Moře Štítů

KAPITOLA PÁTÁ

Godfrey seděl uprostřed dlouhého dřevěného stolu v hodovní síni, v každé ruce svíral korbel piva a společně s velkou skupinou MacGilů a McCloudů zpíval. Korbelem narážel do stolu, stejně jako ostatní muži. Všichni se kymáceli sem a tam, do rytmu mlátili plnými korbely a pivo se jim rozlévalo po rukou a po stole. Ale Godfreymu to nevadilo. Hluboce se ponořil do pití a do zábavy, stejně jako každou předešlou noc tento týden, a cítil se dobře.

Po boku mu seděli Akorth a Fulton a když se rozhlédl z jedné strany na druhou, naskytl se mu velice uspokojivý pohled na tucty MacGilů a McCloudů, kteří seděli kolem dokola jednoho stolu, bývalí nepřátelé, nyní všichni sjednoceni na hostině, kterou pro ně uspořádal. Godfreyho to stálo několik dní pročesávání Vysočiny, než se mu povedlo plán uskutečnit. Zpočátku byli muži obezřetní. Ale jakmile Godfrey vyvalil sudy piva a přivedl ženské, začali hosté přicházet.

Začalo to několika málo muži, kteří se neustále měli jeden před druhým na pozoru. Každý z táborů se držel jen na svém konci síně. Jakmile se ale Godfreymu povedlo zaplnit tuhle hodovní síň, posazenou až na samém vrcholu Vysočiny, muži se začali uvolňovat a společně se bavit. Godfrey moc dobře věděl, že žádná návnada nesvede muže dohromady tak spolehlivě, jako pivo.

Co ale definitivně pomohlo zbourat bariéry a z dříve znepřátelených vojsk udělalo bratry, byl okamžik, kdy Godfrey nechal přivést ženy. Využil veškeré své známosti na obou stranách Vysočiny, nechal vyklidit všechny nevěstince a štědře všem ženám zaplatil. Ty nyní společně s vojáky okupovaly hodovní síň, většina z nich seděla mužům na klíně, a muži byli zjevně šťastní. Dobře zaplacené ženy byly spokojené, muži byli spokojení a celou síní se rozléhaly zvuky veselí a radosti, jak se muži přestali zabývat jeden druhým a místo toho se věnovali pití a ženám.

Jak noc postupovala, Godfrey sem tam zaslechl rozhovory mezi MacGilovci a McCloudovci o jejich nově navázaných přátelstvích a plány o tom, jak spolu vyrazí na hlídku. Byl to přesně ten druh vzájemného pouta, jaké ho sem jeho sestra poslala navázat, a Godfrey na sebe byl hrdý, že to dokázal. A také se sám velmi dobře bavil, tváře měl zrůžovělé z přemíry piva. Jak sám brzy zjistil, McCloudské pivo mělo něco do sebe. Na téhle straně Vysočiny bylo silnější a dostávalo se rovnou do hlavy.

Godfrey věděl, že existuje mnoho způsobů, jak posílit armádu, jak svést lidi dohromady a vládnout. Politika byl jeden z nich, vláda byl druhý, prosazování práva byl další. Ale ani jeden z nich nezasáhl muže do srdce. Godfrey, se všemi svými chybami, věděl, jak oslovit obyčejného muže. On byl obyčejný muž. Ačkoli mu náležela ušlechtilost královské rodiny, jeho srdce vždy zůstávalo s masami běžných občanů. Prošel školou drsných ulic a získal zvláštní druh moudrosti, kterou všichni ti rytíři v nablýskaných zbrojích nikdy nepoznají. Byli nad tím vším. A Godfrey je za to obdivoval. Ale, jak si sám Godfrey uvědomoval, být pod tím vším mělo také své výhody. Poskytovalo mu to zcela jiný pohled na lidstvo – a někdy člověk potřeboval oba pohledy, aby lidem zcela porozuměl. Konec konců největší chyby, kterých se kdy králové dopustili, pramenily z toho, že ztratili kontakt s obyčejnými lidmi.

„Ti McCloudi teda uměj pít,“ uznale pronesl Akorth.

„Nezklamali,“ připojil se Fulton, zatímco na stole pro ně přistály další dva korbely piva.

