Kitobni o'qish: «Milovaná »

DRUHÁ KAPITOLA

Caitlin vyklouzla přes dveře do stodoly a koukala na svět pokrytý sněhem. Bílé sluneční světlo se odráželo od všeho. Přitisla si ruce na tvář a cítila bolest, jakou nikdy předtím nezažila: její oči jí úplně ničili.

Caleb vystoupil vedle ní, zatímco dokončoval ovazování svých ramen a krku tenkým materiálem. Vypadalo to téměř jako plastový obal, no zdálo se, že když jej položil na kůži, rozplynul se. Nemohla ani říct, jestli tam opravdu byl.

“Co to je?”

“Obal na kůži,” řekl, koukajíc se dolů, zatímco si ho opatrně znovu a znovu obaloval kolem ramen a paží. “To je to, co nám umožňuje vyjít na slunce. Jinak by se naše kůže spálila.” Prohlédl si jí. “Ty ho nepotřebuješ—zatím.”

“Jak to víš?” zeptala se.

“Věř mi,” řekl a zašklebil se. “To zjistíš.”

Sáhl si do kapsy a vybral malou nádobku kapek do očí, zaklonil se a dal si několik kapek do každého oka. Otočil se a kouknul se na ní.

Muselo být jasné, že jí oči bolí, protože jí na čelo jemně položil svou ruku. “Zakloň se,” řekl.

Caitlin se zaklonila.

“Otevři oči,” řekl.

Když to udělala, natáhnul ruku a do každého oka jí dal jednu kapku.

Šíleně to bolelo a ona zavřela oči a posunula si hlavu níž.

“Oh,” řekla, zatímco si třela oči. “Pokud se na mě zlobíš, prostě mi to řekni.”

On se zašklebil. “Promiň, nejprve to pálí, no pak si na to zvykneš. Tvoje citlivost se stratí za pár vteřin.”

Zamrkala a protřela si oči. Pak se podívala nahoru a její oči byli znovu v pořádku. Měl pravdu: všechna bolest se ztratila.

“Většina z nás pořád nevychází přes den von, pokud to není nutné. Jsme tehdy slabší. No někdy musíme.”

Podíval se na ní.

“Ta jeho škola,” řekl. “Je to daleko?”

“Jenom krátká procházka,” řekla, chytila ho pod paži a vedla ho přes zasněžený trávník. “Oakvillská střední. Před pár týdny to byla taky moje škola. Jeden z mých přátel musí vědět, kde je.”

*

Oakvillská střední vypadala přesně tak, jak si jí Caitlin pamatovala. Bylo neskutečné být zpátky. Jak se tak koukala kolem, měla pocit, jakoby jen byla na krátkých prázdninách a teď se vrátila do normálního života. Dokonce si na vteřinu dovolila uvěřit, že události několika posledních týdnů byly jenom bláznivý sen. Dovolila si fantazírovat, že všechno bylo opět v normálu, tak jako předtím. Byl to dobrý pocit.

Ale když se rozhlédla a viděla vedle sebe stát Caleba, věděla, že normální nebylo nic. Pokud bylo něco neuvěřitelnějšího jako návrat na toto místo, byl to návrat s Calebem po jejím boku. Bude vcházet do své školy s tímto úžasným mužem po svém boku, který měl hodně přes šest stop, široké, velké ramena, byl celý oblečený v černém, vysoké límce na jeho černém koženém kabátu objímali jeho krk a vklouzali pod jeho podlouhlé vlasy. Vypadal, jakoby právě vyšel z obalu jedného z tak populárních časopisů pro teenagerky.

Caitlin si představovala, jaká by byla reakce ostatních děvčat, kdyby ji s ním viděli. Na té myšlence se pobavila. Nikdy nebyla nějak obzvlášť populární a zejména žádní kluci jí nevěnovali příliš pozornosti. Nebyla nepopulární—měla pár dobrých přátel—ale jenom těžko by se dalo říct, že byla v centru populárního dění. Odhadovala, že byla někde ve středu. I tak si ale pamatovala opovrhování ze strany některých nejpopulárnějších dívek, které se všechny drželi spolu, chodili namyšleně po chodbách a ignorovali každého, kto se jim nezdál být tak perfektní jako ony. Teď by si jí možná všimli.

