Kitobni o'qish: «Předurčená »

KAPITOLA PRVNÍ

Assisi, Umbria (Itálie)

(1790)

Caitlin Paine se pomalu probudila, kompletně obklopená tmou. Pokoušela se otevřít oči, zjistit, kde se to vlastně ocitla, no nic z toho se jí nedařilo. Zkusila pohnout rukama, rameny—no to taky nefungovalo. Cítila se, jako kdyby byla pokryta jemnou tkaninou a nedokázala přijít na to, co to je. Tížilo ji to a s každou uplynutou chvílí se zdálo, že je to pořád těžší a těžší.

Snažila se dýchat, no když to dělala, uvědomila si, že její dýchací cesty jsou něčím ucpány.

V panice se Caitlin pokoušela nadechnout ústy, no najednou ucítila, že jí něco uvázlo v krku. Pach té věci naplnil její nos a ona si konečně uvědomila, co to vlastně bylo: zemina. Byla ponořena do zeminy, která pokrývala její tvář a nos a plnila její ústa. Uvědomila si, že byla těžká, protože ji těžila, dusila a s každou vteřinou se stávala nesnesitelnější.

Neschopná dýchat, neschopná vidět, Caitlin propadla absolutní panika. Snažila se hýbat svými nohami, rukami, no ty ji taky neskutečně těžili. V záchvatu se snažila, jak to jen šlo a nakonec se jí podařilo trochu uvolnit své ruce; dokázala je zvednout, výš a výš. Prorazila hlínu a kolem svých rukou ucítila vzduch. S obnovenou sílou mlátila rukama tak, jak to jen dokázala, horečně škrábala a drápala a odhazovala ze sebe půdu.

Caitlin se nakonec zvládla posadit a odevšad se z ní sypala zemina. Očistila si hlínu, kterou měla na tváři, na řasech, dostala ji ze svých úst, ze svého nosu. Hystericky se jí zbavovala oběma rukama a nakonec se očistila natolik, aby byla opět schopná dýchat.

Hyperventilujíc dělala obrovské, hltavé nádechy, vděčná, že může dýchat, jako nikdy předtím. Když opět popadla dech, začala drásajíc kašlat a z nosu a úst jí vycházela další hlína.

Caitlin ztěžka otevřela oči, řasy pořád slepené, a dokázala je rozevřít alespoň natolik, aby viděla, kde se nachází. Západ slunce. Venkov. Ležela ponořená v hromadě půdy na malém, venkovském hřbitově. Když se porozhlédla, všimla si ohromené tváře tuctu vesničanů, oblečených v hadrech, kteří se na ni dívali v naprostém šoku. Vedle ní stál hrobník, robustní muž, rozptýlený svou lopatou. Pořád si ničeho nevšiml, dokonce se ani nepodíval jejím směrem, když se natáhl, nabral další lopatu půdy a hodil ji k ní.

Předtím, jak Caitlin stihla zareagovat, trefila ji nová kopa hlíny přímo do tváře a opět pokryla její ústa a nos. Otřela ji a posadila se vzpřímeněji, kopala nohami a ze všech svých sil se snažila dostat spod čerstvé, těžké půdy.

Hrobník si toho konečně všiml. Když se chystal hodit další kopu půdy, spatřil ji a uskočil. Lopata mu pomalu vypadla z rukou a on udělal několik kroků zpátky.

Výkřik prorazil ticho. Přišel od jednoho z vesničanů, pronikavý výkřik staré, pověrčivé ženy, která civěla dolů na to, co by mělo být čerstvou mrtvolou Caitlin, no teď se zvedalo ze země. Křičela a křičela.

Ostatní vesničané reagovali různě. Několik z nich se otočilo a uteklo, sprintovali pryč. Další si jednoduše zakryli rukama ústa a nedokázali ze sebe dostat ani jediné slovo. No několik mužů, držíc pochodně, kolísalo mezi strachem a hněvem. Udělali několik váhavých kroků směrem ke Caitlin a z jejich výrazů a taky z jejich zvednutých farmářských nástrojů mohla vidět, že jsou připraveni zaútočit.

