Kitobni o'qish: «Vražda na panství»

Autorská práva © 2019 Fiona Grace. Všechna práva vyhrazena. S výjimkou případů povolených podle zákona o autorských právech USA z roku 1976 nesmí být žádná část této publikace reprodukována, šířena nebo předávána v žádné formě ani za pomoci žádných prostředků,ani nesmí být uložena v žádné databázi nebo systému vyhledávání bez předchozího souhlasu autora. Tato e-kniha je určena pouze pro Vaše osobní použití. Tuto e-knihu není dovoleno prodávat či darovat dalším osobám. Chcete-li se o tuto knihu podělit s někým jiným, zakupte prosím pro každou další osobu novou kopii. Pokud tuto knihu čtete, aniž byste si ji zakoupili, nebo aniž by byla zakoupena pro Vaši vlastní potřebu, vraťte ji prosím a zakupte si vlastní kopii. Děkujeme, že respektujete tvrdou práci této autorky. Toto je fiktivní dílo. Názvy, postavy, podniky, organizace, místa, události a příhody jsou buď produktem autorovy fantazie, nebo se používají fiktivním způsobem. Jakákoliv podoba se skutečnými osobami, žijícími nebo mrtvými, je zcela náhodná. Obrázek na obálce je předmětem autorských práv Helen Hotson a je použit pod licencí společnosti Shutterstock.com.

Fiona Grace

Debutující spisovatelka, Fiona Grace, je autorkou série ODDECHOVÝCH DETEKTIVEK O LACEY DOYLEOVÉ, v níž dosud vyšla VRAŽDA NA PANSTVÍ (Kniha č. 1), SMRT A PES (Kniha č. 2) a ZLOČIN V KAVÁRNĚ (Kniha č. 3). Fiona od vás moc ráda uslyší, proto prosím navštivte www.fionagraceauthor.com, kde můžete získat bezplatné e-knihy, dozvědět se nejnovější zprávy a zůstat v kontaktu.

https://www.bookbub.com/authors/fiona-grace

KNIHY OD FIONY GRACE

ODDECHOVÉ DETEKTIVKY O LACEY DOYLEOVÉ

VRAŽDA NA PANSTVÍ (Kniha č. 1)

SMRT A PES (Kniha č. 2)

ZLOČIN V KAVÁRNĚ (Kniha č. 3)

Kapitola první

Bez zavinění.

Tak to v rozvodových papírech stálo; černým inkoustem a tlustými písmeny se to ostře rýsovalo proti bělostnému archu papíru.

Bez zavinění.

Lacey si při pohledu na dokumenty hlasitě povzdechla. Nevinně vyhlížející manilovou obálku jí před okamžikem podal poďobaný puberťák, který se přitom tvářil tak znuděně, jako by jí nedoručoval nic neobvyklejšího než rozváženou pizzu. A přestože Lacey okamžitě věděla, proč dostává dopis do vlastních rukou, nic to s ní v tu chvíli neudělalo. To až potom, když se svalila na pohovku v obýváku—kde na konferenčním stolku ještě pořád stálo cappuccino, jež tam po zaznění zvonku nechala vysílat do vzduchu malé obláčky páry—a vytáhla z obálky ony osudné dokumenty. Teprve tehdy to na ni opravdu dolehlo.

Rozvodové papíry.

Rozvod.

Její první reakcí bylo dát se do křiku a rozházet papíry po podlaze, asi jako arachnofobik, kterému někdo právě poslal živou tarantuli.

A tam teď také ležely, rozprostřené na moderním a mimořádně drahém koberci, jenž dostala darem od své šéfové, Saskie, z firmy interiérového designu, kde pracovala. Ze země na ni upřeně zírala slova David Bishop vs Lacey Bishopová. Z nesmyslné směsice písmen se jí před očima náhle začala formovat slova: rozpad manželství, neslučitelné rozdíly, bez zavinění…

Váhavě dokumenty zvedla.

Samozřejmě to nebylo žádné překvapení. Koneckonců, David ukončil jejich čtrnáctileté manželství zvoláním „Ozve se ti můj právník!“ Ani to však Lacey nedokázalo připravit na to, jaký citový dopad na ni bude mít opravdu ty papíry držet v ruce. Cítit jejich váhu, jejich skutečnost, a vidět ta příšerná, tlustě vytištěná, černá slova, prohlašující, že za to nikdo nenese vinu.

Tak už to v New Yorku chodilo—nesporné rozvody přece nejsou tak chaotické, no ne? – ovšem „bez zavinění“ připadalo Lacey vážně trochu přemrštěné. Veškerá vina pochopitelně spočívala na její straně, tedy přinejmenším podle Davidova názoru. Třicet devět a děti nikde. Ani nejmenší náznak touhy po mateřství. Žádné návaly hormonů, když se před ní zjevovaly obličeje dětí jejích kamarádek—kterých bylo víc než požehnaně; vynořovaly se před ní v nekonečném zástupu malých rozkošných tvářiček k zulíbání, jež v ní vzbuzovaly absolutní nic.