Caitlin a Caleb vyšli po schodech a pak přes velké dvojité dveře do školy. Caitlin se podívala na velké hodiny: 8:30. Perfektní. První hodina bude právě končit a chodby se každou chvíli zaplní. To je udělá méně podezřelými. Nemusela se obávat bezpečnosti nebo přejetí chodbou.

Jak na zavolanou právě zazvonil zvonek a v průběhu vteřin se chodby začali plnit.

Dobré na Oakville bylo, že to byl jiný svět jako ta hrozná střední v New Yorku. I když se tady chodby zaplnili, pořád zbývalo spoustu místa na pohyb. Velká skleněná okna pokrývali všechny stěny a propouštěli dovnitř světlo a oblohu a všude kam jste se podívali, jste mohli vidět stromy. Téměř to stačilo k tomu, aby jí toto místo začalo chybět. Téměř.

Školy měla po krk. Technicky byla jenom pár měsíců od maturity, no měla pocit, že se za několik posledních týdnů naučila víc, jako by se kdy mohla sezením ve třídě po několik dalších měsíců a získáním oficiálního diplomu. Učení milovala, no taky byla šťastná, že se sem už nikdy nevrátí.

Když kráčeli chodbou, Caitlin hledala známé tváře. Procházeli zejména kolem druháků a prváků a nespatřila nikoho z její maturitní třídy. Ale jak procházeli kolem ostatních studentů, byla překvapená reakcí, kterou viděla na tvářích všech holek: každá jedna dívka doslova civěla na Caleba. Ani jedna z nich se to nesnažila zakrýt a nebyla schopná se koukat jinam. Bylo to jakoby procházela chodbou s Justinem Bieberem.

Caitlin se otočila a viděla, že všechny dívky se zastavili a pořád koukali. Některé si spolu šeptali.

Podívala se na Caleba a přemýšlela, jestli si toho všimnul. Pokud jo, nedal to na sobě znát a očividně ho to nezajímalo.

“Caitlin?” ozval se šokovaný hlas.

Caitlin se otočila a viděla tam stát Luisu, jednu z dívek, se kterými kamarádila, než se odstěhovala.

“Och můj bože!” řekla Luisa vzrušeně a otevřela náruč k objetí. Předtím, jako Caitlin mohla zareagovat ji už Luisa objímala. Caitlin ji taky objala. Bylo fajn vidět známou tvář.

“Co se ti stalo?” zeptala se Luisa jako vždy ve vzrušeném spěchu svým jemným hispánským akcentem, jelikož se sem z Portorika přestěhovala pouze před pár lety. “Jsem tak zmatená! Myslela jsem si, že si se přestěhovala!? Psala jsem ti zprávy a e-maily, no nikdy jsi mi neodpověděla.”

“Hrozně mě to mrzí,” řekla Caitlin. “Ztratila jsem mobil a neměla jsem žádný počítač a–”

Luisa neposlouchala. Právě si všimla Caleba a uchváceně na něj civěla. Doslova jí padla sánka.

“Kto je tvůj přítel?” konečně se skoro šeptem zeptala. Caitlin se usmála: nikdy svou kamarátku neviděla tak zmatenou.

“Luisa, toto je Caleb,” řekla Caitlin.

“Těší mě,” řekl Caleb, usmál se a natáhl svou ruku.

Luisa na něj pořád civěla. Byla jako v tranzu, pomalu natáhla svou ruku, očividně příliš šokovaná, aby se zmohla na slovo. Podívala se na Caitlin a nedokázala pochopit, jak mohla ulovit takového kluka. Koukala na ní jinak, téměř jakoby nevěděla, kto vlastně je.

“Um…” začala Luisa překvapeně, “…um…jak…kde…jak…jak jste se seznámili?”

Na vteřinu se Caitlin pohrávala s myšlenkou, jak odpovědět. Představovala si, že Luise řekne všechno a na této myšlence se pousmála. To by nebyl dobrý nápad.

“Potkali jsme se…po koncertě,” řekla Caitlin.

Byla to alespoň zčásti pravda.

“OMG, jaký koncert? Ve městě? Black Eyed Peas!?” zeptala se ve zhonu. “Já ti tak závidím! Umírám touhou vidět je!”

Caitlin se usmála při představě Caleba na rockovém koncertu. Nějak si ho tam nedokázala dost dobře představit.

