trpěli,
do něho vejíti smí.
 
 
Sta bratří řeklo: Známe tajemství jeho,
mrtví v něm vstávají ze sna, živí v něm zmírají snem;
milenci řekli: Přílišnou září oslepí zraky
a čas jako vůně neznámých květů každého usmrtí v něm;
a ti, kteří dovedli viděti tisíciletí,
s úsměvem ptají se: Zem?
 

Zas ve vidění prorockém

 
Zas ve vidění prorockém noc šeptá slova neznámá,
šum stromů, tisíc jazyků je opakuje nad náma:
jak nad zrcadla kouzelná se k tichým vodám naklání,
z nichž tisíc očí plá jí vstříc jak v nadpozemském usmání.
 
 
Na černých loukách slzami jak setbou záře osetých
sní panny dvora našeho o sestrách vinou zakletých,
soucitnou rukou andělů v kající roucha oděných
a v samotách své bolesti žárlivým sluncem střežených.
 
 
Ční města, valy zřícenin na opuštěných ostrovech,
motýli s smrti znamením se vznáší na všech hřbitovech:
však vodotrysky vonných šťav ve květech hudba hrá
a v krvi opojení tajemné jak v hroznech víno zrá.
 
 
Ať sladce dřímou bratří mí v svatebních ložích nadějí
a ztroskotaní na březích ať dřímou ještě sladčeji:
noc ve svém snění uslyší, jak šeptá v řeči neznámé,
že míle každou minutou do moře světla padáme.
 

Tělo

 
Řekni mi, duše má, (z daleka jsi se vrátila)
koho jsi na zemi potkala, viděla, ztratila?
Z hlubin se hudba ozvala, sněžení ledových hvězd,
zachvění etherných retů:
Jitra, poledne, průvody květů.
 
 
Jitra má bloudila v mystickém osení
cestami prvních sedmikrás.
Chvíle jak rosa se jiskřily v zeleni,
stvol každý, jak by právě z něj odlétli tajemní ptáci, se třás’:
a jak by ve slunci nejdražší kadidlo hořelo,
azurným dýmem pokrylo ostatní světy a vůněmi nás.
 
 
Od solných jezer se poledne blížila; žhavostí blankytů
všemu, co zemřelo, let jejich zazvonil hranami;
křídla svá fosforná po celém obzoru k zenitu
prostřela nad námi.
Kam jejich stíny se složily, zraky se v umdlení zavřely,
krev jako výheň metala reflexy v nejčistších snech:
mučící palčivost uprostřed věčnosti štěstí,
nebeské město v plamenech.
 
 
Květy jsem viděla: držely kalichy do slunce rozvité
jak panny své lampy, zlatými oleji nalité;
a v lampách ohně se ve větru vlnily, temněly, nítily,
na cestu tajemné rozkoše svítily.
 
 
Řekni mi, duše má, kam jitra tvá zbloudila,
poledne odlétla,
bohatství květů jak odkvetla?
Jitra má zkvétají přede mnou
v růžích, jež nevadnou;
poledne v hnízdo své do slunce odlétla,
se sluncem zapadnou;
a květy mé v tázavém pohledu zraků mých
nemocí zemřely záhadnou.
 

Se smrtí hovoří spící…

 
Hle, hodina, v níž se přitíží ještě těžce nemocným
a láska nabývá vševědoucnosti.
Přes všechny moře a pevniny letí k nám tisíce hlasů,
jimiž jak žalmy jednoho choru bratří bratřím odpovídají.
 