Kde jsem? zoufale přemýšlela. Kto jsou tito lidé?

I při tom, jak dezorientovaná byla, si Caitlin pořád dokázala uvědomit, že musí konat velmi rychle.

Seškrábala ze sebe vrstvu hlíny a zuřivě se snažila vyhrabat své nohy. No hlína byla hrozně vlhká a těžká a nešla jen tak lehce dolů. Přinutilo ji to vzpomenout si na den, kdy ji její bratr Sam někde na pláži pohřbil až po hlavu do písku. Nebyla schopná se pohnout. Prosila ho, aby ji pustil a on ji donutil čekat dlouhé hodiny.

Cítila se tak bezmocně, jako by byla chycena do pasti, že i když nechtěla, začala brečet. Přemýšlela, proč zmizela všechna její upíří síla. Byla opět pouze obyčejným člověkem? Cítila se tak. Smrtelně. Slabě. Jako kdokoliv jiný.

Náhle se začala cítit vyděšeně. Hodně, hodně vyděšeně.

“Pomozte mi někdo, prosím!” volala Caitlin a snažila se navázat oční kontakt se kteroukoliv ženou v davu, doufajíc, že objeví soucitný obličej.

No žádný tam nebyl. Namísto toho mohla vidět pouze pohledy plné šoku a strachu.

A vzteku. Dav mužů, s farmářským nářadím zvednutým vysoko ve vzduchu, se plížil k ní. Neměla moc času.

Snažila se mluvit přímo k nim.

“Prosím!” křičela Caitlin, “není to tak, jak si myslíte! Nechci vám udělat nic zlého. Prosím, neubližujte mi! Pomozte mi se odsud dostat!”

Ale zdálo se, že to je jenom povzbudilo.

“Zabijte tu upírku!” křičel vesničan z davu. “Zabijte ji znovu!”

Ten výkřik byl následován nadšeným řevem. Tento dav ji chtěl vidět mrtvou.

Jeden z vesničanů, méně vystrašený než ostatní, velký kus chlapa, k ní přistoupil na vzdálenost asi stopy. Podíval se dolů na ní s hrozným vztekem a pak zvedl do výšky svůj krumpáč. Caitlin viděla, že míří přímo na její obličej.

“Tentokrát už zemřeš!” řval.

Caitlin zavřela oči a odněkud, hluboce v jejím vnitru, se v ní začal hromadit hněv. Byl to primitivní hněv, z nějaké její části, která ještě pořád existovala, a cítila, jak roste přes její prsty na nohách, prochází jejím tělem, nahoru přes její trup. To horko ji spalovalo. To prostě nebylo fér, aby takhle zemřela, aby na ní takhle útočili, aby byla takhle bezmocná. Ona jim nic neudělala. To prostě není fér se v její mysli ozývalo znovu a znovu, až její vztek dosáhl vrcholu.

Vesničan se mocně zahnal, mířil přímo na Caitlinin obličej, a ona najednou ucítila příval síly, kterou potřebovala. Jedním pohybem vyskočila z hlíny na nohy a uprostřed švihu zachytila krumpáč za jeho dřevěnou rukojeť.

Caitlin slyšela, jak dav zděšeně zalapal po dechu—překvapeně ustoupili několik stop dozadu. S rukojetí pořád v ruce se rozhlédla a viděla, že surovcův výraz se změnil na naprostý strach. Předtím, jak stihl zareagovat, vytrhla mu krumpáč z ruky, natáhla se a tvrdě ho kopla do hrudi. Letěl vzduchem zpátky dobrých dvacet stop a přistál v davu vesničanů, ze kterých několik vzal s sebou.

Caitlin zvedla krumpáč do výšky, udělala několik rychlých kroků směrem k nim a s nejdivočejším výrazem, jaký dokázala udělat, zavrčela.

Vyděšení vesničané zvedli ruce, zakryli si obličej a začali ječet. Někteří z nich utekli do lesů a ti, kteří zůstali, se strachem krčili.

