Sen Smrtelníků

KAPITOLA TŘETÍ

Erec seděl na palubě své lodi opřen zády o stěžeň a s rukama složenýma v klíně se se starostí ve tváři díval před sebe. Jeho zbývající lodě byly teď rozptýlené na potemnělé noční hladině kolem té jeho, avšak zároveň všechny obklopeny ohromnou flotilou imperiálních lodí. Byli obklíčeni ze všech stran a svit obou měsíců nedával naději, že by se mohli skrýt v temnotách. Na stěžních Erecových lodí stále ještě hrdě vlály vlajky Jižních ostrovů, zatímco nepřítel dával na odiv své černé a zlaté imperiální prapory. Byl to skličující pohled. Vzdal se, aby ušetřil životy svých lidí, ale teď byli díky tomu vydáni imperiánům na milost a nemilost jako obyčejní vězni a nebyla žádná cesta, jak se z toho dostat.

Na palubě každé z lodí, stejně jako na té jeho, teď byla přítomna nevelká imperiální posádka. Bylo to pokaždé asi tucet mužů, stojících porůznu na palubě a znuděně zírajících do noci. Členové jeho vlastní posádky byli na palubách také, seděli povětšinou na zádi a ruce měli svázané řemeny. Na každé lodi bylo desetkrát více zajatců než stráží, ale ty si z toho očividně nic nedělaly. Díky tomu, že byli všichni svázaní, vlastně ani nebylo třeba aby někdo zajatce hlídal. Erecova armáda se vzdala a i kdyby se pokusili znovu získat vládu nad svými loděmi, stejně by nedokázali obležení imperiální flotily prolomit.

Nemohl si pomoci, aby se kvůli tomu necítil špatně. Kapitulace byla rozumným činem, ale on se ještě nikdy v životě nikomu nevzdal a teď jej to nekonečně pálilo. Neustále si musel připomínat, že je teď vládcem nad životy mnohých a ne jenom bojovníkem, nasazujícím pouze svůj vlastní život. Měl teď mnohem větší zodpovědnost. Nechtěl, aby všichni zemřeli v boji s tak velikou přesilou. Kvůli Krovovi padli do léčky a pokusit se ji řešit bojem by bylo zcela marné. Jeho otec jej učil, že prvním a vůbec nejdůležitějším pravidlem dobrého vládce je umět rozpoznat, kdy je vhodné bojovat a kdy raději ustoupit a vrátit se do boje později a za lepších podmínek. Chrabrost a pýcha byly pro rytíře důležité, ale v rukou vládce přinášely jenom smrt. Otcova rada byla snadno pochopitelná, ale přesto nebylo lehké se jí řídit.

„Já bych teda radši bojoval,“ ozval se za ním hlas, připomínající jeho vlastní myšlenky.

Podíval se na svého bratra Stroma, který seděl svázaný vedle něj. Přesto však vypadal stejně sebevědomý jako vždycky.

Erec se zamračil.

„Bojoval bys a všichni bychom teď byli mrtví,“ odpověděl.

Strom pokrčil rameny.

„Zemřeme tak jako tak, bratře,“ namítnul. „Imperium nezná nic než krutost. Kdyby bylo po mém, mohli jsme alespoň padnout v bitvě jako hrdinové. Teď nás pozabíjí už ne jako svobodné lidi, ale jako bezmocné zajatce. Podřežou nás jako kuřata.“

„Anebo hůř,“ přidal se do hovoru jeden z důstojníků, „zotročí nás a už nikdy nepoznáme, jaké to je, když se člověk může svobodně nadechnout. Proto jsme tě sem následovali?“

„Nic z toho nemůžeš vědět,“ odpověděl Erec. „Nikdo nemůžeme říct, co teď imperiáni udělají. Alespoň jsme prozatím naživu. To nám pořád dává šanci. Boj by byla jistá smrt.“

Strom se na bratra zklamaně podíval.

„Otec by se takhle nezachoval.“

Erec zrudnul.

„Nemáš tušení, co by otec v podobné situaci udělal.“

„Nemám?!“ naježil se Strom. „Vyrostl jsem vedle něj. Žil jsem na ostrovech celý život, zatímco ty ses toulal po Prstenu. Sotva otce znáš. A já říkám, že by bojoval.“

Erec zakroutil hlavou.