 
– Dohořel západ, se smrtí hovoří spící a naše města
už ztichla. Ztraceným břehem je země v moři nekonečností
a nad ní sestydl blankyt, baldachýn otevřené jeskyně
basaltové,
která vyvřela ohněm. Jen ohlas tvých oceánů v ní kvílí
a jejich zpěněné vlny sem šlehají tragickým tichem
a výsměšně jiskří se ze tmy náplavem jemného zlata,
smytého z ostrovů nesčetných vzdálených světů
nepřístupných. A my zde zajatí tvoji!
V bouři, jež valí se věky a pod sesutými slunci do
výše stříká,
šum rákosí nad hnízdy zkrvácenými…
 
 
Nikdo nad nás tajemstvím času se neblížil chudší k smrti:
neboť i bolest zrá staletími k své dokonalosti
a ovoce její, plné mystických jader, hořkne mnohými slunci.
Ničeho z toho, co slíbila svým dětem, nám nedala země:
někdo neviditelný zatížil příliš váhu osudů našich
a aby srovnána byla, měli jsme jenom závaží slzí.
Uprostřed bohatství života k nasycení všech žízní
byla zářící bělost kořisti naší jak fantomy oblak,
táhnoucí v illusi klamnými hloubkami zrcadel vodních.
A sítě, předené loviti v nekonečnosti, uvízly na dně
v tlejícím nánose tisíce jar.
 
 
Dni naše nejsladší byly jak dusný sen šťastných z jiného
světa,
z něhož procitnou bledí a s chvěním
po celá léta si ho připomínají…
 
 
Tisíciletí čekali jsme ve tmě tajemství tvého
ukolébaní lahodou věčného rythmu v dřímotu nenarozených:
jak stalo se, že světlo této země vniklo až v hloubku
odvěké noci
a otevřelo nám oči pro slzy a slunce?
 
 
Ah, spáti ještě tisíciletí! a nechati kroužiti světy
kolem propastí ohně a padati uzralá zrna na klasech
konstellací
v černou půdu etheru tvého, v záhyby tvého klína,
nekonečnem rozprostřeného!
 
 
A žádá-li utrpení našeho tajemná spravedlnost,
proč nemluví zřetelně k našim duším? Kdo před námi kráčel
a vyřezal znamení do kůry stromů pralesa tvého,
jimž nerozumíme? A vlčí jámy pokryl větvemi květů?
Proč slova proroků zní jako halucinace
k našemu sluchu? A v noc naší bázně, v houštinách
lesních,
jiskří se stejně fosforné oči i hvězdy? Nemocni příliš
tušíme nemoc
v extatickém proměnění tváří, v zářící bledosti svatých
i v slovech příliš hýřících světlem. A k naší smrti
nemocí stala se pravda.
 
 
Tak jdeme, smutni, a žena, družka naše, marně tajemstvím
zraků
mluví k nám o nesmrtelnosti. Marně do úsměvu svého
jak v závoj nebeských světel halí panenskou bělost
svého těla. Marně, laskavá, slibuje zapomenouti…
Noc tisíciletí odňala bratrskou čistotu pohledům našim
a rozklenula se mezi dnem muže a mezi dnem ženy:
klamné své ticho jak stíny za každým polibkem šíří do
nekonečna
a její paprsky hvězdné jsou ranami blesků, jimiž umírají
ti nejvznešenější. Dni našich duší nikdy se nepotkávají.
Slunce, jež nad sebou stejně vysoko zříme,
je pro ni a pro nás rozdílno v čase.
Pláč otrokyň kvílí z růžových zahrad
a v barbarském výkřiku síly umlkla sesterská duše,
tiše zpívající. Objetí naše stalo se jako znamení do tmy,
jež volá bolest. Celý ráj štěstí, ztracený věky,
leží zavřený mezi námi. Jen nejčistší snění, letící v ether,
dovede pohlednout z výše do jeho zářících sadů,
z nichž marná vůně se kouří do sedmera nebes.
 
 
A naše bloudící radost nadarmo hledá své sestry.
Mystický polibek smíru nezahřměl dosud do všech věků
jak zemětřesení, v němž stará země se zřítí
a nová se zdvihne v apotheosách.
 
 
Ale dosud vře, záhadná, ukrytým ohněm
pod sady oranžovými. Gigantské formy dávného žití
stiskla kamenným lisem a čeká.
 
 
A posledním tajemstvím těla je bolest, tíže kosmu, cítěná duší.
Všemi prameny krve se valí, tisícem smrtících vůní.
Všechny mlýny života žene a etherně jemná
i snění větrné mlýny na nejvyšších horách.
 
