Kitobni o'qish: «Panování Oceli »

KAPITOLA PRVNÍ

Reece ztuhnul v šoku. V ruce třímal dýku, jež byla až po jílec zabořena do Tirovy hrudi. Celý jeho svět se najednou malátně roztočil a všechno se stékalo do jedné rozmazané šmouhy. Právě zabil svého nejhoršího nepřítele a muže zodpovědného za Selesinu smrt. Pocítil mocnou vlnu uspokojení. Jeho pomsta byla dokonána a konečně alespoň něco na celé té tragédii dopadlo dobře.

To byl však jediný kladný pocit, který v tom okamžiku pociťoval. Místnost byla plná Tirových mužů a bylo jasné, že to, co musí následovat, je Reecova smrt. Všichni zatím bez hnutí a v šoku celou akci sledovali. Už brzy však vybuchnou ve spravedlivém hněvu a zadupou jej do země. Reece se vnitřně připravil na konec své válečnické cesty. Neměl výčitky. Alespoň se mu podařilo toho muže zabít. Ten blázen si myslel, že se mu Reece přišel snad opravdu omluvit.

Bylo jasné, že z této situace nemůže uniknout. Bylo jich v té místnosti příliš mnoho a jediní, kdo se za něj nejspíše postaví, byli pouze Srog s Matusem. Srog byl zraněný, svázaný silnými lany a Matus stál vedle něj pod přísným dohledem Tirových loajálních vojáků. Proti rozzuřeným hornoostrovanům mu ti dva nijak nepomohou.

Řekl si, že než jej zabijí, vylepší svou pomstu alespoň tím, že s sebou vezme co nejvíc z nich. Bez váhání vytrhl dýku z Tirovy hrudi, v piruetě se otočil a na konci toho pohybu hladce podřízl hrdlo poblíž stojícímu generálovi. Otočka mu dodala spoustu setrvačné energie, a tak se ještě v prodloužení pohybu dostal k druhému vysokému důstojníkovi. Tomu vrazil čepel do srdce. Ani jeden se nezmohl na reakci.

Teprve teď se ostatní začali probouzet. Reece však také nelenil. Bleskurychle tasil meče svých posledních obětí a vyrazil do útoku. Než ostatní vůbec stačili vytáhnout zbraně, poslal už čtyři z nich k zemi.

Stovky vojáků se konečně vrhly do akce. Obořily se na Reece ze všech stran. Ten musel okamžitě povolat do akce všechno, čemu se během svého tréninku v Legii naučil. Častokrát se již ocitl v situacích, kdy musel bojovat s velkou početní přesilou a teď to nebylo o mnoho jiné. Pozvedl oba meče. Neměl na sobě zbroj jako ostatní, což kromě značné nevýhody představovalo zároveň mnohem větší volnost v pohybu. Byl lehčí, rychlejší, rozzuřený do běla a navíc zahnaný do kouta.

Držel se statečně. Jeho pohyby byly rychlejší než kteréhokoliv z protivníků. Zkušenosti ze všech těch cvičných soubojů s Thorem, nejlepším bojovníkem, jakého kdy poznal, mu teď dobře sloužily. Srážel k zemi jednoho za druhým. Potkávající se meče přitom zvonily a chvíli co chvíli se při obzvláště silných úderech rozletovaly do okolí spršky jisker. Otáčel se a bojoval do všech stran najednou a než mu paže ztěžkly, srazil k zemi už dobrý tucet nepřátel.

Jenže se k němu hrnuli stále další a další. Bylo jich příliš mnoho. Za každých šest, které poslal k zemi, se v jeho blízkosti objevilo nových dvanáct. Dav kolem něj brzy tak zhoustnul, že už ani neměl kam ustupovat. Už teď ztěžka oddychoval a netrvalo dlouho a cizí čepel proťala kůži na jeho paži. S jeho výkřikem se objevila i krev. Otočil se a bodnul útočníka pod žebra, ale škoda už byla napáchána. Byl zraněný a nepřátel přitom stále přibývalo. Bylo jasné, že už se dlouho neudrží.