„Tohle pití je moc silný,“ řekl Akorth a hlasitě si odříhnul.

„Vůbec se mi nestejská po domově,“ dodal Fulton.

Godfreyho někdo šťouchl do žeber a když vzhlédl, spatřil několik McCloudských mužů, jak se nebezpečně pohupují, velmi nahlas se smějí a jsou příliš opilí, stejně jako ženy, které si vybrali na dnešní noc. Godfrey postřehl, že tihle McCloudovci jsou mnohem neohrabanější než MacGilovci. MacGilovci byli drsní, ale na McCloudech bylo něco, co je činilo poněkud necivilizovanými. Jak svým znaleckým okem Godfrey prozkoumával místnost, všiml si, že McCloudi drží své ženy pevněji, svými korbely mlátí silněji a hrubě do sebe vzájemně naráží lokty. Na těch mužích bylo něco, co Godfreyho nutilo k ostražitosti, a to i po tom všem, co s nimi prožil. Z nějakého důvodu těm lidem nedokázal plně důvěřovat. A čím více času s nimi strávil, tím více chápal, proč se oba klany rozdělily. Přemýšlel, jestli se někdy skutečně dokáží spojit v jeden.

Všeobecné veselí dosáhlo vrcholu a na stůl přibývalo stále víc a víc korbelů, dvakrát rychleji než předtím, a McCloudovci v pití nezpomalovali, jak už to u vojáků v takových situacích bývá. Místo toho pili naopak ještě rychleji, možná až přespříliš. Godfrey začínal navzdory příjemné zábavě pociťovat značnou nervozitu.

„Myslíš, že chlapi můžou někdy vypít až příliš mnoho?“ zeptal se Godfrey Akortha.

Akorth se ušklíbl.

„Rouhačská otázka!“ vyhrkl.

„Co tě to popadlo?“ zeptal se Fulton.

Ale Godfrey v tu chvíli pozorně sledoval McCloudského vojáka, který byl tak opilý, že sotva viděl, a právě narazil do skupiny svých soukmenovců, které s hlasitým řinčením srazil k zemi.

Na okamžik se vše zastavilo, jak všichni v místnosti obrátili pozornost ke skupince vojáků na zemi.

Povalení vojáci se ale po chvíli postavili zpět na nohy, pokřikovali a smáli se a ke Godfreyho obrovské úlevě zábava pokračovala nerušeně dál.

„Řekl bys, že už mají dost?“ zeptal se Godfrey a začínal uvažovat, jestli to nakonec celé nebyl špatný nápad.

Akorth se na něj nechápavě podíval.

„Dost?“ opakoval. „Copak něco takového existuje?“

Godfrey si všiml, že on sám mluví nezřetelně a jeho mysl nebyla tak ostrá, jak by si byl přál. Přesto cítil, že v místnosti dochází k určité změně, jako kdyby něco nebylo tak, jak má být. Celé to zašlo příliš daleko, jako kdyby se z celé místnosti vytratil veškerý smysl pro sebeovládání.

„Nesahej na ni!“ najednou někdo vykřikl. „Tahle je moje!“

Tón toho hlasu byl temný, nebezpečný a prořízl vzduch tak ostře, že přiměl Godfreyho se otočit.

Na vzdáleném konci síně stál jeden z MacGilských vojáků, hruď výhružně vypjatou, a hádal se s jedním z McCloudovců. McCloudský voják se natáhl, popadl ženu, která seděla MacGilovi na klíně, chytil ji jednou rukou kolem pasu a vedl ji pryč.

„Ta byla tvoje. Teď je moje! Najdi si jinou!“

MacGilův výraz potemněl a voják vytasil meč. Ten známý zvuk proťal vzduch v místnosti a všichni se za ním otočili.

„Řekl jsem, že je moje!“ zakřičel.

Jeho tvář byla jasně rudá vztekem, vlasy se mu leskly krůpějemi potu a spočívaly na něm zraky všech v síni, kteří stáli znehybněni jeho smrtelně vážným tónem.

Všechno se náhle zastavilo a hosté na obou koncích místnosti utichli, jako zmrazení, a sledovali, co se bude dít. McCloudský voják, ohromný svalnatý muž, se zašklebil, chytil ženu a hrubě ji odhodil do strany. Ta v rychlosti vrazila do davu, zakopla a upadla.

