Kitobni o'qish: «Otrokyně, Bojovnice, Královna »

KAPITOLA PRVNÍ

Ceres běžela zadními uličkami Delosu, celá hořela nedočkavostí. Věděla, že nesmí dorazit pozdě. Slunce se sice sotva zvedlo nad obzor, ale vzduch už byl horký, plný prachu a dusil starobylé kamenné město a všechny jeho obyvatele. Ceres pálily nohy, bolely ji plíce, ale přesto se nutila běžet rychleji. Zrychlila i ve chvíli, kdy musela přeskočit jednu z nesčetných krys, které se plížily ven ze stok a hodovaly na odpadcích v ulicích. Ceres už slyšela vzdálený rachot, srdce se jí rozbušilo vzrušeným očekáváním. Věděla, že někde tam vepředu brzy začne velká slavnost – Jatka.

Zachytila se rohu kamenné zdi a prudce zahnula do úzké uličky. Pak se rychle ohlédla, aby se ujistila, že ji její bratři stále následují. Ulevilo se jí, když zjistila, že Nesos se jí drží těsně za patami a Sartes je jen několik stop za ním. Nesovi bylo devatenáct let a byl tak o pouhé dva sluneční cykly starší než Ceres, zatímco Sartes, její mladší bratříček, byl o čtyři sluneční cykly mladší. Pomalu se z něj stával mladý muž. Oba dva vypadali, jako by si z oka vypadli – měli delší pískové vlasy a hnědé oči, podobali se i jejich rodičům. Ceres jim ale nebyla podobná vůbec. Ale i když byla Ceres dívka, nikdy s ní nedokázali udržet krok.

„Rychle!“ zakřičela Ceres přes rameno.

Z dálky se ozval další rachot. Ačkoli Ceres na slavnosti nikdy nebyla, představovala si ji v živých barvách: celé město, celé tři miliony obyvatel Delosu se tísní kolem Arény, aby oslavily letní slunovrat. Nebude se to podobat ničemu, co zatím viděla. Ale pokud si ona a bratři nepospíší, nezbydou na ně už žádná volná místa.

Zatímco Ceres nabírala rychlost, přejela si dlaní po zpoceném čele a pak se otřela do rozedrané tuniky slonovinové barvy, kterou zdědila po svojí matce. Nikdy nedostávala nové oblečení. Podle matky, která lpěla na jejích bratrech a pro ni měla vždy jen zášť a nenávist, si ho nezasloužila.

„Počkej!“ vykřikl Sartes a v chraptivém hlase mu zazníval podtón podráždění.

Ceres se usmála.

„To tě tam mám odnést?“ zavolala na něj přes rameno.

Věděla, že Sartes nemá rád, když ho provokuje, ale také jí bylo jasné, že ho její jedovatá poznámka povzbudí, aby zrychlil. Ceres jejich pošťuchování nevadilo. Bavilo ji, jak se Sartes ve svých třinácti letech snaží, aby ho považovali za jejich vrstevníka. A i když by to Ceres nikdy otevřeně nepřiznala, jedna její část potřebovala, aby ji potřeboval.

Sartes si hlasitě odfrknul.

„Matka tě zabije, až zjistí, že jsi ji zase neposlechla!“ zahulákal.

Měl pravdu. Opravdu by to udělala – nebo by ji alespoň pořádně seřezala.

Poprvé ji matka opravdu zbila, když bylo Ceres pět let. V tom okamžiku Ceres přišla o veškeré iluze. Předtím pro ni byl svět zábavné, příjemné, jednoduše dobré místo. Po výprasku už pro ni nebyl bezpečný a všechno, v co mohla doufat, byla budoucnost, ve které by se dokázala od matky dostat co nejdál. Teď byla starší, uzavřená a dokonce i tenhle její sen se pomalu začal rozplývat v marnosti.

Naštěstí Ceres věděla, že ji její bratři nezradí. Byli k ní stejně loajální, jako byla ona k nim.

„Tak to je dobře, že se to matka nikdy nedozví!“ odpověděla bratrovi.