„Je snadné takhle mluvit jako bojovník,“ nedal se. „Jenže když jsi velitel, máš na věci trošku jiný názor. Vím o otci dost na to, abych mohl s klidem prohlásit, že by hledal každou cestu, jak svoje lidi zachránit. On nebyl zbrklý vládce. Měl svou pýchu, ale dokázal nad ní udržet kontrolu. Náš otec, když byl ještě mladý a byl pouhým rytířem, by jistě bojoval, ale ten samý muž jakožto král by udělal to, co já, aby se mohl vrátit do boje za lepších podmínek. Až ještě o něco vyrosteš a staneš se mužem, mnohé pochopíš, bratře.“

Strom zbrunátněl.

„Já jsem mnohem víc mužem než ty.“

Erec si jenom povzdechl.

„Ještě doopravdy nechápeš, co bitva vlastně znamená,“ odpověděl. „Ne, dokud nějakou neprohraješ. Ne, dokud neuvidíš vlastní lidi, jak kolem tebe umírají. Ty jsi ještě nikdy pořádně neprohrál. Byl jsi v bezpečí a přepychu na ostrovech celý svůj život. To tě učinilo arogantním. Mám tě rád jako bratra – ale jako velitele mě štveš.“

Oba se odmlčeli v jakémsi napjatém příměří. Erec se zadíval do noci. Prohlížel si nekonečné hvězdnaté nebe a znovu přemýšlel o celé té rozpravě. Měl svého bratra opravdu rád, ale také si musel přiznat, že se spolu velmi často hádají a to téměř o čemkoliv. Jako kdyby ani nebyli schopní vidět jednu věc stejným způsobem. Erec notnou chvíli zůstal zticha, aby se uklidnil. Zhluboka se nadechl nočního vzduchu a znovu se ke Stromovi otočil.

„Nechci se vzdát,“ řekl o poznání klidnějším tónem. „Nechci, aby se z nás stali vězni nebo dokonce otroci. Musíš se na to ale dívat z širšího hlediska. Ústup je mnohdy jenom první dějství bitvy. Ne vždycky se na nepřítele vrháme s tasenými meči. Někdy je lepší s ním bojovat pěstmi nebo dokonce slovy. Meč můžeš tasit kdykoliv později.“

Strom se na něj nechápavě podíval.

„A jak nás z toho teď plánuješ dostat?“ zeptal se. „Vždyť jsme jim odevzdali zbraně. Sedíme tu svázaní a nemůžeme se ani hnout. Obklopuje nás flotila, která má tisíc plachet. Jak bychom teď mohli ten meč, o kterém mluvíš, asi tak tasit?“

Erec zakroutil hlavou.

„Ty nevidíš naši situaci celou,“ řekl. „Nikdo z našich není mrtvý. Pořád máme naše lodě. Možná, že jsme teď zajatci, ale já vidím na každé lodi jenom hrstku imperiálních vojáků – to znamená, že nad nimi máme ohromnou přesilu. Všechno, co je třeba, je nechat přeskočit jiskru. Ve správnou chvíli a ve správné situaci. Potom můžeme uniknout.“

Teď zase nesouhlasil Strom.

„Nemůžeme se na ně vrhnout,“ řekl. „Jsme svázaní, bezmocní, takže čísla nic neznamenají. A i kdybychom se vzbouřili, okolní lodě nás pošlou ke dnu během chvíle.“

Erec se rozhodl bratra a jeho pesimismus raději ignorovat. Namísto toho se zadíval na Alistair, která bezvládně ležela opodál. I ona byla svázaná. Vidět ji v tomto stavu a s vyhlídkami na budoucnost stejně neblahými, jako měli ostatní, mu lámalo srdce. Všechno to bylo ostatně kvůli němu. Jemu osobně nevadilo stát se dočasně zajatcem – to byla jednoduše věc, která se ve válkách stává. Ale pro ni by si býval přál lepší osud. Dal by cokoliv za to, aby mohl alespoň ji osvobodit.

Byl jí neskonale vděčný za to, že mu znovu zachránila život tam v Dračím hřbetu proti mořské nestvůře. Dobře věděl, že je z toho stále ještě vyčerpaná a příliš slabá, aby teď mohla své síly použít v jejich prospěch. Přitom byla nejspíše jedinou nadějí a tajnou zbraní, kterou měli.

„Alistair,“ zavolal na ni znovu tiše. Dělal to každých pár minut. Natáhl se a nohou se jemně dotkl té její. Dal by cokoliv za to, aby se mohl dostat ze svých pout, dojít k ní, obejmout ji a osvobodit ji. Ležet vedle ní a přitom nebýt schopen ani té základní pomoci byl ten nejzoufalejší pocit na světě.

