Kitobni o'qish: «Ještě Než Zabije»

Blake Pierce

Blake Pierce je autorem bestselleru mystery série RILEY PAGEOVÁ, která prozatím zahrnuje dvanáct knih. Blake Pierce je rovněž autorem MACKENZIE WHITE mystery série, zahrnující osm knih; AVERY BLACK mystery série, zahrnující šest knih; KERI LOCKE mystery série, zahrnující pět knih; a novou mystery sérii RILEY PAIGEOVÁ, která začíná knihou SLEDOVANÁ.

Vášnivý čtenář a celoživotní fanoušek mystery a thriller žánrů, Blake, s Vámi chce být v kontaktu, tak neváhejte a navštivte www.blakepierceauthor.com, kde se dozvíte více.

Copyright © 2016 by Blake Pierce. Všechna práva vyhrazena. S výjimkou povolení podle U.S. Copyright Act 1976, žádná z částí této publikace nesmí být, bez předchozího svolení autora, za žádných okolností reprodukována, distribuována nebo převáděna do jakýchkoliv jiných formátů, ani uchovávána ve sdílené databázi. Tento ebook je licencován výlučně pro Vaše osobní využití. Tento ebook nesmí být dále prodáván nebo darován ostatním lidem. Pokud chcete knihu sdílet s další osobou, zakupte si prosím další kopie. Pokud čtete tuto knihu, ale nezakoupili jste si ji, nebo nebyla zakoupena pouze pro Vaše použití, vraťte ji prosím a pořiďte si svou vlastní kopii. Děkujeme, že respektujete usilovnou práci, kterou autor na vznik tohoto titulu musel vynaložit. Obsah této knihy je fiktivní. Jména, osobnostní charakteristiky, organizace, místa, události a konflikty jsou beze zbytku produktem autorovy představivosti, nebo je jejich použití fiktivní. Jakákoliv podobnost se skutečnými osobami, ať již živými nebo mrtvými, je čistě náhodná.

KNIHY OD BLAKE PIERCE

ZÁHADA RILEY PAIGE

NAVŽDY PRYČ (Kniha #1)

POSEDLOST (Kniha #2)

NENASYTNOST (Kniha #3)

LÁKÁNÍ (Kniha #4)

ZÁHADA MACKENZIE WHITE

JEŠTĚ NEŽ ZABIJE (Kniha #1)

JEŠTĚ NEŽ SPATŘÍ (Kniha #2)

ZÁHADA AVERY BLACK

DŮVOD ZABÍT (Kniha #1)

DŮVOD UTÍKAT (Kniha #2)

PROLOG

Kdykoliv jindy by pro ni první paprsky úsvitu na špičkách kukuřičných klasů byly překrásné. Dívala se, jak první světlo toho dne tančí kolem klasů a vytváří jemnou zlatavou záři. Ze všech sil se snažila v tom najít zalíbení.

Potřebovala se něčím rozptýlit – jinak by ta bolest byla nesnesitelná.

Byla přivázána k velkému dřevěnému kůlu, který se tisknul k jejím zádům a pokračoval ještě dvě stopy nad její hlavu. Ruce měla svázané za zády a pevně přitáhnuté ke kůlu. Na sobě měla jenom černé krajkové spodní prádlo a podprsenku, která zvedala její, již zasloužilá ňadra, blíže k sobě a vzhůru. Právě díky tomu kousku oblečení dostávala ve striptýz klubu nejvíce spropitného. Podprsenka dávala jejím ňadrům vzhled, jako kdyby stále patřily jednadvacetileté, a ne čtyřiatřicetileté matce dvou dětí.

Kůl se zadíral do odhalené kůže na jejích zádech. To však nebylo nic proti bolesti, kterou z ní doloval ten muž s temným, hrozným hlasem.

Napnula se, když uslyšela, že kráčí za ní. Jeho kroky jemně křupaly na mýtině uprostřed kukuřičných polí. Byl tam ale i další zvuk, i když byl o poznání tišší. Ten chlap něco vláčel. Uvědomila si, že to musí být bič. Ten, který používal, když ji bil. Musel být opatřený nějakými výstupky a na konci měl ještě něco dalšího. Podařilo se jí ho zahlédnout jenom jednou jedinkrát – a i ten letmý pohled jí stačil.

Její záda štípala od spousty předchozích švihnutí a jenom zvuk, který ta strašlivá věc vydávala, když byla vlečena kolem, v ní vzbuzoval záchvaty bezmocné paniky. Vykřikla – té noci už to bylo jistě minimálně posté – ale kukuřičná pole, stejně jako předtím, vše dokonale uhlušila. Nejprve se snažila volat o pomoc. Doufala, že by ji někdo mohl slyšet. Postupně se však její výkřiky změnily v žalostné kvílení tvora, jenž už věděl, že žádná pomoc nikdy nepřijde.

„Zvážím, že tě nechám běžet,“ řekl muž.

Jeho hlas patřil člověku, který buď kouřil jednu cigaretu za druhou anebo se stejnou frekvencí denně křičel. Navíc podivně křivil sykavky.

„Ale nejdřív se musíš doznat ke svým hříchům.“

Tohle opakoval už počtvrté. Ona se už počtvrté naopak snažila něco vymyslet. Neměla však, k čemu by se přiznávala. Nebyla špatný člověk, byla hodná ke každému, koho znala a byla dobrou matkou – možná ne až tak dobrou, jak by chtěla – ale dělala, co mohla.

Co od ní ten člověk chtěl?

Znovu začala volat o pomoc a pokusila se opřít zády proti kůlu. Jakmile to udělala, pocítila škubnutí provazu utaženého kolem zápěstí a posléze i lepkavou krev, která po něm tekla.

„Přiznej své zločiny,“ opakoval výzvu.

„Nechápu, o čem to mluvíš!“ skučela.

„Však ty si vzpomeneš,“ zavrčel.

To už říkal i předtím. Vždycky těsně, než začal—

Ozvalo se jemné šlehnutí biče, když zbraň protnula vzduch.

Vykřikla a přitiskla se na kůl, když o zlomek vteřiny později bič dopadl na její bok.

Z rány se vyřinula nová krev, ale ona už to ani necítila. Namísto toho se soustředila na zápěstí. Poslední hodinu už se kolem nich hromadila její vlastní krev, navíc ještě ředěná potem. Výsledkem byla kluzká substance, která mírně roztahovala lano a umožňovala jemný pohyb. Byla tu naděje, že by se za chvíli mohlo podařit se uvolnit. Jenže její tělo se vzpouzelo bolesti a mysl se v obranné reakci pokoušela od všeho odpojit. Zmocňovaly se jí mdloby.

Prásk!

Tentokrát ji zasáhl do ramene. Znovu vykřikla.

„Prosím,” vydralo se jí z hrdla. „udělám, cokoliv chceš! Jen mě potom pusť!”

„Přiznej svoje—”

Zabrala rukama vší silou, ve snaze dostat je zpátky před tělo. Jejími rameny projelo bolestivé škubnutí, ale ona se najednou ocitla volná. Její zápěstí byla spálená, jak se do nich zahryzly provazy, ale to nebylo nic v porovnání s ranami působenými tím bičem.

Pohyb kupředu byl tak silný, že málem přepadla na kolena. To by jistě pohřbilo všechny naděje na útěk. Jenže právě v tom okamžiku převzaly kontrolu nad jejími svaly ty nejprimitivnější lidské pudy, které lidstvu po staletí pomáhaly přežívat. Než si to pořádně uvědomila, její nohy už kmitaly v rychlém běhu.

Řítila se mezi kukuřičnými klasy, zaplavena náhle nabytou svobodou a udivena, že její nohy po tak dlouhé době svázání stále dobře fungují. V žádném případě nezastaví, aby si to mohly ještě rozmyslet.

S rámusem rozrážela kukuřici, jejíž dlouhé klasy jí bily do ramenou. Listy budily dojem, jako by se po ní natahovaly a chtěly ji zachytit. Jako nějaké dlouhé svraštělé prsty. Lapala po dechu a ze všech sil se snažila klást jednu nohu před druhou a neztrácet tempo. Věděla, že silnice musí být někde poblíž. Všechno co musí udělat, aby se k ní dostala, bylo vydržet utíkat a zapomenout na svou bolest.

Tu se někde za jejími zády začal ten chlap řehtat. Jeho drsný hlas ten smích přetvořil v cosi mrtvolně strašidelného. Jako kdyby to byla obluda, která se v těch polích už po staletí ukrývala.

Zanaříkala, ale pokračovala v běhu. Její bosá chodidla pleskala o půdu, zatímco podobně neoděné tělo bylo bez přestání šleháno klasy. Její prsa poskakovala v šíleném tempu nahoru a dolů a to levé si začínalo nacházet cestu ven z podprsenky. Někdy v té chvíli sama sobě slíbila, že pokud se z toho dostane živá, už se nikdy nebude svlékat. Najde si nějakou lepší práci a lepší způsob, jak zabezpečit svoje děti.

To v ní probudilo nové síly a ona dokonce dokázala ještě přidat do kroku. Běžela tak rychle, jak jen to šlo. Určitě mu unikne, jenom nesmí polevit. Silnice už musí být hned za další řadou kukuřice. Správně?

Možná. Jenže i kdyby, kdo kdy řekl, že po ní zrovna někdo pojede? Nebylo ještě ani šest ráno a silnice v Nebrasce byly často velmi opuštěné i v příhodnější denní době.

Tu se před ní objevila mezera v porostu. V ní zasvítilo mdlé světlo počínajícího úsvitu a hned záhy potom i silnice.

Ihned nato navíc uslyšela zvuk blížícího se motoru. Zaplavila ji naděje.

Záhy už mezi klasy spatřila nažloutlou záři reflektorů a rozběhla se k nim ještě rychleji než předtím. Měla dokonce pocit, že její týrané smysly dokážou zachytit pach výfukových plynů.

Na okraj kukuřičného pole dorazila přesně v okamžiku, kdy kolem něj projížděl červený náklaďák. Začala křičet a zuřivě přitom mávat rukama.

„PROSÍM!“ křičela.

Jenže kolos jednoduše produněl kolem.

Mávala rukama a začínala plakat. Třeba se řidič alespoň podívá do zpětného zrcátka—

Prásk!

Nová a zcela nečekaná vlna bolesti jí jako blesk projela po zadní straně levého stehna. Upadla.

Křičela a pokoušela se dostat znovu na nohy, ale to už ji zezadu za vlasy uchopila silná ruka a surově ji táhla zpátky do kukuřice.

Pokoušela se vzpouzet, znovu se vymanit, ale tentokrát to nebylo nic platné.

Přišlo ještě několik dalších ran bičem, než konečně ztratila vědomí.

Ještě si stačila uvědomit, že už to všechno skončí. To práskání, ty rány bičem – a vlastně i její nečekaně utnutý, ale bolestí dostatečně vyplněný život.

KAPITOLA PRVNÍ

Detektiv Mackenzie Whiteová se připravila na nejhorší, když toho rána kráčela kukuřičným polem. Chrastění suchých listů ji rozčilovalo. Bylo mrtvé, škrábalo o její bundu a řadu za řadou se s drobnými obměnami neustále opakovalo. Mýtina, na kterou mířila, byla vzdálena několik mil.

Když na ni konečně dorazila, zastavila se a chvíli strávila tím, že si přála, aby mohla být kdekoliv jinde, než tady. Bylo tam mrtvé, téměř zcela nahé tělo zhruba třicetileté ženy. Byla přivázána ke kůlu a ve tváři až doposud zůstával výraz zděšení. Mackenzie by si bývala přála, aby tu tvář nikdy nespatřila – jenže naopak ji už potom nikdy nedokázala zapomenout.

Pět policistů se motalo v okolí mýtiny, ale ve skutečnosti toho mnoho nedělali. Jenom se snažili vypadat zaměstnaně, ale ona dobře věděla, že si s tím nevědí rady. Ani jeden z nich nejspíš nikdy nic podobného neviděl. Mackenzie naopak netrvalo ani pět vteřin, aby si, při pohledu na blonďatou ženu přivázanou ke kůlu, uvědomila, že jde o něco mnohem většího. Něco, s čím se ještě nesetkala. Jenom tohle se v kukuřičných lánech Nebrasky nestalo.

Mackenzie se přiblížila k oběti a začala ji pomalým krokem obcházet. Na temeni přitom pocítila pohledy ostatních vyšetřovatelů. Napadlo ji, že si nejspíše říkají, že se bere až moc vážně. Přibližovala se k případům možná až příliš blízko, aby hledala stopy a náznaky, které mohly být často i velmi abstraktní povahy. Věděla přitom, že si spousta lidí na oddělení myslí, že se jako mladá policistka dostala do pozice detektiva až příliš brzy. Odjakživa byla ambiciózní mladou ženou a možná právě proto tu teď měla větší šance, než oko detektiva z maloměsta odněkud z dálav Nebrasky.

Mackenzie se rozhodla jejich pohledy jednoduše ignorovat. Zaměřila se pouze na tělo oběti. Rukou přitom tu a tam odháněla mouchy, které se už začínaly o místo činu notně zajímat. Vlastně se kolem ženského těla hemžily jako malý černý mrak. Horko navíc kondici nebožky nijak neprospívalo. Celé léto bylo toho roku velmi slunečné a teplé, a tady uprostřed kukuřičných polí se zdálo, že se tu všechno to vedro hromadilo a uchovávalo jako v nějaké obří baterii.

Mackenzie se ještě přiblížila a studovala detaily. Zoufale se přitom snažila se nepozvracet. Ženina záda byla rozsekána na cucky. Všechny rány si byly velice podobné, což znamenalo, že byly způsobeny jedním a tím samým nástrojem. Záda oběti byla doslova slepená krví, nyní již většinou zaschlou, ale na pár místech ještě mokvající a lepkavou. Zadní strana jejího miniaturního spodního prádla byla k tělu oběti krví přilepena též.

Když Mackenzie dokončila kruh kolem oběti, přišel k ní nevysoký, podsaditý policista. Toho muže velmi dobře znala, ale to neznamenalo, že by ji zajímal.

„Dobrý den, detektive Whiteová,“ pozdravil ji velitel Nelson.

„Veliteli,“ pokývla hlavou.

„Kde je Porter?“

V jeho hlase nebylo nic povýšeného, ale ona to stejně vycítila. Tenhle policejní prací ostřílený padesátník si ani trochu nepřál mít za pomocnici na jeho případu pět-a-dvacetiletou ženu. Walter Porter, její pět-a-padesátiletý partner, by pro tu práci byl mnohem lepší.

„Zůstal na silnici,“ odpověděla Mackenzie. „Mluví s farmářem, který objevil tělo. Za chvilku tu jistě bude.“

„Dobrá,“ řekl Nelson a očividně se mu trochu ulevilo. „Co si o tom ty myslíte?“

Mackenzie si nebyla jistá, co by mu na to měla odpovědět. Věděla, že je tím mužem testována. Čas od času to dělal, dokonce i na nedůležitých činnostech na oddělení. Žádnému jinému policistovi nebo detektivovi přitom ani zdaleka tolik pozornosti nevěnoval. Mackenzie si byla jistá, že si na ni zasedl jenom proto, že je mladá, a protože je žena.

Něco jí říkalo, že tohle je něco víc než jenom teatrální vražda. Co všechny ty šlehance na zádech? Stalo se to všechno proto, že byla přitažlivá? Její ňadra byla na první pohled vylepšená, a pokud se Mackenzie nemýlila, jejímu obličeji se dostalo pár zásahů také. Měla na sobě spoustu makeupu, který teď byl rozmazán slzami.

„Myslím,” řekla Mackenzie, aby konečně Nelsonovi nějak odpověděla, „že tu šlo čistě jen o násilí. A že pitva neprokáže znásilnění. Většinou, když muži unesou ženu ze sexuálních důvodů, nedají jí takhle do těla, i když je třeba plánují později zabít. Podle jejího prádla bych navíc řekla, že to byla žena značně provokativní povahy. Popravdě, podle stylu jejího makeupu i velikosti a tvaru prsou, bych začala obvolávat strip kluby v Omaze a ptala se, jestli jim minulou noc nezmizely tanečnice.”

„To všechno už jsme udělali,” odpověděl Nelson posmutněle. „Zavražděná se jmenuje Hailey Lizbrooková, třicet čtyři let, matka dvou chlapců a průměrná tanečnice v klubu The Runway v Omaze.”

Všechna ta fakta recitoval, jako kdyby četl nějaký instruktážní manuál. Mackenzie z toho vyvodila, že je ten muž na své pozici už dost dlouho na to, aby pro něj zavraždění už nebyly lidmi, ale spíše jenom částmi skládanky, která má být rozluštěna.

Mackenzie však pracovala jenom pár let a ještě zdaleka nedokázala být tak tvrdá a bezcitná. Dívala se na ni se záměrem vyřešit případ, ale zároveň v oběti viděla i ženu, která po sobě zanechala dva chlapce – chlapce, kteří budou celý život žít bez matky. Vzhledem k tomu, že se matka dvou dětí živila striptýzem, se dalo usuzovat, že měli finanční potíže. Ta žena musela být zoufalá, že vzala jakoukoliv práci, aby své děti uživila. A teď skončila tady, přivázaná ke kůlu uprostřed polí a zmrskaná nějakým neznámým člověkem, který—

Šustění kukuřice za jejími zády ji vytrhlo z myšlenek. Walter Porter se k nim přicházel připojit. Když se na mýtině objevil, vypadal rozmrzele a způsob jakým si oprašoval uvolněné kukuřičné listy z kabátu, to jenom potvrzoval.

Než se jeho zrak zastavil u zuboženého těla Hailey Lizbrookové, rozhlédl se pomalu kolem. Po obličeji mu přeběhlo překvapené ušklíbnutí, které ohnulo jeho prošedivělý knír do ostrého úhlu. Další pohled věnoval Mackenzie s Nelsonem, ale neobtěžoval se jít k nim.

„Portere,” řekl velitel Nelson. „Whiteová už tuhle záležitost řeší. Má to pevně v rukou.”

„To bych chtěl vidět,” odpověděl Porter pochybovačně.

Vždycky tomu takhle bylo. Nelson jí totiž v žádném případě neskládal kompliment. Naopak se snažil provokovat Portera, který se teď musí s tou mladou holkou, která se objevila skoro odnikud, a najednou z ní byl detektiv, potýkat. Navíc byla pohledná, a tak ji jenom málokdo z mužů přes třicet let, kteří na oddělení sloužili, bral vážně. Porter to snášel ještě hůř než ostatní.

Jeho popichování však rozhodně nebylo důvodem, proč by se Mackenzie měla cítit neadekvátně či dokonce méněcenně. Znovu a znovu dokazovala, že dokáže vyřešit případy, na kterých muži selhávají a dobře věděla, že právě to je znepokojuje nejvíc. Bylo jí pouhých dvacet pět, příliš málo na to, aby už byla unavena prací, kterou měla naopak velmi ráda. Jenže teď, když musela pracovat s Portrem a všemi ostatními kolem, jí už leccos začínalo štvát.

Porter nakročil mezi Nelsona a Mackenzie, aby jí tím dal najevo, že odteďka už je show jeho. Mackenzie cítila, jak jí začíná vřít krev v žilách, ale udržela se a nic neřekla. Nic jiného ostatně nedělala za celé poslední tři měsíce, tedy od chvíle, kdy k němu byla přidělena. Porter jí přitom už od prvního dne nezapomínal dávat najevo, že se mu nelíbí. Mackenzie totiž nahradila jeho osmadvacetiletého parťáka, jenž byl propuštěn ze služby a Porter si myslel, že jej vyhodili speciálně proto, aby uvolnil místo téhle mladé policistce.

Mackenzie musela jeho nedostatek respektu jednoduše ignorovat, jinak by hrozilo, že to ovlivní její pracovní morálku. Beze slova se teď tedy vydala zpátky k tělu a pozorně se na něj zadívala. Nebyl to nijak příjemný pohled, ale rozhodně to nebylo tak zlé, jako první tělo, které musela ohledávat. V té době už mrtvé tělo svého otce ve snech skoro nevídala. Až do chvíle, kdy dorazila na toto místo činu. Tím se všechno rychle vrátilo zpátky. Mackenzie bylo tehdy jenom sedm let, když vkročila do ložnice rodičů a spatřila ho tam ležet v kaluži krve. Od té doby už se jí ten obrázek nikdy nepodařilo zcela zapomenout.

Začala pátrat po stopách, které by ukazovaly, že tato vražda neměla sexuální motiv. Neviděla žádné modřiny a otisky nehtů kolem jejích prsou a na zadku. Žádné vnější krvácení kolem jejích intimních partií. Jako další se podívala na ženiny dlaně a chodidla, ve snaze najít známky nábožensky motivované vraždy. Rány na rukou, zápěstích a na nohou by napovídaly pokusu o rituální ukřižování. Jenže ani s tímto pokusem neuspěla.

Ve stručném hlášení, které s Porterem obdrželi, stálo, že se šaty oběti zatím nenašly. Mackenzie z toho usuzovala, že je vrah měl stále při sobě, anebo se jich někde zbavil. To ukazovalo, že byl buď velmi opatrný, anebo obsedantní. V kombinaci s hypotézou, že včerejší vražda nebyla sexuálně motivovaná, potom vše začínalo nasvědčovat, že mají co dočinění s člověkem, který svoje činy dobře promýšlí dopředu.

Vrátila se na okraj mýtiny, aby se na celé místo činu mohla podívat z perspektivy. Porter se na ní po očku podíval, ale potom ji znovu začal ignorovat a namísto toho se bavil s Nelsonem. Všimla si však, že ostatní policisté ji pozorují. Alespoň někteří z nich se o její práci přece jen asi zajímali. Do hodnosti detektiva se dostala díky reputaci nevšedně inteligentní osoby, která měla skvělá doporučení od většiny instruktorů na policejní akademii, a čas od času se stávalo, že k ní mladší policisté – ať už ženy nebo muži – přicházeli, aby se zeptali na její názor na tu či onu profesionální záležitost.

Teď v tom, na druhou stranu, mohlo být i jednoduché zírání. Nebyla si jistá, co by bylo horší: muži okukující její zadek, zatímco kráčela kolem, anebo posmívání se za zády malé holky, která se zoufale snaží působit jako velký drsný detektiv.

Přinutila se soustředit na místo činu a opět se jí zmocnil pocit, že tu něco šeredně nesedí. Měla pocit, jako kdyby otevírala knihu a četla její první stránku s vědomím, že text není snadný a že má před sebou ještě spousty neméně náročných stránek.

Tohle je jenom začátek, pomyslela si.

Podívala se na zeminu kolem kůlu a všimla si několika rozbitých otisků bot. Nebylo to však nic, z čeho by si mohla dělat naděje na otisky prstů. Dále spatřila sérii škrábanců na zemi stočených jako klubko hadů. Přidřepla si, aby se mohla podívat zblízka a povšimla si, že mnohé z nich se táhnou těsně jeden vedle druhého. Neuspořádaně obkružovaly základnu kůlu. Ať už je udělalo cokoliv, bylo to dlouhé. Mackenzie se podívala na zubožená záda zavražděné a tu si povšimla, že její rány jsou stejné velikosti, jako ty hadovité otisky na zemi.

„Portere,“ řekla.

„Co je?“ zeptal se oslovený s očividnou nevolí, že je vyrušován.

„Myslím, že jsem našla otisky zbraně.“

Porter na vteřinku zaváhal, ale potom vyrazil směrem k Mackenzie, která se stále skláněla u země. Když si potom přidřepl vedle ní, neuniklo jí, že slabě heknul a přezka jeho opasku jemně zaskřípala. Měl dobrých padesát liber nadváhu, a čím více se blížil dvěma pětkám ve svém věku, tím více to bylo patrné.

„Nějaký druh biče?“ zeptal se.

„Vypadá to tak.“

Zadumaně se dívala na zem, sledovala směry klikatících se otisků kolem kůlu – a zatímco to dělala, všimla si něčeho dalšího. Byla to maličkost, tak jemná, že by ji málem byla přehlédla.

Vyrazila ke kůlu a dávala si přitom dobrý pozor, aby se nedotkla těla a neznehodnotila stopy pro forenzní vyšetřování. Po pár krocích se znovu sehnula a teprve teď si uvědomila, jak velké horko toho odpoledne bylo. Nehodlala se tím však nechat rozptýlit. Nahnula se obličejem ke kůlu tak blízko, že se jej téměř dotkla čelem.

„Co to tam sakra děláte?“ zeptal se Nelson.

„Něco je tu vyřezáno,“ odpověděla. „Vypadá to jako čísla.“

Porter to přišel prověřit, ale dal si náramně záležet na tom, aby se nemusel znovu ohýbat. „Whiteová, ten kus dřeva je nejmíň dvacet let starý,“ řekl. „Ten nápis vypadá starý zrovna tak.“

„Možná,“ odpověděla Mackenzie. Sama pro sebe si však myslela něco jiného.

Porterova zvědavost ohledně jejího objevu rychle vyprchala a on se brzy vrátil zpátky za Nelsonem. Porovnávali spolu informace, které jim pověděl farmář, jenž tělo objevil.

Mackenzie sáhla do kapsy pro svůj telefon a vyfotila si číselný nápis na kůlu. Potom prsty obrázek zvětšila, aby je mohla přečíst. Znovu nabyla dojmu, že tohle všechno je jenom začátek mnohem rozsáhlejšího případu.

N511/J202

Neměla ponětí, co to může být. Třeba měl Porter pravdu; možná opravdu nic neznamenají. Možná je to jednoduše číslo kůlu z doby, kdy byl vytesán. Anebo si do něj během let jeho existence nějaké znuděné děcko rýpalo nožem.

To se Mackenzie ale nezdálo.

Ostatně, nic kolem tohoto případu jí nepřipadalo v pořádku.

V hloubi svého srdce se nemohla zbavit dojmu, že tohle všechno je teprve začátek něčeho mnohem většího.

KAPITOLA DRUHÁ

Mackenzie se sevřel žaludek, když před policejní centrálou spatřila dodávky s televizními štáby a jejich posádky, jak se přetahují o nejvýhodnější pozice, ze kterých by mohli na ni a Portera zaútočit. Jakmile Porter zaparkoval, už se k nim hrnulo několik štábů najednou. Běželi rovnou napříč trávníkem před centrálou. Vybavením obtěžkaní kameramani se s nimi v potu tváře pokoušeli držet krok.

Mackenzie viděla, že Nelson už stojí ve dveřích a dělá, co je v jeho silách, aby je udržel na uzdě. Taková práce mu ale očividně nevoněla. I odtud byl vidět pot, třpytící se na jeho čele.

Když vystoupil, Porter si pospíšil před ní, aby se ujistil, že Mackenzie nebude první detektiv, kterého média spatří. Když ji míjel, řekl, „Nic těm hyenám neprozraďte.“

To ji naštvalo.

„Já vím, Portere.“

V tu chvíli k nim dorazil hašteřící se chumel reportérů, těsně následovaný kameramany. Najednou na ně z davu mířilo přinejmenším dvacet mikrofonů, hrozících, že je nepustí dál. Otázky začaly padat hned na to a okamžitě se slily do jedné bzučící kakofonie.

„Už o tom vědí děti oběti?“

„Jaká byla reakce farmáře, který našel tělo?“

„Má případ sexuální pozadí?“

„Je rozumné, aby na takový případ byla nasazena žena?“

Poslední otázka Mackenzie trochu štípla. Věděla, že se jenom pokoušejí z nich dostat nějakou reakci, která by mohla odstartovat několikasekundový záběr pro podvečerní zprávy. Teď byly jenom čtyři odpoledne. Pokud se jim z nich něco podaří vydolovat, budou mít zlatý hřeb pro vysílání v šest.

Mackenzie už procházela dveřmi dovnitř budovy, ale ta poslední otázka jí stále zněla v mysli.

Je rozumné, aby se v takovém případu angažovala žena?

Vzpomněla si na nezúčastněný tón, kterým Nelson četl informace o Hailey Lizbrookové.

Samozřejmě, že je, pomyslela si Mackenzie. Naopak je to nezbytně nutné.

Konečně se ocitli uvnitř policejního oddělení a dveře se za nimi zavřely. Křik reportérů rázem zmlkl a Mackenzie si ulehčeně oddechla.

„Zasraný pisálkové,“ ulevil si Porter.

Teď, když byl mimo dosah kamer, zmizela z jeho kroku strojená elegance a jeho záda se trochu nahrbila. Pomalu kráčel kolem recepce a dále chodbou, která vedla do konferenčních místností a kanceláří. Vypadal unaveně, zralý na to jít domů a při chuti ten případ co nejrychleji nějak ukončit.

Mackenzie byla v zasedačce před ním. Kolem rozložitého stolu sedělo několik policejních důstojníků. Někteří na sobě měli uniformy, zatímco jiní byli oblečení jako obyčejní lidé z ulice. Jejich přítomnost, stejně jako všechny ty novinářské štáby před budovou, nasvědčovaly tomu, že se zpráva o případu během těch dvou hodin, kdy opustila kancelář, mířila na kukuřičné pole a potom zpět, stačila rozletět do všech světových stran. Už to nebyla jenom obyčejná vražda. Stala se z toho zajímavost.

Mackenzie se natáhla po hrnku s kávou a posadila se ke stolu. Někdo už stihl pro všechna místa připravit složky s těmi několika málo informacemi, které dosud k případu sesbírali. Zatímco si je Mackenzie četla, proudili do místnosti další lidé. Po chvíli dorazil i Porter a usadil se na opačném konci stolu.

Mackenzie se podívala na svůj telefon, jenom aby zjistila, že má osm nepřijatých hovorů, pět hlasových zpráv a tucet nových emailů. Byla to krutá připomínka toho, že už před ranním odjezdem do kukuřičných polí měla na ramenou spoustu dalších případů. Smutnou ironií bylo, že zatímco její starší spolupracovníci trávili čas tím, že ji shazovali a potajmu uráželi, zároveň si také uvědomovali její kvality. Výsledkem bylo, že měla na starosti nejvíce případů z celé jednotky. Dosud se však nikdy v žádném neopozdila a počet případů, které úspěšně dotáhla do konce, byl působivý.

Přemýšlela, že si zkrátí čekání tím, že odpoví alespoň na některé emaily, ale než měla šanci s tím vůbec začít, vešel už do místnosti velitel Nelson. Dveře, kterými přišel, za sebou rychle zase zavřel.

„Nechápu, jak se o tom mohla média dozvědět tak rychle,“ zavrčel, „a pokud zjistím, že je za to odpovědný někdo v této místnosti, tak si na něm sakra smlsnu.“

Nastalo hrobové ticho. Několik policistů se začalo nervózně zaobírat složkami, které ležely na stole před nimi. Mackenzie sice Nelsona moc vážně nebrala, ale nebylo pochyb, že jeho přítomnost a hlas dokázaly tuto místnost postavit do latě.

„Takže, z toho, co doposud víme,“ začal Nelson. „Obětí je Hailey Lizbrooková, striptérka z Omahy. Třicet čtyři let, dva synové ve věku devíti a patnácti let. Myslíme si, že byla unesena předtím, než stačila nastoupit do práce a její zaměstnavatel vypověděl, že předešlé noci se také neukázala. Záznam bezpečnostní kamery z klubu Runway, kde pracovala, nezachytil nic důležitého. Takže pracujeme s předpokladem, že byla unesena někde na cestě mezi jejím bytem a klubem Runway. To je oblast dlouhá sedm a půl míle – oblast, kde už, ve spolupráci s oddělením z Omaze, vyšetřujeme několik dalších vražd.“

Podíval se na Portera, jako kdyby to byl jeho oblíbený žáček a dodal:

„Portere, proč nám nepopíšete místo činu?“

Samozřejmě, že k tomu vybral právě jeho.

Oslovený se postavil a přehlédl celou místnost, aby se ujistil, že mu všichni věnují plnou pozornost.

„Oběť byla přivázána ke dřevěnému kůlu s rukama za zády. Byla nalezena na mýtině uprostřed kukuřičného pole necelou míli od silnice. Její záda jsou pokryta ranami, pravděpodobně způsobenými nějakým druhem biče nebo podobné zbraně. Na zemi jsme zjistili stopy, které byly stejné velikosti a tvaru, jako rány na jejích zádech. I když si nemůžeme být zcela jistí, dokud to nepotvrdí koroner, vše nasvědčuje tomu, že se nejednalo o vraždu se sexuálním motivem, a to i přesto, že oběť byla svlečená do spodního prádla a její další ošacení nebylo nalezeno.“

„Díky Portere,“ řekl Nelson. „Když je řeč o koronerovi, asi před dvaceti minutami jsem s ním mluvil po telefonu. Říkal, že i když stoprocentně vše potvrdí až pitva, má za to, že příčinou smrti byla ztráta krve nebo nějaký šok, možná selhání srdce.“

Nelson se podíval směrem k Mackenzie a v jeho pohledu bylo jenom maličko zájmu. Zeptal se jí:

„Máte k tomu něco, Whiteová?“

„Čísla,“ odpověděla.

Nelson obrátil před celou místností oči v sloup. Byla to jasná známka neúcty, ale ona ji přešla bez povšimnutí, odhodlána přednést všem svou teorii předtím, než bude umlčena.

„Našla jsem dvě čísla oddělená lomítkem. Byla vytesána do kůlu, ke kterému byla přivázána oběť.“

„Co to bylo za čísla?“ zeptal se jeden z mladších policistů.

„Vlastně tam byla čísla a písmena,“ pokračovala Mackenzie. „N 511 a J 202. V telefonu mám fotku.“

„Ostatní fotografie tu budou za malou chvíli, jakmile je Nancy vytiskne,“ řekl Nelson. Mluvil rychle a s důrazem, aby nikdo v místnosti nemohl pochybovat, že téma s čísly na kůlu je odteď uzavřené.

Mackenzie poslouchala Nelsona, který vyjmenovával úkoly, jež bude třeba provést, aby bylo pokryto ono sedm a půl míle dlouhé území mezi domovem Hailey Lizbrookové a klubem Runway. Že by jeho slovům však věnovala přílišnou pozornost, to se říci nedalo. Její mysl se neustále musela vracet ke vzpomínce na to, jak bylo tělo té ženy zavěšeno. Něco z celkového obrazu místa činu jí připadalo velice povědomé, ale nedokázala určit, co to přesně je.

Začala se zaobírat stručnými poznámkami ve složce na stole před sebou, v naději, že tam zahlédne nějaký detail, který by pomohl jejím myšlenkám pohnout se dál. Prolistovala čtyři stránky informací a doufala, že něco objeví. Všechno, co však složka obsahovala, Mackenzie už věděla. I tak si ale začala vše znovu číst.

Třicet čtyři let stará žena, pravděpodobně zabita předešlé noci. Sečné a řezné rány, spousta odřenin na zádech, přivázaná k dřevěnému kůlu. Za příčinu smrti je předpokládána ztráta krve, případně srdeční zástava. Metoda svázání indikuje možný náboženský podtext, zatímco vzezření těla oběti poukazuje spíše na kontext sexuální.

Jak se těmi řádky probírala, něco se stalo. Přestala se na chvilku soustředit a nechala svou mysl jít tam, kam sama potřebovala.

To stačilo k tomu, aby si uvědomila něco, o čem doufala, že to nebude pravda. Nelson hlasitě směřoval ke konci svého monologu.

„…a vzhledem k tomu, že už je příliš pozdě na to, aby kontrolní body na silnicích měly nějaký efekt, budeme se muset spoléhat především na výpovědi svědků, a věnovat pozornost i těm nejmenším a zdánlivě bezvýznamným detailům. Má k tomu někdo co říci?“

„Jenom jednu věc, pane,“ řekla Mackenzie.

Dobře věděla, že Nelson právě zadržel povzdechnutí. Z druhého konce zaslechla, jak se Porter sám pro sebe potichoučku zachechtal. Ignorovala obojí a čekala, až ji Nelson osloví.

„Ano, Whiteová?“ zeptal se.

„Vzpomínám si, že jeden případ z roku 1987 byl podobný jako tento. Jsem si jistá, že se to stalo kousek za Roselandem. Způsob svázání byl stejný a typ ženy také. Dala bych ruku do ohně za to, že i metoda bití odpovídala té ze včerejška.“

„1987?“ zeptal se Nelson. „Whiteová, byla jste v tu dobu už vůbec na světě?“

Tato poznámka si vysloužila lehký smích ze zhruba poloviny zasedačky. Mackenzie ji nechala, stejně jako ty ostatní, sklouznout pryč a zmizet. Neměla čas na to cítit se zahanbeně.

„Nebyla,“ odpověděla namísto toho nebojácně. „Ale četla jsem o tom v hlášení.“

„Zapomněl jste, pane,“ vložil se do toho Porter, „že Mackenzie tráví svůj volný čas četbou případů uložených k ledu. Co se týče těchto věcí, je ta holka něco jako chodící encyklopedie.“

Mackenzie si dobře všimla, že ji oslovil křestním jménem a navíc ještě přidal titul holka namísto žena. Nejsmutnější na tom bylo, že si nejspíš svou neomalenost ani neuvědomoval.

Nelson se podrbal na zátylku, nadechl se a nakonec konečně uvolnil otěže onomu povzdechnutí, které v sobě již notnou chvíli držel.

„1987? Jste si jistá?“

„Skoro úplně.“

„Roseland?“

„Nebo nejbližší okolí,“ řekla.

„Dobrá,“ řekl Nelson a podíval se na vzdálený konec stolu, kde seděla žena ve středních letech a vše pozorně poslouchala. Před sebou měla na stole položený laptop, do kterého celou dobu tiše zapisovala vše, co bylo řečeno. „Nancy, mohla byste se podívat do databáze a zjistit, co o tom případu máme?“

„Ano, pane,“ odpověděla a začala psát cosi do intranetu policejního oddělení.

Nelson mezitím věnoval Mackenzie další ze svých nepřívětivých pohledů, který se dal do řeči slov přeložit asi jako: Doufám, že máš pravdu. Pokud ne, tak jenom plýtváš mým drahým časem.

„Výborně, dámy a pánové,“ řekl Nelson. „Takže se do toho pustíme následovně. Jakmile toto sezení skončí, vypraví se Smith a Berryhill do Omahy a budou k ruce místnímu oddělení. My na tom odsud začneme pracovat v párech. Porter a Whiteová, od vás dvou chci, abyste si šli promluvit s dětmi zavražděné a také s jejím zaměstnavatelem. Zjišťujeme také adresu její sestry.“

„Dovolte, pane,“ řekla Nancy a vzhlédla od počítače.

„Ano, Nancy?“

„Zdá se, že detektiv Whiteová měla pravdu. V říjnu 1987 byla v Roselandu hned za městem nalezena mrtvá prostitutka. Byla přivázaná ke kůlu. Záznam, na který se dívám, hovoří také o tom, že byla svlečená do spodního prádla a mnohočetně zbičovaná. Nebyly potvrzeny žádné známky sexuálního násilí a nebyl ani objasněn motiv vraždy.“

Místnost znovu výrazně ztichla, protože tohle mohlo měnit dosavadní postup. Byl to nakonec Porter, kdo promluvil. Mackenzie si byla jistá, že se to pokusí nějak zamést pod stůl, ale přesto v jeho hlase zaslechla i náznak obav.

„Stalo se to skoro před třiceti lety,“ řekl. „Spojení mezi oběma případy je podle mě jenom velmi tenoučké.“

„Ale spojení to je,“ nedala se Mackenzie.

Nelson plácnul svými masitými dlaněmi o desku stolu a zamračeně se na ni podíval. „Pokud to je spojení, víte, co to znamená?“

„Znamená to, že máme co dělat se sériovým vrahem,“ odpověděla. „A jenom podezření, že je to skutečně sériový vrah, znamená, že bychom měli zavolat FBI.“

„Ach, kruci,“ reagoval Nelson. „přeháníte. Sakra hodně přeháníte, Whiteová.“

„Bez urážky, pane,“ řekla Mackenzie, „stojí to za prověření.“

„Teď, když to ten váš super mozek vynesl na stůl, už se tím zabývat musíme,“ odpověděl Nelson. „Zavolám na pár míst a vám osobně svěřím vyšetřování téhle hypotézy. Prozatím se však budeme věnovat stopám, které jsou plně relevantní a čerstvé. To je vše. Všichni do práce.“

Skupinka kolem konferenčního stolu se začala pozvolna rozcházet. Každý si odnášel svou složku s informacemi. Když byla Mackenzie na odchodu z místnosti, Nancy se na ni jemně usmála. Byl to asi největší výraz podpory, který tu Mackenzie za poslední dva týdny obdržela. Nancy tu sloužila jako sekretářka a recepční, ale byla velmi dobrá i v ověřování a zjišťování informací. Mackenzie měla za to, že je Nancy jednou z mála ze starších členů sboru, kteří s ní neměli žádný problém.

„Porter a Whiteová, počkejte,“ řekl Nelson.

Všimla si, že i Nelson teď projevuje jisté známky znepokojení, stejně jako Porter, když před chvílí mluvil. Nelson se však zdál být tou myšlenkou zasažen ještě více.

„Dobrá připomínka toho případu z 1987,“ řekl Mackenzie. Zdálo se, že jej přímo fyzicky bolí, když jí musí pochválit. „Je to sice výstřel do tmy, ale nutí nás přemýšlet a zajímat se…“

„Zajímat se o co?“ zeptal se Porter.

Mackenzie nikdy nechodila ráda kolem horké kaše, a tak za Nelsona odpověděla sama.

„Proč se rozhodl znovu začít.“ řekla.

A potom ještě dodala:

„A kdy zabije znovu.“

KAPITOLA TŘETÍ

Seděl ve svém autě a užíval si okolní ticho. Lampy pouličního osvětlení vrhaly nažloutlé světlo. Takhle pozdě v noci už po ní nejezdilo mnoho aut a celé okolí bylo strašidelně tiché. Věděl, že kdokoliv, kdo je teď v této části města a, takhle pozdě, venku, má v úmyslu vyřizovat svoje záležitosti v tajnosti. To mu jenom usnadňovalo soustředění na jeho práci – DOBROU PRÁCI.

Chodníky byly temné, až na občasný neon osvětlující ošumělé budovy. Postava velmi obdařené ženy zářila z okna budovy, kterou pozoroval. Byla jako maják na rozbouřeném moři. Jenže na takových místech jeden jenom stěží našel útočiště – alespoň ne útočiště hodné respektu.

Jak tak seděl v autě, tak daleko od pouličních světel, jak jen to bylo možné, přemýšlel o sbírce, kterou měl doma. Než se této noci vydal ven, pozorně ji celou prostudoval. Byly to drobné suvenýry jeho práce, které si rovnal na malý pracovní stůl: kabelka, náušnice, zlatý řetízek a pramínek vlasů uložený v plastikové krabičce na jídlo té nejmenší velikosti. Byly to připomínky toho, že má svůj úkol a práci. A že ani jedno ještě neskončilo.

Tu se z jednoho domu na opačné straně ulice vynořila mužská postava a vytrhla jej z jeho zadumání. Nadále však pokojně a bez hnutí seděl a sledoval, co se bude dít. Za ty roky se naučil trpělivosti dokonale. Jenže teď, když věděl, že musí pracovat rychle, začínal být neklidný.

Co když nebyl dostatečně precizní?

Moc na výběr ale neměl. Vražda Hailey Lizbrookové už byla dokonce i ve zprávách. Lidé jej hledali – jako kdyby snad udělal něco špatného. Prostě tomu vůbec nerozuměli. To, co té ženě dal, byl přece dar.

Akt milosrdenství.

V minulosti by si mezi jednotlivými svatými činy dával na čas. Jenže teď měl naspěch. Bylo toho tolik, co bylo třeba udělat. Vždycky tu ty ženy byly – na rozích zapadlých uliček, v reklamách, v televizi.

Však oni to nakonec všichni pochopí. Poznají pravdu a ještě mu poděkují. Zeptají se ho, jak žít čistý život a on jim otevře oči.

O pár okamžiků později neonový obraz ženy v okně potemněl a světlo uvnitř v místnosti spolu s ním. Celá budova se ponořila do tmy. Zavíralo se.

Věděl, že to znamená, že zadním vchodem každou chvíli vyjdou ty ženy ven ke svým autům a vyrazí domů.

Zařadil rychlost a pomaloučku jel kolem bloku. Měl pocit, že jej pouliční lampy pronásledují, ale zároveň dobře věděl, že tu teď nejsou žádné oči, které by jej mohly vidět. V této části města bylo každému všechno jedno.

Většina aut, zaparkovaných vzadu za budovou, vypadala dobře. Vystavování vlastního těla na odiv přinášelo očividně dobré výdělky. Zaparkoval na vzdáleném konci parkoviště a znovu čekal.

Trvalo ještě dlouho, než se konečně vchod pro zaměstnance otevřel. Do nočního vzduchu vyšly dvě ženy, následované mužem, který budil dojem, že tu pracuje jako ochranka. Bylo nasnadě položit si otázku, jestli by tento člověk mohl představovat problém. Pro podobné případy byla pod sedadlem řidiče ukryta pistole, kterou by její majitel použil, kdyby to bylo nutné. Doufal však, že se tomu vyhne. Ještě nikdy ji nepoužil. Střelnými zbraněmi vlastně pohrdal. Bylo na nich cosi nečistého. Člověk nemusel mít žádné kvality, aby je mohl úspěšně používat.

Konečně se lidé na parkovišti rozešli ke svým automobilům a odjížděli pryč.

Sledoval, jak koncová světla jejich aut mizí za rohem, když tu najednou ve svém sedadle strnul. Rozbušilo se mu srdce. To byla ona. To byla ta, kterou si vybral.

Byla nevysoká, její vlasy byly obarvené na blond a sestřižené po ramena. Díval se, jak nastoupila do svého auta a sám nesešlápl plyn, dokud nezmizela za rohem jako ostatní.

Potom pomalu odjel z parkoviště a jal se objíždět budovu z druhé strany, aby nevzbudil pozornost. Instinktivně přitom sáhnul pod sedadlo a nahmatal tam připravený provaz. Ten dotyk jej uklidnil.

Bylo osvěžující vědět, že po hledání a číhání se konečně přiblížila chvíle oběti.

Již brzy to přijde.

KAPITOLA ČTVRTÁ

Mackenzie seděla na sedadle spolujezdce a na klíně měla položených několik složek s dokumenty. Porter řídil a prsty si přitom vyťukával o volant melodii od Rolling Stones. Jeho autorádio bylo vždycky naladěno na jednu a tu samou rockovou stanici. Mackenzie se na něj rozzlobeně podívala. Její soustředění bylo díky tomu řevu v troskách. Chvíli se dívala, jak reflektory protijedoucích automobilů krájí silnici v rychlosti devadesáti mil v hodině, a potom se k němu otočila.

„Mohl byste to prosím ztlumit?“ požádala jej.

Obvykle by to ignorovala, ale teď se pokoušela soustředit, naladit se na myšlení vraha a pochopit jej.

Porter zakroutil hlavou a s povzdechnutím otočil tlačítkem rádia. Když hudba utichla, nesouhlasně se na ni podíval.

„Co vůbec doufáte, že najdete?“ zeptal se.

„Nesnažím se tam nic najít,“ odpověděla. „Jenom chci zkusit složit jednotlivé kousky dohromady a pochopit lépe vrahovu osobnost. Pokud bychom dokázali myslet jako on, měli bychom mnohem lepší šance jej najít.“

„Nebo,“ namítl Porter, „můžete prostě jenom počkat, než se dostaneme do Omahy a promluvíme si s dětmi jeho oběti. A také s její sestrou, jak nám povídal Nelson.“

Ani se na něj nemusela dívat, aby věděla, že se snaží zesumírovat nějaký sakra chytrý dodatek. Musela uznat, že za to zasloužil trochu uznání. Když byli jenom sami dva, někde na cestách nebo na místě činu, tak si Porter svoje chytré řeči na její osobu nechával víceméně pro sebe a zůstával věcný.

Pokusila se vrátit zpět k poznámkám na svém klíně. Porovnávala ty z roku 1987 s těmi čerstvými z případu vraždy Hailey Lizbrookové. Čím vícekrát je přečetla, tím více si byla jistá, že byly oba zločiny provedeny jedním a tím samým člověkem. Co ji však frustrovalo, byl fakt, že ani u jednoho z případů, nebyl jasný žádný motiv.

Procházela dokumenty sem a tam, převracela stránky a porovnávala informace. Dokonce si u toho začala sama pro sebe mumlat, pokládat otázky a nahlas k nim přiřazovat fakta pro odpovědi. Dělávala to už od střední školy, když se opravdu ponořila do řešení nějakého problému. Nikdy se jí nepodařilo z toho vyrůst.

„Ani v jednom případu není žádná evidence o sexuálním napadení,“ řekla potichu. „Žádné očividné svazky mezi oběťmi, až na profesi. Nic nenasvědčuje náboženskému motivu. Proč by to jinak nedotáhl do konce a rovnou je neukřižoval? Jak by obyčejné kůly zapadaly do náboženské motivace činu? Čísla byla přítomna na obou místech činu, ale ani jedno se nezdá mít jasný vztah k vraždám.“

„Nevykládejte si to špatně,“ řekl Porter, „ale já bych opravdu radši poslouchal svoje Stouny.“

Mackenzie se přestala bavit sama se sebou a tu si všimla, že kontrolka na jejím telefonu bliká. Poté, co se s Porterem vydali na cestu, poslala Nancy email, ve kterém ji žádala o pár drobných průzkumů v databázi zločinů za posledních třicet let, podle klíčových slov kůl, striptérka, prostitutka, servírka, kukuřice, bičování, a k tomu kód N511/J202. Blikající telefon oznamoval, že si Nancy se svým úkolem, jako ostatně vždycky, pospíšila.

