Kitobni o'qish: «Přistání »

KAPIOLA PRVNÍ

Kevin praštil do jednoho z monitorů na stěně. Jednak kvůli tomu, že byl rozčílený a také proto, že v televizi to vždycky zabralo. Tady ale ne, což ho rozčílilo ještě víc.

„Přece se nemohly jen tak vypnout,“ rozohnil se. Nebyly snad tyhle systémy navržené tak, aby přežily v podstatě cokoli? „Ne zrovna teď.“

Ne, když sledovali konec světa v přímém přenosu. Sledovali lidi, jak se scházejí a nad nimi prolétají lodě vetřelců. Luna vedle něj jen zírala do stropu, jako kdyby předpokládala, že se vše zase samo rozběhne. Nebo možná myslela na své rodiče, kteří byli někde tam venku a nastupovali do lodě mimozemšťanů.

Kevin ji objal a v tu chvíli si nebyl jistý, jestli chce dodat odvahu jí nebo sám sobě.

„Myslíš, že jsou ti lidé v pořádku?“ zeptala se Luna. „A moji rodiče?“

Kevin polkl. Pomyslel na všechny ty lidi, kteří se řadili k nástupu do lodí. Byla mezi nimi i jeho matka.

„Doufám, že ano,“ hlesl.

„Tohle není správné,“ pronesla Luna. „Jsme tady v bunkru v bezpečí, zatímco všichni ostatní jsou tam venku… kolik lidí se asi proměnilo?“

Kevin se zamyslel nad masami lidí, které viděli na obrazovkách, než se vypnuly, a na to, jak postupně ubývalo lidí, kteří hlásili zprávy.

„Nevím, ale bude jich hodně,“ hádal.

„Možná se proměnili všichni,“ řekla Luna. „Možná jsme už jen my.“

„Můžeme zkusit něco udělat,“ řekl. „Možná se nám podaří najít způsob, to tu opravit. Pak se uvidí.“

Řekl to proto, aby přivedl Lunu na jiné myšlenky, ale i proto, že chtěl, aby se to podařilo. Co věděli o opravě počítačů? Kdyby tu byl někdo z vědců NASA… třeba doktorka Levinová… ale ta byla pryč, stejně jako všichni ostatní. Všechny je proměnila ta divná mlha, která je nutila, aby pronásledovali Kevina s Lunou.

„Pojď,“ vyzval Lunu a opatrně ji vzal za ruku. „Musíme se tu porozhlédnout.“

Luna přikývla, i když se zdálo, že moc nevnímá. „Asi máš pravdu.“

Vyrazili na průzkum bunkru pod Mount Diablo a když se Kevin rozhlédl, překvapilo ho, jak moc rozlehlý je to prostor. Kdyby se tu procházeli za jiných okolností, nejspíš by mu to přišlo jako super dobrodružství. Takhle ale Kevinovi každá ozvěna jejich kroků připomínala, jak osamělí jsou. Tohle byla rozlehlá vojenská základna a oni tu byli sami dva.

„Fakt hustý,“ pronesla Luna s očividně předstíraným úsměvem. „Je to jako se plížit obrovským skladištěm.“

Kevin věděl, že to nemyslí vážně. Ze všech sil se snažila být tou starou Lunou, ale nezněla vůbec věrohodně.

„To je v pohodě,“ řekl Kevin, „nemusíš nic předstírat. Já…“

Co vlastně chtěl říct? Že je taky smutný? Něco takového ani zdaleka nevystihovalo konec světa a ztrátu všech, na kom jim záleželo.

„Já vím, že ne,“ pronesla Luna. „Jen se snažím… být optimista. Nejspíš. Pojď, koukneme se, co tu máme.“

Kevin si nemohl pomoct, pořád měl pocit, že se prostě snaží najít něco, na co by se mohla soustředit. Zamířili spolu hlouběji do bunkru. Bylo to opravdu ohromné místo, které nejspíš mohlo poskytnout přístřeší stovkám lidí. Pod stropem se táhly trubky a kabely a na stěnách byly nápisy vyvedené žlutou barvou.