„Alistair,“ zavolal na ni. „Prosím, to jsem já, Erec. Vzbuď se. Prosím tě. Potřebuju tě – my tě potřebujeme.“

Celou noc čekal, až jeho milá znovu otevře oči, ale teď už začínal ztrácet naději. Už si nebyl vůbec jistý, že se z té námahy dokáže ještě vzpamatovat.

„Alistair,“ prosil ji znovu a znovu. „Prosím. Vzbuď se kvůli mně.“

Čekal na reakci, ale ona se ani nepohnula. Bezvládně ležela na dřevěné palubě, klidně dýchala a v měsíčním světle vypadala nádherně. Erec se modlil, aby to tak nezůstalo navždy.

Zklamaně se odvrátil, sklonil hlavu a zavřel oči. Možná, že už bylo doopravdy všechno ztraceno. V této situaci jednoduše už nemohl nic dalšího dělat.

„Jsem tady,“ ozval se do noci zvonivý, velmi slabý hlas.

Podíval se na ni a spatřil, že má napůl otevřené oči a dívá se na něj. Jeho srdce se rozbušilo nadšením. Nechybělo mnoho a byl by vykřikl radostí. Alistair vypadala unaveně a velmi, velmi ospale.

„Alistair, lásko,“ řekl s nadějí v hlase. „Potřebuju tě. Už jenom naposled, než si pořádně odpočineš. Tohle bez tebe bohužel nezvládnu.“

Zavřela oči a trvalo velmi dlouho, než se zase maličko pootevřely.

„Co potřebuješ?“ zeptala se.

„Naše pouta,“ odpověděl. „Potřebujeme, abys nás osvobodila. Všechny.“

Alistair znovu zavřela oči. Dlouhou dobu se potom neozývalo nic než šumění moře a narážení nevysokých vln o boky lodi. Ticho se prodlužovalo a Erec nakonec nabyl jistoty, že Alistair znovu upadla do bezvědomí.

Ona však po ještě další chvíli znovu procitla.

S obrovským úsilím pozvedla mírně hlavu a rozhlédla se po všech lodích kolem, jako kdyby si chtěla udělat vlastní obrázek o situaci. Erec viděl, že její oči mění barvu. Začínaly stále jasněji modře zářit a nakonec osvětlovaly noční palubu jako dvě pochodně.

Její pouta se najednou uvolnila. Erec uslyšel, jak se ty provazy trhají a viděl, jak o chvíli později zvedla obě ruce před sebe. Z dlaní jí vyzařovalo intenzivní světlo.

O vteřinu později pocítil, že i jeho pouta se mu na rukou rozvibrovala. Ten provaz najednou pálil, jako kdyby hořel plamenem a potom začal povolovat. Cítil, jak praská vlákno za vláknem a nakonec jich zbylo tak málo, že je dokázal vlastními silami roztrhnout.

Nevěřícně se podíval na vlastní volné ruce. Byl volný. Byl doopravdy volný.

Uslyšel další zapraštění provazu a věděl, že i Strom už byl zbaven pout. Stejné zvuky se začaly ozývat ze všech koutů lodi, když se další a další muži vyprošťovali ze svých pout.

Všichni vrhali po Erecovi tázavé pohledy. Ten si jenom nenápadně podržel před ústy ukazováček, aby je udržel ještě chvíli v klidu. Ujistil se, že si strážní ničeho nevšimli. Všichni stáli podél zábradlí, zády k zajatcům a nikdo z nich se necítil natolik ohrožený, aby hlídal své okolí.

Naznačil Stromovi i ostatním, aby se k němu přidali, neslyšně se zvedl a přikrčený se začal krást ke strážím.

„Teď!“ vykřikl, když už byl dostatečně blízko.

Sám se jako první vrhnul do akce, těsně následován svými druhy. Během vteřinky byli u strážných. Několik z nich uslyšelo praskání dřeva pod jejich nohama a stačilo se s tasenými meči otočit.

