Kitobni o'qish: «Moc Zbraní »

KAPITOLA DRUHÁ

Reece stál na Východním přechodu přes Kaňon zapřený o kamenné zábradlí mostu a zděšeně shlížel dolů do propasti. Sotva mohl dýchat. Pořád nemohl uvěřit tomu, co zrovna viděl: Meč Osudu, vražený do balvanu, padající přes okraj, převracející se při pádu do hlubiny a nakonec pohlcený mlhou.

Dlouho čekal, předpokládal, že uslyší náraz, že ucítí pod nohama zadunění, ale k jeho překvapení se žádný zvuk neozval. Opravdu byl Kaňon bezedný? Že by povídačky nelhaly?

Nakonec se Reece odpoutal od zábradlí, klouby na rukou úplně bílé, vydechl a pohlédl na svou věrnou Legii. Všichni tam stáli a čekali. O’Connor, Elden, Conven, Indra, Serna a Krog, také s vyděšenými výrazy v očích. Všech sedm tam stálo, doslova zamrzlých na místě, nikdo z nich nedokázal pochopit to, se se vlastně stalo. Meč Osudu. Legenda, s níž všichni vyrůstali. Nejdůležitější zbraň světa. Majetek králů. A také ta jediná věc, která udržovala zdvižený Štít.

Doslova jim vyklouzl z rukou, spadl do nicoty.

Reece cítil, že zklamal. Cítil, že zklamal nejen Thora, ale celý Prsten. Proč se sem jen nedokázali dostat o několik minut dřív? Jen několik stop a dokázal by ho zachránit.

Reece se otočil a pohlédl na vzdálenou stranu Kaňonu, imperiální stranu, a zachvěl se. Když teď byl Meč pryč, očekával, že Štít zmizí. Očekával, že všechny imperiální jednotky shromážděné na druhé straně se okamžitě zvednou a vyrazí na cestu do Prstenu. Stala se ale podivná věc. Zatímco je sledoval, nikdo z nich nevkročil na most. Nikdo, až na jednoho. Jeden to zkusil a byl zničen.

Z nějakého důvodu byl Štít stále vztyčen. Reece to nechápal.

„Nedává to žádný smysl,“ pronesl Reece k ostatním. „Meč opustil Prsten. Jak může být Štít stále aktivní?“

„Meč neopustil Prsten,“ napadlo O’Connora. „Nepřekročil Kaňon na druhou stranu Prstenu. Spadl přímo dolů. Je zachycený mezi dvěma světy.“

„Co se tedy děje se Štítem, když Meč není ani tady ani tam?“ zeptal se Elden.

Vzájemně na sebe zamyšleně hleděli. Nikdo z nich na tu otázku neznal odpověď. Byla to neznámá situace.

„Nemůžeme jen tak odejít,“ řekl Reece. „Prsten je v bezpečí, pokud je Meč na naší straně, ale nevíme, co se stane, když zůstane Meč tam dole.“

„Dokud ho nemáme v rukách my, nemůžeme vědět, jestli nakonec neskončí na druhé straně,“ souhlasně dodal Elden.

„Je to risk, který si nemůžeme dovolit,“ pronesl Reece. „Závisí na něm osud Prstenu. Nemůžeme se vrátit s prázdnýma rukama. Nesmíme selhat.“

Reece se obrátil k ostatním, už se rozhodl.

„Musíme ho získat,“ shrnul situaci. „Než ho získá někdo jiný.“

„Získat ho?“ zeptal se zděšeně Krog. „Jsi blázen? Jak přesně se to chystáš zařídit?“

Reece se obrátil a zahleděl se na Kroga. Ten mu jeho pohled tvrdě opětoval, vzdorný, jako vždy. Krog se stal opravdovým trnem v Reecově oku. Na každém kroku zpochybňoval jeho rozkazy, na každém rozhodnutí hledal hnidy. Reece s ním začal ztrácet trpělivost.

„Dokážeme to,“ trval na svém Reece, „sestoupíme na dno Kaňonu.“

Ostatní jen zalapali po dechu, Krog si zapřel ruce v bok a zašklebil se.

„Jsi vážně šílený,“ řekl. „Ještě nikdo nikdy nesestoupil na dno Kaňonu.“

„Nikdo neví, jestli vůbec je nějaké dno,“ vmísil se do hovoru Serna. „Víme jen to, že Meč spadl do mlhy, a zatímco se tu bavíme, stále padá.“

„Nesmysly,“ oponoval Reece. „Všechno má nějaké dno, všechno někde končí. Dokonce i moře.“

„No, i pokud by to dno existovalo,“ odsekl Krog, „k čemu je nám to dobré, když je tak hluboko, že ho nevidíme a dokonce ani neslyšíme dopad takového balvanu? Mohlo by trvat dny, než ho dosáhneme – dokonce týdny.“

„Nehledě na to, že to nebude žádná procházka,“ dodal Serna. „Copak jsi neviděl ty srázy?“

Reece se obrátil a prohlédl si srázy, o kterých Serna mluvil. Prastaré kamenné stěny Kaňonu částečně skrývala vířící mlha. Byly hladké, svislé. Věděl, že mají všichni pravdu, nebude to snadné. Ale také věděl, že nemají jinou možnost.