„Podívej,“ vyhrkla Luna a ukázala na jeden z nich, „tamhle je kuchyň.“

V tu chvíli Kevinovi hlasitě zakručelo v břiše. Sice to na jejich situaci nic neměnilo, zamířili ale směrem, kterým ukazovala šipka. Prošli jednou chodbou, pak další a dostali se do kuchyně, která měla očividně sloužit obrovskému množství lidí. V její zadní části byly dveře jako od trezoru, za nimi byly mrazáky. Za jinými dveřmi byly další skladovací prostory.

„Měli bysme se podívat, jestli je tam jídlo,“ navrhla Luna a rovnou jedny dveře otevřela.

Prostor za nimi byl větší, než by Kevin čekal. Všude bylo plno krabic. V jedné byly stříbřité, uzavřené balíčky, které vypadaly, jako by měly přežít celou věčnost.

„Je tu tolik jídla, že by nám vydrželo na zbytek života,“ prohlásil Kevin a uvědomil si, co právě řekl. „Teda ne… určitě tu nezůstaneme napořád.“

„A co když jo?“ zeptala se Luna.

Kevin si nebyl jistý, co odpovědět. Nedokázal si představit, že by tu měl zůstat. Nevěděl, jaké bude strávit v bunkru noc, natož celý život. „Tak bude nejspíš lepší být tady než tam venku. Alespoň jsme v bezpečí.“

„Možná,“ pronesla Luna a prohlížela si zdi, jako by posuzovala jejich tloušťku. „V bezpečí, jasně.“

„Měli bysme se podívat dál,“ vyzval ji Kevin. „Pokud tu máme zůstat, budeme potřebovat i další věci. Vodu, postel, vzduch. Spojení se světem.“

Všechno to vypočítával na prstech.

„A možná taky zjistit, jestli jsou sem další přístupové cesty,“ uvažovala Luna. „Musíme se postarat, aby se sem nedostal nikdo cizí.“

Kevin přikývl. Luna měla pravdu. Pokračovali v průzkumu bunkru a kuchyni přitom používali jako jakousi základnu. Chodili sem a tam a občas navštěvovali i hlavní řídící místnost, která byla bez aktivních obrazovek podivně tichá.

V jedné z místností opodál bylo množství komunikačního vybavení. Kevin poznal rádia a počítače. Bylo tam dokonce něco, co vypadalo jako starobylá telegrafní stanice. Jako kdyby lidé nevěřili, že modernější vybavení bude fungovat dostatečně spolehlivě.

„Mají tady spoustu věcí,“ vydechla Luna a stiskla přitom jedno z tlačítek. Ozvalo se hlasité elektrostatické šumění.

„My tu máme spoustu věcí,“ opravil ji Kevin. „Možná, že jestli jsou tam venku další lidé budeme s nimi moct komunikovat.“

Luna se rozhlédla. „Myslíš, že tam ještě někdo zůstal? Co když jsme poslední?“

Kevin nevěděl, co na to říct. Pokud měl být v pasti s posledním člověkem na Zemi, nevybral by si nikoho jiného než svoji nejlepší kamarádku. I tak ale doufal, že tam venku je ještě někdo další. Prostě musel doufat.

„Někde musejí být další lidé,“ řekl. „Jsou i jiné bunkry a úkryty a někomu určitě došlo, co se děje. Vždyť to bylo i ve zprávách, lidé museli vidět, jak to postupuje.“

„Nakonec ale vysílat přestali, podotkla Luna. „Nevíme, jestli tam venku ještě někdo je.“

Kevin při té myšlence polkl. Předpokládal, že prostě vypadl signál, ale co když nešlo o signál? Co když byli pryč i lidé, kteří přenosy natáčeli?