„Otec se to ale dozví!“ vyštěkl Sartes.

Ceres se uchechtla. Otec o tom dávno věděl. Domluvili se spolu: když Ceres zůstane do noci vzhůru a nabrousí meče pro další dodávku do paláce, bude moct jít a sledovat Jatka. A přesně to Ceres udělala.

Doběhla ke zdi na konci slepé uličky a bez jakéhokoli zaváhání strčila prsty obou rukou do dvou puklin a začala šplhat. Postupovala rychle, ruce i nohy nacházely jistou oporu v puklinách a výstupcích, a během chvilky vyšplhala dobrých dvacet stop vysoko, až na vrchol zdi.

Tam se zastavila a těžce oddechovala. Slunce ji zdravilo svými jasnými paprsky tak prudce, až si musela zaclonit oči rukou.

Zalapala po dechu. Starým městem se obvykle pohybovalo jen pár občanů, tu a tam nějaká toulavá kočka nebo pes. Dnes ale město rozhodně žilo. Doslova se hemžilo lidmi. Ceres skrz zástupy dokonce ani neviděla dlažební kostky pokrývající povrch ulic. Moře lidí se tlačilo na Fontánové náměstí.

V dálce se uklidňující zelenkavou modří třpytil oceán, zatímco Aréna se tyčila jako bílá hora uprostřed spletitých uliček a natěsnaných dvou a tří poschoďových domů. Kolem vnějšího okraje náměstí rozestavěli obchodníci svoje stánky a všichni se těšili, až prodají své zásoby šperků, jídla a nejrůznějšího oblečení.

Závan větru pohladil Ceres po tváři a přinesl vůni čerstvě upečeného křupavého pečiva. Co by dala za jídlo, které by zahnalo ten trýznivý pocit… Objala se rukama kolem břicha a snažila se nemyslet na hlad, který cítila. Dnešní snídaně se skládala z několika lžic mazlavé kaše, kvůli které se ale z nějakého důvodu cítila ještě hladovější než předtím. Vzhledem k tomu, že dnešek byl dnem jejích osmnáctých narozenin, doufala alespoň v trochu více jídla v misce – nebo v objetí. Nebo v něco.

Nikdo se o nich ale ani slovem nezmínil. Ceres pochybovala, že si její narozeniny vůbec pamatovali.

Na okamžik ji oslepil záblesk světla, a když se podívala, odkud přišel, uviděla zlatý kočár, který se proplétal skrz davy lidí jako pomalá lesklá bublina stoupající hustým medem. Odfrkla si. Ve svém nadšeném očekávání úplně zapomněla, že se oslavy bude účastnit i královská rodina. Ceres pohrdala vrchností a urozenými lidmi. Pohrdala jejich domýšlivostí a tím, že zvířata patřící královské rodině byla krmena lépe než většina lidí v Delosu. Její bratři doufali, že se jednoho dne dostanou na vyšší úroveň. Ceres ale jejich naděje nesdílela: pokud by někdy v Impériu měla nastat rovnost, určitě by to bylo jedině zásluhou revoluce.

„Vidíš ho?“ zafuněl Nesos, když se vyškrábal k Ceres na zeď.

Srdce se jí rozbušilo, když na něj pomyslela. Rexus. I ona uvažovala nad tím, jestli tam je, ale zatím si ho nikde v davu nevšimla.

„Tamhle,“ ukázal Nesos.

Ceres s přimhouřenýma očima sledovala, kam ukazuje.

Náhle ho uviděla a téměř nedokázala potlačit nadšení, které se jí zmocnilo. Bylo to stejné, jako vždy, když ho viděla. Byl sám, seděl na okraji fontány a svíral v ruce svůj luk. Dokonce i na takovou dálku Ceres viděla, jak se mu pod tunikou napínají svaly na ramenou i na hrudi. Byl stěží o pár let starší než ona, měl blond vlasy, které zářily mezi hlavami pokrytými hnědými a černými porosty. Opálená kůže se mu na slunci leskla.

