Kitobni o'qish: «Sen Smrtelníků »

KAPITOLA PRVNÍ

Gwendolyn pomalu otevřela oči zalepené pískem. Potřebovala k tomu sebrat všechny zbývající síly. Dokázala je otevřít jenom na malou škvírku a pohlédnout na okolní svět. Byl rozmazaný a plný řezavě ostrého slunečního světla. Někde nad ní pouštní krajinu nemilosrdně spalovala obě slunce a způsobovala, že celý svět bíle zářil. Nebyla si jistá, zda je po smrti anebo naživu, ale předpokládala, že bolest celého těla značí to druhé.

Byla příliš slabá, aby dokázala otočit hlavou doleva nebo doprava. Napadlo ji, jestli takto nějak může chutnat smrt?

Vtom najednou na její tvář padl stín. Zamžourala očima a spatřila před sebou jakousi malou bytost, jejíž tvář byla schovaná po černou kápí. Jediné, co z ní bylo vidět, byla dvě malá žlutě svítící očka, která si ji zvědavě prohlížela. Bytost vydala několik skřehotavých zvuků a Gwen si uvědomila, že na ni nejspíše mluví v nějaké řeči, které nerozumí.

Ozvalo se šoupání malých nohou a v Gweniném zorném poli se objevily další dvě z těch bytostí. I jejich tváře byly zakryté kápěmi, neodhalujícími nic víc než svítící oči. Noví příchozí se mezi sebou rovněž rozskřehotali. Gwen neměla tušení co jsou zač, ba ani jestli je skutečně při vědomí, anebo jestli se jí to všechno jenom nezdá. Nemohla to být jenom další z halucinací, kterých si za poslední dny užila už více než dost?

Ucítila, jak se jejího ramene něco dotýká. Znovu otevřela oči a spatřila, že do ní jedna z těch bytostí šťouchá dlouhou dřevěnou tyčí, jako když zkoumá, jestli je jejich nález naživu nebo ne. Chtělo se jí po té otravné tyči chňapnout a odstrčit ji stranou, ale byla na to příliš slabá. Přesto však uvítala, že cítí dotyk. Znamenalo to, že by nakonec opravdu mohla být ještě naživu.

Pocítila, jak se jí kolem zápěstí ovinula drobná ruka s malými drápky. Na malou chvíli byla zdvižena do vzduchu a přenesena na jakýsi druh látky. Potom jí do toho velkého kusu plátna zamotali celou a začali táhnout pouští. Alespoň už ji tolik netrápilo to ostré slunce. Neměla sebemenší tušení, kam ji mohou táhnout a jestli ji na konci té cesty nečeká třeba smrt. Byla tak slabá, že jí to však bylo docela jedno. Přes látku viděla, jak kolem ní pomaloučku ubíhá pouštní krajina. Po chvíli už bylo slunce příliš jasné i pod touto ochranou. Ještě nikdy v životě se necítila tak slabá a dehydrovaná. Jenom obyčejný nádech dával člověku pocit, že se tu vzduch proměnil v oheň.

Potom se plátno znovu odhrnulo z jejího obličeje a ona pocítila na rtech jakousi chladivou tekutinu. S námahou znovu otevřela oči a spatřila, že jí ta bytost lije z vaku do pusy vodu. Jenom vypláznout jazyk a začít polykat jí působilo obrovské potíže. Studená voda si potom razila cestu jejím krkem, ale ona měla pocit, jako kdyby polykala hřebíky. Nikdy by ji nenapadlo, že by mohla mít tak strašlivě vyschlo v hrdle.

Přesto pokračovala vděčně v pití a v duchu si oddychla, že alespoň tito tvorové se zatím chovají přátelsky. Jenže přesně ve chvíli, kdy si to uvědomila, ona bytost přestala vodu lít a znovu s vakem někam zmizela.

„Ještě,“ přála si Gwen zašeptat – ale z hrdla se jí nevydralo nic než sípavý vzdech.