V těle emailu stálo: Obávám se, že nic moc nemám. Přesto jsem připojila pár souborů s několika případy, které jsem našla. Hodně štěstí!

U emailu bylo pouhých pět příloh. Mackenzie si je všechny ihned prohlédla. Tři z nich s vraždou Lizbrookové, nebo tou z osmadevadesátého, očividně neměly nic co do činění. Poslední dvě však byly zajímavější a minimálně si zasloužily hlubší zkoumání.

Jedním z nich byl případ z roku 1994, kdy byla nalezena mrtvá žena za jednou opuštěnou stodolou v zemědělské oblasti zhruba osmdesát mil od Omahy. Byla přivázána ke dřevěnému kůlu a podle hlášení byla v době objevení mrtvá už nejméně šest dní. Když ji našli, byla již ztuhlá a navíc se smečka zvířat – nejspíše to byli rysové – začala živit na jejích dolních končetinách. Žena měla dlouhý záznam trestů, včetně dvou odnětí svobody za prostituci. Ani tentokrát nebyly objeveny žádné známky sexuálního zneužití a i když měla na zádech rány od biče, zdaleka nebyly tak výrazné jako ty, jež utržila Hailey Lizbrooková. Hlášení však neobsahovalo žádnou zmínku o číslech na kůlu.

Druhý možná související dokument byl o devatenáctileté dívce, po které bylo vyhlášeno pátrání, když se nevrátila ze svého prvního roku pobytu na univerzitě v Nebrasce. To bylo v roce 2009. Když bylo její tělo objeveno uprostřed polí o tři měsíce později, bylo zpola zakopáno a i v tomto případě měla na zádech rány od biče nebo provazu. Obrázky později pronikly do tisku, společně s dalšími fotografiemi dívky bavící se na jakési divoké sexuální párty na univerzitních kolejích. Fotografie byly údajně pořízeny týden předtím, než bylo ohlášeno její zmizení.

Poslední případ byl trochu přitažený za vlasy, ale Mackenzie doufala, že by oba mohly být s případem ze sedmaosmdesátého a případem Hailey Lizbrookové spojeny.

„Co to tam máte?“ zeptal se Porter.

„Nancy mi poslala nějaká hlášení o dalších případech, které mohou souviset.“

„Stojí nějaký za pozornost?“

Mackenzie chvilku zaváhala, ale potom mu pověděla o těch dvou. Když skončila, Porter jenom pokýval hlavou a sledoval noční silnici. Zrovna míjeli směrovou ceduli oznamující, že Omaha je vzdálena dvacet dva mil.

„Myslím, že se občas příliš snažíte,“ řekl Porter po chvíli. „Pracujete, jak jen můžete, a spousta lidí si toho už všimla. Ale buďme upřímní: ne každý případ souvisí s jinými, aby pro vás nakonec mohl vzniknout nějaký monstr proces.“

„Tak mě pobavte,“ řekla Mackenzie. „Co vám právě teď říkají vaše instinkty? S čím máme tu čest?“

„Je to jenom obyčejnej grázlík, kterýmu máma pořádně nenakládala na zadek,“ odpověděl Porter pohrdavě. „Když si promluvíme s dostatečným počtem lidí, najdeme ho. Celá tahle analýza je jenom ztráta času. Lidi se nehledají tím, že se jim nabouráme do hlav. Děje se to kladením otázek. Pouliční práce. Od domu k domu a jednoho svědka k druhému.“

Odmlčeli se a Mackenzie chvíli přemýšlela o tom, jak jednoduše Porter viděl svět kolem sebe. Jak černobílý pro něj byl. Nebyl v něm žádný prostor pro detaily a maličkosti, nic mimo předem určené předpoklady. Ona si naopak byla jistá, že člověk, se kterým mají co do činění, je mnohem sofistikovanější.“

„Co si o našem vrahovi myslíte vy?“ zeptal se po chvíli.

V jeho hlase přitom zněl odpor, jako kdyby se jí zeptat ani nechtěl, ale dlouhé mlčení jej k tomu přinutilo.

„Myslím, že nenávidí ženy pro to, co představují,“ řekla tiše a stále si ještě v mysli svůj názor utvářela. „Možná, že je to padesátiletý panic, který si myslí, že sex je divný – ale zároveň se nemůže vyrovnat s jeho potřebou. Zabíjení žen mu dává pocit, že vítězí nad vlastními instinkty, které mu rozumově připadají člověka nehodné a odpudivé. Dokud může eliminovat zdroj té touhy, jež jej trápí, cítí, že nad tím má kontrolu. Rány bičem na zádech indikují, že své oběti vlastně trestá za jejich provokativní náturu. Potom tu máme ještě fakt, že nikdy není dokázáno sexuální zneužití. To mě přivádí k myšlence, že by jeho činy mohly v jeho očích být nějakým pokusem o očišťování.“

Porter zakroutil hlavou skoro stejně, jako kdyby to udělal zklamaný rodič.

„Přesně o tomhle mluvím,” řekl. „Ztráta času. Už jste se do toho zamotala tak hluboko, že už ani nevíte, co si o tom myslet – a nic z toho nám nijak nepomáhá. Ve skutečnosti si nevidíte na špičku nosu.”

Znovu je obklopilo trapné ticho. Porter evidentně již řekl to, chtěl a tak znovu zapnul svoje rádio.

Vydrželo to ale jenom pár minut. Už se blížili do Omahy a musel brzy vypnout rádio sám od sebe. Potom dokonce znovu promluvil a jeho hlas přitom zněl poněkud nervózně. Mackenzie v něm však rozpoznala i snahu dát najevo, kdo je v tomto vyšetřování šéfem.

„Už jste někdy mluvila s dětmi, které zrovna přišly o rodiče?” zeptal se jí.

„Jednou,” odpověděla. „Po přestřelce mezi gangy. Byl to jedenáctiletý kluk.”

„Taky jsem to už párkrát zažil. Není to zrovna příjemné.”

„To teda není,” souhlasila Mackenzie.

„Takže poslouchejte, budeme se ptát dvou malých kluků na jejich mrtvou mámu. Dřív nebo později přijde řeč na místo, kde pracovala. Musíme to zvládnout citlivě, s ohledem na děti a v rukavičkách.”

Mackenzie zuřila. Nebyla žádný zelenáč, ale on s ní mluvil jako s děckem.

„Nechte mluvit mě. Vy můžete být utěšovatelka, když začnou brečet. Nelson říkal, že tam bude i její sestra, ale nějak si nedokážu představit, že by nám je mohla nějak pomoci utišit. Nejspíš bude stejně zdrcená jako ty děti.”

Mackenzie si nemyslela, že je to zrovna nejlepší nápad. Jenže v případu byl zainteresovaný jak Nelson, tak Porter, a bylo lepší nevzpouzet se jim úplně ve všem. Takže když si Porter přál vyslýchat dvě vyděšené děti, bude mu to muset umožnit.

„Jak si přejete,”' procedila mezi zuby.

Znovu se odmlčeli. Porter tentokrát už ani nezapnul rádio, a tak jim jako zvuková kulisa sloužilo jenom předení motoru a šustění listů ze složky, kterou měla Mackenzie na klíně. V těch dokumentech, které poslala Nancy, se ukrýval mnohem rozsáhlejší příběh. Tím si Mackenzie byla jistá.

Samozřejmě, aby mohly společně vypravovat jasný příběh, musely by být odhaleny všechny postavy. Jenže ta nejdůležitější se zatím stále ukrývala ve stínech.

Na další křižovatce zahnuli a výrazně pomalejší rychlostí objevili ztichlý blok budov. Mackenzie se zmocnil ten známý pocit, kdy si přála být kdekoliv, ale hlavně ne tam, kde byla.

Už za chvíli se setkají s dětmi zavražděné.

KAPITOLA PÁTÁ

Vzhled bytu Hailey Lizbrookové Mackenzie překvapil. Nebylo to ani trochu tak, jak očekávala. Bylo tam uklizeno a čisto, nábytek byl vkusně rozmístěný a prach na něm dokonale setřený. Styl vypovídal o usedlé ženě, která má ráda roztomilé obrázky a nápisy na hrnečcích, vkusně vyrovnaných na poličce nad sporákem. Očividně se pečlivě starala o všechno od kuchyně až po vlasy a pyžama svých synů.

Vypadalo to docela jako byt rodiny, o které Mackenzie sama vždy snila.

Ze záznamů si vzpomínala, že chlapcům je devět a patnáct. Starší se jmenoval Kevin a mladší Dalton. Když je spatřila, bylo jasné, že Dalton si přes noc mohl oči vyplakat. Byly modré, opuchlé a zarudlé.

Kevin, na druhou stranu, vypadal především naštvaný. Když se posadili a Porter se ujal slova, v jeho hlase nešel přeslechnout tón někde mezi úřednickou povýšeností a strojenou přátelskostí učitele v mateřské škole, který se až příliš snaží. Mackenzie se co chvíli uvnitř zachvěla.

„Teď bych rád věděl, jestli vaše matka měla nějaké přátele mezi muži,” řekl Porter.

Stál přitom uprostřed místnosti, zatímco oba chlapci seděli na gauči. Sestra oběti, Jennifer, stála v přiléhajícím kuchyňském koutu, kouřila cigaretu a kouř vyfukovala nad sporák, kde jej sbírala zapnutá digestoř.

„Myslíte jako přítele?” zeptal se Dalton.

„Jistě, i to je mužský,” řekl na to Porter. „Ale nemyslím jenom to. Zajímá mě každý muž, se kterým mohla mluvit více než jednou. Klidně třeba i pošťák nebo někdo z obchodu.”

Oba chlapci se na Portera dívali, jako na nějakého klauna, který měl každou chvíli začít provádět nějaké magické triky. Mackenzie dělala to samé. Ještě nikdy jej neslyšela mluvit takovým tónem. Bylo skoro legrační poslouchat tak uklidňující hlas z úst zrovna tohoto člověka.

„Ne, nemyslím si,” odpověděl Dalton.

„Ne,” řekl Kevin. „Přítele taky neměla. Alespoň o tom nic nevím.”

Mackenzie s Porterem se oba podívali na Jennifer, která byla skutečným adresátem této otázky. Namísto odpovědi se jim však dostalo jenom pokrčení ramen. Mackenzie si byla jistá, že je Jennifer pořád ještě v šoku. Přemýšlela, jestli by se nedal najít nějaký další člen rodiny, který by se na chvíli o chlapce postaral, protože Jennifer rozhodně nepůsobila dojmem, že je toho nyní schopná.

„Dobrá, a co lidé, se kterými vaše máma nevycházela dobře?” zeptal se Porter. „Slyšeli jste, že by se někdy s někým hádala?”

Dalton jenom zakroutil hlavou. Mackenzie si byla skoro jistá, že ten kluk má znovu pláč na krajíčku. Kevin pouze obrátil oči v sloup a podíval se přímo na Portera.

„Ne,” odpověděl. „My nejsme hloupí. Víme, na co se nás snažíte zeptat. Chcete vědět, jestli nevíme o někom, kdo ji mohl zabít. Že?”

Porter na chvíli vypadal, jako kdyby obdržel ránu pěstí do břicha. Nervózně střelil očima po Mackenzie, ale rychle se mu podařilo se zase vzpamatovat.

„Inu, vlastně ano,” řekl. „Přesně tam jsem se chtěl dostat. Ale vypadá to, že vy žádné informace nemáte.”

„Myslíte?” řekl Kevin.

Porter se zarazil a Mackenzie si byla na okamžik jistá, že se do toho děcka pustí pěkně zostra. Kevin se na Portera díval s ublíženým výrazem a očima jej téměř provokoval.

„No,” řekl Porter překvapivě klidně, „myslím, že jsem vás už obtěžoval až příliš. Děkuji za váš čas.”

„Počkat,” vložila se do toho Mackenzie. Vyletělo jí to z pusy ještě předtím, než si to stačila rozmyslet.

Porter jí věnoval pohled, který by rozpustil kostelní svíci v ubohou kaluž vosku během vteřiny. Očividně měl za to, že tu s těmi utrápenými kluky jenom plýtvají časem – především s tím starším, který měl jasný problém s uznáváním autority. Mackenzie si jeho pohledu ani nevšimla a poklekla si k Daltonovi tak, aby se mu mohla podívat přímo do očí.

„Poslouchej, myslíš, že bys mohl jít na chvilku za tetou do kuchyně?” zeptala se ho.

„Tak jo,” řekl Dalton ztrhaným smutným hlasem.

„Detektive Portere, proč se k němu nepřipojíte?”

Tentokrát už jeho pohled nijak neskrýval nenávist. Mackenzie však neuhnula očima. Uvolnila svaly na tváři a odhodlaně na něj hleděla. Tentokrát neustoupí. Pokud z toho má být hádka, ať tedy je. Se dvěma dětmi a téměř katatonickou ženou v místnosti, si to však Porter dobře rozmyslel. Nechtěl se před nimi zesměšňovat.

„Samozřejmě,” procedil konečně mezi zuby.

Mackenzie ještě chvilinku počkala, než se oba odebrali vedle.

Potom se postavila. Věděla, že zhruba kolem dvanáctého roku začínala taktika přisednutí si k dítěti selhávat.

Místo toho se podívala na Kevina pěkně shora a shledala, že vzpurnost, se kterou vyrukoval na Portera, jej vůbec neopustila. Sama proti náctiletým nic neměla, ale to neznamenalo, že by si nebyla vědoma, jak těžká práce s nimi bývá – obzvláště za tak tragických okolností. Ze způsobu, jakým však Kevin odpovídal Porterovi, usuzovala, že možná ví, jak na něj.

„Pověz mi na rovinu, Kevine,“ začala. „Myslíš si, že jsme se tu ukázali příliš brzy? Myslíš si, že není vhodné, abychom vám kladli takové otázky hned poté, co jste se o tom sami sotva dozvěděli?“

„Tak nějak,“ zněla odpověď.

„Takže o tom teď radši nechceš mluvit?“

„Ne, mluvení mi nevadí,“ řekl Kevin. „Jenže tamten chlápek je idiot.“

Mackenzie věděla, že teď má šanci. Mohla zůstat formální a nadále pokračovat jako profík, jak by to normálně udělala – anebo mohla zkusit vykročit na tenký led a trošku se s tím teenagerem skamarádit. Věděla, že náctiletí ze všeho nejvíce uznávají upřímnost. A když s nimi zmítaly emoce, tak s nimi nic nedokázalo pohnout.

„Máš pravdu,“ řekla tedy. „Je to blb.“

Kevin na ni zůstal zírat s vykulenýma očima. Dokonale jej uzemnila. Takovou odpověď vůbec nečekal.

„To ale nic nemění na tom, že s ním musím pracovat v týmu,“ dodala, čímž si svoje akcie pozvedla ještě o úroveň výše. „Také to nic nemění na tom, že jsme tu, abychom vám pomohli. Chceme jenom najít toho, kdo to vaší matce provedl. Copak ty to nechceš?“

Mladík byl docela dlouhou dobu potichu, ale potom přikývnul.

„Myslíš, že bys tedy mohl zkusit mluvit se mnou?“ zeptala se Mackenzie. „Jenom pár rychlých otázek a my pak odsud vypadneme.“

„A kdo přijde po vás?“ zeptal se Kevin ostražitě.

„Upřímně?“

Kevin přikývl a Mackenzie si všimla, že ani on nemá daleko k slzám. Nejspíš je celou dobu zadržoval, když se snažil zůstat oporou pro mladšího bratra a tetu.

„No, až odejdeme, tak budeme získávat všechny možné informace a za vámi přijde sociální služba, aby se ujistila, že vaše teta Jennifer je ve stavu se o vás postarat, zatímco se budou vyřizovat poslední záležitosti vaší matky.“

„Většinu času je v pohodě,“ řekl Kevin a podíval se směrem k Jennifer. „Ale byly si s mámou fakt blízké. Jako nejlepší kamarádky.“

„Sestry takové jsou,“ řekla Mackenzie, aniž by měla sebemenší potuchy, jestli je to pravda. „Pro teď bych ale potřebovala, aby ses soustředil na moje otázky. Myslíš, že to zvládneš?“

„Jo.“

„Skvěle. Nerada se tě na to ptám, ale je to důležité. Víš, jakou tvoje matka měla práci?“

Kevin přikývl a zaryl oči do podlahy.

„Jo,“ řekl. „Nevím jak, ale děcka ze školy o tom vědí taky. Něčí nadrženej fotřík nejspíš šel do klubu, viděl ji tam a poznal, že ji zná z nějaké schůze ve škole, nebo tak. Je to na prd. Věčně mě kvůli tomu někdo otravuje.“

Mackenzie si takové utrpení nedokázala osobně představit, ale rozhodně k Hailey Lizbrookové pocítila větší respekt než předtím. Ano, v noci se svlékala pro peníze, ale přes den žila život matky, která by se pro své děti rozkrájela.

„Dobrá,“ řekla nahlas. „Takže, když víš, co dělala, určitě si dokážeš taky představit, jaký typ mužů na taková místa chodí, že?“

Kevin přikývnul a Mackenzie spatřila, jak se mu po levé tváři skutálela první slza. Málem se neubránila a vzala ho za ruku, aby mu vyjádřila podporu. Nakonec se však zarazila z obavy, že by ho mohla vyplašit.

„Potřebovala bych, jestli by sis dokázal vzpomenout, zda tvoje matka někdy přišla domů opravdu velmi naštvaná. Taky bych potřebovala vědět, jestli nevíš o jakémkoliv muži, který… inu, který třeba přišel spolu s ní.“

„Nikdo s ní nikdy nepřišel,“ řekl mladík. „A já mámu skoro nikdy neviděl, že by se kvůli čemukoliv zlobila. Jediná situace, kdy si vzpomínám, že byla naštvaná, bylo, když se loni bavila s právníkama.“

„S právníky?“ zeptala se Mackenzie. „Víš, proč s nimi mluvila?“

„Trochu. Vím, že se jednou v práci něco stalo a nakonec to skončilo tím, že musela mluvit s pár právníky. Jenom jsem pochytil pár střípků, když je měla na telefonu. Jsem si ale jistý, že tehdy několikrát padlo slovo soudní zákaz.“

„A myslíš, že se to vztahovalo k místu, kde pracovala?“

„To nevím jistě,“ odpověděl Kevin. Zdálo se, že trošku pookřál, když zjistil, že může nějak pomoci. „Ale myslím, že jo.“

„To je ohromná pomoc, Kevine,“ řekla Mackenzie. „Napadá tě ještě něco dalšího?“

Pomaloučku zakroutil hlavou a podíval se Mackenzie do očí. Snažil se zůstat silný, ale v jeho pohledu byla taková bolest, že Mackenzie vůbec nechápala, co jej ještě drží pohromadě.

„Máma se za to styděla, víte?“ řekl. „Přes den pracovala z domu. Byla něco jako programátor, psala weby a tak. Nemyslím ale, že to vydělávalo dost peněz. Tu druhou věc dělala, aby vydělala víc a kvůli tátovi… no, ten se sbalil už dávno. A nikdy žádné peníze neposílá. Takže máma… musela prostě vzít i tu druhou práci. Pro mě a pro Daltona a…“

„Já vím,“ řekla Mackenzie a tentokrát už se k němu natáhla. Položila mu dlaň na rameno a on se za to zdál být vděčný. Měla pocit, že se strašlivě potřeboval vybrečet, ale zároveň to sám sobě nechtěl dovolit, dokud kolem budou cizí lidé.

„Detektive Portere,“ řekla Mackenzie. Zamračený Porter se pomalu vrátil k ní a Kevinovi. „Máte nějaké další otázky?“ Během druhé věty však neznatelně zakroutila hlavou a doufala, že to pochopí.

„Ne, myslím, že tady jsme skončili,“ řekl Porter.

„Dobrá,“ reagovala Mackenzie. „Ještě jednou vám, kluci, moc děkujeme za váš čas.“

„Ano, díky,“ přidal se Porter a následoval Mackenzie pryč z obýváku. „Jennifer, máte moje telefonní číslo, takže pokud by vás napadlo cokoliv, co by nám mohlo pomoci, určitě se mi ozvěte. I ty nejmenší a zdánlivě nepodstatné detaily mohou něco znamenat.“

Jennifer kývla na souhlas a chraptivě dodala: „Díky.“

Mackenzie s Porterem vyšli ven z bytu a po několika dřevěných schodech sestupovali dolů a na parkoviště. Když byly v dostatečné vzdálenosti a mohli si být jistí, že je nebude slyšet, přistoupila Mackenzie k Porterovi blíže. Cítila, že se na ni strašně zlobí, cítila to skoro jako kdyby z něj sálalo vedro, ale stejně to ignorovala.

„Mám stopu,“ začala. „Kevin říkal, že jeho matka se pokoušela domoci soudního zákazu proti někomu v práci. Stalo se to loni. Říkal, že to bylo jediné období, kdy na ní jasně viděl, že je naštvaná.“

„Skvěle,“ řekl Porter. „To znamená, že z toho, jak jste podkopala mojí snahu, aspoň vzešlo něco dobrého.“

„Já jsem nic nepodkopala,“ bránila se Mackenzie. „Prostě jsem viděla, že komunikace mezi vámi a jejím starším synem vázne, tak jsem to zkusila po svém.“

„Pitomost,“ řekl Porter. „Přímo před těmi dětmi a jejich tetou jste ze mě udělala blbce.“

„To není pravda,“ řekla Mackenzie. „A i kdyby to pravda byla, copak na tom záleží? Vy jste s těmi dětmi mluvil jak s idioty, co snad ani neumí anglicky.“

„Vaše chování bylo jasnou ukázkou nedostatku úcty,“ pokračoval Porter. „Dovolte mi připomenout, že já tuhle práci dělám déle, než vy vůbec víte o světě. Pokud bych potřeboval vaši pomoc, tak bych vám to sakra řekl.“

„Vy jste to ukončil, Portere,“ odpověděla. „Byl konec, vzpomínáte? Už nebylo co podkopávat. Byl jste na odchodu a rozhodl jste o tom sám. A bylo to špatné rozhodnutí.“

V tom okamžiku došli k autu. Porter jej odemkl, otevřel si dveře a potom se zastavil a podíval se přes střechu na Mackenzie.

„Až se vrátíme zpátky na stanici, tak jdu za Nelsonem a vznesu požadavek na přidělení nového parťáka. Tohohle disrespektu už mám dost.“

„Disrespektu,“ opakovala Mackenzie a kroutila přitom hlavou. „Vy ani nevíte, co to slovo znamená. Proč se místo toho radši nepodíváte, jak se mnou vy zacházíte.“

Porter si roztřeseně povzdechnul, nasednul do auta a už nic neříkal. Rozhodnuta nechat Porterovu napjatou náladu na pokoji, Mackenzie také nasedla. Podívala se zpátky k bytu a přemýšlela, jestli si Kevin už dovolil rozbrečet se. Koneckonců, ta propast, která se mezi ní a Porterem rozevírala čím dál více, nakonec nebyla pro případ vůbec důležitá.

„Chcete jim to oznámit?“ zeptal se Porter, silně nespokojený, že jej jeho parťačka právě obchází.

„Ano,“ odpověděla a sáhla po svém telefonu. Když na něm vytáčela Nelsonovo číslo, nemohla si pomoci, aby necítila určitý pocit uspokojení. Rok starý soudní zákaz a nyní je Hailey Lizbrooková mrtvá.

Máme tě, ty hajzle, pomyslela si.

Zároveň se však nemohla ani zbavit dojmu, že vyřešení téhle záležitosti nemůže být tak jednoduché, jak se momentálně zdá.

KAPITOLA ŠESTÁ

Mackenzie dorazila domů v 10:45 a byla strašlivě unavená. Byl to dlouhý a vyčerpávající den, ale ona stejně věděla, že bude mít problém usnout. Její mysl se musela neustále zaobírat tím, co jí pověděl Kevin Lizbrook. Už o tom volala Nelsonovi a ten ji ujistil, že přiměje někoho z oddělení, aby zavolal do toho strip klubu i právnické firmy, se kterou Hailey Lizbrooková ten soudní zákaz vyjednávala.

Její mysl nebyla schopna se uklidnit, a tak si Mackenzie zapnula hudbu, z ledničky vyštrachala plechovku s pivem a rozhodla se naložit do vany. Nebyla sice na koupele nijak vysazená, ale po dni, jako byl tento, o to všechny svaly jejího těla jenom škemraly. Zatímco se vana plnila horkou vodou, procházela Mackenzie domem a uklízela. Zack očividně čekal doma do poslední chvilky, než musel jít znovu do práce, a všechno nechal tak, jak to zrovna leželo.

Se Zackem se sem nastěhovali zhruba před rokem a snažili se ve svém vztahu dělat všechny potřebné kroky k tomu, aby co nejvíce oddálili svatbu. Mackenzie cítila, že je na sňatek už připravená, ale Zack se toho očividně děsil. Byli spolu už osm let, a zatímco první dva roky byly prostě úžasné, od třetího se vše neslo ve znamení monotónnosti a Zackova strachu být zase sám, anebo se oženit. Pokud by bylo možné zůstat někde mezi, byl by pravděpodobně nejšťastnější.

Když teď sebrala dva špinavé talíře a překročila Xbox rozházený po zemi, napadlo ji, jestli náhodou nemá tohohle mezidobí akorát tak dost. Aby toho nebylo málo, nebyla si ani jistá, jestli by si Zacka vůbec vzala, kdyby ji zítra požádal o ruku. Znala jej příliš dobře, dokázala si představit, jak by manželství s ním vypadalo, a nijak příjemná představa to nebyla.

Jednoduše řečeno, zasekla se ve vztahu bez budoucnosti s partnerem, který si jí nevážil. V práci to navíc nebylo o nic lepší. Většina kolegů si jí nevážila stejně tak. Jako kdyby se celý její život zasekl na mrtvém bodě. Věděla, že musí udělat změny, jenže to ji právě děsilo. A vzhledem k tomu, jak tvrdě pracovala, na něco takového jednoduše neměla energii.

Mackenzie se vrátila do koupelny a vypnula vodu. Pára stoupající z vany ji zvala. Mackenzie se svlékla, podívala se na sebe do zrcadla a znovu zalitovala, že promrhala tolik času ze svého života s člověkem, který se k ní doopravdy nechtěl uvázat. Ne, že by sama pro sebe nebyla atraktivní. Její tvář byla hezká (možná vypadala o něco lépe, když měla vlasy svázané do culíku) a její figura také nebyla k zahození. Z výcviku si ji udržovala štíhlou a docela i svalnatou. Její břicho bylo ploché a tvrdé – Zack dokonce občas vtipkoval, že její svaly na břiše působí výhružně.

Vklouzla do vany a pivo položila na malý stolek vedle. Zhluboka a spokojeně vydechla, jak se teplo z vody začalo prolínat do jejího těla. Zavřela oči a snažila se relaxovat, ale vzpomínka na oči Kevina Lizbrooka se k ní neustále vracela. Takové množství koncentrovaného smutku bylo téměř nesnesitelné a Mackenzie jej navíc kdysi sama zažila. Jediný rozdíl byl, že ona už mezitím měla čas jej zasoukat někam do zadních místností svého srdce.

Po chvíli začala dřímat, ale i v polosnech ty oči pořád viděla. Najednou měla pocit, že tu není sama. Jako kdyby Hailey Lizbrooková byla v místnosti spolu s ní a nepřestávala ji prosit, aby její vraždu vyřešila.

*

Zack přišel domů o hodinu později. Rovnou z dvanáctihodinové směny na místní textilní továrně. Pokaždé, když z něj ucítila pach barvy, potu a tuku, připomnělo jí to, jak málo ambicí Zack v životě měl. Mackenzie jeho práce jako taková nijak nevadila; byla to úctyhodná dřina, stvořená pro muže silných zad a pevné vůle. Jenže Zack měl bakalářský titul a kdysi i uvažoval o získání magisterského diplomu, po kterém by se stal učitelem. Ten plán skončil před pěti roky a on od té chvíle trčel v roli vedoucího směny v té továrně.

Když přišel, Mackenzie už pracovala na druhém pivu. Seděla přitom na posteli a četla si knihu. Rozhodla se, že se pokusí usnout ve tři ráno, čímž získá dobrých pět hodin spánku předtím, než se vypraví zase na devátou zpátky do práce. Nikdy si na spánku příliš nezakládala a navíc vypozorovala, že když v noci spala déle než šest hodin, byla následujícího dne letargická a nesoustředěná.

Zack vešel do místnosti v omšelých pracovních kalhotách. Skopl boty z nohou a podíval se na ni. Měla na sobě tílko a krátké cyklistické elasťáky.

„Ahoj, zlato,“ pozdravil a celou si ji prohlížel. „Tohle je ale krásné uvítání.“

„Jak ses měl?“ zeptala se a skoro přitom ani nevzhlédla od knihy.

„Bylo to v pohodě,“ odpověděl. „Ale když jsem teď přišel domů a viděl tě takhle, tak se to všechno ještě zlepšilo.“

S tím posadil na postel a rovnou k ní. Jeho ruka zamířila k její tváři, aby si ji obrátil k sobě pro polibek.

Mackenzie odložila knížku a rychle se odtáhla. „Zacku, to ses dočista zbláznil?“ zeptala se.

„Co?“ nechápal.

„Jsi strašně špinavej. Já jsem zrovna vylezla z vany a nejen to, vždyť tu rozmazáváš špínu všude po povlečení.“

„Panebože,“ řekl Zack otráveně. Převalil se po posteli, aby pokryl co největší plochu čistého povlečení. „Proč musíš bejt pořád taková šprtka?“

„Já nejsem šprtka,“ odpověděla. „Jenom preferuju život mimo prasečí chlív. Mimochodem, díky, žes po sobě uklidil, než jsi odešel do práce.“

„Ach, je tak krásné být zase doma,“ odfrknul si Zack na cestě do koupelny. Práskl za sebou dveřmi.

Mackenzie si povzdechla a na jeden zátah dopila svoje pivo. Její pohled se zaměřil k místu, kde ležely Zackovy špinavé pracovní boty – zůstanou tam, dokud si je zítra zase neobuje. Také si mohla být jistá tím, že až se ráno půjde připravit na další den v práci, najde tam jeho oblečení na podlaze.

Doprdele s tím, pomyslela si a vrátila se ke knize. Přečetla však jenom pár dalších stránek, během jejichž četby poslouchala hučení vody ze Zackovy sprchy. Po chvíli knihu znovu odložila a vydala se zpátky do obýváku. Ze stolku sebrala složku s dokumenty, odnesla ji zpátky do ložnice a začala z ní vytahovat papíry týkající se vraždy Hailey Lizbrookové, které si vyzvedla na stanici předtím, než odjela domů. I když si chtěla aspoň pár hodin pospat, prostě jí to nedalo.

Procházela dokumenty, hledajíc jakýkoli detail, který jim mohl uniknout. Když už si byla jistá, že je o všechno postaráno, znovu si vzpomněla na Kevinův bolestný výraz a pustila se do kontroly ještě jednou.

Tolik se do práce zabrala, že si nejprve ani nevšimla Zacka, který se vrátil z koupelny. Teď už voněl o mnoho lépe a s pouhým ručníkem kolem boků mu to i poznání více slušelo.

„Omlouvám se za to povlečení,“ řekl jakoby nepřítomně, zatímco hodil ručník na zem a oblékl si boxerky. „Já…já nevím…Prostě si jenom už ani nevzpomínám, kdy jsi mi naposledy doopravdy věnovala pozornost.“

„Tím myslíš sex?“ zeptala se. Uvědomila si, že by se mu ve skutečnosti vůbec nebránila. To by bylo přesně to, co by ji přimělo vypnout a trochu se prospat.

„Nejenom sex,“ odpověděl Zack. „Myslím tím jakoukoliv pozornost. Když přijdu domů, tak už buď spíš anebo se prohrabuješ v papírech.“

„No, to až potom, co posbírám tvůj bordel,“ odpověděla. „Žiješ jako kluk, kterej počítá s tím, že po něm maminka všechno uklidí. Takže ano, máš pravdu, občas se radši vrátím zpátky k práci, abych zapomněla, jak frustrující život s tebou může být.“

„Takže jsme zase zpátky u tohohle?“ zeptal se.

„Zpátky u čeho?“

„Zpátky u používání práce jako způsobu, jak mě ignorovat.“

„Já nepracuju, abych tě ignorovala, Zacku. Momentálně jsem mnohem víc zaměstnaná snahou zjistit, kdo brutálně zavraždil matku dvou dětí, než tím, aby se ti dostalo pozornosti, kterou chceš.“

„To je přesně ono,“ řekl Zack, „přesně proto nijak nespěchám se svatbou. Ty už ses totiž provdala za svojí práci.“

Bylo minimálně tisíc argumentů, které na něj mohla okamžitě vypálit, ale řekla si, že to nemá smysl. Svým způsobem měl trochu i pravdu. Většinu večerů ji složky z práce zajímaly mnohem více než Zack. Pořád jej ještě milovala, o tom nebylo pochyb, ale nebylo na něm nic nového – nebyl pro ni výzva.

„Dobrou noc,“ řekl jemně a uložil se na svou polovinu postele.

Chvíli se dívala na jeho záda a přemýšlela, jestli má nebo nemá povinnost se mu věnovat. Co by z ní udělalo dobrou přítelkyni? Jak by se mohla udělat hodnotnější pro muže, který se bál manželství?

Teď, když se možnost sexu rozplynula jako pára nad hrncem, Mackenzie jednoduše pokrčila rameny a vrátila se k dokumentům.

Pokud se má její osobní život roztéct jako zmrzlina na slunci, budiž tedy. Ten druhý život, ten ohledně jejího případu, jí stejně připadal mnohem lákavější a reálnější.

*

Mackenzie vkročila do ložnice svých rodičů a ještě než prošla dveřním rámem, už ucítila něco, co přimělo její sedmiletý žaludek poskočit. Byl to specifický zápach, jaký znala z vnitřku svého prasátka – zápach drobných měděných mincí.

Vstoupila do místnosti a podívala se na postel. Postel, ve které její matka nespala už přes rok – postel, která pro otce samotného byla až příliš velká.

Spatřila ho tam ležet. Nohy visely přes okraj a ruce měl roztažené doširoka, jako kdyby se pokoušel létat. Všude byla krev: na posteli, na zdi a dokonce trochu i na stropě. Jeho hlava byla obrácena do strany, jako kdyby se na ni schválně nechtěl podívat.

Že je mrtev, pochopila okamžitě.

Přistoupila k němu a její bosá chodidla začvachtala v kaluži krve. Nechtěla udělat už ani jeden další krok, ale zároveň jej udělat musela.

„Tati,“ šeptala plačky.

Na jednu stranu byla zkamenělá strachem, ale na druhou ji přitahoval jako magnet.

Tu najednou otočil hlavou a podíval se na ni. Stále byl však mrtvý.

Mackenzie vykřikla.

Když otevřela oči a rozhlédla se po ložnici, měla všechno rozmazané. Na klíně ležela obálka s jejími dokumenty. Některé přepadly na postel. Zack spal vedle ní, stále odvrácený zády. Mackenzie se zhluboka nadechla a hřbetem ruky si otřela pot z čela. Byl to jenom sen.

Potom ale uslyšela ten zvuk.

Mackenzie ztuhla. Upřela zrak na dveře ložnice a pomaloučku se zvedla z postele. To, co slyšela, bylo vrznutí parkety v obýváku. Ten zvuk nemohlo vyvolat nic jiného, než váha někoho, kdo tam byl. Zrovna se probudila z noční můry, ale tohle slyšela doopravdy.

Nebo ne?

Vykradla se z postele, natáhla se na špičky a z nejvyšší police šatní skříně vytáhla služební pistoli. Byla tam uschována vedle jejího odznaku a malé kožené peněženky. Pomaloučku se prosmýkla dveřmi ven z ložnice a vkročila na chodbu. Matné světlo pouličního osvětlení pronikalo plátěnými záclonami dovnitř a odkrývalo prázdný obývací pokoj.

Mackenzie vkročila s připravenou zbraní do místnosti. Všechny smysly jí říkaly, že tam nikdo není, ale stejně se jemně třásla. Věděla, že slyšela vrzání podlahy. Jako kočka došla do kouta obýváku před konferenční stolek, když to uslyšela znovu.

Jakoby odnikud jí najednou v mysli vytanul obraz Hailey Lizbrookové. Opět viděla rány na jejích zádech i otisky v hlíně. Pokrčila rameny. Zahanbeně se podívala na zbraň ve svých rukou a sama sebe se ptala, kdy naposledy se jí některý případ dostal takhle pod kůži. Co si proboha myslela? Že je vrah v jejím obýváku a snaží se k ní dostat?

Mackenzie se rozzlobeně odebrala zpátky do ložnice. Potichoučku uložila pistoli zpátky do horní zásuvky a uložila se na svou stranu postele.

Zbytky snu jí stále ještě poletovaly v mysli a strašily ji. Položila hlavu na polštář, zavřela oči a pokoušela se znovu usnout.

Věděla však, že ji čekají těžké chvíle. Odteď ji budou sužovat nejen živí, ale i mrtví.

KAPITOLA SEDMÁ

Mackenzie si nedokázala vzpomenout, kdy byla policejní stanice naposledy v takovém chaosu. První, co spatřila, když vstoupila do haly, byla Nancy, která pospíchala do něčí kanceláře. Asi ještě nikdy ji neviděla pohybovat se tak rychle. Každý policista, kterého po cestě do zasedací místnosti míjela, po ní navíc vrhnul nervózní pohled.

Vypadalo to, že to bude velmi výživné ráno. Ve vzduchu bylo napětí, které vůbec nebylo nepodobné tomu, když se v létě schylovalo k pořádné plískanici z vedra.

Část z té tísně cítila Mackenzie sama, ještě než vůbec opustila domov. První telefonát obdržela v 7:30, ve kterém ji informovali, že během několika hodin začne vyšetřování nové stopy. Informace, kterou včera dostala z Kevina, si očividně získala pozornost. Bylo vydáno povolení k prohlídce a rozjížděl se plán. Jeden z jeho důležitých detailů už jí byl oznámen: Nelson si přál, aby podezřelého přivedla ona s Porterem.

Těch deset minut, které strávila na stanici, bylo jako uragán. Zatímco si nalévala do hrnku kávu, Nelson štěkal rozkazy na všechny strany. Porter seděl sám na své židli u stolu. Působil jako uražené dítě, které si přeje dostat tolik pozornosti, kolik je to jenom možné. Mackenzie věděla, že jej žere, že ta stopa vzešla z jejího výslechu – výslechu chlapce, od kterého on už byl připraven odejít s nepořízenou.

Mackenzie s Porterem byli ustanoveni vedoucí jednotkou, podporovanou dalšími dvěma vozidly, které se držely v dosahu, a byly připraveny je posílit. Bylo to počtvrté v její kariéře, kdy dostala za úkol provést zatčení a adrenalin, který člověk při takové akci cítil, se nikdy neomrzel. Navzdory všemu vzrušení však Mackenzie zůstávala klidná a koncentrovaná. Ze zasedačky vycházela sebevědomá a s počínající jistotou, že odteď je to především její případ, nehledě na to, jak moc si Porter přál opak.

Když byla ve dveřích, dohnal ji Nelson a jemně ji chytil za paži.

„Whiteová, na minutku, můžete?“

Než se zmohla na odpověď, už ji vedl do vedlejší místnosti, používané jako kopírovací centrum. Dokonce se rozhlédl kolem a ujistil se, že je nemůže nikdo slyšet. Když nabyl jistoty, že je vzduch čistý, podíval se na ni, čímž její úlek, že provedla nějaký průšvih, ještě podpořil.

„Podívejte se,“ začal, „Porter za mnou včera večer přijel a žádal mě o přeložení. Okamžitě jsem mu řekl, že ne. Také jsem mu řekl, že by byl náramně hloupý, kdyby ten případ teď nechal plavat. Nevíte náhodou, co ho to popadlo a proč?“

„Myslí si, že jsem ho včera podrazila,“ odpověděla Mackenzie. „Jenže ty děti se s ním nebavily a on se nijak nesnažil z nich ty odpovědi dostat.“

„Dobrá, nemusíte dále vysvětlovat,“ řekl na to Nelson. „Já si myslím, že jste s tím starším klukem udělala sakra dobrou práci. Později dokonce řekl dalším lidem, kteří se tam zastavili – tím myslím sociálku – že jste si s ním moc pěkně popovídala. Teď jsem vám jenom chtěl říci, že Porter bude dneska nabručený. Pokud na vás vyrukuje s nějakými kravinami, dejte mi vědět. Nemyslím si ale, že to hrozí. I když není ani trochu váš fanoušek, svěřil se mi, že vás sakra hodně respektuje. To ale zůstane mezi vámi a mnou. Jasné?“

„Ano, pane,“ řekla Mackenzie, překvapená tou náhlou podporou a povzbuzením.

„Výborně,“ řekl Nelson a zlehka ji poplácal po zádech. „Běžte a seberte toho chlapa.“

Mackenzie se odebrala na parkoviště, kde našla Portera už připraveného za volantem a s nastartovaným motorem. Hodil po ní pohledem typu: kde sakra vězíte tak dlouho. Mackenzie přidala do kroku a v okamžiku, kdy dosedla na sedačku, vystřelil Porter kupředu. Nestačila ani bezpečně zavřít dveře.

„Předpokládám, že jste o tom chlápkovi obdržela plné hlášení?“ zeptal se, když zahnul na silnici. Dvě další auta se držela nedaleko za nimi. Vezla Nelsona a čtyři další policisty, kteří měli posloužit jako záloha.

„Přesně tak,“ odpověděla Mackenzie. „Jmenuje se Clive Traylor, je mu čtyřicet jedna let a je to registrovaný sexuální delikvent. Strávil šest měsíců ve vězení za napadení ženy v roce 2006. V současnosti pracuje v jedné malé lékárně, ale také se doma ve své stodole věnuje truhlařině.“

„Myslím, že vám unikla poslední aktualizace, kterou Nancy poslala,“ řekl Porter.

„Vážně?“ zeptala se Mackenzie. „O čem byla?“

„Ten parchant má za stodolou několik dřevěných kůlů. Průzkum říká, že jsou zhruba stejných rozměrů, jako ten, který jsme našli v tom kukuřičném poli.“

Mackenzie si v telefonu otevřela emaily a zjistila, že Nancy opravdu poslala tuto informace zhruba před deseti minutami.

„To vypadá na našeho chlapa,“ řekla nahlas.

„To teda jo,“ souhlasil Porter. Jeho hlas zněl, jako kdyby vycházel z nějakého robota, který byl naprogramován bez emocí říkat slova a z nich potom skládat věty. Ani jednou se na ni přitom nepodíval. Byl očividně stále naštvaný, ale Mackenzie to nevadilo. Dokud tu energii z vlastní zloby bude směřovat k vyřešení případu, neměla důvod se tím zaobírat.

„Půjdu napřed a vykopu ho ven,“ řekl Porter. „Když jste se do toho včera vložila, vytočilo mě to do běla. Ale kdybyste neudělala ten zázrak s tím klukem, byl bych nahranej. Jste lepší, než jsem si myslel. To musím uznat. Ale ta neúcta…“

Najednou se odmlčel, jako kdyby si nebyl jistý, jak má svoje prohlášení zakončit. Mackenzie neřekla v odpověď vůbec nic. Jednoduše se dívala dopředu na ubíhající asfalt a snažila se strávit fakt, že během poslední patnácti minut obdržela už druhý „něco jako kompliment“, od dvou nejméně pravděpodobných lidí na okrsku.

Najednou se zdálo, že to bude velice podařený den. Při troše štěstí toho muže do večera usvědčí z vraždy Hailey Lizbrookové i pár dalších nevysvětlených vražd z minulých dvou dekád. Pokud je čeká tento výsledek, Porterovu kyselou náladu bude snášet s radostí.

*

Mackenzie se dívala z okna na neustále se měnící a stále chudší čtvrtě na předměstí Omahy. Pěkně upravené vesnice s ostrahou už dávno ustoupily činžákům s nízkými nájmy, a potom i stále omšelejším domkům.

Brzy dorazili do čtvrtě, kde měl domek i Clive Traylor. Sestávalo z jednopodlažních nízkonákladových domků, kolem kterých se rozprostíraly víceméně mrtvé trávníky, z nichž každý byl korunován pokřivenou a zrezlou poštovní schránkou. Řady a řady domků zdánlivě nebraly konce a každá další vypadala zuboženější než ta předchozí. Mackenzie si nebyla jistá, co bylo více depresivní: jejich polorozpadlý vzhled, anebo ubíjející monotónnost.

Cliveův blok byl tichý a když do něj vjeli, Mackenzie pocítila známou vlnu adrenalinu. Nezáměrně se v sedadle napřímila v přípravě na brzkou konfrontaci s vrahem.

Podle sledovacího týmu, který pozemek sledoval od 3:00 ráno, byl ten muž pořád ještě doma. Do práce musel až na třináctou.

Porter trochu zpomalil, dojel přímo před Traylorův dům a rovnou před ním zastavil. Potom se na Mackenzie vůbec poprvé toho rána podíval. Zdálo se, že je nervózní. Mackenzie si uvědomila, že nejspíš sama vypadá podobně, a také, že navzdory všem jejich neshodám, je pořád velice ráda, že půjde do potenciálního nebezpečí po jeho boku. I když to byl zapšklý sexista, jako policajt měl ten člověk velmi dlouhý a působivý záznam a většinu času velmi dobře věděl, co dělá.

„Jste připravená?“ zeptal se jí.

Přikývla a sáhla po vysílačce.

„Tady Whiteová,” řekla. „Jsme připraveni jít na váš pokyn dovnitř.”

„Jděte,” ozvala se Nelsonova stručná odpověď.

Mackenzie s Porterem pomalu vystoupili z auta. Nechtěli, aby se Traylor zbytečně vylekal, kdyby náhodou spatřil dvojici cizinců, kráčejících po jeho dvoře. Porter se postavil do čela a vedl ji na zchátralou verandu. Byla pokrytá odlupující se bílou barvou a nesčetným množstvím mrtvých brouků. Mackenzie cítila, jak jejího těla zmocňuje napětí. Co udělá, až spatří tvář člověka, který ty ženy zabil?

Porter otevřel dveřní rám proti moskytům a zaklepal na dveře.

Mackenzie stála s tlukoucím srdcem vedle něj. Dokonce se jí i začaly potit dlaně.

Trvalo několik dlouhých vteřin, než se ozvaly blížící se kroky. Zarachotil zámek a dveře se s vrzáním otevřely dokořán. Stál v nich Clive Traylor. Nejprve vypadal zmateně a hned na to vylekaně.

„Mohu vám nějak pomoci?” zeptal se.

„Pane Traylore,” začal Porter, „já jsem detektiv Porter a vedle mě stojí detektiv Whiteová. Pokud byste měl chvilku, rádi bychom si s vámi promluvili.“

„A o čem?” zeptal se Traylor opatrně.

„Ohledně zločinu, který byl spáchán před dvěma dny,” odpověděl Porter. „Máme jenom pár otázek, a když nám je popravdě zodpovíte, budete nás mít z krku během pěti nebo deseti minut.”

Taylor to celé chvilku zvažoval a Mackenzie si byla docela jistá, že ten vlak logických rozhodnutí, který mu právě duněl hlavou, sama vidí. Byl to registrovaný sexuální delikvent, jakýkoliv vzdor policii okamžitě vyvolával podezření a pobízel k mnohem zevrubnějšímu šťourání se v jeho aktivitách.

To bylo samozřejmě to poslední, co si člověk jako Clive Traylor mohl přát.

„Ano, pojďte dovnitř,” řekl konečně, ale žádnou radost z toho neměl. Přesto však otevřel dveře a vedl je do domu, který zevnitř připomínal středoškolský internát.

Všude byly poházené knihy, prázdné plechovky od piva a tu a tam se zvedalo návrší špinavého oblečení. Celé to místo smrdělo podobně, jako kdyby Traylor právě něco spálil na sporáku.

Zavedl je do malého obýváku. Mackenzie si všechno nenápadně prohlížela, ve snaze určit, jestli toto může být domov vraha. Na gauči na ně čekala další hromada oblečení a konferenční stolek byl téměř beze zbytku pokryt použitým nádobím, mezi které se dílem jakéhosi zázraku vešel laptop. Když si Mackenzie prohlížela ten strašlivý bordel, říkala si, že Zackovy zvyky možná nejsou až tak katastrofické, jak si myslela.

Traylor jim nenabídl, aby se posadili – což bylo štěstí, protože Mackenzie by se v tomto domě neposadila ani za milion.

„Předem díky za váš čas,” řekl Porter a šel rovnou k věci. „Jak už jsem řekl, přede dvěma dny byl spáchán zločin – vražda. Přišli jsme za vámi, protože vás s obětí pojí poměrně pohnutá minulost.”

„Kdo to byl?“ zeptal se Traylor.

Mackenzie přitom pozorně sledovala výraz jeho tváře i pozici těla, v naději, že něco odhalí. Zatím si však byla jistá pouze tím, že se tomu muži vůbec nelíbilo, že má doma policisty.

„Žena jménem Hailey Lizbrooková.”

Vypadalo to, že se Traylor na chviličku zamyslel, ale potom zakroutil hlavou.

„Nikoho toho jména neznám,” prohlásil.

„Jste si jistý?” zeptal se Porter. „Máme důkaz, že jste před rokem dostal soudně zakázáno se k ní přibližovat.”

Náhlé uvědomění bylo na jeho tváři jasně patrné. Obrátil oči v sloup.

„Ach. Tahleta. Nikdy jsem nezjistil, jak se jmenuje.”

„Věděl jste však, kde bydlela, že?” zeptala se Mackenzie.