McCloudovec se od té chvíle o její osud naprosto nezajímal. Všem bylo zřejmé, že teď už nestojí o tu ženu, ale jediné, po čem v tu chvíli toužil, bylo krveprolití.

McCloudovec vytasil svůj vlastní meč a postavil se čelem.

„Vezmu si za ni tvůj život!“ řekl McCloudovec.

Vojáci na všech stranách ustoupili o několik kroků zpět a vytvořili prostor, ve kterém by mohli muži bojovat. Godfrey viděl, jak napětí v místnosti narůstá. Věděl, že to musí zarazit, než se šarvátka zvrhne v otevřenou válku.

Godfrey přeskočil stůl, překlopýtal přes korbely piva, spěchal napříč místností a vběhl doprostřed kruhu, mezi muže stojící v jeho středu. Pozvedl dlaně a pokoušel se oba rváče udržet na uzdě.

„Pánové!“ vykřikl a téměř se zajíkal. Snažil se soustředit, snažil se donutit se myslet jasně a upřímně teď litoval, že toho za večer tolik vypil.

„Všichni jsme chlapi!“ křičel. „Jsme synové jednoho národa! Vojáci jedné armády! Není potřeba bojovat! Je tu kolem spousta ženských, se kterými se můžete pobavit! Věřím, že ani jeden z vás to tak nemyslel!“

Godfrey se otočil k MacGilskému vojákovi, který dál stál připraven na souboj, svíral meč a mračil se.

„Když se omluví, jeho omluvu přijmu,“ řekl po chvíli MacGilský voják.

McCloudovec chvíli zmateně mlčel, pak se jeho naštvaný výraz náhle změnil a na tváři se mu rozlil úsměv.

„Pak se tedy omlouvám!“ zvolal McCloudský voják a napřáhl ruku.

Godfrey ustoupil, MacGilský voják ji opatrně uchopil a muži si potřásli rukama.

Pak ale náhle McCloudský voják sevřel MacGilskému vojákovi ruku silněji, přitáhl si ho blíž k sobě, pozvedl meč a zabodl mu ho přímo do hrudi.

„Omlouvám se,“ dodal, „že jsem tě nezabil dřív! Ty MacGilská špíno!“

MacGilský voják padl bezvládně k zemi a jeho krev se rozlévala po podlaze.

Byl mrtvý.

Godfrey zůstal šokovaně stát. Byl jen pouhý krok od obou vojáků a nemohl se zbavit pocitu, že je to celé jeho vina. To on přiměl MacGilovce, aby zapomněl na svou obezřetnost. To on se pokusil ve vzniklé šarvátce nastolit příměří. McCloudský voják ho zradil a udělal z něj hlupáka před všemi svými muži.

Godfrey nedokázal jasně uvažovat a v jeho mysli omámené alkoholem se něco zlomilo.

Jediným rychlým pohybem se sehnul, sebral meč mrtvého MacGilovce, napřímil se a probodl McCloudskému vojákovi srdce.

McCloudovec na něj překvapeně zíral, oči doširoka rozevřené v šoku, a pak se mrtvý sesunul k zemi, s mečem stále zabodnutým v hrudi.

Godfrey se zahleděl na svou zakrvavenou ruku a nemohl uvěřit tomu, co právě udělal. Bylo to poprvé v jeho životě, kdy zabil člověka v přímém souboji. Nikdy by nevěřil, že to v něm je.

Godfrey ho neplánoval zabít. Vůbec si to nepromyslel. Byla to nějaká hluboko ukrytá část jeho samotného, která ho v tomto okamžiku překonala. Část, která toužila po pomstě za spáchanou nespravedlnost.

V síni náhle propukl chaos. Na všech stranách muži křičeli a rozzuřeně napadali jeden druhého. Místnost naplnilo řinčení tasených mečů a Godfrey cítil, jak ho Akorth těžce strhnul na stranu těsně před tím, než jeden z mečů těsně minul jeho hlavu.

