Kitobni o'qish: «Vzestup Statečných »

KAPITOLA PRVNÍ

Kyra pomalu kráčela tím masakrem, pod botama jí křupal sníh, a snažila se pojmout tu spoušť, kterou za sebou drak zanechal. Neměla slov. Tisíce Lordových mužů, nejobávanějších mužů v Escalonu, ležely před jejíma očima, byli zničeni v jediném momentu. Všude kolem ní ležela ohořelá těla, sníh se pod nimi úplně rozpustil, a jejich tváře byly pokrouceny utrpením. Kostry ležely zkroucené v nepřirozených pozicích, stále svíraly zbraně v kostnatých prstech. Na jednom místě ještě stálo několik těl, jejich těla byla ještě vzpřímena a stále hleděli vzhůru k nebi, jako by přemýšlely nad tím, co je zabilo.

Kyra se vedle jednoho z nich zastavila a překvapeně si ho prohlížela. Vztáhla ruku a dotkla se ho, její prst přejel přes hrudník a překvapeně sledovala, jak se rozdrolil a spadl, v hromadě kostí se sesul k zemi a vedle něj neškodně padnul jeho meč.

Vysoko nad hlavou uslyšela Kyra pištění a zaklonila hlavu, aby spatřila Thea, který kroužil vysoko a plival oheň, jako by nebyl stále uspokojen. Cítila, co cítil on, cítila to běsnění, které ho pálilo v žilách, tu touhu zničit celou Pandesii – a dokonce i celý svět – kdyby mohl. Jeho běsnění bylo prapůvodní a bezmezné.

Z přemítání ji vyrušilo křupání bot na sněhu a Kyra se otočila a spatřila otcovy muže, tucty mužů, kteří přecházeli a pozorovali tu destrukci s očima dokořán. Bylo jasné, že tito, na bitvy navyklí muži, nikdy nic takového neviděli; dokonce ani její otec, který stál opodál, společně s Anvinem, Arthfaelem a Vidarem, se zdáli být uchváceni. Bylo to jako kráčet snem.

Kyra si všimla, jak tito stateční bojovníci odvrátili svůj pohled z prohlížení si nebe přímo na ni, a v očích se jim zrcadlilo překvapení. Bylo to jako toto všechno způsobila ona, jako by ona sama byla drakem. Nakonec byla vlastně jediná, kdo byl schopen jej povolat. Uhnula pohledem, protože jí to bylo nepříjemné; nebyla schopná říci, zda se na ni dívali jako na bojovníka nebo na podivína. Snad to nevěděli ani oni sami.

Kyra zavzpomínala na svou modlitbu v den Zimního měsíce, na své přání, aby zjistila, jestli je něčím zvláštní, jestli byly její dovednosti skutečně. Po dnešním dni a po dnešní bitvě o tom neměla pochyb. Svou vůlí přiměla draka, aby přiletěl. Sama to cítila. Ale jak, to nevěděla. Ale nyní si byla již jistá, že je jiná. A nemohla si pomoci a přemýšlela, jestli to také znamenalo, že její další věštby o ní jsou také pravdivé. Opravdu se z ní stane skutečný bojovník? Velký vládce? Dokonce i větší, než jakým byl její otec? Opravdu povede do bitvy celé národy? Skutečně leží osud Escalonu v jejích rukou?

Kyra nevěděla, jak by se to mohlo uskutečnit. Snad měl Theos své vlastní důvody, proč přiletěl; snad ta pohroma, kterou tu způsobil, s ní neměla nic společného. Nakonec to byli Pandesiané, kteří jej zranili – že ano?

Kyra už si nebyla ničím jistá. Jediné, co v tento moment věděla, byla síla draka, která jí pálila v žilách, to, že procházela po tomto bitevním poli a viděla jejich úhlavního nepřítele zemřít, cítila, že možné bylo všechno. Věděla, že už není tou patnáctiletou dívkou, která doufá v záblesk uznání v očích otcových mužů; už nebyla hračkou pro Lorda Guvernéra – nebo žádného jiného muže – který by si s ní chtěl dělat, co se mu zlíbí; už nebyla vlastnictvím jiných mužů, nebude provdána, tyranizována, mučena. Nyní patřila jen sama sobě. Bojovnice mezi muži – a taková, které bylo nutné se bát.