„A bude to ještě horší,“ pronesl Reece. „Stěny jsou kluzké vlhkostí z mlhy. A i kdybychom dosáhli dna, možná se nikdy nedokážeme vrátit zpátky nahoru.“

Všichni ostatní na něj zmateně pohlédli.

„Takže dokonce i ty souhlasíš s tím, že je šílenství se o to pokoušet,“ pronesl Krog.

„Souhlasím, je to šílenství,“ řekl Reece hlasem plným autority a odhodlání. „Ale k šílenství jsme byli zrozeni. Nejsme obyčejní lidé, nejsme obyčejní obyvatelé Prstenu. Jsme zvláštní druh: jsme vojáci. Jsme válečníci. Jsme muži Legie. Složili jsme slib, přísahali jsme. Přísahali jsme, že se nikdy neodchýlíme z cesty jen proto, že bude příliš složitá nebo nebezpečná. Nikdy nezaváhat, i když při našem úsilí můžeme přijít k úhoně. Skrývat se a schovávat je pro slabochy – ne pro nás. Právě to z nás činí válečníky. To je samotná podstata chrabrosti: konat věci, které jsou větší než my sami. Konat vznešené věci, i když se zdají nemožné. Konec konců, není to výsledek, který je něčím chrabrým, ale pokus o něj. Je to větší, než jsme my. Tohle je to, co jsme.“

Nastalo těžké ticho, jen vítr se proháněl kolem, zatímco všichni mlčky zpracovávali jeho dlouhý proslov.

Konečně udělala Indra krok kupředu.

„Jsem s Reecem,“ řekla.

„Stejně tak i já,“ dodal Elden a vykročil kupředu.

„I já,“ přidal se O’Connor a postavil se Reecovi po boku.

Conven tiše přešel na Reecovu stranu, svíral přitom jílec meče, pak se obrátil a pohlédl na ostatní. „Za Thorgrina,“ řekl, „bych klidně šel i na konec světa.“

Reece se cítil nabitý novou energií. Věděl, že má po boku věrné členy Legie, lidi, kteří se mu stali tak blízkými, jako by šlo o vlastní rodinu. Ti, kteří s ním byli i na samotném konci Impéria. Všech pět jich pevně stálo a hledělo na dva nové členy Legie, Kroga a Sernu. Reece uvažoval, zda se k nim ti dva přidají. Pro další ruce se vždy najde nějaké využití, ale pokud by se chtěli obrátit a odejít, nechal by je. Nehodlal je žádat dvakrát.

Krog i Serna stáli na svých místech a hleděli nejistě na ostatní.

„Já jsem žena,“ řekla jim Indra, „dříve jste si z toho dělali legraci. A přesto tu stojím, připravená přijmout výzvu pro válečníky – zatímco vy, i se svými svaly, stojíte tamhle, směšní a vyděšení.“

Serna rozzlobeně zavrčel, odhrnul si dlouhé hnědé vlasy ze širokých přivřených očí a vykročil kupředu.

„Půjdu,“ pronesl, „ale jen kvůli Thorgrinovi.“

Na místě už zůstával jen Krog se vzdorovitým výrazem ve zrudlé tváři.

„Jste zatracení blázni,“ řekl. „Vy všichni.“

Ale i přesto nakonec udělal krok kupředu a přidal se k nim.

Reece se spokojeně obrátil a vedl je k okraji Kaňonu. Už si nemohli dovolit ztrácet čas.

*

Reece se tiskl ke stěně útesu a probojovával si cestu dolů, ostatní viseli několik stop nad ním a všichni se postupně propracovávali níže. Postupovali takto už několik bolestivých hodin. Reecovo srdce bušilo, jak se snažil udržet na místě, prsty zhrublé a znecitlivělé chladem, nohy klouzající po vlhkém kameni. Nepředpokládal, že to bude až takhle náročné. Před sestupem se zahleděl dolů, prohlížel si terén i tvary kamenů a všiml si, že na některých místech klesá stěna přímo svisle dolů, naprosto hladká a bez jakékoli možnosti po ní sešplhat. Na jiných místech byla pokrytá hustým mechem a na dalších pak byla zvlněná, zvětralá, s množstvím děr, záchytů a otvorů, do kterých by se dalo zapřít rukama či nohama. Dokonce na několika místech viděl i římsy, na kterých by se dalo odpočívat.

Samotný sestup se ale ukázal náročnější, než se zpočátku zdál. Mlha jim opakovaně zakrývala výhled, a jak postupně šplhali dolů, bylo stále těžší a těžší najít místa, kde by se mohli zachytit. Nemluvě o tom, že i přes dobu, kterou už strávili sestupem, zůstávalo dno, tedy pokud vůbec existovalo, stále v nedohlednu.

Reece cítil, jak v něm postupně narůstá strach. V hrdle mu vyschlo a jedna jeho část uvažovala, jestli nedělá osudovou chybu.