“Um….ne tak úplně,” řekla Caitlin. “Luisa, poslyš, promiň, že tě přerušuji, no nemám moc času. Potřebuji vědět, kde je Sam. Neviděla si ho?”

“Samozřejmě. Každý ho viděl. Vrátil se minulý týden. Vypadal divně. Zeptala jsem se ho kde jsi a o co se jedná, no nic mi neřekl. Pravděpodobně bude v té prázdné stodole, kterou tak miluje.”

“Není,” odpověděla Caitlin. “Právě jsme tam byli.”

“Opravdu? Tak to mě mrzí. Nevím. Je druhák, víš? Naše cesty se až tak často neskříží. Zkoušela jsi mu napsat zprávu? On je pořád na Facebooku.”

“Neměla jsem telefon—” začala Caitlin.

“Vem si můj,” přerušila jí Luise a předtím, jak stihla dokončit, strčila svůj mobil Caitlin do ruky.

“Facebook je už otevřený. Jenom se přihlaš a napiš mu.”

Samozřejmě, pomyslela si Caitlin. Proč mě to nenapadlo?

Caitlin se přihlásila, zadala do vyhledávání Samovo jméno, přešla na jeho profil a klikla na zprávu. Váhala, přemýšlela co přesně mu napsat. Pak naťukala: “Same. To jsem já. Jsem ve stodole. Setkáme se tam. Co nejdřív.”

Klikla na odeslat a vrátila mobil zpátky Luise.

Caitlin slyšela nějaký nepokoj a otočila se.

Skupina nejpopulárnějších maturantek šla po chodbě přímo k nim. Šeptali si mezi sebou. A všechny se dívali přímo na Caleba.

Poprvé v sobě Caitlin cítila novou emoci. Žárlivost. V očích těchto děvčat, které jí nikdy předtím nevěnovali žádnou pozornost mohla vidět, že by jí Caleba nejradši ve vteřině ukradli. Tyto dívky se točili kolem jakéhokoliv kluka na škole, o kterého měli zájem. Nezáleželo na tom, jestli měl přítelkyni nebo ne. Museli jste prostě doufat, že se nezakoukají do vášho kluka.

A teď všechny civěli na Caleba.

Caitlin doufala, modlila se, aby byl Caleb vůči jejich kouzlu imunní. Že jí bude mít pořád rád. Ale jak nad tím přemýšlela, nevěděla přijít na to, proč by měl. Byla tak průměrná. Proč by se s ní zahazoval, když by holky jako tyto klidně i umřeli, jenom aby byl jejich?

Caitlin se potichu modlila, aby dívky pokračovali v chůzi. Jen pro tentokrát.

Samozřejmě to tak nebylo. Její srdce tlouklo, když se skupina otočila a směřovala přímo k nim.

“Ahoj Caitlin,” falešně milým hlasem řekla jedna z dívek.

Tiffany. Vysoká, s modrýma očima, blond rovnýma vlasama a tenká jako hůl. Od hlavy po paty oblečená v oblečení od nejlepších návrhářů. “Kto je tvůj přítel?”

Caitlin nevěděla, co říct. Tiffany a její přítelkyně jí nikdy nevěnovali ani chvilku. Nikdy se ani nepodívali jejím směrem. Byla šokována, že vůbec věděli o její existenci a znali její jméno. A teď se s ní pokoušeli začít konverzaci. Caitlin samozřejmě věděla, že to s ní nemá nic společnýho. Chtěli Caleba. Tak hrozně, že se snížili k mluvení s ní.

To nevěštilo nic dobrého.

Caleb musel vycítit Caitlinin nepokoj, protože k ní přistoupil o krok blíž a jednu ruku jí položil přes rameno.

Caitlin nikdy v životě nebyla tak vděčná za nějaké gesto.

Se znovunalezenou sebajistotou nabrala odvahu aby promluvila. “Caleb,” odpověděla.

“Tak, co tu lidi vlastně děláte?” zeptala se další dívka. Bunny. Byla replikou Tiffany, akorát, že byla blondýna. “Myslela jsem, že jsi odešla, nebo tak něco.”

“No, jsem zpátky,” odpověděla Caitlin.

“Tak, ty jsi tu nový?” zeptala se Tiffany Caleba. “Jsi maturant?”