Potom se její svět otřásl a ona byla opět tažena dál pouští. Celou tu dobu se jí chtělo se z té látky nějak vymanit, osvobodit se a zmocnit se toho vaku s vodou. Všechnu by ji vypila. Všechnu. Jenže neměla energii ani na to, aby pořádně pohnula rukou.

Byla tažena dál a dál. Její hlava i končetiny co chvíli narážely na nerovnosti a drobné kameny a po chvíli už ani nebyla schopná povědět, jak dlouho už takto cestuje. Přišlo jí to jako celá věčnost. Jediný zvuk, který přitom slyšela, byl pouštní vítr, přinášející jenom více horka a prachu.

Po chvíli pocítila další trošku vody na rtech. Tentokrát už se jí pilo o trochu lépe, ale opět byla od zdroje odtržena příliš brzy. Otevřela oči a viděla, jak bytost znovu schovává vak do záhybů svého pláště. Uvědomila si, že ty malé dávky možná mají smysl a že je napájena pomalu schválně, aby neměla šok. Její hrdlo už nebylo tak vyschlé a dokonce i zbytek těla už se cítil o něco silnější. Uvědomila si, jak blízko smrti musela asi být.

„Prosím,“ zachrčela, „ještě.“

Bytost jí však namísto toho nalila trochu vody na tvář a oči. Bylo to tak osvěžující. Voda odmyla trochu prachu z očí, takže je Gwen teď mohla otevřít o něco více. Alespoň lépe uvidí, co se děje kolem.

Spatřila, že těch bytostí kolem jsou desítky a že se jako had v zástupu za sebou pomalu sunou pouští. Všichni byli oděni v černých pláštích s kapucemi a neustále si mezi sebou povídali tím skřehotavým jazykem. Spatřila také, že není jediná, kdo je vlečen pouští. S ohromnou úlevou si uvědomila, že před sebou vidí Kendricka, Sandaru, Aberthola, Brandta, Atmeho, Illeprii i s dítětem, Steffena, Arliss, několik dalších Stříbrných a také Krohna. Zbyl jich necelý tucet. Všichni byli teď vlečeni kolem a nehýbali se, takže Gwen nebyla schopná říci, zda jsou naživu nebo ne. Podle toho, jak bezvládně však působili, by spíše odhadovala, že jsou po smrti.

Při tom pomyšlení se jí sevřelo srdce. Modlila se k Bohu, aby to nebyla pravda. Přesto však zůstávala pesimistická. Kdo by po tom všem mohl mít ještě vůli žít? Ani o sobě si stále ještě nebyla zcela jistá, že je vlastně naživu.

Znovu ji začali vláčet pouští. Zavřela oči a když je potom znovu otevřela, uvědomila si, že muselo uběhnout mnoho času, protože slunce už seděla nízko nad obzorem. Jednoduše usnula. Přesto však stále pokračovali v cestě. Znovu se podivila, co jsou ty bytosti zač. Nejspíš to byl jakýsi nomádský kmen, který se dokonale přizpůsobil životu v této nehostinné pustině a nějak tu dokázal přežít. Přemýšlela o tom, jak se jim podařilo ji najít a kam ji teď táhnou. Na jednu stranu jim byla velmi vděčná, protože jí prozatím zachránili život. Na druhou stranu, jak mohla vědět, že ji neodnášejí jenom proto, aby ji později mohli zabít? Tady v poušti jistě mnoho potravy nenacházeli?

Ať už to však bylo tak či onak, Gwen neměla dostatek sil to nějak ovlivnit.

Když uplynula další, pro ni velmi neurčitá doba, Gwen znovu otevřela oči, probuzená jakýmsi šelestivým zvukem. Nejprve to znělo jako trnový keř, poletující volně pouští, ale potom zvuk zesílil a ona poznala, že to musí být něco jiného. Znělo to jako písečná bouře. Rozzuřená, nelítostná, vše ničící písečná bouře.