Alespoň, uvědomil si, se mu podařilo odejít tou nejčestnější cestou.

“REECI!” prořízl okolní lomoz najednou výkřik.

Byl to ženský hlas.

Trhl sebou, když poznal o koho se jedná. Byl to hlas jediné ženy na světě, který by jej upoutal i uprostřed zuřící bouře. Dokonce i teď, těsně před jeho konečným pádem:

Stara.

Zvedl hlavu a spatřil ji jak stojí na vrcholu dřevěné tribuny, která po stranách obkružovala místnost. Stála vysoko nad nimi a ve tváři se jí zračil výraz nejvyššího zděšení. Na krku se jí při křiku jasně rýsovaly žíly. Všiml si také, že v rukou držela luk a šípy. Zacílila někam na druhou stranu místnosti.

Sledoval ten směr a zjistil na co Stara míří. Bylo to dlouhé, tlusté lano, které drželo obrovský železný lustr. Měl v průměru dobrých patnáct metrů a visel na železném háku přímo nad nimi. Jeho jednotlivá ramena byla tlustá jako mladé stromky a na každém se plápolalo několik stovek svící.

Uvědomil si, co se Stara chystá provést. Pokud se trefí, lustr se zřítí dolů a rozdrtí všechny, kteří se včas neschovají do bezpečí. Další myšlenka patřila tomu, že on stojí přímo pod středem lustru.

Stara na něj křičela proto, aby odtamtud co nejrychleji vypadl.

Zachvátila ho panika. Otočil se, rozvířil meče a zběsile se vrhnul do davu útočníků. Za žádnou cenu nesměl zůstat tady, až to bude padat. Kopal kolem sebe, rozdával údery loktem i hlavou a byl by i kousal, kdyby mu to mělo nějak pomoci na cestě odsud. Z dětství si pamatoval, jak skvělá vždy Stara se svým lukem byla. Bylo jisté, že se trefí. I když si tímto úprkem odkryl vlastní záda, ani na vteřinu neváhal, že Stara muže, kteří jej pronásledují, doslova smete.

O vteřinu později se ozvalo zadrnčení tětivy a vzduch prořízl zvuk letícího šípu. Záhy se lano utrhlo a gigantický železný lustr byl najednou v pohybu. Ozvalo se strašlivé zařinčení, jež roztřáslo celou místností. Rána byla tak silná, že Reece ztratil pevnou oporu pod nohama. Za zády pocítil závah větru, jak jej lustr jenom o kousíček minul. Zřítil se na všechny čtyři na kamennou podlahu.

Za sebou uslyšel výkřiky těch, kteří takové štěstí neměli. Ohlédl se a spatřil, jakou spoušť tam Stara napáchala: desítky mužů ležely rozdrceny na zemi, všude krev, křik a smrt. Jeho život tím ale zachránila.

Vyškrábal se na nohy a podíval se k místu, kde ji prve spatřil. Teď už byla v nebezpečí i ona. Několik mužů se k ní blížilo. Založila další šíp a zamířila, ale oba přitom věděli, že nemá nekonečně střel ani času.

Nervózně se podívala ke dveřím a hledala únikovou cestu. Jenže to stejné už napadlo i nepřátele, kteří dveře rychle zahradili vlastními těly a navíc je ještě utěsnili těžkou dřevěnou petlicí.

Tak jako tak byli v pasti. Všechny únikové cesty byly odříznuty. Reece si na chviličku myslel, že možná přece jenom nezemře, ale teď si uvědomil, že je to čeká všechny.

Viděl jak Stara zoufale těká očima po sále. Potom se její pohled ustálil na nejvyšším bodě dřevěné tribuny na zadní stěně sálu.

Naznačila Reecovi gestem, aby se tam vydal. Neměl tušení, co má v plánu. Žádnou únikovou cestu tam neviděl. Ona ale v tomto hradě vyrostla a znala jej lépe jak on. Možná, že tam nějaká skrytá skulina přece jenom někde je.