Jenže posádka Erecovy lodi byla složena z toho nejlepšího, co Jižní ostrovy světu daly. Všichni byli navíc zoufalí z obav o vlastní budoucnost a v temné noci se pohybovali velmi rychle. Strom se vrhnul na jednoho ze strážných. Chytil jej za zápěstí ještě předtím, než mohl mečem udeřit. Erec se vrhnul na stejného muže, vytrhl z jeho opasku dýku a bleskurychle mu podřízl krk. Strom z náhle ochablé ruky pohodlně převzal imperiální meč. Navzdory všem svým rozdílům a neshodám pracovali oba bratři v boji společně jako dobře promazaný, skvěle se doplňující bojový mechanismus.

Ostatní se rychle zmocnili dalších zbraní a zabíjeli s nimi jejich původní majitele. Jiní jednoduše příliš pomalu a ospale reagující strážné přehodili přes zábradlí. Řvoucí imperiáni se zřítili do vln a zmizeli pod lodí.

Erec se rozhlédl po ostatních lodích a viděl, že se bitky začínají rozpoutávat na všech ostatních palubách.

„Plachty naplno!“ poručil.

Všude kolem na palubách ostatních lodí vypuklo to, co by se na první pohled zdálo být chaosem, ale ve skutečnosti šlo o velmi dobře secvičenou souhru všech členů posádky. Plachty se napjaly a natočily tak, aby naplno zachytily vítr. Konečně byli volní.

Rozezněly se imperiální rohy, bojový pokřik a bubny. Na nepřátelských lodích si rychle povšimli té změny. Celá flotila se rozzářila množstvím pochodní, ale Erecovo malé loďstvo již stačilo nabrat rychlost i správný směr. Jeho velitel se díval na blokádu lodí, obklopujících je ze všech stran a věděl, že je nakonec stejně čeká boj o holé životy.

Ale už mu to nevadilo. Jeho muži byli naživu a byli volní. Navíc měli větší rychlost než trochu zaspavší nepřítel. Už jenom to jim dávalo šanci.

Buď prorazí, anebo se nakonec přece jenom dostanou do hrdinských písní, jak o tom mluvil Strom.

KAPITOLA ČTVRTÁ

Dariovu tvář zkropila sprška krve. Otočil se, aby spatřil, že na tucet jeho mužů byl právě zabit jediným imperiálním jezdcem na obrovském černém hřebci. Voják třímal v ruce ten největší a nejdelší meč, jaký Darius kdy viděl. Tím teď právě naráz utnul hlavy dvanácti mužům.

Všude kolem vypukla vřava. Otáčel se do všech stran, aby viděl, že jsou jeho lidé všude kolem rychle pobíjeni. Bylo to ohavné. Imperiáni sekali mocnými údery jako bojová mašina a jeho lidé padali k zemi po desítkách, potom stovkách a nakonec po tisících.

Najednou zjistil, že stojí na vysokém piedestalu a kam až oko dohlédlo se rozprostírala těla padlých. Všichni jeho lidé leželi v krvi a bez pohybu na zemi uvnitř Volusijského opevnění. Nezůstal ani jediný. Ani jeden člověk.

Darius se zoufale rozkřičel, když tu jej najednou zezadu popadly ruce v těžkých okovaných rukavicích a strhly dozadu. S řevem zmizel v temnotě.

Probudil se s tímtéž výkřikem, ohnal se rukama kolem sebe a netrefil nic než vzduch. Rozhlédl se kolem, ztěžka oddychoval a v první chvíli nevěděl, jestli to všechno byla pravda nebo jenom pouhý sen. Uslyšel řinčení řetězu. Chvíli mu trvalo, než se znovu upamatoval, odkud ten zvuk pochází. Podíval se k vlastním nohám a uvědomil si, že má kotníky svázané nakrátko železným řetězem, aby nemohl dělat delší kroky. V tom okamžiku si konečně uvědomil modřiny a rány, pokrývající celé jeho tělo. Podíval se na svoje ruce a spatřil, že jsou zcela pokryté zaschlou krví. Každý další pohyb už bolel tak hrozně, jako kdyby byl nedávno ztlučen snad tisícovkou mužů. Jeho levé oko bylo tak oteklé, že jej téměř nedokázal otevřít.

Pomaloučku se otočil, aby prozkoumal svoje okolí. Na jednu stranu se mu ulevilo, že tamto byl jenom pouhý sen – ale zároveň si pomaloučku vzpomínal, proč je tak potlučený. To, co viděl ve spánku, sice byl opravdu sen, ale zároveň na něm bylo leccos pravdivého. Jeden po druhém se mu začaly vracet útržky vzpomínek na bitvu před branami Volusie. Vzpomněl si na to přepadení, zavírající se brány a imperiální jednotky, které je potom obklopily. I na tu řezničinu, která nastala potom. Byla to zrada.