„To je pravda,” odpověděl Traylor. „Ano, párkrát jsem ji sledoval z Runwaye až domů. Byla tu kvůli tomu policie a dostal jsem to zakázáno. Ten zákaz jsem ale neporušil, to přísahám.”

„Nicméně to, že jste ji do určité míry pronásledoval, nepopíráte, že?” zeptal se Porter.

Mackenzie viděla stud v mužově tváři a poklesla na duchu. Nedokázala si představit, že by tohle měl být jejich člověk.

„Ne, přiznávám to, ale po tom zákazu už jsem se držel zpátky. Dokonce jsem do toho strip klubu přestal úplně chodit.”

„Dobrá,” řekl Porter. „Můžete mi povědět, kde jste byl předevčírem v noci?”

„No, pracoval jsem do devíti a potom jsem jel domů. Díval jsem se na televizi a šel do postele kolem půlnoci.”

„Můžete to nějak dokázat?” zeptal se Porter.

Traylor najednou nevěděl, jak na to odpovědět, aby to nebylo špatně. „To teda nevím. Možná, že jsem se zalogoval online do mého bankovního účtu. Můžete tohle použít?”

„To by šlo,” řekl Porter a ukázal prstem na laptop, topící se mezi talíři. „Ukažte.”

V tom momentě se Traylor najednou začal vnitřně prát sám se sebou. Pomalu sáhnul po počítači, ale potom se zarazil. „To je, no, je to porušení mojí svobody. Vraťte se s povolením a já—”

„Podívejte se, tohle není moje první rodeo,” přerušil jej Porter. „Tam venku máme dost dalších policistů, kteří tu budou během třiceti vteřin, když je zavolám. To povolení samozřejmě máme, takže to všem zjednodušte a ukažte mi historii vašeho vyhledávání.”

Teď už se Traylor skoro potil. Mackenzie si byla jistá, že není jejich vrahem, ale něco rozhodně skrýval.”

„V čem je problém?” zeptala se.

„Tu informaci budete muset získat přímo od mojí banky,” řekl.

„Proč?” protože v mém počítači o tom žádný záznam není.

Porter k němu přistoupil blíže a zopakoval svůj předchozí požadavek. „Ukažte.”

Záhy stáli Mackenzie s Porterem každý z jedné strany, aby jim nic neuniklo. Traylor otevřel počítač a rychle poklepal na prohlížeč. Mackenzie však i tak stačila zahlédnout jeho plochu a stačilo jí to. Viděla dost.

Odvrátila se stranou, zatímco Traylor ukazoval Porterovi, že jeho historie vyhledávání neobsahuje vůbec nic. Také slyšela, jak vysvětluje, že ji vždycky vymaže, aby se zbavil cookies a všech přebytečných a potenciálně nebezpečných dat. Nechala Portera, aby s ním diskutoval tuto už dávno vyvanulou výmluvu a mezitím nahlédla do chodby. Na zdech nebyly žádné obrazy. Jejich jedinou dekorací byl další nepořádek, táhnoucí se u země po obou stranách chodby. Mezi nepořádkem spatřila i prázdnou krabici, která konečně spustila její pomyslný vnitřní alarm.

Vrátila se zpátky do obýváku, kde mezitím konverzace mezi Porterem a Traylorem mírně houstla.

„Promiňte,“ vložila se jim do toho. „Pane Traylore, já vás nepodezírám. Jsem si vlastně docela jistá, že s vraždou Hailey Lizbrookové nemáte nic společného. Musím vám říci, že na vás ukazuje docela hodně faktorů, i ty kůly, které máte za domem. Ale nemyslím si, že jste někoho zabil.“

„Děkuji,“ řekl se sarkasmem v hlase.

„Whiteová,“ řekl Porter, „co to—“

„Potřebuji však, abyste mi pověděl, v jakých dalších věcech jste namočený.“

Vypadal překvapeně, téměř až uraženě. „V ničem,“ odpověděl. „Já vím, že moje záznamy nejsou zrovna zářivé. Jak jste jednou registrovaný sexuální delikvent, váš život už nikdy není takový, jako byl dříve. Lidé se na vás dívají jinak a—“

„Ušetřete si to, prosím,“ řekla Mackenzie. „Jste si jistý, že se nepodílel na ničem, na čem byste se podílet neměl?“

„Přísahám.“

Mackenzie přikývla a s jemným úsměvem se podívala na Portera. „Detektive, dáte mu želízka vy, nebo to mám udělat já?“

Než však oslovený stačil jakkoliv zareagovat, Traylor už byl v pohybu. Narazil do Mackenzie, ve snaze srazit ji k zemi a proběhnout do chodby. Těžce však podcenil její sílu a rovnováhu. Mackenzie se snížila v kolenou, přenesla váhu na paty, a když do ní Traylor jako beran naletěl, odrazila jej zmateného nazpět.

„Doprdele,“ stačil Porter procedit, když se sápal po své pistoli.

Mackenzie už mezitím zvládla zasadit ránu loktem do Traylorova hrudníku, když se pokoušel proplést kolem ní. Heknul, překvapeně se na ni podíval a začal padat na jedno koleno. Než se však vůbec stačil dotknout podlahy, Mackenzie jej popadla za zadní část krku a prudce jím smýkla na zem.

Traylor zvládnul vykřiknout, ale hned na to mu mezi lopatkami přistálo její koleno. Mackenzie vytáhla želízka se stejnou zručností, s jakou kouzelníci běžně udivují při práci s barevnými šátky.

„To nic,“ střelila pohledem po Porterovi. „Já to udělám.“

S tím sklapla želízka těsně kolem Traylorových zápěstí. Porter stál jako zařezaný v napůl střehové póze a s rukou stále ještě šátrající po pistoli.

*

Mackenzie se podívala na plastovou tašku a dělalo se jí zle z toho, co na zabavených USB discích najde. Bylo jich tam jedenáct. Po trošku drsnější druhé fázi výslechu zajistili tyto disky tam, kam se Traylor pokusil neslavně utéct před Mackenzie.

„No pane jo,“ řekl Nelson až příliš spokojeně, když byl Clive Traylor posazen na zadní sedadlo policejního auta. „Není to zatčení, které jsem si pro dnešek přál, ale rozhodně ho taky beru.“

Od chvíle, kdy Traylor prohlašoval, že není zapleten do ničeho nezákonného, neuběhla ještě ani hodina. Během té hodiny byl zkonfiskován jeho laptop, v němž byla obnovena historie vyhledávání. V domě bylo nalezeno i několik USB harddisků plných fotografií a videí. Podle toho, co bylo odhaleno v jeho počítači, ve vyhledávači za poslední dva dny a USB discích, byl Clive Traylor vlastníkem více než pěti set fotografií a pětadvaceti videí dětské pornografie. Ba co více, on ji prodával na internetu. Poslední transakce proběhla na IP adresu ve Francii, za kterou byla zaplacena suma dvou set dolarů – což byla právě ona platba, kterou si Traylor v bance ověřoval.

Clive Traylor se ke kukuřičnému poli, kde byla před dvěma dny zabita Hailey Lizbrooková, ani nepřiblížil. Namísto toho byl online doma na svém počítači a prodával dětské porno.

Když Mackenzie spatřila ikonku softwaru, který kryje navštívené weby a posléze na chodbě krabici od hardwaru, jenž blokuje IP adresu, spojila si všechno dohromady. Fakt, že ten člověk již byl znám jako sexuální delikvent, veškeré usuzování jenom ulehčil.

Nelson stál před autem s Mackenzie a Porterem, zatímco zatčený byl odváděn.

„Myslíme si, že jsme zatím jenom na povrchu,“ řekl. „Jakmile se ale prolomíme přes ten software, co tam má nainstalovaný, tak toho určitě objevíme mnohem víc. Zatraceně dobrá práce, vy dva.“

„Díky, pane,“ řekl Porter, který si nelámal hlavu s tím přijmout chválu za to, co objevila především Mackenzie.

„Mimochodem,“ dodal Nelson a podíval se přitom přímo na Mackenzie, „poslal jsem pár chlapů do té kůlny za domem. Nebylo tam nic – jenom pár nedodělaných věcí – polička na knihy, pár stolů, podobné krámy. Nechal jsem prověřit i ty kůly, co měl za kůlnou. Jsou z borovice, což je stejný materiál, ze kterého dělal své výrobky. Zdá se, že to celé bylo jenom velká shoda náhod.“

„Byl jsem si jistý, že to byl náš člověk,“ řekl Porter.

„Nenechte se tím odradit,“ odpověděl Nelson. „Den je stále mladý.“

S tím je šéf nechal být a vydal se promluvit s týmem, který se již začal rýpat v Traylorově počítači.

„To byla pěkná ukázka dedukce,“ řekl Porter. „Uniklo by mi obojí – jak software v jeho počítači, tak i ta krabice.“

Jeho hlas zněl frustrovaně, téměř smutně.

„Díky,“ řekla Mackenzie trošku nesměle. Přála si povědět mu, jak k tomu všemu došla, ale věděla, že by jej to jenom rozzlobilo. A tak zůstala zticha, jako vždycky.

„No,” řekl Porter a spráskl ruce na znamení, že tím je pro něj téma uzavřeno. „Vraťme se zpátky na stanici a zkusme na našeho vraha najít něco nového.“

Mackenzie přikývla a pomalu se vydala k autu. Ještě jednou se přitom podívala na dům Cliva Traylora i kůlnu vedle něj. Několik kůlů, opřených o dřevěnou zeď, viděla dokonce i odsud. Na první pohled se zdálo, že se jim právě podařilo velmi úspěšné zatčení, jenže ve skutečnosti to znamenalo především to, že jsou opět zpátky na startovní čáře.

Vrah byl stále někde venku a s každou minutou, kdy tápají, mu dávají šanci znovu zabíjet.

KAPITOLA OSMÁ

Když byl malým chlapcem, jeho oblíbenou kratochvíli bylo sedět na zadní verandě a sledovat kočku, jak se krade po dvoře. Bylo to obzvláště zajímavé, když se jí podařilo chytit ptáka nebo jednou dokonce i veverku. Díval, jak kočka strávila dobrých patnáct minut jenom tím, že se na ptáka upřeně dívala, než na něj skočila, trochu ho zvalchovala a potom mu vykousla krk, až jeho peří vyletělo vzhůru.

Teď na tu kočku myslel také, když sledoval ženu, která jela ve svém autě domů po další noci strávené v práci. Práci, jejíž náplní bylo stát na pódiu a odhalovat svoje tělo. Stejně jako ta kočka z jeho dětství, i on toho ptáčka teď sledoval. Nápad, že ji sebere rovnou v práci, už nechal plavat. To místo bylo příliš dobře hlídané a ve světle lamp a blížícího se rána, byla nebezpečně vysoká šance, že bude chycen. Namísto toho se tedy rozhodl čekat na parkovišti u jejího bytového komplexu.

Zaparkoval přímo u schodiště na pravé vzdálené straně komplexu, protože právě toho používala, aby se dostala do svého apartmánu ve druhém patře. Kolem třetí ráno se po těch schodech vydal nahoru sám a zastavil se až na odpočívadle mezi prvním a druhým patrem. Bylo jenom minimálně osvětlené a takhle pozdě v noci zcela opuštěné. Přesto však měl v kapse přichystaný svůj starý telefon, který by okamžitě vytáhl z kapsy a předstíral, že s někým telefonuje, kdyby se přece jen objevil nějaký náhodný kolemjdoucí.

Sledoval ji už předešlé dvě noci a díky tomu věděl, že dorazí domů mezi třetí a čtvrtou ráno. V obou případech, kdy ji sem sledoval a parkoval tehdy na druhé straně ulice, spatřil jenom jedinkrát, že po těch schodech mezi třetí a čtvrtou ráno kráčel ještě někdo jiný. Ten člověk byl navíc úplně na mol.

Pořád ještě čekal na odpočívadle, když tu uslyšel a záhy i spatřil její auto, jak parkuje na stejném místě vedle schodů jako pokaždé. Viděl i jak z něj vystoupila. I v běžném oblečení bylo dobře vidět, jaké má štíhlé nohy. A co dělala celou noc? Odhalovala ty nohy, aby přihlížející muži umírali touhou.

Když se přiblížila ke schodům, přiložil k uchu telefon. Ještě pár kroků a bude přímo vedle ní. Cítil, jak svaly na jeho lýtkách nervózně poškubávají. Chtěly už vyrazit kupředu, stejně jako běhy té kočky z dětství.

Když pod schody uslyšel její lehké kroky, začal předstírat, že telefonuje. Mluvil tiše, ale ne tak, aby to vypadalo podezřele. Plánoval si, že se na ni dokonce usměje na pozdrav v momentě, kdy jej bude míjet.

A potom najednou byla tam, prošla po odpočívadle a mířila k další sadě schodů. Věnovala mu jenom krátký pohled, během kterého naznala, že je zaměstnán telefonátem a nevypadá nebezpečně. Mírně pokývla hlavou na pozdrav a on jej opětoval svým připraveným úsměvem.

Když se k němu potom otočila zády, vyrazil do akce.

Jeho ruka rychle vklouzla do kapsy u bundy a vytáhla hadr, jenž namočil do chloroformu těsně předtím, než opustil auto. Druhou rukou ji rychle popadl kolem krku a strhnul ji dozadu na sebe tak, že její chodidla ztratila kontakt se zemí. Než jí byl na obličej přitisknut hadr s roztokem, jenom slabounce vykvikla.

Ihned však začala bojovat a nějak se jí podařilo jej kousnout do malíčku. Rukou mu projela tak ukrutná bolest, že si byl v první chvíli jistý, že mu prst zcela ukousla. Na kratičkou chvíli polevil sevření, aby se vymanil. To jí stačilo k tomu, aby se mu vykroutila z druhé ruky a dostala se zpátky na zem.

Okamžitě začala se vzlykotem utíkat nahoru po schodech. Dobře věděl, že ten pláč se během zlomku vteřiny promění v hlasitý křik. Bez pudu sebezáchovy skočil kupředu a se štěstím ji chytil za její sametově jemné lýtko. Jeho tělo dopadlo plnou vahou na schodiště. Náraz mu potloukl žebra, břicho i holeně a bylo štěstí, že si nevyrazil dech. Podařilo se mu ji však zachytit a strhnout zpátky. Žena zoufale vyjekla a poroučela se na schodiště také. Když její tvář dopadla na hranu schodu, ozvalo se křupnutí.

Její tělo okamžitě ochablo, zatímco se on pokoušel dát dohromady to své, aby se mohl podívat, co se stalo. Zdálo se, že spadla na schody tak nešťastně, že se přitom udeřila plnou silou do spánku. Kupodivu tam nebyla žádná krev, ale i v tom mizerném světle si mohl být jistý, že se to brzy změní.

Rychle strčil hadr zpátky do kapsy, aby zjistil, že se mu do prstu zakousla pořádně hluboko. Nebyl však čas se tím zaobírat. Popadl ji a zvedl do náručí, aby zjistil, že je její tělo poddajné jako guma. Byla zcela v bezvědomí.

Musel rychle zabránit, aby tu zůstaly nějaké stopy. Naklonil její hlavu tak, aby směřovala zraněným spánkem vzhůru a potom ji, s jednou rukou omotanou kolem hrudi, vlekl po schodech dolů. Její nohy přitom bezvládně poskakovaly ze schodu na schod. V druhé ruce opět sevřel telefon pro případ, že by na těch zhruba patnácti stopách, které je dělily od bezpečí jeho auta, někoho potkali. Pro případ, že by k tomu došlo, si připravil vysvětlení: Nevím, co vám mám povídat. Je opilá – na mol. Myslím, že je nejlepší, když ji odvezu zpátky do jejího domu.

Pozdní noční čas však nevyžadoval ani tu trochu herectví, na kterou se chystal. Schodiště i parkoviště byly zcela liduprázdné. Bez jakýchkoliv komplikací se dostal do auta a nikoho přitom ani nezahlédl.

Okamžitě nastartoval, rychle vyrazil pryč a potom na východ.

O deset minut později sebou její hlava škubla a lehce narazila na opěrku sedadla spolujezdce. Žena něco nesrozumitelně zamumlala.

Konejšivě ji poplácal po zápěstí.

„To je dobrý,“ řekl. „Všechno bude v pořádku.“

KAPITOLA DEVÁTÁ

Mackenzie pročítala finální verzi hlášení o Clivu Traylorovi a přemýšlela, v čem se mohla splést, když tu do její kanceláře vstoupil Porter. Zdálo se, že je pořád trochu rozladěný kvůli událostem z rána. Mackenzie věděla, že si byl jistý, že je Traylor jejich člověk, a teď nedokázal skousnout, že se mýlil. Na jeho vznětlivou náturu si však zvykla již dávno.

„Nancy říkala, že jste mě hledala,“ řekl porter.

„Ano,“ odpověděla. „Myslím, že bychom měli zajet do toho strip klubu, kde Hailey Lizbrooková pracovala.“

„Proč?“

„Promluvit si s jejím šéfem.“

„Už jsme s ním mluvili po telefonu,“ namítl Porter.

„Ne, vy jste s ním mluvil po telefonu,“ zdůraznila. „Po dobu celých tří minut, jestli mohu dodat.“

Porter pomalu přikývnul, vstoupil do kanceláře a zavřel za sebou dveře. „Podívejte se,“ řekl, „dneska ráno jsem se s Traylorem zmýlil. A vy jste na mě s jeho skolením udělala obrovský dojem. Teď je mi jasné, že jsem vám neprojevoval respekt, který si zasloužíte. To ale pořád neznamená, že si na mě můžete vyskakovat.“

„Já si na vás nevyskakuji,“ řekla Mackenzie. „Jenom se snažím zdůraznit, že v případu, kde nemáme momentálně na stole vůbec nic, je vhodné pokusit se vymáčknout maximum ze všech možností, které máme.“

„A vy si myslíte, že majitel strip klubu může být náš vrah?“

Nejspíše ne,“ řekla Mackenzie. „Ale myslím si, že stojí za námahu se za ním podívat a zjistit, jestli nás třeba nedokáže dovést někam dál. Navíc, viděl jste jeho trestní rejstřík?“

„Ne,“ připustil Porter. Jeho tvář přitom prozrazovala, že to přiznává značně neochotně.

„Má za sebou dlouhou historii domácího násilí a před šesti lety pro něj pracovala údajně sedmnáctiletá dívka. Později vypovídala, že tu práci získala jenom díky tomu, že mu poskytla sexuální služby. Případ byl však odložen, protože dívka neměla žádné doklady a nebylo možné ověřit její skutečný věk.“

Porter si povzdechl. „Whiteová, víte, kdy jsem naposledy vkročil do strip klubu?“

„Myslím, že to raději nechci vědět,“ odtušila Mackenzie a sama si nebyla jistá, jestli ji nešálí zrak, když se na ni usmál.

„Je to už hodně dlouho,“ řekl a přimhouřil trochu oči.

„Inu, toto je pracovní návštěva, ne zábava.“

Porter se znovu usmál. „Až budete v mém věku, zjistíte, že se hranice mezitím občas stírá. Ale teď už pojďme. No tak. Myslím, že se strip kluby za poslední třicet let příliš nezměnily.“

*

Mackenzie viděla strip kluby pouze ve filmech a, i když se neodvažovala o tom Porterovi povědět, nevěděla, co od té návštěvy čekat. Když vešli dovnitř, bylo kolem šesti hodin večer a parkoviště se začínalo plnit muži, přicházejícími ze svých zaměstnání. Někteří z nich věnovali Mackenzie více pozornosti, než by si byla sama žádala. Ta společně s Porterem prošla recepcí do baru.

Mackenzie si to místo pokoušela prohlédnout co nejlépe. Bylo tam jenom slabé světlo, jakýsi uměle vytvořený neustálý soumrak. Hudba však byla o to hlasitější. Na pódiu, stylizovaném podle jména klubu jako přistávací plocha, tančily dvě dívky. Každá z jedné strany tyče. S jenom maličkým kouskem spodního prádla na sobě, se pokoušely o svůdný tanec na píseň Roba Zombieho.

„Takže,“ řekla Mackenzie, zatímco čekali na barmana, „změnily se kluby za tu dobu?“

„Až na tu muziku, ani trochu,“ odpověděl Porter. „Tahle je příšerná.“

Musela mu přidat body za to, že se nedíval na pódium. Porter byl ve svých pětapadesáti letech ženatý muž. Způsob, jak se usilovně soustředil na láhve s alkoholem, vyrovnané za barem, aby se místo toho nemusel dívat na polonahé tanečnice, zasluhoval obdiv. Vlastně bylo překvapující zjistit, že Porter respektuje svoji ženu až tak, že se ani nepodívá. Mackenzie byla ráda, že v něm v tomto zmýlila.

Když k nim konečně přišel barman, jeho tvář se téměř okamžitě protáhla. I když na sobě neměli policejní uniformy, jejich vzezření neumožňovalo pochybovat o tom, že jsou tu služebně – a nejspíše to nebude příjemná záležitost.

„Můžu vám pomoct?“ zeptal se barman.

Můžu vám pomoct? Pomyslela si Mackenzie. Nezeptal se, co si dáme k pití. Zeptal se, s čím by nám mohl pomoci. To znamená, že tu už lidi jako my vídal. Majitel právě promáchl první nadhoz.

„Rádi bychom si promluvili s panem Averym, prosím,“ řekl Porter. „A já si dám kolu s rumem.“

„Nemá teď čas,“ odpověděl barman.

„Jsem si jistý, že nemá,“ řekl Porter klidně. „Ale my s ní potřebujeme mluvit.“ S tím pomalu sáhnul do náprsní kapsy pro odznak, ukázal jej barmanovi a zase jej vrátil zpátky. Celý ten pohyb byl tak plynulý a milionkrát zopakovaný, že působil takřka umělecky. „Buď s námi bude mluvit, anebo zavolám na pár míst a uděláme ten rozhovor o poznání oficiálnější. Rozhodnutí je na něm.“

„Vteřinku,“ změnil barman tón a rychle obešel bar a prošel dvojitými dveřmi, které Mackenzie nápadně připomněly saloonové lítačky z laciných westernů.

Podívala se zpátky na pódium, kde teď už byla jenom jediná žena a tančila Van Halenův song „Running with the Devil“. Něco na způsobu, jakým se pohybovala, přimělo Mackenzie přemýšlet o tom, zda striptérky a jim podobné profese zcela postrádají důstojnost, a tudíž jim nic nebrání v tom se takto předvádět, anebo jsou prostě jenom tak sebevědomé. V každém případě si byla jistá, že by nikdy ničeho podobného nebyla schopna. I když byla sebevědomá v mnoha věcech, ohledně svého vlastního těla nijak pevná v kramflících nebyla, přestože se jí tu a tam od lidí dostávalo komplimentů.

„Vypadáš, že jsi trochu zabloudila,“ řekl někdo vedle ní.

Podívala se doprava a spatřila přicházejícího muže. Vypadal asi tak na třicet a zhruba tři nebo čtyři piva. Třpyt v jeho očích mírnou opilost jasně potvrzoval.

„Mám pro to důvod,“ odpověděla Mackenzie.

„Jen povídám,“ pokračoval. „V podobných podnicích se člověk málokdy setká se ženami. A pokud tu už jsou, přijdou většinou s manželem nebo přítelem. A na to vy dva zrovna nevypadáte.“

S poslední větou ukázal prstem na Portera.

Mackenzie zaslechla, jak Porterovi uniklo slabé uchechtnutí. Nevěděla, co jí štve více: fakt, že si ten muž už vedle ní dokonce i přisedl, anebo na druhé straně sedící Porter, který si užíval každičkou vteřinu.

„My dva spolu,“ řekla Mackenzie. „pracujeme.“

„Ah, a sem jste přišli na skleničku po práci?“ zeptal se a začal se naklánět blíže – dost blízko na to, aby Mackenzie poznala, že to pivo byla ve skutečnosti tequila. „Proč mě nenecháš, abych ti taky jednu koupil?“

„Podívej se,“ řekla Mackenzie, ale stále o něj nezavadila pohledem. „Nemám zájem. Takže se můžeš přesunout k další oběti.“

Muž se k ní naklonil ještě blíže a chvíli na ni jenom zíral. „Nemusíš bejt tak protivná.“

Konečně se na něj podívala, a když mu pohlédla do očí, něco ve výrazu jeho tváře se změnilo. Určitě dobře chápal, že nemá zájem, ale měl už příliš alkoholu na to, aby se dokázal ovládat. Dokonce jí položil ruku na rameno a usmál se. „Omlouvám se,“ řekl. „Co jsem chtěl říct, bylo, ne, vlastně jsem to takhle chtěl říct. Nemusíš bejt tak protivná—„

„Dej tu ruku pryč,“ řekla jemně. „Poslední varování.“

„Ty nemáš ráda dotyk mužskýho?“ rozesmál se. Jeho ruka sjela po její paži a teď už ji spíše svírala, než dotýkala se. „Tak proto jsi tady, aby ses podívala na nahatý holky, co?“

Mackenziina ruka vyletěla bleskovou rychlostí vzhůru. Ten opilec si ani nestačil uvědomit, co se to s ním děje, když tu najednou dostal předloktím do krku a poroučel se na podlahu. To způsobilo dostatečný hluk na to, aby se nejbližší muž z ostrahy přišel podívat, co se to děje.

Porter byl okamžitě na nohou. Postavil se mezi něj a Mackenzie. Znovu vytáhl svůj odznak a k Mackenziině překvapení se mnohem většímu vyhazovači přímo postavil. „Brzdi, chlapáku,“ řekl a strčil mu odznak před obličej. „A pokud se chceš vyhnout tomu, aby během tvojí dnešní směny byl někdo zatčen, tak ti doporučuju vzít tohohle ožralu za flígr a vyhodit ho ven.“

Vyhazovačův pohled přeskočil z Portera na muže ležícího na podlaze. Stále se mu ještě pořádně nepodařilo popadnout dech. Vyhazovač však poměrně rychle pochopil, jaké karty jsou tu rozdány a která strana drží ty lepší. Přikývl. „Jasná věc,“ řekl a vytáhl opilce na nohy.

Mackenzie s Porterem se dívali, jak muže odvádí ke dveřím. Porter šťouchnul do Mackenzie loktem a zasmál se. „Vy jste prostě plná překvapení.“

Jenom pokrčila rameny. Když se znovu usadili na svoje barové židle, vrátil se i barman. Spolu s ním přišel další muž a na Mackenzie s Porterem se díval jako na toulavé psy, kterým se nedá ani trochu důvěřovat.

„Mohli byste mi povědět, co se to tu dělo?“ zeptal se.

„Vy jste pan William Avery?“ zeptal se Porter.

„To jsem.“

„Takže, pane Avery,“ řekla Mackenzie, „vaši hosté by si měli dávat lepší pozor na pusu, ruce a celkově svoje chování.“

„O co vám jde?“ ptal se Avery dál.

„Je tu někde místo, kde bychom si mohli promluvit v soukromí?“ zeptal se Porter.

„Ne. Tady to stačí. Tohle je nejrušnější část dne. Potřebuju tady být a pomáhat na baru.“

„To byste měl,“ reagoval Porter. „Před pěti minutami jsem si objednal kolu s rumem a pořád jsem ještě na suchu.“

Barman se zamračil a začal se věnovat lahvím za svými zády. Avery se mezitím naklonil přes bar a řekl: „Pokud se tohle týká Hailey Lizbrookové, už jsem vašim policejním kamarádům řekl všechno, co jsem o ní věděl.“

„Ale neřekl jste to mně,“ odtušila Mackenzie.

„No a?“

„No a já k vyšetřování přistupuji z trochu jiného úhlu, než ostatní, a ten případ je náš,“ odpověděla a bradou naznačila směrem k Porterovi. „Takže máme ještě další otázky, na které bychom potřebovali odpovědi.“

„A když vám je nedám?“

„Pokud nám je nedáte,“ odpověděla Mackenzie, „Tak se na další půjdu zeptat ženy jménem Colby Barrow. Zní vám to jméno povědomě? Mám důvod věřit, že jí bylo sedmnáct, když tu začala pracovat, je to tak? Tu práci tehdy získala díky tomu, že vám poskytla orální sex, že? Případ je promlčený, já vím. Přesto si však říkám, jestli by mi nedokázala o vašich praktikách říct i něco dalšího o tom, co se vám podařilo zamést pod koberec. Možná by i věděla, proč je vám očividně úplně jedno, že jedna z vašich tanečnic byla před třemi dny zabita.“

Avery vypadal, že jí každou chvíli vrazí facku a Mackenzie si skoro přála, aby to zkusil. Za posledních pár let se setkala až s příliš mnoho muži jako byl on – muži, kteří se o ženy nezajímali až do chvíle, kdy zhasla světla a jim se zachtělo sexu nebo si do něčeho praštit. Dívala se mu zpříma do očí, aby si uvědomil, že je mnohem více, než jenom boxovacím pytlem.

„Proč to chcete vědět?“ zeptal se.

Než stačila odpovědět, barman konečně donesl Porterovi jeho pití. Ten si jemně usrkl a mile se na barmana i Averyho usmál.

„Měla Hailey muže, kteří se obvykle shlukovali kolem ní?“ zeptala se Mackenzie. „Měla stálé diváky?“

„Jednoho nebo dva,“ odpověděl Avery.

„Znáte jejich jména?“ vložil se do řeči Porter.

„Ne. Nezajímám se o chlapy, kteří sem chodí. Jsou to stejní chlapi, jako všichni ostatní, víte?“

„Pokud by na tom ale záleželo,“ nenechala se Mackenzie jen tak odradit, „myslíte si, že by některé z vašich tanečnic mohly jejich jména znát?“

„O tom pochybuju,“ řekl Avery. „A řekněme si to na rovinu: většina holek se ptá na mužovo jméno jenom proto, že se chtějí zalíbit. Jinak jsou jim ale naprosto ukradení. Jenom se pokoušejí dostat lepší spropitné.“

„Byla Hailey dobrou zaměstnankyní?“ pokračovala Mackenzie.

„Ano, to teda byla. Vždycky byla ochotná pracovat extra směny. Svoje dva kluky opravdu milovala, víte?“

„Ano, mluvili jsme s nimi,“ odpověděla.

Avery si povzdychl a podíval se na pódium. „Podívejte se, jestli si chcete promluvit s kteroukoliv z holek a myslíte si, že vám to pomůže vyřešit Haileyinu smrt, tak klidně do toho. Nemůžu vám to ale dovolit tady a teď. Byly by rozrušené a mně by váznul byznys. Můžu vám ale dát seznam s jejich jmény a telefonními čísly, pokud to vážně potřebujete.“

Mackenzie se nad tím na chviličku zamyslela, ale potom zakroutila hlavou. „Ne, nemyslím si, že to bude nutné. Díky za váš čas.“

S tím vstala a poklepala Porterovi na rameno. „Tady jsme hotoví.“

„Já ještě ne,“ odpověděl. „Ještě jsem si nedopil svoje pití.“

Mackenzie už se s ním chtěla pustit do křížku, když tu mu zazvonil telefon. Zvedl jej a prstem druhé ruky si zakryl ucho, aby jej příliš hlasitý song od Skrillex nerušil. Většinu času jenom poslouchal, mluvil minimálně a několikrát pokýval hlavou. Když zavěsil, uchopil sklenici, celou ji na ex vypil a podal Mackenzie klíče od auta.

„Co se děje?“ zeptala se.

„Teď už hotový jsem,“ odpověděl a jeho tvář byla najednou jaksi zaražená. „Stala se další vražda.

KAPITOLA DESÁTÁ

Zpáteční cesta ze strip klubu jim trvala něco málo přes dvě hodiny. Na ubíhající krajinu cestou padal soumrak, stejně jako na Mackenzie deprese. Když se blížili na místo, byla už tma. Sjeli z dálnice na úzkou rozbitou okresku, aby nakonec opustili i ji a pokračovali po prašné polní cestě vedoucí na velkou otevřenou pláň. Čím blíže byli, tím temnější byla Mackenziina nálada.

Kužely světlometů se odrážely od hrbolaté cesty, podél níž se pomalu ze tmy vynořovaly četné siluety policejních automobilů. Pár z nich stálo zaparkováno mimo cestu na poli a svými světly osvětlovalo hrůzný, ale zároveň již povědomý výjev.

I když se Mackenzie snažila ze všech sil, stejně nedokázala neuhnout pohledem.

„Panebože,“ řekl Porter.

Mackenzie zaparkovala a od teď už se snažila nespustit z místa činu oči. Oční kontakt udržovala dokonce, i když vystupovala z auta. Byla tu vysoká tráva, mnohdy až po kolena. Policisté, kteří tu již několik hodin pracovali, však již stačili vyšlapat pěšinu. Bylo jich tam tolik, že Mackenzie okamžitě pojala obavy, že některé stopy budou ztraceny.

Podívala se vzhůru a zhluboka se nadechla. Byla to další žena, podle spodního prádla striptérka, a byla přivázána k zhruba osm stop vysokému kůlu. Tentokrát se Mackenzie při pohledu na takto uvázanou ženu neubránila vzpomínce na svou sestru. Steph tu profesi totiž dříve také dělala. Mackenzie si nebyla jistá, co dělá přímo teď, ale představit si ji uvázanou k podobnému kůlu, bylo i tak až příliš snadné.

Když se přiblížila k tělu oběti, zběžně pohledem přehlédla celé místo činu a napočítala sedm policistů. Další dva stáli stranou a mluvili s nějakými dvěma mladými lidmi. Na druhou stranu a kousek opodál od kůlu se zavražděnou stál Nelson a s někým hovořil po telefonu. Jakmile je však spatřil, ukončil hovor a zamával na ně.

„Odhalili jste v tom klubu něco?“ zeptal se.

„Ne, pane,“ odpověděla Mackenzie. „Jsem přesvědčená, že Avery je čistý. Nabídl nám jména a telefony všech jeho zaměstnanců, ale nemyslím si, že budeme jeho pomoc potřebovat.“

„Něčí pomoc ale rozhodně potřebujeme,“ řekl Nelson a podíval se směrem ke kůlu. Vypadal, že bojuje s nevolností.

Mackenzie se přiblížila k tělu a okamžitě viděla, že tohle je v horším stavu, než tělo Hailey Lizbrookové. Pro začátek si všimla velké podlitiny na velké části ženiny levé tváře. Kolem ucha se táhl povlak zaschlé krve. Rány na zádech se zdály způsobené stejnou zbraní, jako ty předchozí. Tentokrát byly však vedeny větší silou.

„Kdo objevil tělo?“ zeptal se Porter.

„Ty dvě děcka támhle,“ řekl Nelson a nedbale ukázal rukou k místu, kde policisté stále ještě vyslýchali dva nezletilé. „Přiznali se, že sem přišli, aby tu měli soukromí pro sebe a taky si zakouřit trávu. Prý to tak dělávají už zhruba měsíc. Tentokrát však objevili toto.“

“Podobný typ těla jako u Hailey Lizbrookové,“ přemýšlela Mackenzie nahlas. „Myslím, že můžeme předpokládat stejnou, či podobnou profesi.“

„Potřebuji odpovědi, vy dva,“ řekl Nelson. „A potřebuji je hned.“

„Snažíme se, pane,“ odpověděl Porter. „Whiteová se může rozkrájet a—“

„Já potřebuju výsledky,“ reagoval Nelson téměř rozzlobeně. „Whiteová, tentokrát budu vděčný klidně i za cokoliv mimo běžnou logiku.“

„Můžu si půjčit baterku?“ zeptala se.

Nelson sáhnul do kapsy svého pláště a vytáhnul malou kapesní svítilnu, kterou jí skoro radostně hodil. Mackenzie nástroj zachytila, rozsvítila a začala ohledávat místo činu. Snažila se přitom neposlouchat Nelsonův nervózní rozhovor s Porterem. Jen ať si na něm vypustí trochu páry.

Okolní svět se pro ni pro tu chvíli rozplynul a ona začala s precizností sobě vlastní zkoumat místo činu v naději, že objeví cokoliv užitečného. Několik stop odhalila téměř okamžitě. Uvědomila si například, že Nelson a ostatní policisté vyšlapali v trávě stezku, kterou potom chodili, aby nepošlapali místo činu více, než bylo nutné. Mimo tuto pěšinu a místa, kde zaparkovali svá auta, tu však ještě bylo pár dalších, kde byla tráva rovněž pošlapaná. Nejspíše to udělal vrah.

Ukročila opatrně mimo vyšlapanou stezku a obkroužila kuželem světla okolní trávu. V mysli si poznamenala závěry, ke kterým tím došla, podívala se znovu směrem ke dvěma vyslýchaným mladým lidem a potom se vrátila ke kůlu. Pozorně si prohlédla tělo a nabyla jistoty, že, stejně jako tělo Hailey Lizbrookové, ani toto neponese žádné známky sexuálního napadení.

Přemýšlela, jaký význam může mít to opakované používání kůlu. Zdálo se, že je pro vraha důležitý. Na chvilku si zkoušela představovat, jak vrah klade ruce na dřevěný kůl a vydává se do práce.

Táhne jej za sebou skoro pyšně, dokonce jej možná nese na zádech. Zabíjení vždycky předchází fyzická práce. Musí se potýkat s váhou kůlu a donést jej na místo, kde to hodlá provést. Musí pro něj vykopat díru a usadit jej – je to uspokojivá práce v potu tváře. Připravuje místo na vraždu. Ta příprava mu dává stejnou míru potěšení, jako vražda samotná.

„O čem přemýšlíte, Whiteová?“ zeptal se Nelson, který sledoval, jak Mackenzie krouží kolem těla.

Skoro sebou trhla, jak jí jeho otázka přerušila tok myšlenek. Když si uvědomila, jak snadno do toho zabředla, zamrazilo ji v zátylku.

„Snadná stopa je támhle. Můžete vidět, že tamtudy táhnul kůl od cesty až sem,“ řekla. „To znamená, že ten kus dřeva tu původně nebyl. Přinesl jej sem. Z toho můžeme vyvodit, že řídí buď pickup nebo dodávku.“

„K tomu jsem došel také,“ odpověděl Nelson. „Něco dalšího?“

„Je těžké být si v noci jistá,“ řekla Mackenzie, „ale myslím si, že vrah svoji oběť do něčeho zabalil, než ji dovlekl sem.“

„Proč?“

„Na trávě nevidím žádnou krev, ale některé rány – především kolem zadku – jsou i teď pořád ještě docela vlhké.“

Zatímco o tom Nelson přemýšlel, Mackenzie poklekla u kůlu a rukou od něj odhrnula pár stébel trávy. Druhou rukou si posvítila na odhalenou základnu kůlu.

Když spatřila čísla: N511/J202, rozbušilo se jí srdce.

Používá nůž nebo dláto a dává si záležet na tom, aby vytesaný nápis byl čitelný. Tyhle nápisy jsou pro něj důležité a nejenom to, on si přeje, aby byly odhaleny. Ať už to dělá vědomě nebo podvědomě, ten člověk si přeje, aby někdo pochopil, proč tohle dělá. Potřebuje obecenstvo. Někoho, kdo jeho motivy bude chápat.

„Šéfe?“ řekla.

„Ano, Whiteová?“

„Mám tu zase ta čísla.“

„Doprdele,“ okomentoval to Nelson, když si vedle ní poklekl. Zhluboka si povzdechl. „Napadá vás, co by to mohlo znamenat?“

„Ani trochu, pane.“

„Dobrá,“ řekl Nelson. Ruce měl přitom opřené v bok a v jeho pohledu bylo možno číst porážku. „Takže máme sice pár dalších stop, ale nic, co by nám pomohlo trochu zúžit pátrání. Muž, který řídí náklaďák nebo dodávku a má přístup ke dřevěným kůlům a—“

„Počkejte,“ Přerušila jej Mackenzie. „Právě jste na něco kápnul.“

Vrátila se zpátky ke kůlu a zadívala se na místo, kde k němu byla přivázána ženina zápěstí.

„Co tam máte?“ zeptal se Porter a spěchal k nim.

„Umíte vázat uzly?“ zeptala se Mackenzie.

„Ani ne.“

„Já ano,“ řekl Nelson. „Co jste našla?“

„Jsem si jistá, že je to ten samý uzel, který použil na Hailey Lizbrookovou.“

„A co to znamená?“ zeptal se Porter.

„Je docela neobvyklý,“ pokračovala Mackenzie. „Dokážete uvázat takovýhle uzel? Já teda ne.“

Porter si uzel znovu prohlédl a vypadal zaskočeně.

„Jsem si jistý, že je to námořnický uzel,“ zhodnotil to Nelson.

„Taky bych řekla,“ souhlasila Mackenzie. „A i když je to možná trošku vachrlaté, předpokládala bych, že se náš vrah motá kolem lodí. Možná, že žije někde na pobřeží, anebo tam žil v minulosti.“

„Řídí náklaďák nebo dodávku, možná žije u vody a má psychické problémy,“ řekl Nelson. „Pořád nic moc, ale je to lepší, než co jsme na něj měli včera.“

„A kvůli ritualistickému vzhledu obou vražd,“ doplnila Mackenzie, „a krátké době mezi nimi, můžeme usuzovat, že to brzy provede zase.“

Vážně se na Nelsona podívala.

„Se vší úctou, pane, myslím, že bychom měli zavolat FBI.“

Zamračil se.

„Whiteová, už jenom jejich příjezd nás zpomalí. Budeme mít na krku další dvě mrtvoly, než sem vůbec někoho pošlou.“

„Myslím, že to stojí za zkoušku,“ řekla. „Tohle už nám přerůstá přes hlavu.“

Nerada si to přiznávala, ale pohled do Nelsonovy tváře jí prozradil, že s ní souhlasí. Pokýval hlavou a zadíval se zpátky na tělo zavražděné. „Zavolám jim,“ řekl po chvíli.

Tu se najednou odněkud za nimi ozvalo velmi jadrné zaklení jednoho z policistů. Všichni se ohlédli, aby zjistili, co se děje, když tu spatřili kužely dvou světel poskakujících po polní cestě, vedoucí k nim.

„Kdo to sakra je?“ zeptal se Nelson. „Nikdo o tomhle ještě neví a—“

„Novináři,“ řekl policista, který před chvílí zaklel.

„Jak?“ nechápal Nelson. „Sakra, kdo těm parchantům pořád donáší informace?“

Místo činu bylo najednou plné aktivity. Nelson dělal všechno možné, aby se připravil na příchod novinářů. Byl rozzuřený do běla. Mackenzie se rychle snažila pořídit co nejvíce fotografií. Fotila pošlapanou trávu, uzel na kůlu a čísla na jeho spodní části.

„Whiteová, Portere, vypadněte odsud a zpátky na stanici,“ řekl Nelson.

„Ale, pane,“ protestovala Mackenzie, „pořád ještě musíme—“

„Udělejte, co vám říkám,“ zarazil ji Nelson. „Vy dva jste v tomhle případu v čele vyšetřování, a pokud to ti čmuchalové zjistí, tak je budete mít nalepený na zadku pořád a jenom vás to zpomalí. Padejte odsud.“

Měl naprostou pravdu a Mackenzie jej ihned poslechla. Když už se otočila, aby se s Porterem vrátila k autu, tu ji však napadlo něco dalšího. Ohlédla se za Nelsonem: „Pane, myslím, že bychom měli nechat prověřit dřevo na tomto i tom předešlém kůlu. Získat vzorek a poslat jej na analýzu. Možná, že nás typ dřeva k něčemu dovede.“

„Dobrý nápad, Whiteová,“ odpověděl šéf. „Ale teď už pohněte zadkem.“

Mackenzie přidala do kroku, když spatřila, jak se za prvními světly objevily další dva páry. První pár patřil dodávce, jež měla na boku napsáno WSQT. Brzy zaparkovala poblíž policejních aut a okamžitě se z ní začali rojit reportéři a kameramani. Mackenzie napadlo přirovnání k supům, kroužícím nad čerstvou mršinou.

Když se dostali k autu a ona se opět chystala usednout za volant, začal jeden z novinářů fotografovat všechno kolem. V jednu chvíli byl jeho fotoaparát namířen přímo na její tvář. Rychle sklonila hlavu, nasedla a nastartovala motor. Tři policisté s Nelsonem v čele se v té chvíli už hnali novináře odehnat, ale ten jeden se nedal a fotografoval dál.

Když vyrazili na cestu, Mackenzie věděla, že je příliš pozdě.

Zítra ráno bude její fotka na titulní straně všech novin.

KAPITOLA JEDENÁCTÁ

Ukázalo se, že se Nelson ohledně FBI mýlil. Mackenzie obdržela už v 6:35 ráno telefonát, aby jela na letiště a vyzvedla tam agenta, jenž se k nim měl přidat. Musela si pospíšit, protože plánovaný přílet byl už v 8:05. Navíc byla v rozpacích z toho, že musí udělat první dojem, aniž by měla aspoň chvilku na to si upravit vlasy.

Když však později seděla na nepohodlné letištní sedačce a čekala u příletové brány, její vlasy byly to poslední, co ji trápilo. Dlouhými doušky do sebe lila kávu v naději, že se jí tím podaří přenést přes fakt, že svému tělu dopřála méně než pět hodin spánku. Ta káva byla toho rána už třetí a hrozilo, že Mackenzie bude roztěkaná, pokud nezpomalí. Jenže únavu a nepozornost si mohla dovolit ještě méně.

Zatímco čekala, až agent vystoupí z letadla, znovu si v hlavě přehrávala všechna fakta, včetně té řezničiny z předešlého večera. Snad jim FBI pomůže vnést do toho případu nějaké světlo.

Nelson jí poslal email s jeho dokumenty. V rychlosti si je pročetla, zatímco spěšně snídala banán a misku ovesné kaše. Díky tomu jej poznala okamžitě, jakmile vstoupil do příletové haly. Jared Ellington, třicet jedna let, diplom z Georgetownu a kariéra, která obsahovala i protiteroristický výcvik. Jeho černé vlasy byly uhlazeny dozadu stejně, jako na jeho fotografii a typický černý oblek vypovídal o člověku, kdo přicestoval pracovně.

Mackenzie vstala a šla se s ním pozdravit. Znovu se přitom musela v myšlenkách vrátit ke svým neupraveným vlasům. Z toho nečekaného ranního shonu byla úplně rozhozená. Ba co více, nechápala sebe samu, protože jí nikdy na vzhledu příliš nezáleželo a na první dojem také nevěřila. Proč to ale teď bylo jinak?

Možná proto, že byl z FBI, ke které Mackenzie chovala hlubokou úctu. Nebo to možná bylo tím, že se jí prostě líbil. Zlobila se za to na sebe. Nejenom kvůli Zackovi, ale také kvůli brutální povaze práce, kterou spolu budou dělat.

„Agente Ellingtone,” řekla co nejprofesionálnějším tónem a podala mu ruku. „Já jsem Mackenzie Whiteová, jeden z detektivů přidělených k případu.”

„Rád vás poznávam,” řekl Ellington. „Váš šéf mi pověděl, že jste ve skutečnosti vedoucí detektiv vyšetřování. Je to pravda?”

Mackenzie se pokusila nevypadat šokovaně a přikývla.

„Správně,” řekla. „Nezlobte se, já vím, že jste právě vystoupil z letadla, ale musíme si pospíšit na stanici.”

„Beze všeho,” odpověděl. „Veďte mne.”

Prošli spolu letištní halou zpátky k parkovišti. Během chůze nemluvili, což Mackenzie poskytlo dostatek času si jej blíže prohlédnout. Působil uvolněně, ne tak prkenně a důležitě, jako pár dalších z téže organizace, se kterými se v minulosti setkala. Zároveň však zůstával vážný a soustředěný. Napadlo ji, že je to asi nejprofesionálněji vyhlížející člověk, se kterým kdy pracovala.

Když se pokoušeli probojovat skrz ranní zácpu na příjezdovce k letišti, začal se Ellington probírat emaily a dokumenty na svém telefonu.

„Povězte mi, detektive Whiteová, „s jakým typem člověka si myslíte, že máme tu čest? Procházel jsem si poznámky, které mi náčelník Nelson poslal a zdá se, že odvádíte dobrou práci.”

„Díky,” odpověděla, a aby ten kompliment rychle zametla stranou, dodala, „A ohledně vraha, myslím si, že se tu dá vycházet od sexuality. Když to zvážíte, oběti nebyly sexuálně zneužity, ale zároveň byly svlečeny do spodního prádla. To indikuje, že jsou ty vraždy založené na jakési potřebě se pomstít, nejspíše ženě, která jej v minulosti zradila či zesměšnila. Myslím si, že by to mohl být muž, který se bojí sexu, anebo jej minimálně považuje za něco divného.”

„Vidím, že jste nevyloučili ani náboženský kontext, řekl Ellington.

„Ne, zatím ne. Způsob, jakým vystavuje oběti, je podobný ukřižování. Navíc, ženy, které zabíjí, jsou přesně typy, vzbuzující mužský chtíč. Zatím to nelze zavrhnout.”

Přikývnul a pokračoval v listování telefonem. Mackenzie, razíc si cestu ranní hustou dopravou, se na něj tu a tam podívala, a s každým pohledem se ujišťovala, že je opravdu pohledný. Na první pohled to nebylo patrné, ale bylo na něm cosi jemného a zároveň drsného. Určitě by nebyl hlavní postavou, ale pokud bychom uvážili celý tým superhrdinů, Ellington by se v něm rozhodně neztratil.

„Já vím, že tohle je trochu neslušné,” řekl po chvíli, „ale snažím se ujistit, že všechno dobře chápu. Jak jistě víte, byl jsem na tento případ přidělen před méně než šesti hodinami. Je toho hodně na tak krátkou chvíli.”

„Vůbec to není neslušné,” odpověděla Mackenzie. Líbilo se jí, že může sedět v autě s mužem a přitom nemít vzájemnou konzultaci plnou skrytých urážek a sexismu. „Můžu se zeptal jaké jsou vaše počátěcní představy o vrahově osobnosti?”