„Tikají ti hodiny,“ poznamenal David jedné noci nad skleničkou vína Merlot.

Ovšem co měl samozřejmě na mysli, bylo „Naše manželství je časovaná bomba.“

Lacey se z hrdla vydral hlasitý povzdech. Kdyby jen ve svých pětadvaceti letech, v blaženém opojení bílých konfet a bublajícího šampaňského, věděla, že pokud dá přednost své kariéře, takhle velkolepě se jí to vymstí.

Bez zavinění. Ha!

Odešla najít propisku—končetiny jako by náhle měla z oceli—a našla jednu v kastlíku na klíče. Alespoň teď všechno bylo uklizené. Už nehrozilo, že by kolem David pobíhal a hledal ztracené boty, ztracené klíče, ztracené peněženky, ztracené brýle. Nyní našla všechno přesně tam, kde to nechala. V té chvíli jí to však jako zas taková výhra nepřišlo.

S perem v ruce se vrátila k pohovce a položila ho nad přerušovanou čáru na papíře, kde ho měla podepsat. Avšak místo, aby propisku přiložila k papíru, Lacey se s perem zastavila nad linkou, sotva milimetr nad papírem, jako by jí v podpisu bránila nějaká neviditelná bariéra. Její pozornost zaujal paragraf pod hlavičkou „doložka o podpoře manžela“.

Lacey se zamračila, obrátila na příslušnou stránku a přejela odstavec očima. Jelikož z páru vydělávala víc a sama vlastnila byt na Upper Eastside, kde teď seděla, bude muset Davidovi „ne déle než dva roky“ platit „pevně stanovenou částku“, aby si mohl „zařídit“ nový život na „obdobné úrovni, na jaké žil doposud“.

Lacey nedokázala zadržet pochmurný smích. Ach, ta ironie! David vydělá na její kariéře, přestože přesně kvůli ní se jejich manželství v první řadě rozpadlo! Jemu to tak samozřejmě připadat nebude. David by to pravděpodobně nazval „odškodněním“. Když šlo o rovnováhu, spravedlnost a vyrovnanost, vždycky to byl puntičkář. Lacey však moc dobře věděla, co ty peníze ve skutečnosti představují. Odplatu. Pomstu. Trest.

Způsob, jak mě nakopnout do řiti hned dvakrát, pomyslela si.

Lacey se znenadání rozmlžil zrak a na jejím příjmení se objevila kaňka. Inkoust se rozpil, papír zvlnil. Z oka jí skanula neposlušná slza. S vervou si provinilé oko promnula zadní stranou ruky.

Budu si muset změnit jméno, napadlo ji, zatímco upírala pohled na nyní zdeformované slovo. Vrátit se ke svému rodnému příjmení.

Lacey Fay Bishopová již neexistovala. Byla vymazána. To jméno patřilo manželce Davida Bishopa a tou ženou přestane být, jen co to nad přerušovanou čárou stvrdí svým podpisem. Znovu z ní bude Lacey Fay Doyleová, dívka, s níž neměla nic společného od svých pětadvaceti let a na niž si sotva vzpomínala.

Příjmení Doyleová však mělo pro Lacey ještě menší význam, než to, které si na posledních čtrnáct let vypůjčila od Davida. Otec je opustil, když jí bylo sedm, hned po návratu z dokonalé rodinné dovolené v idylickém přímořském městečku Wilfordshire v Anglii. Od té doby ho neviděla. Jeden den s nimi lízal zmrzlinu na hrbolaté, divoké, větrem bičované pláži a další den se po něm slehla zem.

A ona teď selhala úplně stejně jako její rodiče! Po všech těch slzách, které v dětství prolila nad svým nepřítomným otcem, po všech těch rozzuřených nadávkách, kterými občastovala svou matku, neudělala nic lepšího, než že zopakovala jejich chyby! Nechala své manželství ztroskotat přesně jako oni. Jediný rozdíl byl v tom, utěšovala se Lacey, že ona po sobě nezanechá žádné vedlejší škody. Její rozvod se nepodepíše na dvou rozrušených, ublížených dcerách.

Dál zírala na tu zatracenou linku. Dožadovala se, aby ji podepsala. Lacey se k tomu však stále neměla. Myšlenkami se zadrhla u svého nového jména.

