Kitobni o'qish: «Proměněná », sahifa 4
Kapitola pátá
Caitlin spěchala studeným březnovým podvečerem. Její srdce stále ještě divoce bilo kvůli té epizodě s matkou. Studený vzduch lehce štípal do tváře, ale to bylo příjemné. Uklidňující. Zhluboka dýchala a cítila se volná. Už nikdy se nebude muset do toho bytu vrátit, nikdy už nebude muset znovu stoupat po těch hrozných schodech. Nikdy už neuvidí tuhle ulici. A už nikdy nevstoupí do té strašné školy. Neměla sice sebemenší ponětí, kam vlastně míří, ale kamkoliv odsud se v tu chvíli zdálo být správně.
Caitlin se dostala na hlavní ulici a rozhlédla se, aby si chytila taxík. Po zhruba minutě si uvědomila, že tady na nějaký asi jenom tak nenarazí. Jedinou možností tedy bylo jet metrem.
Caitlin se tedy vydala na zastávku na 135. ulici. Ještě nikdy předtím newyorským metrem nejela. Nebyla si úplně jistá, na kterou linku by měla nasednout a kde potom zase vystoupit, a teď byla pravděpodobně ta vůbec nejhorší chvíle na experimenty. Obávala se, co by asi tak mohla dole na té stanici, takhle večer, potkat – a obzvláště v téhle čtvrti.
Sešla dolů po schodech, které lemovala četná grafiti, až došla k prodejně jízdenek. Naštěstí tam někdo byl.
„Potřebuju se dostat na Columbus Circle,“ řekla Caitlin.
Obtloustlá pracovnice za plexisklem ji ignorovala.
„Promiňte,“ řekla Caitlin, „ale já potřebuju…“
„Řekla jsem dolů a na platformu!“ vyštěkla žena.
„Právě že ne,“ odpověděla Caitlin. „Neřekla jste vůbec nic!“
Pracovnice ji znovu ignorovala.
„Kolik to stojí?“
„Dva a půl,“ vyštěkla znovu žena.
Caitlin sáhla do kapsy a vytáhla z ní tři zmačkané dolarovky. Vsunula je malým otvorem pod plexisklem.
Pracovnice se na ni ani teď nepodívala, ale podala ji zpátky Metrokartu.
Caitlin podržela kartu u čtečky a vstoupila do metra.
Nástupiště bylo špatně osvětlené a skoro úplně prázdné. Dva bezdomovci seděli na lavičce zabalení v dekách. Jeden z nich spal, ale ten druhý zvedl hlavu, když Caitlin procházela kolem. Začal si pro sebe mumlat. Caitlin přidala do kroku.
Došla až na konec perónu a naklonila se do kolejiště, aby zjistila, jestli se blíží vlak. Nic.
No tak. No tak.
Znovu se podívala na hodinky. Měla tam být už před pěti minutami. Říkala si, jak dlouho jí to asi ještě může trvat. A také jestli bude mít Jonah trpělivost a neodejde. Nemohla by mu to mít za zlé.
Koutkem oka najednou zahlédla nějaký rychlý pohyb. Otočila se. Nic.
Když se podívala pozorněji, měla pocit, že u jedné ze zdí zahlédla stín, který se potom spustil z perónu do kolejiště. Měla pocit, jako kdyby jí někdo sledoval.
Když se ale podívala ještě jednou, neviděla nic.
Asi mám halucinace.
Caitlin došla ke zdi, na které visela velká mapa celého podzemního systému. Byla potrhaná, poškrábaná a pokreslená grafiti, ale stále na ní ještě mohla rozeznat jednotlivé linky metra. Alespoň, že byla teď na správném místě. Tahle trať opravdu vede na Columbus Circle. To jí trošku zlepšilo náladu.
„Ztratila ses, kotě?“
Caitlin se otočila a spatřila velikého černocha, který stál přímo za ní. Byl neoholený a když se ušklíbl, tak bylo vidět, že mu chybí několik zubů. Naklonil se k ní tak blízko, že cítila jeho odporný dech. Byl na mol.
Ukročila stranou a odešla několik kroků pryč.
„Hej, ty čubko, mluvím s tebou!“
Caitlin šla dál.