„Moje největší současná otázka je, proč vůbec ty těla vystavuje,” odpověděl Ellington. „Nutí mě to myslet si, že ty vraždy nejsou jenom nějaká osobní vendeta. On chce, aby lidé viděli, co dělá. Chce, aby se z těch žen stala událost, což mě vede k domnění, že je hrdý na to, co dělá. Pokud v těch úvahách zajdu ještě dále, myslím si, že má možná dokonce pocit, že dělá pro svět něco užitečného.”

Když se blížili k policejní stanici, Mackenzie už měla vysloveně dobrou náladu. Ellington byl naprostý opak Portera a navíc se zdálo, že chápal spoustu detailů kolem případu tak, jako ona sama. Už si ani nepamatovala, kdy naposled mohla svobodně povědět svoje názory některému spolupracovníkovi, aniž se na ni potom snesla kritika a zesměšňování. Už během té krátké jízdy se ujistila, že s Ellingtonem bude snadné mluvit a že si ten člověk navíc umí vážit názorů ostatních. Fakt, že se na něj dobře dívalo, to celé jenom vylepšoval.

„Myslím, že jste na správné stopě,” řekl Ellington. „Mezi námi, myslím si, že toho chlápka můžeme dostat. Vezmeme-li ty uzly, fakt, že řídí dodávku nebo pickup, a to, že pokaždé používá stejnou zbraň, dostáváme už docela hodně stop. Těším se na vzájemnou spolupráci, detektive Whiteová.”

„Nápodobně,” odpověděla a znovu se po očku podívala, jak pokračuje v pročítání emailů v telefonu.”

Její dobrá nálada ještě rostla; najednou měla motivaci, jakou v práci necítila už velmi dlouho.  Cítila se osvěžená, inspirovaná—a také měla pocit, že se její život brzy změní.

*

Zhruba o hodinu později byla Mackenzie tvrdě vrácena zpět do reality, když se dívala na agenta Jareda Ellingtona, jak stojí před celou policejní zasedačkou, která měla ze všeho nejvíce pocit, že žádnou pomoc nepotřebuje. Pár z nich si dělalo poznámky, ale přesto bylo ve vzduchu cítit napětí. Nelson, jenž seděl poblíž čela stolu, vypadal nervózně a roztěkaně. Byl to on, kdo oficiálně povolal FBI a teď se zdálo, že si není jistý, zda to bylo správné rozhodnutí.

Ellington mezitím dělal, co bylo v jeho silách, aby si udržel nad zasedací místností kontrolu. Ve zkratce procházel stejnými tématy, která s Mackenzie probírali po cestě z letiště—že hledaný má nejspíše jistou averzi k sexu, a také je, podle všeho, na své vraždy hrdý. Dále prošel všechny stopy, které se doposud podařilo shromáždit, a zhodnotil jejich význam. Teprve, když se dostal k přezkoumání dřeva, ze kterého byly kůly vyrobeny, se mu od zasedacího stolu dostalo nějaké reakce.”

„Ohledně těch vzorků dřeva,” řekl Nelson, „výsledky by měly být během několika hodin.”

„K čemu nám ale budou dobré?” zeptal se Porter.

Nelson se podíval na Mackenzie a kývnul na srozuměnou, že na otázku může odpovědět sama. „Na základě výsledků můžeme oslovit místní truhlářské společnosti a pokusit se zjistit, jestli si u nich někdo v poslední době objednal tenhle typ kůlů.”

„To bude hodně široký záběr,” poznamenal jeden ze starších policistů.

„To bude,” vložil se do toho okamžitě Ellington. „Ale i velký záběr je lepší, než žádný. A aby nedošlo k omylu, nejsem tu proto, abych převzal nad celým případem vedení. Jsem zde jenom jako spojka a člověk, který zajistí, že máte ve vyšetřování přístup ke všem zdrojům, které FBI nabízí. To zahrnuje vyšetřování, lidské síly a cokoliv dalšího, co nám pomůže dostat toho člověka pod zámek. Já tu budu pouze dočasně—nejspíše tak třicet šest nebo maximálně čtyřicet osm hodin—a potom zase odjedu. Tohle je vaše šou, přátelé. Já jsem jenom externí výpomoc.”

„Takže, kde máme začít?” zeptal se jiný policista.

„Po skončení tohoto briefingu vás, společně s náčelníkem Nelsonem, rozdělíme do týmů,” odpověděl Ellington. „Budeme potřebovat pár lidí, kteří vyslechnou spolupracovníky Hailey Lizbrookové a, pokud jsem dobře slyšel, budeme mít brzy výsledky pitvy zavražděné ze včerejší noci. Jakmile zjistíme její identitu, půjdou další z vás za členy její rodiny a pokusí se z nich dostat maximum informací. Také budeme potřebovat někoho, kdo prověří místní pily a truhlářské firmy, jakmile budou analýzy toho dřeva.”

I teď Mackenzie viděla, jak se většina kolegů kolem stolu napnula. Nemohla uvěřit tomu, že jsou tak pyšní (nebo možná líní), aby přijímali přímé rozkazy od někoho, koho dobře neznají, i když stál v pomyslném potravním řetězci vysoko nad nimi. Často to viděla sama na sobě. Podobně se k ní chovali už od chvíle, co sem nastoupila.

„To je prozatím vše,” zakončil Ellington. „Má někdo otázky?”

„Nikdo samozřejmě ani nemukl. Jediný, kdo se pohnul, byl Nelson, který vstal a přidal se Ellingtonovi v čele stolu.

„Agent Ellington bude pracovat s detektivem Whiteovou, takže pokud s ním budete chtít mluvit, najdete jej u ní v kanceláři. Já vím, že tohle je pro nás trochu neobvyklé, ale berme to tak, jak to je, a využijme plně možností, které nám podpora FBI nabízí.”

Ozvalo se pár zamumlání, několik zabručení, a potom už se policisté zvedli ze svých míst a odcházeli. Mackenzie si povšimla, že jí někteří věnovali ještě pohrdavější pohled než obvykle. Dělala, že nic nevidí a namísto toho se vydala k Nelsonovi s Ellingtonem.

„Je tu něco, co bych měla vědět?” zeptala se Nelsona.

„Co tím myslíte?”

„Dívají se na mě hůř, než obvykle,” odtušila.

„Než obvykle?“ zeptal se Ellington. „Proč se na vás dívají špatně?“

„Protože jsem odhodlaná mladá holka, která se nebojí říct, co se jí honí v hlavě,“ odpověděla Mackenzie upřímně. „Okolním mužům to ale příliš neimponuje. Pár z nich si dokonce myslí, že bych měla být radši doma u plotny.“

Nelson najednou vypadal poníženě i naštvaně zároveň. Už si myslela, že něco řekne, aby bránil sám sebe i své policisty, ale nedostal k tomu šanci. Připojil se k totiž Porter a přetrhl jejich konverzaci tím, že práskl o stůl výtiskem místních novin.

„Myslím, že tohle, je důvod pro ty pohledy,“ řekl.

Všichni se podívali na plátek. Mackenzie zamrazilo, zatímco Nelson stojící za ní potichu zaklel.

Na titulní straně stálo velkým písmem „STRAŠÁKOVÝ VRAH STÁLE ŘÁDÍ“. Pod ním byl podnadpis: Objevena další oběť – bezradná policie nemá žádné stopy.“

Fotografie pod oběma titulky ukazovala Mackenzie, jak nastupuje do auta. Ten fotograf zachytil celou polovinu její tváře. A navíc tam vypadala docela hezky. Ať už si to chtěla přiznat nebo ne, v kontextu s článkem to jasně vzbuzovalo dojem, že je hlavou vyšetřování.

„To není fér,“ zaprotestovala a okamžitě by si za to nejraději nafackovala.

„Chlapi si myslí, že to nezvládáte,“ řekl Porter. „Myslí si, že si nevíte rady a přitom si užíváte publicity.“

„Myslíte si to i vy?“ zeptal se ho Nelson.

Porter ustoupil o krok zpět a povzdechl si. „Osobně, ne. Whiteová mi v posledních dnech dokázala, že je dobrá. Chce toho chlápka zabásnout, ať to stojí, co to stojí.“

„Tak proč se jí nezastanete?“ zeptal se Nelson. „Udělejte něco, zatímco čekáme na identifikaci poslední oběti a ty analýzu těch vzorků dřeva.“

Porter se zatvářil jako děcko, které právě dostalo nafackováno za lhaní. Sklopil zrak a před odchodem z místnosti řekl: „Ano, pane.“ Už se ani neohlédl.

Nelson se znovu podíval na noviny a potom na Mackenzie. „Já říkám, vytěžme z toho maximum. Pokud si média přejí, aby tohle vyšetřování mělo pěknou tvář, tak ať ji má. Budete vypadat ještě líp, až toho šmejda přivedete před spravedlnost.“

„Ano, pane.“

„Agente Ellingtone, co ode mě budete potřebovat?“ zeptal se Nelson.

„Jenom vašeho nejlepšího detektiva.“

Nelson se uchechtl a ukázal palcem na Mackenzie. „Díváte se na ni.“

„Pak myslím, že je to všechno.“

Nelson se rovněž vydal na odchod, nechávaje Mackenzie s Ellingtonem o samotě. Začala sbírat svůj laptop a poznámky, zatímco agent se rozhlédl po místnosti. Bylo jasné, že se necítil ve své kůži a nevěděl, jak s tím rychle naložit. Ona na tom byla podobně. Ještě štěstí, že tu už nebyl nikdo z ostatních. Být v místnosti jenom s ním bylo příjemné, dodávalo jí to sebevědomí, protože cítila, že tento člověk s ní bude jednat jako se sobě rovnou.

„Takže,“ řekl, „oni vás vážně neberou, protože jste mladá a navíc žena?“

Pokrčila rameny.

„Vypadá to tak. Viděla jsem jiné nováčky – muže, podotýkám – kteří také dostali nějaký ten šťouchanec do žeber, ale nikdo z nich nebyl nikdy tak zesměšňován jako já. Jsem mladá, motivovaná, a podle pár zdrojů, i docela pohledná. Něco z té kombinace je dráždí. Je pro ně snazší si mě zaškatulkovat jako příliš ambiciózní zlatokopku, než ženu pod třicet, která má jednoduše lepší pracovní morálku, než oni.

„To je smůla,“ řekl.

„V posledních dnech se to ale trochu zlepšilo,“ pokračovala. „Obzvláště Porter se na mě začíná dívat jinak.“

„Já říkám, vyřešme tenhle případ a začnou se tak dívat všichni,“ řekl Ellington. „Zvládla byste sehnat všechny fotografie z obou vražd a shromáždit je u vás v kanceláři?“

„Jistě,“ odpověděla. „Sejdeme se tam za deset minut.“

„Skvěle.“

Mackenzie si pro své vlastní dobro včas uvědomila, že se jí Jared Ellington líbí až příliš. Pracovat s ním po dobu příštích několika dnů bude zajímavá výzva – nejenom kvůli nárokům, které na ně kladl současný případ.

KAPITOLA DVANÁCTÁ

Mackenzie se ten den vrátila domů lehce po sedmé večer, ale stejně čekala, že jí brzy znovu zavolají. Nyní měli ve vyšetřování spoustu variant a cest, kudy se mohli ubírat, a kterým by měla věnovat pozornost. Cítila však, že její tělo den ode dne slábne. Od první vraždy se pořádně nevyspala a pokud si brzy nedopřeje potřebný odpočinek, začne dělat v práci hloupé chyby.

Když vstoupila do obývacího pokoje, spatřila Zacka, jak sedí na gauči s ovladačem Xboxu v ruce. Na konferenčním stolku měl odloženou pivní lahev, které dělaly společnost dvě další, jež už byly vyprázdněny. Vzpomněla si, že měl Zack toho dne volno a nemusela se ani ptát, jak jej strávil. V jejích očích opět vypadal jako nezodpovědné dítě a to vůbec nebylo to, co by si přála po příchodu z práce spatřit.

„Čau, zlato,“ pozdravil ji, aniž by zvedl oči od televize.

„Čau,“ řekla suše a zamířila do kuchyně. Pivo, které spatřila na stolku, v ní vyvolalo silné nutkání otevřít si jedno i pro sebe. Jenže zároveň byla tak unavená, a teď už i naštvaná, že se nakonec rozhodla dát přednost šátku mátového čaje.

Zatímco se vařila voda, zašla Mackenzie do ložnice, aby se převlékla. Přitom přemýšlela o večeři a uvědomila si, že v celém domě bude jenom minimum jídla. Nebyla na nákupu už několik dní a nedělala si iluze, že by Zacka byť jen napadlo to udělat.

Když se převlékla do krátkých šortek a trička, vydala se za zvukem vařící se vody. Zatímco ji potom nalévala přes čajový sáček, poslouchala tlumené zvuky střelby ze Zackovy hry. Ze zvědavosti i nemohoucnosti svou frustraci už nadále držet v sobě, se rozhodla na něj promluvit.

„Cos uvařil k večeři?“

„Ještě jsem nejedl,“ odpověděl a ani tentokrát nespustil zrak z obrazovky. „Budeš něco dělat?“

Mackenzie se zamračila směrem k temeni jeho hlavy, která už byla opět plně ponořená do střílečky na obrazovce, a na okamžik přemýšlela, co teď asi dělá Ellington. Určitě nehraje počítačové hry jako nějaký ztroskotanec, který se zapomněl ve svém vlastním dětství. Chviličku čekala, až ten nejhorší vztek poleví a potom vstoupila do obýváku.

„Nebudu dělat nic. Co tys dělal celý den?“

I přes hlasité exploze ze hry uslyšela, jak si povzdechl. Zack zapauzoval hru a konečně se na ni podíval. „Co to má sakra znamenat?“

„Jenom otázka,“ odpověděla. „Zeptala jsem se tě, co jsi dělal celý den. Kdybys celý den nepařil ty svoje hry, mohl jsi třeba udělat večeři. Anebo aspoň koupit pizzu nebo něco.“

„No promiň,“ poznamenal sarkasticky. „Jak mám vědět, kdy přijdeš domů? Nikdy se o tom se mnou nebavíš.“

„Zavolej a zeptej se,“ vyštěkla.

„A proč, sakra?“ zeptal se, odhodil stranou ovladač a vstal z gauče. „Když už ti někdy do práce zavolám, tak to skočí automaticky do hlasovky a ty mi pak stejně nikdy nezavoláš zpátky.“

„Protože pracuju, Zacku,“ řekla.

„Já taky pracuju,“ opáčil. „Sdírám si prdel s té podělané továrně. Ty nemáš ani páru, jak tvrdě já musím makat.“

„Mám,“ řekla. „Ale pověz mi jednu věc. Kdy naposledy jsi mě viděl jenom tak sedět na zadku? Když přijdu domů, tak obvykle hned narazím na tvoje špinavé oblečení na zemi nebo neumyté nádobí ve dřezu. A víš co, Zacku? Já taky tvrdě pracuju. Pracuju sakra tvrdě a každej zpropadenej den v tý práci vidím svinstva, ze kterých by ses sesypal. Co opravdu nepotřebuju, je vracet se domů k malému klukovi, který si hraje video hry a ptá se mě, co bude k večeři.“

„Malej kluk?“ zeptal se Zack už téměř v křiku.

Mackenzie nechtěla zajít tak daleko, ale už to bylo stejně venku. Byla to prostá, jednoduchá pravda, kterou v sobě držela už měsíce a teď, když se dostala ven, jí přinesla úlevu.

„Občas to tak působí,“ řekla.

„Jsi káča.“

Mackenzie zakroutila hlavou a ustoupila zpět. „Máš tři vteřiny na to, to vzít zpět,“ řekla.

„Ale, jdi se bodnout,“ reagoval Zack, obešel gauč a zamířil k ní. Myslela by si, že jí snad chce napadnout, ale na to až moc dobře věděl, jak jsou karty rozdány. Byl si vědom, že by ho v souboji snadno zlikvidovala. Bylo to něco, s čím se netajil pokaždé, když mluvil o věcech, které mu v jejich vztahu nevyhovují.

„Cože?“ zeptala se a skoro přitom doufala, že jej naštve tak, že na ni opravdu skočí. Spolu s tím pocítila s naprostou jasností a jistotou, že jejich vztah právě končí.

„Slyšelas,“ řekl. „Ty nejsi spokojená a já taky ne. A už je to docela dlouho, Mackenzie. Popravdě, už mám plné zuby se s tím pořád vyrovnávat. Už mě nebaví být neustále druhý a přitom vědět, že nemůžu tvoji práci nijak předstihnout.“

Neodpovídala. Nechtěla říct nic, co by jej vyprovokovalo ještě více. Třeba bude mít štěstí a tahle hádka je přivede ke společnému konci, který si stejně oba přejí. Není třeba se kvůli tomu porvat.

Nakonec řekla jenom: „Máš pravdu. Nejsem šťastná. Teď nemám vůbec čas na přítele ve společném bydlení a už vůbec nemám čas na podobné hádky.“

„Tak promiň, že plýtvám tvým časem,“ odpověděl Zack tiše, zvedl ze stolku láhev s pivem a vypil to, co v ní zbývalo. Potom jí hlučně postavil zpátky na stůl – Mackenzie se v tu chvíli lekla, že to sklo snad nevydrží.

„Myslím, že bys měl odejít,“ řekla. Dívala se mu přitom do očí a neuhnula, aby viděl, že o tom nehodlá smlouvat. Už v minulosti měli pár hádek, po kterých si téměř sbalil věci a odešel. Tentokrát se to ale bude muset stát doopravdy. Tentokrát se ujistí, že už nebudou žádné omluvy, žádná usmiřovací postel, žádné manipulativní konverzace na téma, jak jeden druhého potřebují.

Byl to Zack, kdo nakonec uhnul pohledem a když to udělal, vypadal rozzuřeně. Když kolem ní procházel do ložnice, dal si záležet na tom, aby mezi nimi zůstalo co nejvíce prostoru. Mackenzie se vrátila do kuchyně, poslouchala, co Zack dělá, a zamyšleně míchala svým čajem.

Takže tohle jsem teď já, přemýšlela. Osamělá, chladná a bez emocí.

Zamračila se, rozzlobená nad tím, že to všechno takhle dopadlo. Jednou měla učitele, který jí před tímhle varoval – řekl, že když bude budovat kariéru s vysokými ambicemi, bude její život příliš hektický, než aby si mohla udržet cokoliv, co by připomínalo zdravý partnerský vztah.

Po pár minutách zaslechla Zacka, jak si sám pro sebe mumlá. Kromě jeho hlasu slyšela i zvuky otevírání a zavírání zásuvek v ložnici, ale nejvíce ji zasáhla slova jako zasraná kráva, posedlá prací, a podělanej robot bez srdce.

Všechna ta slova ji bolela (nesnažila se předstírat sama před sebou, že je tak tvrdá, aby ji to nezasáhlo). Raději jeto však ze sebe setřásla. Namísto toho, aby špicovala uši pro další urážky, začala uklízet nepořádek, který Zack za den nadělal. Vyhodila prázdné lahve od piva, umyla pár špinavých talířů, sebrala ze země dvě špinavé ponožky, zatímco člověk, který to všechno způsobil – a do kterého byla v jednu chvíli zamilovaná – pokračoval v hulákání z ložnice.

*

Zack odešel v 8:30 a Mackenzie šla o hodinu později do postele. Předtím zkontrolovala svůj email, aby zjistila, že si Nelson s ostatními vyměnili pár hlášení, ale všeobecně tam nebylo nic, co by vyžadovalo její okamžitou pozornost. Spokojená, že si opravdu dopřeje spoustu nerušených hodin spánku, zhasnula lampičku na nočním stolku a zavřela oči.

Zkusmo zašátrala rukou na prázdnou polovinu postele. Nebylo zas tak zvláštní, že byla prázdná, dáno Zackovými nočními směnami. Ale teď, když věděla, že už je pryč napořád, se postel najednou zdála o mnoho větší. S rukou položenou, na té druhé polovině, přemýšlela, jestli jej opravdu přestala milovat. Asi tak před měsícem si tím byla jistá, ale nic neřekla v naději, že to, co mezi nimi dříve bylo, se třeba zase objeví.

Jenže situace se namísto toho zhoršila. Často si myslela, že Zack cítí, že se mu vzdaluje a její city k němu chladnou. Jenže on nebyl zrovna člověkem, který by něco takového přiznal. Naopak se za všech okolností vyhýbal konfliktu a nejspíše by v té situaci zůstával tak dlouho, jak by jen šlo, jenom proto, že se bál změny, anebo byl příliš líný se odstěhovat.

Zatímco se jí v hlavě honily tyto a jim podobné myšlenky, zazvonil telefon. Skvělé, pomyslela si. Tolik k dnešnímu spánku.

Znovu rozsvítila lampičku a sáhla po mobilu. Byla přesvědčená, že na displeji objeví Nelsonovo nebo Porterovo jméno. Nebo to možná bude Zack, který bude škemrat, aby se mohl vrátit.  Namísto toho však spatřila číslo, které neměla v kontaktech uložené.

„Haló?“ snažila se neznít rozespale.

„Dobrý večer, detektive Whiteová,“ ozval se mužský hlas. „Tady Jared Ellington.“

„Oh, dobrý večer.“

„Volám příliš pozdě, že?“

„Ne,“ odpověděla. „Co se děje? Máte něco nového?“

„Ne, obávám se, že ne. Ve skutečnosti se mi doneslo, že nebudeme mít výsledky té analýzy dřeva dříve než ráno.“

„Aspoň tedy víme, čím náš den začne,“ řekla.

„Přesně tak. Ale poslouchejte, přemýšlel jsem, jestli byste byla ochotná se se mnou sejít na snídani,“ pokračoval. „Rád bych s vámi všechno ještě jednou prošel. Chci se ujistit, že se na všem bezpečně shodneme až do posledního detailu.“

„Dobrá,“ odpověděla. „V kolik hodin—“

Zarazila se a podívala se ke dveřím ložnice.

Na zlomek vteřina měla pocit, že vedle v místnosti zaslechla nějaký pohyb. Opět to bylo to zpropadené zapraskání parkety. Jenže tentokrát se k tomu ještě přidal jakýsi šoupavý zvuk. S telefonem stále v ruce pomalu vstala z postele.

„Whiteová, jste tam?“ zeptal se Ellington.

„Ano, jsem tu,“ vzpamatovala se. „Promiňte. Ptala jsem se, kdy se ráno chcete setkat.“

„Co třeba v sedm v Carol’s Diner? Znáte to tam?

„Znám,“ přitakala a pomalu se kradla ke dveřím. Vyhlédla z místnosti, ale spatřila jenom stíny a tlumené světlo zvenčí. „Sedm zní dobře.“

„Skvěle,“ řekl. „Uvidíme se tam.“

Dál už jej skoro ani nevnímala, zatímco se tiše kradla ven z ložnice a do malé chodby, jež vedla ke kuchyni. Než zavěsila, stačila ještě říct: „Dobrá.“

Rychle sáhla po vypínači světel v chodbě, rozsvítila v kuchyni a trochu tím osvítila i obývák. Stejně jako před pár dny, tam nikoho nenašla. Přesto však došla až do obýváku a rozsvítila i tam.

Nikdo tam samozřejmě nebyl. V místnosti nebylo, kam se schovat a jediná změna, kterou zaznamenala, byla absence Xboxu, který si Zack odnesl. Mackenzie celou místnost ještě jednou prohlédla a ani trochu se jí přitom nelíbilo, že se nechala tak snadno vylekat. Dokonce našla i tu rozvrzanou parketu a několikrát na ní šlápla, aby si ten zvuk mohla porovnat s tím, co slyšela.

Zkontrolovala ještě zámek na vchodových dveřích a potom už se konečně odebrala zpátky do ložnice. Ještě než zhasla, znovu se podívala zpátky do chodby, a nakonec i vytáhla služební pistoli a položila ji na noční stolek tak, aby ji měla okamžitě po ruce.

V potemnělé místnosti se potom na zbraň chvíli dívala. Věděla, že ji nebude potřebovat, ale přesto byla ráda, že je tam, na dosah.

Co se to s ní děje?

KAPITOLA TŘINÁCTÁ

„Tati? Tati, to jsem já. Vzbuď se.“

Mackenzie vstoupila do ložnice a ihned se při pohledu na mrtvého otce odvrátila.

„Co se stalo, tati?“

Její sestra byla v místnosti také. Stála na druhé straně postele a její tvář vypadala zklamaně.

„Steph, co se stalo?“ zeptala se Mackenzie.

„Volal tě a tys nepřišla. Je to tvoje vina.“

„Ne!“

Mackenzie nakročila kupředu a potom, i když věděla, že je to šílenství, vylezla na postel a schoulila se vedle něho. Myslela na to, že jeho tělo bude již brzy chladné a bledé.

Mackenzie se vzbudila skoro s výkřikem. Bylo 3:12 v noci a ona se doslova koupala v potu. Posadila se, ztěžka oddechovala, ale nakonec se neudržela a rozplakala se.

Tak strašně jí chyběl.

Brečela a brečela a doufala, že se probrečí až do spánku.

Zároveň však věděla, že potrvá hodiny, než se jí podaří znovu usnout. Pokud vůbec.

Raději si přála, aby už bylo ráno a ona se mohla znovu plně ponořit do toho případu. To bude snesitelnější.

*

Když dorazila do Carol’s Diner o pár hodin později, byla úplně vzhůru. Teď, když seděla za malým jídelním stolkem, naproti agentu Ellingtonovi a bylo skoro až trapně, jak moc ji ta noční můra dokázala rozhodit a jak snadno se předešlého večera vylekala. Co se to s ní sakra děje?

Možná však, že odpověď znala. Ten případ se jí začínal dostávat pod kůži. Vířil staré vzpomínky, o kterých si myslela, že už od nich má jednou pro vždy pokoj. Jenže ony byly naopak zpátky, a tak případ začínal ovlivňovat její život. Od ostatních kolegů slyšela, že se toto stává, ale sama to ještě nikdy nezažila.

Přemýšlela, jestli už to někdy zažil Ellington. Z její strany stolu vypadal velmi uhlazeně a profesionálně – přesně tak, jak si Mackenzie agenta FBI představovala. Byl dobře stavěný, ale ne masivní, sebevědomý, ale ne namyšlený. Bylo těžké si představit, že by s ním něco dokázalo takhle zamávat.

Všiml si, že si jej prohlíží, ale než aby se stydlivě podíval stranou, opětoval její pohled.

„Co se děje?“ zeptal se.

„Nic, vážně,“ řekla. „Jenom přemýšlím jaké to je, když můžete jediným telefonem uvést do pohybu celou agenturu. Mě by zabralo několik hodin jenom přesvědčit naše oddělení, aby se do něčeho pustili.“

„Vždycky to tak lehce nejde,“ namítl Ellington.

„V tomto případě ale FBI vypadá motivovaně,“ opáčila Mackenzie.

„Ritualistický vzhled těch vražd skoro řve, že jde o sériového vraha,“ řekl. „A teď, když bylo objeveno další tělo, už o tom nemůže být pochyb.“

„Byl Nelson vstřícný?“ zeptala se.

Ellington se pousmál a odhalil tak náznaky šarmu, skrývajícího se pod uhlazeným zevnějškem. „Snaží se o to. Občas není snadné se povznést nad maloměstskou mentalitu.“

„ O tom vím své,“ přitakala.

Přišla k nim servírka, aby přijala objednávky. Mackenzie si dala zeleninovou omeletu, zatímco Ellington požádal o velký snídaňový talíř. Když bylo objednáno, sprásknul ruce a naklonil se přes stůl.

„Takže,“ řekl. „Jak si stojíme?“

Mackenzie věděla, že jí dává šanci, aby předvedla, jak pracuje. Bylo to obsaženo v tónu jeho hlasu i úsměvu, který zlehka pohnul jeho koutky. Byl velice pohledný a Mackenzie nebylo úplně příjemné, jak často se její oči stáčely k jeho rtům.

„Musíme čekat na nové stopy a potom je studovat,“ odpověděla. „Naposledy, když jsme si mysleli, že máme dobrou stopu, jsme se šeredně napálili.“

„Ale zatknuli jste chlápka, který prodával dětské porno,“ zdůraznil Ellington. „To rozhodně nebyla žádná katastrofa.“

„To je fakt. Ale stejně, předpokládám, že už jste trochu nahlédl do hierarchie na naší stanici. Pokud to rychle nevyřeším, tak se ve své pozici zaseknu na hodně dlouho.“

„Tím si nejsem tak jistý. Nelson si o vás myslí jen to nejlepší. Jestli to přiznává i před ostatními chlapy, to už je něco jiného. Proto mě zavolal, abych vám pomohl. Věří, že to dokážete vyřešit.“

Mackenzie poprvé neudržela oční kontakt. Nevěděla, jak jen by ten případ měla vyřešit, když se leká každého vrznutí ve vlastním domě a spí s nabitou pistolí vedle postele.

„Myslím, že bychom měli začít s těmi vzorky dřeva,“ vyhnula se přímé odpovědi. „Navštívíme kohokoliv z místních, od těch, co dřevo dodávají, až po ty, co jej řežou. Pokud tímhle nic nezjistíme, začneme se probírat kolegyněmi Hailey Lizbrookové. Když budeme obzvláště zoufalí, možná skončíme i u záznamů z bezpečnostních kamer z jejího klubu.“

„Všechno dobré nápady,“ řekl Ellington. „Další, který hodlám Nelsonovi navrhnout, je rozmístit policisty v civilu do strip klubů v okruhu sta mil. Můžeme sem přetáhnout pár agentů z Omahy, když budou potřeba lidi. Vzhledem ke starším případům—musím uznat, že jste odvedla skvělou práci, když jste je našla—musíme také brát v potaz, že může pronásledovat i prostitutky. Nemůžeme předpokládat, že stačí hlídat striptérky.“

Mackenzie přikývla, i když začínala pochybovat o tom, že ten případ z osmdesátých let, kdy byla nalezena mrtvá prostitutka, připoutaná ke kůlu, byl s tímto přímo spojen. I tak bylo však milé, že si její snahy někdo všiml.

„Skvěle,“ řekl Ellington. „Musím se zeptat ještě na něco.“

„Na co?“

„Je jasné, že na lokální úrovni po vás tak trochu šlapou. Také je ale jasné, že se snažíte a moc dobře znáte svoje řemeslo. I Nelson mi pověděl, že jste jedním z jeho nejnadějnějších detektivů. Prošel jsem si vaše záznamy, víte. Všechno, co jsem tam viděl, na mě udělalo dojem. Takže bych rád věděl, proč vlastně zůstáváte tady, kde nad vámi akorát ohrnují nosem a nejdete dělat detektivní práci někam jinam?“

Mackenzie pokrčila rameny. Podobnou otázku položila sama sobě už několikrát a odpověď na ní byla, ač morbidní, vcelku prostá. Povzdechla si, protože se v tom nechtěla šťourat, ale na druhou stranu také nechtěla, aby jí utekla možná příležitost. Párkrát o důvodech, proč chce zůstat tady, mluvila se Zackem – to ještě v době, kdy spolu opravdu mluvili – a Nelson také znal něco málo o její minulosti. Nebyla si však jistá, kdy ji někdo naposledy úmyslně vyzval, aby o tom promluvila.

„Vyrostla jsem kousek od Omahy,“ řekla tedy. „Moje dětství…nebylo nejlepší. Když mi bylo sedm, můj táta byl zavražděn. Já jsem jeho tělo objevila v ložnici.“

Ellington se zamračil.

„To je mi líto,“ řekl jemně.

Znovu si povzdechla.

„Byl soukromým detektivem,“ dodala. „A pět let předtím pracoval jako strážník v našem sousedství.“

Ellington si také povzdechl.

„Mám takovou teorii, že alespoň jeden z každých pěti policistů v naší zemi má nevyřešené trauma z minulosti, které se vztahuje k nějakému zločinu,“ řekl. „Právě tohle trauma je přinutilo chránit a pomáhat.“

„Ano,“ řekla Mackenzie, aniž by si byla jistá, jak reagovat na fakt, že ji Ellington zrovna zhodnotil během ani ne dvacet vteřin. „To zní pravdivě.“

„Byl vrah vašeho otce dopaden?“ zeptal se.

„Ne. Podle dokumentů, které jsem četla, a té trochy informací, jež mi pověděla matka, vyšetřoval otec v té době jakousi skupinu, která sem pašovala drogy z Mexika. Na případu jeho vraždy se nějakou dobu pracovalo, ale zhruba po třech měsících byl odložen. Tím to haslo.“

„To mě mrzí,“ řekl Ellington.

„Když jsem později zjistila, že naše justice byla v případu líná a nedbalá, chtěla jsem udělat něco, čím bych to změnila. Stala jsem se sama detektivem.“

„A svého snu jste dosáhla v pětadvaceti letech,“ řekl Ellington. „To je působivé.“

Než stačila odpovědět, přišla servírka s jejich snídaní. Když talíře přistály na stole, Mackenzie zabořila lžíci do své omelety, ale přitom si s překvapením všimla, že Ellington zavřel oči a začal nad jídlem tiše odříkávat modlitbu.

Nemohla si pomoci, aby na něj po dobu, kdy měl zavřené oči, neomaleně nezírala. Ani ve snu by ji nenapadlo, že je věřící, a když jej teď viděla modlit se, udělalo to na ni dojem. Podívala se na jeho levou ruku a shledala, že na ní není žádný prsten. Napadlo ji, jaký jeho život asi musí být. Bydlí v bytě se spolubydlícími a ledničkou plnou piva, anebo je spíše typ, který má stojan na víno a knihovnu z IKEA plnou moderní literatury?

Těžko tuhle otázku mohla nějak zodpovědět. Ještě zajímavější však bylo, jak se z něj stal agent FBI. Jak se asi choval ve výslechové místnosti, nebo ve vypjaté situaci, kdy jsou ve hře zbraně a nikdo neví, zda se v příští sekundě podezřelý vzdá, anebo začne střílet. Nic z toho o Jaredu Ellingtonovi nevěděla – a to bylo vzrušující.

Když dokončil modlitbu, otevřel oči a pustil se do jídla. Mackenzie se vrátila ke svému talíři. Po chvíli ale neodolala.

„A co vy?“ zeptala se. „Co vás přivedlo ke kariéře u FBI?“

„Já jsem dítě osmdesátých let,“ odpověděl. „Chtěl jsem být jako John McClane a Špinavej Harry, jenom trochu upravenější.“

Mackenzie se usmála. „To jsou dobré vzory. Nebezpeční a dobrodružní.“

Chystal se nějak odpovědět, když tu zazvonil jeho telefon.

„Omluvte mě,“ řekl a sáhnul do kapsy svého saka.

Mackenzie se zaposlouchala do jeho poloviny rozhovoru, která se však ukázala být poměrně krátká. Po několika kladných odpovědích, přitakáních a rychlém díky, to položil a spokojeně se podíval na svoje jídlo.

„Všechno v pořádku?“ zeptala se.

„Ano,“ odpověděl. „Budeme to do sebe muset naládovat. Výsledky z analýzy dřeva jsou hotové.“

Podíval se jí do očí.

„Pila, ze které je, odsud není ani půl hodiny jízdy.“

KAPITOLA ČTRNÁCTÁ

Mackenzie měla vždycky ráda vůni čerstvě nařezaného dřeva. Už dob, kdy trávila vánoce s prarodiči poté, co byl zabit její otec. Dědeček pokaždé topil ve starých kamnech, a tak celý dům vždycky voněl cedrovým dřevem a typickým zápachem čerstvého popela.

Ta dobře známá vůně se jí připomněla v okamžiku, kdy vystoupila z auta na vyštěrkovaný dvůr Palmerovy Pily. Po její levici zrovna po velkém dopravním pádu jel opracovaný strom proti disku cirkulárky, který byl zhruba stejně velký, jako celé jejich auto. Pár dalších svazků kmenů čekalo, až je potká stejný osud později.

Mackenzie si celý proces chvíli prohlížela. Nakladač, který ze všeho nejvíc připomínal kombinaci jeřábu a dětského bagru, zdvihal kmeny a pokládal je na prastaře působící podavač, jenž je potom dávkoval na pás. Odtud bylo dřevo vedeno přímo proti kotoučům pily, které se střídaly podle typu a velikosti klády, pravděpodobně díky kontrolnímu panelu, který ovšem Mackenzie ze své pozice na dvoře neviděla. Podívala se na druhou stranu a spatřila velký nákladní tahač, jenž právě odjížděl ze dvora plně naložen hrubě nařezanými poleny vyskládanými do výšky dobrých dvanácti stop.

Pomyslela přitom na Zacka. Zhruba v době, kdy začal pracovat v té továrně, se ucházel i o místo v podobné pile na druhém konci města. Zjistil tehdy, že jsou tam možné pohyblivé směny a doufal, že tím získá více volného času. Mackenzie si tehdy myslela, že by mu práce se dřevem seděla, protože odjakživa měl na podobné práce talent.

„To vypadá jako pořádná dřina,“ řekl Ellington.

„Naše taky není zrovna lehká,“ odvětila Mackenzie. Byla ráda, že ji vytrhl z myšlenek na Zacka.

„To není,“ souhlasil.

Přímo před nimi stála obyčejná budova z panelů, která byla zajímavá snad jenom tím, že nad jejím vchodem stálo velkým černým písmem KANCELÁŘ. Přešla s Ellingtonem celý dvůr až ke vchodu a znovu se překvapeně zarazila, když jí otevřel dveře. Od prvního dne, kdy dostala svůj odznak, se vzdala nadějí, že by jí někdo z kolegů někdy mohl prokázat podobnou pozornost.

Hluk panující na nádvoří se uvnitř přetavil do tupého dunění. Kancelář sestávala z velkého pultu s množstvím zásuvek zakrývajících zeď za ním. I uvnitř byla silně cítit vůně čerstvě řezaného dřeva a všude byla spousta prachu. Za pultem stál jediný muž a zapisoval něco do těžkopádné knihy. Když si jich všimnul, mírně zarazil – nejspíše kvůli Ellingtonovu obleku a kostýmku poněkud ležérnějšího stylu, ale přesto nezpochybnitelně oficiální funkce, který na sobě měla Mackenzie.

„Dobrý den,“ pozdravil je. „Mohu vám pomoci?“

Ellington se ujal vedení, což Mackenzie nijak nevadilo. Za tu krátkou chvíli si získal její respekt a bezpochyby měl i více zkušeností než ona. Vzpomněla si na Portera. Kde asi teď je?Řekl mu Nelson, aby zůstal v kanceláři a procházel fotografie? Nebo byl přidělen na výslechy spolupracovnic Hailey Lizbrookové?

„Já jsem agent Ellington a toto je detektiv Whiteová,“ začal Ellington. „Rádi bychom si s vámi na chvíli promluvili ohledně jednoho případu, který se pokoušíme rozlousknout.“

„Ehm, no dobrá,“ řekl muž a nevypadal ani trochu moudřeji. „Jste si jistí, že jste tu správně?“

„Ano, pane,“ odpověděl Ellington. „Nemůžeme sice odhalit všechny detaily případu, ale důležité je, že na všech místech činu byly objeveny dřevěné kůly. Nechali jsme si udělat rozbor vzorků dřeva a naše analýza nás zavedla sem.“

„Kůly?“ opakoval muž překvapeně. „Mluvíme tady strašákovém vrahovi?“

Mackenzie se zamračila. Ani trochu se jí nelíbilo, že už se to mezi lidmi tak rozkřiklo. Pokud o tom slyšel osamělý muž v kanceláři jakési pily za městem, znamenalo to, že se zpráva šíří jako lavina. A navíc, její tvář byla přece díky novinám s případem neodlučitelně spojená.

Samozřejmě, že další mužův pohled směřoval k ní a Mackenzie měla pocit, že se mu v obličeji mihnul záblesk poznání.

„Ano,“ řekl Ellington. „Neměl jste tu poslední dobou nějakého ne zcela obvyklého zákazníka, který by podobný materiál kupoval?“

„Rád bych vám pomohl,“ řekl muž. „Ale obávám se, že tady pro vás ta hra na kočku a na myš neskončí. Já tady jenom přebírám nebo prodávám dřevo dalším společnostem a menším pilám. Všechno, co tu vidíte, obyčejně putuje jenom na další pilu, či do skladu nějaké dřevařské společnosti.

„Jaké jsou to společnosti?“ zeptala se Mackenzie.

„To záleží na tom, o jakém druhu dřeva mluvíme,“ odpověděl. „Spousta mého dřeva končí i stavebních společností. Ale mám i pár klientů, kteří se zabývají jemnější tesařinou a vyrábějí nábytek.“

„Kolik klientů se tu za měsíc zhruba otočí?“ zeptal se Ellington.

„V dobrém měsíci i sedmdesát,“ odpověděl muž za pultem. „Ale ten už pár měsíců nenastal, což vám trošku zúží výběr.“

„Ještě jedna věc,“ řekla Mackenzie. „Zanecháváte na vašem dřevu jakékoliv značky, než je expedujete pryč?“

„U větších zakázek většinou dělám značku na jeden kus v nákladu.“

„Výřez?“

„Mám na to venku takový malý lis. Vyrazí do dřeva datum a jméno mojí pily.“

„Ale nic vyřezávaného, že?“

„Ne, nic takového nedělám.“

„Byl byste schopen vyjet seznam zákazníků, kteří si odvezli předřezané cedrové klády?“ zeptal se Ellington.

„Jo, to můžu. Víte velikost?“

„Vteřinku,“ odpověděl Ellington a sáhnul po telefonu, aby informaci našel.

„Devět stop,“ řekla Mackenzie zpaměti.

Ellington se na ni usmál.

„Jedna stopa pod,“ dodala, „a osm nad zemí.“

„Ty kůly jsou také docela staré,“ řekl Ellington. „Dřevo rozhodně nebylo čerstvě řezané. Naše testy také ukázaly, že nikdy nebylo nijak ošetřené.“

„To nám věci trochu zjednodušuje,“ řekl muž. „Pokud pochází odsud, tak musí být starší dřevo ze skladu zbytků. Dejte mi pár minut a já vám tu informaci najdu. Jak moc do minulosti chcete jít?“

„Řekněme tři měsíce, jen pro jistotu,“ řekl Ellington.

Muž přikývnul a odešel k prastaře vyhlížející skříni u zdi. Zatímco čekali, co z ní vyštrachá, začal Mackenzie zvonit telefon. Když jej brala do ruky, k smrti se bála, že to bude Zack a bude ji žádat o smíření. Naštěstí však na displeji spatřila, že to je Porter.

„Haló?“ řekla do telefonu.

„Mackenzie, kde právě teď jste?“ zeptal se.

„Jsem s Ellingtonem v Palmerově Pile. Ověřujeme výsledky analýzy dřeva.“

„Našli jste něco?“

„Vypadá to jenom jako stopa, která vede ke spoustě dalších.“

„Doprčic,“ komentoval to Porter. „Nerad to říkám, ale nijak se to nelepší.“ Na vteřinku se odmlčel. Mackenzie dokonce zaslechla v jeho tichém výdechu jakýsi třas. Po chvíli dodal:

„Máme další tělo.“

KAPITOLA PATNÁCTÁ

Když o čtyřicet minut později dorazili na nové místo činu, nebylo Mackenzie ani trochu dobře po těle, protože toto bylo docela blízko jejího domova. Nacházelo se přesně třicet pět minut jízdy za starým polorozpadlým a už dávno opuštěným domem. Stín této další ženy se jakoby roztahoval plochým krajem až k ulicím Mackenziiny čtvrti, a dále až k jejím vlastním dveřím.

Ze všech sil se snažila na sobě nedat znát, že má nervy na pochodu, a kráčela s Ellingtonem ke kůlu. Dívala se přitom na ten starý dům a jeho vytřískaná okna. Působily na ni jako velké hrozivé oči. Dívaly se na ni a posmívaly se.

Kolem kůlu byl malý hlouček policistů, mezi nimiž stál i Porter. Když Mackenzie s Ellingtonem ke kůlu dorazili, pozdravil je, ale ona si toho skoro ani nevšimla. Byla příliš zaměstnána pohledem na zavražděnou a okamžitě si všimla dvou výrazných odlišností.

Zaprvé, tahle žena měla malá prsa, zatímco předešlé dvě oběti byly velmi obdařené. Zadruhé, rány od biče, které předešlé oběti měly na zádech, byly zde vidět i na břiše a hrudníku.

„Vymyká se nám to z rukou,“ řekl Porter ztrhaným hlasem.

„Kdo ji objevil?“ zeptala se Mackenzie.

„Majitel pozemku. Žije dvě míle odsud na východ. Příjezdovou cestu na pozemek měl zatarasenou řetězem, ale všimnul si, že ho někdo přestřihl. Říkal, že sem nikdo nechodí, jenom sem tam nějaký lovec, když je jelení sezóna. Ta už je ale hezkých pár měsíců pryč. A navíc prý všechny muže, kteří sem chodívají lovit, dobře zná.“

„Je to soukromá cesta,“ zeptala se Mackenzie a podívala se na polňačku, po které sem přišli.

„Ano, takže ten, co tohle udělal,“ kývnul hlavou k znetvořenému tělu, „musel také přestřihnout ten řetěz. Věděl, kam jde a kde chce vystavit svoji další trofej. Plánoval to předem.“

Mackenzie přikývla. „To dokazuje, že sleduje záměr a není to jenom nějaké psychopatické nutkání.“

„Je tu nějaká šance, že by v tom byl zapleten majitel pozemku?“ zeptal se Ellington.

„Dva z mých lidí ho právě u něj doma vyslýchají,“ řekl Nelson. „Ale pochybuju o tom. Je mu sedmdesát osm let a už se sotva vleče. Nedokážu si ho představit, jak zatlouká do země kůl, nebo úspěšně unáší striptérku.“

Mackenzie přistoupila blíže k tělu oběti. Ellington ji následoval. Tato žena vypadala výrazně mladší než ostatní – sotva oslavila dvacítku. Její hlava byla mučednicky skloněná k zemi, ale Mackenzie si přesto všimla temně červené rtěnky, rozmazané po levé tváři a bradě. Její černé oční stíny se roztekly do dvou tmavých pruhů na tvářích.

Mackenzie obcházela kolem kůlu. Rány na kůži byly stejné jako u předešlých dvou. Některé byly stále ještě čerstvé, krev v nich nestačila zcela vyschnout. Mackenzie se sehnula, aby zkontrolovala základnu kůlu, ale Nelson ji zarazil.

„Už jsem se díval,“ řekl. „Ty čísla jsou i tady.“

Ellington se sklonil též, prohlédl si rytinu a podíval se na Mackenzie. „Máte tušení, co znamenají?“

„Ani trochu,“ odpověděla.

„Myslím, že to nemusím zdůrazňovat,“ řekl Nelson nahlas, „ale tenhle případ má odteďka prioritu nad vším ostatním. Agente Ellingtone, za jak dlouho mi sem můžete dostat pár dalších agentů?“

„Můžu zavolat hned a pár dalších by tu mohlo být už tak do odpoledne.“

„Udělejte to, prosím. Našli jste něco na té pile?“

„Máme šestnáct jmen,“ řekla Mackenzie. „Většina z nich jsou ale stavební firmy. Musíme prověřit jednu po druhé a zjistit, jestli nemají nějaké použitelné informace.“

„Pošlu na to nějaké lidi,“ řekl. „Od vás a Ellingtona ale chci, abyste se pustili za lepšími stopami. Vy dva jste moje hlavní koně na tomhle případu, takže dělejte, cokoliv sakra potřebujete, abyste mi přinesli pořádné výsledky. Chci toho zvrhlýho zmrda mít do večera ve výslechovce.

Mezitím nechám další tým prověřit mapy a vytipovat v okruhu sta mil odlehlá místa, jako je tohle, travnaté plochy, snadno přístupná kukuřičná pole, a tak dále.“

„Ještě něco dalšího?“ zeptal se Ellington.

„Nic mě nenapadá. Dejte mi vědět o sebemenších detailech, na které narazíte. Za chvilku si s vámi ještě promluvím,“ podíval se Nelson na Mackenzie a naznačil jí hlavou do strany. „Whiteová, můžu s vámi na chvilku mluvit?“

Mackenzie poodešla od kůlu a následovala jej za roh polorozpadlého domu. Přemýšlela, co jí asi může chtít.

„Jste v pohodě s tím, že pracujete s Ellingtonem?“ zeptal se.

„Ano, pane. Má dobrý úsudek a, když o věcech diskutujeme, leccos vymyslíme.“

„Dobrá. Podívejte se, já nejsem žádný idiot. Znám váš potenciál a vím, že jestli někdo z mých lidí dokáže toho parchanta zašít, jste to vy. A ať se propadnu, jestli sem prostě nechám jenom napochodovat federály, aby nám to všechno vzali. Proto chci, abyste pracovala s ním. Už jsem mluvil s Porterem a přeřadil ho. Pořád je na případu, ale bude prověřovat méně významné stopy jako ostatní.“

„A je s tím v pohodě on?“

„O to se nemusíte starat. Vy se odteďka zajímejte jenom o případ a nechte se vést instinktem. Věřím, že uděláte správná rozhodnutí; a nemusíte se se mnou o všem každou chvíli radit. Prostě dělejte všechno, co je potřeba, abychom to mohli rychle ukončit. Uděláte to pro mě?“

„Jistě, pane.“

„To jsem si myslel,“ usmál se jemně. „A teď už odsud s Ellingtonem vypadněte a koukejte mi přinést nějaké výsledky.“

Při posledních slovech ji zlehka poplácal po zádech, což nebylo zas tak neobvyklé gesto, ale na ni mělo asi tak stejný účinek, jako když ji Ellington podržel dveře na té pile. Nelson jí tím nevědomky dodal ohromnou porci podpory a ona mu za to byla vděčná. Vrátili se zpátky ke kůlu, aby se Mackenzie mohla podívat na ta čísla. Nemohla se zbavit pocitu, že se v nich něco skrývá. Klíč k tomu zatracenému případu musí být v těch číslech.

