Kitobni o'qish: «Píseň pro Sirotky »

KAPITOLA PRVNÍ

Kate stála před Siobhan a byla nervózní, jako kdyby ji čekal souboj na život a na smrt. Měla by se cítit v bezpečí – byla u kovárny, na Thomasově pozemku a tahle žena měla být její učitelkou.

Přesto měla pocit, že se jí každou chvíli podlomí kolena.

„Slyšela jsi mě?“ zeptala se Siobhan. „Přišel čas, abys mi prokázala laskavost, kterou mi dlužíš, učednice.“

Laskavost, kterou Kate slíbila tenkrát u fontány výměnou za Siobhanin výcvik. Laskavost, jejíž představa ji od té doby děsila, protože věděla, že ať už bude Siobhan chtít cokoli, bude to něco hrozivého. Lesní žena byla podivná a nevypočitatelná, mocná a nebezpečná, vše stejnou měrou. Ať už si pro Kate připravila jakýkoli úkol, nejspíš to bude něco obtížného a nepříjemného.

Kate sice souhlasila, ale v podstatě neměla možnost volby.

„Jakou laskavost?“ zeptala se konečně. Rozhlédla se, jestli neuvidí Willa nebo Thomase. Nebylo to kvůli tomu, že by od nich čekala pomoc. Naopak, chtěla mít jistotu, že ať už bude Siobhan chtít cokoli, nijak se jich to nedotkne.

Kovář ani Will ale nebyli v dohledu. Hlavně proto, že Kate i se Siobhan náhle stály u lesní fontány. Ty byla znovu jako nová a zurčela v ní čistá voda. Kate věděla, že musí jít o iluzi, ale když Siobhan vstoupila do fontány, zdálo se, že má mokré šaty.

„Proč se tváříš tak vyděšeně, Kate?“ zeptala se. „Chci po tobě jen drobnou laskavost. Bojíš se, že tě pošlu do Morgassy pro vejce ptáka Noha? Nebo bojovat s kreaturami nějakého rádoby vyvolávače ve Vzdálených koloniích? Myslela jsem, že něco takového by se ti mohlo líbit.“

„A právě proto nic takového chtít nebudeš,“ hádala Kate.

Siobhan se ušklíbla. „Myslíš si, že jsem krutá, že ano? Že všechno dělám jen tak z rozmaru? Vítr může být krutý, pokud nemáš plášť, který by tě zahřál, a přesto se nesnažíš… no, ať řeknu cokoli, budeš to považovat za výzvu, takže raději stačí.“

„Ale ty nejsi vítr,“ podotkla Kate. „Vítr nemůže myslet, cítit, nerozezná dobré od zlého.“

„Aha, tak o tohle jde?“ zeptala se Siobhan. Posadila se na okraj fontány. Kate měla pocit, že kdyby to zkusila ona sama, propadla by iluzí a zřítila se do trávy u Thomasovy kovárny. „Myslíš si, že jsem zlá?“

Kate nechtěla říct, že si myslí přesně tohle. Nedokázala ale najít nesouhlasnou odpověď, při které by nemusela lhát. Siobhan možná nedokázala číst všechny Katiny myšlenky, stejně jako Kate nedokázala vidět do těch Siobhaniných, ale přesto měla pocit, že kdyby jí zalhala, poznala by to. Raději mlčela.

„Sestry Maskované bohyně by za zlé považovaly to, že jsi je zmasakrovala,“ podotkla Siobhan. „Muži Nové armády, které jsi pobila na pláži by tě také nazvali zlou. Měli by pro tebe ještě mnohem horší označení. Na ulicích Ashtonu jsou v tuhle chvíli stovky lidí, které by řekly, že jsi zlá jen proto, že umíš číst cizí myšlenky.“

„Chceš mi snad říct, že jsi nějaký dobrodinec?“ zeptala se Kate.

Siobhan pokrčila rameny. „Chci ti popsat laskavost, kterou musíš udělat. Je to nutnost. Protože takový je život, Kate. Dlouhá řada nutností. Víš, co je to prokletí moci?“

Kate začala mít pocit, že jde o další ze Siobhaniných lekcí. Jediná dobrá věc byla, že zatím neschytala šíp do srdce.