Po chvíli se ti, kteří ji nesli, poněkud otočili a jí se díky tomu naskytl pohled, jaký ještě nikdy předtím neviděla. Když si uvědomila, že se k tomu přibližují, sevřel se jí žaludek. Nedaleko od nich, zcela jistě to nebylo více než sto metrů, se zvedala obrovská stěna rozvířeného písku. Byla tak vysoká, že Gwen ani nedokázala dohlédnout na její vrchol. Neustále se v ní proháněl vítr a zuřivě vířil oblaka prachu a písku. Byla tak hustá, že nebylo možné vidět skrz.

Jejich kolona však mířila přímo k bouři. Hučení brzy zesílilo natolik, že se stalo ohlušujícím. Gwendolyn přemýšlela, proč tam jdou. Vypadalo to jako jistá smrt.

„Otočte se!“ chtělo se jí vykřiknout.

Ale nepodařilo se jí vydat ze sebe o mnoho více než jenom pár chrčivých zvuků. V hukotu větru její slabý hlas navíc dokonale zanikl. Ani ona sama se neslyšela. Navíc, kdo věděl, jestli by vůbec dbali na to, co říká?

Pocítila, jak na ni začal dopadat písek. Už byli písečné stěně skutečně blízko. Tu k ní přistoupily další dvě z bytostí a obalily jí kolem obličeje ještě jeden kus plátna. Uvědomila si, že se jí pokoušejí před tím živlem ochránit.

Jenom o chvíli později už pocítila, jak se do ní mocně opřel vítr, přinášející spousty písku.

Jakmile vstoupili do bouře, hluk kolem vzrostl natolik, že měla pocit, že z toho musí za chvíli zcela jistě ohluchnout. Nedokázala si představit, že by z toho mohli vyváznout živí. Najednou byla ohromně vděčná za plášť, který jí omotali kolem těla i za ten kus látky skrývající její tvář. Byla to jediná ochrana vůči všudypřítomnému písku. Nomádi kráčeli se skloněnými hlavami neúnavně dál a vypadali, že toto podstoupili již mnohokrát. Nesli ji dál a dál tou bouří, všude kolem vířil písek, způsobující, že nebylo vidět ani na dva kroky před sebe. Gwen pochybovala, že to jen tak skončí.

Jenže potom se po určité době rozhostilo ticho, narušované jenom jemným zvoněním v jejích uších. Tak obyčejná věc jako je ticho najednou chutnala tak sladce. Dvě z nomádských bytostí k ní přistoupil a sundaly jí látku z obličeje. Gwen spatřila, že skutečně prošli tou písečnou bouří a vynořili se na jejím druhém konci. Jenže kde to bylo?

Po uplynutí další doby, kterou Gwen stále jenom stěží dokázala odhadovat, byly však najednou všechny její otázky zodpovězeny. Jemně ji položili na zem. Ležela na zádech, nehýbala se a nad sebou viděla blankytně modré nebe. Překvapeně zamrkala očima, protože si uvědomila, že nebe není to jediné, co se v jejím zorném poli nachází.

Uvědomila si, že se také dívá na neuvěřitelně vysokou zeď, postavenou z kamene. Vypínala se desítky metrů do výšky a pokračovala do obou směrů napravo i nalevo, až se nakonec ztrácela z dohledu. Nejprve si myslela, že se jedná o nějaké obrovské skalní útesy, ale po chvíli si povšimla, že na vrcholku jsou zbudované ochozy, opevnění a strážné věže. A především: spatřila na nich tisíce rytířů, jejichž zbroj se blyštila na slunci.

Nerozuměla tomu. Co tu dělají? Rytíři ve zbroji uprostřed rozžhavené pouště? Kam ji to ty bytosti odnesly?

Potom jí to ale najednou jako zázrakem došlo. Její srdce se rozbušilo jako o závod, když si uvědomila, že se jí zcela jistě podařilo přejít Velkou pustinu.

On tedy skutečně existoval?

Druhý Prsten?