Ten člověk si z části přál být chycen. A tohle byla nápověda.

„Jste v pořádku?“ zeptal se Ellington, který stál z druhé strany kůlu.

Přikývla a vstala.

„Už jste někdy dělal na podobném případu?“

„Jenom dvakrát,“ odpověděl. „Jeden stihl zabít osm lidí, než jsme ho chytili.“

„Myslíte, že se to stane i tady?“ zeptala se.

Nelíbilo se jí, jak ty otázky zní. Vypadala díky nim nejistě, nebo možná dokonce nezkušeně, ale zároveň to potřebovala vědět. Když si vzpomněla, jak vystrašená byla těch pár minut ve svém vlastním domě, kvůli nejspíše zcela vymyšlenému zavrzání parkety, potřebovala nějaké ujištění. Případ se jí dostával pořádně pod kůži. Ztratila přítele a pomaloučku ztrácela i vlastní chladnou hlavu. Pokud to bude pokračovat dál, bude to průšvih.

„Ne, pokud tomu zabráníme,“ odpověděl Ellington s povzdechem. „Takže mi povězte, vidíte tu něco nového?“

„Inu, to že si vrah vybral cestu uprostřed ničeho, je zvláštní. Řetěz, natažený přes cestu, jej nezastavil. On ale nejenže věděl, že tu bude. Byl dokonce připravený jej přestřihnout.

„Co to znamená?“

Věděla, že ji testuje, ale dělal to naštěstí tak, aby se nemusela cítit jako pitomec. Vyzýval ji k lepšímu výkonu a takové výzvy měla ráda.

„To znamená, že lokace, které si vybírá, nejsou náhodné. Přišel sem z nějakého důvodu.“

„Nejenom vraždy jsou promyšlené dopředu, ale místa, kde vystavuje oběti, také.“

„Vypadá to tak. Já myslím, já—“ řekla, ale hned se zarazila.

Napravo na pomezí řídkého lesa spatřila pohyb.

Na chvilku si myslela, že se jí to jenom zdálo.

Ale potom to zahlédla znovu.

Směrem hlouběji do lesa se něco hýbalo. Mackenzie viděla dost na to, aby v tom obrysu poznala lidskou postavu.

„Hej!“

To bylo všechno, co ji napadlo vykřiknout. Navíc to zaznělo dosti překvapeně. Postava však po tom výkřiku viditelně přidala do kroku. Veškerá její snaha o utajení nyní přišla vniveč díky hlasitě praskajícím větvím.

Mackenzie neměla čas přemýšlet, instinktivně vyrazila k lesu. Než ji mohl Ellington dohonit a přidat se k ní, byla už v lese. Okolní stromy působily stejně zapomenutě a bezbarevně, jako ten dům u cesty. Ten na ni ostatně i teď jistě patřil svými černými posměšnými okny.

Rukama odrážela útočící větve a někde za sebou slyšela, jak ji agent následuje. Neztrácela však čas tím, že by zjišťovala, jak daleko za ní zaostává.

„Zastavte!“ křičela.

Nebylo překvapení, že postava neuposlechla. Mackenzie však věděla, že ho dostane. Byla rychlejší než on, na své výkony na krátkých tratích byla odjakživa pyšná. Do obličeje ji sem tam šlehla větev, anebo se jí na tvář přilepila pavučina, ale nic z toho ji nepřinutilo byť jenom trochu zpomalit.

Když se přiblížila natolik, aby mohla postavu lépe rozeznat, zjistila, že je to muž oblečený do černé mikiny s kapucí a tmavých džínsů. Protože se ani jednou naplno neotočil, Mackenzie nebyla schopná odhadnout jeho věk, ale podle pohybu a jeho postavy mohla říci, že má mírnou nadváhu a jeho forma také není nejlepší. Už dokonce slyšela jak sýpe v boji o vzduch.

„Sakra,“ ulevila si, když jej doběhla a hrubě pravačkou chytila za kapuci. „Řekla jsem zastavte!“

Nato jím smýkla do strany, čímž rozhodila jeho rovnováhu a on se poroučel k zemi. Než se zastavil, ještě se hřmotně překulil v listí.

Mám tě, pomyslela si Mackenzie.

Muž se pokusil znovu vstát, ale Mackenzie mu rychlým kopem, cíleným na druhou stranu kolene, podrazila nohy. Jak padal, udeřil se hlavou o vyčnívající kořen stromu.

Mackenzie mu poměrně tvrdě zabořila koleno mezi lopatky a sáhla po služební pistoli. V tom okamžiku dorazil i Ellington a pomohl jí přidržet jej na zemi. Když se na něj položil plnou vahou, muž se konečně přestal vzpouzet. Sáhla k opasku a vytáhla želízka. Ellington mu mezitím zkroutil ruce za zády tak, že až vykřikl bolestí. Želízka cvakla na obou zápěstích a už jej tahali zpátky na nohy.

„Jak se jmenujete?“ zeptala se Mackenzie.

Předstoupila před něj a vůbec poprvé měla možnost si jej prohlédnout. Vypadal neškodně, lehce při těle a táhlo mu na čtyřicet.

„Neměla byste se mě na takové věci ptát předtím, než mě napadnete?“

Ellington s ním trošku zatřepal a palcem mu přitom zatlačil na tlakový bod v rameni. „Na něco se ptala.“

„Ellis Pope,“ řekl muž, viditelně otřesen.

„Co tu děláte?“

Muž zaváhal s odpovědí, což Mackenzie umožnilo zaslechnout z okolního lesa další pohyb. Přicházelo to zprava. Nelson se třemi dalšími policisty se prodírali křovinami a mířili k nim.

„Co se to tu sakra děje?“ křičel Nelson. „Viděl jsem, jak jste běželi přes pole a—“

Zarazil se, když spatřil dalšího člověka s rukama svázanýma za zády.

„Říká, že se jmenuje Ellis Pope,“ řekla Mackenzie. „Poflakoval se na okraji lesa a sledoval nás. Když jsem na něj zavolala, dal se na útěk.“

Nelson se muži podíval do tváře a bylo na něm vidět, že má co dělat, aby na něj nezaútočil. „Co jste tam dělal, pane Pope?“ zeptal se. „Přišel jste obdivovat svoji prácičku?“

„Ne,“ odpověděl Pope zhrozeným hlasem.

„Tak co jste tam dělal?“ pokračoval Nelson a div, že u toho neskřípal zuby. „Ptám se vás hezky a je to naposledy, protože za chvíli ztratím nervy.“

„Jsem reportér,“ řekl muž.

„Jakých novin?“ zeptala se Mackenzie.

„Žádných. Webových stránek. Oblong Journal.“

Mackenzie, Nelson a Ellington si vyměnili nespokojené pohledy. Mackenzie sáhla do kapsy pro svůj telefon. V prohlížeči nechala vyhledal Oblong Journal a vstoupila na jeho stránky. Rychle se proklikala na stránku s kontakty na zaměstnance a nejenomže skutečně našla jméno Ellis Pope, ale podle fotografie a krátkého životopisu to skutečně byl muž, který stál vedle ní.

Mackenzie brala do úst ostřejší slova jenom zřídkakdy. Teď však podala svůj telefon k nahlédnutí Nelsonovi a přitom jí ujelo přidušené: „Kurva“.

„Teď,“ řekl Pope, který si uvědomil, že začíná dostávat situaci pod kontrolu. „S kterým z vás tří prasat si můžu promluvit o policejní brutalitě proti tisku?“

KAPITOLA ŠESTNÁCTÁ

Mackenzie se v Ellingtonově společnosti od začátku necítila zcela ve své kůži, a ten pocit se ještě zhoršil, když spolu, o dvě hodiny později od incidentu s novinářem, seděli v baru. Oba byli unavení a díky sprintu lesem i slušně pomačkaní, díky čemuž mezi místní štamgasty docela dobře zapadli. Nebyli však jediní, kdo na sobě měl relativně slušné oblečení. Lidé přicházející po práci na sobě měli často košile s kravatami a dlouhé kalhoty. Dvěma okny sem pronikalo matné světlo pozdního odpoledne a osvětlovalo zhruba polovinu místnosti. Bylo to však především neonové světlo za barem a řady sklenic a lahví, jež je odrážely, které dodávalo baru jeho atmosféru.

„Napadá vás, jak se mohl Pope dovědět o další vraždě tak rychle?” zeptal se jí Ellington.

„Ne. Určitě máme ve sboru nějakého vynašeče.”

„Také bych řekl,” souhlasil Ellington. „A proto si myslím, že na vás za to Nelson nemůže být příliš tvrdý. Neměla jste žádnou šanci předpokládat, že ten člověk v lese je od tisku. Obzvláště, když se dal takhle na útěk.”

„Doufejme,” řekla.

Uvědomovala si, že z toho vyvázla snadno. Její nadřízený byl svědkem toho, jak tvrdě uzemnila a spoutala bezbranného tělnatého online novináře. I když Pope neutrpěl nic víc, než lehký škrábanec na spánku v okamžiku, kdy bez povolení vniknul na soukromý pozemek, stále to bylo dost na to, aby Mackenzie byla potrestána. Přesto však nedostala více, než co by se rovnalo plácnutí přes prsty. Nelsona přitom vídala vypěnit i kvůli mnohem menším průšvihům. Přemýšlela, jestli je to tím, že do ní opravdu vkládá tolik nadějí. Nechal ji vesele jít, zatímco Ellis Pope už nejspíše obvolával všemožné šarže a stěžoval si.

Samozřejmě, Nelson hodný úplně nebyl. Řekl jí, ať mu sakra zmizí z očí a vzpamatuje se, dokud jí cestu nezkříží nějaký další pisálkovský zoufalec. Mackenzie v tom spatřila možnost úniku a způsob, jak se udržet na případu, a tak udělala přesně to, oč ji žádal.

Zatímco se snažila co nejzodpovědněji usrkávat ze sklenice lokálního řezaného piva, pokoušela se vzpomenout si, kdy naposledy šla do baru proto, aby utekla před světem. Obyčejně pro tyto účely používala právě práci—teď, když už byl Zack pryč, bylo mnohem snazší si to přiznat. Jenže teď to byla právě práce, ze které musela utéct. Ocitnout se díky tomu v baru, jí přišlo prostě divné.

Ještě divnější bylo, když pomyslela na to, že sedí vedle agenta FBI, kterého potkala teprve včera. Za tu krátkou dobu, co agenta Ellingtona znala, už si o něm pár věcí uvědomila. Zaprvé, byl to staromódní gentleman: otvíral jí dveře, ptal se jí na názor, než udělal rozhodnutí, oslovoval starší lidi pane a madam, a také se zdálo, že se ji pokouší ochraňovat. Když přišli do baru, dva místní štamgasti se příliš nesnažili zastřít, že je Mackenzie zajímá. Ellington si toho všimnul a postavil se tak, aby jim zády zablokoval výhled.

„Víte, proč jsou k vám muži z vaší jednotky tak nepřátelští? zeptal se.

„Myslela jsem, že tak prostě byli vychováni,” řekla Mackenzie. „Když na sobě nemám zástěru a nenesu jim sendvič či pivo, tak k čemu jsem vlastně dobrá?”

Pokrčil rameny. „Něco na tom může být, ale nemyslím si, že je to to hlavní. Myslím, že je děsíte. Bojí se vás. Obávají se, že vedle vás budou vypadat hloupí a nešikovní.”

„Proč si to myslíte?”

Na kratičký okamžik se na ni usmál a, i když na tom úsměvu nebylo nic romantického, stejně jí byl příjemný. Nepamatovala si, kdy se na ni Zack naposledy tak podíval—jako na někoho, kdo je hoden uznání a neslouží jenom použití nebo maximálně tolerování.

„Tak začněme tím, co je vidět na první pohled: jste mladá a jste žena. Jste přesně ten typ nového počítače, který sebere práci polovině úřadu. Také jste, podle toho, co jsem slyšel, chodící encyklopedie forenzní vědy. Přihoďte to, jak jste dnes zlikvidovala toho chudáka novináře a máte celý obrázek. Jste nové bojové plemeno a oni jsou staří unavení psi. Tak nějak bych to viděl.”

„Takže je to strach z pokroku?”

„Jistě. Pochybuji, že by to tak sami chápali, ale ve skutečnosti je to pravda.”

„Předpokládám, že je to kompliment,” řekla Mackenzie.

„Samozřejmě, že je. Tohle je potřetí, co jsem v týmu s vysoce motivovaným detektivem a vy jste jednoznačně nejšikovnější ze všech, co jsem viděl. Jsem rád, že nás dali k sobě.”

Mackenzie jenom přikývla, protože si doposud nebyla jistá, jak na jeho komplimenty a hodnocení reagovat. Většinou byl velmi profesionální a vždy jednal podle protokolu—nejenom svým přístupem k práci, ale i k ní. Jenže teď byl méně rezervovaný než předtím a Mackenzie měla problém rozlišit, kde končil agent Ellington profesionál, a kde už začínal Jared Ellington jako normální člověk.

„Přemýšlela jste někdy o FBI? zeptal se.

Ta otázka ji zasáhla tak tvrdě, že chvíli nebyla schopná vůbec reagovat. Samozřejmě, že o tom přemýšlela. Dokonce o tom jako dítě snila. Ale i v jejích dva a dvaceti, kdy měla ještě plnou hlavu velké policejní kariéry, se jí FBI zdála zcela nedosažitelná.

„Přemýšlela, že?” zatlačil.

„Je to tak vidět?”

„Tak trochu. Teď jste vypadala maličko zahanbeně. Tak bych řekl, že jste o tom přemýšlela hodně, ale nikdy jste se o to nepokusila.”

„V jednu dobu to byl můj sen,” odpověděla.

Bylo ponižující si to přiznat, ale vlastně jí vůbec nevadilo, že v ní čte, jak v otevřené knize.

„Schopnosti na to máte,” pokračoval Ellington.

„Díky,” odpověděla. „Myslím ale, že moje kořeny na tomhle místě, jsou už příliš hluboké. Myslím, že už je moc pozdě.”

„Nikdy není příliš pozdě, víte?”

Podíval se na ni a ten pohled byl silný a opět zcela profesionální.

„Chtěla byste, abych utrousil pár slov a počkal, jestli se dostanou k nějakým správným uším?”

Taková nabídka jí vyrazila dech. Na jednu stranu si to přála víc než cokoliv jiného, ale na stranu druhou se s tím vynořily všechny její staré pochybnosti. Kdo je, že si troufá na pozici u FBI?

Pomalu zakroutila hlavou.

„Díky,” odpověděla. „Ale nebude to nutné.”

„Proč ne?” zeptal se. „Nechci mluvit špatně o vašich spolupracovnících, ale vždyť oni vás využívají.”

„Co bych dělala u FBI?” zeptala se.

„Byla byste skvělý vyšetřovatel,” odpověděl. „Sakra, možná i profilový specialista.”

Mackenzie se zamyšleně zahleděla do svého piva. Znovu byla překvapená až tak, že nedokázala odpovědět. Tentokrát toho však musela hodně zvažovat. Co když by to jako agentka nakonec zvládla? Jak moc by se její život změnil? Jaké by to bylo dělat práci, kterou má tak ráda, aniž by ji neustále muži jako Nelson nebo Porter drželi na uzdě?

„Jste v pořádku?“ zeptal se Ellington.

Povzdechla si, aniž by spustila oči z tmavého moku ve sklenici. Pomyslela na Zacka a na chvíli si nemohla vzpomenout na žádnou smysluplnou konverzaci, kterou spolu kdy vedli. Kdy se naposledy stalo, že ji povzbudil tak, jak to teď provedl Ellington? Kdy se vlastně stalo, že by o ní nějaký muž vyjádřil tak vysoké mínění, a to přímo před ní?

„Jsem v pohodě,“ odpověděla. „Oceňuji všechno, co mi povídáte. Nutí mě to o všem hodně přemýšlet.“

„Dobře,“ řekl Ellington tiše. „Povězte mi ale ještě něco: držíte se zpátky kvůli vaší historii?“

„Nemyslím si,“ odpověděla. „Ale možná…Já nevím. Možná, že ano.“

„Smrt vašeho otce?“

Přikývla.

A také řetěz nepovedených vztahů, pomyslela si, aniž by shledala za vhodné to říci nahlas. V té chvíli ji však napadla další zajímavá myšlenka. Co když jsou ty dvě věci spojené? Smrt otce a její vztahy. Možná, že zdroj všech těch blamáží byla nakonec smrt.

Vzpamatuje se z toho někdy? Nedovedla si to představit. Nehledě na to, kolik zločinců poslala za mříže, nikdy to nestačilo natolik, aby pocítila rozdíl.

Ellington pokýval hlavou na znamení, že rozumí.

„Chápu,“ řekl nahlas.

Mackenzie po něm najednou blýskla úsměvem, jako kdyby si celou dobu dělala legraci a dodala: „Snažíte se mě analyzovat, agente Ellingtone?“

„Ne, jenom s vámi mluvím. Poslouchám. Nic víc.“

Mackenzie dopila svoje pivo a poslala svou sklenici na konec baru. Barman ji zručně zachytil a ihned do ní čepoval další. Sklenice se jí vrátila i s pěnou během chvilky.

„Já vím, proč se mnou tenhle případ tak mává,“ dodala. „Ten chlap používá ženy. Možná, že to nedělá ze sexuálních pohnutek, ale to, jak jim působí bolest a zahanbuje je, vypovídá o vyšinutosti tak, jako tak.“

„A tohle je první podobný případ, který děláte?“

„Ano. Tedy, už jsem byla u domácích hádek, kdy manžel napadl svou ženu, a také jsem vyslýchala dvě ženy, které byly znásilněny. Ale nic z toho nebylo jako tohle.“

Napila se ze svého dalšího piva a uvědomila si přitom, že už jí teče do krku až podezřele snadno. Nikdy nebyla žádnou velkou pijačkou piva a tohle – bylo toho večera už třetí – jí nebezpečně přibližovalo k hranici, kterou se od střední školy zoufale snažila nepřekračovat.

„Nevím, jestli vás moje předpovědi a teorie vůbec zajímají,“ řekl Ellington, „ale tenhle chlápek bude chycen během pár dnů. Jsem si tím docela jistý. Začíná si příliš věřit a jedna ze stop, které stále hromadíme, se musí dřív nebo později vyplatit. Navíc fakt, že to všechno vedete vy, tomu jenom přidává.“

„Jak si můžete být tak jistý?“ zeptala se. „Myslím, o mém výkonu? A proč jste pořád tak milý?“

Neustále ji naplňoval sebevědomím, ale zároveň aktivoval vlastnost, kterou na sobě měla asi nejméně ráda. Věděla o sobě totiž, že má tendence chovat se obranně s muži, kteří jí skládali komplimenty, protože to obvykle znamenalo, že jim jde jen o to jedno. Jenže, když se dívala na Ellingtona a to, jak se smál, říkala si, že to jedno by tentokrát asi ani nebyl takový strašný průšvih. Vlastně si začínala myslet, že by si to užila jako nikdy předtím. Samozřejmě, on se zítřejšího rána vrátí a byla docela dobrá šance, že už se nikdy v životě nesetkají.

Možná, že to je přesně to, co teď potřebuju, pomyslela si. Jednu noc. Žádné emoce, žádná očekávání, jenom tma a tenhle příliš-pěkný-než-aby-byl-opravdový agent FBI, který zná všechna správná slova a—

Rychle tu myšlenku zaplašila, protože, upřímně řečeno, byla až příliš lákavá. Uvědomila si, že Ellington stále ještě neodpověděl na její otázku: Proč jste pořád tak milý?

Zadusil vlastní úsměv a konečně promluvil.

„Protože si to zasloužíte. Já jsem svoji pozici získal díky tomu, že můj kamarád měl kamaráda, který znal zástupce velitele. A mohu vám garantovat, že polovina těch neandrtálců od vás z oddělení, se tam dostala stejnou nebo hodně podobnou cestou.“

Zasmála se a ze zvuku vlastního smíchu zjistila, že právě stojí na té pomyslné středoškolské hranici. Nejprve se pokusila vzpomenout si, kdy se naposledy opila, ale potom do sebe místo toho kopla zbytek sklenice a poslala ji znovu po baru. Když ji však barman zachytil a podíval se na Mackenzie, už jenom zakroutila hlavou.

„Můžete řídit?“ zeptala se. „Já mám trochu nakoupíno. Pardon.“

„To je v pořádku.“

Když barman přišel s jejich účty a Ellington sebral z baru ten její, aniž by se na něj byť jenom stačila podívat, rozhodla se, že zjistí, jaká může jedna noc bez emocí s mužem jako ze sna být. Koneckonců, teď měla dům pro sebe a její postel byla prázdná. V čem by měl být problém?

Vyšli spolu ven a vyrazili ke služebnímu autu, když tu si Mackenzie všimla, že Ellington vedle ní kráčí velice blízko. Otevřel pro ni dveře, čímž pokračoval ve sbírání bodů. Když je za ní zase zavřel a obcházel auto, aby se posadil za volant, Mackenzie si opřela hlavu o opěrku a zhluboka se nadechla. Od vražedného kůlu poblíž upuštěného domu až k rozhodnutí nabídnout se muži, se kterým se seznámila teprve včera, se odehrálo jenom pár hodin.

„Vaše auto je na stanici, že?“ zeptal se.

„Je,“ odpověděla, chvilku zaváhala a potom s tlukoucím srdcem váhavě dodala, „ale pojedeme kolem mého domu – můžeme se tam klidně zastavit, jestli chcete.“

Věnoval jí nejistý pohled a koutky jeho úst se přitom nemohly rozhodnout mezi úsměvem a zamračením. Bylo jasné, že chápe, co mu navrhuje a Mackenzie nepochybovala, že takových návrhů už dříve pár slyšel.

„Ach, Ježíši,“ řekl Ellington a prohrábl si rukou vlasy. „Abych prokázal svou silnou vůli a charakter, musím vám na tomto místě oznámit, že jsem ženatý.“

Mackenzie se podívala na jeho levou ruku – tu samou, kterou ze stejného důvodu zkontrolovala už několikrát předtím v baru, aby se ujistila. Žádný prsten na ní nebyl.

„Já vím,“ řekl. „V práci ho nikdy nenosím. Nerad ho cítím na prstu, když musím sáhnout po pistoli.“

„Panebože,“ řekla Mackenzie- „Já—“

„Ne, to je v pořádku,“ přerušil ji. „A věřte mi, jsem velice poctěn. Všechno, co jsem ale řekl, jsem myslel vážně. A i když jsem si jistý, že chlap a samec uvnitř mě, mě za tohle bude proklínat do konce života, přesto miluji svou ženu a dceru víc, než cokoliv jiného. Myslím—“

„Můžete mě prostě odvést k autu?“ zeptala se Mackenzie zahanbeně. Dívala se přitom z okna a chtělo se jí řvát.

„Omlouvám se,“ řekl Ellington.

„To nemusíte. Je to moje chyba. Měla jsem to vědět.“

Nastartoval auto a vyrazil z parkoviště.

„Vědět co?“ zeptal se po chvíli, když už byli na cestě ke stanici.

„Ale nic,“ odpověděla a stále odmítala se na něj podívat.

V nastalém nepříjemném tichu si však sama pro sebe pomyslela: Měla jsem to vědět, že nemám věřit v něco, co je příliš dobré, než aby to byla pravda.

Dále pokračovali mlčky v jízdě a Mackenzie se celou cestu chtěla schoulit do klubíčka a zemřít. Nenáviděla se. Měla pocit, že právě zkazila nejlepší příležitost, která se jí naskytla za hodně, hodně dlouhou dobu.

KAPITOLA SEDMNÁCTÁ

Mackenzie se vzbudila v 6:45 díky zvuku příchozí smsky. Spala jenom tak ve spodním prádle. Otevřela přijaté zprávy a lekla se, když zjistila, že zpráva je od Ellingtona.

Jedu domů. Později během dneška se ozvu.

Chtělo se jí mu okamžitě zavolat. Teď už si dobře uvědomovala, že se včera chovala jako náctiletá středoškolačka, která dostala košem. Ale vždyť sakra ani nebyla odmítnuta. Ellington jednoduše zachoval poctivost a přidal položku věrný manžel do svého dlouhého seznamu ctností.

Nakonec to nechala plavat. Stále jí ještě bylo trapně, ale především se cítila poražená. To nebylo něco, na co by byla zrovna zvyklá. Ten vrah byl stále někde venku a oni jeho dopadení nebyli o nic blíže, než před celými třemi dny. Ona sama potom ztratila tři roky života s nepravým přítelem a ani ne dvacet hodin po rozchodu se pobláznila do agenta FBI. Ještě horší bylo, že uvěřila vlastnímu omylu, že by mohla mít budoucnost s Elliotem, a představovala si, jaké by bylo pracovat a žít s někým, kdo ji uznával a dokonce svým způsobem obdivoval. Jenže to teď bylo všechno pryč.

Teď už se opět mohla těšit jenom na Portera s Nelsonem a jejich pochybnosti o jejím postupu v případu, který se jí nebezpečně zadíral za nehty.

Navlékla na sebe tričko, posadila se na roh postele a znovu se podívala na telefon. Najednou to nebyl Ellington, komu se jí chtělo zavolat. Myslela na někoho jiného – někoho, kdo znal traumata a neúspěchy stejně dobře, jako ona.

Se sevřeným žaludkem vzala telefon do ruky a začala se probírat kontakty. Když se dostala ke jménu Steph, stiskla VOLAT, aby to o zlomek vteřiny poté málem kvapně zrušila.

Když telefon začal vyzvánět, Mackenzie už svého rozhodnutí naplno litovala. Než by hovor přijat, zazvonilo to celkem dvakrát. Hlas její sestry na druhé straně byl známý, ale zároveň vzdálený, protože jej neslýchala zdaleka tak často, jak by potřebovala.

„Mackenzie,” řekla. „Je brzy.”

„Ty nikdy po páté už nespíš,” upozornila ji Mackenzie.

„To je pravda. Jenom to říkám. Je brzy.”

„Promiň,” řekla Mackenzie. V rozhovorech se Steph to slovo používala často. Ne proto, že by to tak myslela, ale Steph měla ve zvyku zveličovat i sebemenší maličkosti a dělat z nich malé každodenní katastrofy.

„Tak co Zack provedl tentokrát?” zeptala se Steph.

„Nejde o Zacka,” odpověděla Mackenzie. „Zack je pryč.”

„To je dobře,” komentovala to sestra věcně. „Zabíral akorát místo.”

Následovala chvíle ticha. Bylo jasné, že by Steph nemusela se svou sestrou mluvit klidně až do konce života. Vlastně na to sama mnohokrát poukázala. Nebylo to tak, že by se nenáviděly – ne dlouhodobě – vzájemná komunikace však až příliš snadno oživovala minulost. Steph strávila většinu ze svých třiceti tří let života tím, že před minulostí co nejrychleji utíkala.

Jako skoro pokaždé, i teď Steph po telefonu zněla, jako když napůl spí.

„Nemá smysl zabíhat do detailů. Účty jsou zaplacený jenom zčásti. Přítel alkoholik je známý tím, že si na mně zkouší pravé háky. Neustálé migrény. O čem z toho bys chtěla slyšet?”

Mackenzie se zhluboka nadechla.

„Co třeba začít přítelem, který tě bije?” řekla vzápětí. „Proč ho nenahlásíš za domácí násilí?”

Steph se na druhé straně jenom suše zasmála. „Moc problémů. Ne, díky.”

Mackenzie spolkla spoustu dalších otázek, které ji v tu chvíli napadly. Patřilo mezi ně i: Co se takhle vrátit na vysokou, dodělat si titul a dostat se konečně z té práce, co děláš? Teď však nebyla na podobné rady zrovna nejvhodnější chvíle. Takhle po telefonu zůstanou věci jenom na povrchu a nevyřčené. Obě už dávno zjistily, že je to tak lepší.

„Tak už to vybal,” pobídla ji Steph. „Voláš mi jenom, když se ti v životě něco podělá. Je to kvůli Zackově odchodu? Protože jestli jo, tak ti něco povím – je to to nejlepší, co tě mohlo potkat.”

„To je jedna část,” řekla Mackenzie. „Ale je tu taky jeden případ, který se mi dostává pod kůži tak, že jsem to ještě nikdy nezažila. Cítím se kvůli tomu, já nevím, tak nějak divně. Navíc si přidej ještě to, že jsem včera pozvala ženatého muže k sobě do postele a—”

„Měla jsi štěstí?” přerušila ji Steph.

„Panebože, Steph, to je všechno, co tě na tom zaujalo?”

„Byla to jediná zajímavá věc, kterou jsem slyšela. Kdo to byl?”

„Agent FBI, který přijel, aby nám s tím případem pomohl.”

„Hm,” řekla Steph a zdálo se, že tím je s konverzací hotová. Na lince se rozhostilo ticho a trvalo dobrých pět vteřin, než se Steph zeptala: „A přijal?”

„Ne.”

„Sakryš,” reagovala Steph.

„Ty vůbec nechceš mluvit, že?” zeptala se Mackenzie.

„Ani ne. Chci říct, vždyť jsme skoro cizí, Mackenzie. Co ode mě chceš?”

Mackenzie si smutně povzdechla.

„Já chci svou sestru,” překvapila dalšími slovy sebe samu. „Chci mít sestru, které můžu zavolat, a která mi taky občas brnkne a poví mi o problémech v práci nebo o čemkoliv jiném.”

Teď si povzdechla Steph. Byl to ostrý výdech, který prostřednictvím telefonní linky putoval osm set mil, aby na druhé straně udeřil Mackenzie do tváře.

„To nejsem já,” řekla Steph. „Víš, pokaždé když spolu mluvíme, tak se dostaneme na tátu a pak se všechno sype z kopce. Dokonce začneme mluvit i o mámě.”

Slovo máma bylo jako druhá facka. „Jak se má?” zeptala se Mackenzie.

„Jako obvykle. Mluvila jsem s ní minulý měsíc. Chtěla po mě peníze.”

„Půjčilas jí?”

„Mackenzie, já nemám žádné peníze, které bych jí mohla půjčit.”

Následovala další odmlka. Mackenzie už několikrát nabízela, že Steph půjčí, ale pokaždé se setkala jenom s opovržením, vztekem a nelibostí. Takže se po nějaké době už přestala snažit.

„Je to všechno?” zeptala se Steph.

„Ještě jednu věc, jestli ti to nevadí,” odpověděla Mackenzie.

„Jakou?”

„Když mluvíš s mámou, zmíní se o mně někdy?”

Steph byla opět chvíli zticha, ale potom odpověděla. Její ospalý hlas byl v tu ránu zpátky. „Opravdu se chceš bavit o tomhle?”

„Ptala se na mě? zněl Mackenziin hlas najednou hlasitěji a naléhavěji.

„Jo, ptala. Chtěla vědět, jestli si myslím, že bys jí půjčila ty. Řekla jsem jí, ať se tě zeptá sama. To je všechno.”

Mackenzie bylo hrozně smutno. To bylo všechno, co po ní matka kdy chtěla.

Tiskla si telefon k uchu, v očích cítila slzy a nevěděla, co říci dál.

„Podívej,” řekla Steph. „Vážně, já už musím jít.”

Tón oznámil, že to položila.

Mackenzie praštila mobilem do postele a chvíli se na něj dívala. Rozhovor netrval více, než pět minut, ale zdálo se to jako věčnost. Přesto však skončil kupodivu lépe, než mnohé předchozí, které se proměnily v hádky o to, čí to byla vina, že se matka po otcově smrti zhroutila. Pocit, který si z tohoto rozhovoru Mackenzie odnesla, byl však nesrovnatelně horší.

Přemýšlela o těch hnusných letech mezi otcovou smrtí a okamžikem, kdy byla matka poprvé přijata do psychiatrické léčebny. Mackenzie bylo tehdy sedmnáct a Steph začínala vysokou, která měla skončit titulem ze žurnalistiky. Po té tragédii se pro ně tři všechno podělalo a Mackenzie byla nakonec jediná, kdo to zvládnul jakž takž ustát a dokonce z toho vyjít, v rámci možností, docela úspěšně.

Mackenzie se oblékala a myslela na matku. Přemýšlela, proč se ta chudák ženská rozhodla ji po tom všem nakonec nenávidět. Byla to otázka, které se většinu dní úzkostlivě vyhýbala, a kladla si je jenom tehdy, když už stejně byla na dně.

Ve snaze se od něj znovu odrazit, sebrala z postele zahozený telefon a z nočního stolku odznak a pistoli. Musí se okamžitě pustit do práce. Jenže kam se vydat? Jaký bude její další krok?

V podobně slepé uličce nebyla ještě nikdy od chvíle, kdy byla povýšena na detektiva.

Slepá ulička, pomyslela si a ta slova v ní probudila nápad.

Mackenzie si vybavila polní cestu, u které bylo nalezeno druhé tělo. Neztrácela se nakonec v polích?

A co ten opuštěný dům? Vedla k němu prašná cesta, která byla slepou uličkou nejen pro příchozího, ale i pro třetí oběť.

„Slepá ulička,” řekla už nahlas, když opouštěla dům.

Najednou totiž věděla, kam se vydat.

KAPITOLA OSMNÁCTÁ

Jeho obývací pokoj byl povětšinou temný. Osvětlovalo jej jenom pár proužků ranního slunce prorážejícího mezi žaluziemi. Seděl ve starém, potrhaném křesle a díval se na dřevěný stůl s odklápěcím víkem stojící ve vzdálenějším rohu pokoje. Víko bylo odklopené a odkrývalo pohled na věci, které si schoval od každé oběti.

Byla tam malá kabelka s peněženkou. V ní byl uložen řidičský průkaz na jméno Hailey Lizbrookové. Byla tam také sukně ženy, kterou pověsil v polích, a pramen blond vlasů s černým melírem na památku na ženu od opuštěného domu.

Stále tam však bylo dost místa na upomínky zbývajících obětí—upomínky na každou ženu, kterou vzal ve jménu práce, jež mu Bůh uložil. Zatím byl spokojený s tím, jak se věci vyvíjely, ale zároveň věděl, že toho má ještě hodně před sebou.

Seděl ve svém křesle, díval se na ty věci – své trofeje – a čekal, až slunce dokončí cestu vzhůru na nebe. Pouze tehdy, když nastane plný den, se bude moci dát znovu do práce.

Díval se na věci na tom zavíracím stole a přemýšlel (zdaleka ne poprvé), jestli je špatný člověk. Nemyslel si to. Někdo tu práci udělat musel. Nejtěžší úkoly byly odjakživa svěřovány těm, kteří se nebáli je vykonat.

Ale občas, když slyšel ty ženy naříkat a prosit o život, napadlo jej, jestli s ním třeba opravdu není něco v nepořádku.

Když pruhy světla na podlaze změnily barvu z matně žlutavé do skoro až příliš jasně bílé, věděl, že nadešel čas.

Vstal z křesla a vydal se do kuchyně. Prošel jí a zadními dveřmi vyšel na dvůr za jeho domem.

Dvorek byl malý, vytyčený starým kovovým plotem, který se tam vůbec nehodil, ale zanedbalost sousedství jej dobře skrývala. Tráva na dvoře byla vysoká a plná plevelu. Když se jí prodíral, vyrušoval tím včely a spoustu dalších brouků, kteří tam byli doma.

Na druhém konci dvorku, zabírala celý levý roh stará kůlna, která svou ohyzdností jenom podtrhovala celkově nevzhledný zbytek nemovitosti. Došel k ní a se zaúpěním zrezlých pantů otevřel dveře. Uvnitř byla tma. Než tam vstoupil, rozhlédl se po domech v blízkém sousedství. Nikdo nebyl doma. Jejich denní program znal dokonale.

V nyní bezpečném světle deváté hodiny ranní vstoupil dovnitř a tiše za sebou zavřel. Uvnitř bylo cítit dřevo a prach. Když vstoupil, vyrušil velkou krysu, která se prohnala kolem zdi a zmizela kdesi v zadním rohu. Nevěnoval hlodavci pozornost a namísto toho si to zamířil ke třem dlouhým dřevěným kůlům, položeným u pravé vnitřní stěny kůlny. Byly vyrovnány tak, že při pohledu zepředu připomínaly pyramidu. Dva ležely vedle sebe a třetí uprostřed na nich. Ještě před deseti dny jich tu měl šest. Ale tři z nich už jeho poslání dobře posloužily.

Teď nastal čas připravit další.

Došel ke kůlům a pomalu s láskou přejel rukou po cedrovém dřevě horního z nich. Pokračoval dál dozadu, kde měl u zdi malý pracovní stolek. Byla tam stará rezavá ruční pilka se spoustou ulámaných zubů, kladívko a dláto. Sebral ze stolu poslední dva jmenované nástroje a vydal se zpátky ke kůlům.

Když sevřel v ruce topůrko kladiva, pomyslel na otce. Býval tesařem a častokrát mu povídal, že pán Ježíš byl také tesař. Myšlenky na otce jej dovedly k myšlenkám na matku. Na to, jak je opustila, zatímco jemu bylo pouhých sedm let.

Myslel i na muže, který bydlel o kus dál v jejich ulici a který k nim chodil na návštěvu, když otec nebyl doma. Vzpomínal si na vrzající péra postele a oplzlá slova, která přicházela z matčiny ložnice, doprovázená jejími výkřiky—výkřiky, které působily zároveň bolestně i šťastně.

„Jemto naše tajemství,“ říkala matka. „Je to jenom náš kamarád a táta o tom nemusí nic vědět, dobře?“

Tehdy s ní souhlasil. Navíc se zdálo, že je maminka šťastná. Právě proto byl potom tak zmatený, když je najednou opustila.

Položil obě ruce na kůl a zavřel oči. Moucha, která v tom okamžiku seděla na zdi kůlny, by si mohla myslet, že se ten muž k tomu kusu dřeva modlí, nebo se s ním pokouší nějak komunikovat.

Když bylo hotovo, otevřel oči a začal kladivem jemně poklepávat na hlavu dláta.

V matném světle, pronikajícím mezi rozklíženými prkny pomaloučku vznikal nápis.

Nejprve N511, a potom J202.

Další přijde na řadu samotná obětina.

A tu si vezme již dnes v noci.

KAPITOLA DEVATENÁCTÁ

Mackenzie vcházela do kavárny a cítila malou jiskřičku naděje. Poté, co se vzpamatovala z rozhovoru se sestrou, vzala telefon ruky znovu a zavolala někomu, s kým už docela dlouho nemluvila. Jejich rozhovor byl stručný, věcný a skončil ujednáním schůzky u kávy.

Když vkročila dovnitř, rozhlédla se a okamžitě jej poznala. Nebylo těžké jej přehlédnout. Mezi spoustou spěchajících, převážně mladých a hezky oblečených lidí, jeho bílé vlasy a flanelová košile svítily jako maják.

Byl k ní otočen zády, a tak se k němu pomalu přiblížila a jemně mu položila ruku na rameno.

„Jamesi,” řekla. „Jak se máte?“

Ohlédl se k ní, přátelsky se usmál a pokynul jí, ať se posadí.

„Mackenzie, přísahám bohu, ty jsi stále krásnější,” pověděl jí.

„A vy zase stále větší lichotník,” odpověděla s úsměvem. „Ráda vás vidím, Jamesi.”

„Nápodobně,” řekl.

Jamesi Woernerovi už táhlo na sedmdesát, ale vypadal spíš na osmdesát. Byl vysoký a hubený, což jeho bývalé kolegy přimělo přezdívat mu Jeřáb, podle Ichaboda Jeřába. Nakonec si na to jméno zvyknul a nechal se tak oslovovat i poté, co odešel do důchodu, který mu však stejně nezabránil zůstat alespoň v pozici konzultanta pro místní policejní sbor. Dvakrát byl dokonce požádán o pomoc i státní policií.

„Takže, co tak strašného se muselo stát, že voláte na pomoc takového starého prda, jako jsem já?” zeptal se.

Ta otázka byla položena s humorem, ale Mackenzie se přesto zachvěla. James byl už druhý člověk za méně než dvě hodiny, který z jejího telefonátu poznal, že má potíže.

„Říkala jsem si, jestli jste někdy dělal na případu, který se vám dostal pořádně pod kůži,” odpověděla. „Tím nemyslím jenom něco, co člověka obtěžuje. Mám na mysli případ, který vás ovlivňuje tak silně, že začínáte být paranoidní. Ať už jste doma nebo v práci. Navíc máte pocit, že každá nepovedená stopa, je vaše chyba.”

„Řekl bych, že tu mluvíme o tom trapně pojmenovaném Strašákovi, že?” zeptal se.

„Jak to…” zeptala se málem, ale pak si uvědomila, že odpověď vlastně zná a on na ni vzápětí stejně odpověděl.

„Viděl jsem tvoji fotku v novinách,“ vysvětlil, než si poprvé usrkl kávy. „Měl jsem z toho radost. Ty takovéhle případy potřebuješ a já si matně vzpomínám, že jsem ti před pár lety říkal, že tě to dřív nebo později potká.”

„Říkal jste to,” připustila.

„Ale jinak pořád ještě kysneš na místním oddělení, že?”

„To je pravda.”

„Chová se k tobě Nelson dobře?”

„Jak jen to jde, vzhledem k lidem, se kterými pracujeme. To on mě dosadil do čela tohohle případu. Doufám, že mi tím dává šanci dokázat moje kvality, takže všechna chlapská přezíravost bude moci konečně zmizet.”

„Stále pracuješ s Porterem?”

„Pracovala jsem, ale když dorazil ten agent FBI, Porter byl přeložen.”

„Takže pracuješ s federálama,” usmál se James. „Myslím, že to byla další věc, kterou jsem ti předpovídal. Ale to odbíhám.”

Usmál se a naklonil se k ní blíže.

„Pověz mi, proč tě ten případ tak vzal? A pokud mi nepovíš všechno, tak si vezmu svoje kafe a půjdu. Mám před sebou náročný den plný absolutně ničeho.”

Usmála se.

„Kouzelný životní styl v důchodu,” poznamenala.

„To je sakra pravda,” přitakal. „Ale nekličkuj.”

Věděla, že nemá cenu kroužit kolem. Naučila se to zhruba před pěti lety, když si ji vzal pod křídla, aby ji naučil základům profilování a kriminální psychologie v praxi. Ten muž byl paličatý a vždy šel rovnou k věci—Mackenzie si myslela, že to je důvod, proč spolu tak dobře vycházejí.

„Myslím, že je to proto, že ten chlap nejspíše zabíjí pouze ženy. Navíc pouze ty, které k vydělávání peněz používají svoje tělo.”

„A proč ti to tak vadí?”

Nebylo jí příjemné o tom mluvit, ale proto sem přeci přišla.

„Musím kvůli tomu myslet na sestru, a když myslím na ni, myslím i na tátu. Jakmile se to stane, nemůžu snést fakt, že jsem toho Strašáka ještě nechytla.”

„Tvoje sestra byla striptérka?” ptal se James dál.

Přikývla.

„Jen asi šest měsíců. Nelíbilo se jí to. Ale peníze stačily na to, aby se mohla vyhrabat z dluhů.  Vždycky je mi smutno, když si představím, že se živí něčím takovým, a i když to není ona, koho nacházíme na těch kůlech, je docela dobře možné, že ty ženy žijí velmi podobný život jako Steph.”

„Mackenzie, víš, že vracet se ke svému otci pokaždé, když se věci nevyvíjejí nejlíp, není zrovna to nejlepší, co pro sebe můžeš udělat, že? Takhle se mučit prostě nemusíš.”

„Já vím, ale nemůžu si pomoci.”

„Pokus se to pro teď pustit z hlavy. Předpokládám, že jsi mi zavolala proto, že potřebuješ radu, jak dál, je to tak?”

„Přesně.”

„Inu, špatné je to, že ti můžu říct maximálně to, co jsem vyčetl ze zpráv. Hledáte muže s averzí k sexu, který měl nejspíše problémy s manželkou, sestrou nebo matkou. Taky bych řekl, že ten chlápek nechodí moc často mezi lidi. Jeho tendence vystavovat oběti v rurálních oblastech napovídá, že vyrůstal na venkově. Nejspíše i teď žije v nějaké polorozpadlé čtvrti. Pokud ne v tomto městě, tak určitě ne dále než v okruhu sta mil. Jsou to ale jenom moje domněnky.”

„Takže bychom mohli zúžit pátrání na někoho, kdo má doma cedrové kůly a žije v nějaké horší čtvrti?”

„Pro začátek. Teď mi ale pověz, jestli sis na těch místech činu nevšimla nějakých detailů, které třeba mohly být, kvůli celkové hrůznosti té scény, lehce zatlačeny do pozadí?”

„Jenom ta čísla,” odpověděla.

„Ano, četl jsem o nich, i když asi jenom dvakrát. Média jsou tak posedlá profesí těch žen, že všechno ostatní odsouvají stranou. Jako právě ta čísla. Ale pamatuj si: místo činu nikdy není takové, jak se na první pohled jeví. Každé vypráví nějaký příběh, i kdyby měl být třeba schovaný pod něčím, co vypadá zcela banálně. Příběh je tam vždycky. Tvoje práce je ho najít, vyhodnotit a zjistit, co to pro případ znamená.”

Mackenzie se zamyslela. Co jen tak mohla přehlédnout?

„Chtěla bych se vás zeptat ještě na něco dalšího,” řekla. „Chystám se udělat něco, co jsem ještě nikdy nezkusila a nechci, aby se tím moje situace ještě zhoršila. Je tu šance, že se mi to díky tomu zadře pod kůži ještě víc než teď.”

James se na ni chvilku díval a potom se usmál tím svým úsměvem, kterým ji provokovával, když byl ještě jejím mentorem. Vždycky to značilo, že přišel na něco, co mu nepověděla a on ji teď díky tomu držel v hrsti.

„Ty se chceš vrátit na ta místa činu,” řekl.

„Ano.”

„Pokusíš se vcítit se do vraha,” pokračoval. „Pokusíš se vidět ta místa očima člověka s komplexem—nenávistí k ženám a nejspíš i strachu ze sexu.”

„To je přesně můj plán,” odpověděla.

„Kdy se do toho dáš?”

„Jakmile odsud odejdu.”

James chvíli vypadal, že to celé zvažuje. Znovu se napil kávy a potom přikývl.

„Vím, že jsi toho schopná,” řekl. „Ale jsi na to i mentálně připravená?”

Mackenzie pokrčila rameny a řekla, „Musím být.”

„Může to být nebezpečné,” varoval ji. „Pokud se začneš dívat na místo činu očima vraha, může to rozhodit způsob, jakým ho vidíš jakožto trénovaný policista. Musíš na to být připravená—včas rozpoznat, co jsou temné inspirace vrahovy domnělé mysli a co už je tvoje touha toho parchanta najít a zašít.“

„Já vím,” řekla Mackenzie tiše.

James zabubnoval prsty na svém kelímku. „Chceš, abych jel s tebou?”

„Přemýšlela jsem, že tě o to požádám,” řekla Mackenzie. „Ale myslím, že je to něco, co budu muset udělat sama.”

„To je nejspíš správné rozhodnutí,” řekl James. „Musím tě ale varovat: až se pokusíš spatřit ta místa jeho očima, nedovol sama sobě přeskočit k nějakým závěrům. Zůstaň otevřená. Nesmíš to utnout s tím, že tenhle chlápek prostě nenávidí ženy. Nech to místo, ať k tobě promlouvá, a ty to jenom zaznamenávej, ale nehodnoť.”

Mackenzie se neubránila úšklebku. „To zní jak nějaká esoterika,” řekla. „Dal jste se na novou filozofii, Jamesi?”

„Ne. S důchodem filozofie končí. Pověz mi, kolik máš času, než se vydáš na tu malou výpravu?”

„Moc ne,” řekla. „První místo bych chtěla navštívit už v poledne.”

„Dobrá,” řekl. „To znamená, že trochu času máš. Co takhle odložit toho Strašáka na chvilku stranou, dát si taky kafe a pobavit trošku tohohle starce. Co říkáš?”

Věnovala mu pohled, kterému se tolik bránila, když byl ty necelé dva roky jejím mentorem. Byl to pohled mladé dívky, dívající se na svého otce a snažící se mu udělat radost. Nikdy se nepotřebovala podrobovat sebepsychoanalýze. Věděla to od první chvíle, kdy ji začal učit a trávit s ní dva dny v týdnu po dvou hodinách. James Woerner ji v tu dobu nahrazoval otce a to bylo něco, za co mu bude nadosmrti vděčná.

Takže když ji teď žádal, aby se chopila hrnku s kávou a trochu si s ním popovídala, s radostí přijala. Kukuřičné pole, polní cesty i ten starý opuštěný barák tam jsou desítky let a nehýbou se. Další hodinu a půl ještě počkají.

KAPITOLA DVACÁTÁ

Když se ještě učila u Jamese Woernera, byla často chválena pro svůj instinkt. Říkával, že má čuch, který je lepší než čtení z ruky a čajových lístků, čuch na to zjistit, co je třeba učinit v dalším kroku pátrání. Právě proto nakonec neztrácela čas s kukuřičným polem, kde objevili Hailey Lizbrookovou, ani tou otevřenou plání, kde bylo vystaveno druhé tělo.

Místo toho se rozjela rovnou k opuštěnému domu, kde našli poslední zavražděnou. Když tam byla poprvé, měla pocit, jako by temné otvory po oknech domu sledovaly, jako oči, každý její pohyb. Celou dobu měla pocit, že to místo toho nabízí víc, než co zatím objevili. Jenže když se potom semlel ten incident s Ellisem Popem, nestihla tam už vyšetřit nic.