„Počkejte!“ ozvalo se zdola.

Ceres se ohlédla a viděla, jak Sartes stoupá po zdi vzhůru jen s obtížemi.

„Pospěš si, nebo tě tu necháme!“ provokoval Nesos.

Samozřejmě by je ani ve snu nenapadlo, že by svého mladšího bratra opustili. Musel se ale naučit držet krok. V Delosu mohlo i malé zaváhání znamenat smrt.

Nesos si rukou pročísl vlasy, konečně popadl dech a také se rozhlédl po davu.

„Takže, na čí vítězství sázíš?“ zeptal se.

Ceres na něj pohlédla a rozesmála se.

„Sázím? Když nemám peníze?“ zeptala se.

Nesos se usmál.

„Tak pokud bys nějaké měla,“ odpověděl.

„Brennius,“ odpověděla okamžitě.

Nesos překvapeně zvedl obočí.

„Vážně?“ zeptal se. „Proč?“

„Nevím,“ pokrčila rameny. „Jen taková předtucha.“

Ale věděla. Věděla velmi dobře, věděla víc, než její bratři. Věděla víc než všichni ostatní chlapci z města. Ceres totiž měla tajemství: nikomu to neřekla, ale příležitostně se oblékala do mužských šatů a cvičila v paláci. Královským výnosem bylo dívkám pod trestem smrti zakázáno učit se dovednostem bojepánů. Prostí muži ale byli při výcviku vítáni. Museli za to odpracovat odpovídající dobu v královských stájích, ale to Ceres ráda podstoupila.

Často Brennia sledovala a zaujal ji způsob, jakým bojoval. Nebyl největší z bojepánů, ale jeho pohyby byly dokonale promyšlené.

„Ten nemá šanci,“ odpověděl Nesos. „Bude to Stefanus.“

Zavrtěla hlavou.

„Stefanus zemře během prvních deseti minut,“ prohlásila rozhodně.

Stefanus se na první pohled zdál být jasná volba, největší z bojepánů a nejspíš i nejsilnější. Nebyl ale tak vypočítavý jako Brennius nebo jiní bojovníci, které sledovala.

Nesos se zachechtal.

„Pokud se to stane, dám ti svůj dobrý meč.“

Sklouzla pohledem k meči, který se staršímu bratrovi houpal u pasu. Nesos ani netušil, jak moc mu záviděla, když před třemi lety od matky dostal tuhle skvělou zbraň jako narozeninový dar. Její vlastní meč byl jen jedním z přebytků, které její otec vyhodil na hromadu k přetavení. Och, dokázala by tolik věcí, kdyby měla takovou zbraň, jako měl Nesos.

„Víš, že tě vezmu za slovo,“ pronesla Ceres s úsměvem. Ve skutečnosti by ho ale o meč nikdy nepřipravila.

„Nic jiného od tebe neočekávám,“ ušklíbl se.

Ceres si složila ruce na hrudi a myslí jí proběhla smutná myšlenka.

„Matka by to nikdy nedovolila,“ řekla.

„Ale otec ano,“ pronesl Nesos. „Je na tebe opravdu hrdý, to víš.“

Nesova milá poznámka ji překvapila. Nevěděla, jak na ni zareagovat, a tak jen tiše sklopila oči. Měla svého otce opravdu ráda a on měl rád ji, to věděla. Přesto se jí ale před očima zjevila tvář její matky. Všechno, co Ceres kdy chtěla, bylo, aby ji její matka přijala a milovala stejně, jako milovala Ceresiny bratry. Ať se ale snažila jakkoli, v matčiných očích to nikdy nestačilo.

Sartes zafuněl a konečně se vytáhl na vrchol za nimi. Stále ještě byl o hlavu menší než Ceres a vychrtlý jako vyžle, ale Ceres byla přesvědčená, že brzy vyroste, tak rychle jako bambusový výhonek. Přesně to se stalo i s Nesem. Z toho se stal kus chlapa, byl svalnatý a vysoký něco přes šest stop.

