Kitobni o'qish: «Země Ohňů »

KAPITOLA PRVNÍ

Gwendolyn stála na pobřeží Horních ostrovů a zírala na oceán. S hrůzou sledovala, jak se přivalila mlha a pomalu začala pohlcovat její dítě. Cítila, jak se jí láme srdce vedví, když viděla Guwayna odplouvajícího dál a dál. Pomalu se jí ztrácel z dohledu, mizel v mlze. Proud ho nesl bůhví kam a s každým uplynulým okamžikem se dostával dál mimo Gwenin dosah.

Gwendolyn kanuly po tváři slzy, zatímco sledovala moře. Nedokázala se odtrhnout, připadala si úplně znecitlivělá. Ztratila pojem o místě i o čase, nevnímala vlastní tělo. Jedna její část zemřela, když sledovala osobu, kterou milovala na světě nejvíc ze všeho, jak mizí pryč nesená mořským proudem. Jako by její část zůstala v loďce s ním.

Gwen se nenáviděla za to, co právě udělala. Současně ale věděla, že to byla jediná věc, která mohla její dítě zachránit. Slyšela už řev a vřískání draků na horizontu za ní a věděla, že už brzy bude celý ostrov pohlcen plameny. A nic na světě je už nemůže zachránit. Ani Argon, který byl ve svém nehybném, bezmocném stavu. Ani Thorgrin, který byl někde na druhém konci světa v Zemi druidů. Ani Alistair nebo Erec, kteří byli na jiném konci světa, na Jižních ostrovech. A ani Kendrick nebo Stříbrní či jiní stateční muži, kteří tu sice byli, ale nikdo z nich se nemohl postavit drakovi. Magie, to bylo to, co potřebovali – a také to byla jediná věc, které se jim nedostávalo.

Se štěstím se jim podařilo uniknout z Prstenu a teď, jak věděla, je osud dostihl. Už nemělo přijít žádné skrývání, žádné utíkání. Byl čas čelit smrti tváří v tvář. Smrti, která je právě po dlouhém pronásledování dostihla.

Gwendolyn se obrátila a zahleděla se na protější obzor. Už z této dálky viděla černou masu draků blížící se jejím směrem. Měla málo času. Nechtěla zemřít o samotě tady na pobřeží. Chtěla zemřít se svými lidmi, chtěla zemřít při jejich ochraně.

Gwen se obrátila a naposledy se podívala na moře. Doufala, že ještě naposledy Guwayna zahlédne.

Ale nic neviděla. Guwayne teď byl někde daleko. Někde za horizontem, plující do světa, který ona nikdy nepozná.

Prosím, Bože, modlila se Gwen se zavřenýma očima. Zůstaň s ním. Vezmi si můj život výměnou za ten jeho. Udělám cokoli. Zachovej Guwayna v bezpečí. Dovol mi, ať ho můžu ještě jednou sevřít v náručí. Prosím tě, prosím.

Gwendolyn otevřela oči. Doufala, že uvidí nějaké znamení. Možná duhu na nebi nebo cokoli jiného.

Obzor ale zůstával prázdný. Nebylo na něm nic než černé převalující se mraky. Jako by se celý vesmír bouřil proti tomu, co právě udělala.

Vzlykající Gwen se obrátila zády k oceánu, zády k tomu, co zůstalo z jejího života, a rozběhla se pryč. Každým krokem se blížila k místu, kde měla společně se svými lidmi zemřít.

*

Gwen stála na horních hradbách Tirovy pevnosti obklopená tucty svých lidí, mezi kterými byli i její bratři Kendrick, Reece a Godfrey. Také její bratranec Matus a sestřenice Stara. Byl tam i Steffen, Aberthol, Srog, Brandt, Atme a celá Legie. Všichni tiše a se zachmuřenými pohledy sledovali oblohu. Všichni věděli, co se na ně žene.

Naslouchali vzdálenému řevu, který otřásal zemí, a přesto mohli jen bezmocně čekat a sledovat, jak za ně Ralibar bojuje jejich válku. Samotářský statečný drak, který ze sebe vydával vše. Odrážel nápor nepřátelských draků. Gwen prudce bušilo srdce, když viděla, jak udatně a nebojácně bojuje. Jeden drak proti několika tuctům, a přesto se nestáhl. Ralibar chrlil oheň na nepřátele, používal proti nim svoje ohromné pařáty a svými ostrými zuby jim rval hrdla. Nebyl jen větší než ostatní. Byl také rychlejší. Sledovat ho v boji byla opravdu divoká podívaná.