Teď zaparkovala před domem a než vystoupila, chvíli se na něj z auta jenom tak dívala. I zepředu působil depresivně. Jako vzor pro všechny strašidelné domy v knihách nebo filmech. Dívala se na ten dům a pokoušela se vcítit se do toho, jak by jej viděl vrah. Proč si vybral tohle místo? Líbil se mu ten dům samotný, anebo ta prázdnota a izolace kolem?

Napadlo ji, jak dlouho asi ten člověk vybíral místa, kde svoje oběti vystaví. Pitevní nálezy potvrdily, že ženy byly na místo přivlečeny a teprve potom zabity, namísto toho, aby je usmrtil  někde v úkrytu a posléze jednoduše vystavil. Ale proč? Co tím chtěl říci?

Po chvíli konečně vystoupila z auta, ale než se vydala na zdevastovanou verandu, obešla dům, aby se podívala na místo, kde byla nalezena třetí oběť. Tělo a kůl byly samozřejmě již odstraněny a celá oblast byla znatelně pošlapaná spoustou lidí a autorit, které se tu za tu dobu vystřídaly. Mackenzie se postavila na místo, kde byl zaražen kůl. Díra po něm byla stále ještě patrná.

Sehnula se a položila ruku na díru. Potom pohlédla k lesu a zadní stěně domu, ve snaze spatřit stejný obraz, který viděl vrah ve chvíli, kdy té ženě začal ubližovat. Mackenzie přeběhl mráz po zádech, když zavřela oči a pokusila se si to představit.

Bič, který používal, byl na konci rozvětvený a, podle ran na tělech obětí, nejspíše i opatřený ostny. Přesto však bylo zapotřebí velké síly, aby jím rozsekl kůži tak, jak to viděli. Nejprve si však své oběti nejprve prohlížel. Chodil v kruzích kolem kůlu a užíval si jejich vzlykot a žadonění o slitování. Tu se najednou něco stalo. Mackenzie dostala nápad. Možná, že oběť řekne něco, co jej přiměje se do toho pustit. Tehdy je začne bičovat.

Na tomto místě bil oběť zuřivěji než ty předchozí. Rány se neomezovaly jenom na záda, jako u předchozích obětí, ale táhly se i po břiše a hrudníku. Pár jich dokonce bylo i na spodní části zadku. Ať už je to jakkoliv, v určitém okamžiku vrah usoudí, že je práce hotová. Ale co potom? Ujistí se, že jsou mrtvé, než odjede ve svém náklaďáku, nebo možná dodávce? Jak dlouho s nimi zůstává na místě činu?

Pokud ty ženy zabíjí pro něco víc, než jenom zvrácenou touhu, pokud je v tom zapojená jakási averze k ženám, tak se na místě pravděpodobně ještě nějaký čas zdržuje a dívá se, jak krvácejí a jak hasne záře v jejich očích. Když zemřou, možná potom má dostatek odvahy si prohlédnout jejich těla a třeba se i třesoucí rukou dotknout jejich ňader. Cítil se bezpečně, nebo snad mocný či radostný, když je viděl krvácet a pomalu umírat, aby nakonec na odiv zůstala jenom jejich těla?

Mackenzie otevřela oči a podívala se na díru, na níž stále ještě spočívala její ruka. Analýza prokázala, že všechny tři díry byly vykopány obyčejnou lopatou a v rychlém tempu spíše, než aby byl použitý mnohem vhodnější rýč na zasazování tyčí. Dělal to všechno ve spěchu, aby už mohl začít, a když byla jáma vykopána, vsunul do ní kůl a napěchoval hlínu nazpět kolem něj. Kde byly ty ženy, zatímco on kopal? V bezvědomí? Zdrogované?

Mackenzie vstala a vydala se zpátky k domu. I když neměla žádný logický důvod domnívat se, že byl vrah uvnitř, fakt, že si vybral toto místo k vystavení své trofeje, činilo ten dům minimálně podezřelým ze spoluviny.

Vstoupila na verandu, která pod vahou jejího těla zavrzala. Lépe řečeno, zdálo se, že se jí každou chvíli zhroutí pod nohama. Odněkud z lesa se v odpověď ozval ptačí trilek.

Mackenzie zatlačila do starých, na mnoha místech děravých dveří, které dřely o podlahu, a vstoupila do domu. Okamžitě byla zasažena pachem prachu a plísně.

Najednou si připadala jako v černobílém filmu. Ten starý instinkt na stopy, který James kdysi tak chválil, jí téměř okamžitě pověděl, že v tomto domě s největší pravděpodobností nic nenajde. Rozhodně ne nějakou zásadní stopu, která by to celé rozlouskla.

Mackenzie však přesto neodolala. Začala zkoumat prázdné místnosti a chodby. Prohlížela si staré zdi, z nichž se loupala sádra a snažila se představit si rodinu, která v tom zničeném místě kdysi žila. Po chvíli se dostala do zadní části domu, jež vypadala jako kuchyně. Staré linoleum se vlnilo prostorem a tu tam v děrách odkrývalo zpráchnivělou podlahu pod ním. Mackenzie se rozhlédla po kuchyni a objevila dvě okna, mířící za dům. Byla to ta dvě černá okna, která na ni zírala, když tu byla poprvé.

Vydala se do místnosti, snažíc se přitom držet poblíž zanedbané linky, aby se co nejvíce vyhnula nejisté podlaze. Teprve teď si uvědomila, jaké v tom domě panovalo ticho. Bylo to místo pro duchy a staré vzpomínky, a ne pro zoufalou vyšetřovatelku, která se snaží naslepo odhalit myšlenkové pochody, jimiž si vrah procházel. Přesto však došla k protější zdi a vyhlédla ven z jednoho z oken, posazeného ve zdi nalevo od pomláceného dřezu.

Místo, kde byl zaražen kůl s obětí, odsud bylo vidět zcela jasně. Při pohledu z okna však zdaleka tak strašidelně. Mackenzie se pokoušela představit si místo činu v době vraždy tak, jak by jej viděla odsud z okna. Představovala si vraha, přivádějícího ženu ke kůlu a chystajícího se ji k němu uvázat. Přemýšlela, jestli je žena v bezvědomí nebo není z nějakého důvodu zcela při smyslech. Nejspíše ji držel s jednou rukou pod oběma podpaždími, anebo možná kolem pasu, zatímco ona možná sotva pletla nohama a bez jeho podpory by se zhroutila k zemi.

To vyvolalo myšlenku, která zatím asi nikoho nenapadla. Jak je k tomu kůlu připoutal? Byly v bezvědomí? Zdrogované? Nebo je jednoduše přepral? Možná, že bychom mohli koronera nechat prověřit, jestli těla nesou stopy nějakých omamných látek…

Ještě chvíli se dívala na místo činu, dokud na ni nezačala tísnivě doléhat blízkost lesa kolem prostranství. Nebylo tam nic než stromy, mezi nimi schovaná zvířata a jemný šelestící vítr.

Mackenzie opustila kuchyň a zamířila do místnosti, která s největší pravděpodobností bývala obývacím pokojem. U zdi stál polorozpadlý stůl. Stáří jej pokroutilo tak, že mnohé z plesnivých papírů, jež na něm byly položené, za ty roky padaly jako podzimní listí jeden po druhém na podlahu. Mackenzie došla až k němu a začala se papíry probírat.

Byly to většinou faktury na krmivo pro prasata a za pšenici. Nejstarší byla datována do června 1977 a pocházela z farmy z Chinooku v Nebrasce. Sešit, jenž byl tak starý, že jeho linkování zmizelo, nesl něčí značně vybledlý rukopis. Mackenzie rychle přehlédla očima jeden z listů a odhalila text, který nejspíše mohl být zápisky z nedělní mše. Viděla odkazy na Noema a potopu, Davida a Goliáše, a Samsona. Pod další hromádkou faktur našla dvě knihy. První bylo náboženské čtení jménem Slovo Boží spásy. Druhá kniha byla bible, jež vypadala, že se pod Mackenziiným dotykem rozpadne na prach.

Přesto jí však nedokázala jenom tak odložit. Pohled na ni jí připomněl obrazy ukřižování, které viděla během těch několika málo příležitostí, kdy jako malá šla s matkou do kostela. Pomyslela na Krista na kříži, to, co reprezentoval, a už po ní sahala.

Vzpomínala si na způsob, jakým Kristus zemřel a srovnala to s tím, jak byly vystaveny ty tři ženy. Náboženský motiv vyloučili, ale ona si teď přesto nemohla pomoci o něm nepřemýšlet.

Otevřela bibli, přeskočila úvodní stránky a zamířila rovnou k obsahu. Moc toho o té knize nevěděla a více než polovina jmen v názvech kapitol, jí vůbec nic neříkala.

Bezděčně očima procházela obsah a už chtěla knihu zase odložit, když tu si povšimla něčeho, z čeho se jí rozbušilo srdce. Názvy jednotlivých knih. A čísla vedle nich.

Když spatřila ty zkratky, nemohla si nevzpomenout na něco jiného.

Ty kůly.

Čísla na nich.

N511

J202

S náhle třesoucíma se rukama vylétla očima do horní části obsahu a položila prst na knihu Genesis. Potom jela prstem pomalu dolů, ve snaze najít v ní knihu, jež by začínala na písmeno N.

Trvalo jenom pár vteřin, než se propracovala ke knize Numeri.

Začala listovat stránkami, snažíc se přitom ignorovat zatuchlý pach, který si tím vháněla do obličeje, až našla Numeri, jež přeskočila až ke kapitole 5. Jakmile našla tu, přejela prstem po stránce a zastavila se u verše 11.

N511. Numeri, kapitola 5, verš 11.

Začala číst. Její a její srdce tlouklo s každým slovem rychleji. Dokonce měla pocit, jako by se v domě najednou o dvacet stupňů ochladilo.

Hospodin promluvil k Mojžíšovi: „Mluv k synům Izraele: Kdyby se od někoho odklonila manželka a byla mu nevěrná, kdyby s ní spal jiný muž a kdyby s ní bez vědomí manžela obcoval, takže by se v tajnosti poskvrnila beze svědků a nepřistižena, učiníte toto: Zmocní-li se muže žárlivost vůči jeho manželce, ať už se skutečně poskvrnila či nikoliv, přivede ji ke knězi…

Mackenzie si tu pasáž četla několikrát a ani naposledy se jí nepřestaly třást ruce. Byla zároveň vzrušená a zároveň se jí dělalo mdlo. Zmocnila se jí předtucha tak nepříjemná, že se jí až udělalo špatně od žaludku.

Vrátila se k obsahu. Knih, které začínaly na J, tam bylo hned několik, a ona nakonec usoudila, že rozluštění druhé pasáže není v jejích silách. Navíc si byla docela jistá, že již kniha Numeri jí toho pověděla více než dost.

Mackenzie zavřela bibli a vrátila ji zpět mezi zapomenuté papíry. Najednou měla ohromně na spěch. Vyběhla z domu, riskujíc přitom propadnutí podlahy a zamířila k autu.

Musela se co nejrychleji vrátit na stanici.

Navíc si také potřebovala promluvit s nějakým knězem.

Tenhle zabiják nepracoval víceméně náhodně, jak si dosud všichni mysleli.

Měl jasný modus operandi – jasný záměr i metody, jak jej dosáhnout. Měl vyšší cíl.

A ona ho již brzy přesně odhalí.

KAPITOLA DVACÁTÁ PRVNÍ

Mackenzie nevstoupila do kostela od okamžiku, kdy se jedna její spolubydlící z vysoké vdávala. Poté, co jejich otec zemřel, se matka pokoušela ji a Steph přivést k církvi hned několikrát, ale právě z toho důvodu dělala Mackenzie všechno proto, aby se tomu vyhnula.

Přesto však, když vstoupila do svatyně Metodistické církve Nového života, musela uznat, že je to tam docela hezké. Bylo v tom něco víc, než jenom vitrážová okna a klenuté stropy, něco, na co se očividně nedalo jenom tak sáhnout prstem.

Když se blížila k oltáři, povšimla si staršího muže, jenž seděl v jedné z předních řad. Zdálo se, že ji neslyšel vstoupit, protože jeho hlava byla skloněná. Četl knihu.

„Pastor Simms?“ zeptala se. Její hlas přitom pod klenutým stropem zahřměl jako hlas Všemohoucího.

Muž vzhlédnul od knihy a podíval se na ni. Mohlo mu být tak padesát let, byl oblečený v košili na knoflíky a khaki kalhotech. Na očích měl brýle na čtení, které vytvářely dojem, že je to velice hodný člověk.

„Detektiv Whiteová, předpokládám,“ řekl a vstal.

„Předpokládáte správně,“ odpověděla.

Působil trochu zaskočeně, ale vydal se jí naproti.

„Odpusťte mi moje překvapení,“ řekl omluvně. „Když mi váš šéf Nelson volal, aby pro vás domluvil trochu z mého času, nečekal jsem, že přijde žena. Vzhledem k příšerné realitě těch vražd mi přijde zvláštní, že hlavou vyšetřování není muž. Neberte si to prosím osobně.“

„V pořádku.“

„Víte, Clark o vás mluvil velice pochvalně.“

Mackenzie chvilku trvalo, než si uvědomila, že mluví o Nelsonovi. No jistě – policejní velitel Clark Nelson.

„Poslední dobou jsem od něj slyšela hodně chvály,“ odpověděla.

„Inu, to musí být příjemné.“

„Spíše nečekané.“

Simms přikývl, jako kdyby perfektně rozuměl. „Nelson je občas trochu náfuka. Ale když na to přijde, dokáže být také velice hodný a milý. Dovedu si představit, že tuto část svého já v práci moc ukazovat nemůže.“

„Takže on chodí do tohoto kostela?“ zeptala se Mackenzie.

„Ó ano,“ odpověděl pastor. „Každou neděli. Ale to odbočuji. Prosím, posaďte se.“

Rukou jí naznačil k nejbližší lavici.

Mackenzie učinila, co si přál a zahlédla přitom obal knihy, kterou si pastor předtím četl. Nebylo žádné překvapení, že to byla bible.

„Takže, velitel Nelson mi pověděl, že máte pár otázek ohledně skriptury, která by mohla vést k dopadení vraha těch nebohých žen.“

Sáhla po svém telefonu a našla fotografii stránky z bible z toho starého domu. Pastor mobil poklidně přijal, upravil si brýle a podíval se na fotografii.

„Numeri, kapitola pátá, verše jedenáct až zhruba dvacet. Pověděl byste mi, jak si tyto verše vykládáte?“ zeptala se jej.

Pastor se na obrázek krátce podíval a vrátil jí telefon zpět.

„Inu, tohle mluví vcelku samo za sebe. Ne všechny biblické pasáže potřebují interpretaci. Tato jednoduše mluví o cizoložných ženách, které musí vypít hořkou vodu. Pokud jsou nevinné, nic se jim nestane. Pokud se ale sexuálně stýkaly s někým jiným, než s vlastním manželem, tak na ně voda uvrhne kletbu.“

Mackenzie o tom přemýšlela.

„Ten vrah vyryl N511 na každý kůl, ke kterému přivázal svou oběť,” řekla. „A vzhledem k tomu, jaké ženy si vybíral, tahle alegorie docela sedí.”

„Ano, souhlasím,” řekl Simms.

„Také na ty kůly vyřezává J202. V bibli je ale příliš mnoho knih, které na to písmeno začínají, než abych já dokázala najít tu pravou. Doufala jsem, že mě navedete.”

„Inu, Numeri je součástí Starého zákona a pokud si ten vrah myslí, že prosazuje morálku Starého zákonu—ať už jsou jeho interpretace i činy jakkoliv pomýlené—myslím si, že je slušná šance, že ten další odkaz bude taky na Starý zákon. Pokud je to pravda, jsem si docela jistý, že se jedná o knihu Jozue. V kapitole dvacet knihy Jozue Bůh mluví o městech útočiště. To byla města, kam utíkali lidé, kteří náhodou někoho zabili, aby se vyhnuli stíhání.”

Mackenzie o tom chvíli s tlukoucím srdcem přemýšlela. Začínalo se to otvírat. Vzala do ruky Simmsovu bibli, nalistovala knihu Jozue a v ní příslušnou pasáž. Když ji našla, začala ji číst nahlas. Zvuk jejího hlasu, který v prázdném kostele pronášel ty verše, nebyl nic než strašidelný.

Řekni synům Izraele: Určete si útočištná města, jak jsem vám pověděl skrze Mojžíše, aby se tam uchýlil ten, kdo někoho nedopatřením nechtěně zabil. Budou vám sloužit za útočiště před krevní mstou. Když se provinilý uteče do jednoho z těchto měst, postaví se ke vchodu do městské brány a přednese svou věc stařešinům města. Ti ho pak přijmou k sobě do města a poskytnou mu místo, aby bydlel u nich. Když ho bude pronásledovat krevní mstitel…

Mackenzie se odmlčela. Konečně se jí podařilo objevit zdroj těch čísel. Bylo to znepokojující i vzrušující zároveň. Nyní znala vrahův modus operandi, ale pořád to bylo příliš vágní. Nic z tohohle ji k jeho dveřím nepřivede.

„Je tam toho víc, víte?” poznamenal Simms.

„Ano, vidím to,” odpověděla. „Ale myslím, že tohle už stačí. Povězte mi, pastore, víte kolik těch zmiňovaných měst útočiště bylo?”

„Celkem šest,” řekl Simms bez váhání.

„ Víte, kde se nacházely?”

„Zhruba,” odpověděl.

Vzal do ruky svou bibli a otevřel ji úplně na konci, kde byly glosy a mapy. Nalistoval mapu, která zobrazovala Izrael v biblických dobách, znovu si upravil brýle na nose, a ukázal prstem na šest míst.

„Samozřejmě,”dodal, „ta místa nemusí být přesná, ale—”

Mackenziino srdce divoce tlouklo. Tohle by byla tak dobrá stopa, že by snad ani nevěřila, že je to pravda. Sáhla po knize.

„Můžu si to vyfotit?” zeptala se.

„Samozřejmě.”

Třásly se jí ruce.

„Detektive, co se děje?” zeptal se pastor a pozorně si ji prohlížel. „Byl jsem vám snad nějak nápomocen?”

„Ani nevíte, jak moc.”

KAPITOLA DVACÁTÁ DRUHÁ

Když Mackenzie vstoupila do zasedačky, hučelo to tam jako v úle. Nancy seděla na svém obvyklém místě na konci stolu a rozdávala dokumenty s nejnovějšími informacemi k případu. Policisté si s mumláním sedali na svá místa a vypadali, jako kdyby se měli zúčastnit pohřbu. Když si to Mackenzie namířila k čelu stolu, kde zahlédla Nelsona, jak hovoří s dalším policistou, neuniklo jí, že sklízí spoustu pohledů. Některé z nich nebyly ani o fous méně zamračené, než před třemi dny. Avšak (možná to ale bylo více přání, než skutečnost) v jiných se zračil opravdový zájem a dokonce možná i náznak respektu.

Nelson spatřil, že Mackenzie přichází a okamžitě ukončil rozhovor s policistou. Chytil ji kolem ramen a otočil od davu, který stále ještě zvolna proudil do místnosti. „Ten váš objev,” řekl jí. „Dovede nás k zatčení během příštích pár hodin?”

„To nevím,” odpověděla Mackenzie. „Ale rozhodně to zúží oblast hledání. Dostaneme se velmi blízko.”

„Tak se ujměte slova,” řekl. „Zvládnete to?”

„Ano,” řekla, ignorujíc přitom tlak svírající její břicho.

„Tak pojďme na to,” řekl Nelson, otočil se do místnosti a několikrát plácnul masitou dlaní o stůl. „Dobrá, všichni se posaďte a poslouchejte. Mackenzie má zlomovou informaci a vy jí teď budete věnovat plnou pozornost. Otázky si schovejte na konec.”

S tím si Nelson vzal jednu z náhradních židlí, stojících u stěny a odsunul se od konferenčního stolu. Věnoval jí přitom povzbudivý pohled. Teď to bude všechno na ní. Možná, že to byla jenom zkouška, anebo byl Nelson opravdu v koncích. V každém případě, tohle byla její šance chytit celou policejní stanici pod krkem a dokázat, že za něco stojí.

Zběžně přehlédla místnost a mezi sedícími spatřila Porterovu tvář. Kratičce se na ni usmál, jako kdyby jí snad chtěl povzbudit, ale zároveň se ujistit, že to nikdo neuvidí. I tak to byla ta nejhezčí věc, kterou pro ni ten člověk kdy udělal. Poslední dobou ji mile překvapoval.

„Dnes ráno jsem se vrátila na jedno z míst činu,” začala vysvětlovat. „I když, návštěva sama neodhalila nic důležitého, přesto mě k tomu navedla. Jak většina z vás ví, každý z kůlů, ke kterému byly oběti připoutány, nesl dvě kódová uskupení písmen a čísel: N511 a J202. Mluvila jsem o tom s pastorem a ten mi pomohl odhalit, že jsou to odkazy na knihy Numeri 5:11 a Jozue 20:2.

Pasáž z knihy Numeri pojednává o starozákonním přístupu k nevěře. Každá žena podezřelá z nevěry byla přivedena ke knězi, který jí podal něco, co je nazýváno hořkou vodou. Smysl tkvěl v tom, že ta svěcená voda má moc proklít ty, které se provinily, zatímco na nevinné neměla žádný účinek. Byl to něco jako církevní soud nad ženami obviněnými z nevěry.”

Druhý odkaz je z knihy Jozue. Pasáž referuje o Městech Úniku—městech, kam mohli lidé utéci, pokud nechtěně spáchali vraždu nebo zabili někoho, aby bránili sebe, svoje rodiny nebo svůj lid. V těchto Městech Úniku nemohli být stíháni. Doslova tam stojí, že všichni muži, kteří žijí ve Městě Úniku, budou ušetřeni krevní msty.

Podle pastora, se kterým jsem mluvila, těch měst bylo šest. To mě vede k závěru, že se chystají ještě tři další vraždy.”

„Jak to?” zapomněl Nelson svůj vlastní povel o otázkách až na konci projevu.

„Věřím, že vrah ty ženy zabíjí jakožto reprezentaci každého Města Úniku. A tím, že to dělá, věří, že plní roli krevního mstitele. Nebo možná ještě dále: on věří, že svým způsobem ta města buduje.”

Místnost zůstala na chvíli zticha, když všichni čekali na další vysvětlení. Obrátila se ke zdi za sebou, kde byla velmi používaná, avšak naštěstí zrovna čistá bílá tabule. Vzala do ruky černou fixu a z hlavy nakreslila hrubou mapu, kterou jí ukázal pastor Simms.

„Tohle jsou zhruba lokace šesti měst,“ řekla a udělala na mapě velké tečky. Vznikl tak poměrně pravidelný ovál, ve kterém bylo každé město od druhého vzdáleno zhruba stejně.

„Tak a teď, pokud byste se podívali na mapu s vyznačenými místy činu, spatřily byste, že se nám tu podobný obrazec začíná formovat také.“

Nancy nepotřebovala pobídku. Okamžitě začala pracovat na svém počítači, a aniž by vzhlédla od monitoru, řekla, „Hned to najdu. Zhasněte, prosím.“

Policista, sedící nejblíže vypínači zhasnul, zatímco druhý spustil projektor, posazený uprostřed stolu. Mackenzie ustoupila do strany, aby umožnila světlu dopadat na tabuli.

Nancy otevřela mapu přiloženou v dokumentech, které byly předtím rozdávány. Byly na ní zobrazeny všechny dálnice i menší cesty a města v okruhu sto padesáti mil. Na třech místech do ní byla přidána tři velká X, označující místa, kde byly nalezeny oběti.

„I když ty lokace nesedí úplně perfektně,“ řekla Mackenzie, „přesto jsou od sebe velice blízko. To znamená, že, pokud to není jenom náhoda – a v této fázi už bych se nebála říci, že není – tak můžeme vytipovat místa, kde budou spáchány příští zločiny.“

„Jak víme, v jakém půjdou pořadí?“ zeptal se jeden z policistů. „Pokud zbývají ještě tři, je tu nějaká záruka, že to vezme geograficky popořádku?“

„Ne, žádná záruka tu není,“ připustila Mackenzie. „Ale o tom ten případ je.“

„Stále nemáme jistotu, jak si vybírá oběti?“ zeptal se Porter.

„To se zjišťuje, zatímco tu mluvíme,“ odpověděla Mackenzie. „Ve třech strip klubech v okruhu sta mil máme své lidi. Myslím ale, že musíme předpokládat, že může hledat i mezi prostitutkami.“

„A co ty hořké vody?“ zeptal se někdo jiný. „Co je to za vodu?“

„Tím si nejsem jistá,“ řekla Mackenzie. „Ale už jsem nechala koronera prověřit obsah žaludku obětí, aby zjistil, jestli tam není neobvyklého: jedy, chemikálie nebo cokoliv podobného. Já si osobně myslím, že to může být prostě svěcená voda a pokud je to tak, tak ji nenajdeme.“

„Tím chcete říct, že svěcená voda magicky nezáří?“ zeptal se jiný a sklidil přidušený smích od pár dalších.

„Hej,“ řekl Nelson a vrátil se do čela místnosti. Došel k tabuli a chopil se červeného fixu. Zakroužkoval jím oblast, která se na mapě shodovala s polohou čtvrtého města, jak ji zakreslila Mackenzie.

„Whiteová se postará o uzavření téhle oblasti tady,“ řekl. „Chci alespoň osm chlapů, kteří tam do hodiny zahájí hlídku. Poznejte terén, zmapujte si lokální cesty a zůstaňte na hlídce, dokud vás neodvolám. Nancy, potřebuji, abyste zavolala na státní policii a požádala je o vrtulník, který by tu oblast kontroloval shora.“

„Ano, pane,“ řekla Nancy.

„Další věc,“ pokračovala Mackenzie. „Použijeme pouze neoznačená auta. Poslední, co chceme, je toho chlápka vyplašit.“

Nelson chvíli přemýšlel a Mackenzie na něm viděla, že se mu to nelíbí. „Nu, s pouhými čtyřmi neoznačenými auty, které tu máme, to bude trochu problém. Takže povoluji i hlídkové vozy, ale nebudou nikde stát ani parkovat. Tak, teď když už toho víme tolik, nemáme žádnou výmluvu, proč toho chlápka nechytit předtím, než bude muset umřít čtvrtá žena. Nějaké otázky?“

Nikdo nic neříkal a všichni naopak rychle vstali. Ve vzduchu bylo cítit vzrušení z nastávající akce. Policisté kvapně opouštěli místnost. Cítili, že se konec tohoto nepříjemného případu blíží. Ba co více, každý teď měl stejně dobrou šanci, že to bude nakonec on, kdo strašákového vraha přivede před spravedlnost. I když to byla Mackenzie, kdo získal stopy, pospojoval je a poté jim je odprezentoval, od této chvíle už se mohli blýsknout všichni.

Mackenzie se také chystala vyrazit, ale Nelson ji zastavil. „To byla zatraceně dobrá práce, Mackenzie. A ještě něco vám povím: Ellington vás velice vychválil, když se vrátil do Quantica. Jeho ředitel mi volal a zajímal se o vás.“

„Děkuji.“

„Pokud by se mi podařilo vás udržet dál od pronásledování a strašení novinářů, mohla jste mít před sebou slibnou kariéru. Jenže ten Pope už má podle všeho dva právníky, kteří po vás jdou. Nemyslím si, že to nechá jenom tak plavat.“

„Mrzí mě to, šéfe,“ reagovala Mackenzie.

„No, teď to nechte být,“ řekl Nelson. „A soustřeďte se jenom na dopadení toho vraha. Novináři jsou skoro stejné zlo jako on, i když tenhle Ellis Pope alespoň nepřivazuje ženské ke kůlům a neubíjí je na nich k smrti.“

Mackenzie se uvnitř zachvěla, když slyšela, s jakou lehkostí Nelson o obětech mluvil. Připomněl jí tím, že, i když se momentálně nacházela pod vodopádem jeho přízně, stejně to pořád byl ten stejný starý tvor, pod kterým tu začala pracovat jako nováček.

„A pokud vám to nevadí,“ řekl. „Pojedu s vámi. Když už jsem vás dosadil do čela vyšetřování případu, tak bych vám rád asistoval.“

„Dobrá,“ okomentovala Mackenzie nepřijatelný nápad.

Když vyšli z konferenční místnosti, rozhlédla se po Porterovi. Bylo legrační, jak moc by teď jela raději s ním, než s Nelsonem. Možná to bylo dáno zvykem, nebo možná protože si myslela, že Nelson byl příliš velký šovinista, aby ji bral doopravdy vážně i navzdory chvále přicházející z FBI.

Porter však již stačil zmizet mezi ostatními. Neviděla jej ani na chodbě, když se zastavila u sebe v kanceláři, aby si vzala odznak a zbraň. Nebyl k nalezení ani na parkovišti.

Nelson se s ní potkal u auta a ani na chvíli nebylo pochyb o tom, kdo bude řídit. Ihned si sednul za volant, a než se ona stačila posadit na sedadlo spolujezdce a zapnout si bezpečnostní pás,  začal už být netrpělivý. Mackenzie se snažila zakrýt své podráždění, jak nejlépe mohla, ale ve skutečnosti na tom tolik nezáleželo. Nelson byl tak pohlcen vidinou brzkého dopadení strašákového vraha, že ona byla jenom jakýmsi pozadím jeho světa – nevnímal ji.

Ellingtonův nápad o pokusu dostat se k FBI, byl najednou lákavější, než kdy předtím.

„Připravena chytit toho zmrda?“ zeptal se Nelson, když mezi dvěma hlídkovými vozy vyjížděli z parkoviště.

Mackenzie se kousla do rtu, aby zakryla sarkastický úšklebek, který se pokoušet prodrat na její tvář a řekla:

„Víc, než si myslíte.“

KAPITOLA DVACÁTÁ TŘETÍ

Mackenziin telefon začal zvonit ani ne po deseti minutách jízdy s Nelsonem. Podívala se na číslo volajícího, a přesto, že si jej zatím nestačila uložit, měla jej dosud v čerstvé paměti. Co naopak zapomněla bylo, že jí Ellington ve zprávě psal, že jí ještě zavolá. Ta zpráva jí byla doručena dnes ráno, ale jí už to přišlo jako několik dní. Podívala se na hodiny na mobilu a zjistila, že je teprve 15:16. Tohle bude nekonečně dlouhý den.

Rozhodla se telefonát ignorovat, aby nepřidávala ještě další vzruchy do už tak chaotického odpoledne. Ve stejném okamžiku byl na telefonu i Nelson, který volal s Nancy. Mluvil stručně, jasně a k věci. Bylo poznat, že je ve stresu a Mackenzie to na sobě cítila také.

O pár vteřin později ukončil hovor a začal si nervózně poklepávat prsty na volant. „Nancy už mluvila se státními,“ řekl. „Zhruba za hodinu a půl budeme mít helikoptéru.“

„To jsou dobré zprávy,“ řekla Mackenzie.

„Povězte mi,“ pokračoval s další myšlenkou. „Myslíte si, že ty ženy zavraždí předtím, než je pověsí na kůl, anebo až tam?“

„Nemáme pořádný důkaz ani o jedné variantě,“ odpověděla Mackenzie. „Nicméně, první místo činu napovídá, že v momentě, kdy je přiváže ke kůlu, jsou ty ženy naživu. Na zemi kolem kůlu byly otisky biče, nebo co to vlastně používá.“

„Takže?“

„Takže si to užíval. Byl vzrušený a protahoval to. Pokud by ta žena byla už mrtvá, proč by se kolem promenádoval s bičem?“

Nelson přikývl a obdivně se na ni usmál. „Však už ho zabásnem, parchanta,“ řekl, aniž by přestal bubnovat o volant.

Mackenzie si velice přála sdílet jeho nadšení, ale nějak se jí to nedařilo. Něco nebylo v pořádku. Měla pocit, jako kdyby něco přehlédla, ale ani za boha nedokázala přijít na to, co to mohlo být. Tiše seděla, nemluvila a snažila se o tom všem přemýšlet, zatímco Nelson se věnoval řízení.

Do oblasti, kde se nacházel čtvrtý bod, vjeli zhruba po dvaceti minutách. Mackenzie poslouchala telefonáty, které Nelson po cestě vyřizoval, a z odposlechnutého vydedukovala, že organizuje hlídky v okruhu třiceti čtverečních mil. Oblast sestávala většinou z křovinaté krajiny a pár silnic druhé kategorie. Několik z nich bylo obklopeno kukuřičnými poli, podobně jako místo, kde celá ta šílenost začala.

Po jedné z takových cest už se ubírali, když tu elektricky zachrastila vysílačka, připevněná na palubní desce. „Detektive Whiteová, jste tam?“ ozval se mužský hlas.

Mackenzie se podívala na Nelsona, jako kdyby potřebovala svolení. Pokynul jí rukou k vysílačce a usmál se. „Račte,“ řekl. „Je to vaše šou.“

Mackenzie vzala vysílačku z palubní desky a stiskla příjem. „Tady Whiteová, co pro mě máte?“

„Jsem na cestě poblíž státní silnice 411, je to stará rozmlácená okreska. Vede přímo do kukuřičného pole a ani není na mapě. Je dlouhá zhruba míli a končí slepě na malé mýtině v kukuřici.

„Dobrá,“ řekla Mackenzie. „Našli jste tam něco?“

„To je slabé slovo, detektive,“ řekl policista na druhé straně. „Myslím, že byste sem měla co nejrychleji přijet.“

*

Bylo více než strašidelné, že opět stanula uprostřed dalšího kukuřičného pole. Jako kdyby se kruh uzavřel, jenže Mackenzie přitom vůbec neměla pocit, že je konec. Spíše naopak, všechno to začínalo od začátku.

Stála na okraji mýtiny, po boku Nelsona a policisty Lenta, který byl tím, kdo jí volal vysílačkou. Stáli vedle prořídlého kukuřičného porostu a dívali se na mýtinu.

V jejím středu byl vztyčen dřevěný kůl. I když byl úplně stejný, jako ty, které už viděli dříve, na tomto nebylo žádné tělo. Byl prázdný a připomínal jakýsi pravěký monolit.

Mackenzie se pomaloučku vydala k němu. Byl to cedr, stejně jako u předchozích kůlů. Poklekla a rukou ohmatala půdu kolem základny. Byla jemná a na první pohled čerstvá.

„Tenhle kůl tu není moc dlouho,“ řekla Mackenzie. „Ta vykopaná zemina je úplně čerstvá. Klidně bych věřila, že to bylo uděláno dneska.“

„Takže on si to místo připravuje předtím, než na něj přivede oběť,“ přemýšlel Nelson. „Nejsem si jistý, jestli je to geniální anebo jenom namyšlené.“

Mackenzie si vůbec nedokázala představit spojení slova geniální s člověkem, kterého hledali, a tak Nelsonovu poznámku ignorovala. Raději se podívala na základnu kůlu a okamžitě objevila nápis. Byl jenom několik palců nad udusanou hlínou a samozřejmě tam stálo: N511/J202.

„To nevím,“ odpověděla konečně. „Co ale vím je, že nám tímhle vystavil navštívenku. Teď víme, že se sem vrátí a že s sebou pravděpodobně bude mít svou další oběť.“

Mackenzie vstala a najednou cítila chuť se pomstít, jako ještě nikdy předtím. Muž, který za těmi zločiny stál, s ní opravdu otřásl. Stal se z něj jakýsi přízrak, duch, který dokázal začarovat její dům, mysl i sebevědomí. Začala se bát každého zavrzání parket a v osobním životě klesla tak nízko, že vyjela po kolegovi z FBI. Strašákový vrah ji ovlivnil tak moc, že ani neměla energii a čas si pořádně uvědomit, že Zack z jejího života opravdu a nadobro zmizel.

Ba co více, vybíral si své oběti jenom proto, že používaly svoje tělo, aby si vydělaly peníze. Kdo sakra byl, že si osnoval právo je za to soudit?

„Chci tu zůstat,“ řekla nahlas. „Chci tu zůstat na hlídce nebo sledovačce nebo cokoliv, co děláme, abych se ujistila, že ho chytíme. Chci tomu zmrdovi nasadit želízka.“

Věděla, že v tom okamžiku zní sobecky, ale bylo jí to jedno. V té chvíli jí bylo úplně jedno, co si o ní Nelson pomyslí. Nezajímalo jí, jestli se mu ostatní na stanici budou posmívat, že na něm ta malá roztomilá holka něco vynucovala. Chycení toho vraha bylo najednou důležitější, než cokoliv jiného – včetně její práce a reputace.

„Koukám,“ řekl Nelson s úsměvem. „Rád vidím, že jste se konečně trochu naštvala, Whiteová. Ani jsem nevěděl, že to v sobě máte.“

Na poslední chvíli spolkla odpověď, která jí už už tančila na jazyku a namísto toho si ji jenom pomyslela.

Ani já ne.

KAPITOLA DVACÁTÁ ČTVRTÁ

Mackenzie si byla jistá, že vrah neudeří, dokud nepadne noc, a ostatní s ní souhlasili. To jim dávalo celé čtyři hodiny do západu slunce, aby se na akci mohli připravit. Všichni doufali, že tentokrát už to skončí zatčením. A kdyby se cokoliv stalo před soumrakem, na silnici 411 hlídkovaly čtyři vozy, které by je na přibližující se automobil upozornily. Navíc měli k dispozici vrtulník státní policie, a tak nic nenasvědčovalo tomu, že by se akce neměla podařit.

Mackenzie byla v jednom z neoznačených aut kolem 411 silnice, a byla ráda, že může být zase sama. Nelson se rozhodl vrátit na stanici, kde se měl setkat s poradcem od státní policie. Ji nechal tady, aby se přidala k hlídkám. Její auto bylo teď zaparkováno míli a čtvrt od odbočky na prašnou cestu a ze 411 jej nebylo vidět, protože zaparkovala do starého vjezdu pro traktory, který farmáři používali pro vstup do polí.

Seděla tam již patnáct minut a jediné auto, které za tu dobu spatřila, bylo policejní a mířilo z mýtiny zpátky na stanici. Byla si jistá, že do soumraku se nic nestane, a tak před sebou měla vidinu dlouhého čekání bez náplně. Přemýšlela, jestli jí Nelson dal tento úkol, aby se jí zbavil, nebo jestli jí schválně dal pozici, na které může být jednou z prvních, kdo něco spatří a tím pádem ve středu akce.

Mackenzie se znovu rozhlédla po zcela nehybné 411, povzdechla si a vzala do ruky telefon. Zadívala se na oznámení o nepřijatém hovoru od Ellingtona. Bylo staré zhruba hodinu a půl. Pokoušela se nevzpomínat na to, jak ze sebe včera v jeho přítomnosti udělala husu a dotkla se prstem displeje. Jakmile se objevilo jeho číslo, okamžitě na něj klepla, aby sama sobě nedala šanci si to rozmyslet.

Zvedl to na třetí zazvonění a jakmile promluvil, Mackenzie proklela sama sebe za to, jakou měla ze zvuku jeho hlasu radost. „Tady Ellington,“ řekl.

„Tady Mackenzie Whiteová,“ začala. „Volal jste mi, tak volám zpět.“

„Oh, ahoj! Doneslo se mi, že jste to dneska slušně nalouskli.“

„Vypadá to tak, ale čas ukáže. Našli jsme další kůl, je připravený na akci.“

„Slyšel jsem. Co vy si o tom myslíte?“

„Myslím, že je to dobrý.“

„Zníte trochu pochybovačně.“

„Zdá se to až příliš dobré na to, aby to byla pravda. Nemůžu se zbavit dojmu, že něco chybí.“

„Možná to tak je,“ řekl Ellington. „Vaše instinkty jsou velice spolehlivé. Já bych je poslouchal.“

„Většinou to dělám.“

Rozhostilo se trochu trapné ticho. Mackenzie horečně převracela myšlenky, aby vymyslela nové téma. Už slyšel o jejím objevu, a tak bylo k ničemu mu to znovu opakovat. Jsi trapná, Mackenzie, pomyslela si.

„Takže,“ přerušil ticho nakonec on. „Poté, co jsem se dověděl o vazbách na náboženství, jsem si dovolil vypracovat profil vraha. Je slušná šance, že hledáme někoho se silným náboženským pozadím. Možná, že je to dokonce kněz nebo pastor, i když historie spíše napovídá člověku z velmi silně věřící rodiny. Mohl chodit na soukromou náboženskou školu. Také si myslím, že vyrůstal bez matky, anebo jej matka opustila. Nejspíše se i dříve choval jako dítě – teď nemyslím to, co po něm uklízíme teď, ale dřívější život.

„Na čem je tohle všechno založené?“ zeptala se. „Jenom podobné případy z minulosti?“

„Ano, především,“ řekl. „Nic z toho nemůžu zaručit. Ale je pravda, že tenhle postup zhruba v sedmdesáti procentech případů funguje.“

„Dobrá, takže pokud tu dneska skončíme s prázdnýma rukama, můžeme podle toho vyprofilovat zhruba tisíc podezřelých.“

„Možná, že ne tolik. Podle mé teorie je ten člověk místní. Pokud mapuje svoje vlastní města, jak jste poukázala, dá se usuzovat, že tu někde vyrůstal. Zavolal jsem kvůli tomu na pár míst. Zhruba šedesát mil od Omahy je jedna katolická škola a ještě jedna další je na venkově, ale myslím si, že ta bližší je mnohem slibnější.“

„To je skvělé,“ řekla Mackenzie.

„Co?“

„Jen tak jste zúžil výběr a dokonce máte i potenciální zdroj informací o tom člověku.“

„Inu, my z FBI jsme tu kvůli vyšetřování.“ Začal se smát nad vlastním vtipem, ale když se Mackenzie nepřidala, ztichl.

„Díky, Ellingtone.“

„Jasně. Ještě jedna věc, než zavěsíte.“

„Co je to?“ zeptala se trochu nervózně a doufala, že nezačne mluvit o jejím zoufalém pokusu včera večer v baru.“

„Když jsem se hlásil mému nadřízenému, řekl jsem mu, jak skvěle si vedete, a že jsem se pokusil vás dostat na Temnou stranu Síly.“

Mackenzie byla poctěna.

„Temná strana Síly je FBI?“

„Přesně tak. Každopádně, zaujalo ho to. Takže pokud byste kdykoliv rozhodla zamířit naším směrem, můžu vám na něj dát kontakt. Rozhovor s ním za to rozhodně stojí.“

Mackenzie o tom přemýšlela a také mu chtěla poděkovat a povědět mu, jak moc si jeho snahy váží, ale podařilo se jí ze sebe dostat jenom strohé „díky“. Celý ten nápad byl jako ze sna. Jenže takové skvělé věci se jí určitě nestanou.

„Jste v pořádku?“ zeptal se.

„Ano, jsem v klidu. Potřebuju už ale jít. Musím se soustředit na to, co přijde.“

„To chápu. Tak ho dostaňte.“

Mackenzie se ušklíbla. I když to byl úžasný chlap, přesto dokázal Ellington být i jako ostatní.

Položila telefon a podívala se na silnici. Začínala být nervózní a nemohla se zbavit pocitu, že tím, že tu nečinně sedí, jenom plýtvá časem. Sáhla tedy znovu po telefonu a otevřela prohlížeč, ve kterém začala vyhledávat místní katolické školy. Zjistila, že Ellingtonovy informace byly zcela přesné.

Uložila si adresu a vytočila Nelsonovo číslo. Zvedl to až po čtvrtém zazvonění a jeho hlas zněl rozmrzele. Nelíbilo se mu, že je vyrušován ze schůze se státními.

„Co se děje, Whiteová?“

„Chci ověřit jednu stopu, pane,“ řekla. „Potřebuju kvůli tomu zhruba na dvě nebo tři hodiny opustit 411.“

„Nepřipadá v úvahu,“ řekl Nelson. „Vedete operaci, takže zůstanete, kde jste. Je to vaše šou, Whiteová. Ani nemyslete na to, že si to necháte proklouznout mezi prsty. Pokud toho chlápka nebudeme do rána mít, tak si o tom promluvíme znovu. Nebo pokud je to opravdu slibná stopa, můžu tam poslat někoho jiného.“

„Ne,“ odpověděla Mackenzie. „Je to jenom tušení.“

„Dobrá,“ řekl Nelson. „Zůstaňte na místě, dokud neřeknu jinak.“

Mackenzie už nestačila ani odpovědět. Prostě to zavěsil.

Vyvolala adresu katolické školy z dočasné paměti a nastavila ji do GPS. Podívala se po směru silnice 411 až k místu, kde z kukuřice vykukoval osamělý dřevěný kůl a čekal na svou obětinu.

Mackenzie věděla, že by měla poslechnout přímý rozkaz a zůstat tu těch několik hodin prostě sedět.

Jenže něco v ní hlodalo a ona si nedokázala pomoci. Co když opravdu zabíjí oběti předtím, než je přiveze ke kůlu?

To by znamenalo, že někde je chycena nějaká dívka, možná, že je zrovna mučena a klidně může zemřít, zatímco Mackenzie bude dřepět na zadku a sledovat prázdnou silnici.

Na takový scénář nemohla ani pomyslet.

A co kdyby jí ta katolická škola – jediná široko daleko a ta, která seděla perfektně na profil od FBI – mohla dát jméno? Číslo občanky?

To by ji dovedlo k vrahovi ještě předtím, než se vypraví sem a dost dobře by to mohlo zachránit život další oběti.

Mackenzie seděla za volantem a nemohla se rozhodnout. Měla pocit, že skoro slyší její křik. S každou další minutou se jenom zvyšovala její agónie.

Netrvalo dlouho a sešlápla plyn.

Škola Svatého kříže se objevila na GPS.

Neuposlechnutí přímého rozkazu by klidně mohlo znamenat ztrátu zaměstnání a ovlivnit celou její budoucnost.

Ale neměla na výběr.

Jediné, v co doufala, bylo, že se stihne dopravit tam a zase zpátky, než bude příliš pozdě.

KAPITOLA DVACÁTÁ PÁTÁ

Hlupáku.

Prohnalo se mu hlavou, když projížděl křižovatkou silnic 32 a 411.

Hlupáku.

Pokud potřeboval další důkaz, že je Bůh na jeho straně, tak přišel právě včas. Mířil na místo, které si vybral pro další oběť—místo, které se mělo stát jeho čtvrtým městem—když tu na silnici 411 spatřil projíždět policejní auto. Když ho uviděl, pokračoval dál po 32 a srdce mu přitom tlouklo jako šílené.

Možná, že to byla jenom náhoda. Možná ti policisté jenom prováděli rutinní hlídku, nebo měřili rychlost.

Nebo možná našli jeho kůl. Dobře věděl, že po něm jdou. V novinách viděl články o Strašákovém zabijákovi, ale neobtěžoval se je číst. Ani zpravodajské vstupy, týkající se jeho práce, v televizi nesledoval. Nedělal to kvůli pozornosti nebo publicitě. Šířil Boží hněv a učil svět o lásce, milosti a čistotě.

Samozřejmě, policie pro to pochopení mít nebude, a pokud dnes našli místo, které má být jeho čtvrtým městem, může to znamenat jeho konec. Nebude schopen dokončit svojí práci a potěšit tak Boha.

Místo pro číslo čtyři se bude muset změnit. Možná, že mu to nakonec z dlouhodobého hlediska pomůže. Možná, že bude policie tak zaměstnaná číháním na tomto místě, že bude moci svou práci v klidu a bez rizika vykonat někde jinde.

Zajel na parkoviště supermarketu u silnice a otočil na něm svůj pickup. Vrátil se na křižovatku a projel jí, aniž by se k silnici 411 byť jenom podíval.

Jeho oběť už byla vybrána a připravena, a on pořád ještě může postavit čtvrté město někde jinde.

Bude pokračovat v práci.

*

Otevřela oči a měla pocit, že se jí hlava musí každou chvíli rozskočit. Dokonce vykřikla, díky čemuž si uvědomila, že její hlas zní jaksi divně—jakoby přidušeně. Pokusila se sáhnout si rukou na ústa, ale nemohla s ní pohnout. Potom si konečně uvědomila, že má v puse roubík z nějaké tkaniny, který se jí zařezává do koutků.

Několikrát rychle zamrkala ve snaze zbavit se té příšerné bolesti hlavy. Po chvíli si její oči trochu zvykly a hlava se přestala točit. Začínala si uvědomovat, kde to vlastně je. Ležela na tvrdé podlaze, pokryté vrstvou prachu. Neměla na sobě nic než spodní prádlo.

Byl to právě tento fakt, který jí vrátil paměť. Minulou noc, když se vracela domů, se za ní vynořil muž. Mohlo být kolem čtvrté ráno…ale, co proboha dělala venku tak pozdě?

Pohled na jasně růžovou podprsenku jí napověděl. Najednou věděla až moc dobře, jak trávila minulou noc. Předtím se pokoušela přesvědčit sebe samu, že eskort je jiný, než co dělají ty ostatní holky na ulici. Byla více nóbl, více pod kontrolou.

Jenže na konci dne potom činila to samé, co dělaly všechny. Dostala za to krásné peníze (patnáct set dolarů za hodinu a půl „práce“ nebylo vůbec špatné) a nakonec se potom ani necítila zas tak špatně.

Jenže pak se jakoby odnikud vynořil ten chlap. Jediné, co řekl, bylo dobrý večer, a potom už ji držel pod krkem a něco jí tisknul k obličeji. Na chvilku ucítila pronikavý zápach a pak svět rychle černal. Stačila ještě zaslechnout, jak jí do ucha šeptal něco o obětech a hořkých vodách.