Ze všech sil se snažil vzpomenout si na další detaily a nakonec si vybavil svoji poslední vzpomínku. Poté, co ve vzteku zabil několik nepřátel, obdržel ránu naplocho do hlavy a ztratil vědomí.

Sáhnul si ke spánku a nahmatal velikou podlitinu, začínající někde v oblasti spánku a táhnoucí se až k jeho levému oku. Nebyl to sen. Byla to pravda.

Potom už si vzpomněl na všechno. Zaplavil jej vztek, smíchaný s lítostí. Jeho muži, všichni ti lidé, které měl tak rád, byli teď mrtví. A jenom kvůli němu.

Začal se zoufale rozhlížet do tmy ve snaze spatřit kohokoliv, kdo to mohl přežít. Třeba přežili mnozí a jenom teď byli zajatci stejně jako Darius.

„Pohni se!“ ozval se hrubý hlas odněkud ze tmy.

Záhy poté Darius ucítil čísi silné ruce, které jej nevybíravě popadly v podpaží a vytáhly na nohy. Potom dostal kopanec do ledvin.

Zavrčel bolestí, zapotácel se kupředu a díky krátkému řetězu mezi kotníky se znovu poroučel k zemi. Dopadl na záda nějakého dalšího člověka, který byl v cele s ním. Spoluvězeň sebou okamžitě zazmítal a udeřil Daria loktem do obličeje, aby jej ze sebe setřásl.

„Ještě jednou se mě dotkni!“ vykřikl.

Byl to jenom chlapec a stejně jako Darius byl spoutaný v řetězech. Darius si uvědomil, že je jenom jedním z mnoha spoutaných v dlouhé řadě podél zdi. Tlustý řetěz spojoval jejich kotníky dohromady. Imperiální dozorci je teď po celé délce nevybíravým způsobem stavěli na nohy.

Darius se pokoušel zahlédnout tváře svých nejbližších sousedů, ale když uspěl, zjistil, že nikoho z nich nezná.

„Darie!“ ozval se najednou tichý hlas. „Už znovu nepadej nebo tě zabijí!“

Jeho srdce poskočilo radostí. To byl přece známý hlas. Otočil se a o několik míst dál spatřil Desmonda, Raje, Kaze a Luziho. Jeho staří přátelé tu tedy byli přivázáni též. Všichni vypadali podobně pobitě jako on. Všem se však také očividně ulevilo, že jej vidí živého.

„Ještě jednou promluvíš,“ zavrčel dozorce na Raje, „a zaplatíš to jazykem.“

To, že tu našel je, jistě znamená, že bude i spousta dalších přeživších. Okamžitě začal přemýšlet, kdo by tu z těch, kteří s ním bojovali v ulicích Volusie, ještě mohl být.

Dozorce pokračoval k dalším vězňům a když byl dostatečně daleko, Darius se otočil a zašeptal:

„Co ostatní? Přežil ještě někdo“

V duchu se modlil, aby to byly stovky, které teď někde čekají nebo jsou maximálně také uvězněny.

„Ne,“ ozvala se krutě jednoznačná odpověď. „Jsme jediní. Všichni ostatní jsou mrtví.“

Ta slova na něj zapůsobila stejně jako kopanec do břicha. Znamenalo to, že tedy všechny zklamal. Navzdory snaze se ovládnout se mu po krví zalepené tváři skutálela čerstvá slza.

Chtělo se mu začít řvát. Dokonce si na vteřinu přál, aby na tom bitevním poli býval zůstal také. Nedokázal to pochopit. Všichni bojovníci ze všech těch otrockých vesnic…. Už to skoro vypadalo, že se mu podaří uskutečnit největší revoluci v dějinách Impéria. Takovou, která by změnila jeho otrokářskou tvář navždycky.

Jenže to bylo všechno utopeno v krvi.

Teď byly veškeré naděje na svobodu ty tam.

Darius byl přinucen dát se na pochod. Jeho rány mu přitom působily strašlivé utrpení a železná pouta, nyní nově připevněná nejen na kotnících, ale i na zápěstích, tomu ani v nejmenším nepomáhala. Rozhlížel se kolem sebe a snažil se zjistit, kde to vlastně je, kdo jsou ti ostatní vězni a kam je to dozorci vedou. Jak se tak rozhlížel, uvědomil si, že jsou všichni přibližně stejného věku jako on a všichni do jednoho byli dobře rostlí. Vypadali jako bojovníci.

