Vzdychal jsem jak světec pouště po vidinách rajské síně, zatím rarach pokušitel vhopkoval mi do jeskyně, po mně drze tančil vzhůru, usadil se nad nosem jako bůžek na pagodě s bajným v ruce lotosem.
Zamáv čaromocným květem a hned tisíc divných knotků, okřídlených pitvor, gnomů, skřítků, rarášků a šotků před mušlí se vyrojilo, v nížto mořští koníci vezli píseň rozpustilou, rolničkami zvonící.
Nadarmo jsem volal: Vari! Jinde huď tu skočnou notu na cimbále žertů sistrem satirických hran a hrotů. Já chci píseň, jejíž struny z duše krásou nadšené ryzím zlatem poesie zvoní hymny vznešené.
A tvůj úbor fantastický, falešné ty cizí cety! Řeknou: Tolik vábných květů čeká jenom na poety v našich luzích, tolik hrdin v dějů knize domácí — a ten kams až do Indie pro šašky se trmácí! —
Marno všecko: dále chřestí rolničkami v bujném skoku, hledí na mne vyzývavě, posměch v jiskřícím se oku, lichým duhojasem křídel papírových třepetá, jako můra krouží vůkol, škemrá: Pusť mne do světa!
Nuže, leť si! Zasviť klamně nalepeným křídlem rajek, poetické duše chytře vlákej do pralesa bajek a pak mrkvičku jim strouhej na houpačce liany, třeba pohoršilas moudré neindické bramany!
II
Kdesi ve pralesích Hindostanu rozvaliny města obrovského truchlí v upomínkách slávy zašlé, nádhery, jež klesla do hrobu, sníce o velebném davu chrámů, o hemžení nábožného lidu, o palácích, kde se drahokamy třpytil prestol pyšných nabobů.
Nyní trosky pagod, minaretů, hrdých radžů rozkotaná sídla skrývají se pod vějíře palem, pod mohutné koše banánů: prales ukryl soucitně tu spoustu v těžký rubáš z lupení a květů, na líc slávy zahynulé spředl v hustý závoj sterou lianu.
A v té vzdušné přízi úponkové, jako mrštná chasa námořnická v síti lan, rod opic dovádivých provádí své reje závratné; báječného opa Hanumana (s nímžto Višnu, přijav tělo Ramy, slavně dobyl výspy obrů, Lanky) potomstvo to jesti posvátné.
Před časy zde opice ty svaté chovány jsou v chrámu velkolepém něžnou péčí hindů bohulibých pod záštitou Durgy bohyně, a když chrám i s městem klesl v rumy zlobou nepřátel, zde pozůstaly nad troskami, bydliteli jsouce jedinými v této pustině.
Sytily se různým sladkým plodem lesních obrů, jejich zeleň hustou oživoval z jitra do večera opičí té obce vřesk a rej; pitvorných těl byly; ohon dlouhý větví hbitě chápal se jak laso; pod náčelkou chlupů rozježených téměř lidský měly obličej.
Žily po způsobu jiných opů, ale po zákonu zasvěceném vždycky jeden mezi nimi králem uznáván byl z času dávného; dědila se královská ta hodnost utvrzeným posloupnosti řádem přímo od božského Hanumana, opičího reka slavného.
Poslední teď Hanuman jim vzrůstal pod laskavou péčí jasné matky, ctností mnohou všechna srdce opí v tuchu příští slávy ztápěje; ale Parvati svým hrozným srpem srubla list, jenž poupě skvostné stínil, a žár sudby nepřátelské sžehl všechny hrdé sny a naděje.
Kdys ve stinném koši sykomory královna jej v loktech uspávala, něžně odstraňujíc z hebké srsti smělce ssající tam vzácnou krev; náhle vyšel z bambusové houšti netvor lidský v námořnickém šatě, neobměkčil kamenné mu srdce mateřské té něhy tklivý zjev:
rozlehl se lesem rachot, výkřik, dým se vyvalil a shůry kněžna kácela se s listnatého trůnu, zastižena smrtným olovem. Vrah pak syna z loktů matky mroucí vyrval, odvlek‘ na mohutný koráb, do neznámé odvezl jej dálky spoutaného mrzkým okovem.