Kyra kráčela mořem těl, až kolem nebyly konečně žádné mrtvoly a krajina se znovu proměnila v led a sníh. Na chvíli se zastavila vedle svého otce a zadívala se na výhled dolů do údolí, které se pod nimi rozložilo. Tam se rozprostíraly doširoka otevřené brány Argosu, vyprázdněného města, jehož všichni muži leželi mrtví v těchto kopcích. Bylo prapodivné, vidět tak ohromnou tvrz opuštěnou a nehlídanou. Nejdůležitější opevnění Pandesie bylo nyní otevřeno dokořán každému, kdo do něj chtěl vkročit. Jeho obavu vzbuzující vysoké zdi, které byly vytesané do tlustého kamene a do špicí, tisíce mužů a úrovně obrany bránily jakékoli vzpouře; jeho existence zde umožňovala Pandesianům držet nad celým severovýchodním Escalonem železnou ruku.

Všichni se vydali z kopce dolů až na klikatou cestu, která vedla k branám města. Byl to vítězný, ale slavnostní pochod, cesta byla poseta dalšími mrtvými těly, opozdilci, které drak vyhledal, značkami na cestě zkázy. Bylo to jako kráčet hřbitovem.

Jak prošli ohromnými branami, Kyra se na prahu zastavila, protože ztratila dech: uvnitř uviděla tisíce dalších ležících těl, spálených a ještě dýmajících. To zbylo z Lordových mužů, kteří se zmobilizovali se zpožděním. Theos na nikoho nezapomněl; jeho rozčilení bylo patrné dokonce na zdech tvrze, velké kusy kamene byly začernalé od plamenů.

Jak vstoupili, Argos oplýval úplným tichem. Jeho nádvoří bylo prázdné, pro takové město bylo až nepřirozené zcela pozbývat života. Bylo to jako by jej Bůh vysál jedním jediným dechem.

Jak otcovi muži spěchali dovnitř, začaly plnit vzduch zvuky nadšení a Kyra brzy pochopila, proč. Uviděla, že země byla posetá hromadou vzácných zbraní, které se nepodobaly žádné, kterou kdy viděla. Rozptýlené po celé ploše nádvoří ležely válečné kořisti: nejvzácnější zbroj, nejlepší ocel, nejlepší brnění, jaké kdy viděla, vše se lesklo znaky Pandesie. Dokonce byly mezi nimi poházeny pytle zlata.

A co víc, na opačném konci nádvoří byla zasazena rozlehlá kamenná zbrojnice, jejíž dveře byly doširoka otevřené, jak ji muži ve spěchu opustili, uvnitř se skrývaly hojné poklady. Na zdech byly vyřazeny meče, halapartny, kopí, sekery, bodce, kuše – vše vyrobené z nejvybranější ocele, jakou bylo vůbec možné na světě najít. Bylo zde dost zbraní na vyzbrojení poloviny Escalonu.

Zaznělo zařehtání a Kyra se podívala na protilehlou stranu nádvoří a uviděla řadu kamenných stájí a uvnitř dupala armáda nejlepších koní, ušetřených drakovu dechu. Bylo tam dost koní na to, aby vezli celou armádu.

Kyra uviděla v očích svého otce zvyšující se naději, byl to pohled, který neviděla celá léta a věděla, na co právě myslí: Escalon by mohl být opět na vzestupu.

Najednou zaznělo pištění a Kyra vzhlédla a uviděla, jak Theos krouží nízko, své pařáty měl otevřený, mával svými ohromnými křídly, jak přelétal nad městem, bylo to vítězné zamávání. Jeho zářivé žluté oči byly upnuté na ty její, dokonce i na tu dálku. Nebyla schopná se dívat nikam jinam.

Theos zamířil dolů a přistál před branami města. Seděl tam pyšně a hleděl na ni, jako by ji volal. Cítila, jak na ni volá.

Kyra cítila na své kůži mravenčení, uvnitř jí stoupalo teplo a pocítila intenzivní propojení s tímto tvorem. Neměla na vybranou a musela k němu.

