Kitobni o'qish: «Moře Štítů »

KAPITOLA DRUHÁ

Luanda šokovaně ztuhla a hleděla na Kooviovo tělo. Zakrvácenou dýku stále svírala v ruce a téměř ani nemohla uvěřit tomu, co zrovna udělala.

Celá hodovní síň ztichla a zraky všech se upřely na Luandu, všichni byli ohromení, nikdo se neodvažoval pohnout. Někteří hleděli na Kooviovo tělo ležící u jejích nohou. Ten nedotknutelný Koovia, skvělý válečník McCloudského království, druhý muž, podléhající jen králi McCloudovi. Napětí bylo tak silné, že by se dalo krájet.

Luanda byla v šoku nejvíc ze všech lidí. Cítila, jak ji pálí dlaň, ve které stále svírala dýku. Tělem jí přeběhla horká vlna vzrušení a současného zděšení z toho, že právě zabila člověka. Nejvíc ze všeho byla hrdá, že to udělala, hrdá, že dokázala zastavit tohle monstrum ještě před tím, než stihlo vztáhnout ruku na ženicha nebo nevěstu. Dostal to, co si zasloužil. Všichni McCloudští byli obyčejní divoši.

Ozval se náhlý výkřik, a když Luanda vzhlédla, uviděla jednoho z Kooviových válečníků jen několik stop od ní. Náhle vyrazil kupředu, z očí mu sršela pomstychtivost a mířil přímo na Luandu. Pozvedl meč do výšky a mířil jím na její hruď.

Luanda byla stále ještě příliš rozechvělá na to, aby zareagovala, a válečník se pohyboval příliš rychle. Připravila se na úder. Věděla, že už za okamžik ucítí, jak jí chladná ocel proniká srdcem. Ale už jí to bylo jedno. Ať by se jí teď stalo cokoli, nezáleželo na tom. Ne po tom, co zabila toho muže.

Zavřela oči ve chvíli, kdy se k ní snášela ocel meče. Byla připravená na smrt – a byla překvapená, když místo smrti uslyšela třesk kovu.

Otevřela oči a viděla, že Bronson vystoupil kupředu, pozvedl meč a zablokoval válečníkův výpad. Překvapilo ji to. Nečekala, že by to v sobě Bronson měl, nebo že by jen jednou zdravou rukou dokázal vykrýt tak silný útok. A nejvíc ji potěšilo, když si uvědomila, že mu na ní stále záleželo tolik, aby pro ni riskoval svůj život.

Bronson obratně zavířil mečem, a i když měl jen jednu ruku, měl zároveň takové zkušenosti a sílu, že se mu podařilo probodnout válečníkovo srdce. Na místě ho zabil.

Luanda tomu nemohla uvěřit. Bronson jí – už zase – zachránil život. Cítila k němu hlubokou vděčnost a věděla, že mu svůj dluh nebude moct nikdy splatit. Ucítila k němu také nový příval lásky. Možná byl silnější, než si o něm myslela.

Po obou stranách síně se rozpoutal ruch – to McCloudští a MacGilovští spěchali k sobě navzájem a snažili se zjistit, kdo koho dřív zabije. Všechny náznaky civilizovanosti, které se objevovaly v průběhu svatebního dne a noční hostiny, byly pryč. Teď to byla válka: válečník proti válečníkovi, všichni byli povzbuzeni alkoholem, hořela v nich zuřivost a pálilo je ponížení z toho, že McCloudští chtěli vztáhnout ruku na jejich nevěstu.

Muži přeskakovali přes široké dřevěné stoly, spěchali zabíjet jeden druhého, bodat jeden druhého. Vzájemně se chytali za obličeje, zápasili spolu na stolech, shazovali z nich jídlo i víno. Místnost byla tak natěsnaná, nacpaná tolika lidmi, že byli všichni bok po boku, v podstatě bez jakéhokoli místa k manévrování. Když začali muži bojovat, bodat se, vrčet na sebe, křičet a volat bojová hesla, všechno se změnilo v naprostý krvavý chaos.