Muž se zdál ještě větší, když se teď začal potácet jejím směrem. Ale Caitlinina chůze byla mnohem rychlejší a perón byl dlouhý, takže mezi nimi pořád bylo dost místa. Opravdu se chtěla vyhnout dalšímu konfliktu. Ne tady. Ne teď.
Přiblížil se. Říkala si, jak dlouho ještě potrvá dokud nebude už mít na výběr a bude se mu muset postavit. Panebože, prosím, dostaň mě odsud.
Ihned na to stanici naplnil ohlušující zvuk přijíždějícího vlaku, který se objevil takřka náhle. Díky!
Nastoupila a s uspokojením se dívala, jak se dveře zavřely tomu ochlastovi přímo před nosem. Muž začal nadávat a bušit do kovových posuvných dveří.
Vlak se rozjel a během několika málo chvilek už ze stanice zbyla jenom šmouha. Byla na cestě pryč z téhle čtvrti. Na cestě k novému životu.
*
Caitlin vystoupila na Columbus Circle a ihned se dala do rychlé chůze. Znovu zkontrolovala hodinky. Už jde pozdě o celých dvacet minut. Nervózně polkla.
Prosím, buď tam. Prosím, neodcházej. Prosím.
Když minula několik málo bloků, najednou ji v oblasti žaludku ostře bodlo. Zastavila se, ohromená silnou bolestí.
V předklonu se chytila za břicho a nemohla se ani pohnout. Říkala si, jestli se na ni kolemjdoucí dívají, ale bolest byla tak křečovitě silná, že jí to bylo jedno. Nikdy předtím nic tak silného nezažila. Musela bojovat o každé nadechnutí.
Lidé rychle proudili z obou stran kolem ní, ale ani jediný se nezastavil, aby se podíval, jestli je v pořádku.
Asi tak po minutě se konečně dokázala pomaloučku napřímit. Bolest začala ustupovat.
Zhluboka dýchala a přemýšlela, co to asi mohlo být.
Potom se dala znovu do pohybu směrem, kde měla být ona kavárna. Jenže se najednou cítila podivně dezorientovaná. A ještě něco…měla hlad. Nebyl to obyčejný hlad, ale spíše něco jako hluboká, neukojitelná žízeň. Kolem ní prošla žena, která venčila svého psa. Caitlin si všimla sama sebe, jak se otáčí a upřeně zírá na to zvíře. Zjistila, že naklání hlavu do strany a fascinovaně zírá na psí krk.
Ke svému překvapení mohla jasně rozpoznat tepny, které měl pes těsně pod kůži, a také krev, která jimi proudila. Viděla jeho srdeční tep a zároveň začala cítit podivné mravenčení ve vlastních zubech. Chtěla krev toho psa.
Jako kdyby cítil, že je sledován, se pes najednou otočil a vystrašeně se na Caitlin podíval. Potom zakňučel a dral se co nejdál odsud. Majitelka psa se otočila a nechápavě se podívala na Caitlin.
Caitlin pokračovala v chůzi. Nechápala co se to s ní děje. Vždycky měla psy přece ráda. Nikdy by nedokázala žádnému zvířeti ublížit, dost možná, že ani té otravné mouše. Co se to s ní děje?
Bolesti a hlad zmizely stejně rychle, jako se objevily a Caitlin cítila, že se všechno zase vrací k normálu. Když obešla roh, uviděla před sebou kavárnu, kde se měli setkat. Přidala do kroku, zhluboka dýchala a téměř se už zase cítila být sama sebou. Podívala se na hodinky. Třicet minut zpoždění. Modlila se, aby tam pořád ještě byl.
Otevřela dveře. Její srdce divoce bilo. Tentokrát ne kvůli bolesti, ale ze strachu, že je Jonah už pryč.
Rychle přehlédla kavárnu. Těžce dýchajíc vešla dovnitř a okamžitě si začala připadat příliš nápadná. S pocitem, že se na ní všichni dívají, zkoumala sedačky po obou stranách kavárny. Nikde ale Jonaha neviděla. Její srdce pokleslo. Už musel odejít.
„Caitlin?“
Otočila se a tam, za jejími zády stál Jonah. Strašlivě se jí ulevilo.
„Já se moc moc omlouvám,“ vyhrkla překotně. „Já běžně nechodím nikam pozdě. Já jen…to jen…“
„Nic se neděje,“ řekl a jemně jí položil ruku na rameno. „Nedělej si s tím starosti, vážně. Jsem rád, že jsi dorazila,“ dodal.
