Kitobni o'qish: «Slavná Přísaha »

KAPITOLA DRUHÁ

Erec stál na vrcholku kopce a sledoval, jak se přibližuje skupina jezdců. Jeho srdce plálo předbitevním nadšením. Pro dny jako byl tento se narodil. Ve většině bitev byla hranice mezi dobrým a špatným jenom ztěží rozpoznatelná, ale tentokrát to neplatilo. Lord od Kuželky jeho milou bez slitování zotročil a ještě se tím vychloubal, a nehnul ani prstem, aby dal věci do pořádku. Erec jej na jeho zločin upozornil, dal mu tím šanci, aby mohl svou chybu napravit a zachovat si tvář, ale on neudělal nic, čím by byť jen naznačil, že svého činu lituje. Sám na sebe tím přivolal zkázu. Jeho muži to ale mohli nechat být, obzvláště poté, co jejich pán padl.

Jenže nenechali a teď se jich dobré dvě stovky blížily. Zaplacení žoldnéři nějakého nižšího pána, všichni do jednoho nedočkaví, až Ereca zabijí. Blížili se k němu, všichni oblečení v zářivě zelené zbroji. Když se přiblížili, vydali bojový pokřik. Jako kdyby Ereca mohlo něco podobného zastrašit.

Nebál se jich. Viděl ve svém životě už spousty bitev a jestli během let svého tréninku něco skutečně pochopil, jistě to bylo to, že se člověk nikdy nesmí bát, když bojuje za správnou věc. Spravedlnost nemusí sice pokaždé zvítězit, ale rozhodně svým zastáncům dává sílu deseti mužů.

To, co cítil, když před sebou viděl tak velký počet nepřátel, bylo uvědomění, že dnes nejspíše zemře. Nic jiného se u tak zoufalého činu ani nedalo očekávat. Dostalo se mu jednoduše šance zemřít tím nejčestnějším možným způsobem. To byl pro rytíře opravdový dar. Kdysi složil přísahu cti a ta si teď žádala své plnění.

Tasil meč a pomalu se rozběhl dolů ze svahu vstříc útočící jízdě. Přál si, aby mohl v té chvíli sedět na hřbetě svého věrného hřebce Warkfina, ale ten teď měl mnohem důležitější úkol, a sice dovést Alistair bez úhony do bezpečí v Savarii. U Vévodova dvora bude zachráněna.

Když se nepřátelé přiblížili na vzdálenost sta metrů, Erec se rozběhl do sprintu přímo proti rytíři, který jel v jejich čele. Jízdní vojáci také nijak nezpomalovali. Erec se duševně obrnil a připravil na brzký střet.

Dobře věděl, že jedna výhoda přece jenom na jeho straně je: dvě stě mužů se k němu nemůže přiblížit najednou, to není fyzicky možné. Maximálně se to podaří šesti jezdcům v jednom okamžiku. Takže když benevolentně odhlédl od možnosti, že se brzy unaví, nebyl kurz na jeho úspěch vlastně dvě stě ku jedné, ale jenom pouhých šest ku jedné. Dokud bude schopen čelit šesti mužům najednou, bude jeho šance na vyváznutí stále žít. Jediné na čem tedy bude záležet, bude jeho výdrž.

Ještě než ke srážce došlo, rozhodl se vyměnit zbraně. Z opasku vytrhl svůj cep. Zbraň měla skoro deset metrů dlouhý řetěz, na jehož konci byla připevněna ostnatá, železná koule. Běžně sloužila spíše jako past přes cestu, než jako v boji použitelná zbraň, ale v této situaci se mohla docela dobře hodit.

Erec čekal až do poslední chvíle, aby jezdci měli co nejméně času na reakci, potom roztočil cep nad hlavou a švihnul jím před sebe. Mířil na malý strom, který stál stranou opodál. V okamžiku, kdy se železná koule omotala kolem jeho kmene, se musel Erec vrhnout k zemi, aby se vyhnul několika přilétnuvším oštěpům. Hned potom napřel všechnu svou sílu i váhu proti řetězu a napnul jej.

Všechno načasoval úplně perfektně, jezdci neměli ani vteřinu na reakci. Uviděli napnutý řetěz v posledním okamžiku a, i když se mnozí z nich pokusili své koně zastavit, nikomu se to nepodařilo. Na to jeli příliš rychle.