Možná bych se mohla příjmení prostě dočista zbavit, uvažovala s hořkostí. Mohla bych si říkat Lacey Fay, jako nějaká popová hvězda. Cítila, jak jí v hrudi začíná bublat hysterie. Ale proč v tom případě končit u toho? Za pár dolarů si můžu jméno klidně změnit, na co chci. Mohla bych být—rozhlédla se kolem sebe po inspiraci a oči jí padly na šálek kávy, který ležel stále nedotčený před ní na stolku—Lacey Fay Cappuccino. Proč ne? Princezna Lacey Fay Cappuccino!

Hlasitě se rozesmála, zaklonila hlavu s leskle tmavými kadeřemi a s chechtáním ji obrátila ke stropu. Netrvalo to však dlouho a její smích ustal stejně náhle, jako začal. V prázdném bytě se rozhostilo ticho.

Lacey na rozvodové papíry rychle naškrábala svůj podpis. Hotovo.

Usrkla si kávy. Byla studená.

* * *

Lacey nastoupila jako každý den do nacpaného metra, které vyrazilo směrem k její kanceláři, kde pracovala jako asistentka interiérové designérky. Podpatky, kabelka, vyhýbání očnímu kontaktu—od ostatních dojíždějících se nijak nelišila. Až na to, že lišila. Protože z toho půl milionu lidí, co se právě v dopravní špičce nechávali unášet newyorským metrem, dostala ona jediná tohle ráno rozvodové papíry—tak jí to alespoň připadalo. Byla nejnovější členkou klubu zklamaných rozvedených.

Lacey cítila, jak se jí do očí derou slzy. Potřásla hlavou a přinutila se myslet na pěkné věci. Myšlenky se jí okamžitě stočily k Wilfordshiru a tamější poklidné, divoké pláži. Najednou se jí živě vybavilo šplíchání moře a slaný vzduch. Vzpomínala na zmrzlinářské auto s otravnou zvonivou znělkou, na horké hranolky—chips, tak se jim tam prý podle táty říkalo—které prodávali v malých polystyrenových vaničkách s ještě menší dřevěnou vidličkou, a na to, jak se jí všichni racci snažili je ukradnout, jen co na vteřinku obrátila pozornost jinam. Myslela na své rodiče, na to, jak jim na té dovolené obličeje jen zářily.

Copak to všechno byla lež? Bylo jí tehdy teprve sedm, Naomi čtyři a ani jedna z nich nebyla dost stará na to, aby pochytily jemné rozdíly v emocích dospělých. Její rodiče uměli zjevně velice dobře skrývat, co se děje, protože se všechno zdálo v naprostém pořádku, dokud se to zničehonic ze dne na den úplně nezhroutilo.

Vypadali v té době opravdu šťastní, přemítala Lacey. Jenže vnějšímu světu by zřejmě připadalo, že i ona s Davidem mají vše, co si mohou přát. A taky že měli. Skvělý byt. Dobře placená, naplňující zaměstnání. Pevné zdraví. Jen ta zpropadená děcka, co pro Davida najednou nabyla takové důležitosti. Vlastně k tomu došlo skoro tak znenadání, jako k odchodu jejího otce. Možná to byla mužská záležitost. Zničehonic je přepadne chvíle heuréky a jak se jednou rozhodnou, už je nic nezviklá. A tak cokoli jim stojí v cestě, to spálí na popel, protože proč se obtěžovat a nechávat něco neporušené?

Lacey vystoupila z metra a vmísila se do davu lidí, kteří se tlačili ulicemi New Yorku. Celý život to tu nazývala domovem. Teď jí ale přišlo, že ji město dusí. Odjakživa milovala jeho čilý ruch, o podnicích ani nemluvě. Nyní ji však zaplavila hluboká touha po radikální změně. Po novém začátku.

Zatímco pěšky kráčela posledních pár bloků ke své kanceláři, vytáhla z tašky telefon a zavolala Naomi. Její sestra se ozvala po prvním zazvonění.

„Všechno v pořádku, zlato?“

Naomi napjatě čekala, až jí přijdou rozvodové papíry, a proto zvedla telefon tak rychle i navzdory časné hodině. Lacey se ovšem o rozvodu bavit nechtěla.

„Vzpomínáš si na Wilfordshire?“

„Hm?“

Naomi zněla ospale. Jelikož se jednalo o svobodnou matku, vychovávající nejneposednějšího sedmiletého kluka na světě, Frankieho, nebylo se čemu divit.

„Wilfordshire. Poslední dovolenou, co byli máma s tátou ještě spolu.“

Na okamžik zavládlo ticho.