Zavrtěl hlavou. „Takhle přemýšlet nesmíme,“ řekl. „Musíme doufat, že tam jsou další lidé.“

„Lidé, kteří snad zabijí vetřelce,“ prohlásila Luna a v očích se jí zablesklo. Kevin z toho měl pocit, že kdyby teď měla možnost, bojovala by s mimozemšťany ona sama.

Chápal to. Taková už Luna byla – vlastně i kvůli tomu ji měl tak rád. Dokonce i on sám cítil stejný hněv, jako by v něm bublal stále víc. Stačilo pomyslet na to, jak ho vetřelci podvedli a o co všechno ho připravili.

Potřeboval se zaměstnat prohledáváním bunkru, protože jedinou alternativou byly myšlenky na jeho matku, přátele a všechny ostatní, kteří teď nejspíš stáli venku a čekali na přistání mimozemšťanů.

Pokračovali tak v prohlídce bunkru a netrvalo dlouho, než našli něco, co vypadalo jako východ. Nad uzávěrem, který vypadal jako dveře torpédometu – dokonce měly i obrovskou kulatou kliku – byl nápis „Nezabezpečené prostředí. Pouze pro případ nouze!“ Kevinovi připadaly dveře k průlezu příliš úzké – dospělí by možná měli problém se jimi protáhnout. On s Lunou ale problémy mít nebudou.

„Nezabezpečené prostředí?“ zeptala se Luna. „Co myslíš, že to znamená?“

„Řekl bych, že tenhle východ asi nemá přechodovou komoru,“ hádal Kevin. Slova kolem průlezu působila výhružně. Jako by bylo nebezpečné ho otevřít. Možná to tak skutečně bylo.

„Nemá přechodovou komoru?“

„Asi by jen zdržovala, když je potřeba se rychle dostat ven.“

Viděl, jak Luna sklouzla rukou k masce, kterou musela mít nasazenou celou cestu sem a která se jí teď houpala na opasku džínů. Kevin tušil, na co myslí.

„Ty výpary se sem určitě nedostanou,“ snažil se ji uklidnit. Nechtěl, aby byla vyděšená. „Určitě ne, pokud neotevřeme.“

„Vím, že je to hloupost,“ řekla Luna. „Nejspíš už nejsou ani tam venku. Jen, že ti lidé, které už to ovládá…“

„Prostě máš pocit, že tu není bezpečno?“ zkusil to Kevin. Právě teď by asi neměl pocit bezpečí vůbec nikde, dokonce ani tady.

Luna přikývla. „Radši bych se u těch dveří nezdržovala.“

Kevin s ní zamířil zpět do bunkru, dál od nouzového východu. On se cítil o něco lépe – věděl, že pokud by to bylo nutné, můžou utéct zadním vchodem. I když doufal, že to nutné nebude. Potřebovali se teď někde skrýt. Někde, kde je mimozemšťané nenajdou a kde budou moct vydržet tak dlouho, než bude bezpečné vyjít ven.

Nebo dokud ho nezabije jeho nemoc. To byla dost děsivá myšlenka. Právě teď neměl žádné leukodystrofické záchvaty ani třesy, ale nepochyboval, že se vrátí. A že se zhorší. Jen díky tomu, že musel řešit horší věci, se nesoustředil na svoji nemoc. V porovnání s mimozemskou invazí mu připadala nevýznamná.

„Myslím, že tam dole jsou místnosti,“ řekla Luna a vedla ho jednou z chodeb. Opravdu tam byly. Obrovské ubytovny plné kavalců. Většina z nich byla neobsazených, některé ale byly rozestlané a byly u nich nějaké osobní věci.

„Člověk by řekl, že alespoň někteří zůstanou uvnitř,“ pronesl Kevin. „To, že tu není vůbec nikdo, nedává smysl.“

Luna zavrtěla hlavou. „Nejspíš šli ven pomáhat. A pak… no, když si uvědomili, že to není dobrý nápad, už je ovládali vetřelci.“

Vypadalo to tak, ale byla to příšerná představa.