To byl efekt, jakého Caitlin chtěla dosáhnout. Vystrašila je natolik, aby zůstali omráčeni. Pustila krumpáč a utíkala přímo přes ně, sprintovala přes pole do západu slunce.

Jak utíkala, čekala a doufala, že se jí vrátí její upíří schopnosti, že se jí rozprostřou křídla, že bude jednoduše schopna vzlétnout a letět daleko odsud.

Ale neměla to štěstí. Ať už byl důvod jakýkoliv, nestalo se to.

Ztratila jsem to? přemýšlela. Jsem znovu obyčejným člověkem?

Běžela rychlostí normálního, běžného člověka a na svých zádech nic necítila, žádná křídla, bez ohledu na to, jak moc to chtěla. Byla teď právě tak slabá a bezbranná jako všichni ostatní?

Předtím, jak stihla zjistit odpověď, uslyšela za sebou narůstající hluk. Podívala se přes rameno a uviděla dav vesničanů; honili ji. Křičeli, v rukách nesli pochodně, farmářské náčiní, palice a kameny a snažili se ji chytit.

Prosím, Bože, modlila se. Ať už tahle noční můra skončí. Alespoň než zjistím, kde vlastně jsem. A stanu se opět silnou.

Caitlin se podívala dolů a poprvé si všimla, co má na sobě oblečené. Byly to dlouhé, složité černé šaty, krásně vyšívané, a táhli se od jejího krku až k prstům na nohou. Hodili by se na nějakou formální příležitost—jako pohřeb—no určitě ne na sprintování. Její nohy se díky nim nemohli dobře pohybovat. Natáhla se dolů a nad koleny je roztrhla. To pomohlo a ona mohla utíkat o něco rychleji.

Ale pořád to nebylo dostatečné. Cítila, že na ní rychle dopadá únava a zdálo se, že dav za ní je zásoben nekončící energii. Přibližovali se velkou rychlostí.

Najednou v zadní části své hlavy ucítila něco ostrého a od bolesti se zapotácela. Jak ji to zasáhlo, klopýtla a chytila se na tom místě svou rukou. Byla celá od krve. Trefili ji kamenem.

Viděla, jak kolem ní letí několik kamenů, otočila se a spatřil, jak vesničané hážou kameny jejím směrem. Další ji bolestivě zasáhl do zad. Dav byl teď už jenom 20 stop od ní.

V dálce si všimla strmý kopec a na jeho vrcholu obrovský, středověký kostel a klášter. Utíkala tam. Doufala, že pokud se tam dokáže dostat, možná nalezne úkryt před těmito lidmi.

Ale jak ji trefili znovu, do ramena, dalším kamenem, uvědomila si, že by to nedopadlo dobře. Kostel byl příliš daleko, ona ztrácela páru a dav se dostával příliš blízko. Neměla na výběr, jenom se otočit a bojovat. Ironie, pomyslela si. Po tom všem, čím si prošla, po všech těch upířích bitvách, dokonce po tom, jak přežila cestu zpátky v čase, může skončit mrtvá zásluhou davu hloupých vesničanů.

Caitlin se zastavila, otočila a čelila davu. Pokud měla zemřít, alespoň zemře v boji.

Jak tam stála, zavřela oči a dýchala. Soustředila se a svět kolem ní se zastavil. Cítila své bosé nohy v trávě, jako by zakořeněné do země a pomalu, no jistě v ní začala narůstat prvotní síla a procházela celým jejím tělem. Chtěla si vzpomenout; vzpomenout na vztek; vzpomenout si na její vrozenou, prvotní sílu. Kdysi trénovala a bojovala se superlidskou sílou. Chtěla, aby se to vrátilo zpátky. Cítila, že někde, nějak, pořád se to hluboce v ní ukrývá.