„Proč se mě na to ptáš?“

Naomi se stejně jako jejich matka zapřísáhla nikdy nemluvit o ničem, co se týkalo jejich otce. Byla mladší, když odešel, a prohlašovala, že nevidí důvod, proč by měla plýtvat energií na to, aby si dělala hlavu z nepřítomnosti člověka, na kterého se ani nepamatuje. Pak ale jedné páteční noci vypila o panáka víc, než jí prospělo, a přiznala, že si ho pamatuje moc dobře, často se jí o něm zdá a tři roky strávila docházením na týdenní terapie, kde na jeho odchod sváděla neúspěch všech svých dospělých vztahů. Naomi se ve čtrnácti vrhla do kolotoče vášnivých, bouřlivých románků, z něhož už nikdy nevystoupila. Lacey se z Naomina milostného života točila hlava.

„Dneska přišly. Papíry.“

„Ach, zlato. To je mi moc líto. Jsi—FRANKIE, POLOŽ TO NEBO UVIDÍŠ!“

Lacey sebou škubla a odtáhla si telefon od ucha, zatímco Naomi Frankiemu na druhé straně hrozila smrtí, jestli okamžitě nepřestane dělat, co nemá dělat, ať už to bylo cokoli.

„Promiň, zlato,“ ozvala se Naomi a hlas se jí vrátil zpět do běžné pokojové úrovně. „Jsi v pořádku?“

„Jsem v pohodě.“ Lacey se odmlčela. „Ne, popravdě řečeno nejsem. Mám chuť udělat něco spontánního. Na stupnici od jedné do deseti, jak šílené by bylo, kdybych se ulila z práce a nasedla na příští let do Anglie?“

„Ehm, řekněme jedenáct? Vyhodí tě.“

„Požádám o osobní volno.“

Lacey málem slyšela, jak Naomi obrácí oči v sloup.

„Saskii? Vážně? To myslíš, že ti dá třeba jen jediný den osobního volna? Ženská, co tě loni přinutila pracovat i přes Vánoce?“

Lacey otráveně zkroutila rty. Máma tvrdila, že to gesto zdědila po otci. „Musím něco udělat, Naomi. Dusí mě to tady.“ Zatahala za límec svého roláku, který jí náhle připadal jako oprátka.

„To je pochopitelné. Nikdo ti to nemá za zlé. Jen se nepouštěj do ničeho unáhleného. Chci říct, že sis vybrala kariéru místo Davida. Tak ji neriskuj.“

Lacey se zarazila a zmateně svraštila obočí. Copak takhle si Naomi její situaci vyložila?

„Já si nevybrala kariéru místo Davida. Dal mi ultimátum.“

„Vysvětluj si to, jak chceš, Lace, jen… FRANKIE! FRANKIE, JÁ PŘÍSAHÁM—“

Lacey mezitím dorazila do práce. Povzdechla si. „Zatím čau, Naomi.“

Ukončila hovor a zvedla pohled k vysoké cihlové budově, které věnovala patnáct let svého života. Patnáct let práci. Čtrnáct Davidovi. Určitě bylo načase, aby něco věnovala sobě? Aspoň jednu krátkou dovolenou. Vzpomínkový výlet. Týden. Dva týdny. Ne víc než měsíc.

S náhlým pocitem odhodlání vešla do budovy. Saskia stála u počítače a štěkala příkazy na jednoho z vyděšeně vyhlížejících stážistů. Lacey nedala šéfové šanci říct jediné slovo, místo toho ji zvednutím ruky umlčela

„Beru si na nějakou dobu osobní volno,“ oznámila.

Sotva stihla zahlédnout, jak se Saskia mračí, než se otočila na patě a vypochodovala stejnými dveřmi, jakými před okamžikem vešla.

O pět minut později držela Lacey v ruce telefon a objednávala si letenku do Anglie.

Kapitola druhá

„Ty ses oficiálně zbláznila, ségra.“

„Beruško, vždyť se chováš úplně nesmyslně.“

„Je teta Lacey v pořádku?“

Naomina, mámina a Frankieho slova Lacey kroužila hlavou, zatímco vystupovala z letadla na asfaltovou plochu letiště Heathrow. Možná že vážně zešílela, když nasedla na první letadlo z letiště JFK, aby strávila sedm hodin ve vzduchu jen se svou kabelkou, myšlenkami a sportovní taškou plnou oblečení a hygienických potřeb, které si na poslední chvíli nakoupila v řetězových obchodech na odletovém terminálu. Nicméně otočit se takhle k Saskii, k New Yorku i k Davidovi zády byl naprosto povznášející pocit. Najednou se zase cítila mladá. Bezstarostná. Dobrodružná. Odvážná. Popravdě jí to připomínalo Lacey Doylovou př. D. (před Davidem).

Oznámit své rodině—a to ještě ke všemu přes hlasitý odposlech—že se bez varování vydává do Anglie, už tak povznášející nebylo. Nikdo z nich totiž zjevně nedisponoval žádným filtrem, a všichni tři měli nepříjemný zvyk říkat nahlas, co si myslí.