III
Jaké boly zmítaly tvým nitrem, Hanumane ubohý, když ti v dálce soumrak zahaloval rodné lesní ostrohy, když jsi s kormy rozhlížel se v hoři po neznámém, nekonečném moři pod hvězdami cizí oblohy!
Ty, kol jehož skrání svity hvězdné tkala dávnověká báj, jehož chválou zněla svatá Ganga, zněl i sněžný Himalaj, jemuž Indů lid se zbožně kořil — nyní hrubých šprýmů terč jsi tvořil pro surovou námořnickou láj.
Tebe, jenž jsi býval světlou modlou bytostí všech sourodných, kterýs poznával jen vroucí lásku v matky loktech lahodných, v jejích pohledech tak plných něhy — tebe nutily teď důtek šlehy do poklon a kejklů nehodných.
Takto vzácný zajatec se plavil mnohou nocí, mnohým dnem; cizokrajných břehů pestré zjevy vůkol míjely jak snem, až pak v dáli koráb na severu v albionské mlhy smutném šeru stanul ve přístavu hlomozném.
Tamo v dýmu námořnické krčmy na rohožce z rákosu op se choulil smuten – až tu náhle větve známých kolosů rozpjaly se nad ním přeširoko, z tůně šeřivé jak báje oko zasvítil mu kalich lotosu.
Listů obrovitých řásná zeleň osvěžila skrání plam, větví soumrakem se motýl zaskvěl křídlatý jak drahokam, svitla listím datle zlatohnědá, sáhl po ní – chytil vzduch – ó běda, všechno bylo pouhý spánku klam!
Z jitra pán mu zřídil roucho vzácné: dobrodružný jevil tvar klobouk dvourohý a chochol zářil báječně jak víly dar; rudý frak, pln okras filigránských, klátil párem šosů dlouhatánských kolem fialových šaravar.
Sedě na kvikavém kolovrátku, pánovu jenž tížil plec, vypravil se na pouť uměleckou do Francouz, Vlach, do Němec, od rév jihu k jedlím na severu půl Evropy proputoval věru opičí ten kníže bezzemec.
Vítán dětí jásotem a smíchem, musel jeviti svůj um v ruchu měst i před vesnickou krčmou, bavit obecenstva tlum, uklánět se dvorně, klobouk snímat, v karty hrát, z lodnické dýmky dýmat, chodit po hlavě a píti rum.
Obvázav si zručně kolem šíje bílé cípy ubrousku, krmě krájel, pěkně na vidličku sbíral kousek po kousku, sklepníku frank podal velkodušně, posléz párátka též užil slušně, víno čistě setřev s licousků.
Peníze pak sbíral v pestrý klobouk; někdy umělci též vhod z ručky štědré zapadl tam sladký sadu severního plod, spával v loktech svého velitele — zdálo se, že pustil z mysli cele dálný prales a svůj božský rod.
Ale posléz omrzela plavce kočovnická světem pouť, zatoužil zas navinovat lana, širým oceánem plout, a tak jednou vstoupil ve přístavě na koráb, jenž uchystal se právě plachty k cestě dálné rozepnout. —
Impresario kýs geniální záměrem byl velkým jat jako Alexandr umělecký dobýt Himalaje pat, musám žíznivým v panenské půdě pod Indem a Gangou, na Nerbudě nový živný pramen vytepat.
A hned sbíhaly se mimů davy z východu a západu, sletěly se balleriny. Divy chtivé slávy, pokladů, dobýt piruetou, ariemi Golkondu tam s diamanty všemi, všechny skvosty Allahabadu.
Snily zlatovlasé primadony, jak jim sprchne do klínů zlatý déšť a liják almandinů, safírů a rubínů, a sbor baletní tam čekal milce pod turbany z perel, chystal štilce pro velebné nosy bramínů.
Stěží koráb, archa umělecká, stačil pojmout do svých cel vše, co svět, jenž z prken buduje se, k Indu přeplaviti chtěl: ohromnou tu spoustu různé zdoby, beden, krabic, skřínek, garderoby, vaty, vlásenek a líčidel.