„Ne,“ odpověděla Kate. „Nevím, co je to prokletí moci.“

„Prostá věc,“ pronesla Siobhan. „Pokud máš moc, pak cokoli, co uděláš, má na svět nějaký vliv. Když máš moc a víš, co se blíží, pak i volba nedělat nic znamená, že jsi vlastně něco udělala. Jsi zodpovědná za svět už jen z toho důvodu, že po něm chodíš. A já po světě chodím už hodně dlouho.“

„Jak dlouho?“ zeptala se Kate.

Siobhan zavrtěla hlavou. „Odpověď na tuhle otázku má svoji cenu a ty jsi ještě nezaplatila cenu za svůj výcvik, učednice.“

„Tu tvoji laskavost,“ řekla Kate. Pořád ještě ji děsila představa, o co asi půjde. Nic z toho, co Siobhan řekla na tom nic nezměnilo.

„Je to prostá věc,“ prohlásila Siobhan. „Je tu někdo, kdo musí zemřít.“

Pronesla to tónem, jako by Kate nařizovala, aby zametla podlahu nebo připravila vodu na koupel. Máchla rukou, voda ve fontáně za zavlnila a vzápětí se v ní objevil obraz mladé ženy procházející zahradou. Měla na sobě drahé šaty, ale nic, podle čeho by se dalo usoudit, že patří ke šlechtě. Takže žena nebo dcera nějakého kupce? Někdo, kdo si vydělává nějak jinak? Byla hezká na pohled a usmívala se, jako by slyšela nějaký dobrý vtip.

„Kdo je to?“ zeptala se Kate.“

„Jmenuje se Gertrude Illiard,“ pronesla Siobhan. „Žije v Ashtonu. V rodinném sídle patřícím jejímu otci, obchodníkovi Savisi Illiardovi.“

Kate čekala, že Siobhan ještě něco dodá, ale žena mlčela. Jak se odvažovala chtít po ní něco takového? Jak se odvažovala chtít, aby si Kate ušpinila ruce cizí krví bez jakéhokoli vážného důvodu nebo vysvětlení?

„Nejsem zabiják, který půjde tam, kam ho pošleš,“ řekla Kate.

„Vážně?“ Siobhan vstala z okraje fontány. Odrazila se poněkud dětským pohybem. Jako uličník, který naskočil na vůz, svezl se po městě a teď se snaží zmizet, aby si ho nevšiml vozka. „Už jsi přeci zabíjela.“

„Tohle je něco jiného,“ nedala se Kate.

„Každý okamžik života je nádherný svojí unikátností,“ souhlasila Siobhan. „Ale současně je každý okamžik stejně nevýrazný, jako všechny ostatní. Zabila jsi mnoho lidí, Kate. Proč je tohle tak moc jiné?“

„Oni si to zasloužili,“ řekla Kate.

„Aha, oni si to zasloužili,“ řekla Siobhan a Kate v jejím hlase slyšela posměch, i když díky cloně, kterou si žena udržovala kolem myšlenek jí neviděla do hlavy. „Sestry si to zasloužily, protože ti ubližovaly a otrokář si to zasloužil tím, co udělal tvojí sestře?“

„Ano,“ souhlasila Kate. Alespoň tímhle si byla jistá.

„A ten chlapec, kterého jsi zabila na cestě si to zasloužil tím, že tě našel?“ pokračovala Siobhan. Kate by zajímalo, jak moc toho žena ví. „A vojáci na pláži si to zasloužili tím, že… jak před sebou ospravedlníš tohle, Kate? Bylo to proto, že napadli tvoji domovinu, nebo to bylo jen proto, že jsi měla své rozkazy a když začal boj, nebyl čas se ptát na důvody?“

Kate od Siobhan o krok ustoupila. Hlavně kvůli tomu, aby ji neudeřila. Dokázala si představit, že útok na čarodějku by pro ni měl nepříjemné následky.

„Dokonce i teď si myslím,“ doplnila Siobhan, „že bych našla nejméně tucet mužů i žen, které bych před tebe postavila a ty bys je bez rozmýšlení zabila. Mohla bych ti hledat jednoho soupeře za druhým a ty bys je všechny zabíjela. A tohle má být jiné?“

„Je nevinná,“ hájila se Kate.