Caleb se usmál. “Ano, jsem tu nový,” odpověděl záhadně.

Tiffaniny oči se rozzářili, protože si to vysvětlila tak, že je nový na jejich škole. “Skvělé,” řekla. “Dnes večer je párty, pokud chceš přijít. Je to v mým domě. Je to pouze pro pár blízkých přátel, ale rádi tě tam uvidíme. A...ehm...tobě taky, myslím,” řekla Tiffany, koukajíc na Caitlin.

Caitlin cítila, jak jí pohlcuje hněv.

“Vážím si vašeho pozvání, dámy,” řekl Caleb, “ale s politováním vám musím říct, že s Caitlin už máme dneska večer důležité povinnosti.”

Caitlin cítila, jak se její srdce zvětšilo.

Vítězství.

Když sledovala, jak jim postupně mrznuly úsměvy na tvářích, nikdy necítila takové zadostiučinění.

Dívky zvedli své nosy a odplížili se pryč.

Caitlin, Caleb a Luisa tam zůstali osamotě stát. Caitlin si vydechla.

“OMG!” řekla Luisa. “Tyto dívky nikdy předtím nikomu nevěnovali ani chvíli. A už vůbec ne pozvání.”

“Já vím,” řekla Caitlin.

“Caitlin!” řekla náhle Luisa, natáhla se a chytla ji za paži. “Právě jsem si vzpomněla. Susan. Říkala něco o Samovi. Minulý týden. Že prý ho viděla s Colemanovými. Promiň, právě mě to napadlo. Možná to pomůže.”

Colemanovy. Samozřejmě. To bylo to místo, kde bude.

“Taky,” pokračovala Luisa ve shonu, “se dnes večer všichni potkáváme u Franka. Musíš přijít! Moc nám chybíš. A, samozřejmě, přiveď i Caleba. To bude skvělá párty. Přijde půlka třídy. Musíš tam být.”

“No… já nevím –”

Vtom zazvonil zvonec.

“Musím jít! Jsem tak šťastná, že jsi zpátky. Mám tě ráda. Zavolej mi. Měj se!” Řekla Luisa, zamávala Calebovi, otočila se a spěchala dál po chodbě.

Caitlin si dovolila přemýšlet nad tím, jaké by to bylo být zpět ve svém normálním životě. Trávení času se všemi svými přáteli, chození na párty, do normální školy, chystání se na maturitu. Líbil se jí ten pocit. Na chvíli se opravdu hodně snažila vytěsnit všechny události posledního týdne pryč ze své hlavy. Představovala si, že se vůbec nic zlého nestalo.

Pak se ale podívala na Caleba a realita se k ní začala vracet zpátky. Její život se změnil. Natrvalo. A už nikdy se nezmění zpět. Prostě to musela akceptovat.

Nemluvě o tom, že někoho zabila a hledá ji policie. Nebo, že je jenom otázkou času, kdy ji někde chytnou. Nebo fakt, že celá upířská rasa se ji pokouší najít a zabít. Nebo, že ten meč, který hledá může zachránit mnoho lidských životů.

Život už jednoduše nebyl takový jako býval a nikdy už stejný nebude. Musela se prostě smířit se svou současnou realitou.

Caitlin dala svou ruku pod Calebovu paži a vedla ho směrem ke hlavnímu vchodu. Colemanovi. Věděla, kde žili, a dávalo smysl, že tam Sam bude trávit čas. Pokud nebyl ve škole, právě teď byl s největší pravděpodobností tam. To bylo místo, na které teď museli jít.

Jak vycházeli ven hlavním vchodem na čerstvý vzduch, udivovala se nad tím, jak skvělé je opět jednou vycházet z této střední školy-a tentokrát už nadobro.

*

Caitlin a Caleb přešli přes Colemanových pozemek, sníh na trávníku praskal pod jejich nohama. Dům sám o sobě nebyl nic moc – skromný ranč na jedné straně venkovské cesty. No kus za ním, na konci pozemku, měl stodolu. Caitlin viděla všechny ty pick-upy, nahodile zaparkované na trávníku, a taky spatřila lidské stopy v ledu a ve sněhu a věděla, že cesta do této stodoly zažívala velký provoz.