Podívala se do jeho smějících se, zelených očí, které stále ještě rámovaly modřiny a otok, a poprvé se ten den cítila opravdu dobře. Měla pocit, že snad nakonec všechno dobře dopadne.
„Jediný problém je, že teď už nemáme moc času, jestli to chceme stihnout,“ řekl. „Ve skutečnosti máme asi tak pět minut. Takže myslím, že bychom si ten šálek kafe asi měli vypít někdy jindy.“
„To je v pohodě,“ řekla. „Jsem ráda, že nám kvůli mně neuteče i ten koncert. Cítím se jako úplný…“
Caitlin se najednou podívala na sebe a v hrůze si uvědomila, že je vlastně stále ještě oblečená ve svém běžném oblečení. Svoje pěkné šaty a boty měla pořád ještě v batohu. Měla totiž v plánu přijít do kavárny dříve, na záchodech se převléct a trochu se na Jonaha připravit. Teď tu však stála přímo proti němu, oblečená jako vagabund a s batohem na zádech. Její tváře zrudly. Chvíli nevěděla, co by mu měla v takové situaci povědět.
„Jonahu, omlouvám se, že jsem oblečená takhle,“ řekla. „Chtěla jsem se převléct než půjdeme, ale…Říkal jsi, že máme pět minut?“
Podíval se na hodinky a po tváři se mu přelilo znepokojení.
„Ano, ale…“
„Hned jsem zpátky,“ řekla a než stačil reagovat, už byla na cestě k toaletám.
Caitlin se vřítila do místnosti a zamknula za sebou dveře. Otevřela batoh a vytáhla ven svoje večerní oblečení, nyní notně zmačkané. Strhala ze sebe svoje šaty, zkopla polobotky a rychle si natáhla sametovou černou sukni a bílou hedvábnou blůzu. Z batohu také vytáhla své falešné diamantové naušnice a nasadila si je. Byly sice levné, ale vypadaly moc dobře. Nakonec vše završila černými botami na podpatcích.
Zkontrolovala se v zrcadle. Byla trošku zmačkaná, ale nebylo to tak hrozné, jak si původně myslela. Decentně poodhalená blůza odhalovala malý, stříbrný křížek, který neustále nosila na krku. Neměla čas na makeup, ale aspoň, že už měla vhodné oblečení. V rychlosti si ještě namočila ruce ve vodě a upravila si vlasy. Pár pramínků potřebovalo vrátit na svá místa.
Už byla na odchodu, když si uvědomila, že na zemi stále ještě leží hromádka s jejím předchozím oblečením a její polobotky. Zaváhala. Opravdu se jí nechtělo nosit s sebou ten batoh po celý zbytek večera. Ve skutečnosti si ani nebyla jistá, jestli chce ty šaty ještě někdy znovu obléct.
Sebrala je tedy ze země, ubalila z nich velkou neforemnou kouli a celou ji nacpala do odpadkového koše v rohu místnosti. Šaty, které teď měla na sobě byly poslední a jediné, které jí na světě ještě zbyly.
Líbilo se jí, že vstupuje do nového života oblečená zrovna takhle.
Jonah čekal venku před kavárnou, podupával nohou a každou chvíli se díval na hodinky. Když otevřela dveře, otočil se, a když se na ní podíval, zůstal na místě stát. Díval se na ní a nebyl schopen najít žádný vhodný komentář.
Caitlin snad nikdy předtím nezažila, že by na ni kluk takhle zíral. Nikdy si o sobě vlastně nemyslela, že je atraktivní. Způsob, jakým se na ní teď ale Jonah díval, ji přiměl cítit se…výjimečná. Poprvé v životě se cítila jako dospělá žena.
„Vypadáš…moc hezky,“ řekl jemně.
„Dík,“ odpověděla. Ty taky, chtěla odpovědět, ale nakonec se udržela.
S nově nabytou sebedůvěrou došla k němu a jemně mu vsunula ruku do jeho rámě. Potom se pomalu vydali směrem ke Carnegie Hall. Jak šli vedle sebe, Jonah postupně zrychloval chůzi.
Byl to hezký pocit jít takhle spolu. Navzdory všemu, co se ten den událo, a vlastně i tomu, co se událo včera, teď Caitlin cítila, že se vznáší.