Neodvažoval se ale ukázat svůj strach ostatním. Thor byl pryč a tak břemeno vůdcovství spočívalo na něm. On byl vůdce, a tak musel jít příkladem. Také mu bylo jasné, že kdyby projevil svoje obavy, ničemu by to neprospělo. Musel zůstat silný a soustředěny. Věděl, že strach by jen zastřel jeho skutečné schopnosti.

Ruce se mu třásly, když se zachytil v dalším otvoru. Sám sobě musel poručit, aby nemyslel na to, co se nachází pod ním, a přemýšlel pouze nad tím, co má před sebou.

Pěkně jeden krok za druhým, říkal si. Cítil se lépe, když uvažoval tímhle způsobem.

Reece našel další otvor a udělal další krůček dolů, pak další a postupně se dostával do toho správného tempa a rytmu.

„POZOR!“ zaječel někdo.

Reece se zapřel a cítil, jak na něj a všude kolem něj pršely drobné kamínky, odrážely se mu od hlavy a ramen. Vzhlédl a uviděl velký kámen, jak se řítí dolů, uhnul jen tak tak, kámen ho těsně minul.

„Promiň!“ zavolal na něj O’Connor. „Uvolněný kámen!“

Reecovi bušilo srdce, když se znovu podíval dolů, ale snažil se zůstat klidný. Umíral touhou vědět, jak dlouhá cesta jim ještě zbývá. Sebral malý kámen, který mu přistál na rameni, hodil ho dolů a sledoval, jak padá.

Sledoval a čekal, jestli uslyší zvuk dopadu.

Nezaslechl ani zašustění.

Jeho temná předtucha byla ještě naléhavější. Stále neměli ani tušení, jak hluboko Kaňon končí. A vzhledem k tomu, že už teď se mu třásly ruce i nohy, nebyl si jistý, jestli sestup zvládnou. Reece polkl, hlavou mu vířily nejrůznější myšlenky, ale i přesto pokračoval v sestupu. Co když měl Krog pravdu? Co když opravdu žádné dno neexistuje? Co když je tohle jen zoufalá sebevražedná mise?

Reece opět sestoupil o několik stop níž, podařilo se mu nabrat rychlost, ale náhle zaslechl zvuk těla klouzajícího po kameni a pak něčí výkřik. Cítil, že se nad ním něco děje, a když vzhlédl, viděl Eldena, jak začíná padat, sklouzával přímo vedle Reece.

Instinktivně napřáhl ruku a podařilo se mu zachytit Eldenovo zápěstí přesně ve chvíli, kdy proklouzával kolem něj. Naštěstí se Reece pevně držel druhou rukou kamenného výstupku a podařilo se mu Eldena udržet. Zachránil ho tak před dlouhým pádem přímo do hlubiny. Elden se houpal nad propastí, nedařilo se mu najít žádnou oporu pro nohy. Byl příliš velký a těžký a Reece cítil, jak ho postupně opouštějí síly.

Objevila se Indra, rychle šplhala dolů, natáhla ruku a zachytila Eldena za druhé zápěstí. Elden se stabilizoval, ale stále se mu nedařilo najít oporu.

„Nemůžu najít žádný záchyt!“ zařval na ně Elden, v jeho hlase byla slyšet panika. Divoce kopal a Reece se bál, že on sám ztratí oporu a oba se zřítí do propasti. Musel rychle něco vymyslet.

Pak si vzpomněl na lano a záchytný hák, který jim O’Connor ukázal ještě před sestupem. Nástroj, kterým zdolávali hradby při obléháních. Pro případ, že by se hodilo, oznámil jim O’Connor.

„O’Connore, tvoje lano!“ zařval Reece. „Hoď ho dolů!“

Reece vzhlédl a sledoval O’Connora, jak odmotává lano z opasku, zaklání se a zaráží hák do praskliny ve stěně. Zarazil ho vší silou, která mu zbývala, několikrát vyzkoušel, jestli pevně drží a pak hodil lano dolů. To se teď kývalo za Reecovými zády.

Bylo na čase. Eldenova kluzká dlaň už vyklouzávala z Reecovy ruky a když začal padat, zachytil se Elden připraveného lana. Reece zadržel dech a modlil se, aby lano vydrželo.

A skutečně, vydrželo. Elden se pomalu přitáhl nahoru, konečně našel dostatečnou oporu pro nohy, postavil se na římsu a těžce oddechoval. Podařilo se mu zase nabýt rovnováhu. Zhluboka vydechl úlevou, stejně tak i Reece. Bylo to opravdu o vlásek.

*

Šplhali a pachtili se stále níž, Reece už ani nevěděl, kolik času uplynulo. Nebe potemnělo a i přes chlad kolem se Reece potil. Zdálo se mu, že každá chvíle, kterou stráví na stěně, by mohla být jeho poslední. Nohy i ruce se mu divoce třásly a v uších mu zněl jen zvuk jeho vlastního dechu. Přemýšlel, jak dlouho ještě vydrží pokračovat v sestupu. Věděl, že pokud brzy nedosáhnou dna, budou muset zastavit a odpočinout si, obzvlášť když přijde noc. Problémem ale bylo, že tu nebylo kde zastavit a odpočívat.