„Co když tě vyhodí?“ bědovala máma.

„To si piš, že ji vyhodí,“ přisadila si Naomi.

„Teta Lacey se zhroutila?“ chtěl vědět Frankie.

Lacey si dokázala představit, jak celá trojice sedí kolem konferenčního stolku a usilovně se snaží splasknout jí její bublinu. Jistěže to tak ve skutečnosti nebylo. Jenom jí jako její nejbližší a nejdražší museli naservírovat krutou pravdu. Kdo jiný by to taky v téhle nové, neznámé éře, p. D. – po Davidovi—udělal?

Lacey následovala ostatní rozespalé cestující a prošla letištní halou. Ve vzduchu se vznášelo proslulé anglické mrholení. Tolik k jarnímu počasí. S vlasy zkrabacenými vlhkostí se Lacey zastavila a konečně se na chvilku zamyslela. Jenže teď už stejně nebylo cesty zpátky, ne poté, co přetrpěla sedmihodinový let a oloupila svůj bankovní účet o několik stovek dolarů.

Terminál se nacházel v obrovské budově připomínající skleník, všude samá ocel a namodralé sklo, a zakrývala ho supermoderní klenutá střecha. Lacey vstoupila do nablýskané, vydlážděné místnosti, zdobené kubistickými nástěnnými malbami pod záštitou starobyle působící British Building Society, a zařadila se do fronty před pasovou kontrolou. Když na ni přišla řada, přistoupila k přepážce, odkud na ni shlížela blonďatá žena s tmavě černým, hranatě namalovaným obočím. Lacey jí podala svůj pas.

„Důvod návštěvy? Práce nebo rekreace?“

Policistka měla drsný přízvuk, jenž se v ničem nepodobal jemné řeči britských herců, které Lacey tak okouzleně poslouchala ve svých oblíbených pozdních talk show.

„Jsem na dovolené.“

„Dyť nemáte letenku nazpátek.“

Lacey se na okamžik zarazila, než jí mozek přeložil, co se jí to žena svou neobvyklou mluvou pokouší sdělit. „Je to časově neomezená dovolená.“

Policistka povytáhla své tmavé obočí, přestala se mračit, místo toho se jí však ve tváři usadilo podezření. „Jestli tu hodláte pracovat, musíte mít vízum.“

Lacey zavrtěla hlavou. „Nehodlám. Práce je to poslední, co bych tu chtěla dělat. Mám za sebou čerstvý rozvod. Potřebuju jen trochu času a prostoru, abych si vyčistila hlavu, nacpávala se přitom zmrzlinou a koukala na béčkové filmy.“

Obličej ženy za přepážkou rázem soucitně roztál, což Lacey napovědělo, že i ona zřejmě patří ke členům klubu zklamaných rozvedených.

Vrátila Lacey pas. „Příjemný pobyt. A hlavu vzhůru, jasné?“

Lacey polkla, aby se zbavila malého knedlíku, jenž jí uvízl v hrdle, poděkovala policistce a prošla do příletové haly. Tam už tradičně postávalo několik hloučků lidí, kteří čekali až se mezi příchozími objeví jejich milovaní. Někteří drželi v ruce balónky, jiní květiny. Skupinka dětí s velice světlými vlasy zvedala ceduli s nápisem „Vítej doma, mami! Stýskalo se nám!“

Nikdo z nich tu samozřejmě nestál proto, aby přivítal Lacey. Zamířila k východu na opačném konci haly a myslela přitom na to, jak ji David už nikdy na žádném letišti nepřivítá. Kdyby jen věděla, že když ji po návratu z minulé služební cesty—do Milána, kam jela koupit starožitnou vázu—překvapil na letišti se širokým úsměvěm na tváři a obří kyticí barevných kopretin v rukou, bude to naposledy. Víc by si ten okamžik vychutnala.

Venku si Lacey přivolala taxíka. Byl to typický černý hackney carriage, jak jim tu říkali, a ji při pohledu na něj okamžitě zasáhla vlna nostalgie. S Naomi a s rodiči cestovali stejným černým vozem před všemi těmi lety, během té osudné, poslední rodinné dovolené.

„Kam to bude?“ otázal se jí řidič, jakmile vklouzla na zadní sedadlo.

„Wilfordshire.“

Na okamžik zavládlo ticho. Řidič se na svém sedadle obrátil, aby se jí podíval do obličeje. Huňaté obočí mu křivil pochybovačný škleb. „A víte, že to jsou dvě hodiny cesty?“

Lacey zamrkala. Nebyla si jistá, co se jí tím snaží naznačit.

„To nevadí,“ odpověděla s lehkým pokrčením ramen.

