Kitobni o'qish: «Tíha Cti »

KAPITOLA TŘETÍ

Duncan pocítil, jak se kolem něj prohnal vítr, zatímco při západu slunce sjížděl dolů po provaze z majestátních vrcholků Kosu, držel se jako o život, zatímco sjížděl rychleji, než si vůbec dokázal představit, že je možné. Všude kolem něj muži také sjížděli – Anvin a Arthfael, Seavig, Kavos, Bramthos a tisíce ostatních, Duncanovi, Seavigovi a Kavosovi muži, kteří se dali dohromady jako jedna armáda, všichni slaňovali v řadách po ledu, disciplinovaná armáda, jeden druhého přeskakovali, všichni se zoufale snažili dostat se až dolů, ještě než si jich někdo všimne. Jak se Duncanovy nohy dotkly ledu, okamžitě se zase odtlačil, odrazil se dolů, ruce si nerozedral na kousky jen díky tlustým rukavicím, které mu dal Kavos.

Duncan se podivoval nad tím, jak rychle se jeho armáda pohybuje, všichni byli téměř na pokraji volného pádu z útesu. Když byl na vrcholu Kosu, neměl ponětí o tom, jak Kavos plánoval dostat armádu o takovéto velikosti dolů tak rychle bez ztráty mužů; neuvědomil si, že má tak komplikovaný soubor provazů a špičáků, které jim dopomohou dostat se dolů tak hladce. Tito muži byli pro led stvořeni a pro ně byl tento bleskurychlý sestup jako bezstarostný výlet. Konečně pochopil, co tím bylo myšleno, když řekli, že muži Kosu zde ve výškách nejsou uvězněni – ale naopak že pandesiané jsou těmi, kteří jsou uvězněni tam dole.

Kavos se najednou zarazil, oběma nohama přistál na široké a rozlehlé plošině, která vykukovala z hory, a Duncan se zastavil vedle něj, stejně jako všichni muži, kteří na okamžik zabrzdili v půli průčelí hory. Kavos přešel na okraj a Duncan se k němu přidal, nahnul se a viděl daleko pod sebou pohupující se provazy; skrz ně, hluboko skrze mlhu a poslední paprsky slunce, viděl Duncan ve spodní části hory rozvalující se pandesianskou posádku, která se hemží tisícem vojáků.

Duncan pohlédl na Kavose a Kavos s nadšením v očích na něj. Bylo to nadšení, které Duncan rozpoznal, takové, které ve svém životě viděl několikrát: extáze pravého bojovníka, který se chystá jít do války. Pro to Kavos žil. Duncan to sám také cítil, to musel přiznat, to brnění v jeho žilách, to sevření žaludku. Pohled na ty Pandesiany v něm vzbudilo nadšení pro bitvu stejně jako v ostatních mužích.

“Mohl jsi slanit kdekoli,” řekl Duncan a prohlížel si krajinu pod sebou. “Většina je prázdná. Mohli jsme se vyhnout konfrontace a posunout se do hlavního města. A přesto sis vybral místo, kde jsou pandesiané nejsilnější.”

Kavos se zeširoka usmál.

“Ano, to jsem udělal,” odpověděl. “Muži Kavosu se konfrontaci nevyhýbají – my ji vyhledáváme.” Zazubil se ještě více zeširoka. “A kromě toho,” dodal, “brzká bitva nás zahřeje před pochodem do hlavního města. A já chci, aby si to tito Pandesiané příště dobře rozmysleli, než se rozhodnou obsadit spodní část naší hory.”

Kavos se otočil a pokýval na svého vůdce, Bramthose a Bramthos shromáždil své muže a přidal se ke Kavosovi, zatímco se všichni vrhli k masivnímu ledovému kameni, který byl usazený na okraji útesu. Všichni se do něj rameny opřeli jako jeden muž.

Když si Duncan uvědomil, co dělají, pokýval na Anvina a Arthfaela, kteří také shromáždili své muže. Seavig a jeho muži se k nim přidali a jako jeden muž všichni zatlačili.

Duncan zaryl svá chodidla do ledu a tlačil, napínal se pod tou tíhou, klouzalo mu to a tlačil vší svou silou. Všichni zaúpěli a masivní balvan se pomalu začal valit.

“Dárek na uvítanou?” zeptal se Duncan, usmíval se a bručel po boku Kavose.

Kavos se na něj zašklebil.