„Co ty o tom víš…“ odpověděla Siobhan. „Možná jsem ti jen nevyjmenovala všechny smrti, za které nese zodpovědnost. Za trápení, které způsobila.“ Kate zamrkala a Siobhan stála na druhé straně fontány. „Nebo jsem ti možná neřekla o tom dobru, za kterým stojí a o všech životech, které zachránila.“

„A co z toho je pravda mi neřekneš, že?“ zeptala se Kate.

„Dala jsem ti úkol,“ pronesla Siobhan. „Očekávám, že ho splníš. Tvé otázky a pochybnosti tu nemají místo. Jde o loajalitu učedníka k mistrovi.“

Takže chtěla jen vědět, jestli bude Kate zabíjet jen kvůli tomu, že jí to nařídí.

„Vždyť tu ženu můžeš zabít sama, nebo ne?“ zkusila to znovu Kate. „Viděla jsem, co všechno dokážeš. Jen tak se zjevíš odnikud. Zabití nějaké ženské, to přece nic není. Máš tu moc.“

„A kdo říká, že to neudělám?“ zeptala se Siobhan. „A možná je pro mě nejsnadnější poslat svoji učednici.“

„Anebo možná chceš zjistit, co udělám,“ hádala Kate. „Je to zkouška, že?“

„Všechno je zkouška, má drahá,“ pronesla Siobhan. „Copak sis to ještě neuvědomila? Tenhle úkol splníš.“

Co se stane, když ji poslechne? Skutečně ji Siobhan nechá zabít nějakou cizí ženu? Možná, že to celé byla jen hra. Možná, že bude sledovat, kam až je Kate ochotná zajít a těsně, než ženu zabije, ji zastaví. Kate doufala, že to tak bude, ale i tak se jí nelíbilo, když s ní Siobhan jednala tímhle způsobem.

Ne, nelíbilo nebylo to správné slovo. Nenáviděla to. Nenáviděla Siobhaniny neustálé hry, její neustálou touhu udělat z ní nástroj, kterým by mohla vládnout. Už pobíhání po lese a boj s duchy byl dost hrozný, tohle už bylo příliš.

„A co když odmítnu?“ zeptala se Kate.

Siobhanin výraz potemněl.

„Myslíš si, že můžeš?“ zeptala se. „Jsi moje učednice, složila jsi slib. Pokud neposlechneš, naložím s tebou podle svého uvážení.“

Kolem Kate se náhle ze země vynořily šlahouny, trny ostré jako hroty šípů. Nedotkly se jí, ale výhružka byla naprosto jasná. Zdálo se, že Siobhan ještě neskončila. Pokynula k vodní hladině ve fontáně a obraz v ní se změnil.

„Mohla bych tě svázat a předat do jednoho z parků v Jižní Issetii,“ řekla Siobhan. „Vládne tam král, který by výměnou za malý dárek byl ochotný spolupracovat.

Kate zahlédla nákladně, ale spoře oděné dívky pobíhající kolem dvakrát tak starého muže.

„Mohla bych tě prodat otrokářům v Blízkých koloniích,“ pokračovala Siobhan. Znovu pokynula rukou a obraz ve fontáně se změnil. Tentokrát se objevily dlouhé řady otroků pracujících s krumpáči a lopatami v povrchovém dole. „Možná ti prozradím, kde najít nejlepší drahokamy, po kterých pátrají obchodníci ochotní udělat, co budu chtít.“

Obraz se znovu změnil. Objevil se v něm výjev z mučírny. Ženy i muži byli spoutaní v řetězech, křičeli a mučitelé je značkovali žhavými železy.

„Nebo tě předám kněžím Maskované bohyně, aby tě mohli potrestat za tvé zločiny.“

„To neuděláš,“ vyhrkla Kate.

Siobhan natáhla ruku a chytila ji tak prudce, že Kate ani neměla čas zareagovat, když jí žena vrazila hlavu pod vodu. Vykřikla, a proto ani neměla čas se nadechnout. Obklopila ji mokrá prázdnota. Snažila se bojovat, ale měla pocit, jako by ji opustily všechny síly.