 
Chvějí se v klávesách stínové ruce, lehce jak motýli černí,
každým našim vtáhnutím dechu plní se vzduchem tajemný nástroj;
v šílenství akkordy víří, sta duší zakvílí resonancemi,
den s nocí jak stránky jednoho listu se střídají v knize
mystické skladby…
 
 
Co znamená polibků šepot v této tragické hudbě, jež hřímá
z ticha nesčetných početí v mateřském těle do ticha
vlhké země,
vždy nová a nová a přece plná tisíciletých reminiscencí?
Úpěním větrů, lesů a vodstev k nebesům stoupá,
dar země v symfonii světů,
vřava zápasu proti nepřátelům neviditelným,
tisíceronásobné doznění výkřiku, jenž před dávnými věky
zdvihl se v třesení viny…
Hle, oči, jež staletí marně toužily usnout,
sotva přivřené, znova se otvírající jejím kvílícím echem,
a z hlubin dní našich a nocí, fosforné, pálí,
noty nejvyšších tonů!
 
 
– Všechno je plné žízně. A suché rty stále nás hledají
ve tmách
a krev naši dychtivě střebou. Ale umdlením našim
smějí se jara květy tím ohnivějšími. Hořká je práce v tajemství země
jak práce otroků v dolech. A světlo plamenů našich
v třaskavém výdechu hlubin dráždí v temnotách předoucí
síly.
Snopy žní našich bouřemi zvlhly, srostly a obtížily se;
kterak je zdvihnem a podáme bratřím, když naše ruce
strhané únavou staleté orby se chvějí?
 
 
– Hle, duše tisíců se konečně otevřely a za všemi
blankyty jejich
leží propast. Víme, že všechno zasáhla kletba. Ptáci výší
i plazové země chvějí se před mocnějšími. Staletou válku
vedou národy hmyzů. I v rostlin nejčistším světě
je zápas a chřadnutí, v němž vonná měsíční jemnost
podléhá nárazu barbarské síly. Zápasu vřením
klokotá v žáru svém život a na jeho páře
se kolébá naděje naše: bolestí nesčetných bytostí žijem.
Krev naše, zdá se, že vyprýštila z tajemné rány Všeho
a vtekla do našeho těla a křečovitým pulsem v něm víří.
Marně rozžíháme světla svá do noci v bouři; kříži blesků
je přetíná pravda. Zmatené davy bratří zmučených žitím
valí se všemi cestami myšlénky naší z věků do věků.
A podobni šílencům, kteří na přízraky své hledí
v rozkoši zapomenouti,
o nových výkřicích slasti sníme na ložích,
jež schladly pod umírajícími.
 
 
– A západ, jenž v staletích dávných se klenul jak
brána věčného města,
z níž andělé přes černé propasti smrti spouštějí zářící
padací mosty
a z hlubin bílého světla zaznívá hosanna blažených duchů,
obloha nad bolestí země sklenutá z nehybné věčnosti
štěstí,
kletbou se změnil:
vírem krve je slunce zapadající,
až k zenitu stříká svou stydnoucí pěnou po všech
hvězdách
a stržený život náš v menších a menších kruzích k němu
se blíží,
by v jeho hloubce se potopil do tmy.
 
 
V plamennou Gehennu se dívaly naše oči a osleply žárem:
zrcadla vržená v kypící výheň a rozteklá na skelné slzy.
Příšerný smích jsme slyšeli ze tmy a sluch náš zkameněl:
jako ve vápenné ulitě všechno stejně v něm šumí,
moře úkladné vlny i rythmický úder andělských křídel. —
 
 
Ticho… Jak nad mrtvými těly
nad námi v modlitbách klečely duše,
ve zracích visi:
 
 
Čas výšemi letěl, v bouři slávy a smrti, s mystickým
spřežením hvězd
křižovatkami nekonečností, Vůz triumfální Nejvyššího,
provázen světelnou vichřicí vítězících.