Kapitola šestá
Carnegie Hall byla absolutně přeplněná lidmi. Jonah ji vedl napříč davem, směrem ke kiosku, kde si měli vyzvednout své lístky. Nebylo snadné se tam dostat. Dav byl plný bohatých a očividně ctižádostivých lidí, kteří všichni do jednoho spěchali, aby byli včas na svých místech. Nikdy předtím neviděla tolik skvěle oblečených lidí na jednom místě. Většina mužů byla v černých oblecích s kravatou a ženy na sobě měly večerní róby. Všude se třpytily šperky. Bylo to vzrušující.
Jonah vyzvedl lístky a vedl ji nahoru po schodech. Podal je uvaděči, který je roztrhl a vrátil mu zpátky kontrolní útržky.
„Můžu si jeden nechat?“ zeptala se Caitlin poté, co Jonah oba útržky strčil do kapsy.
„Samozřejmě,“ řekl a jeden jí dal.
Přejela po něm prstem.
„Ráda si takovéhle věci schovávám,“ dodala s mírným zarděním. „Asi jsem sentimentální.“
Jonah se usmál.
Uvaděč je nasměroval do luxusně vyhlížející chodby, kterou se vinul rudý koberec a jejíž stěny zdobily obrazy herců a zpěváků.
„Jak jsi vlastně sehnal ty volňásky?“ zeptala se Caitlin.
„Můj učitel na violu,“ odpověděl. „Má roční permanentku, ale dnes večer nemůže, tak mi jí půjčil. Doufám, že fakt, že jsem za ně nezaplatil, nesráží celkový dojem,“ dodal.
Zmateně se na něj podívala.
„Naše rande,“ vysvětlil.
„Samozřejmě, že ne,“ řekla. „Vzal jsi mě sem. To je všechno na čem záleží. Je to tu úžasný.“
Další z uvaděčů je nasměroval do malých dveří, za nimiž už se rozkládala samotná koncertní síň. Byli dobrých patnáct metrů vysoko. V jejich malém boxu bylo jenom asi deset nebo možná patnáct dalších sedadel. Dvě jejich sedadla byla na okraji balkónu, přímo u zábradlí.
Jonah jí nabídl poplyšované sedadlo, ona jej přijala a poté se podívala dolů na dav diváků a učinkující. Tohle místo bylo nejelegantnější ze všech, kde kdy předtím byla. Přehlédla moře šedých hlav a cítila se, že je minimálně o padesát let mladší než většina ostatních. I tak byla ale atmosférou nadšená.
Jonah se posadil. Jejich lokty se dotkly a Caitlin pocítila vzrušení, že sedí tak blízko. Jak seděli a čekali na začátek představení, chtěla sáhnout po jeho ruce a vzít ji do své. Ale nakonec se rozhodla neriskovat, protože by to mohlo působit příliš směle. Takže jenom seděla a doufala, že on svou rukou sáhne po té její. Ale ani se nepohnul. Bylo na to moc brzo. A možná, že se také cítil trochu nesmělý.
Namísto toho ukázal prstem dolů k jevišti.
„Nejlepší violinisté sedí nejblíže k okraji jeviště,“ řekl a ukazoval. „Ta žena támhle je jedna z nejlepších na světě.“
„Už jsi tu někdy hrál?“ zeptala se.
Jonah se zasmál. „To bych si přál,“ řekl. „Tahle síň je od nás vzdálená jenom nějakých padesát bloků, ale když to změříme na talent a schopnosti, tak mi to přijde víc, než celá naše planeta. Možná jednoho dne,“ dodal.
Podívala se na jeviště, kde desítky učinkujících ladily své nástroje. Všichni byli oblečeni v černých oblecích a do jednoho působili vážně a soustředěně. Hlouběji v jevišti stál početný pěvecký soubor.
Najednou se objevil mladý, asi tak dvacetiletý muž, s černými rozpuštěnými vlasy, rovněž oblečený ve smokingu. Sebevědomě si vykračoval po jevišti. Prošel uličkou mezi učinkujícími a namířil si to přímo do středu. Když se tam dostal, veškeré obecenstvo se postavilo a začalo mu tleskat.
„Kdo to je?“ zeptala Caitlin.