“Jen taková maličkost, abychom ohlásili svůj příchod.”

Za okamžik Duncan pocítil velkou úlevu, uslyšel zapraskání ledu a nahnul se a sledoval s úžasem, jak se balvan převalil přes okraj plošiny. Udělal rychle krok zpět, stejně jako ostatní, a pozoroval, jak se balvan vrhl plnou rychlostí dolů, kutálí se, odráží se od ledové stěny a nabírá rychlost. Masivní balvan, který měl nejméně třicet stop v průměru, padal přímo dolů, hnal se jako anděl smrti, přímo na pandesianské opevnění pod ním. Duncan se připravil na explozi, která bude následovat, všichni ti vojáci dole byli bezděčným, čekajícím cílem.

Balvan zasáhl prostředek kamenné posádky a náraz byl silnější, než Duncan kdy ve svém životě zažil. Bylo to jako by Escalon zasáhla kometa, rána, která se ozvala tak hlasitě, že si musel zakrýt uši, země se pod ním zatřásla, až zavrávoral. Zvedla se ohromná oblaka kamene a ledu, tucet stop vysoko a dokonce i tady nahoře byly slyšet hrůzné výkřiky a nářek mužů. Polovina kamenné posádky byla při nárazu zničena a balvan se kutálel dál, drtil muže, budovy rovnal se zemí a zanechával za sebou stopu destrukce a chaosu.

“MUŽI Z KOSU!” zakřičel Kavos. “Kdo se odvážil přiblížit se k hoře?”

Najednou zazněl ohromný křik, když se tisícovka jeho bojovníků najednou vydala kupředu a přeskočila přes okraj útesu, následovali Kavose, všichni uchopili provazy a slaňovali tak rychle, až z hory téměř volně padali. Duncan je následoval a jeho muži za ním, všichni také skočili, uchopili provazy a klesali tak rychle, až skoro nemohli dýchat; byl si jistý, že si při dopadu zlomí vaz.

Za pár okamžiků tvrdě přistál na dně, stovky stop hluboko, sestoupil do ohromných oblak ledu a prachu, z valícího se balvanu se stále ozývalo dunění. Všichni muži se otočili a stáli čelem k posádce a všichni vykřikli mocným bitevním výkřikem, zatímco tasili své meče a zaútočili, střemhlav spěchali do chaosu pandesianského tábora.

Pandesianští vojáci, kteří byli stále šokováni z exploze, se otočili s šokem ve tváři a hleděli na útočící armádu; bylo jasné, že toto nečekali. Otřesení, nepřipravení, několik jejich vůdců bylo po smrti, rozdrceno balvanem, zdálo se, že jsou příliš dezorientováni, aby byli vůbec schopni přemýšlet. Jak se Duncan a Kavos a jejich muži na ně vrhli, někteří se otočili a začali utíkat. Jiní sáhli po svém meči – ale Duncan a jeho muži se na ně snesli jako sarančata a probodli je ještě předtím, než měli vůbec šanci tasit.

Duncan a jeho muži spěchali táborem, neváhali, věděli, že čas je důležitý a všude kolem sebe sráželi vzpamatovávající se vojáky, spěchali po stopě destrukce, kterou po sobě balvan zanechal. Duncan sekal všemi směry, bodl jednoho vojáka do hrudi, jiného udeřil rukojetí meče do tváře, jednoho, který na něj zaútočil, kopl, skrčil se a ramenem se opřel do jiného muže, zatímco se ten muž napřáhl sekyrou nad jeho hlavou. Duncan se nezastavil, skolil všechny, kdo mu zkřížili cestu, ztěžka dýchal, věděl, že jsou stále v přesile a že musí zabít co nejvíce mužů, co nejrychleji to jde.

Vedle něj se k němu přidali Anvin, Arthfael a jeho muži, všichni dohlíželi na bezpečí ostatních, všichni se vyřítili kupředu a sekali a bránili se posádce v každém směru za zvuku řinčení. Vtažený do plnohodnotné bitvy, Duncan věděl, že by bylo chytřejší šetřit energii svých mužů, vyhnout se této konfrontaci a jít směrem k Androsu. Ale také věděl, že čest si žádá, aby muži z Kosu v této bitvě bojovali a chápal, jak se cítí; to nejchytřejší řešení nebylo vždy tím, co zahýbe mužskými srdci.