„A ty?“ obrátila se Ceres k Sartovi. „Kdo myslíš, že vyhraje?“

„Souhlasím s tebou, Brennius.“

Ceres se usmála a rozcuchala mu vlasy. Vždycky souhlasil s tím, co řekla.

Ozvalo se další dunění a dav ještě zhoustl. Ceres cítila, že by měli vyrazit.

„Pojďme,“ pronesla, „nesmíme marnit čas.“

Nečekala na odpověď a okamžitě začala šplhat po zdi dolů. Poslední kousek seskočila a okamžitě vyrazila kupředu. Očima stále sledovala fontánu a klestila si cestu přes náměstí, celá nedočkavá, aby se setkala s Rexem.

Když Rexus zjistil, že se k němu Ceres blíží, vykulil oči radostí. Sotva k němu přispěchala, už cítila jeho ruce, jak ji objímají kolem pasu a neoholenou tvář, jak se tiskne k její.

„Ciri,“ pronesl hlubokým chraplavým hlasem.

Ceres při těch slovech přeběhl mráz po zádech. Trochu se od něj odtáhla, aby mu pohlédla do kobaltově modrých očí. Stejně jako Nesos byl i Rexus vysoký přes šest stop, i když přeci jen o něco menší než její bratr. I tak byl ale téměř o hlavu vyšší než Ceres, srdčitý obličej mu rámovaly hrubé blonďaté vlasy. Voněl po mýdlu a přírodě. Ach nebesa, bylo skvělé znovu ho vidět. I když se o sebe Ceres dokázala postarat téměř za všech okolností sama, jeho přítomnost ji uklidňovala.

Pak se postavila na špičky a objala ho kolem silného krku. Nikdy ho nebrala jinak než jako přítele. Až do doby, kdy ho slyšela mluvit o revoluci a o podzemní armádě, jejímž byl členem. „Budeme bojovat a vysvobodíme se z područí útlaku,“ řekl jí před několika lety. Mluvil o povstání s takovým zaujetím, že mu skutečně uvěřila, že je možné zbavit se královské vlády.

„Jaký byl lov?“ zeptala se ho s úsměvem. Věděla, že byl pryč celé dny.

„Chyběl mi tvůj úsměv,“ pohladil ji po dlouhých vlasech barvy růžového zlata, „a tvoje smaragdové oči.“

Ceres si musela přiznat, že i on jí chyběl. Neodvážila se to ale vyslovit nahlas. Bála se, že kdyby mezi nimi k něčemu došlo, zničilo by to jejich přátelství.

„Rexi,“ pozdravil Nesos, když k nim dorazil a sevřel Rexovu paži. Sartes dorazil hned po něm.

„Nesi,“ odpověděl Rexus hlubokým velitelským hlasem. „Nezbývá nám moc času, pokud se chceme dostat dovnitř,“ dodal a pokývl na ostatní.

Všichni společně vyrazili kupředu a přidali se k davu mířícímu směrem k Aréně. Imperiální vojáci byli všude kolem. Poháněli neuspořádaný dav. Občas k tomu dokonce používali palcáty a biče. Čím blíže byl dav k Aréně, tím byl hustší.

Z ničeho nic se u jednoho ze stánků strhl poprask. Ceres se podvědomě obrátila za zvukem a zjistila, že u jednoho ze stánků se vytvořil široký kruh, ve kterém stáli dva imperiální vojáci, mezi nimi malý chlapec a opodál obchodník. Někteří přihlížející se raději vzdálili, zatímco jiní zůstali okounět v kruhu.

Ceres přispěchala blíž a viděla, že jeden z vojáků vyrazil chlapci z ruky jablko, pak ho chytil za paži a zuřivě jím zatřásl.

„Zloději!“ zakřičel voják chlapci do tváře.

„Milost, prosím!“ zavzlykal chlapec a po jeho špinavých vychrtlých tvářích stékaly slzy. „Já… měl jsem hlad!“

Ceresino srdce zaplavila vlna soucitu. I ona trpěla stejným hladem – a také věděla, že vojáci nechodí pro ránu daleko.