Toto dělávali děti v Oakville-setkávali se navzájem ve svých stodolách. Oakville byl jak venkovský, tak i předměstský a dával jim šanci trávit spolu čas v prostorech, které byli dostatečně vzdálené od rodičovského domu a rodičům tedy nevadilo, nebo je nezajímalo, co děláte. Bylo to mnohem lepší jako se potkávat v suterénu. Vaši rodiče nemohli nic slyšet. A vy jste měli svůj vlastní vchod. A východ.

Když Caitlin vcházela do stodoly, zhluboka se nadechla a odsunula těžké dřevěné dveře.

První věc, která ji zasáhla, byla vůně. Tráva. Oblaky z ní viseli ve vzduchu.

To, smíšené s pachem zatuchlýho piva. Příliš hodně.

Co jí však pak udeřilo—více než cokoliv jinýho—byl pach zvířete. Nikdy předtím neměla tak silné a pronikavé smysly. Šok z přítomnosti tohoto zvířete přecházel jejíma smyslama, jakoby si právě přičichla k amoniaku.

Koukla se napravo a tam, v rohu, byl velký rotvajler. Pomalu se posadil, civěl na ní a potichu vrčel. Pak přešel na hluboké, hrdelní zavrčení. Byl to Butch. Teď si už na něj vzpomněla. Colemanových protivný rotvajler. Jako by Colemanovi potřebovali odporné zvíře, které dotváří jejich chaotický obraz.

Colemanovy nikdy nebyli nic moc. Tři bratři—17, 15, a 13—někdy v průběhu času se Sam skamarádil se středním bratrem Gabem. Byli jeden horší než druhý. Jejich táta je kdysi dávno opustil, nikto nevěděl, kde se nachází a máma nikdy nebyla nablízku. Prakticky se vychovali sami. Navzdory jejich věku byli neustále zhulení nebo opilí a více času než ve škole trávili mimo ní.

Caitlin byla smutná, že s nimi Sam tráví čas. Nemohlo to vést k ničemu dobrému.

V pozadí hrala hudba, Pink Floyd. Wish You Were Here.

Čísla, pomyslela si Caitlin.

Byla tady opravdu tma, zejména když venku byt tak jasný den a jejím očím pár vteřin trvalo, než si na nové prostředí úplně zvykli.

A tam byl. Sam. Seděl ve středu toho opotřebovaného gauče, obklopen tuctem kluků. Gabe na jedné straně a Brock na druhé.

Sam byl shrbený nad bongem. Právě došlukoval, posadil a opřel se, vsával vzduch a držel ho v sobě až příliš dlouho. Konečně ho vypustil.

Gabe ho poklepal a Sam se podíval před sebe. V trávovém oparu civěl na Caitlin. Jeho oči byli podlité krví.

Caitlin cítila, jak její břicho trhá bolest. Byla hodně zklamaná. Měla pocit, že je to všechno její vina. Myslela na ten čas, kdy se naposled viděli v New Yorku, myslela na jejich hádku. Na svoje krutá slova.“Tak si jdi!” křičela. Proč musela být tak tvrdá? Proč nemohla mít šanci vzít to všechno zpátky?

Teď už bylo příliš pozdě. Pokud by tehdy zvolila jiná slova, možná to teď mohlo být jinak.

Stejně tak pocítila i vlnu hněvu. Hněv na Colemanovy, hněv na všechny kluky v této stodole, kteří seděli kolem na těchto opotřebovaných gaučích a židlích, na seně, všichni jenom tak posedávali, pili, kouřili a nedělali se svými životy vůbec nic. Měli právo se svými životy nic nedělat. No neměli právo do toho zatahovat i Sama. On byl mnohem lepší jako oni. Jenom nikdy neměl někoho, kto by ho vedl. Nikdy neměl žádný otcovský vzor, žádnou lásku od svojí mámy. Byl skvělé dítě a ona věděla, že pokud by měl alespoň zčásti stabilní domov, byl by na tom mnohem lépe. Ale teď už bylo nějak pozdě. Prostě ho to přestalo zajímat.

Přišla k němu o několik kroků blíž. “Same?” zeptala se.

On na ní jenom beze slova civěl.

Bylo těžké rozeznat, co v tom pohledu bylo. Byli to drogy? Předstíral, že ho to nezajímá? Nebo ho to opravdu nezajímalo?