Koně první řady jezdců najeli ve velké rychlosti na ostnatý řetěz, okamžitě se splašili a shodili své rytíře ze sedel. V mnoha případech přitom ztratili sami rovnováhu a na muže navíc ještě plnou vahou nalehli. V jízdní jednotce okamžitě vypukl chaos.

Erec neměl čas, aby se pokochal tím, co se mu podařilo v řadách nepřítele způsobit, protože další sled jezdců inkriminované místo objel a s bojovým pokřikem mířil k němu. Vyskočil na nohy.

Jakmile nejbližší z nich pozvedl své kopí, vrhnul se Erec znovu k zemi. Nemohl s těmi jezdci bojovat, protože byli v sedlech vysoko nad ním. Jeho šance ležely při zemi. Teď tedy skočil téměř pod kopyta koně přijíždějícího rytíře a v okamžiku, kdy jej ten jenom o vlas míjel, ťal svým mečem. Podařilo se mu čistě utnout rytířovu koni levou přední nohu. Zvíře zařičelo a poroučelo se k zemi. Jeho jezdec, který kopí nestačil ani vrhnout, padal spolu s ním. Erec musel pokračovat v úhybných manévrech, aby nevletěl pod kopyta dalších koní. Jezdci se teď museli rozdělit do dvou sledů, aby se vyhnuli tělu skoleného přítele. Mnohým se to však nepodařilo. Přeletěli přes náhle vzniklou překážku a vlastními těly ji ještě zvětšovali. Na místě brzy vzniklo klubko chaoticky křičících tvorů, nad kterým se zvedala oblaka prachu.

To bylo přesně to, v co Erec doufal: prach, zmatek a hromadné pády ještě předtím, než se s nimi skutečně utká.

Vyskočil na nohy, tasil meč a okamžitě jím zablokoval ránu, která se na něj řítila ze sedla dalšího nepřítele. Jeho meč se potom rozvířil na plné obrátky. V rychlém sledu vykryl čtyři útoky ze všech stran. Vytvořil kolem sebe učiněný štít vířící čepele. V takové situaci se však nesměl zdržoval příliš dlouho. Jestli má mít nějaké šance, musí začít pořádně agresivně útočit.

Znovu se vrhnul k zemi, aby se dostal z obležení ran, poklekl na jedno koleno a potom mrštil svým mečem, jako by to byl oštěp. Zbraň se zabodla do hrudi nejbližšího muže, který překvapeně vykřikl a padl mrtvý k zemi.

Tohle byla Erecova šance. Bleskurychle se vyšvihl do uvolněného sedla a vytrhl z pouzdra na něm dosud nepoužitý cep. Byla to dobrá zbraň a Erec si ji nevybral bezmyšlenkovitě. Na bytelné rukojeti byl připevněn dva metry dlouhý řetěz, na jehož konci byly tři železné koule. Takovou zbraní mohl vládnout jenom skutečný silák. Erec monstrum roztočil nad hlavou jako by nic nevážilo a jediným obratem vyrazil zbraně z rukou hned několika protivníků. Druhá obrátka už poslala ze sedel i jejich zaskočené vlastníky.

Teď vybyla vteřinka oddechu, kterou Erec využil, aby přehlédl bojiště. Ten pohled jej potěšil. Podařilo se mu zasadit překvapenému protivníkovi vcelku slušné ztráty. Na zemi mohlo být v tuto chvíli už dobrých šest desítek jezdců. Jenže mnohem více než sto jich ještě zbývalo. Ti se teď již otřepali z chaosu z dvou hromadných pádů, přeskupili se a znovu se na něj vrhali.

Erec hněvivě vykřikl a pobídnul koně proti nim. Jeden rytíř proti sto padesáti. Zuřivě roztočil obrovský cep nad hlavou a zároveň se modlil k Bohu, aby mu dal sílu na to, co jej za chvíli čeká.

*

Alistair se neubránila hořkým slzám, když se vší silou držela Warkfina, jenž ji nesl v plném trysku po známé cestě do Savarie. Sama na koně v pláči křičela, kopala jej a škubala jeho uzdou, aby tu bestii přinutila se obrátit a vrátit se k Erecovi, ale kůň jakoby ji vůbec nevnímal. Nebyla pro něj jezdcem, ale nákladem. A on měl úkol ten náklad někam dovézt. Ještě nikdy se nesetkala s koněm jako byl Warkfin. S koněm, který by svého pána poslouchal tak bezvýhradně. Nakonec od svých snah upustila a smířila se s faktem, že s ním nic nezmůže.