Otočil se a rozběhl naznačeným směrem. Po cestě bojoval s přeživšími, kteří už na něj znovu začínali dotírat. Nešel však do přímého kontaktu, jenom odrážel jejich útoky a přitom postupoval pořád dál a dál. Musel se na to místo dostat co nejrychleji a nikde se nezdržovat.

Podíval se směrem ke Srogovi a Matusovi. I jim přece musel pomoci. To, co viděl, jej však příjemně překvapilo. Matus se totiž už chopil dvou dlouhých mečů, patřících původně jeho strážcům, a oba je bodl. Teď přeřezával Srogova pouta a propouštěl jej na svobodu. Lord se poté zmocnil dalšího meče a s vlčí zarputilostí se pustil do nepřátel.

“Matusi!” křičel na přítele.

Oslovený se na něj podíval. Spatřil v té chvíli i Staru a došlo mu, že ti dva něco plánují. Chytil Sroga za rameno a naznačil mu, že se i oni musejí vydat stejným směrem.

Prostor před Reecem se teď začal otevírat. V tomto rohu sálu nebylo zdaleka tolik vojáků, jako na místě vypuknutí bitky. Ostatní se navíc shromažďovali u východu. Reece se jenom modlil, aby Stara skutečně věděla co dělá.

Ta se vydala sprintem přes dřevěné tribuny a stoupala po nich stále výš. Muže, kteří se po ní přitom sápali, kopala nekompromisně do tváří. Reece se hnal za ní, sledoval její počínání a stále neměl sebemenší tušení, co má za lubem.

Konečně se dostal až pod tribunu, na kterou se svižně vyhoupnul. Několika rychlými kroky potom přeběhnul na tu vyšší a tak stoupal pořád dál až najednou, dobrých pět metrů nad hlavami ostatních, stanul na nejvzdálenější a nejvyšší části dřevěné nástavby. Tam se shledal se Starou a netrvalo dlouho a přibyli k nim i Srog s Matusem. Na pronásledovatele měli v tu chvíli docela slušný náskok. S výjimkou jednoho, který se objevil přímo za Starou a chtěl jí vrazit dýku do zad. Reece ji na poslední chvíli odstrčil stranou a proklál muže mečem.

Stara neměla ani čas Reecovi poděkovat. Namísto toho už střílela šípy na blížící se vojáky a srážela je z tribuny zpátky do sálu.

Všichni čtyři teď stáli na nejvyšší tribuně, zády ke zdi a zezdola se k nim blížila stovka přeživších pronásledovatelů. V tom rohu byli v dokonalé pasti. Odsud nebylo kam uniknout.

Reece nemohl pochopit, proč je sem Stara všechny nalákala. Útěk z tohoto místa byl zhola nemožný a bylo jasné, že již brzy budou všichni mrtví.

„Tohle byl ten plán?“ vykřikl směrem k ní ve chvíli, kdy už museli znovu odrážet další útočníky. „Vždyť tu žádná úniková cesta není!”

„Podívej se líp,“ odpověděla.

Reece se ve vhodném okamžiku zaklonil a spatřil nad nimi další železný lustr. Tento byl podstatně menších rozměrů, ale i tak poměrně masivní. Byl upevněn ke zdi dlouhým lanem, které teď měli doslova na dosah ruky.

Reecova tvář se zachmuřila.

„Nechápu,“ řekl.

„To lano,“ pokračovala Stara. „Chyť ho. Vy ostatní taky. A držte se ho jako o život.”

Učinili jak jim řekla. Každý uchopil lano oběma rukama a pevně jej sevřel. Teprve v této chvíli Reecovi došlo, co se Stara chystá provést.

„Jsi si jistá, že je to dobrý nápad?“ stačil se ještě zeptat.

Ale už bylo příliš pozdě.

Stara popadla Reecův meč, chytila se jej pevně jednou rukou a druhou lano přesekla.

Reecův žaludek se okamžitě propadl o úroveň níž, jak byli vystřeleni jako protiváha padajícího lustru, vzhůru ke stropu. Všichni se křečovitě drželi lana a zatínali zuby. Lustr je jenom o chloupek minul a potom se zřítil na dolní tribuny, kde pohřbil pár dalších nešťastníků, zatímco čtyři utečenci se zastavili na laně těsně pod stropem.