Jeho apatický výraz ji zraňoval více než cokoliv jiného. Předpokládala, že bude šťastný, že ji vidí, že vstane a obejme ji. Ne tohle. Vypadal, že ho to vůbec nezajímá. Jako kdyby byla jen neznámý člověk. Snažil se jenom vypadat drsně před svými kamarády? Nebo to tentokrát opravdu nadobro zpackala?

Přešlo několik vteřin, Sam se podíval jinam a podával bongo jednomu ze svých přátel. Pořád koukal na kámoše a ignoroval ji.

“Sam!” řekla mnohem hlasitěji a její tvář zalil hněv. “Mluvím s tebou!”

Slyšela smích jeho ubohých přátel a cítila, jak v jejím těle roste hněv. Začínala cítit něco jiného. Zvířecí instinkt. Hněv v ní rostl až do bodu, kdy ho bylo téměř nemožné kontrolovat a obávala se, že to co nevidět překročí hranice. Už to dál nebyl člověk. Bylo to zvíře.

Tito kluci byli velcí, no síla, která rostla v jejich žilách jí říkala, že by každého z nich bez problému zvládla. Měla problémy s potlačováním svého hněvu a doufala, že dokáže být natolik silná, aby to zvládla.

Mezitím rotvajler vystupňoval své vrčení a začal pomalu kráčet směrem k ní. Bylo to, jakoby cítil, že se něco blíží.

Ucítila na svém rameně ruku. Caleb. Byl pořád tady. Musel cítit, jak její hněv roste, byl to ten zvířecí instinkt mezi nimi. Snažil se jí upokojit, říct jí, aby se kontrolovala, aby se neopouštěla. Jeho přítomnost ji uklidňovala. No nebylo to vůbec lehké.

Sam se konečně otočil a podíval se na ní. V jeho pohledu bylo vidět vzdor. Byl pořád naštvaný. To bylo očividné.

“Co chceš?” vyštěkl na ní.

“Proč nejsi ve škole?” byla první věc, kterou se slyšela říct. Nebyla si úplně jistá, proč to řekla, obzvláště při tom všem, co se ho chtěla zeptat. Ale mateřský instinkt v ní se ozval. A toto z ní vyšlo.

Více smíchu. Její hněv narůstal.

“Proč tě to zajímá?” řekl. “Ty jsi mi řekla, abych šel.”

“Mrzí mě to,” řekla. “Já to tak nemyslela.”

Byla ráda, že měla šanci to říct.

No nezdálo se, že by to s ním pohlo. Pořád jenom civěl.

“Same, musím s tebou mluvit. V soukromí,” řekla.

Chtěla ho dostat pryč z toho prostředí, na čerstvý vzduch, někam, kde budou osamotě a budou si moct opravdu promluvit. Nechtěla se jenom dozvědět o jejich otci; taky si s ním chtěla promluvit tak, jak to mávali ve zvyku. A musela mu říct novinky o mámě. Šetrně.

Ale teď viděla, že to se nestane. Věci se rapidně zhoršovali. Cítila, že energie v této přecpané stodole byla příliš temná. Příliš násilná. Mohla cítit, jak strácí sama nad sebou kontrolu. I navzdory Calebově ruce prostě nevěděla zastavit to, co jí přemáhalo.

“Tak jsem tady,” řekl Sam.

Mezi jeho přáteli slyšela ještě více smíchu.

“Proč se neuklidníš?” řekl jí jeden z kluků. “Jsi hodně napjatá. Pojď si sednout. Dej si s náma.”

Natáhl bongo směrem k ní.

Caitlin se otočila a civěla na něj.

“Proč si to bongo nestrčíš do zadku?” slyšela samou sebe říkat přes zaťaté zuby.

Od skupiny kluků přišel ironický aplaus. “Ha, HEZKY!” zakřičel jeden z nich.

Kluk, který jí nabídl bongo, velký, svalnatý hoch, kterého, jak věděla, vykopli z fotbalového týmu, změnil barvu na jasně červenou.

“Co jsi mi to řekla, děvko?” řekl a postavil se.

Podívala se nahoru. Byl mnohem vyšší jak si pamatovala, nejmíň tak 6’ 6”. Cítila, jak se Calebův stisk na jejím rameně stává těsnějším. Nevěděla, jestli je to proto, že se jí snaží uklidnit, nebo proto, že sám začíná být nervózní.