Muž mezitím došel před diváky a neustále střídal úklony s úsměvy. I odsud Caitlin viděla, že byl až nečekaně atraktivní.
„Sergej Rakov,“ odpověděl Jonah. „Je to jeden z nejlepších zpěváků na světě.“
„Ale vypadá tak mladě.“
„To není o věku, ale o talentu,“ řekl na to Jonah. „Existuje totiž talent, a potom existuje talent. A mít takový druh talentu, s tím se člověk prostě už musí narodit – navíc to musí podpořit cvičením. Ne čtyři hodiny denně, ale osm hodin denně. Každý den. Dělal bych to taky, kdybych mohl, ale táta mě nenechá.“
„Proč ne?“
„Nechce, aby viola byla jediná věc v mém životě.“
Z jeho hlasu mohla dobře slyšet, že ho to trápí.
Aplaus se konečně začal uklidňovat.
„Dneska budou hrát Beethovenovu Devátou symfonii,“ řekl Jonah. „Je to jeho vůbec nejslavnější kousek. Znáš ji?“
Caitlin zavrtěla hlavou a cítila se hloupě. V deváté třídě chodila na hodiny klasické hudby, ale skoro vůbec nedávala pozor na to, co učitelka tehdy říkala. Nic moc tam tedy nepochytila a potom se hned zase stěhovali. Teď si přála, aby tehdy alespoň trochu poslouchala.
„Je na to potřeba velký orchestr,“ řekl, „stejně jako velký sbor. Nejspíš je k téhle skladbě potřeba víc umělců, než ke kterékoliv jiné. Je vzrušující to sledovat. Proto je tu dneska tolik lidí.“
Znovu si prohlédla místnost. Zdálo se, že jsou tu tisíce lidí. Ani jediné sedadlo nezůstalo prázdné.
„Tahle symfonie byla Beethovenova poslední. Umíral, když ji psal, a věděl o tom. Podařilo se mu to dostat i do té hudby. Jsou to zvuky přicházející smrti.“ Podíval se na ní a omluvně se ušklíbl. „Pardon, že jsem tak morbidní.“
„Ne, to je v pohodě,“ řekla a myslela to vážně. Ráda ho poslouchala. Moc se jí líbil zvuk jeho hlasu. A zbožňovala, že toho tolik ví. Její kamarádi vždycky vedli mnohem povrchnější konverzace a ona už dlouho cítila, že chce víc. Byla šťastná, že tu je s ním.
Chtěla toho Jonahovi tolik říct a měla tolik otázek, které mu chtěla položit, ale osvětlení v sále se najednou ztlumilo a v hledišti se rozhostilo ticho. Otázky budou muset počkat. Opřela se pohodlně do sedadla.
Podívala se dolů a ke svému překvapení spatřila Jonahovu ruku. Položil ji na společné opěradlo dlaní vzhůru a čekal na její reakci. Natáhla ruku a pomalu, aby to nepůsobilo příliš zoufale, ji položila do jeho. Jeho dlaň byla jemná a teplá. Měla pocit, že se její ruka prolíná s tou jeho.
Když orchestr začal hrát první tóny – jemnou, uklidňující melodii – pocítila vlnu blaženosti a uvědomila si, že možná ještě nikdy v životě nebyla takhle šťastná. Zapomněla na všechny ty děsivé události dnešního dne a nechávala se unést. Jestli tohle byla melodie přicházející smrti, tak z ní chtěla slyšet co nejvíc.
*
Když Caitlin seděla a nechávala se unášet hudbou, začala přemýšlet, jaktože něco takového ještě nikdy předtím neslyšela a také jak dlouho bude asi její rande s Jonahem trvat. A potom se to stalo znovu. Zčista jasna udeřila zase ta bolest. Zasekla se jí do žaludku úplně stejně jako předtím na ulici a Caitlin musela zmobilizovat veškerou svou sílu, aby se tu před Jonahem nezačala svíjet bolestí. Tiše skřípala zuby a bojovala o dech. Také cítila, jak jí na čele začínají vyrážet kapičky potu.
A další, silnější záchvat bolesti.
Tentokrát tiše vyjekla. Těžko to mohlo v hudební kulise, která zrovna přešla v crescendo, nezaniknout, ale Jonah to přesto asi nějak zaslechl, protože se okamžitě otočil a starostlivě se na Caitlin podíval. Jemně ji položil ruku na rameno.