Jak se Kyra otočila a přešla přes nádvoří a zamířila si to zpět k branám města, cítila na sobě oči všech mužů, hleděli střídavě na draka a na ni, dokud nepřestali. Sama kráčela k branám, ve sněhu jí křupaly boty, jak šla, bušelo jí srdce.

Najednou na své paži Kyra pocítila jemný dotek ruky, který ji zastavil. Otočila se a uviděla tvář svého otce, jak na ni, plná obav, hledí.

“Buď opatrná,” varoval ji.

Kyra pokračovala dál, nepociťovala žádný strach, i přes děsivý pohled v drakových očích. Jen s ním cítila intenzivní spojení, jako by se jedna její část opět vynořila, ta část, bez které již nemohla žít. Zvědavostí se jí točila hlava. Odkud Theos přiletěl? Proč přiletěl do Escalonu? Proč se nevrátil dříve?

Jak Kyra prošla branami Argosu a blížila se k drakovi, jeho zvuky byly stále hlasitější, zněly jako předení a vrčení a on na ni čekal, jemně mával svými ohromnými křídly. Otevřel tlamu, jako by chtěl plivnout oheň, obnažil své ohromné zuby, každý z nich byl tak dlouhý, jako ona, a tak ostrý jako meč. Na chvíli se polekala, jeho oči byly zaměřené na ni s takovou intenzitou, že jí dělalo potíže vůbec přemýšlet.

Kyra se konečně pár stop před ním zastavila. V úžasu ho pozorovala. Theos byl skvostný. Tyčil se třicet stop vysoko, měl tlusté, tvrdé, pravěké šupiny. Jak dýchal, třásla se země, v jeho hrudi to chrčelo a ona se cítila, že je mu zcela napospas.

Stáli tam v tichosti, oba si toho druhého měřili a prohlíželi a Kyře v hrudi bušilo srdce, napětí ve vzduchu bylo tak husté, že sotva mohla dýchat.

Vyschlo jí v krku a konečně nabrala dost odvahy, aby promluvila.

“Kdo jsi?” zeptala se, její hlas nebyl víc, než zašeptání. “Proč jsi za mnou přišel? Čeho si ode mne žádáš?”

Theos sklonil hlavu, zavrčel, naklonil se dopředu, tak blízko, že se jeho ohromný čumák téměř dotknul její hrudi. Jeho oči byly tak ohromné, zářily žlutě a zdálo se, jako by hleděl přímo skrz ní. Hleděla do nich, každé z nich bylo téměř tak velké jako ona, a ona se cítila jako ztracená v jiném světě a v jiné době.

Kyra čekala na odpověď. Čekala, až její mysl zaplaví jeho myšlenky, jako se to stalo tenkrát.

Ale čekala a čekala a byla překvapená, že její mysl zůstala prázdná. Žádná myšlenka do ní nevplula. Přestal Theos mluvit? Ztratili mezi sebou spojení?

Kyra na něj hleděla a přemýšlela, tento drak byl pro ni ještě větším tajemstvím, než předtím. Najednou se přikrčil, jako by ji vyzýval k jízdě. Rozbušilo se jí srdce, když si představila, jak na jeho zádech plachtí vzduchem.

Kyra pomalu přešla k jeho boku, vztáhla ruce, chytla se za jeho šupiny, tvrdé a drsné, připravená ho uchopit kolem krku a vyšplhat.

Ale hned jak se ho dotkla, najednou se začal kroutit a ona ztratila sevření. Zavrávorala, jak zamával svými křídly a v jednom jediném pohybu se vznesl tak náhle, že se její dlaně odřely o jeho šupiny, které byly jako smirklový papír.

Kyra tam stála, spálená, zmatená – a ze všeho nejvíc, se zlomeným srdcem. Bezmocně přihlížela, jak se toto ohromné stvoření zvedlo do vzduchu, zapištělo a letělo výš a výš. Připlachtil tak rychle, jako zase odletěl a Theos najednou zmizel mezi mraky a nezbylo po něm nic než ticho.

Kyra tam stála, otupělá a osamocená, jako nikdy předtím. A jak dozněly jeho poslední výkřiky, věděla, prostě věděla, že tentokrát byl Theos navždy pryč.