A teď se vzbudila tady. Její kalhotky byly tam, kde měly být a ona v těch místech necítila žádnou bolest, takže si mohla předpokládat, že nebyla znásilněna. Přesto však nebylo pochyb o tom, že je v bryndě.

Pokusila se dostat na kolena, ale pokaždé, kdy už byla blízko, jí její svázané kotníky přiměly překotit se a padnou na bok. Po několika pokusech to vzdala, ležela na zemi, vzlykala a pokoušela se vzpomenout, co to ten chlap říkal, když jí přiložil na nos ten hadr.

Trvalo notnou chvíli, než si vzpomněla. A bylo to tak šílené, že by bývalo bylo lepší si nevzpomenout.

Neboj se, řekl. Postavím pro tebe město.

KAPITOLA DVACÁTÁ ŠESTÁ

Dorazit do Katolické školy Svatého kříže zabralo Mackenzie něco málo přes hodinu. Celou cestu přitom jela sto dvacet. Škola byla v té době už bez studentů a Mackenzie, vedena recepční nahoru po schodech, doufala, že zastihne ředitelku v dobrém rozmaru.

Byla to korpulentní dáma, která přesně splňovala figuru jeptišky tak, jak si ji Mackenzie představovala. Ruth-Anne Costellová věnovala Mackenzie vcelku milé přivítání ve své kanceláři a usadila ji vedle svého psacího stolu.

„Slyšeli jsme o tom tak zvaném Strašákovém vrahovi pár zvěstí,“ řekla. „Proto jste za námi přišla?“

„Přesně tak, odpověděla Mackenzie. „Jak to víte?“

Ředitelka Costellová se zamračila, ale byl to ten typ zamračení se, který v sobě měl více vzteku než zklamání. Mackenzie si pomyslela, že je to nejspíše nejčastější výraz obličeje většiny zaměstnanců na škole, jako je tato.

„Inu, ty nebohé ženy jsou přivázány ke kůlu a bičovány, je to tak? Religiózní symbolika je zcela zřejmá. A ať už ten vrah koná svou práci ve jménu nějakého zvráceného náboženského výkladu, nebo je členem jakéhosi ďábelského kultu, jsou to vždycky soukromé náboženské školy, které se ocitnou pod drobnohledem.“

Mackenzie mohla jenom přikývnout. Byla to pravda. Když byla na střední, sama to na vlastní oči několikrát viděla. Její ticho však pramenilo i z faktu, že ředitelka měla pravdu v tom, že náboženský podtext těch vražd je zřejmý. Mackenzie to sama cítila, když objevili první tělo. Proč to ale tak dlouho ignorovala?

Protože jsem se bála to říct nahlas před Nelsonem a Porterem. Co kdyby to nebyla pravda a oni mi to dali sežrat, pomyslela si.

Teď se jí však naskytla šance svou ignoranci napravit a byla rozhodnutá dát všechno za to, aby ji nepromarnila.

„No,“ odpověděla, „máme docela přesný profil. Doufala jsem, že bych si o tom mohla promluvit s vámi, nebo s někým, kdo tu pracuje už dlouhou dobu. Myslím, že bych mohla odhalit potenciálního podezřelého. Anebo alespoň někoho, kdo by o těch vraždách mohl povědět něco více.“

„Inu,“ odpověděla Costellová, „já tu jsem třicet pět let. Nejprve jsem byla poradkyně a později jsem se stala ředitelkou. Tuto pozici zastávám již skoro dvacet let.“

Vstala a došla do levé části své pracovny, kde u zdi stále starožitně vypadající skříň.

„Víte,“ pokračovala, „nejste první detektiv, který sem přišel čmuchat, když se stal nějaký zločin, který měl náznaky náboženského motivu. Ne, když se podíváme z dlouhodobého hlediska.“

Ze skříně vyndala čtyři složky a donesla je zpátky ke stolu. Nepoložila je však. Namísto toho je zhruba pět centimetrů nad deskou prostě upustila, čímž docílila, že hlučně přistály na stole. Nebylo pochyb o tom, že se zlobí. Mackenzie se natáhla, aby složky zachytila a urovnala, ale Costellová na ně v tom okamžiku už ukazovala prstem. Aniž by se na Mackenzie podívala, začala mluvit a brát je do ruky jednu po druhé.

„Tahle,“ řekla, když se dotkla první, „patří Michaelu Abnerovi. Když na začátku sedmdesátých let studoval, napadl dívku na dětském hřišti a později byl přistižen při masturbaci na dívčích toaletách. Nicméně, v roce 1984 zemřel. Myslím, že to byla autonehoda. Takže to váš podezřelý jistě nebude.“

S tím Castellová odsunula Abnerovu složku stranou. Další dvě byly vyloučeny stejně rychle. Jeden člověk zemřel před pěti lety na rakovinu plic a druhý strávil většinu života na kolečkovém křesle – rozhodně to nebyl typ osoby, která by mohla v polích zatloukat velké dřevěné kůly a unášet lidi.

„Tahle poslední,” pokračovala, „patří Barrymu Hendersonovi. Když chodil na naši školu, několikrát se zapletl do rvačky, přičemž v jedné z nich poslal dva chlapce na pohotovost. Když se vrátil po období, na které byl vyloučen, začal učitelkám posílat chlípné dopisy, což vyvrcholilo pokusem o znásilnění učitelky kreslení, přičemž si zpíval jeden z hymnů Panny Marie. To se stalo v roce 1990. Obávám se však, že ani on nebude vaším podezřelým. Posledních dvanáct let je zavřený ve Westhallské léčebně pro duševně nemocné.”

Mackenzie si v duchu poznamenala, že to radši musí ověřit, zatímco Castellová vkládala složky zpátky na jejich původní místo. Když tak učinila, úmyslně trochu práskla dvířky skříňky, což v akustice kanceláře vyústilo v něco jako výstřel z kanónu.

„A to jsou jediní studenti za posledních třicet pět let, kteří by byli schopni spáchat podobné činy, jako páchá ten Strašákový vrah?“

„To se nedá nijak zjistit,“ odpověděla Costellová. „Se vší úctou, nevedeme záznamy o každém studentovi, který má, jako každý na světě, potenciál spáchat nějaký zločin. To by vyžadovalo detailní záznamy o každém dítěti, jež třeba jenom poruší nějaké drobné pravidlo. Ti čtyři, které jsem vám ukázala, byli extrémní případy a já si je tu schovávám už spoustu let, protože to ušetří spoustu času a práce pokaždé, když se tu objeví policie s tím, čemu říkají profil pachatele. Pokaždé se pokoušejí obvinit náboženství ze zločinů, které sami nedokážou objasnit.“

„Nikdo nikoho neobviňuje,“ řekla Mackenzie.

„Ale samozřejmě, že ano,“ nesouhlasila ředitelka. „Povězte mi, detektive. Přišla jste sem, abyste jednoduše našla jméno vraha, anebo zjistit jaký druh náboženství jej mohl tak zdeformovat, aby byl schopen páchat taková zvěrstva?“

„Mě je jedno jak ta informace bude vypadat,“ odsekla Mackenzie. „Já jenom potřebuju zjistit, kdo ty ženy zabíjí. Proč, je momentálně zcela podružné.“

Začínala mít pocit, že jet sem do Svatého Kříže, byla pitomost. Co očekávala, že tu vlastně najde? Rychlé a snadné řešení? Bývalý student, který by do puntíku seděl na Ellingtonův profil?

„Děkuji za váš čas, paní Costellová,“ řekla o poznání smířlivěji. Vstala a zamířila ke dveřím. Když už však sahala po klice, ředitelka ji zastavila.

„Proč si myslíte, že se to děje, detektive Whiteová?“

„Co?“

„Proč ochránci zákona přicházejí hledat odpovědi v náboženství, když nejsou schopni vyřešit něco, o čem věří, že jsou to zločiny založené na víře?“

„Ve většině případů to prostě jenom souhlasí s profilem pachatele,“ odpověděla Mackenzie.

„Vážně?“ zeptala se Costellová. „Nebo je to proto, že lidé nedokážou přijmout zlo v jeho pravé podstatě? A protože to nedokážeme přijmout, hledáme něco stejně neuchopitelného, na co bychom svalili vinu?“

Na Mackenziiny rty se protlačila otázka, kterou nedostačila dostatečně rychle zahnat zpátky.

„Co je to zlo, paní Costellová? Jak zlo vypadá?

Ředitelka se ušklíbla. Byl to docela strašidelný úšklebek, takový ten výraz, poukazující na pochopení nějakého tajemství.

„Zlo vypadá jako vy. Vypadá jako já. Všichni žijeme v prokletém světě, detektive. Zlo je všudypřítomné.“

Klika pod Mackenziinou rukou byla najednou strašlivě studená. Přikývla a dala se na odchod, aniž by se na ředitelkou Costellovou už byť jenom podívala.

Když potom scházela dolů do přízemí honosné budovy Svatého kříže, začal jí v kapse vibrovat telefon. Vytáhla jej a na displeji spatřila Nelsonovo jméno. Poklesla na duchu.

Vrah, pomyslela si. Ukázal se, když jsem byla pryč a Nelson si mě za to teď podá.

S knedlíkem v krku zvedla telefon. „Ano, šéfe.“

„Whiteová,“ řekl. „Kde jste?“

„Katolická škola Svatého kříže,“ odpověděla. „Prověřuji profil agenta Ellingtona.“

Nelson byl na druhé straně notnou chvíli potichu. „Pokusím se schovat si, proč jste sakra neuposlechla můj přímý rozkaz, na jindy,“ řekl. „Pro teď potřebuji, abyste se na zpáteční cestě zastavila na stanici.“

„Ale co 411?“ zeptala se. „Chci být zpátky, než začne dopravní špička.“

„Další důvod, proč byste neměla plýtvat časem tím, že posloucháte Ellingtona. Prostě přijeďte.“

„Je všechno v pořádku?“ zeptala se.

Nelson však již stačil hovor ukončit a Mackenzie už tak neslyšela nic, než hluchý tón položeného telefonu.

KAPITOLA DVACÁTÁ SEDMÁ

Když Mackenzie vkročila na stanici, její pocit, že něco není v pořádku, jenom zesílil. Stačilo jí k tomu spatřit Nancy za jejím stolem. Když Mackenzie přišla, Nancy se na ni jenom rychle usmála a potom se ihned zase věnovala své práci. To bylo pro Nancy velice nezvyklé. Ta žena většinou měla široký úsměv pro každého, kdo se objevil ve dveřích.

Mackenzie se málem zeptala, co se děje, ale nakonec si to rozmyslela. Poslední, co potřebovala, bylo vypadat slabě a rozhozená v okamžiku, kdy se pokoušela ten případ rychle dorazit. Obešla tedy recepci a namířila si to rovnou dozadu, kde se ukrývala Nelsonova kancelář.

Otevřela dveře a pokoušela se přitom působit co nejsebejistěji. Jako když má všechno dokonale pod kontrolou. Jenže sama přitom dobře věděla, že zmizet na dvě a půl hodiny do školy Svatého kříže, když měla být na hlídce, byla chyba. Snažila se, být za každou cenu perfektní a ujistit se, že vyčerpala opravdu všechny možnosti. Obzvláště ty nabízené schopnými a pohlednými agenty FBI. Jenže tentokrát se puntičkářství nevyplatilo.

Nelson se na ni podíval a ona měla pocit, že jeho tvář nesla na kratičký moment starostlivý výraz.

„Posaďte se, Whiteová,“ řekl a kývnul směrem k židli na druhé straně jeho neuvěřitelně zaskládaného stolu.

„Co se děje?“ zeptala se. V jejím hlase byla slyšet nervozita, ale to bylo to poslední, co ji zajímalo, protože Nelson očividně neměl dobré zprávy.

„Máme problém,“ řekl. „A vám se nebude líbit jeho řešení. Náš podělanej přítelíček Ellis Pope proti vám vznesl formální stížnost. Prozatím to nechává pod pokličkou – je to jenom mezi námi a jeho právníkem. Říká však, že jestli nebude okamžitě učiněna náprava, dostane to do novin. Obvykle bych se takovou výhrůžkou ani nezabýval, jenže noviny a dokonce i pár televizí vás vnímají a prezentují jako hlavu vyšetřování. Pokud by Pope šel do médií s touhle stížností, bylo by to hodně špatné.“

„Pane, jednala jsem impulzivně,“ bránila se Mackenzie. „Kolem místa činu se pohybovala neznámá osoba. Byl to soukromý pozemek. Ten člověk na něj vnikl, a když mě uviděl, dal se na útěk. Měla jsem ho jen tak nechat běžet? Já jsem se jenom snažila ho zastavit. Nenapadla jsem ho.“

Nelson se zamračil.

„Whiteová, já jsem v tomhle na vaší straně. Na sto procent. Jenže je tu další faktor, který nemůžu jen tak nechat plavat. Teď už je v tom zapojená i státní policie. A o konfrontaci s Popem už bohužel také vědí. Pak je tu také to, že jste byla pryč, když stáťáci přijeli na to místu u silnice 411. Já jsem kvůli tomu na vás popravdě taky naštvaný. Oni si to ale vyložili jednoznačně jako vaše lajdáctví. Neudělalo to na ně ani trochu dobrý dojem.“

Zvedl ruku, když viděl, že se Mackenzie nadechuje.

„Jako by už tohle nestačilo, asi tak před půlhodinou mi volala Ruth Anne Costellová. Stěžovala si, že jste byla drzá a dokonce agresivní. I ona vznesla stížnost.“

„To si děláte srandu, že?“

Nelson jenom zachmuřeně zakroutil hlavou.

„Naneštěstí nedělám. Spojte si to dohromady a máme z toho bouřku, akorát že místo vody tu všude kolem prší hovna, Whiteová.“

„Takže co uděláme, abychom to napravili?“ zeptala se Mackenzie. „Co chce Pope za to, že zůstane zticha? Jak si můžeme usmířit státní oddělení a tu starou jeptišku?“

Nelson obrátil pohled kamsi ke stropu a povzdechl si, čímž jasně vyjádřil, že se mu nelíbí to, co se jí chystá říci.

„To znamená, že vás musím s okamžitým efektem z případu stáhnout.”

Mackenziiny ruce byly najednou jako led. Myšlenka na to, že ten člověk bude pokračovat v zabíjení a ona nebude schopna mu v tom nijak zabránit, pro ni byla zcela nestravitelná.

Nevěděla, co má říci.

Nelsonova tvář se mračila čím dál více.

„Zkoušel jsem vás bránit a přimět je, aby trochu slevili,” řekl. „Dokonce jsem navrhl i to, že vás nechám dokončit tenhle případ a potom vám na pár týdnů seberu odznak. Jenže ani Pope, ani státní policie o tom nechtěli slyšet. Svázali mi ruce. Je mi to líto.”

Mackenzie cítila, jak je její strach rychle překrýván zlostí. Jejím prvním nutkáním bylo obořit se na Nelsona, ale viděla, že on je vývojem věcí rozzlobený také. Podle toho, jakým způsobem se k ní navíc v posledních dnech choval, si mohla být jistá, že se za ni opravdu rval do poslední kapky krve.

Nebyla to jeho chyba. Pokud z toho měla někoho obviňovat, byl to Ellis Pope. A nejspíše i sebe samu. Od chvíle, co slyšela to zavrzání podlahy, což už bylo před třemi dny, nebyla ve své kůži. Ta zpackaná epizoda s Ellingtonem také ničemu nepomohla.

Ano, nejvíce viny leželo na jejích ramenou. To na tom všem bylo nejspíše to nejhorší.

„Takže, kdo odteď povede vyšetřování?“ zeptala se.

„Státní policie. Mají k dispozici i FBI, když ji budou potřebovat. Pokud se ale věci budou vyvíjet tak, jak čekáme, máme přesnou lokaci místa, kde vrah příště udeří, a tak by to snad už měl být jednoduchý případ.“

„Pane, já ani…“

Zarazila se a nevěděla, jak větu dokončit. Mackenzie nikdy nebyla žádný uplakánek, ale teď byla tak rozzlobená, že její tělo nedokázalo přijít s decentnějším způsobem, jak se vyjádřit, a slzy jí vytryskly samy od sebe.

„Já vím,“ řekl Nelson. „Stojí to za starou belu. Ale až bude všechno hotovo – až ten parchant bude za mřížemi a všechna dokumentace bude za námi – postarám se, aby vaše jméno bylo s případem spojeno v tom nejlepším možném smyslu. Máte moje slovo, Whiteová.“

Mackenzie mátožně vstala od stolu, podívala se směrem ke dveřím a zadoufala, že se promění v jakousi magickou bránu do dimenze, ve které se tato konverzace neodehrála.

„Takže, co teď mám dělat?“ zeptala se.

„Jděte domu. Opijte se. Dělejte cokoliv, co vám pomůže se toho zbavit. A jakmile bude případ uzavřen, tak vám zavolám. Státní se přestane zajímat, jakmile bude ten vrah dopadený. Ellis Pope zůstane jako jediná hrozba, ale to by neměl být problém, protože na vás už nebude vidět.“

Mackenzie otevřela dveře a vykročila na chodbu.

„Je mi to sakra líto, Whiteová,“ stačil Nelson říct, než se za ní zavřely dveře. „Opravdu.“

Na odpověď už jenom přikývla.

Procházela chodbou, zrak upřený k zemi, aby se nemusela podívat na nikoho, koho bude cestou míjet. Když se dostala zpátky do vstupní haly, přece jenom se podívala alespoň na Nancy. Ta usoudila, že Mackenzie již všechno ví a povzbudivě se na ni ušklíbla.

„Jste v pořádku?“ zeptala se.

„Budu,“ odpověděla Mackenzie, ale sama přitom nevěděla, jestli je to vůbec pravda.“

KAPITOLA DVACÁTÁ OSMÁ

I když byla myšlenka opít se poměrně lákavá, zároveň jí připomínala, co se stalo naposledy, když pila víc, než by měla. Ano, stalo se to teprve včera, ale to ponížení, které kvůli tomu cítila, způsobovalo, že měla pocit, jako kdyby s tím žila již roky a nemohla na to zapomenout. Takže, než aby svůj vztek utopila v lahvi, zvolila Mackenzie druhou a jedinou další možnost, kterou měla pro tyto případy v záloze.

Šla domů a rozložila všechny materiály, které měla o Strašákovém vrahovi k dispozici, na konferenční stolek v obýváku. I když část jejího já chtěla věřit, že obklíčení místa, připraveného na čtvrtou vraždu, přináší jistotu brzkého zatčení, zároveň se nemohla zbavit dojmu, že je vrah přechytračí. Stačí k tomu zahlédnout sebemenší náznak přítomnosti policie a jistě změní plány. Nelson a Státní Policie si to jistě také uvědomují, ale fakt, že se cítí být blízko uzavření případu, může trošku kalit jejich úsudek.

Venku mezitím padla tma. Mackenzie chvíli nepřítomně zírala na záclonu na okně a přemýšlela, jak se její život mohl během pouhých pár dní tak zvrtnout. Pomyslela na Zacka a možná vůbec poprvé od jejich rozchodu byla opravdu ráda, že je pryč. Teď už viděla, že ten vztah trpěla jenom kvůli tomu, aby nebyla sama, protože to bylo něco, čeho se bála od chvíle, co vkročila do ložnice rodičů a našla tam otce.

Přemýšlela také, co asi dělá Ellington. Jeho telefonát o profilu vraha dokazoval, že se o případ stále zajímá, i když už jenom jako podpora na dálku. Při myšlence na něj ji také napadlo, jestli by tu stopu o Svatém Kříži brala tak vážně, kdyby přišla od někoho jiného. Nepokoušela se tím na něj udělat dojem? Nebo na Nelsona?

Podívala se na papíry na stole a tu ji napadla velice jednoduchá myšlenka: Proč na někoho dělat dojem? Proč prostě jenom neodvádět dobrou práci a dostat ze sebe to nejlepší? Proč se zajímat o to, co si ostatní myslí, obzvláště bývalý přítel budižkničemu, šovinističtí nadřízení nebo ženatý agent FBI?

Jako kdyby to snad podobné myšlenky mohly přivolat, zazvonil najednou její telefon. Sebrala jej z hromady papírů a spatřila, že je to Ellington. Ušklíbla se. Nejspíš volal, aby si poslechl poděkování za radu navštívit školu Svatého kříže, anebo ho možná napadlo něco dalšího, co by ji svedlo z cesty a způsobilo ještě větší trable. Pokud by v tu chvíli měla čistší hlavu, pravděpodobně by ten hovor ignorovala. Jenže vztek, který si odnesla z Nelsonovy kanceláře, v ní stále ještě doutnal a ona se rozhodla učinit opak.

„Haló, agente Ellingtone,“ řekla.

„Dobrý den, Whiteová. Já vím, že vás pořád otravuju, ale už to pro dnešek balím a chtěl bych vědět, jestli vám něco z toho profilu pomohlo.“

„Ne, nepomohlo,“ odpověděla, aniž by se obtěžovala být milá. „Vlastně to vypadá, že jediné, co se mi v té škole podařilo, bylo nasrat vedoucí jeptišku.“

Ellington takovou odpověď neočekával. Trvalo mu několik dlouhých vteřin, než se zmohl na odpověď.

„Co se stalo?“ zeptal se.

„Byla to slepá ulička. A zatímco jsem tam seděla a dostávala školení od ředitelky školy o přirozené povaze zla, vložila se do případu Státní policie a zamířila rovnou na místo, o kterém se domníváme, že je připravené na čtvrtou vraždu. Já jsem tam v tu chvíli nebyla, takže převzali vedení.“

„A do prdele.“

„Je to ještě lepší,“ pokračovala. „Vzpomínáte na Ellise Popa?“

„Ano, ten reportér.“

„Ano, ten. Rozhodl se vznést stížnost a vyhrožuje, že dá do novin zprávu o naší potyčce. Státní o tom už také vědí. Zhruba před hodinou byli za Nelsonem a výsledek je, že jsem z případu oficiálně odvolána.“

„Děláte si legraci?“ zeptal se.

Jeho údiv v ní probudil ještě větší vztek. Naštěstí si zároveň i stačila uvědomit, že je na něj protivná a přitom k tomu nemá důvod. Na tom, kde se ocitla, nenesl agent Ellington žádnou vinu. Jediné, co udělal, bylo povzbuzování a drobná informační pomoc.

„Bohužel nedělám,“ odpověděla a snažila se přitom znít klidně. „Požádali mě, abych hezky čekala, dokud případ neuzavřou.“

„To není fér.“

„Souhlasím,“ řekla. „Ale také vím, že Nelson neměl na vybranou.“

„Mohu nějak pomoci?“ zeptal se Ellington.

„Obávám se, že ne. Pokud opravdu chcete s tím případem nadále pomáhat, měl byste se obrátit na Nelsona. Popravdě, se mnou byste o tom mluvit neměl, nebo si koledujete o potíže.“

„Whiteová, opravdu mě to mrzí.“

„Je to tak, jak to je,“ řekla.

S tím se na jejich společné lince opět rozhostilo ticho a Mackenzie tentokrát nedala Ellingtonovi šanci zapříst nové vlákno konverzace. Pokud by to udělal, obávala se, že se její vztek vrátí. To si nezasloužil.

„Musím už jít,“ řekla. „Mějte se.“

„Budete v pořádku?“ zeptal se.

„Ano,“ odpověděla. „Jen je to trošku šok.“

„Dobrá, tak se opatrujte.“

„Díky.“

Na odpověď už nečekala a ukončila hovor. Hned na to telefon letěl zpátky mezi papíry na stole a přistál na několika listech textů okopírovaných z Bible. Mackenzie je vzala ze stolu a pročítala znovu a znovu pořád dokola. Nic nového v nich však neobjevila. Potom se podívala na mapu ze zadní strany Bible a porovnala ji s hrubou mapou od Nancy. Prohlížela si všechna potenciální místa vražd. Všechno to vypadalo tak jasně, jednoduše a do sebe zapadající.

Právě proto se to ale Mackenzie ne a ne líbit. Právě proto cítila potřebu, že musí hledat dál a odhalit nějakou pravdu, která jí zatím uniká. Vypila si kávu a znovu se zabořila do papírů, jako kdyby byla ve své kanceláři a toto byl jenom dalších z jejích dnů u policie. Za chvíli zcela zapomněla na okolní svět a plně se ponořila do práce.

*

Když její telefon začal znovu vibrovat, bylo na jeho displeji napsáno 19:44. Mackenzie zamrkala a poškrábala se na hlavě. Ten čas ji překvapil. Od Ellingtonova telefonátu uběhly už dvě hodiny, ale ona přitom měla pocit, že to nemohlo v žádném případě být více, než třicet minut.

Na displeji objevila Nelsonovo jméno, nad čímž se podivila ještě více. Když brala telefon do ruky, neodpustila si ublížené uchechtnutí. Přemýšlela, co dalšího asi provedla, že si to zasluhovalo ještě další kárání a trest.

Přiložila telefon k uchu a její zrak přitom opět zabloudil k záclonám a počínající noci za nimi. Byl vrah už v terénu, připraven ubičovat další oběť? Anebo se do toho už dokonce pustil?

„Vy jste ten poslední, od koho bych čekala telefonát,“ řekla.

„Whiteová, potřebuju, abyste mě teď dobře poslouchala,“ řekl Nelson. Jeho hlas byl měkký, téměř konejšivý. Nikdy jej takto ještě neslyšela.

„Dobrá,“ odpověděla nejistě.

„Před dvaceti minutami policista Patrick zastavil na 411 muže. Řídil starou červenou Toyotu pickup. Na sedadle spolujezdce měl Bibli a pod sedadlem lano. Ten chlap, Glen Hooks, je pastor v malém babtistickém kostele ve městě Bentley. A teď to hlavní: V jeho Bibli je označeno osm pasáží. Jedna z nich se týká Měst Úniku.“

„Bože můj,“ vydechla Mackenzie.

„Patrick toho muže zatím nezatkl, ale trval na tom, aby s ním odjel na stanici. Začal se s ním hádat, ale nakonec ho Patrick má. Jsou na cestě. Posílám další jednotku do jeho domu, aby se podívali, jestli nenajdou něco podezřelého.“

„Dobrá,“ podařilo se Mackenzie znovu odpovědět.

„Státní Policie o tom nic neví,“ pokračoval Nelson. „Čistě mezi námi, je to na můj rozkaz. Chci toho chlápka nejdřív skřípnout sám, než se do toho vloží stáťáci. Zrovna jsem skončil telefonát s Patrickem. Budou na stanici během deseti minut. Chci, abyste přijela a vedla výslech. Potřebuji, abyste to udělala rychle, protože nevím, jak dlouho můžeme před státními mlžit. Možná, že máte dvacet nebo třicet minut, než vás budu muset zase vypakovat ze stanice.“

„Po tom všem, co jste mi pověděl v kanceláři, myslíte si, že je to dobrý nápad?“

„Ne, není to dobrý nápad,“ řekl Nelson. „Ale je to všechno, co momentálně mám. Já vím, že jsem vám před méně než pěti hodinami řekl, ať si sbalíte kufry, ale přesto vás teď nežádám, abyste přijela. Já vám to jednoduše oznamuji. Oficiálně jste stále odvolána. Na tom se nic nemění. Přesto potřebuju, abyste tohle udělala, Whiteová. Chápete?“

Mackenzie se pravděpodobně ještě nikdy necítila tak znevážena a oceněna zároveň. Na jednu stranu se jí zmocnilo vzrušení, že přece jen může být u toho, které se však slévalo v jednu kaši se vztekem, že s ní Nelson celé odpoledne hraje domino.

Pamatuj, pomyslela si. Tohle není o tom, udělat na někoho dojem. Nemusíš mít nebo nemít pravdu, či snad vypadat dobře. Budeš jen dělat svou práci a dostat chlapa, který mučí a zabíjí ženy, za mříže.

„Whiteová?“ naléhal Nelson.

Podívala se na stolek, pokrytý papíry a fotografiemi z případu. Ty ženy byly obrány o veškerou důstojnost, terorizovány, bity a nakonec popraveny. Mackenzie jim dlužila spravedlnost. Dlužila jejich rodinám alespoň nějakou útěchu.

Rukou pevně stiskla telefon a s odhodláním, které se pozvolna usadilo na její tváři, odpověděla:

„Budu tam do patnácti minut.“

KAPITOLA DVACÁTÁ DEVÁTÁ

Když Mackenzie dorazila na stanici, čekali na ni před vchodem dva policisté. K jejímu vlastnímu překvapení měla radost, že jedním z nich byl Porter. Pozdravil ji spikleneckým úsměvem a potom jí s druhým mužem otevřel dveře a vedl dovnitř. Neudělali ani pět kroků, když si Mackenzie uvědomila, že se kolem ní oba staví tak, aby nebyla příliš vidět. Chránili ji svými těly před zvědavýma očima kohokoliv, kdo by mohl dělat problémy, a rychlým krokem ji vedli pryč.

Do hlavní chodby dorazili velice rychle a spatřili Nelsona, který už na ně čekal u vchodu do výslechové místnosti. Když je spatřil přicházet, trochu se narovnal. Mackenzie viděla, že je příšerně nervózní – skoro jako kdyby měl deaktivovat nálož a nevěděl, který drát přestřihnout.

„Díky,“ řekl, když k němu dorazili.

„Samozřejmě,“ odpověděla Mackenzie.

Nelson úsečně kývnul na Portera a druhého policistu, čímž je poslal pryč. Porter nakročil k odchodu, ale potom se ještě otočil k Mackenzie a s úsměvem jí pošeptal: „Zatraceně dobrá práce.“

S tím ji popostrčil do dveří.

Mackenzie jenom kývla hlavou a opětovala úsměv. S tím se s policisty rozešli.

„Dobrá,“ řekl Nelson. „Tenhle Hooks s námi docela spolupracuje. Je jenom nervózní a vystrašený. Odpovídá poslušně na všechny otázky a zatím si nevyžádal advokáta. Takže na něj nebuďte moc tvrdá a možná, že to zvládneme bez právníka a jeho obvyklého zdržování úplně.“

„Dobře.“

„Budeme všechno sledovat z vedlejší místnosti, takže kdyby se cokoliv podělalo, někdo tam bude do deseti vteřin. Jste v pohodě?“

„Ano, jsem.“

Nelson jí lehce poklepal po ramenou a otevřel pro ni dveře. Potom se sebral a odkráčel chodbou o kus dál ke dveřím do pozorovací místnosti. Mackenzie se podívala na otevřené dveře před sebou a na vteřinku zaváhala.

On je tam, pomyslela si. Strašákový vrah je uvnitř.

Když o okamžik později vstoupila do výslechové místnosti, muž, sedící za stolem si během okamžiku prošel celou sérií rozličných emocí. Nejprve se napřímil jako prkno, potom se jeho tvář zamračila, následována výrazem zmatenosti a nakonec úlevou.

Mackenzie se poprvé podívala na vraha a procházela si přitom vlastním řetězcem emocí. Vypadal, že mu nedávno bylo padesát. Na jeho tváři už se začínalo projevovat stáří a vlasy na jeho spáncích silně šedivěly. Byl to poměrně hubený muž, avšak doháněl to svou výškou. Díval se na ni hnědýma očima, ve kterých mohla číst jasnou zprávu: je nevinný a vůbec nechápe, co tu dělá.

„Dobrý den, pane Hooks,“ pozdravila. „Já jsem detektiv Whiteová. Chtěla bych, abyste mi odpověděl na pár otázek, a to tak upřímně, jak jen to bude možné. Pokud tak učiníte, dostaneme se odsud velmi rychle. Řekli mi, že jste až doteď skvěle spolupracoval, tak v tom prosím pokračujte. Bude to možné?“

Přikývnul. „Tohle je ale velké nedorozumění,“ řekl. „Oni si myslí, že jsem zabil tři ženy. Myslí si, že já jsem ten Strašákový vrah.“

„A nejste?“ zeptala se.

„Samozřejmě, že nejsem! Jsem pastorem babtistického kostela v Grace Creeku.“

„Bylo mi řečeno,“ pokračovala Mackenzie, „že Bible ve vašem pickupu byla na několika místech podtrhána. Některá z nich jsou přitom úzce spjata s vyšetřováním Strašákového vraha.“

„Ano, to říkali ostatní policisté také. Města Úniku, je to tak?“

Mackenzie si musela přeskupit myšlenky. Už se zase zlobila, že někdo už stačil vyzradit její karty a povědět Hooksovi o stopě o Městech Úniku. Bude na to muset jít jinak. Všechno, co pro tuto chvíli věděla, co jí její instinkt napovídal, bylo, že Hooks zcela určitě není Strašákovým vrahem. Strach v jeho očích byl opravdový a navíc s nimi spolupracoval a pověděl jim všechno, co po něm chtěli vědět.

„Co ty provazy ve vašem autě?“

„Letní biblická škola v Grace Creek začíná za dva týdny,“ řekl Hooks. „Ty provazy jsou to, co zbylo z výroby dekorací. Letos je tématem džungle a z provazů jsme dělali liány a také jeden visutý most.“

„Kde ten váš Grace Creek mohu najít?“

„Na silnici 33.“

„Ta je souběžná se státovkou 411, správně?“

„Správně.“

Mackenzie se musela od Hookse na chvilku odvrátit, aby skryla výraz, kterému se její mimické svaly nedokázaly ubránit. Jak mohl Nelson a jeho diletantní kolegové být tak slepí a hloupí? Copak nic nezjišťovali, než sem toho chudáka přivezli?

Když se jí podařilo znovu převzít kontrolu, otočila se zpátky k vyslýchanému a ze všech sil se snažila nedat na sobě znát, že je už teď přesvědčená, že před sebou má nevinného člověka. „Proč máte ve vaší knize zakroužkovanou tu pasáž o Městech Úniku?“

„Plánuji o tom kázat za tři nebo čtyři týdny.“

„Mohu se zeptat proč?“

„Mluví se tam o spáchání hříchu způsobem, za který se shromáždění nemusí cítit vinni. My všichni hřešíme, víte? I já. I ti nejoddanější. Jenže spousta lidí je vychovávána věřit, že hřích znamená věčné zatracení a ta města jsou ilustrací Božího odpuštění. Jenže ono tam záleží na úrovni toho hříchu. Všechny hříchy nejsou stejné. A i ti, kteří spáchají vraždu, pokud je neúmyslná, mohou dojít odpuštění.“

Mackenzie o tom na chvilku přemýšlela. Měla pocit, že se jí v hlavě rodí nějaké nové spojení. Něco tam bylo, jakási nová důležitá myšlenka, ale ne a ne se zjevit v plné kráse.

„Ještě jedna poslední otázka, pane Hooksi,“ řekla. „Vaše Toyota je docela stará. Jak dlouho ji již vlastníte?“

Hooks se na chvilku zamyslel a potom pokrčil rameny. „Osm let, nebo tak nějak. Koupil jsem ji jako ojetou od jednoho z členů Grace Creeku.“

„Převážel jste v ní někdy nějaké dřevo?“

„Ano. Minulý týden jsem vezl několik překližkových desek. Opět na dekorace. A čas od času pomáhám lidem shromažďovat dřevo na zimu a vozím jim je domů.“

„Nic většího než jenom tohle?“

„Ne. Nic, co bych si pamatoval.“

„Velice vám děkuji, pane Hooksi. Byl jste mi velmi nápomocen. Jsem si více než jistá, že budete volný během chviličky.“

Přikývnul, ale nevypadal ani o ždibec méně zmateně. Mackenzie se na něj ještě naposledy podívala a potom opustila místnost. V okamžiku, kdy se za ní zabouchly dveře výslechové místnost, už se k ní odvedle hnal Nelson. Byl rudý v obličeji a Mackenzie mohla téměř fyzicky cítit jeho nervozitu.

„To bylo rychlé,“ řekl.

„Tohle není náš vrah,“ řekla Mackenzie.

„Jak si sakra můžete být tak jistá?“ podivil se.

„Se vší úctou, pane, zeptali jste se ho aspoň na ty provazy?“

„Zeptali,“ odpověděl Nelson. „Povídal nám pohádku o nějaké letní škole v jeho kostele.“

„Obtěžoval se to někdo prověřit?“

„Očekávám ten telefonát každou minutu,“ řekl. „Poslal jsem tam auto zhruba před půl hodinou.“

„Pane, jeho kostel je sotva patnáct minut jízdy od toho místa s kůlem. Řekl, že plánoval kázat o Městech Úniku na mši za pár týdnů.“

„To je náhodička, že?“

„Je,“ připustila. „Ale odkdy tak slabé spojení poskytuje důvod k zatčení?“

Nelson se zamračil a založil si ruce v bok. „Já to věděl, že je chyba vás sem tahat. Jste odhodlaná to natahovat tak dlouho, jak jen to půjde? Chcete pozornost médií a být na titulních stránkách?”

Mackenzie se nedokázala ubránit novému návalu vzteku. Nakročila kupředu. „Prosím, řekněte mi, že z vás teď mluví jenom frustrace,“ řekla. „Ráda bych si myslela, že se zmůžete navíc, než na takovou ubohost.“

„Dávejte si pozor, jak se mnou mluvíte, Mackenzie,“ řekl Nelson. „Prozatím jste jenom stažena z případu. Ukažte se tu ještě jednou a nechám vás suspendovat úplně.“

Následovaly zhruba tři vteřiny ticha, kdy si jeden druhého měřili pohledem. Přerušilo jej až zazvonění Nelsonova telefonu. Otočil se Mackenzie zády a zvedl to.

Mackenzie supěla zlostí, ale zůstala stát, kde byla, aby konverzaci poslouchala. Doufala, že ať už mu volá kdokoliv, pomůže to vyjasnit nevinnu pastora Hookse.

„Co se děje?“ zeptal se Nelson. „Jo? Dobrá…jste si jistí? No, doprdele. Ano…rozumím.“

Když se Nelson otočil zpátky k Mackenzie, vypadalo to, že v příští chvíli mrští svým telefonem o zem. Jeho tváře dostaly narudlou barvu a tvář vypovídala leccos o porážce.

„Co se děje?“ zeptala se Mackenzie.

Nelson se zarazil, obrátil oči ke stropu a povzdechl si. Byla to póza člověka, který se právě chystal na ex vypít poslední litr z kalichu hořkosti.

„Lano z jeho auta je přesně to samé, které použili pro dekorace v tom Grace Creeku. Aby toho nebylo málo, v kanceláři je několik vytištěných papírů s přípravou kázání, které se týká Měst Úniku.“

Mackenzie musela zmobilizovat všechny svoje vnitřní síly, aby nepoznamenala, jak se Nelson a jeho policisté mýlili – jak se nemohli dočkat, až bude případ uzavřený bez pomoci stáťáků a FBI. Jak ve své zbrklosti zatkli muže, který s tím neměl nic společného.

„Takže může jít?“ zeptala se namísto toho.

„Jo. Je volný.“

Mackenzie si dovolila jemný úsměv. „Povíte mu to vy, nebo mám já?“

Nelson vypadal, že mu v příštím okamžiku exploduje hlava. „Udělejte to vy,“ řekl. „A jakmile s tím skončíte, prosím, okamžitě odsud zmizte. Bude nejlepší, když spolu vy a já nebudeme alespoň jeden den vůbec mluvit.“

S radostí, pomyslela si.

Obrátila se zpátky do výslechové místnosti a byla ráda, že rozhovor s Nelsonem skončil. Když za sebou zavřela dveře, Hooksovy hnědé oči se k ní upřely s netajenou nadějí.

„Můžete jít.“

Vděčně pokývl hlavou, zhluboka vydechl a řekl: „Děkuji vám.“

„Nevadila by vám jedna další otázka, než odjedete?“ zeptala se.

„Nevadila.“

„Proč by Bůh vytvářel města pro hříšníky, aby se tam mohli ukrýt? Není jeho úkolem spíše hříšníky trestat?“

„To je na debatu. Já věřím, že si Bůh přál vidět svoje vlastní děti uspět. Chtěl jim dát šanci se napravit.“

„A tihle hříšníci mohli Boha v těch městech najít? Mysleli si, že tam najdou harmonii s Bohem?“

„Svým způsobem ano. Zároveň však věděli, že Bůh je středem všech věcí. Bylo jenom na nich jej vyhledat. A ta města byla určena k tomu, aby to tam udělali.“

Mackenzie o tom přemýšlela, zatímco jej vedla ke dveřím. Prováděla Hookse propouštěcím procesem, ale její mysl přitom byla jinde. Přemýšlela o šesti městech, rozmístěných do kruhu, které občas nazlobený, ale většinou odpouštějící Bůh sám kontroluje.

Jak to Hooks říkal?

Zároveň však věděli, že Bůh je středem všech věcí.

Tu najednou, jako kdyby jí někdo sundal pásku z očí. Ta jednoduchá věta ji přivedla na novou myšlenku a okamžitě uvedla do pohybu.

Bůh je středem všech věcí.

Hodiny na palubní desce jejího auta ukazovaly 8:46, ale Mackenzie věděla, že její noc teprve začíná. Protože, pokud se nemýlila, věděla teď, kde hledat obydlí toho vraha.

KAPITOLA TŘICÁTÁ

Jakmile se vrátila domů, sedla si Mackenzie zpátky na gauč a začala se znovu probírat hromadou dokumentů na konferenčním stolku. Jedna věc byla docela ironická. Poté, co Zack odešel, Mackenzie čekala, že bude její domov uklizenější, jenže místo uvolněné jeho nepořádkem téměř okamžitě zabrala její práce. Na chvíli se zamyslela, kde teď Zack asi je a co dělá. Nevydrželo jí to však déle, než pár vteřin. Brzy se její mysl sama vrátila k myšlence, která se jí držela po celou cestu domů.

Bůh je ve středu všech věcí.

Probírala se papíry, až znovu objevila ty dvě mapy— tu ze Starého zákona a dále mapu nejbližšího okolí. Přeložila jednu přes druhou a zamyšleně si je prohlížela. Zaměřila se na tu druhou a písmena X, které do ní předtím sama dopsala. Teď po nich několikrát přejela prstem a nakonec pokračovala v hrubém kruhu i přes ostatní, zatím pouze předpokládané lokality. Nakonec to celé zopakovala s tužkou namísto prstu.

Když byl kruh nakreslen, zaměřila Mackenzie svou pozornost do jeho vnitřku. Začala spojovat protilehlá „města”, čímž vznikly tři čáry spojující tři dvojice.

Bůh je ve středu všech věcí.

Všechny tři čáry se setkaly v jednom místě. Mackenzie nakreslila další, mnohem menší kruh kolem místa, kde se potkaly. Zjistila, že obkresluje část čtvrti, ve které nedávno zatknuli Clive Traylora. Na okraji tohoto nového kruhu spatřila slabou linku, kterou mapa označovala jako řeku. V tomto případě to byla řeka Danvers. Klikatila se touto čtvrtí, procházela nevelkým parkem a pokračovala dál aby se později vlila do jezera Sapphire.

Z mapy to nešlo spolehlivě určit, ale Mackenzie nabyla dojmu, že se v jejím malém kruhu ocitly dvě nebo tři různé ulice a malý kus lesa, který odděloval zastavěnou část čtvrtě od břehů Sapphire.

Tohle bylo centrum těch vražd – středobod, spojující místa činu, takzvaná města. Ten muž nejspíše nabyl dojmu, že je v jistém smyslu Bohem, nebo že pracuje pod Božím vedením, a pokud to mělo sedět do puntíku, musel i žít ve středu toho všeho. Pokud Bůh měl být ve středu všech věcí, potom střed úseček spojujících místa vražd, označoval domov vraha.

Mackenzie chvíli jenom tak seděla a dýchala. Zmocňovalo se jí vzrušení. Věděla, že musí učinit rozhodnutí, které velmi pravděpodobně ovlivní její budoucí kariéru. Mohla by zavolat Nelsonovi a dát mu tu informaci, jenže si byla jistá, že jí ani nezvedne telefon. A pokud ano a dokonce by ji i vzal vážně, obávala se, že by se ta informace stejně neocitla mezi prioritami.

Místo s kůlem, které již objevili, vypovídalo o tom, že vrah je znovu připraven zabíjet. Co když už dokonce má ženu připravenou na další oběť? A co když se rozhodl změnit původní plány poté, co si všiml, že jeho zbývající tři místa jsou pod policejním dohledem?

Do pekla s tím, pomyslela si.

Vyskočila na nohy a nechtíc při tom zavadila o hromadu papírů na stole a shodila ji na zem. Došla do ložnice, kde ze zásuvky vytáhla služební pistoli, a když už si ji strkala do pouzdra u opasku, zazvonil její mobil. Při tom nečekaném a hlasitém zvuku sebou trhla a musela se dvakrát nadechnout a vydechnout, než byla schopna telefonát přijmout. Displej říkal, že je to znovu Ellington.

„Haló?“ otázala se.

„No teda,“ řekl Ellington na druhé straně. „Čekal jsem, že to nezvednete. Chtěl jsem vám nechat zprávu o tom, že už pro dnešek jedu domů a požádat vás, abyste mi zítra zavolala s novinkami o tom zatčení. Jste už na stanici?“

„Byla jsem tam a už jsem zpátky doma. To nebyl ten vrah.“

Ellington chvíli zaraženě mlčel.

„A na to jste přišla za méně než půl hodiny?“

„Ano. Bylo to jasné. Nelson a jeho muž…oni…no…řekněme, že neměli věci zrovna pod kontrolou.“

„Příliš horliví někoho zatknout?“

„Něco takového,“ řekla Mackenzie a konečně zasunula pistoli do pouzdra.

„Jste v pořádku?“ zeptal se Ellington. „Přijde mi, že někam spěcháte.“

Mackenzie mu to skoro nepověděla – skoro už si svou novou teorii nechala pro sebe. Pokud se ukáže, že nemá pravdu, bude z toho pěkná polízanice – obzvláště, pokud by někdo předem věděl, že se o to hodlá pokusit. Na druhou stranu měla však pocit, že se nemýlí. Cítila to v kostech. A pokud jí zatím unikal nějaký detail, který to celé mohl konečně rozlousknout, Ellington byl ten nejchytřejší člověk, kterého znala.

„Whiteová?“

„Myslím, že jsem na něco přišla,“ řekla Mackenzie. „O tom vrahovi. Myslím, že vím, kde žije.“

„Cože?“ řekl Ellington šokovaně. „Jak je to možné?“

Mackenzie mu rychle pověděla o svém rozhovoru s pastorem Hooksem a malém geometrickém experimentu, který provedla poté. Když to teď říkala nahlas, byla si ještě jistější tím, že je to pravda. Tohle byla konečně ta správná cesta, která ji dovede k vrahovi.

Když skončila svůj monolog, nedostalo se jí chvíli z z Ellingtonovy strany žádné odpovědi. Mackenzie se připravila, že obdrží kritiku, která po jejích teoriích k případům běžně přicházela.

„Myslíte si, že je to hloupost?“ zeptala se.

„Ne. Absolutně ne. Myslím, že je to geniální.“

Taková odpověď Mackenzie zaskočila.

„Co na to říkal Nelson?“ zeptal se Ellington.

„Já jsem mu nevolala. A nechystám se to udělat.“

„Ale to musíte,“ začal naléhat.

„Ne, nemusím. On mě u případu už nechce. A po té výměně názorů, kterou jsme měli na stanici před chvílí, dost pochybuju, že by mi vůbec ten telefon zvednul.“

„Nechte mne tedy alespoň předat tu stopu státním.“

„Příliš riskantní,“ odmítla. „Pokud se to ukáže jako falešná stopa, na koho bude svalována vina? Na vás? Na mě? Ani jeden z těch scénářů není dobrý.“

„To je pravda,“ připustil Ellington. „Jenže co když to není falešná stopa? Co když zatknete vraha? Nelsonovi budete muset zavolat tak, jako tak.“

„Alespoň už budu mít nějaký výsledek. Pokud toho parchanta chytím, tak je mi jedno, jakou cenu za to zaplatím.“

„Podívejte se,“ zněl jeho hlas náhle silně frustrovaně, „tohle nemůžete udělat. Ne sama.“

„Musím,“ opáčila. „nemáme tušení, kdy zase bude zabíjet a já tu nebudu sedět na zadku a čekat, až se mnou Nelson zase bude chtít mluvit, nebo až se vaši lidi rozhodnou, že stojí za to se sem zajet podívat.“

„Mohl bych to prezentovat jako vlastní nápad,“ řekl Ellington. „Možná, že tím by se věci ze strany FBI urychlily.“

„To mě napadlo,“ řekla Mackenzie. „Jenže kdy tu vaši agenti mohou být?“

Jeho povzdech jí jenom dosvědčil, že má pravdu.

„Nejspíše tak za pět nebo šest hodin,“ odpověděl. „A to jsem dost optimistický.“

„Takže už víte, co mám na mysli.“

„A vy zase víte, do jaké mě tu stavíte pozice,“ opáčil. „Pokud tam půjdete a něco se vám stane, já to budu muset nějak vysvětlit mému nadřízenému. Pokud se zraníte nebo zabijete a bude odhaleno, že jsem o tom plánu věděl, tak je to moje prdel, která bude další na řadě.“

„Řekla bych, že si jednoduše musím dát pozor a nezranit se nebo nezabít.“

„Sakra, Whiteová—“

„Díky za zájem, Ellingtone, ale tohle musí být provedeno hned.“

Položila telefon předtím, než mohl dále reagovat a ještě se pokusit ji od jejího plánu odradit. I teď, když už s ním nemluvila, si stejně nebyla jistá, zda není příliš bezohledná. Bude na to úplně sama. Vyrazí nikým nekrytá do noci, když dostala velice jasný rozkaz, že se už nemá žádným způsobem angažovat. Bylo to ale ještě horší. Byla tu slušná šance, že se ocitne na pozemku vraha, o kterém vlastně kromě pár neurčitých stop, vůbec nic neví.