Zpěvem hlaholíc loď Argonautů hrdě brázdí mořský luh. Na ní lodníkem pán Hanumanův a s ním op dlí, věrný druh; ó jak svitlo Hanumanu oko, když kol něho volně, přeširoko rozepjal se oceánu kruh!
Jaké city srdcem jeho vlály, an skrz lan a ráhen mříž nocí teplou opět v záři skvostné uvítal ho jihu kříž, když loď, na obzoru zamodralém zas mu jevíc sličné sbory palem, k otčině ho nesla blíž a blíž!
A čím blíže k ní, op častěj v dumy jakés vážné poklesá. Jednou vyskočil – zrak postih v dáli rodného zjev pralesa – — než tu náhlá bouře vzteklou rukou rozvířila hudbou hromozvukou moře hlubinu i nebesa.
Hoj, tu na korábu přenešťastném davy pěvců, aktérů tragedii svedly srdcelomnou, hrůzně krásnou operu, k nížto v tympany a tuby řvoucí bouře hudla průvod dušervoucí, o němž nesnilo se Wagneru.
Hanuman z té vřavy vyšplhal se na stožár – vtom blesku žeh — hromu rachot – vrchol stěžně klesl v rozkypělé vlny šleh a s opičkou pak, jež se na něm pevně držela, hloub oceánu hněvně vyplila jej na indický břeh.
IV
Ó pralese, ty spousto nádherná krás, velebnosti, kouzel, hrůz i žasů, ty pokladnice tvarů nezměrná i barev, světel, stínů, vůní, hlasů, jak půvabně jsi rázem procitla dne polibkem! Jak hrdá temena tvých velikánů pod ním zasvitla, vrcholků valných zeleň plamenná, vln smaragdových bleskotavé moře! Leč korunami knížat pralesa i v nižší oblasti den poklesá, kde druhý les, těm podrost obrům tvoře, však spodní houšti sám jsa mocný štít, své listy svěží, veliké a malé v bohatství forem skládá neskonalé. Tu báječné je nakupení zřít vějířů ohromných a chocholů, jež s palmových se šíří vrcholů a složeny jsou skvostně, divukrásně z čepelů zelených a jemné třásně. V tom listů mnohotvárném zpeření noc potýká se hravě s denním svitem v odstínu sterém, vábně rozmanitém, až dolej hustší, hustší šeření přechází zvolna v soumrak pověčný, kam do úžasné směsi bylin všakých, v mok, plíseň, v kořenů spleť křivolakých den nikdy nesklání zrak všetečný. Než ve výši svit budí na sta duh a pablesků. Tam rozepjatý v kruh terč lupenů, jichž konce zohýbané jak zdobné třepení jej vroubí kol, uprostřed šera osaměle plane jak zlatý velmogula parasol. Zde liana, jež visí girlandami se sykomory, v zápleti svých spon hrá zvonců sličných barvitými plamy, že řek bys: rubín, safír, chalcedon to svítí s nádherného bandalíru — den rozmetal zde skvostů plnou míru.
A pralesem teď táhne svěží dech, jak vál by z Jitra slastiplné hrudi, sto vůní nese, v listech šeptá všech, ruch žití mnohotvárný kolkol budí. Tu papoušek svým skřekem slunce zdraví a rozkyvuje purpur třepetavý svých křídel, čechrá smaragdový bok. Páv divoký se míhá v přeletu jak zářný oblak z duhobarvých ok. Tam kolébá se motýl na květu jak oheň křídlatý. Výš opice sen střásají, ve větví, úpon směsi jak šotků roj hluk pustý tropíce: níž střemhlav letí, za ohon se věsí, po kmenech spouštějí se jako blesk a houpají se směle na lianách v pitvorných obratech. A na všech stranách zní shora, zdola jejich šum a vřesk.
Dnes opic roje bouří divná zvěst: že vládce živ, že v jejich středu jest, že navrátil se náhle z dálných stran ve kroji divném božský Hanuman, jejž dávno oplakaly – obec sirá — že k jeho rozkazu ve valný sněm teď odevšad se národ opů sbírá. Jak rarášků by lesem bouřil tem, vše spěchá tam, kde v lůně ssutin charých své sněmoviště mají z časů starých.