Pohlédl na ni s ještě větším zmatením. „Vy jste Amík, viďte? Hele, nevím, kolik jste zvyklá platit za taxíky u vás, ale na téhle straně rybníka vás dvouhodinová cesta přijde na hezkých pár korun.“

Jeho příkrost Lacey zakočila nejen proto, že vůbec neodpovídala její představě o přidrzlém londýnském taxikáři, ale hlavně kvůli jeho nevyřčené narážce na to, že si takovou cestu nemůže dovolit. Napadlo ji, jestli to má co dělat s tím, že cestuje jako osamělá žena. Když jezdili taxíkem dlouhé vzdálenosti s Davidem, nikdo se jich nikdy na nic nevyptával.

„Mám peníze,“ ujistila řidiče a v hlase jí zazněl mrazivý podtón.

Taxikář se otočil zpátky dopředu a stiskl tlačítko na taxametru. Přístroj zapípal a rozvítil se na něm zelený symbol libry. Lacey zaplavil nový příval nostalgie.

„Jen abyste měla,“ podotkl muž a vyjel s autem od patníku.

Tolik k britské pohostinnosti, pomyslela si Lacey.

* * *

Do Wilfordshiru dorazili o slibované dvě hodiny později, Lacey o „dvě stě pádlo“ lehčí. Drahé jízdné—i takřka nepřátelský taxikář—ovšem rychle upadli v zapomnění, jen co vystoupila z vozidla a poprvé se zhluboka nadechla čerstvého, mořského vzduchu. Voněl přesně tak, jak si pamatovala.

Lacey odjakživa žasla nad tím, jak v člověku různé pachy a chutě dokážou probudit tak neskutečně silné vzpomínky—a nyní tomu nebylo jinak. Sotva se jí do chřípí dostal slaný vzduch, cítila, jak jí tělem prostupuje bezstarostná radost, jakou nezažila od té doby, co je opustil otec. Zahltila ji s takovou vervou, až jí to málem vyrazilo dech. Všechna ta úzkost, co ji naplňovala od chvíle, kdy slyšela ustarané reakce své rodiny na její nenadálý výlet, z ní rázem opadla. Nacházela se přesně tam, kde potřebovala.

Vykročila hlavní ulicí. Po mrholení, jež zahalovalo letiště v Heathrow tu nebylo ani stopy; všechno se naopak koupalo v posledních paprscích zapadajícího slunce, které městečku dodávalo magický nádech. Ulice vypadala přesně tak, jak si ji pamatovala—dlážděný chodník lemovala z každé strany řada starobylých kamenných domků, jejichž arkýřová okna vyčnívala až nad ochozené kočičí hlavy. Ani jedna z výloh nepadla od její poslední návštěvy za oběť modernizaci. Kdepak, nad všemi se stále houpaly zřejmě původní, dřevěné vývěsní štíty a každý obchůdek nabízel zcela jedinečné zboží, ať už to bylo oblečení pro děti, galanterie, pečivo nebo výběrová káva. Dokonce tu měli i staromódní cukrárnu, plnou velkých skleněných dóz, které překypovaly pestrobarevnými sladkostmi, jež si člověk mohl nakoupit za „penci“ na kus.

Byl duben a celé město zdobily veselé praporky na oslavu nadcházejících Velikonoc; táhly se od obchodu k obchodu a křižovaly se obyvatelům nad hlavami. A že se tu těch obyvatel sešla hezká řádka! Lacey usoudila, že museli právě skončit v práci—teď posedávali na lavičkách před hospůdkami a popíjeli pivo nebo se u bistro stolků před kavárnami ládovali zákusky. Zdálo se, že mají všichni dobrou náladu. Jejich radostné klábosení tvořilo příjemnou kulisu, která působila jako uklidňující bílý šum.

Lacey cítila, jak ji zaplavuje konejšivý pocit, že je všechno tak, jak má být, a tak vytáhla telefon a hlavní ulici si vyfotila. Výsledkem byl obrázek jako z pohlednice: vzadu na obzoru se třpytil stříbrný pás moře a nad ním se rozkládalo překrásné červánkové nebe. Lacey ho poslala do rodinného chatu Doyleovic děvčata. Pojmenovala ho tak Naomi, čímž tehdy Lacey dvakrát nepotěšila.

Je to přesně, jak si pamatuju, připsala pod idylickou fotografii.

O chviličku později jí na mobilu zapípala odpověď. Byla od Naomi.

Vypadá to, jako kdybys omylem zabloudila do Příčné ulice, ségra.

Lacey si povzdechla. Taková sarkastická odpověď byla pro její mladší sestru typická a ona ji měla čekat. Naomi z ní přece nemohla mít jen tak radost nebo na ni být hrdá, jak se jí povedlo převzít kontrolu nad svým životem.