„Nechte toho chlapce jít,“ pronesl podsaditý obchodník klidným hlasem a pokynul rukou, na které se ve slunečním světle zatřpytil prsten. „Můžu si dovolit dát mu jablko. Mám jich tu ještě stovky.“ Lehce se pousmál, jako by chtěl zlehčit situaci.

Dav, který se shromáždil kolem, ale zaraženě ztichl. Vojáci se obrátili k obchodníkovi a jejich blýskavé brnění zarachotilo. Ceres údivem vykulila oči – věděla, že nikdo nikdy neriskuje, nestaví se proti Impériu.

Voják výhružně vykročil kupředu a postavil se čelem k obchodníkovi.

„Snažíš se chránit zločince?“

Obchodník teď přebíhal pohledem od jednoho vojáka k druhému a vypadal nejistě. Voják se otočil a udeřil chlapce přes tvář. Ozval se nechutný zvuk, při kterém se Ceres otřásla.

Chlapec s žuchnutím dopadl na zem a dav zalapal po dechu.

Pak voják ukázal na obchodníka a rozkázal: „Abychom prověřili tvoji věrnost Impériu, budeš toho chlapce držet, zatímco ho budeme bičovat.“

Obchodníkův pohled se zatvrdil a současně se mu na čele objevil pot. K Ceresinu překvapení ale trval na svém.

„Ne,“ odpověděl.

Druhý voják udělal dva výhružné kroky k obchodníkovi a ruka mu sklouzla na jílec meče.

„Udělej to, nebo přijdeš o hlavu a my pak ještě spálíme tvůj obchod,“ pronesl nebezpečným hlasem.

Obchodník zbledl a Ceres pochopila, že ho dostali.

Pomalu přešel k chlapci, poklekl před ním a uchopil ho za paže.

„Prosím, odpusť mi,“ řekl a v očích se mu zaleskly slzy.

Chlapec zafňukal a pak začal vřískat, snažil se vyprostit z obchodníkova sevření.

Ceres viděla, jak moc se dítě třese. Nutila se pokračovat dál k Aréně, nechtěla se stát svědkem toho, co se mělo dít. Místo toho, aby šla dál, jí ale ztuhly nohy a zůstala stát uprostřed náměstí s očima upřenýma na ukázku brutality imperiálních vojáků, která měla následovat.

První voják roztrhl chlapcovu tuniku a druhý voják mezitím zavířil důtkami nad hlavou. Většina diváků vojáky povzbuzovala. Někteří ale raději sklonili hlavu, něco si mumlali a odešli pryč.

Zloděje se každopádně nikdo nezastal.

S chtivým, téměř šíleným výrazem švihl voják chlapce důtkami přes záda. Ten zaječel bolestí a ječel celou dobu, zatímco ho bičovali. Krev mu prýštila z čerstvých ran. Voják ho švihal znovu a znovu, dokud chlapec nezůstal bezvládně viset v obchodníkových rukách. Už neječel.

Ceres cítila silné nutkání vyrazit kupředu a chlapce zachránit. Ale věděla, že kdyby to udělala, znamenalo by to její smrt. Znamenalo by to smrt všech lidí, na kterých jí záleželo. Svěsila ramena a cítila se bezmocná, bez naděje na změnu, poražená. V duchu si přísahala, že se jednoho dne pomstí.

Přitáhla k sobě Sarta a zakryla mu oči. Zoufale ho chtěla ochránit, chtěla mu dopřát ještě několik let nevinnosti a bezstarostnosti dětství. I když v jejich zemi žádná nevinnost nebyla. Přinutila se, aby nejednala impulzivně. Ze Sarta se nevyhnutelně stával muž, musel se seznámit s krutou pravdou. Nejen se jí přizpůsobit, ale jednoho dne se měl stát i důležitou součástí revoluce.

Vojáci vytrhli chlapce obchodníkovi z rukou a hodili jeho bezvládné tělo na dřevěný vozík. Obchodník si tiskl ruce k obličeji a vzlykal.