„Jsi OK?“ zeptal se.
Nebyla OK ani trochu. Bolest ji naprosto ochromovala. A ještě tu bylo něco dalšího: hlad. Měla děsivý hlad. Ještě nikdy v životě necítila něco takhle strašně silného.
Pohlédla na Jonaha a ten pohled se okamžitě zaměřil na jeho krk. Její oči se zamkly na jeho pulzujících tepnách a sledovaly, jak se v nich krev přelévala po krku a dál až za ucho. Fascinovaně hleděla na to tepání. Počítala údery jeho srdce.
„Caitlin?“ zeptal se znovu.
Ta touha už byla příliš silná. Věděla, že jestli tam bude sedět jenom o vteřinu déle, už se nebude moct ovládat. Pokud by nechala věcem volný průchod, bylo naprosto jisté, že by v následujícím okamžiku zabořila svoje zuby do Jonahova krku.
S poslední špetkou vůle se Caitlin najednou zvedla ze sedadla, jediným rychlým skokem se dostala přes Jonaha a už sprintovala nahoru po schodech ke dveřím.
V ten stejný okamžik se všechna světla v sále rozsvítila naplno, protože orchestr právě odehrál poslední notu. Přestávka. Publikum do jednoho vstalo a začalo hlasitě tleskat.
Caitlin se dostala ke dveřím jenom několik málo vteřin předtím, než ostatní také začali opouštět svá místa.
„Caitlin!?“ křičel Jonah někde za ní. Nejspíš také opustil místo a běžel za ní.
Nemohla mu dovolit, aby ji takhle viděl. Ba co více, nemohla připustit, aby teď byl kdekoliv poblíž ní. Cítila se jak zdivočelé zvíře. Doslova proletěla vstupní halou Carnegie Hall, když z nejrychlejší chůze přešla do běhu a potom do sprintu.
Než se nadála, běžela neskutečnou rychlostí chodbou s rudým kobercem. Byla jako zvíře na lovu. Potřebovala jídlo. Věděla dost na to, aby jí bylo jasné, že se musí dostat pryč od těch davů lidí. Rychle.
Našla dveře, které vypadaly jako jeden z postranních vchodů a vrazila do nich ramenem. Dveře byly zamčené, ale ona do nich naletěla s takovou silou, že obě křídla hladce vyhodila z pantů.
Zjistila, že se ocitla v jedné z neveřejných chodeb. Seběhla dolů po schodech, brala je po třech, až dorazila k dalším dveřím. Učinila s nimi svým ramenem to samé, co s těmi předešlými, čímž se ocitla v další chodbě.
Tahle vypadala mnohem exkluzivněji a intimněji než ty, které tu už viděla předtím. I ve své zmatenosti si všimla, že se musela ocitnout v zákulisní části budovy. Procházela chodbou, každou chvíli se musela zlomit v pase, když se o ni pokoušely nové a nové návaly bolesti z hladu a bylo jí jasné, že už to nedokáže vydržet ani vteřinu.
Zvedla ruku, dlaní zatlačila do nejbližších dveří, které našla a napoprvé je rozrazila. Ocitla se v soukromé šatně.
Před zrcadlem tam na židli seděl, a obdivoval vlastní profil, Sergej. Ten zpěvák. Musela se dostat do jeho šatny v zákulisí. Shodou náhod se dostala právě sem.
Znechuceně se postavil.
„Omlouvám se, ale teď žádné autogramy nepodávám,“ vyštěkl. „Ochranka vám to měla sdělit. Tohle je můj oddechový čas. A nyní, pokud mě omluvíte, musím se připravovat.“
Caitlin se na něj s hrdelním výkřikem vrhla a zakousla se svými zuby hluboko do jeho krku.
Zaječel. Ale už bylo příliš pozdě.
Její zuby se mu zabořily do krku ještě hlouběji. Pila. Cítila jeho krev jak prýští do jejího těla a konečně uspokojuje její hlad. Bylo to přesně to, co potřebovala. A už na to nemohla čekat ani o sekundu déle.
Sergej klesl v bezvědomí do své židle, zatímco Caitlin se narovnala a na její tváři pokryté krví se objevil šťastný úsměv. Právě objevila novou chuť. A nic jí nezabrání, aby ji neokusila znovu.