Napětí v místnosti dramaticky vzrostlo.

Rotvajler se připlížil blíže. Teď byl vzdálený tak jednu stopu. A vrčel jako bláznivý.

“Jimbo, klid,” řekl Sam velkému dítěti.

To byl ochranářský Sam. Bez ohledu na to co se dělo, ji ochraňoval. “Je to osina v zadku, no nemyslí to tak. Pořád je to moje sestra. Prostě se uklidni.”

“Myslím to tak,” řvala Caitlin, rozzlobenější jak kdykoliv předtím. “Vy hoši si myslíte, jak jste skvělí, že? Kouřit trávu s mým malým bratrem? Jste jenom parta ztroskotanců. Nesměřujete vůbec nikam. Pokud si chcete podělat vlastné životy, jen směle do toho, no nezatahujte do toho i Sama!”

Jimbo vypadal ještě víc naštvaně, pokud to bylo vůbec možné. Udělal několik výhrůžných kroků směrem k ní.

“Podívejme se, kto to tady je. Paní učitelka. Paní máma. Je tady, aby nám všem řekla, co máme dělat!”

Výbuch smíchu.

“Proč mě ty a ten tvůj teploušský přítel nedonutíte?”

Jimbo přistoupil blíže a se svou rukou, která vypadala jako laba zvířete, strčil do Caitlin.

Velký omyl.

Vztek uvnitř Caitlin explodoval mnohem víc, jak dokázala kontrolovat. V té vteřině, kdy se jí dotkl Jimbův prst se natáhla, chytila jeho zápěstí a vykroutila ho. Bylo slyšet hlasité prasknutí a jeho zápěstí bylo zlomené.

Zápěstí mu vytočila vysoce za záda a pak ho složila na zem, tváří dolů.

Za méně jako vteřinu ležel tváří na zemi, bezmocný. Přistoupila k němu, položila si svou nohu na jeho krk a držela ho pevně na podlaze.

Jimbo křičel od bolesti.

“Proboha, moje zápěstí, moje zápěstí! Zkurvená děvka! Zlomila mi zápěstí!”

Sam, tak jako i ostatní, se šokovaný postavil. Vypadal být opravdu zaskočený. Netušil, jak dokázala jeho malá sestra složit tak velkého chlapa a ještě k tomu tak rychle.

“Omluv se,” zavrčela Caitlin na Jimba. Byla v šoku z toho, jak jí zněl její vlastní hlas. Zněl hrdelně. Jako zvíře.

“Omlouvám se, omlouvám se, omlouvám se!” naříkal Jim.

Caitlin ho chtěla nechat jít, nechat to být, no část z ní to prostě nemohla udělat. Vztek jí propadl tak náhle a tak silně. Nemohla to nechat plavat. Pořád se to stupňovalo. Chtěla toho kluka zabít. Neměla na to pořádný důvod, no opravdu to chtěla.

“Caitlin!?” křičel Sam. Slyšela strach v jeho hlase. “Prosím!”

Ale Caitlin to nemohla nechat být. Chystala se toho kluka opravdu zabít.

V té chvíli zaslechla vrčení a periferním viděním si všimla toho psa. Vyskočil vysoko nad zem a mířil přímo na její krk.

Caitlin okamžitě zareagovala. Pustila Jimba a jedním pohybem zachytila psa ve vzduchu. Dostala se pod něj, popadla ho za břicho a odhodila ho.

Letěl vzduchem deset, dvacet stop takovou sílou, že přeletěl přes celou místnost a přes dřevěnou stěnu stodoly. Stěna se prolomila za zvuku štípání, zatímco pes kňučel a padal k zemi.

Každý v místnosti civěl na Caitlin. Nedokázali zpracovat to, čeho byli právě svědky. Byl to očividně čin superlidské síly a rychlosti a neexistovalo k tomu žádné možné vysvětlení. Všichni tam stáli s otevřenými ústy a civěli.

Caitlin se cítila ovládnuta emocemi. Vztek. Smutek. Nevěděla, co vlastně cítí a už si dále nemohla důvěřovat. Nemohla mluvit. Musela se odtud dostat. Věděla, že Sam s ní nepůjde. Teď byl jiný člověk.

Tak jako i ona.