Během několika chvil už byl vozík na cestě pryč a prostor, který byl ještě před okamžikem prázdný, se zaplnil lidmi procházejícími po náměstí, jako by se vůbec nic nestalo.

Ceres cítila, jak se jí zmocňuje silná nevolnost. Nebylo to spravedlivé. Okamžitě by dokázala vyjmenovat půl tuctu kapsářů – mužů i žen, jejichž schopnosti byly tak vybroušené, že je nedokázali přistihnout dokonce ani imperiální vojáci. Život toho ubohého chlapce byl teď v troskách. Neměl dostatek zkušeností. Zloději, ať už mladí či staří, přicházeli o končetiny nebo i o víc. Záleželo jen na tom, jakou měl soudce zrovna náladu. Pokud bude mít chlapec štěstí, ušetří ho a odsoudí k doživotním pracím ve zlatých dolech. Ceres by ale raději zemřela, než aby snášela takový osud.

Všichni pokračovali ulicí dál, měli zkaženou náladu a postrkovali se s ostatními lidmi v hustém davu. Narůstající horko už bylo téměř nesnesitelné.

Vedle nich zastavil zlatý kočár, který odstrkoval všechny ke straně. Lidé se kvůli němu museli tisknout na stěny domů kolem. I Ceres drsně odstrčili, ta vzhlédla a viděla tři dospívající dívky v pestrobarevných hedvábných šatech, se zlatými jehlicemi a drahými šperky zdobícími jejich složité účesy. Jedna z dívek se divoce smála a hodila na ulici minci. Hrstka chudých se vrhla na kolena a snažila se ulovit kousek kovu, který by dokázal nasytit jejich rodinu na celý měsíc.

Ceres se nikdy nesnížila k tomu, aby sbírala podobné almužny. Raději by vyhladověla k smrti, než aby přijímala dary od takových lidí, jako byly tyhle tři.

Sledovala mladého muže, kterému se podařilo minci získat. Vrhl se na něj starší muž, srazil ho k zemi, rukou mu pevně sevřel hrdlo a druhou rukou mu vyrval minci z prstů.

Dospívající dívky se smály a ukazovaly si na ně prstem. Kočár si pak dál razil cestu skrz masu lidí.

Ceres se uvnitř třásla znechucením.

„Už brzy tahle nerovnost skončí,“ pronesl Rexus. „Dohlédnu na to.“

Když ho Ceres poslouchala, dmula se jí hruď pýchou. Jednoho dne bude při povstání bojovat bok po boku s ním i se svými bratry.

Jak se blížili k Aréně, začaly se ulice rozšiřovat a Ceres konečně cítila, že může volněji dýchat. Vzduch hučel napětím a i Ceres si připadala, jako by měla každou chvíli vybuchnout vzrušením.

Prošla jedním z klenutých vchodů a vzhlédla vzhůru.

Tisíce a tisíce plebejců se tísnily uvnitř velkolepé Arény. Oválná budova se na severní straně zřítila a většina červených markýz byla potrhaná. Poskytovaly tak jen malou ochranu před spalujícím sluncem. Divoké šelmy vrčely zpoza železných bran a padacích dveří. Za branami viděla Ceres i připravené bojepány.

Užasle otevřela ústa.

Ani si to neuvědomila, ale když se rozhlédla, došlo jí, že se zpozdila za Rexem i svými bratry. Vyrazila kupředu, aby je dohnala, ale v tu chvíli ji obklopili čtyři hřmotní muži. Cítila z nich alkohol a hnijící ryby, a když se přiblížili, i jejich tělesný pach. Byli k ní až příliš blízko, zírali na ni a na obličejích jim hrály ošklivé úsměvy plné shnilých zubů.

„Půjdeš s náma, holčičko,“ pronesl jeden z nich a rychle se k ní přisunul.

Ceres se rozbušilo srdce. Rozhlédla se a pohledem pátrala po ostatních, ale ti už byli dávno ztracení v houstnoucím davu.