Luanda se snažila vzpamatovat. Boj byl tak prudký a intenzivní, všichni muži naplněni takovou chutí po krvi a tak soustředění na zabíjení jeden druhého, že si nikdo nenašel čas se rozhlédnout. Kdyby se rozhlédli tak, jak to udělala Luanda, která vše sledovala v širší perspektivě, všimli by si, že se kolem plíží McCloudští. Od jedněch dveří ke druhým, postupně je všechny blokovali, jedny za druhými, a poté se plížili pryč.

Luandě se zježily vlasy vzadu na krku. Uvědomila si, co se tu chystá. McCloudští zamykající všechny v místnosti a prchající pryč, to vše mělo důvod. Viděla, jak sundávají pochodně ze zdí a oči se jí rozšířily panikou. S hrůzou si uvědomila, že se McCloudští chystají upálit všechny v síni. Dokonce i svoje vlastní druhy.

Luanda to měla vědět. McCloudští byli bezzásadoví a krutí. Pro vítězství by udělali cokoli.

Luanda se rozhlížela a sledovala scénu, která se odehrávala před jejíma očima. Všimla si, že jedny dveře zůstaly nezablokované.

Okamžitě k nim zamířila, běžela rychle pryč od probíhající potyčky. Ramenem a lokty odstrkovala muže z cesty. Viděla, jak nějaký McCloud také běží ke dveřím na vzdálenější straně místnosti. Proto se rozběhla ještě rychleji. Plíce ji pálily, ale byla odhodlaná ho předběhnout.

McCloud neviděl blížící se Luandu, a když se dostal ke dveřím, sebral tlustou dřevěnou tyč a chystal se dveře zatarasit. Luanda k němu doběhla z boku, pozvedla dýku a bodla ho do zad.

McCloud vykřikl, prohnul se v zádech a pak padl na zem.

Luanda sebrala tyč, hodila ji daleko ode dveří, rozevřela je dokořán a vyběhla ven.

Venku, když se jí oči přizpůsobily temnotě, uviděla Luanda po levé straně McCloudské, jak se řadí z vnější strany síně. Všichni měli pochodně a chystali se je zapálit. Luandu zaplavila panika. Nemohla jim to dovolit.

Obrátila se, vběhla zpět do síně, uchopila Bronsona za rameno a odtrhla ho od potyčky.

„McCloudští!“ zakřičela naléhavě. „Připravují se spálit síň! Pomoz mi! Dostaň všechny ven! OKAMŽITĚ!“

Bronson ji okamžitě pochopil a oči se mu rozšířily děsem. Co mu sloužilo ke cti, bylo, že nezaváhal ani na okamžik, obrátil se a spěchal k MacGilovským velitelům, vytrhl je z boje a křičel na ně, zatímco gestikuloval směrem k otevřeným dveřím. Všem jim postupně došlo, o co jde, a okamžitě vykřikli rozkazy pro svoje muže.

Luandu potěšil pohled na MacGilovské muže, kteří se náhle odpoutali z boje, obrátili se a běželi k otevřeným dveřím, které jim připravila.

Zatímco se ostatní snažili seřadit, Luanda a Bronson neztráceli čas. Běželi k otevřeným dveřím a s hrůzou sledovali, jak k nim uhání i další McCloud, sebral dřevěnou tyč a chystá se dveře zablokovat. Luanda nepředpokládala, že by to tentokrát stihla.

Tentokrát ale zareagoval Bronson. Pozvedl meč vysoko nad hlavu a s prudkým rozmáchnutím ho vrhnul.

Meč s otáčením proletěl vzduchem, až se konečně zabořil do zad McCloudského muže.

Válečník vykřikl a zhroutil se na zem. Bronson pak doběhl ke dveřím a otevřel je dokořán. Právě včas.

Tucty MacGilovců vyběhly skrz dveře a Luanda s Bronsonem se k nim přidali. V celé síni už nezbýval žádný MacGil a McCloudští s úžasem sledovali, jak se jejich nepřátelé stahují. Nedokázali pochopit proč.

Jakmile byli venku, zabouchla Luanda dveře, zapřela je několika dřevěnými kůly a zvenčí tak dveře zablokovala. Žádný McCloud je teď nemohl následovat ven.

McCloudští venku si jich všimli a začali odhazovat pochodně. Místo toho postupně tasili meče a chystali se k útoku.