Jak tam stála, přemýšlela nad všemi davy v jejím životě, všemi tyrany, všemi těmi idioty. Myslela na svou matku, která jí neproukázala ani tu nejmenší laskavost; vzpomínala na všechny ty tyrany, kteří ji a Jonaha honili v uličce v New Yorku. Myslela na všechny ty idioty ve stodole v Hudson Valley, Samovy přátele. A vzpomínala na Cainovo představení na Pollepelu. Zdálo se, že jsou tady pořád nějací tyrani. Pořád a všude. Utíkat před nimi nikdy nic nevyřešilo. Jak to vždy dělala, i tentokrát se musela postavit a bojovat.

Jak si uvědomovala tu obrovskou nespravedlnost, vztek rostl a proudil jejím tělem. Rostl a rostl, až cítila, jak naplňuje její vlastní žíly a její svaly jsou napjaté na prasknutí.

Právě v tu chvíli ji dav obklíčil. Vesničan zvedl svou palici a zahnal se směrem k její hlavě. Se svou nově nalezenou sílou Caitlin právě včas uhnula, sehla se a prohodila ho přes své rameno. Letěl vzduchem několik stop a přistál v trávě na zádech.

Další muž se napřáhl s velkým kamenem a připravoval se, že jí hodí do hlavy; no ona se natáhla, popadla ho za zápěstí a zlomila mu ho. Muž klesl na kolena a řval.

Třetí vesničan se na ní zahnal se svou motykou, no ona byla příliš rychlá: otočila se a popadla ji ve středu pohybu. Vytrhla mu ji z rukou, zahnala se a sekla ho s ní do hlavy.

Motyka, šest stop dlouhá, byla přesně to, co potřebovala. Divoce s ní zatočila a složila k zemi každého, kdo byl v dosahu; v průběhu chvíle kolem sebe vytvořila široký okruh. Všimla si vesničana, který se natahuje s velkým kamenem v ruce, chystá se ho hodit jejím směrem, a vymrštila motyku přímo do něj. Trefila ho do ruky a vyrazila mu z ní kámen.

Caitlin běžela přes omráčený dav, vytrhla pochodeň z ruky staré ženy a divoce ní švihala. Podařilo se jí zapálit část vysoké, suché trávy, ozývali se výkřiky a mnoho vesničanů se ve strachu náhlilo zpátky. Když se stěna z ohně dostatečně zvětšila, natáhla se a vrhla pochodeň přímo do davu. Ta letěla vzduchem, přistála na zadní straně mužovy haleny a ten spolu s dalším vedle něj začal hořet. Dav se kolem nich rychle shromáždil a snažil se oheň uhasit.

Posloužilo to Caitlininmu záměru. Vesničané byli konečně natolik rozptýlení, že jí vytvořili prostor, který potřebovala pro útěk. Neměla zájem jim ublížit. Jenom chtěla, aby ji všichni nechali být. Jenom se chtěla nadechnout a zjistit, kde to vlastně je.

Otočila se a utíkala nahoru do kopce směrem ke kostelu. Cítila nově nalezenou rychlost a sílu, cítila, jak skáče přes kopec a věděla, že ji už nedoběhnou. Jenom doufala, že kostel bude otevřený a dovolí jí do něj vstoupit.

Jak utíkala nahoru do kopce, cítila trávu pod jejíma bosýma nohama, padl soumrak a ona viděla, že se na náměstí a podél zdí kláštera rozsvítilo několik pochodní. Jak se dostávala blíž, spatřila vysoce na hradbě nočního hlídače. Podíval se dolů na ní a jeho obličejem se přehnal strach. Popadl pochodeň nad svou hlavou a křičel: “Upír! Upír!”

Když to udělal, kostelní zvony se rozezněly.

Caitlin viděla, jak se k ní odevšad přibližují pochodně. Jak hlídač pořád křičel a zvony pořád zněli, lidé přicházeli ze všech stran. Byl to hon na čarodějnice a zdálo se, že všichni směřují přímo k ní.

Caitlin přidala a utíkala tak rychle, že ji z toho boleli žebra. Lapala po dechu a právě včas se jí podařilo dorazit k dubovým dveřím kostela. Vykopla je a s prásknutím je za sebou zavřela.