Další z vojáků – Godfrey si nedokázal vzpomenout kdo a proč – ho popadl a smýkl jím po stole zaplněném korbely piva. Poslední, co si Godfrey pamatoval, bylo, jak klouže po dřevěné desce stolu, hlavou naráží do každého korbelu s pivem, až konečně přistál na zemi a silně se udeřil do hlavy. Přál si, aby byl kdekoli jinde, jen ne tady.

KAPITOLA ŠESTÁ

Gwendolyn seděla v kolečkovém křesle, Guwayna svírala v náručí a připravovala se na nejhorší. Sloužící otevřeli dveře a Thor ji zavezl do komnaty její matky. Královnini strážní sklonili hlavy a ustoupili stranou. Když vstupovali do temné komnaty, svírala Gwen dítě stále pevněji. Místnost byla tichá, dusná, jakoby bez vzduchu. Na všech stěnách se mihotaly plameny pochodní. Ve vzduchu byla cítit smrt.

Guwayne, opakovala si Gwen. Guwayne. Guwayne.

Gwen mlčky opakovala jeho jméno v myšlenkách. Stále znovu a znovu, snažila se přemýšlet nad něčím jiným než nad umírající matkou. Když si Gwen v duchu řekla jeho jméno, uklidňovalo ji to. Naplňovalo ji teplem. Guwayne. Zázračné dítě. Milovala ho víc, než byla schopná vyslovit.

Gwen chtěla, aby ho matka před smrtí viděla. Chtěla, aby na ni byla matka hrdá, chtěla její požehnání. Musela si připustit, že i přes složitou minulost si chtěla Gwen vztah s matkou vyjasnit a zklidnit. Právě byla hodně zranitelná a skutečnost, že se s matkou v posledních měsících matčina života hodně sblížily, ji ještě víc znepokojovala.

Gwen cítila, jak se jí zachvělo srdce, když se zavřely dveře. Rozhlédla se po místnosti a viděla tucet sloužících, jak stojí kolem její matky. Lidi ze staré gardy. Poznávala strážné svého otce. Místnost byla vlastně plná lidí. Byla to její čestná stráž. Po straně postele samozřejmě stála Hafold. Služebnice věrná až do konce. Stála na stráži a nenechala nikoho se přiblížit, stejně jako to dělala celý její život.

Když Thor přivezl Gwendolyn blíž k posteli, chtěla se Gwen postavit, sklonit se nad matkou a obejmout ji. Její tělo ale stále rezonovalo bolestí a tak toho ve svém stavu nebyla schopná.

Místo toho napřáhla ruku a sevřela matčino zápěstí. Bylo chladné na dotek.

Když to udělala, její matka, která do té doby ležela v bezvědomí, otevřela pomalu jedno oko. Vypadala překvapeně a zároveň potěšeně, že Gwen vidí. Pomalu otevřela i druhé oko a chystala se promluvit.

Její ústa vyslovovala slova, ta ale vycházela jen jako vzdechy. Gwen jí nerozuměla.

Královna si odkašlala a rukou pokynula Hafold.

Ta se okamžitě sklonila a přiložila ucho ke královniným ústům.

„Ano, má paní?“ zeptala se Hafold.

„Pošli všechny pryč. Chci být sama se svojí dcerou a Thorgrinem.“

Hafold krátce rozmrzele pohlédla na Gwendolyn a pak odpověděla: „Jak si přeješ, má paní.“

Okamžitě všechny v místnosti sešikovala a rychle je vyvedla ze dveří. Pak se vrátila a opět zaujala pozici po královnině boku.

„Sama,“ zopakovala královna s vědoucím pohledem směrem k Hafold.

Hafold překvapeně shlédla na královnu, pak žárlivě na Gwen a nakonec vyrazila pryč z místnosti. Pevně za sebou zabouchla dveře.

Gwen zůstala sedět s Thorem, ulevilo se jí, že jsou sami. Ve vzduchu se vznášel těžký závoj smrti. Gwen to přímo cítila – matka už s nimi dlouho nezůstane.

Královna sevřela Gweninu ruku a Gwen sevřela její. Matka se na ni usmála a po tváři jí sklouzla slza.

„Ráda tě vidím,“ pronesla její matka. Bylo to jen tiché zašeptání, jen tak tak slyšitelné.

Gwen cítila, že se opět rozbrečí. Snažila se být silná. Snažila se zadržet slzy, kvůli matce. Přesto se jí to nepodařilo. Náhle jí vyhrkly slzy a ona prostě začala plakat.