Když ho Gwen viděla, jak tvrdě bojuje, dovolila si zadoufat, že by Ralibar možná skutečně mohl draky porazit. Sledovala ho, jak se přesně ve chvíli, kdy na něj tři draci současně vychrlili oheň, vrhl dolů a útočící draci tak dalece minuli. Ralibar pak vyrazil kupředu a vrazil pařáty do hrudi jednoho z nich. Využil setrvačnosti a tlačil svého nepřítele přímo dolů k hladině oceánu.

Zatímco klesali, několik draků vychrlilo oheň směrem k Ralibarovu hřbetu a Gwen zděšeně sledovala, jak se Ralibar i s druhým drakem mění v ohnivou kouli padající na hladinu. Druhý drak se sice bránil, ale Ralibar využil svojí váhu a nutil ho dál klesat. Během chvíle narazili na vodní hladinu.

V tu chvíli se ozval hlasitý syčivý zvuk a vyvalila se ohromná oblaka mlhy. Voda uhasila oheň. Gwen s napětím sledovala, co se bude dít dál. Doufala, že Ralibar bude v pořádku. A o chvilku později se skutečně Ralibar objevil nad hladinou. Sám. Za okamžik se vynořil i druhý drak. Ten ale jen volně plul na hladině a houpal se na vlnách. Byl mrtvý.

Ralibar bez zaváhání vystřelil z vody přímo k tuctům draků mířících na něj. Všichni zuřivě otvírali zubaté tlamy. Ralibar se ale nenechal zaskočit. Vystrčil pařáty, zaklonil se, rozevřel křídla a zachytil dva útočníky. Pak se prudce otočil a srazil je do moře.

Držel je pod hladinou a v tu chvíli mu zezadu zaútočil tucet draků na nekrytý hřbet. Celá skupina se zřítila do moře a vzala Ralibara s sebou. I když bojoval statečně, měli nepřátelé příliš velkou převahu. Ralibar se svíjel a bojoval, ale přesto ho tucet zuřivě vřeštících draků stahovalo stále hlouběji pod vodu.

Gwen těžce polkla. Pohled na osamoceně bojujícího Ralibara jí lámal srdce. Byl tak sám a ona si přála, aby mu mohla alespoň nějak pomoct. Přejížděla pohledem po vodní hladině a čekala, doufala, že se vynoří, že se objeví alespoň nějaký náznak, že Ralibar stále žije.

K jejímu zděšení se to ale nestalo.

Ostatní draci se vynořili a vylétli zpět k obloze. Přeskupili se a obrátili pohledy na Horní ostrovy. Zdálo se, že hledí přímo na Gwendolyn. Pak děsivě zařvali a roztáhli křídla.

Gwen pukalo srdce. Její drahý přítel Ralibar, jejich poslední naděje, jejich poslední záchrana, byl mrtvý.

Gwen se obrátila na své muže, kteří ji šokovaně sledovali. Všichni věděli, co teď neodvratně přijde: nezastavitelná vlna zkázy.

Gwen cítila, jak na ni padá všechna tíha světa. Otevřela ústa, ale slova se jí zadrhla v krku.

„Zvoňte na poplach,“ řekla konečně chraptivým hlasem. „Nařiďte našim lidem, aby se ukryli. Každý, kdo není v podzemí, se tam musí okamžitě přemístit. Do jeskyní, do sklepů, kamkoli – hlavně pod zem. Nařiďte jim to – okamžitě!“

„Zvoňte na poplach!“ vykřikl Steffen, když doběhl k okraji hradeb a naklonil se nad nádvoří. Během chvilky zněly všude zvony. Stovky Gweniných lidí, přeživších z Prstenu, teď spěchaly do úkrytů. Mířily k jeskyním na okraji města nebo ke sklepům a úkrytům v podzemí. Všichni se připravovali na příchod neodvratné ohnivé vlny, která mířila přímo na ně.

„Má královno,“ řekl Srog a obrátil se ke Gwen, „možná bychom se mohli skrýt tady v pevnosti. Konec konců, je přeci postavená z kamene.“

Gwen vědoucně zavrtěla hlavou.

„Ty nerozumíš dračímu hněvu,“ řekla. „Nic nad zemí není v bezpečí. Nic.“

„Ale má paní, možná by to v pevnosti bylo přeci jen bezpečnější,“ trval na svém Srog. „Odolává zubu času už dlouho. Stěny jsou stopu silné. Nebyla bys raději tady než někde pod zemí?“

Gwen zavrtěla hlavou. Ozvalo se zařvání, a když pohlédla na horizont, viděla blížící se draky. S hrůzou sledovala, jak stěna dračího ohně v dálce zasahuje její flotilu kotvící v jižním přístavu. Sledovala, jak její cenné lodě, její cesta pryč z ostrova, krásné lodě, jejichž stavba trvala celá desetiletí, se mění v popel a trosky. Uvědomila si, jaké štěstí bylo, že to předvídala a ukryla několik lodí na opačné straně ostrova. Byla ovšem otázka, jestli sami přežijí, aby je mohli využít.