Návrat do Savarie v ní vyvolal silně smíšené pocity. Žila zde předtím tak dlouho jako ta nejnižší ze služebných. Na jednu stranu ji známé uličky dávaly jistý pocit domova, ale zároveň jí připomínaly všechno, co tu kdy prožila, a většina z toho nebyla nijak příjemná. Tolik se těšila, že se její život konečně pohne někam dál a že zůstane s Erecem. Jenže zatímco ona se za městskými branami mohla cítit víceméně bezpečně, umírala zároveň strachem o bezpečnost svého rytíře, který se úplně sám bláznovsky postavil celé armádě. Jenom z pomyšlení na to, jak se bitva mohla vyvíjet, se jí dělalo fyzicky špatně.

Když se smířila s tím, že s Warkfinem nehne, uvědomila si, že její další šancí je co nejrychleji pro Ereca zorganizovat nějakou pomoc. Její rytíř jí sice nakázal, aby tu zůstala, ale to bylo to poslední, co hodlala udělat. Byla dcerou krále a jako taková přece nemohla jenom tak utéct a potom se někde schovávat. Erec v ní našel zalíbení proto, že mu přišla vznešená a ona jej teď nemohla zbabělým chováním zradit. Kdyby navíc nic nepodnikla, už by se na sebe po zbytek života nemohla ani podívat.

Znala město velmi dobře a Warkfin už byl za městskými hradbami přece jenom sdílnější k jejím povelům, a tak se nechal vést nejkratší cestou k Vévodskému hradu. Proletěla branou, okamžitě seskočila a bez povšimnutí proběhla kolem stráží u vchodu do tvrze, které učinily jenom chabý pokus o její zastavení. Ztratila se jim v mramorem vykládaných chodbách hradu, které znala tak dobře díky své příležitostné práci během hostin.

V rychlosti potom naletěla do těžkých dveří vedoucích do velkého sálu, se zařinčením je otevřela a vpadla dovnitř.

V sále zrovna probíhala jakási porada. Bylo tu několik rádců, pár Vévodových rytířů a samozřejmě pán hradu osobně. Všichni se k ní překvapeně otočili. V jejich tvářích se zračila nevole, že jsou vyrušování během projednávání nějaké důležité záležitosti.

„Co jsi zač, ženská?“ křikl na ni jeden z nich.

„Co si to dovoluješ vyrušovat jeho lordstvo během porady?“ přidal se jiný.

„Já ji poznávám,“ řekl Vévoda klidným hlasem.

„Já taky,“ přidal se Brandt, v jehož hlase se však zračilo znepokojení. Byl jedním z nejlepších Erecových přátel. „Jsi Alistair, že? Erecova nevěsta.“

Se slzami v očích doběhla až k němu a chytila jej hystericky za ruce.

„Prosím, můj pane, pomož mi. Jde o Ereca!“

„Co se stalo?“ zeptal se Vévoda teď už také znepokojeně.

„Je ve smrtelném nebezpečí. Přímo teď čelí úplně sám celé armádě jezdců z Kuželky! Nedovolil mi, abych tam zůstala. Prosím! Potřebuje vaši pomoc!“

Všichni rytíři bez jediného slova vyskočili na nohy a vyrazili k východu ze síně. Ani jediný z nich nezaváhal jít Erecovi na pomoc. Alistair se otočila a následovala je.

„Ty zůstaneš tady!“ křikl na ni Brandt.

„Nikdy!“ odpověděla v běhu. „Dovedu vás tam!“

Všichni společně potom proběhli spletitými chodbami hradu až k místu, kde byli ustájeni bojoví hřebci. Rytíři se bleskurychle vyšvihli do sedel svých zvířat. Alistair naskočila na Warkfina, kterého sem štolba zrovna přiváděl z nádvoří, a vyrazila v čele skupiny ven z hradu.

Jak projížděli nádvořím, vojáci, kteří je spatřili, okamžitě nasedali na své koně a přidávali se k nim – v okamžiku, kdy opouštěli brány města už jejich jednotka měla dobrých sto mečů. Alistair jela spolu s Brandtem a Vévodou v čele.

„Jestli Erec přijde na to, že jsi přijela s námi, zabije mě,“ řekl jí Brandt. „Prosím, prostě nám pověz kde je, má paní.“

Ale Alistair jenom paličatě zakroutila hlavou a měla co dělat aby udržela slzy. Celá jednotka se za dunění čtyř stovek kopyt valila do krajiny za městem.

„Radši skončím v mělkém hrobě, než abych Ereca opustila!“