Pohybovali se táborem rychle a disciplinovaně, Pandesiané byli tak zmatení, že byli jen tak tak schopni se organizovaně bránit. Vždy, když se objevil vůdce nebo se utvořila rota, Duncan a jeho muži je rozsekali.

Duncan se se svými muži hnal táborem jako bouře a neuběhla ani hodina, když tam Duncan konečně stál, na konci opevnění, otáčel se na všechny strany a uvědomil si, celý potřísněný krví, že už nezbyl nikdo, koho by mohl zabít. Stál tam, ztěžka dýchal, padal soumrak, nad horami se tvořila mlha, vše bylo podivně tiché.

Opevnění bylo jejich.

Když si to muži uvědomili, spontánně vykřikli vítězným pokřikem a Duncan tam stál, Anvin, Arthfael, Seavig, Kavos a Bramthos přišli a postavili se po jeho boku, otírali si krev ze svých mečů, brnění a snažili se to vstřebat. Všiml si zranění na Kavosově paži, ze kterého tekla krev.

“Jsi zraněný,” ukázal na Kavose, který si toho, jak se zdálo, ani nevšiml.

Kavos se na zranění podíval a pokrčil rameny. Potom se usmál.

“Znamínko krásy,” odpověděl.

Duncan si prohlédl bitevní pole, bylo tam tolik mrtvých mužů, vetšinou Pandesianů, a několik jeho vlastních mužů. Potom pohlédl vzhůru a viděl ledové vrcholky Kosu, jak se nad nimi tyčí a mizí v oblacích, a byl užaslý nad tím, jak vysoko vyšplhali a jak rychle sestoupili dolů. Byl to bleskurychlý útok – jako by smrt pršela z nebe – a vyšlo to. Pandesianská posádka, která se zdála před několika hodinami nedobytná, patřila nyní jim, nic než se zemí srovnaná ruina, všichni její muži leželi v kalužích krve, mrtví pod šerým nebem. Bylo to neskutečné. Bojovníci z Kosu nikoho neušetřili, neměli slitování a byli nezadržitelnou silou. Duncan vůči nim nyní choval novou úctu. Budou to klíčoví partneři při osvobozování Escalonu.

Kavos také ztěžka dýchal a prohlížel si těla.

“Tak to je ten pravý plán, jak odejít,” řekl.

Duncan viděl, jak se zubí, zatímco si prohlížel těla nepřátel, díval se na své muže, jak mrtvé zbavují jejich zbraní.

Duncan pokýval.

“To byl opravdu dobrý odchod,” odpověděl.

Duncan se otočil, podíval se na západ za opevnění, do zapadajícího se slunce, a všimnul si pohybu. Zamhouřil oči a viděl něco, co jeho srdce naplnilo blahem, pohled, který vlastně očekával, že uvidí. Tam na horizontu stál jeho bitevní kůň, stál pyšne před stádem a za ním byly stovky bitevních koní. Jako vždy vycítil, kde Duncan bude a loajálně tam na něj čekal. Duncanovo srdce poskočilo, věděl, že jeho starý přítel převeze jeho armádu přes zbytek úseku až do hlavního města.

Duncan zapískal a jeho kůň se otočil a rozběhl se k němu. Ostatní koně ho následovali a za soumraku se rozprostřelo velké dunění, jak stádo klusalo přes zasněženou pláň a mířilo přímo k nim.

Kavos vedle něj obdivuhodně pokýval.

“Koně,” poznamenal Kavos a sledoval, jak se blíží. “Já osobně bych do Androsu šel pěšky.”

Duncan se zazubil.

“Tím jsem si jistý, můj příteli.”

Jak se jeho kůň přibližoval, vykročil Ducan vpřed a pohladil po hřívě svého starého přítele. Vyskočil na něj a stejně tak jeho muži, tisíce mužů, armáda na koňských hřbetech. Seděli tam v plné zbroji, hleděli do šerosvitu, před nimi nic než zasněžené pláně, které vedou do hlavního města.

Duncan pocítil nával vzrušení, konečně už byli u konce. Cítil to, ve vzduchu cítil samotné vítězství. Kavos je dostal z hory dolů; nyní to bylo na něm.

Duncan pozvedl svůj meč, cítil na sobě oči všech mužů, celé armády.

“MUŽI!” vykřikl. “Na Andros!”

Všichni vydali mocný bitevní pokřik a vyrazili s ním do noci, přes zasněžené pláně, všichni připraveni se zastavit až v hlavním městě a vést největší válku svého života.