„Chybí mi rodiče,“ pronesla náhle Luna. Možná nad tím přemýšlela celou dobu. Bolest, kterou cítil Kevin kvůli ztrátě matky taky nezmizela. Pouze ustoupila do pozadí kvůli potřebě dělat jiné věci, kvůli potřebě dostat se do bezpečí a postarat se o to, aby byli oba v bezpečí.

„Taky mi chybí mamka,“ přiznal Kevin a posadil se na jeden z kavalců. Uvědomil si, že si nevzpomíná, jak vypadala, než se jí zmocnili vetřelci. Dokázal si vybavit jen to, jak otevřela dveře a chtěla ho chytit.

Luna se posadila na druhý kavalec. Ani jeden z nich se neposadil na jeden z rozestlaných. Měli pocit, že by to nebylo správné. Že ty kavalce někomu patřily a že by se ti lidé mohli každou chvíli vrátit.

„Nejde jen o mé rodiče,“ řekla Luna. „Co všichni ostatní ve škole? Všichni lidé, které jsem kdy potkala. Všechny je unesli. Úplně všechny.“

Složila hlavu do dlaní a Kevin se ji pokusil vzít za ruku. Nic neříkal. I jemu ta myšlenka vyrazila dech. To, že všechny ostatní unesli mimozemšťané. Všechny lidi – přátele, celebrity, i ty, o kterých nikdy neslyšel…

„Už nikdo nezbyl,“ pronesla Luna.

„Myslel jsem, že jsi lidi stejně neměla ráda,“ opáčil Kevin. „Myslel jsem, že podle tebe byla většina lidí stejně hloupá.“

Luna se při těch slovech lehce usmála, ale zdálo se, že ji to stojí spoustu sil. „Raději bych hlupáky než lidi ovládané vetřelci.“ Odmlčela se. „Myslíš… myslíš, že budou lidi zase v pořádku?“

Kevin se na ni nemohl ani podívat. „Nevím.“ Nenapadalo ho, jak by se mohli uzdravit. „Ale my jsme v bezpečí. A to je jediné, na čem záleží.“

Nebylo to to jediné, ani zdaleka ne.

***

Znovu prohledávali bunkr, než narazili na další zásoby prostěradel a přikrývek. Nehodlali si brát nic z rozestlaných postelí. Nechali je ve stavu, v jakém je našli. Jako kdyby se jejich majitelé mohli každou chvíli vrátit. Kevinovi ale bylo jasné, že se to nejspíš nestane. Nejspíš je teď všechny ovládali vetřelci.

Vrátili se do kuchyně, aby se najedli. Na balíčku bylo uvedené kuře, ale Kevinovi přišlo jídlo úplně bez chuti. Možná to bylo dobře, vzhledem k tomu, jak se tvářila Luna.

„Už nikdy si nebudu stěžovat na zeleninu,“ pronesla, i když jí to Kevin nevěřil. Nebyla by to Luna, kdyby si nestěžovala.

Když dojedli, postupně se umyli v jedné z koupelen. Nejspíš by si každý mohli zabrat jednu dvě nebo víc koupelen jen pro sebe, ale Kevin se nechtěl vzdalovat od Luny. Když přišlo na volbu postelí, vybrali si dvě, které byly téměř vedle sebe, i když si mohli vybrat z nepřeberného počtu. Bylo to, jako kdyby měli soukromý ostrov jen pro sebe a když se Kevin hodně snažil, dokázal by skoro předstírat, že jde jen o nějakou školní akci. Ve skutečnosti se mu to nedařilo, ale minimálně to zkusil.

Zhasli světla a do postele se dostali za pomoci vojenských svítilen. Luna se vyškrábala na hodní palandu vybrané postele, zatímco Kevin u té své zůstal dole.