Obrátila se tedy k mužům a snažila se nasadit co nejodvážnější výraz.

„Nechte mě být, nebo…“

Muži vyprskli smíchy.

„Co?“ provokoval ji jeden. „Taková prťavá holčička jako ty by dostala nás čtyři?“

„Odtáhneme tě odsud, a i když přitom kolem sebe budeš kopat a řvát, všem to bude ukradený,“ dodal.

Měl pravdu. Ceres koutkem oka sledovala lidi proudící kolem. Všichni předstírali, že si nevšimli, jak ji muži ohrožují.

Tvář vůdce násilníků najednou zvážněla a jedním rychlým pohybem ji chytil za paže a přitáhl si ji blíž. Ceres věděla, že ji mohou odtáhnout pryč a že už by ji nikdo nikdy neviděl. To pomyšlení ji vyděsilo víc než cokoli jiného.

Snažila se ignorovat bušící srdce, prudce se obrátila a vytrhla se mu ze sevření. Ostatní muži pobaveně zahučeli, ale když Ceres udeřila jejich vůdce dlaní do nosu tak prudce, až se mu hlava zvrátila vzad, ztichli.

Násilník se chytil špinavýma rukama za nos a zachrčel.

Ceres nezaváhala ani na okamžik. Věděla, že má jen jednu šanci. Rozpomněla se na dny, kdy cvičně zápasila, a hned vzápětí muže tvrdě kopla do břicha. Ten se s bolestným výrazem ve tváři zlomil v pase.

Zbývající tři muži si ale uvědomili, co se děje, a vrhli se na ni. Chytili ji silnýma rukama a začali ji táhnout pryč.

Jejich sevření se ale náhle uvolnilo. Ceres se ohlédla a s úlevou si uvědomila, že se k nim přihnal Rexus, udeřil jednoho z násilníků do obličeje a srazil ho tak k zemi.

Vzápětí se objevil Nesos, zachytil dalšího muže, vrazil mu koleno do břicha a pak ho skopl na zem do rudého prachu.

Čtvrtý muž se chystal zaútočit na Ceres. Těsně před tím, než ji stihl udeřit, se Ceres přikrčila, obkroužila ho a nakonec ho tvrdě nakopla do zadku. Trhan pokračoval ve směru svého úderu a prudce narazil hlavou do jednoho z pilířů.

Ceres se zastavila, prudce oddechovala a snažila se všechno si to srovnat v hlavě.

Rexus jí položil ruku na rameno. „Jsi v pořádku?“

Ceresino srdce stále divoce bušilo, ale pocit hrdosti brzy vytlačil předchozí strach. Bojovala dobře.

Přikývla a Rexus ji objal kolem ramen. Když tak šli dál, hrál mu na jeho plných rtech rošťácký úsměv.

„Co?“ zeptala se Ceres.

„Když jsem si uvědomil, co se děje, chtěl jsem je všechny probodnout mečem. Ale pak jsem si všiml, jak se bráníš.“ Zavrtěl hlavou a uchechtl se. „To rozhodně nečekali.“

Ceres cítila, jak jí rudnou tváře. Chtěla mu říct, že se vůbec nebála, ale pravdou bylo, že měla strach.

„Byla jsem nervózní,“ přiznala.

„Ciri? Nervózní? Nikdy.“ Políbil Ceres na čelo a pak pokračovali do Arény.

Našli několik volných míst v nejnižší řadě, a tak se na ně posadili. Ceres měla radost, že nedorazili příliš pozdě. Všechny starosti všedního dne hodila za hlavu a nechala se unášet vzrušením řičícího davu.

„Vidíš je?“

Ceres sledovala, kterým směrem Rexus ukazuje, a uviděla zhruba tucet mladých lidí, kteří seděli pod stříškou chránící je před sluncem. Usrkávali víno ze zlatých pohárů. Nikdy dřív neviděla tak kvalitní oblečení, tolik jídla na jednom stole, tak moc třpytivých šperků. Nikdy v životě. A nikdo z těch mladých lidí neměl propadlé tváře ani břicho.