Mackenzie vyrazila napříč obývacím pokojem ke dveřím, vedoucím před dům. Musela jít, než si to rozmyslí. Chladný noční vzduch, který vdechla venku, jakoby okamžitě rozpouštěl její pochybnosti. Bříšky prstů pohladila pistoli, připravenou u opasku a trochu se tím uklidnila.

Nemohla už ztrácet čas. Vydala se ke svému autu a rychle nastartovala. Během chvíle už vyjížděla ze sousedství na hlavní silnici a mířila na západ. Na okolí ležela noc a připomínala velkou černou oponu, která se však již brzy má otevřít a odhalit hlavní dějství případu.

KAPITOLA TŘICÁTÁ PRVNÍ

Celý den poslouchala, jak se přehrabuje věcmi v domě. Občas jej slyšela zpívat hymnus, který poznávala z dob, kdy jako malá sedávala s babičkou v lavici jednoho venkovského babtistickém kostelíku. Byla si vcelku jistá, že se to jmenovalo „Jak skvělý jsi.” Pokaždé, když si to pobrukoval, zmocnila se jí nová vlna strachu a nevolnosti. Teď už si dobře vzpomínala, co jí provedl—a co by jí ještě provést mohl.

Během poslouchání jeho pohybu a zpěvu, se pokoušela znovu postavit. Kdyby na sobě měla šaty, bylo by to snazší. I tak se jí ale podařilo odkulit se ke zdi, opřít se o ni zády a částečně se zvednout. Její lýtka začala okamžitě mravenčit kvůli tomu, že měla tak těsně spoutané kotníky. Jenže zapomněla na jednu věc. Celá ta aktivita, kombinovaná se strachem a stresem, kterým si procházela, způsobily, že byla silně zpocená. Její záda teď kvůli tomu sklouzla po stěně a ona se zhroutila zpátky na bok na podlahu.

Provaz na zápěstích se jí přitom zařízl do kůže tak, že začala krvácet. Přesto se však pokoušela znovu zvednout. Její nohy byly jako za železa a záda, která si poškrábala o zeď, pálila, jako kdyby je pobodalo hejno včel. Když se znovu dopracovala do bodu, kde jí začala mravenčit lýtka a stehna, zatnula zuby a pokračovala přes bolest dál, až nohy zcela natáhla.

Stanula vzpřímeně, ale okamžitě málem zase upadla. Její nohy ji neposlouchaly. Přitiskla se na zeď a ta jí konečně pomohla udržet rovnováhu.

Fajn, co dál?

Odpověď neznala. Byla prostě ráda, že je zpátky na nohou. Napadlo ji, že pokud by se dostala do dveří jenom pár metrů napravo, možná by tam našla telefon a zavolala policii. Celý den slyšela, jak ten člověk otevírá a zavírá dveře. Nejspíše pracoval na něčem venku a každou chvíli se vracel zpátky do domu. Pokud se jí podaří zjistit, jak to vypadá ve zbytku domu, možná, že se odsud ještě může dostat živá.

Začala se sunout podél zdi, až se dostala ke dveřím. Pot z ní přímo kapal, ale i tak jí naskočila husí kůže. Její tělo se třáslo a ze všeho nejvíc se jí chtělo zhroutit se zpátky na zem a rozplakat se. Namísto toho se ale rozhlédla po místnosti, ve snaze zahlédnout něco ostrého, čím by si přeřízla provaz na rukou.

Nic však neobjevila.

Chtělo se jí to vzdát. Tohle bylo příliš těžké.

Postavila se zády ke dveřím a svázanýma rukama zašátrala po klice. Když nahmatala kouli, sevřela ji v prstech a otočila. Ozvalo se slabé cvak a zámek dveře uvolnil.

Ustoupila maličko stranou a nechala dveře, aby se pomalu otevřely. Z druhé strany ucítila čerstvý vzduch a v tu chvíli měla pocit, že to je ta nejkrásnější vůně, kterou její nos kdy pocítil.

Pomalu se otočila a snažila se přitom pohybovat co nejtišeji. Pokusí se najít telefon a někomu zavolat. Nebo třeba otevřít okno. Samozřejmě, její zápěstí i kotníky byly svázány a bude to ošklivý pád na obličej, pokud klopýtne, ale za to riziko to stálo.

Otočila se, aby vešla do dveří, když tu jí krev ztuhla v žilách. Stál tam a díval se na ni.

Její výkřik byl udušen hadrem, přikrytým přes její obličej. Muž se usmál a vstoupil do místnosti. Položil dlaň na její nahé rameno a jemně ji pohladil. Potom do ní a ještě o něco širším úsměvem strčil. Nekontrolovaně se zřítila k zemi a když dopadla na pravý bok, jejím ramenem projela intenzivní vlna nezvyklé bolesti. Znovu vykřikla. Ten výkřik plynule přešel do vzlykotu.

„Už brzy budeš volná,“ řekl jí.

Posadil se vedle ní na bobek a znovu jí položil dlaň na rameno. Vypadalo to, jako kdyby ji snad chtěl utěšovat.

„Oba budeme volní a bude to nádhera.“

Opustil místnost a zavřel za sebou dveře. Klapnutí západky bylo tentokrát následováno ještě jedním, o trochu hlasitějším zvukem, když otočil klíčem v zámku. Další a další vzlyky se draly do jejího hrdla a hrozily, že se jimi přes roubík udusí. On už mezitím někde jinde v domě opět zpíval svoje hymny o tom stejném Bohu, ke kterému se tu teď ona v prachu podlahy tiše modlila.

*

Nerad pracoval pod tlakem. Také neměl rád změny. Obzvláště, když byly věci tak pečlivě naplánovány. Jenže to se přesně teď dělo. Byl teprve v polovině a už musel měnit plán. Zbývala tři města, tři další oběti. Jedna byla připravená vyrazit, ale on stále netušil, jak zařídí ty další dvě.

Došel k názoru, že se na problém musí soustředit krok po kroku. Pro teď bude veškerou jeho pozornost zaujímat čtvrté město.

Měl pocit, že se nejnovějším událostem přizpůsobil docela dobře. Bylo Boží vůlí, že jel na místo čtvrtého města zrovna v okamžiku, kdy tam byla policie. Dostalo se mu tím prozření, že lidé světa jsou mu na stopě a udělají cokoliv, aby zkazili jeho velké dílo. Jenže Bůh Všemohoucí a Vševědoucí jej ochránil. Později toho dne se modlil a Bůh mu vyjevil, že záleží na provedení úkolu a ne přesném místě obětí.

A tak vše poupravil. Byl si jistý, že udělal to nejlepší, co mohl.

Ta žena například už nebyla v místnosti v patře, kde ji před hodinou objevil, jak se pokouší utéci. Teď byla v kůlně spolu s ním. Svázal ji do klubka s rukama za zády a koleny přitaženými k hrudi. Její kotníky a zápěstí byly také svázány k sobě. Provazy však nechal trochu volné, aby si kvůli tlaku znovu nevykloubila rameno. Až dorazí ke svému kůlu, musí být nezraněná. Bůh by nepřijal oběť, která není perfektní.

Chvíli se na ni díval od kůlu, jenž právě vztyčil přímo v kůlně. Ta žena byla docela hezká, hezčí než ty předchozí. Její řidičský průkaz říkal, že je jí devatenáct a že je původně z Los Angeles. Nevěděl, proč přišla právě sem, ale vysvětloval si to Božím záměrem. Dívka si to neuvědomovala, ale měla by tím být poctěna. Nechápala, že ještě předtím, než se vůbec narodila, byla předurčena stát se obětí slávy Boží.

Nikdy se to těm ženám nesnažil vysvětlit. Stejně by neposlouchaly.

Tuhle teď vysvlékl kompletně do naha. Ostatním nechával kalhotky a podprsenku, aby nepodlehl pokušení, ale tahle byla tak krásná, že jednoduše nedokázal odolat. Asi ještě nikdy neviděl tak perfektní ňadra. Ani ve filmech nebo časopisech.

Uvědomoval si, že musí být potrestán za to, že se na její tělo dívá tímto způsobem. Jistě za to bude pykat a bič této noci nejspíše šlehne mnohokrát i jeho samotného.

Poté, co vztyčil kůl, vyrazil do železářství a koupil tam velkou roli plastové fólie. Další půl hodinu strávil potahováním podlahy kůlny. K upevnění používal sešívací sponky a ne hřebíky. Později půjdou snáze odstranit. Vztyčení kůlu pod střechou kůlny, a potom potažení její podlahy, byla namáhavá práce, ale to mu vyhovovalo. Svým způsobem to nadcházející oběti dodávalo na vážnosti a jemu těžká práce pro uskutečnění toho činu dodávala pocit, že je hoden Boží milosti.

Narovnal se, zhluboka vydechl a přehlédl všechno své dílo.

Bylo skoro na čase začít.

Než ji přiváže ke kůlu, bude se však muset pomodlit. Bude jí muset pořádně utáhnout roubík. Více než u předchozích, protože jejich oběti nebyly provedeny v blízkosti lidských obydlí. Stačí, aby se trochu svezl a sousedi uslyší její křik. O to se ale postará až poté, co ji přiváže ke kůlu.

První modlitba a pokání. Musel se modlit, aby jeho města – jeho oběti –uspokojily Boha a jeho práce tak představovala Boží slávu a lásku pro lidský rod.

Postavil se čelem ke kůlu a poklekl. Než však zavřel oči, aby začal s modlitbou, podíval se znovu na tu ženu. Na její tváři bylo poznat, že začíná chápat. To mu dodalo silný pocit klidu. Začal se modlit.

Bylo to, skoro jako kdyby věděla, že na ni poté čeká velká odměna. Jako kdyby věděla, že ji ta odměna nemine a ona se oprostí od tohoto zkaženého světa už za méně než hodinu.

KAPITOLA TŘICÁTÁ DRUHÁ

Mackenzie zaparkovala svůj automobil na konci bloku omšelých stavení a na telefonu si zobrazila detailní plán oblasti. Chtěla se ujistit, že to tu dobře zná, než vystoupí do noci. Byly tu tři různé ulice: Harrison, Colegrove a Inge.

Věděla, že Inge Street ji nemusí zajímat, protože domy na ní jsou opuštěné. Před pár lety je zapečetili a od té doby s nimi nikdo nic nedělal. Mackenzie to věděla, protože to kdysi bývalo doupě drogových gangů a podobných existencí. Dokonce tu před pár lety učinila své první zatčení za drogy a jenom o pár ulic dál poprvé tasila služební pistoli.

Ulice Colegrove a Harrison byly naopak plně obydleny a stále ještě vzdorovaly rozpadu, jenž se zmocnil zbytku čtvrti. Zdejší lidé většinou pracovali ve službách a většinu vydělaných peněz utratili za alkohol, losy do loterie a pokud jim něco zbývalo, za každovečerní fastfoodové jídlo.

Ještě než se rozhodla vystoupit, našla si Ellingtonovo číslo. Poslala mu zprávu s názvy ulic a dodala: Pokud o mně během pár hodin neuslyšíte, zavolejte někomu a pošlete je sem.

Přepnula telefon do tichého režimu a vystoupila do noci.

Vyrazila klidným krokem po Harrison Street. Nepřála si vzbudit jakoukoliv pozornost, i když to možná bylo zbytečné, protože kterákoliv žena, kráčející sama po ulici v takovéto čtvrti, pozornost jednoznačně budila. Mackenzie se dívala po domech, u kterých parkovaly pickupy nebo minivany. Dva takové v ulici skutečně objevila.

U prvního domu byl na jediné parkovací ploše přímo na pozemku zaparkován minivan. Omlácený vinylový nápis na boku bílé dodávky říkal Bratři Smithové – Instalatérské práce.

Mackenzie se rychle protáhla stíny na pozemku až k autu, aby mohla nahlédnout na sedadlo spolujezdce. Dozadu moc neviděla, ale měla pocit, že tam zahlédla roh bedny s nářadím. V předu bylo mezi sedadly řidiče a spolujezdce, stejně jako přímo na palubní desce u druhého jmenovaného, rozházeno množství papírů, které vypadaly jako faktury. Bylo na nich stejné logo a nápis, jako na boku dodávky.

To bylo dost na to, aby mohla tento dům vyškrtnout a přesunout se k dalšímu. U obrubníku před domem stál černý pickup. Byl to novější model, ozdobený nálepkou na Don’t Tread On Me na nárazníku a obtiskem černého poháru, který naznačoval, že majitel je veterán z Vietnamu. Podívala se dozadu na korbu, ve snaze nalézt jakékoliv známky toho, že by v poslední době vezl cedrový kůl, ale nic neobjevila. I když nechtěla diskvalifikovat válečného veterána jenom pro jeho službu vlasti, musela brát v potaz to, že mu teď mohlo být tak sedmdesát a bylo těžké si představit, jak nakládá několikametrové kůly.

Mackenzie došla na roh bloku, odkud zahnula do prava na Colegrove Street. Odněkud z nejbližších domů se ozývaly houpavé zvuky hip hopové hudby. Procházela kolem jednoho domu za druhým a dívala se po podezřelých vozidlech. Tu a tam mezi domy zahlédla temně plynoucí řeku Danvers, na níž se zrcadlilo světlo měsíce.

Netrvalo dlouho a objevila další náklaďák, který pasoval na její teorii. Ještě než se k němu však stačila přiblížit a pořádně si jej prohlédnout, už věděla, že ani tohle není auto, které hledá. Jeho pneumatiky byly prázdné a celkově bylo tak zanedbané, že tu takto muselo stát celé roky.

Mackenzie se propracovala do poloviny ulice, aby zjistila, že celý zbytek už zabírají jenom osobní auta. Některá byla zaparkována blíže k domu, ale většina stála jenom tak u obrubníku. Celkem jich tam bylo šest. Jeden novější model, ale zbytek staré otřískané šunky.

Mackenzie už si začínala myslet, že se jí podařilo jenom vytvořit si další milnou teorii, když tu si všimla dalšího domu na levé straně. U obrubníku tam byl zaparkovaný starý model Hondy Accord. Za ní se táhl krátký pruh přerostlého trávníku ke špatně opravenému drátěnému plotu, který v rohu navazoval na podobně zubožený plot dřevěný a spolu s ním odděloval pozemek od toho sousedního. Mackenzie kráčela kolem pozemku a brzy se zastavila, když došla na druhou stranu domu.

Drátěný plot odsud nebyl vidět, pravděpodobně někde za domem náhle končil. Namísto něj však odhalila něco jiného. Byla tam improvizovaná příjezdová cesta. Nic více než koleje vyježděné v trávě. Když Mackenzie sledovala jejich stopu, dohalila starý zelený Ford pickup. Stál zaparkovaný zadkem k domu a jeho světla byla zhasnutá.

Mackenzie se podívala na ten dům a shledala, že je rozsvícené jedno jediné okno. Vydávalo jenom velice málo světla, což ji dovedlo k názoru, že je to jenom lampa nebo žárovka, osvětlující druhou stranu domu.

Rychlým pohybem vnikla na pozemek a po vyježděné cestě se přiblížila k autu. Podívala se okénkem u řidiče dovnitř a zahlédla několik zmuchlaných pytlíků od rychlého občerstvení a další nepořádek.

Uprostřed toho všeho ležela na sedadle Bible.

Mackenzie se se zatajeným dechem pokusila vzít za kliku, ale nebyla nijak překvapená, když shledala dveře zamčené.

Obešla náklaďák a zjistila, že dvířka od korby jsou sklopená. Nahlédla do nákladového prostoru, ale neodhalila nic, co by jí napovědělo, jaký náklad byl naposledy převážen. V okolo panující tmě bylo obtížné zahlédnout detaily.

Pokračovala dál směrem k domu a znovu odhalila drátěný plot. Vedl zepředu kolem domu a končil u jakési dřevěné kůlny. Nebyla tam žádná okna, ale nedoléhajícími dveřmi ven proudil slabý paprskem světla.

Mackenzie se přiblížila k plotu a pokračovala podél něj ke kůlně. Po chvíli shledala, že zdroj světla musí být ještě slabší, než si myslela. Nejspíše jenom svíčka. Její zvědavost se pomaloučku měnila v ostražitost. Dorazila až k plotu. Skrčila se a přibližovala se k slaboučké záři, která se drala ven štěrbinou mezi dveřmi a futrem.

Teď bylo potřeba vymyslet, jak se dostat přes plot. Obávala se, že přelézt jej by nadělalo příliš velký rámus. Tu najednou její padl pohled na další tvar hned vedle kůlny. Předtím si toho nevšimla, protože to leželo na zemi a bylo to zahalené ve stínu. Teď však nebyla vzdálena ani deset stop a tvar té věci byl zcela jasný a nezaměnitelný.

Tedy, vlastně tam byly tvary dva.

Dva cedrové kůly, seříznuté zhruba na délku osmi stop.

Mackenzie věděla, že by měla čekat na posily.

Zároveň však měla pocit, že není čas.

Namísto přivolání ostatních tedy vstala a se zatajeným dechem a nervy napnutými k prasknutí, uchopila rukou vršek drátěného plotu.

Začala šplhat.

KAPITOLA TŘICÁTÁ TŘETÍ

Plot byl stejně rezivý a vachrlatý, jako všechno ostatní v té ulici. Ulámané kousky drátu se jí zarývaly do prstů, ale alespoň plot díky rzi nedělal skoro žádný rámus. Byl vysoký asi tak sedm nebo osm stop a ona se brzy dostala na vrchol.

Když byla nahoře, přehodila jednu nohu na druhou stranu a zastavila se, aby neztratila rovnováhu. Potom přehodila i druhou.

Zbývalo se už jenom odrazit, což provedla a záhy s tichým žuchnutím dopadla na zem.

Její nohy se sotva dotkly země, a ona už měla v ruce pistoli. Přikrčila se a vyrazila opatrně ke kůlně. Připlížila se ke dveřím, kde se mírně narovnala ve snaze najít tu škvíru, která bránila dveřím se zavřít úplně. Našla ji zhruba v úrovni svých ramen a nahlédla dovnitř.

Ten kůl spatřila okamžitě. Stál v samém středu kůlny. Tu přes něj najednou přeletěl stín, následován objektem, jenž jej vrhl. Mackenzie spatřila nejprve ženu. Byla někým držena zezadu a nešena ke kůlu. Kopala přitom zuřivě nohama kolem sebe a, až na roubík na ústech byla zcela nahá. Muž, jenž se v zorném poli objevil záhy, měl jasnou silovou převahu. Tu a tam se ozvalo pár přidušených výkřiků zpod roubíku.

Táhnul ji směrem ke kůlu a kolem ramene měl jako hada omotaný provaz.

Mackenziino srdce tlouklo tak hlasitě, že měla potíže slyšet, co se děje uvnitř. Viděla však už víc než dost. Musela rychle jednat. Bude muset otevřít ty dveře, vletět dovnitř s pistolí a složit ho na zem, než si vůbec stačí uvědomit, co se s ním děje.

Tak přesně od téhle chvíle by se mi ta pomoc hodila, pomyslela si  a zalitovala, že se sem vypravila úplně sama.

Sáhla po rezavé klice. Když se jí její prsty dotkly, něco ji napadlo. Co když je to zevnitř nějak zamčené?

Ihned ji napadla odpověď a byla velice prostá. Teď, když už ji od vraha dělil jenom malý kousek dřeva, to musí jednoduše risknout. Pokud je zamčeno, pomyslela si, tak budu střílet skrz ty posraný dveře.

Sevřela kliku v dlani a zhluboka se nadechla. Zadržela dech a nedovolila si vydechnout až do chvíle, kdy dveře otevřela.

S namířenou pistolí skočila dovnitř.

„Policie! Zahoď tu zbraň a ruce—”

V okamžiku, kdy vkročila dovnitř, už věděla, že udělala chybu. Podlaha pod jejíma nohama, byla nějaká divná. Ozval se jakýsi zvuk.

Mackenzie se na vteřinu podívala pod nohy. Její oči přitom ztratily siluetu člověka, stojícího nedaleko. Spatřila, že je celá podlaha pokrytá plastovou fólií a že ona stojí přímo na ní. Zabralo jí jenom zlomek vteřiny uvědomit si, co to má pod sebou, a přesto jí záhy právě ten zlomek vteřiny scházel.

Temná postava před ní se rychle sehnula, chytila fólii a škubla vší silou vzhůru.

Země pod jejíma nohama se pohnula. Fólie byla pevná a trhnutí silné. Mackenzie ztratila rovnováhu a záhy i kontakt s podlahou.

Muž se rozpřáhl a postrčil tu svlečenou ženu kupředu tak, že přistála na Mackenzie.

Ta se stačila před nárazem schoulit do klubka a zakrýt si lokty hlavu. Ihned, jak na ni dopadla, odstrčila tu ženu stranou, ale v té chvíli byl ten muž už u ní a napřahoval se pěstí. Mackenzie se stačila zpola posadit, když ji pěst zasáhla rovnou mezi oči a tvrdě poslala zpátky k zemi.

Neomráčil ji a dokonce stačila i zahlédnout jeho tvář. Bylo mu asi tak čtyřicet a už plešatěl. Jeho oči byly zářivě modré a v jejich pohledu bylo něco, co připomínalo uvězněné zvíře, které už bylo pod zámkem tak dlouho, že ani nevědělo, jak chutná svoboda. Byl nevysoký, ale zato podsaditý. Mackenzie si byla ihned jistá, že se pod jeho košilí skrývalo více svalů, než jak to na první pohled působilo. Rána pěstí, kterou jí uštědřil, o tom ostatně vypovídala více než dobře.

Blížil se k ní a pohyboval se tak rychle, jak jen to omezený prostor malé kůlny dovoloval. V ruce měl něco, co se za ním plazilo jako had temnotou, a teprve když zvedl ruku v nápřahu, si Mackenzie uvědomila, co to je. Zahlédla záblesk roztřepeného konce s železnými cvočky.

Odkulit se stranou se jí podařilo doslova na poslední chvíli.

Bič udeřil o podlahu pouhé dva palce od jejího pravého ucha. Rána byla ohlušující.

Zabiják se znovu napřáhl a tentokrát mířil přímo na Mackenzie.

Ta jenom rychle sáhla na zem vedle sebe, sevřela v ruce svou zbraň, zvedla ji a vystřelila.

Pohyb, který učinil, když švihal bičem, jej zachránil od nejhoršího. Kulka jej trefila do ramene, namísto srdce, na které Mackenzie mířila.

Upustil bič a zapotácel se. Přitom se na Mackenzie podíval pohledem, jako kdyby samotná myšlenka střelné zbraně byla pro něj nepochopitelná.

Přesto se však nenechal zastrašit. Vrhl se na ni, ve snaze jí tu nečistou zbraň sebrat. Mackenzie vypálila znovu. Ani tentokrát netrefila dobře. Kulka jej trefila do pravé ruky, kterou po ní natahoval.

Potom už dopadl plnou vahou na Mackenzie. Bylo to, jako kdyby ji srazil náklaďák. Prsty její pravé ruky reflexivně uvolnily sevření a služební Glock upadl na zem.

V okamžiku, kdy zbraň kovově udeřila o podlahu, se vrah natáhl k další ráně pěstí. Než však stačil svůj direkt dokončit, Mackenzie jej udeřila do břicha. Protože přitom ležela na podlaze, nemohla se dostatečně napřáhnout, a tak ta rána jeho pěst jenom odklonila. Pěst dopadla na její rameno, Mackenzie nečekala na nic dalšího, grapplingovým pohybem se smýkla do strany a vší silou jej udeřila loktem do čelisti.

Muž se odkulil stranou a ona se okamžitě začala natahovat po pistoli.

Když se jí podařilo ji znovu sevřít v prstech, byl již na nohou. Utíkal. Mackenzie zvedla Glock a zamířila, ale on v tu chvíli už vybíhal dveřmi ven. Málem vystřelila, jenže ta ubohá žena, jí vadila v čisté ráně.

Mackenzie rychle vyskočila na nohy a podívala se na roztřesenou, do naha svlečenou dívku.

„Zůstaňte tady,“ řekla jí. „Vrátím se pro vás.“

Přikývla a v pohledu, který přitom Mackenzie věnovala, bylo cosi zlomeného. Události dnešní noci, ať už to všechno dopadne jakkoliv, budou tu dívku pronásledovat po celý zbytek jejího života.

S tím pomyšlením Mackenzie vyběhla ven z kůlny, aby spatřila, jak se dveře vedoucí do domu zavírají. Jako šipka vyrazila napříč dvorem, protože očekávala, že ten člověk za sebou určitě zamkne.

Když však sáhla po klice, kupodivu jí nevzdorovala. Dveře se otevřely a odhalily malou předsíň a potemnělou kuchyň za ní.

Udělal to schválně, pomyslela si. Chce, abych ho sledovala dovnitř.

Věnovala té myšlence jenom kratičký okamžik předtím, než vstoupila do předsíně a s pistolí v ruce se ponořila do tmy.

KAPITOLA TŘICÁTÁ ČTVRTÁ

Mackenzie vstoupila do kuchyně a mohla okamžitě povědět, že tento muž příliš nedbal o to, jakým způsobem žije. Pach zkaženého jídla přicházel ze všech směrů, kombinován s poletujícím prachem a pachem potu. Pistole v jejích rukou byla kluzká od toho, jak se jí potily dlaně, a její srdce tlouklo jako splašené. Věděla, že je docela dobře možné, že v tom domě zemře. Pokoušela se na to nemyslet.

Pomalu se kradla kuchyní a přitom poslouchala, jestli jinde v domě neuslyší pohyb. Teď, když byli v uvnitř, nemohla vědět, co tu ten člověk může mít schováno. Docela snadno už teď mohl být ozbrojen také.

Dosáhla na konec kuchyně, kde čekala černočerná chodba. Zhruba v její polovině se zvedaly schody, vedoucí do druhého patra. Měl tu zcela jasnou výhodu a Mackenzie to době věděla. Vydat se do té chodby by bylo šílenství. Po pravé straně byl obývací pokoj, osvětlený malou lampičkou na rohu jednoho stolu. Pod ní ležela další Bible. Byla v ní zastrčená záložka a vedle ležel notes a propisovačka.

Tu se odněkud shora ozvalo zavrzání parkety. Vrahova pozice byla prozrazena. Mackenzie jednala instinktivně. Musela po něm skočit.

Teď nebo nikdy, pomyslela si.

Proletěla chodbou a vystoupala do poloviny schodů za méně než tři vteřiny. Tam se zarazila a zahleděla do temnoty před sebou. Nechala oči pomalu si zvykat na temnotu, a když si byla jistá, že je bezpečné pokračovat, vyrazila znovu.

Byla uprostřed posledního kroku nahoru, když tu dole v kuchyni uslyšela pohyb. Zmateně se zarazila, otočila a tu spatřila, jak žena ve spodním prádle přichází ke schodům. V obličeji měla šílený výraz. Mackenzie při tom pohledu ztuhla krev v žilách.

„Prosím,“ řekla žena. „Musíte zavolat policii. Já nemůžu—“

Neměla však čas své sdělení dokončit. Najednou vykulila oči ještě více a hystericky vykřikla. Mackenzie se otočila právě včas, aby spatřila temnou siluetu, která se na ni řítila shora tak rychle, že ani nestihla zvednout pistoli.

Prásk!

Bič nelítostně dopadl na její pravou ruku. Trefil přímo klouby na jejích prstech. Bolest, která jí projela rukou, byla tak nesnesitelná, že Mackenzie nejprve ani nepocítila, že ji záhy stačil švihnout ještě jednou přes levé rameno a tvář.

Po prstech i tváři jí okamžitě začala téct krev. Viděla, jak se silueta odrazila ke skoku z nejvyššího schodu. Řítil se na ni a ona stačila jenom vystřelit s vědomím, že zlomené prsty dost možná ovlivní její mušku.

Přesto však uslyšela jeho výkřik, když jej kulka trefila do podbřišku.

Ani to však nezastavilo jeho postup. Plná váha vrahova těla znovu narazila do Mackenzie a srazila ji ze schodů.

Pokusila se najít oporu ve zdi, po které sáhla levou rukou a zároveň upustila pistoli z té pravé. Obojí bylo špatně. Jejich společnému pádu nemohlo zabránit vůbec nic, a když o několik schodů níže dopadli, Mackenzie měla pocit, že už se asi nikdy nedokáže znovu nadechnout.

Okamžitě se začali rvát a jako zmítající se klubko postupně sjížděli zbývající schody. Když se konečně ocitli zpátky na podlaze chodby, Mackenziina záda byla jedna velká tupá bolest a krev z tváře ji oslepovala i dusila zároveň.

Vrah se ihned začal zvedat na kolena, a jakmile na nich stanul, znovu se rozpřáhnul bičem. Tentokrát mířil na původní oběť svého šílenství, ženu v růžové podprsence, která stála opodál a strachy se nemohla pohnout. Bič se jí otřel o rameno a zanechal za sebou rudou trhlinu. Sprška její krve ostříkla zeď.

Žena padla s kvílením k zemi. Mackenzie se chtěla pokusit využít chvíle klidu a sama zaútočit, ale její záda ji v tu chvíli nechtěla poslouchat. Nemohla se vůbec pohnout. Napadlo ji, jestli si tím pádem ze schodů nepoškodila páteř.

Zabiják se znovu obrátil k ní. Úsměv, který mu přitom seděl na tváři byl úsměvem šílence, takový, který patří do psychiatrických léčeben a nočních můr.

„I pro tebe postavím město,” řekl, zatímco se napřahoval, aby ji znovu udeřil bičem.

Mackenzie se jenom otřásla a čekala na ten bič, jenž strašným prásknutím rozetne její kůži a ona zůstane díky jeho ostnatému konci už napořád znetvořená. Napadlo ji, jak asi bude vypadat, až s ní bude hotov—jestli to tedy vůbec přežije.

Najednou se z kuchyně ozvala rána. Mackenzie nechápala, co se to tam děje až do chvíle, kdy se v chodbě objevil obrys další postavy. Vyběhla ze dveří a skočila po vrahovi.

Ten útok z této strany neočekával a po nárazu se poroučel k zemi. Teprve, když obě těla začala vzájemně zápasit na zemi o výhodnější pozici, Mackenzie konečně poznala, kdo je ten nový příchozí.

Porter.

Nedávalo jí to valný smysl. Dokonce si pomyslela, jestli se při pádu ze schodů neuhodila i do hlavy a jenom se jí to nezdá.

Po chvíli se její záda začala umoudřovat, ona se mátožně zvedla na kolena a konečně byla schopna se podívat, co se to tam děje. Porter ji zachránil. Teď seděl na vrahovi ve výhodnější pozici a mlátil jej levou rukou do obličeje.

Před očima jí tančily černé šmouhy, ale přesto se začala rozhlížet po své zbrani. Podlaha se jí vlnila pod rukama jako vodní hladina a měděných mincí, který už chvíli cítila, pocházel z její vlastní krve. Tekla jí odněkud z tváře, bylo jí nepříjemně hodně a—

Najednou tu pistoli spatřila. Byla jenom pár palců od vrahovy ruky a on o ní věděl a natahoval se pro ni.

„Portere,” zakrákorala hlasem, který sama nepoznávala. Její záda a malátné nohy jí neochotně dovolily vstát.

Chtěla se pokusit rozběhnout, ale když zvedla levou nohu do kroku, projela jí zády tak ukrutná bolest, že se jí podlomily nohy a ona znovu padla na kolena. V následující chvíli se jenom bezmocně dívala, jak vrah nahmatal její Glock.

Porter si toho všiml akorát včas. Rychle chytil mužovu ruku, aby na něj nemohl zbraň namířit.

Jenže tím přišel o vyvážené zápasnické postavení, ztratil rovnováhu a vrah toho rychle využil a odkulil se stranou. Porter padl na podlahu a zbraň se mu nepodařilo získat.

Vrah se postavil a vypálil.

Výstřel uvnitř domu byl ohlušující a Porterův výkřik byl náhle utnut. Mackenzie zatrnulo. Doufala, že se nestalo to, jak to vypadalo.

Zatnula zuby, pokusila se ignorovat bolest v zádech a zapotácela se nejistě kupředu. Vrah stál nad Porterem a i on po jeho útoku krvácel na obličeji. Mackenzie na něj víceméně padla zezadu a přitom jej vší silou udeřila loktem mezi lopatky.

Muž padl k zemi a pistoli přitom upustil na zem.

Mackenzie slyšela sebe samu jak křičí bolestí. Každý pohyb pro ni představoval muka. Přesto se jí podařilo dopadnout kolenem na jeho záda. Byl to tvrdý náraz, Mackenzie cítila, jak z něj vyrazila všechen vzduch, a okamžitě toho využila.

Oběma rukama ho chytila za hlavu. Její pravá ruka byla obalená rukavicí z čerstvé krve a skoro v ní nebyl cit. Vší silou přitáhla vrahovu hlavu k sobě. V následujícím okamžiku s výkřikem, který v sobě nesl bolest z jejích zranění, frustraci i vítězství, udeřila jeho hlavou o zem.

Zasténal a zalapal po dechu.

Mackenzie opakovala stejný pohyb znovu a ještě jednou. Bila jeho hlavou o zem jako stroj. Nahoru a dolů.

Po třetím úderu už žádné zvuky nevydával.

Slezla z něj a vyčerpaně se opřela o stěnu. Podívala se na Portera a s ulehčením shledala, že se hýbe. Levá polovina jeho hlavy byla zalita krví a on si rukama zacpával uši jako vystrašené dítě.

„Portere?“

Neodpověděl. Otočil se však a podíval se na ni.

„Whiteová?“

Otřel si krev z tváře a odhalil ustaraný výraz.

„Ta pitomá pistole mi prostřelila ucho,“ zařval hlasitě. „Nic neslyším.“

Přikývla a prohnula se v zádech ve snaze vyhnat z nich tu hroznou bolest. Té se však nikam nechtělo a naopak ještě zesílila. Opatrně se sehnula k vrahovi a prstem zkusila tep na jeho krkavici. Nebyla si úplně jistá, protože její vlastní srdce bilo jako splašené, ale nabyla dojmu, že nahmatala pulz.

Mackenzie se pomalu uložila na podlahu vedle Portera a vytáhla z kapsy mobilní telefon, který tu bitku překvapivě přežil bez úhony. Snažila se najít Nelsonovo číslo a rozmazávala přitom po displeji vlastní krev.

Když po chvíli telefon na jejím uchu konečně začal vyzvánět, sáhla volnou rukou vedle sebe a nahmatala tu Porterovu. Propletla svoje prsty s těmi jeho, stiskla a on, navzdory lepkavé krvi, kterou o něj rozmazávala, stisk opětoval.

KAPITOLA TŘICÁTÁ PÁTÁ

Třetí den po dopadení Strašákového vraha se Mackenzie vrátila do nemocnice, kterou dva dny předtím opustila se čtrnácti stehy na tváři a pěti dalšími na hřbetě pravé ruky. Vyjela výtahem do třetího patra a vstoupila do Porterova pokoje. Vidět jej na nemocničním lůžku jí lámalo srdce. Obzvláště poté, co pro ni v tom domě udělal.

Když vstoupila dovnitř, usmál se na ni. Na levé straně hlavy měl ohromný chumel obvazů a vatových vycpávek, ale naštěstí už nebyl napojen na všech těch kapačkách, jako když jej viděla naposledy.

„Tady ji máme,” přivítal ji Porter.

Usmála se. Bylo k podivu, jak moc se jejich vztah během vyšetřování toho případu změnil.

„Jak se máte, Portere?”

„Dobré zprávy jsou, že už vás slyším, což ještě před dvěma dny vůbec nebylo považováno za jisté. Horší je, že vás neslyším zrovna nejlépe. Ještě horší potom je, že moje pravé ucho už nikdy nebude vypadat tak, jako předtím. Myslím, že ta kulka mi utrhla část boltce.”

„To je mi líto.“

„No, ale co jsem měl dělat?” zeptal se Porter trochu naštvaně. „Váš kámoš z FBI mi volal, že se chcete pokusit najít doupě toho parchanta na vlastní pěst. Musel jsem pomoci.”

Zakroutila hlavu a vzala jej za ruku.

„Jak jste mě vlastně našel?”

„Možná, že jsem se trochu vloupal do vašeho domu,” řekl s potutelným úsměvem. „Viděl jsem tu mapu, kterou jste udělala. Tu s propojenými městy. Když jsem potom dorazil do té oblasti, už byla slyšet střelba—to byl nejspíš moment, kdy jste na něj skočila v té kůlně. Šel jsem čistě po zvuku.”

„Portere, moc vám děkuji. Mohl jsem umřít, kdyby—”

Sevřel čelisti a zakroutil hlavou.

„Však vy byste ho nakonec dostala,” řekl.

Mackenzie poctěně přikývla, ale nebyla si jistá, že by to tak opravdu skončilo. Když zavřela oči, stále viděla vrahovu tvář a jeho ruku, v níž zvedá bič, aby ji ubil k smrti. Noc co noc se budila s křikem a zalitá potem. Ve dne potom přemýšlela, jestli se těch vizí a snů ještě někdy zbaví.

Mackenzie se zamyslela, a když potom Porter znovu promluvil, ani nevěděla, kolik času uběhlo.

„A co vaše záda?” zeptal se, aby změnil téma. Možná, že vycítil, že myšlenky, kterými se Mackenzie zaobírá, nejsou zrovna příjemné.

Usmála se, ve snaze přestat na tu hrůzu myslet a zůstat soustředěná. Koneckonců, přišla sem přece za Porterem. Dlužila mu to.

„Dnes ráno jsem byla na posledním rentgenu,” odpověděla. „Všechno je v pořádku. Žádné poranění páteře. Jenom zhmožděniny a otoky. Měla jsem štěstí.”

„Když se dívám na stehy na vaší tváři a představím si svoje roztrhané ucho, neřekl bych, že štěstí je zrovna to, co nás potkalo.”

Mackenzie se posadila na židli pro hosty vedle čela jeho postele a vděčně se na něj podívala.

„Přišla jsem vám poděkovat,” řekla. „A rozloučit se.”

Zamračil se.

„Rozloučit se?”

Mackenzie zatnula zuby.

„Ano. Nelson musel udělat těžké rozhodnutí. Když se rozkřiklo, že jsem vraha chytila já poté, co jsem byla z případu stažena, začalo peklo.”

„On vás vážně vyhodil?”

„Ne. Suspendoval mě na šest měsíců. Ale já dala výpověď.”

Porter se posadil na posteli a ušklíbl se.

„Proč jste to sakra udělala?”

Mackenzie sklopila zrak.

„Protože,” začala vysvětlovat, „protože trávím příliš mnoho času dokazováním, že nejsem mladá naivní holka, která v jednotce plné starších policistů nemá co dělat. Když k tomu přidáte status hříšníka, který neposlouchá přímé rozkazy, je toho ve výsledku docela dost k přemýšlení.”

Porter zůstal na notnou chvíli zticha.

„Takže, co hodláte dělat?” zeptal se. „Jako detektiv jste příliš dobrá na to, abyste to jen tak pověsila na hřebík.”

Mackenzie se usmála a odpověděla: „Zvažuji jiné možnosti.“

Porter se na vteřinku zamračil, ale potom se uchechtl.

„Jdete k FBI, co?“

Mackenzie nedokázala skrýt překvapení. Lehce se usmála, zatímco on jí podal ruku. Připomnělo jí to jejich poslední chvíle v zabijákově domě. Přála si povědět mu o svých plánech do budoucna, ale zatím o tom mlčela, protože jí přišlo, že se to nehodí.

Jenže on se trefil přesně do černého a překvapil ji. Byl odjakživa tak vnímavý? Dařilo se mu po celou tu dobu pod maskou nevrlosti a netrpělivosti skrývat jakousi náklonnost k její osobě?

„Jistěže,“ odpověděl si sám. „Dobře, tak. Buďme upřímní, vy tam patříte. Vy jste pro náš okrsek vždycky byla příliš dobrá. Já vím, že vy sama to víte také až moc dobře. Vždycky jsem po vás dupal, protože jsem z vás chtěl dostat to nejlepší. Chtěl jsem, abyste od nás vypadla za lepším. Zdá se, že jsem udělal dobrou práci.“

Mackenzie očekávala spíše pokárání, a tak byla tím projevem přátelství velice dojata.

Poprvé po hodně dlouhé době, se jí z očí draly slzy štěstí. Mackenzie je zvládla udržet na uzdě, neuronila ani jedinou, držela Portera za ruku a nechala ticho, aby promlouvalo o přátelství, které bylo odhaleno až příliš pozdě.

KAPITOLA TŘICÁTÁ ŠESTÁ

Balení jí nezabralo mnoho času. Zhruba polovina jejích šatů se vešla do dvou velkých kufrů. Zbytek nacpala do lepenkové krabice a poslala ji na charitu. Další taková krabice obsahovala různé jiné věci, jako třeba pár starých knih, starý iPad a videorekordér, který vždycky chtěla nechat opravit, ale nikdy k tomu nedošlo. I to putovalo do neznámých a snad potřebnějších rukou.

Zavolala také Zackovi. Dobře věděla, že je v tu dobu v práci a nezvedne jí to, ale přesto to alespoň zkusila. Zanechala mu zprávu, které teď, když vynesla svoje zavazadla před dům, už litovala. Když se teď rozhlížela po prázdném domě, tak nepřirozeně tichém a čistém, říkala si, proč by mu měla vůbec dlužit nějaké vysvětlení.

Bylo to k smíchu. Jestli někomu dlužila omluvu a vysvětlení, byla to ona sama. Za to, že se dobrovolně trápila na tomto místě tak dlouho.

„Odjíždím nadobro z města,“ řekla mu. „Nájem za dům je zaplacen do konce příštího měsíce. Jestli chceš, klidně tu můžeš bydlet. Pokud ne, bude pronajat někomu jinému. Všechny tvoje věci jsou pořád tady, takže si můžeš kdykoliv pro cokoliv přijet. Také si můžeš nechat nábytek, televizi a cokoliv dalšího, co jsme kupovali napůl. Já začínám novou životní kapitolu a jsem si jistá, že ty v ní být nemůžeš. Prosím, respektuj moje rozhodnutí a nevolej mi zpátky. Měj se, Zacku.“

Ta část o nové kapitole byla trochu klišé, ale byla to pravda. Právě proto tak snadno odevzdala nábytek a spotřebiče v hodnotě tisíců dolarů. Jednoduše to nestálo za ty hádky, které by kvůli tomu se Zackem vyvstaly. Ze stejného důvodu se také zbavila poloviny oblečení. Koupí si nové, takové, které vždycky chtěla nosit, ale z obavy, co by Zack nebo Porter s Nelsonem řekli, to nikdy neudělala.

Nový život, kterému kráčela vstříc, nabízel zcela novou Mackenzie. Tu, o které se dříve neodvažovala ani snít. A jakou vlastně měla jinou možnost? Měla tu zůstat a dosyta si vyžrat šest měsíců bez odznaku, aby se po vypršení lhůty vrátila do práce, kde jí zase budou všichni házet klacky pod nohy jenom proto, že v ní vidí hrozbu?

Ne, díky.

Její dům nikdy nebyl tak tichý, jako teď. Připadal jí skoro stejně strašidelný, jako místa vražd, která v minulých dnech tak často vídala – skoro, jako kdyby teď znovu stála v tom kukuřičném poli, kde našli první oběť. Všechny ty hrůzy musely zůstat v tomto domě a Mackenzie si to upřímně přála, když naposledy sahala po klice.

Vyšla před dům a měla pocit, jako by jí z ramen spadlo něco těžkého. Když se posléze vydala s kufry na kolečkách po krátkém chodníčku přes svůj trávník k autu, pocit ještě sílil. Obě zavazadla naložila do kufru svého auta, zabouchla za nimi a sedla za volant.

Opatrně couvala k hlavní ulici. Na svůj, teď již bývalý, dům se přitom už ani nepodívala. Její budoucnost byla někde jinde. Všechno, co ten dům reprezentoval, patřilo minulosti, která už teď s každým nadechnutím sklouzávala z jejích ramen a šedivěla. Břemeno, jež nosila mnohem déle, než měla, pomalu mizelo v zapomnění.

*

Příběh o vraždách se novinářům postupně přejedl. Mackenzie jej četla vyprávěný pěti různými způsoby a stejně měla pokaždé pocit, že je to příběh o někom jiném. Nikomu nepodala žádné interview, a tak si líní novináři mohli vymýšlet, co je napadlo. Jednou se dokonce i podívala na webové stránky Oblong Journal, aby zjistila, zda o tom Ellis Pope nakonec něco napsal, nebo ne.

Nezklamal ji. Vyprávěl tam příběh o násilnické mladé ženě, která si o sobě myslela, že je jakási mstitelka, stavěla se proti nařízením svého šéfa a jednala na vlastní pěst. Článek byl kousavý a jednoznačně proti ní, avšak komentáře pod ním se nesly ve zcela jiném duchu. Lidé tam Popa doslova roztrhali, když Mackenzie označovali za drsňačku a na několika místech dokonce za krásku.

Ten článek četla už na letišti na svém iPadu, když tu byl ohlášen její let. Vzala do ruky svoje zavazadlo a pomyslela na ranní telefonát s Ellingtonem. I teď, když už mířila k bráně k letadlu, tomu stále ještě nemohla pořádně uvěřit.

„Chtěl jsem vám zavolat, abych vám řekl, že mě požádali, abych se zúčastnil vašeho zahajovacího proškolení,“ řekl. „Nebude vám to vadit?“

„To je v pořádku.“

„Těšíte se?“

„Těším, ale především jsem nervózní.“

„Není důvod proč. Všichni jsou nadšení, že jdete k nám. A teď už je to způsobeno něčím víc, než jenom mojí chválou. Zprávy k vám poslední dobou byly výjimečně přívětivé. A fakt, že zůstáváte skromná, leccos vypovídá.“

„Ještě jednou díky,“ odpověděla Mackenzie.

Zachechtal se a dodal: „Zvláštní agentka Whiteová. Jak vám to zní?“

Mackenzie procházela chodbou k letadlu. V jednom místě v ní bylo okno, u kterého se zastavila a vyhlédla na letištní budovu. Očekávala, že se symbolicky rozloučí se starým domovem a otevře novou kapitolu – jenže namísto toho se zhrozila, protože v odrazu okna zahlédla tvar, který jí připomněl tu noc, kdy v temné chodbě bušila vrahovou hlavou o zem. Vzpomněla si, jak divoce se přitom cítila – nezkrotně a nevyzpytatelně. Jako zvíře. Ve dnech, které bezprostředně následovaly, ji ta vzpomínka pronásledovala. Zároveň však věděla, že to od teď bude součást jejího já, se kterou se bude muset smířit. Součást, která v ní svým způsobem dřímala od okamžiku, kdy našla mrtvé tělo svého otce.

Teď, když to uznala jako součást své osobnosti, napadlo jí, jak to asi ovlivní její život v budoucnu.

Ať o tom přemýšlela, jak chtěla, vždycky jí nakonec vyšlo, že nová práce, kde ji nikdo nebude znát, je tím nejlepším řešením. Nedělala si iluze, že se jí hned od začátku bude všechno dařit jako na drátcích, ale zároveň snad poprvé v kariéře skutečně věřila, že to zvládne.

Vypudila ten hnusný obraz z hlavy a pokračovala dál chodbou. Na jejím konci byl slyšet hukot turbodmychadel jejího letadla.

Čekalo na ni a spolu s ním i nová budoucnost.

NYNÍ K DISPOZICI!

JEŠTĚ NEŽ SPATŘÍ

(Záhady Mackenzie White—Kniha 2)

Blake Pierce, autor bestsellerů NAVŽDY PRYČ( #1 bestseler s více než 600 pětihvězdičkovými hodnoceními), přichází s pokračováním vzrušující mysteriózní série.

V knize JEŠTĚ NEŽ SPATŘÍ (Záhady Mackenzie White—Kniha 2), se agentka FBI ve výcviku pokouší prorazit v Akademii FBI v Quanticu. Snaží se prosadit se i jako žena a přicestovalec z daleké Nebrasky. Doufá přitom, že má vše, co musí správný agent FBI mít. Svůj život na středozápadě nechává zcela za sebou. Mackenzie se jednoduše jenom snaží zlepšovat a udělat dojem na své nadřízené.

Všechno se však změní, když je na jedné skládce objeveno ženské tělo. Vražda nese šokující podobu se Strašákovým vrahem – případem, kterým se Mackenzie proslavila v Nebrasce. Začíná hon na nového masového vraha a FBI se rozhoduje porušit zavedené zvyklosti a umožnit Mackenzie účast na vyšetřování.

Je to její velká šance, možnost prosadit se u FBI – zároveň ale také velké nebezpečí. Ne každý si přeje, aby na případu pracovala a všechno, čeho se dotkne, má tendenci se pokazit Když se tlak vystupňuje a vrah znovu udeří, Mackenzie se ocitá samotná v moři zkušených agentů a brzy si uvědomuje, že je toho na ni příliš. Celá její budoucnost u FBI visí na vlásku.

I když je Mackenzie tvrdá a odhodlaná vraha chytit, tento nový případ je neustále krok před ní a jí se nedaří jeho náskok dohnat. V osobním životě se jí navíc také příliš nedaří, a tak není vůbec jisté, jestli se k nějakému výsledku vůbec dokáže dopracovat.

Temný psychologický thriller plný napětí jménem JEŠTĚ NEŽ SPATŘÍ, je knihou 2 v nové mysteriózní sérii – s novou hrdinkou – který vás bude nutit obracet jednu stránku za druhou až dlouho do noci.

Kniha 3 v sérii Záhady Mackenzie White bude k brzy k dispozici.

JEŠTĚ NEŽ SPATŘÍ

(Záhady Mackenzie White—Kniha 2)