„Matko,“ řekla. „Je mi to líto. „Je mi to tak líto. To všechno.“

Gwen zaplavil zármutek a uvědomila si, že si s matkou nikdy nebyly tak blízké jako teď. Nikdy se vzájemně úplně nechápaly. Jejich osobnosti se vždy střetávaly, nedokázaly vnímat věci stejným způsobem. Gwen litovala toho, jaký měly vztah, i když ona za to nemohla. Když se podívala zpět, přála si, aby bylo něco, co by mohla říct nebo udělat, aby bylo vše jiné. Obě ale byly naprosto odlišné, ať už šlo o cokoli. Zdálo se, že nic, co by mohly udělat, by to nezměnilo. Byly to prostě dvě příliš odlišné lidské bytosti, shodou náhod v jedné rodině. Shodou okolností matka s dcerou. Gwen nikdy nebyla dcerou, kterou by si její matka přála, a královna nebyla nikdy matkou, kterou chtěla Gwen. Gwen přemýšlela, proč je osud svedl dohromady.

Královna přikývla a Gwen viděla, že jí rozumí.

„Jsem to já, kdo by se měl omluvit,“ odpověděla. „Jsi výjimečná dcera. Výjimečná královna. Mnohem větší královna, než jsem kdy byla já. Mnohem lepší panovník, než byl kdy tvůj otec. Byl by na tebe hrdý. Zasloužila by sis lepší matku, než jsem já.“

Gwen si otřela slzy.

„Byla jsi dobrá matka.“

Královna zavrtěla hlavou.

„Byla jsem dobrá královna. A oddaná manželka. Ale nebyla jsem dobrá matka. Alespoň ne tobě. Myslím, že jsem v tobě viděla až příliš ze sebe. A to mě děsilo.“

Gwen jí sevřela ruku, brečela a přála si, aby spolu mohly strávit víc času. Přála si, aby si takhle promluvily už dřív. Teď, když byla královnou ona, teď když byly obě starší, teď když měla dítě. Chtěla, aby s ní matka zůstala. Chtěla, aby se k ní mohla obracet jako ke svému rádci. Ironicky, teď když ji tu chtěla nejvíc, ji mít nemohla.

„Matko, chtěla bych tě seznámit s mým dítětem. Mým synem. Guwaynem.“

Královniny oči se rozšířily překvapením. Zvedla hlavu z polštářů a shlédla na Gwen. Poprvé uviděla, že Gwen v náručí drží Guwayna.

Královna zalapala po dechu, pak se posadila a rozvzlykala.

„Och, Gwendolyn,“ řekla. „Je to to nejkrásnější dítě, jaké jsem kdy viděla.“

Natáhla ruku a dotkla se Guwayna. Dotkla se konečky prstů jeho čela, a když to udělala, rozplakala se ještě víc.

Královna pomalu natočila hlavu a pohlédla na Thora.

„Bude z tebe skvělý otec,“ řekla. „Můj bývalý manžel tě miloval. Teď už rozumím proč. Mýlila jsem se v tobě. Odpusť mi to. Jsem ráda, že jsi s Gwendolyn.“

Thor vážně přikývl, naklonil se ke královně a sevřel jí rameno, jak mu pokynula.

„Není co odpouštět,“ řekl.

Královna se pohledem vrátila ke Gwendolyn. Gwen viděla, jak její pohled zdrsněl. Viděla, jak se v nich něco mění, jak se k životu vrací bývalá královna.

„Čelíš teď mnoha zkouškám,“ pronesla královna. „O všech vím. Pořád mám všude svoje lidi. Bojím se o tebe.“

Gwen jí poplácala po ruce.

„Tím se teď nezatěžuj, matko. Teď není správná chvíle na státní záležitosti.“

Matka zavrtěla hlavou.

„Vždycky je správná chvíle na státní záležitosti. A teď ze všeho nejvíc. Pohřby, a to si pamatuj, jsou státní záležitosti. Ne rodinné události, ale politické.“

Pak se královna dlouze rozkašlala a nakonec se zhluboka nadechla.