Ve středu města – spousty trosek nyní — jež prales větevnatým krovem stíní, zřít rozvětralou sivou pagodu, jež nesčíslné bůžků podoby a zvířat, vížek jeví v obvodu — mech pokrývá ty zpustlé ozdoby — a shora čtverým sloním nad chobotem báň malou nese s lupenitým hrotem.
Na této baňce jako na prestolu již sedí Hanuman a kolem něho na soškách, vížkách po pagodě dolů tlum předních opic rodu vznešeného. Již také vůkol odevšad se rojí sbor sněmovníků ze ssutin a stromů … Les větve mocné nad pagodou pojí jak šerou klenbu ohromného dómu; než kopule ta zdá se žíti celá úžasným rejem drobných satanů: ve mračna opic bouřně rozechvělá zdá měniti se listí banánů, chleboňů, mangiv, banyan a palem, zdá živým ovocem se plnit valem a všechny větve dokola se chvějí pitvorným hemžením těl chlupatých a sterými se šklebí obličeji. I po lianách svislých, rozpjatých se kupí hustě, od lesního stropu v dol houpají se těžké hrozny opů.
Jak slovy pojmouti tu zvuků směs, ten vřesk a šum a skřek, jímž opů sněm les rozvířil, svůj projevuje ples nad krále ztraceného návratem! A král tam klidně seděl na pagodě. Skrz otevřenou nad ním lesní báň proud světla mihotavý padal naň, kol těla skvoucí glorii mu plodě, v níž zřetelně se jevil vzácný zjev: frak šarlatový s hojnou třásní zlatou a spodky fialové za oděv sloužily králi; hlavu hrdě vzpjatou kryl divotvárný klobouk veliký, podobný onomu ve tvaru, slohu, jejž nosil slavený syn Korsiky; leč zlatý střapec v každém visel rohu a nad ním chochol mohutný se skvěl ze zlatých drátků, pestrých per a skel. Ten oblek věru důstojným byl bohů!
Sněm opů na vše s úžasem se díval a mnohý vydával křik obdivu, ač také leckterý op hloupý skrýval smích nad fračiskem v lian pletivu. Až posléz zahřímalo se všech stran: «Buď zdráv nám kníže, velký Hanuman!» Tu vládce opů klobouk skvostný sňal a řečí plamennou sněm započal:
«Buď Višnu veleben, měj vroucí dík i svatý praděd můj! Přímluvným slovem on jistě, kdysi Ramy pomocník, jej pohnul tam ve stanu oblakovém, by unésti mne dal přes valné moře tam, poznání kde zasvitla mi zoře. Teď odsloněný zrak můj pravdu stíhá a rozevřena leží přede mnou osudů opičích a lidských kniha — čtu každou její známku tajemnou.
Op, všeho tvorstva vrch a diadém, z ruk božích vyšel nadán v plné míře vloh duševních a hmotných pokladem. I množil se, svá sídla zemí šíře. Leč jedna část té velké rodiny v původním stavu ztrnula, byt majíc na větvích stromů, jejich plodiny – dar přírody – bez práce pojídajíc, své vlohy vzácné zůstavujíc ladem, že mnohé zakrněly, zašly zcela, a víc a více s tupých zvířat stádem se sbližujíc, jež za soudruhy měla. Část druhá naopak vždy výš a výš své dary rozvíjela čilou snahou, zem poddávala sobě, tvorů říš, vždy pokroku se ubírajíc drahou; po valné, nespočetné řadě věků tak povznesla svůj um, tak vyspěla ve brusu zevnějším a žití vděku, od lesních bratrů svých tak docela se odlišila, že jen stěží bys teď uvěřil ve stejný původ obou, by nevěstil jej tváře, těla rys. Což ach, řeč opičí se zdráhá mdlobou vznět líčit můj, když pomním na Evropu, vlast nejkrásnější vzdělaných těch opů! Ta líčit města, plná třpytných skladů, ty karosy, ten vyfintěný dav, tu žití rozkoš, pohodlí a vnadu, ten vybroušený společenský mrav. Ach, vyznávám, stud hanby na tváři: my proti nim jsme míň než barbaři. Jak němá tvář, jež s nimi v lesích žije, jen jídlo známe, šplh a přemety, nám nesvitl ni paprsk osvěty,