„Nemáš tušení, co udělám a co ne,“ řekla Siobhan. Kate měla pocit, jako by její hlas přicházel z nějaké neskutečné dálky. „Myslíš si, že mám na svět stejné názory jako ty. Myslíš si, že se před něčím zastavím, že budu laskavá, že budu ignorovat tvé urážky. Mohla bych s tebou udělat cokoli si zamanu, a přesto bys mi pořád patřila. Pořád bych si s tebou mohla dělat, co bych chtěla.“

Kate viděla ve vodě další obrazy. Viděla postavy zničené bolestí. Viděla místo plné krutosti a násilí, hrůzy a bezmoci. Některé postavy poznávala, protože je sama zabila. Nebo spíš jejich duchy. Viděla je, když ji pronásledovaly lesem. Bojovala s nimi při Siobhanině výcviku. Byli to válečníci, kteří Siobhan slíbili věrnost.

„Zradili mě,“ pronesla Siobhan, „a za svoji zradu také zaplatili. Ty své slovo dodržíš. Jinak z tebe udělám něco užitečnějšího, než jsi teď. Uděláš, co po tobě chci, jinak se k nim přidáš a budeš mi sloužit stejně, jako oni.“

Pak pustila Katinu hlavu, aby se dívky mohla vynořit a nadechnout. Kate prudce oddechovala a prskala vodu. Fontána byla náhle pryč. Obě byly znovu u kovárny. Siobhan od ní stála necelý krok. Tvářila se, jako by se nic nestalo.

„Chci být tvá přítelkyně, Kate,“ řekla. „Rozhodně nechceš, abych byla tvým nepřítelem. Ale udělám, co bude nutné.“

„Co bude nutné?“ štěkla Kate. „Myslíš si, že mi musíš vyhrožovat, nebo někoho zabíjet?“

Siobhan rozpřáhla ruce. „Jak jsem řekla, takové je prokletí moci. Máš potenciál být velice užitečná při nadcházejících událostech a já z toho hodlám vytěžit co nejvíc.“

„Neudělám to,“ řekla Kate. „Nezabiju jen tak bezdůvodně nějakou holku.“

Kate zaútočila. Ne fyzicky, ale pomocí svého nadání. Zmobilizovala své síly a vrhla je jako kámen proti zdem, které měla Siobhan kolem své mysli. Její útok se ale odrazil. Neměl na Siobhan žádný účinek.

„Nemáš moc se mnou bojovat,“ řekla Siobhan, „a nemáš ani na výběr. Trochu ti to zjednoduším.“

Siobhan pokynula a znovu se objevila fontána. Voda se vlnila. Tentokrát, když se obraz ustálil, nemusela Kate hádat, na koho se dívá.

„Sophia?“ zeptala se. „Tu nech být, Siobhan, varuju tě – “

Siobhan ji znovu chytila za vlasy a přinutila ji se podívat na obraz ve fontáně. Měla neskutečnou sílu.

„Někdo zemře,“ řekla Siobhan. „Můžeš rozhodnout, kdo to bude. Tím, že se rozhodneš, jestli zabít Gertrude Illiard. Můžeš ji zabít, nebo může zemřít tvoje sestra. Je to na tobě.“

Kate na ni chvíli zírala. Věděla, že ve skutečnosti nemá možnost volby. Ne, když šlo o její sestru. „Dobrá,“ řekla. „Udělám to. Udělám, co po mně chceš.“

Obrátila se a zamířila k Ashtonu. Nerozloučila se s Willem, Thomasem, ani Winifred. Částečně proto, že je do toho nechtěla zatáhnout. Nechtěla, aby Siobhan věděla, jak k nim má blízko. Částečně také proto, že kdyby nějak poznali, k čemu se chystá, museli by se za ni stydět.

Kate se za sebe styděla. Nenáviděla myšlenku na to, co se chystá udělat a to, že vlastně neměla na výběr. Mohla jen doufat, že je to opravdu jen zkouška a že ji Siobhan včas zastaví.

„Musím to udělat,“ ujišťovala sebe samu cestou. „Prostě musím.“

Ano, zašeptal jí Siobhanin hlas, to musíš.