„Nemám moc času, takže poslouchej, co ti říkám,“ pronesla slabým hlasem. „Vezmi si to k srdci, i když je nebudeš chtít slyšet.“

Gwen se naklonila blíž a těžce přikývla.

„Cokoli, matko.“

„Nevěř Tirovi. Zradí tě. Nevěř jeho lidem. Tamti MacGilové nejsou jako my. Jsou jako my jen podle jména, na to nezapomeň.“

Gwenina matka těžce zasípala a snažila se popadnout dech.

„Nevěř ani McCloudům. Nepředstavuj si, že bys mohla vybudovat mír.“

Matka znovu zasípala a Gwen se snažila pochopit hlubší význam jejích slov.

„Udržuj svoji armádu silnou a obranu ještě silnější. Čím víc si připustíš, že mír je jen iluze, tím víc dokážeš mír zajistit.“

Pak začala královna znovu sípat a tentokrát na dlouhou chvíli zavřela oči. Gwen lámalo srdce, když viděla, jaké úsilí ji to stojí.

Na jednu stranu si Gwen říkala, že jde jen o slova umírající královny, která už je příliš unavená. Na druhou stranu si musela přiznat, že v nich byla určitá moudrost. Možná moudrost, kterou si zatím nechtěla připustit.

Královna pak znovu otevřela oči.

„Tvoje sestra, Luanda,“ zašeptala. „Chci ji na svém pohřbu. Je to moje dcera. Moje prvorozená.“

Gwendolyn překvapeně zalapala po dechu.

„Udělala hrozné věci, zasloužila si vyhnanství. Ale dovol jí to. Jen pro jednou. Až mě budou dávat do země, chci ji tady. Neodmítej přání své umírající matky.“

Gwendolyn si rozrušeně povzdechla. Chtěla svoji matku potěšit. Přesto ale nechtěla Luandě umožnit návrat. Ne po tom, co provedla.

„Slib mi to,“ řekla její matka a sevřela jí při tom pevně ruku. „Slib mi to.“

Nakonec Gwen souhlasně přikývla. Uvědomila si, že nemůže odmítnout.

„Slibuji ti to, matko.“

Královna si s ulehčením vydechla a položila se zpět na polštář.

„Matko,“ řekla Gwen a odkašlala si. „Chtěla bych, abys požehnala mému synovi.“

Královna slabě pootevřela oči a podívala se na ni. Pak se podívala na dítě a pomalu zavrtěla hlavou.

„To dítě už má všechna požehnání, která dítě může chtít. Má moje požehnání – ale nepotřebuje ho. Časem uvidíš, dcero, že tvoje dítě je mnohem mocnější než jsi ty, Thorgrin nebo kdokoli, s kým ses setkala či setkáš. Bylo to prorokováno už před mnoha lety.“

Pak matka znovu dlouze zasípala, a když už si Gwen myslela, že jejich rozhovor skončil, přesně ve chvíli, kdy se chystala odejít, otevřela její matka naposledy oči.

„Nezapomeň, co tě učil tvůj otec,“ řekla hlasem tak slabým, že téměř nebyl slyšet. „Někdy má království nejvíc míru, když zrovna válčí.“

KAPITOLA SEDMÁ

Steffen uháněl po prašné cestě, mířil na východ z Králova Dvora. Stejným směrem už jel několik dní. Následoval ho tucet královniných strážných. Steffenovi byla prokázána čest tím, že měl cestovat od města k městu následován karavanou královských vozů a nakupovat zásoby. Všechny vozy byly plné zlata a stříbra, královských peněz. Výměnou za ně nakupoval kukuřici, pšenici a nejrůznější proviant. Stejně tak nakupoval různý stavební materiál. Královna byla rozhodnutá pomoct i těm nejmenším vesnicím Prstenu, znovu je vybudovat, a ve Steffenovi našla odhodlaného vyslance.