Viseli teď dobrých patnáct metrů nad zemí a lano nepůsobilo zrovna nejpevněji.

Reece se podíval pod sebe a okamžitě toho zalitoval. Jeho zpocené dlaně klouzaly po laně.

„Tam!“ vykřikla Stara a ukázala rukou.

Podíval se směrem, který mu naznačila bradou, a spatřil na zdi před nimi okno. Konečně pochopil, co má na mysli. Okno bylo dostatečně velké aby jím prošli. Bylo však potřeba to udělat rychle. Lano se jim zařezávalo do rukou a oni každou chvíli sklouzávali níž a níž. Reece nevěděl, jak dlouho potrvá, než mu uklouzne ruka.

„Už se dlouho neudržím!“ křičel Srog, ale navzdory svým zraněním se zarputile snažil bojovat s lanem dál.

„Musíme se rozhoupat!“ vykřikla Stara. „Musíme se odrazit od zdi!”

Reece ji okamžitě uposlechl. Natáhl nohu a nejprve zlehka se odstrčil od zdi. To lano rozhoupalo natolik, že při příštím přiblížení už se nohama dokázali dotknout všichni. Odráželi se víc a víc a jejich lidské kyvadlo tak opisovalo stále větší oblouky. A potom najednou měli dostatek energie, aby se odrazili až k oknu a dokonce i kousek nad jeho úroveň. To byla chvíle, kdy se museli pustit, aby byli vymrštěni jako z katapultu proti zasklenému oknu.

Sklo se s řinčením rozletělo do všech stran. Všichni čtyři jím proletěli jako velká nohatá dělová koule a přistáli na kamenné římse na druhé straně zdi. Nechybělo mnoho a byli by pokračovali volným pádem dál do podhradí, kde by je všechny potkala jistá smrt.

Opřel se do nich studený vítr. Reece se podíval zpátky do místnosti. Jejich pronásledovatelé na ně pokřikovali a snažili se vymyslet nějaký způsob, jak se k nim dostat nahoru. Na druhé straně se otevírala propast do podhradí. Venku padal silný déšť a skočit odsud by znamenalo proletět se přibližně patnáct metrů, než by člověk narazil na první střechu některého z nižších stavení. Zlomené nohy by nejspíše byly tím nejlepším, co by je mohlo potkat. Trochu více doprava však rostlo několik košatých borovic, jejichž větve dosahovaly téměř až k nim a pod nimiž bylo doslova jako připravené rochniště pro prasata z hradního chovu. I tak to bude pád o zlomkrk. Možná ale, že to bude možné přežít bez úhony.

Vtom s ním najednou něco škublo a v paži pocítil novou vlnu ostré bolesti. Vykřikl, podíval se, co se to děje a zjistil, že jej právě škrábl šíp vystřelený zdola. Bylo to naštěstí jenom lehké říznutí hranou šípu, ale úlek přesto způsobil, že málem spadl z římsy dolů.

Podíval se dolů a spatřil desítky Tirových mužů jak natahují luky a míří na ně. Šípy hvízdaly všude kolem nich.

Byla by poměrně náhoda, kdyby se někomu podařilo je sestřelit ze zákrytu na římse v takové výšce, ale i tak Reece věděl, že nemají času nazbyt. Podíval se po ostatních. Stara stála hned vedle něj, zatímco Matus se Srogem na druhém konci římsy. Všem se ve tvářích zračil strach, když těkali očima po propasti před nimi a zoufale se snažili vymyslet nějakou cestu dolů. Chytil Staru za ruku. Bylo to teď nebo nikdy.

Matus se Srogem pochopili bezeslova co má v plánu. Nakonec skočili všichni zároveň. S křikem proletěli do volného prostoru bičovaného deštěm a vstříc korunám borovic. Reece sám sebe ani teď nedokázal přesvědčit, že tento den není jeho posledním.