„Bojíš se výšek?“ zeptala se Luna.

„Nechci, abych cestou nahoru měl nějaké vidění a spadl přitom ze žebříku,“ odpověděl Kevin. Ne, že by měl nějaké vize od chvíle, kdy ostatní varoval před invazí. Ne, že by k něčemu bylo, kdyby přišly nové vize. Zamyslel se, k čemu mu ty vize vlastně byly, když stejně nepřinesly nic dobrého.

„Jasně,“ přikývla Luna. „Myslím… jo, asi bys měl být opatrný.“

„Možná, že bude ráno moudřejší večera,“ usmál se Kevin. Sám tomu moc nevěřil.

„Nejdřív se ho musíme dočkat,“ podotkla Luna.

„To určitě zvládneme,“ řekl Kevin. Co je vlastně bude čekat ráno? Budou po světě pobíhat hordy mimozemšťanů? Bude povrch planety proměněný v neobyvatelnou poušť?

„Možná, že přijdeme na to, co dál,“ pronesla Luna. „Možná, že si vysníme, jak tohle všechno zvládnout.“

„Možná,“ přikývl Kevin, i když se bál, že ve snech uvidí jen davy mlčících a zírajících lidí.

„Dobrou noc,“ pronesl.

„Dobrou.“

Kevin měl pocit, jako by mu usínání trvalo celou věčnost. Ležel v temnotě a poslouchal prohlubující se Lunin dech. Pak začala chrápat a Kevin si byl jistý, že když jí o tom řekne, bude to popírat. Bez ní by to tu bylo úplně jiné. I kdyby tu byl Kevin s někým jiným, nejspíš by si připadal osamělý, ale takhle…

…takhle byl pořád skoro sám, ale mohl svoji samotu sdílet s Lunou. Kevin se nedokázal odpoutat od myšlenek na to, co se stalo s jeho matkou, se všemi ostatními, ale když už nic jiného, alespoň Luna byla v bezpečí.

Tyhle myšlenky ho pronásledovaly celou dobu před usnutím a pak i ve snech.

Ve snech ho totiž obklopovaly davy lidí, které znal. Byla tam jeho matka, přátelé ze školy, učitelé, lidé z NASA. Byl tam Ted ověšený vojenským materiálem, profesor Brewster, jehož pohled naznačoval, že nesouhlasí s ničím, co Kevin kdy udělal.

Rysy jejich obličejů se pod Kevinovým pohledem měnily v úplně cizí. Jako ze sbírky sci-fi filmů. Někteří měli náhle šedivou kůži a velké černé oči, jiní zase působili jako hmyz s chitinovými pláty. Profesor Brewster měl místo rukou chapadla a doktorka Levinová měla doslova oči na stopkách. Pohnuli se směrem ke Kevinovi a ten se dal do běhu.

Probíhal chodbami NASA a unikal jim jen tak tak. Objevovali se ve dveřích, ve kterých se objevit nemohli, a i když Kevin v NASA nějakou dobu žil, nedařilo se mu najít cestu ven. Netušil, co má dělat.

Vrhl se do jedné z laboratoří. Zabouchl za sebou dveře a zabarikádoval je židlemi, stoly a vším co mu přišlo pod ruku. Proměnění lidé za dveřmi do nich nepřestávali bušit. Tupé údery jejich rukou narážejících do dveří se nesly laboratoří a náhle se ozvalo poplašné hlášení…

Kevin se probudil se zalapáním po dechu. Všude byla tma, ale při pohledu na mobil si Kevin uvědomil, že je to jen kvůli tomu, že je bunkr pod zemí. Zvuk poplašného hlášení ale bylo slyšet dál, stejně jako tupé kovové dunění.

Věděl, že je vzhůru i Luna, protože rozsvítila.

„Co je to?“ zeptal se Kevin.

Luna se na něj podívala. „Myslím… myslím, že se někdo chce dostat dovnitř.“