Tos použila filtr? zareagovala máma o okamžik později.

Lacey obrátila oči v sloup a schovala mobil zpátky do kapsy. Nehodlala nikoho nechat, aby jí zkazil náladu. Zhluboka se nadechla a okamžitě pocítila uklidňující účinky svěžího mořského vzduchu. Bylo k neuvěření, nakolik se tu kvalita ovzduší lišila od znečištěného vzduchu v New Yorku, který musela dýchat ještě toho rána.

Vydala se ulicí dál a podpatky jí klap-klap-klapaly na kamenné dlažbě. Jejím dalším cílem bylo najít hotelový pokoj, kde by se mohla ubytovat na dosud neurčený počet dní, jež stráví v Anglii. Zastavila se u prvního penzionu, který uviděla, oboustranná cedule v jeho okně však hlásila, že The Shire nemá „žádné volné pokoje“. Nic se neděje. Hlavní ulice je dlouhá a pokud Lacey dobře sloužila paměť, bude mít ještě spoustu příležitostí.

Následující penzion—Laurel’s—měl sladce růžovou fasádu a tabuli s nápisem „Plně obsazeno“. Jiná slova, stejný význam. Tentokrát však Lacey v hrudi zaplápolal náznak paniky.

Násilím ho uhasila. To její rodina, nasadili jí brouka do hlavy. Nebyl důvod se znepokojovat. Nebude trvat dlouho a něco si najde.

Pokračovala dál. The Seaside Hotel mezi zlatnictvím a knihkupectvím měl všechny pokoje obsazené a Carol’s B’n’B za obchodem s kempingovým vybavením a salónem krásy údajně také neměl žádné místo. Tak to šlo od podniku k podniku, až se nakonec Lacey ocitla na konci ulice.

Nyní už se jí ovšem zmocnila opravdová panika. Jak mohla být tak hloupá a vyjet si sem jen tak, aniž by si předem cokoli zařídila? Celá její kariéra se točila okolo organizování věcí, ale vlastní dovolenou si zorganizovat nedokáže! Neměla s sebou žádné osobní potřeby a teď nemá ani pokoj. Bude se snad muset vrátit stejnou cestou, jakou přišla, a vybalit další „dvě stě pádlo“ za taxíka zpátky do Heathrow, aby nasedla na příští let domů? Není divu, že chtěl David v papírech doložku o podpoře manžela—vždyť jí se s jejími penězi vůbec nedá věřit!

Zatímco jí hlavou vířily úzkostlivé myšlenky, Lacey se otočila na patě, jako by před ní bezmocné rozhlížení po ulici, po níž se sem dostala, mohlo vyčarovat nový penzion. Teprve v tu chvíli si uvědomila, že poslední budova na rohu ulice, před kterou stojí, je hostinec. The Coach House.

S přihlouplým pocitem si odkašlala a pokusila se dát trochu dohromady. Pak vešla dovnitř.

Vypadalo to tam jako typická hospoda; po place byly rozestavené velké dřevěné stoly, na černé tabuli byly psacím písmem bílou křídou napsané speciality pro dnešní večer, v rohu zběsile blikal herní automat. Lacey přistoupila k baru, kde stály na skleněných policích natěsnané láhve vína a na stěně visely dávkovače naplněné různobarevnými druhy alkoholu. Všechno to působilo velice tradičně. Nechyběl dokonce ani přiopilý stařík podřimující na baru s rukama místo polštáře.

Za barem obsluhovala štíhlá dívenka se světle blonďatými vlasy, které měla stažené do neupraveného drdolu na temeni. Vypadala příliš mladá na to, aby pracovala v takovém podniku. Lacey se to rozhodla přičíst tomu, že v Anglii platí nižší věková hranice pro pití alkoholu, nikoli tomu, že čím víc stárne, tím dětštější jí připadají obličeje ostatních.

„Co to bude?“ zeptala se barmanka.

„Pokoj,“ odvětila Lacey. „A sklenku prosecca.“

Měla chuť oslavovat.

Barmanka však zavrtěla hlavou. „Na Velikonoce máme plno.“ Když mluvila, otevírala ústa tak doširoka, že v nich Lacey dokázala zřetelně rozeznat žvýkačku. „Celé město má plno. Ve škole mají prázdniny a spousta rodičů bere děcka do Wilfordshiru a tak. Nejmíň dva týdny se nic neuvolní.“ Odmlčela se. „Takže jen prosecco?“

Lacey se musela přidržet baru, aby nezavrávorala. Zhoupl se jí žaludek. Teď si opravdu připadala jako nejhloupější ženská na světě. Není divu, že ji David nechal. Vždyť je úplně nemožná zmatkářka. Politováníhodná napodobenina člověka. Klidně si tu stojí a předstírá, jaká je nezávislá a dospělá, že si sama vyjela do zahraničí, a ve skutečnosti si přitom ani nedokáže sehnat pokoj.