Vevnitř se zoufale rozhlížela kolem a všimla si pastýřskou hůlku. Popadla ji a zasunula do dvojitých dveří, čím je zablokovala.

Ve vteřině, kdy to udělala, uslyšela u dveří obrovský úder způsobený desítkami rukou, které na ně bušili. Dveře se třásli, no nepustili. Hůlka držela—alespoň prozatím.

Caitlin rychle prozkoumala místnost. Kostel byl, díkybohu, prázdný. Byl obrovský a jeho stropy se tyčili stovky stop do výšky. Bylo to chladné, prázdné místo, stovky lavic na mramorové podlaze; na vzdáleném konci, nad oltářem, viselo několik hořících svíček.

Jak se dívala, mohla by odpřísáhnout, že na opačném konci místnosti spatřila nějaký pohyb.

Bušení bylo čím dál intenzivnější a dveře se začali pořádně třást. Caitlin vyskočila do akce a utíkala dolů uličkou směrem k oltáři. Když k němu přistoupila, viděla, že měla pravdu: někdo tam byl.

Potichu klečíc, zády k ní, tam byl kněz.

Caitlin přemýšlela, jak to všechno dokáže ignorovat, ignorovat její přítomnost, jak může být v takovou chvíli tak hluboce ponořený do modlitby. Doufala, že ji nevydá tomu davu venku.

“Zdravím?” řekla Caitlin.

Neotočil se.

Caitlin se náhlila na opačnou stranu a postavila se mu tváří v tvář. Byl to starší muž s bílými vlasy, hladce oholený, s bledě modrýma očima, které při jeho modlitbě vypadali, jako kdyby se dívali někam do neznáma. Neobtěžoval se s tím, aby se na ní podíval. Bylo tam taky něco jiného, co z něj vycítila. Dokonce i v jejím momentálním rozpoložení dokázala říct, že je na něm něco zvláštního. Věděla, že patřil k jejímu druhu. Byl to upír.

Bušení bylo pořád hlasitější a když se jeden z pantů zlomil, Caitlin se se strachem ohlédla za sebe. Tento dav se zdál být odhodlaný a ona nevěděla, kam jinam jít.

“Pomozte mi, prosím!” naléhala Caitlin.

On ještě chvíli pokračoval ve své modlitbě. Nakonec, bez toho aby se na ní podíval, řekl: “Jak můžou zabít něco, co už je mrtvé?”

Dřevo se začalo štípat.

“Prosím,” naléhala. “Nevydejte mě jim napospas.”

Pomalu vstal, tiše a vyrovnaně, a ukázal na oltář. “Tam,” řekl. “Za závěs. Je tam poklop. Jdi!”

Sledovala jeho prst, no viděla jenom veliké podium, pokryté saténovou tkaninou. Utíkala k němu, odhrnula tkaninu a spatřila poklop. Otevřela jej a natlačila své tělo do malého prostoru.

Zastrčená vevnitř vykoukala přes malou prasklinu. Sledovala, jak kněz pospíchá k bočním dveřím a s překvapivou sílou je vykopává.

Právě když to udělal, dav vykopl hlavní přední dveře a začal proudit dovnitř přes uličku.

Caitlin rychle zatáhla celou záclonu. Doufala, že ji nespatřili. Sledovala dění přes malou škáru ve dřevě a viděla právě dost na to, aby spozorovala, že se dav řítí uličkou, zdánlivě právě k ní.

“Tím směrem!” křičel kněz. “Upírka utíkala tamtím směrem!”

Ukázal na boční dveře a dav se náhlil přímo přes ně a zpátky do noci.

Po několika vteřinách nekonečný roj těl opustil kostel a všude konečně zavládlo ticho.

Kněz za sebou zavřel a zamkl dveře.

Slyšela jeho kroky, jak k ní kráčí, a Caitlin, třesouc se strachem a zimou, pomalu otevřela poklop.

Odhrnul záclonu a podíval se dolů na ní.

Jemně natáhl ruku.

“Caitlin,” řekl a usmíval se na ní. “Čekali jsme na tebe už velmi dlouhou dobu.”