Bronson s ostatními jim k tomu ale nedal příležitost. Zaútočili na McCloudské vojáky stojící všude kolem budovy, bodali je a zabíjeli, zatímco vojáci upouštěli pochodně a zápasili s vlastními zbraněmi. Většina McCloudských byla navíc stále uvnitř a těch několik tuctů venku se nemohlo vyrovnat vlně rozzuřených MacGilů. Ti je v záchvatu zuřivosti všechny rychle pozabíjeli.

Luanda stála s Bronsonem po boku, vedle nich MacGilovští vojáci, všichni těžce oddechovali, ale byli rádi, že jsou naživu. Všichni hleděli s respektem na Luandu. Věděli, že právě jí vděčí za své životy.

Jak tam stáli, vnímali bušení McCloudských uvězněných v síni. Všichni se snažili dostat ven. MacGilové pomalu obrátili své pohledy na budovu a nebyli si jistí, co dál. Bronson byl velitel a tak musel rozhodnout.

„Musíš tu rebelii zadusit,“ řekla Luanda rozhodně. „Musíš s nimi jednat stejně brutálně, jako se chystali jednat oni s tebou.“

Bronson na ni váhavě pohlédl a Luanda v jeho očích viděla nerozhodnost.

„Jejich plán nevyšel,“ řekl. „Jsou uvnitř v pasti. Zajatci. Vsadíme je do vězení.“

Luanda zuřivě zavrtěla hlavou.

„NE!“ zakřičela. „Tihle muži tady vzhlíží k tobě jako k veliteli. Tohle je krutá část světa. Tady nejsi v Králově Dvoře. Tady vládne brutalita. Brutalita vyžaduje respekt. Muži uvnitř nesmí zůstat naživu. Musí se stát výstrahou pro ostatní!“

Bronson si s hrůzou uvědomil, o čem mluví.

„Co to říkáš?“ zeptal se. „Říkáš, že je máme zaživa upálit? Že jim máme připravit stejná jatka, jako se chystali připravit oni pro nás?“

Luanda sevřela čelist.

„Pokud to neuděláš, pamatuj na moje slova: jednoho dne tě určitě zavraždí.“

Kolem stáli MacGilovští a sledovali jejich hádku. Luanda stála rozkročená a rozzuřeně funěla. Milovala Bronsona – konec konců jí přeci zachránil život. A přesto nenáviděla, jak byl občas slabý a naivní.

Luanda už mela dost mužské vlády. Dost chybných mužských rozhodnutí. Toužila po tom, aby mohla vládnout sama. A věděla, že by vládla lépe, než kterýkoli z nich. Občas, jak věděla, dokáže i žena vládnout v mužském světě.

Luanda, kterou celý život odstrkovali a nebrali v potaz, cítila, že už nedokáže jen tak sedět stranou. Konec konců, jen díky ní byli všichni tihle muži živí. Navíc byla královskou dcerou. Dokonce prvorozenou – ničím menším.

Bronson na ni jen rozechvěle zíral a Luanda jasně viděla, že nic neudělá.

Nedokázala to vystát. Vyrazila ze sebe výkřik, ve kterém znělo všechno její rozhořčení. Rozběhla se kupředu a chňapla po pochodni v ruce jednoho ze sloužících. Muži ji jen sledovali v omráčeném tichu. Proběhla před nimi, pozvedla pochodeň do výše a pak ji vrhla.

Pochodeň prozářila noc, proletěla obloukem vzduchem a přistála na vrcholku doškové střechy hodovní síně.

Luanda pak s uspokojením sledovala, jak se plameny začínají pomalu šířit.

MacGilové kolem zajásali a následovali jejího příkladu. Každý z nich sebral pochodeň a vrhl ji na střechu. Během několika chvil se plameny rozhořely do výšky, žár byl stále silnější a tváře jim zalilo teplo. Noc prozářilo světlo ohně a hala zaplála jasným plamenem.

Výkřiky McCloudských uvězněných uvnitř pročísly noc. A zatímco Bronson se třásl, Luanda stála pevně. Chladná, tvrdá, nemilosrdná. Ruce měla zapřené v bok a pomalu ji zaplavovalo uspokojení.

Obrátila se k Bronsonovi, který tam stál s ústy otevřenými úžasem.

„Tak tohle,“ pronesla vzdorovitě, „je to, co znamená vládnout.“