Zašli za roh temného tunelu a najednou se bez varování ocitli ve slunečním svitu. Paprsky sem pronikaly železnými mřížemi. Darius se zastavil, aby se pokusil zachytit něco z okolí, které se nalézalo za mřížemi, ale okamžitě byl hrubě postrčen kupředu a ještě obdržel ránu dřevěnou tyčí do žeber. Klopýtal tedy dál s ostatními, až se nakonec ocitl na přímém slunečním světle.

Byli na něj vystrčeni s takovou razancí, že se všichni do jednoho poroučeli k zemi. Darius vyplivl písek, který se mu přitom dostal do pusy, a rukama si zaclonil zatím neuvyklé oči proti ostrému slunci. Ostatní popadali všude kolem a brzy i na něj.

„Vstávat!“ hřměli dozorci.

Potom procházeli od jednoho chlapce ke druhému a šťouchali do nich tyčemi, dokud se znovu nepostavili na nohy. Darius se škrábal vzhůru také. Nebylo to snadné, protože byli svázáni jeden ke druhému a tak i ti, kteří již stáli, byli znovu strháváni k zemi těmi pomalejšími.

Nakonec stanuli uprostřed kruhového nádvoří, které mělo asi tak třicet metrů v průměru, ohraničeného kamennými zdmi, v nichž byla tu a tam zamřížovaná okna. Uprostřed prostranství a tváří k nim stál mohutný, velmi zamračený muž. Na první pohled z něj čišela autorita. Byl vyšší než ostatní, jeho paže byly jako urostlé duby, měl nažloutlou kůži, svítící rudé oči na hlavě malé zažloutlé rohy. Neměl na sobě žádnou tuniku a jeho svaly jenom hrály na slunci. Na nohou měl černou imperiální zbroj, těžké boty a celé předloktí mu pokrývaly nátepníky z tvrzené kůže, pobité cvočky. Právě cvočky poukazovaly na hodnost imperiálního důstojníka. Mračil se na ně tak, jako kdyby byli jenom klubko moučných červů v jeho obědě.

„Já jsem Morg,“ řekl temným, hlubokým hlasem. „Budete mě oslovovat pane. Jsem váš nový velitel. Odteďka budu celý váš život.“

Jal se kráčet sem a tam podél řady a jeho dech přitom zněl jako vrčení rozzlobeného psa.

„Vítejte v novém domově,“ pokračoval po chvíli za chůze. „Dočasném domově. Protože než se nadějete, budete všichni mrtví. A já si ten pohled velice užiju.“

Ošklivě se usmál.

„Ale dokud jste tady,” dodal, „budete žít. Budete žít pro moji potěchu. Budete žít pro potěchu ostatních. Pro potěchu Impéria. Nyní se z vás totiž stanou baviči. Objekty našich her. Naše zábava bude spočívat ve vaší smrti a vy ji podstoupíte tím nejimpozantnějším způsobem.“

Znovu se krutě usmál a pokračoval v chůzi. Někde v dálce se ozval jakýsi řev. Byl tak silný, že měl Darius pocit, že se mu země pod nohama otřásla. Znělo to jako hlasy tisíců hrdel, cosi nadšeně oslavujících.

„Slyšíte je?“ zeptal se. „To je zvuk smrti. Žízeň po krvi. Tam venku, za těmito zdmi, je velká aréna. V té aréně budete bojovat s ostatními i mezi sebou, až nikdo z vás nezůstane naživu.“

Povzdychl si.

„Bitva bude mít tři kola,“ pokračoval. „V tom posledním, jestli se do něj někdo vůbec dostane, si můžete vybojovat výsadu utkat se o svobodu. Ale nedělejte si přílišné naděje. Nikdo ji ještě nikdy nevybojoval.

Prohlédl si je jednoho po druhém.

„Vaše smrt nebude rychlá,“ dodal. „Je moje práce, abych to zajistil. Chci, abyste umírali pomalu. Chci, abyste obecenstvo náležitě pobavili. Budete se učit bojovat a naučíte se to velice dobře, aby zábava byla co nejdelší. Protože vy už teď nejste lidé. Nejste ani otroci. Jste mnohem méně: jste gladiátoři. Vítejte v nové a poslední etapě vašeho života. Nebude trvat dlouho.“