V tu chvíli zahlédla koutkem oka kráčející postavu. Otočila se a spatřila, jak se k ní blíží nějaký muž. Bylo mu něco přes šedesát, na sobě měl bavlněnou košili zakasanou do modrých riflí, na lysé hlavě mu seděly sluneční brýle a u pasu měl připnuté pouzdro na mobil.

„Zaslechl jsem správně, že hledáte nějaké ubytování?“ zeptal se.

Lacey se už už chystala říct ne—je sice možná zoufalá, ale nastěhovat se ke chlapovi, kterému je dvakrát tolik co jí, na ni bylo trochu příliš v Naomině stylu—když muž dodal, „Já totiž pronajímám rekreační chatky.“

„Aha?“ hlesla překvapeně.

Muž pokýval hlavou a vytáhl z kapsy svých riflí malou vizitku. Lacey ji přeletěla očima.

Půvabné, útulné, venkovské rekreační chaty Ivana Parryho. Ideální pro celou rodinu.

„Taky mám plno, jak říkala Brenda,“ pokračoval Ivan a pohodil přitom hlavou k barmance. „Až na jednu chatku, co jsem zrovna ulovil v aukci. Není sice ještě úplně připravená k pronajmutí, ale jestli jste fakt nahraná, tak vám ji ukážu. Dal bych vám ji se slevou, jelikož je v trochu zuboženém stavu. Jen dokud se v hotelech zas neuvolní místo.“

Lacey zaplavila úleva. Vizitka vypadala věrohodně a Ivan v ní nevzbuzoval žádné varovné signály, že by byl úchyl. Konečně se na ni usmálo štěstí! Spadl jí ze srdce takový kámen, že by tu jeho holou hlavu nejradši políbila!

„Zachránil jste mi život,“ řekla mu a podařilo se jí se ovládnout.

Ivanovi zrudly tváře. „S takovýma výrokama možná počkejte, spíš až to uvidíte.“

Lacey se zasmála. „Ale jděte, jak hrozné to může být?“

* * *

Lacey se s Ivanem po boku plahočila po úbočí útesu a zněla přitom jako žena při porodu.

„Je to na vás moc příkré?“ zeptal se jí muž a hlas mu přetékal obavami. „Měl jsem vám říct, že je to na útesu.“

„Žádný problém,“ zasípala Lacey. „Zbožňuju—výhled—na moře.“

Za tu dobu, co sem šli, se Ivan projevil jako přesný opak vychytralého obchodníka, protože Lacey jednak připomněl slíbenou slevu (ačkoli se ještě ani nebavili o ceně) a jednak ji opakovaně nabádal, aby neměla žádná velká očekávání. Jak ji teď po výšlapu bolela stehna, začínala uvažovat, zda jeho varování přece jen nebyla oprávněná.

Ovšem jen do té doby, než se před nimi na hřebeni kopce vynořil dům. Proti temnící růžové obloze se rýsovala černá silueta vysoké kamenné budovy. Lacey hlasitě zalapala po dechu.

„To je ono?“ otázala se uříceně.

„To je ono,“ přisvědčil Ivan.

V Lacey se zničehonic probudila síla, o níž si nebyla jistá, odkud pochází, popohnala ji však zbytek cesty na vrchol útesu. Každý krok, jímž se k fascinující stavbě přiblížila, jí z ní odhalil novou část, ještě víc okouzlující, než tu předchozí: půvabnou kamennou fasádu, břidlicovou střechu, popínavé růže, které se ovíjely okolo dřevěných pilířů na verandě, starobylé, masivní, klenuté dveře jako z pohádky. A celý ten výjev obklopoval nekonečný třpytivý oceán.

Lacey mohly oči vypadnout z důlků a otevřená ústa jí visela u prsou, jak se snažila co nejrychleji zdolat posledních pár metrů, které ji od domu dělily. Dřevěná cedule u dveří ohlašovala, že se ocitla u Crag Cottage.

Ivan se zastavil vedle ní a v rukou mu cinkal obrovský svazek klíčů. Urputně se jimi začal probírat. Lacey si připadala jako nedočkavě přešlapující dítě u zmrzlinářského auta, co netrpělivě čeká, až mu pomalý zmrzlinový stroj vydá vytouženou pochoutku.

„Nečekejte žádné zázraky,“ varoval ji Ivan snad po milionté, když konečně našel ten správný klíč—charakteristicky velký, rezavě bronzový klíč, který by klidně mohl odemykat dveře do hradu princezny Lociky. Otočil jím v zámku a otevřel dveře dokořán.