„Není čas se dohadovat. Všichni odsud okamžitě odejdou. Za mnou.“

Pak vyrazila dolů po točitém schodišti. Sbíhala ho tak rychle, jak jen mohla. Ostatní ji v závěsu následovali. Gwen chtěla podvědomě stisknout Guwayna. Bodlo ji u srdce, když si uvědomila, že je pryč. Připadala si, jako by jí při sbíhání schodů chyběla část jí samotné. Zatímco brala schody po dvou, slyšela za sebou rychlé kroky ostatních. Všichni se chtěli dostat do bezpečí. Gwen slyšela vzdálené řvaní draků. Zdálo se jí ale, že se ozývají stále blíž, že už se třesou i zdi, a modlila se, aby byl Guwayne v bezpečí.

Gwen vyrazila z hradu a společně s ostatními utíkala přes nádvoří. Všichni běželi ke vstupu do žaláře, který ale už byl dávno bez vězňů. Několik jejích vojáků čekalo před ocelovými dveřmi, za kterými už byly schody vedoucí dolů pod zem. Než do nich ale vkročili, Gwen zastavila a obrátila se k ostatním.

Uviděla několik lidí stále zmateně pobíhajících po nádvoří, křičících hrůzou – nevěděli, kam mají jít.

„Pojďte sem!“ vykřikla. „Pojďte do podzemí! Vy všichni!“

Gwen ustoupila stranou, aby se ujistila, že se všichni dostanou do bezpečí. Jeden po druhém kolem ní probíhali a sestupovali po kamenných schodech dolů do temnoty.

Poslední lidé, kteří se zastavili po jejím boku, byli její bratři – Kendrick, Reece a Godfrey – a její věrný druh Steffen. Všech pět pak společně zkoumavě pohlédlo na nebe, když se ozvalo další zařvání, které roztřáslo zemi.

Hejno draků teď bylo tak blízko, že je Gwen zřetelně viděla. Byli ve vzdálenosti jen několika set metrů. Ohromná křídla zatemňovala slunce, draci byli nabuzení a ve tvářích se jim zračila zuřivost. Široce rozevírali zubaté čelisti, jako by čekali, že jimi už brzy někoho roztrhají. Gwen připadalo, že jsou jejich zuby větší, než je ona sama.

Tak, pomyslela si Gwendolyn, takhle vypadá smrt.

Gwen se ještě naposledy rozhlédla a viděla, že stovky lidí se skrývají ve svých domovech nad zemí a odmítají se jít schovat pod zem.

„Řekla jsem jim, ať jdou do podzemí!“ vykřikla Gwen.

„Někteří naši lidé poslechli,“ odtušil smutně Kendrick a zavrtěl hlavou, „ale mnoho jich neposlechlo.“

Gwen zesmutněla. Věděla, co se stane s lidmi, kteří zůstali nad zemí. Proč jen byli její lidé vždy tak umínění?

A pak se to stalo – první vlna dračího ohně se snesla z nebe. Dost daleko na to, aby je nepopálila, ale dost blízko na to, aby Gwen cítila, jak ji žár hřeje na tvářích. Zhrozeně poslouchala první děsivé výkřiky přicházející ze vzdálenější strany nádvoří. Od lidí, kteří se rozhodli čekat ve svých domovech nebo v Tirově pevnosti. Pevnost, ještě před chvílí tak nedobytná a pevná, teď byla rozpálená do ruda. Zevnitř šlehaly plameny a vypadalo to, jako by celá stavba byla z čistého ohně. Kameny rudě zářily a Gwen jen ztěžka polkla. Věděla, že kdyby se pokusili zůstat v pevnosti, byli by teď už všichni mrtví.

Ostatní neměli takové štěstí: křičeli v plamenech, někteří dokonce ještě běhali po ulicích, než se definitivně zhroutili na zem. Vzduchem se začal šířit odporný zápach hořícího masa.

„Má paní,“ řekl Steffen, „musíme jít dolů. Hned!“

Gwen se nedokázala přimět k pohybu, i když věděla, že Steffen má pravdu. Nechala tedy ostatní, aby ji vedli. Doslova ji odtáhli skrz bránu a dolů po schodech do temnoty. To vše těsně před tím, než se k nim přivalila další ohnivá vlna. Ocelové dveře se za nimi zavřely jen okamžik před tím, než se přihnali draci. Ozvěna zabouchnutých dveří zněla podzemím a Gwen se zdálo, jako by se za něčím zabouchly dveře i v jejím srdci.