Steffen už navštívil velké množství vesnic a na královnin pokyn rozdal plné vozy zásob. Pečlivě a spravedlivě je rozděloval mezi vesnice a rodiny, které to nejvíc potřebovaly. Když viděl, jakou přináší radost, naplňovalo ho to hrdostí. Krom zásob přivážel i pracovní síly, které měly pomoct znovu vybudovat vesnice kolem Králova Dvora. Vesnici za vesnicí pomáhal Gwendolyniným jménem a obnovoval víru v královninu moc. V moc přebudovat Prsten. Poprvé v životě lidé nevnímali jeho vzhled. Chovali se k němu s respektem jako ke komukoli jinému. Ten pocit se mu líbil. Lidé si začali uvědomovat, že tato královna na ně nezapomene, a Steffen byl nadšený tím, že může být součástí rozšiřování oddanosti lidu. Nebylo nic, co by si přál víc.

Osud tomu chtěl, že cesta, na kterou ho královna vyslala a která ho provedla mnoha vesnicemi, ho teď měla zavést do jeho vlastní vesnice. Na místo, kde vyrostl. Steffena ta představa děsila. Když si uvědomil, že jeho vesnice je další na seznamu, převrátil se mu žaludek. Nejraději by se otočil a za jakoukoli cenu se jí vyhnul.

Věděl ale, že to nemůže udělat. Přísahal Gwendolyn, že splní svoji povinnost. V sázce byla jeho čest – i když ho to mělo zavést na místo, kde se odehrávaly jeho nejhorší noční můry. Bylo to místo, na kterém byli všichni lidé, které znal z doby svého mládí. Lidé, které bavilo ho týrat, zesměšňovat ho kvůli jeho vzhledu. Lidé, jejichž vinou se za sebe tolik styděl. Když odešel, přísahal si, že se už nikdy nevrátí. Že už se se svojí rodinou nikdy nechce vidět. A teď ho osud ironicky zavál zpět. Žádalo se po něm, aby rozdělil veškeré potřebné suroviny a zásoby, které by mohli potřebovat, to vše královniným jménem. Osud byl někdy příliš krutý.

Steffen zdolal poslední kopec a poprvé zahlédl své rodné městečko. Žaludek mu poklesl. Stačilo se jen rozhlédnout a začal ztrácet sebevědomí. Připadal si, že se zmenšuje, že se musí schovat uvnitř sebe sama. Byl to pocit, který nenáviděl. V poslední době se cítil skvěle. Mnohem lépe než dřív. Obzvlášť, když dostal novou funkci, doprovod a zodpovídal se samotné královně. Když ale uviděl tohle místo, všechno se mu vrátilo. Všechno to, jak ho lidé vnímali. Ten pocit skutečně nenáviděl.

Uvažoval, jestli tam stále žijí stejní lidé. A jsou stále tak krutí, jako vždy byli? Tajně doufal, že ne.

Pokud by tu narazil na svoji rodinu, co by jim řekl? A co by řekli oni jemu? Potom, co by viděli postavení, kterého dosáhl, byli by na něj hrdí? Dosáhl postavení a hodnosti vyšší, než kdokoli jiný z rodiny nebo dokonce z celé vesnice. Byl jedním z královniných nejbližších rádců, člen královské rady. Určitě by je ohromilo, kdyby viděli, jak se vypracoval. A konečně by museli uznat, že se v něm celou dobu pletli. Že skutečně nebyl bezcenný.

Steffen doufal, že by to snad mohlo takto proběhnout. Možná ho konečně bude jeho rodina obdivovat. A konečně získá mezi svými lidmi nějaké uznání.

Steffen a jeho královská karavana dorazili k bráně malého městečka a Steffen jim všem pokynul, aby zastavili.

Obrátil se a pohlédl na své muže, tucet královniných strážců. Všichni čekali na jeho další pokyn.

„Počkejte na mě tady,“ vykřikl Steffen. „Před branami. Zatím nechci, aby vás moji lidé viděli. Chci se s nimi setkat sám.“

„Ano, veliteli,“ odpověděli.

Steffen sesedl z koně. Chystal se zbytek cesty dojít pěšky. Chtěl vejít do městečka po svých. Nechtěl, aby jeho rodina viděla královského koně nebo někoho z jeho královského doprovodu. Chtěl vidět, jak na něj budou reagovat tak, jak byl. Bez toho, aby znali jeho postavení nebo hodnost. Dokonce sundal královské označení i ze svého oblečení a nechal je v sedle.

Steffen prošel bránou do malé ošklivé vesnice, kterou si dobře pamatoval. Páchlo to v ní po psech, slepice se volně potulovaly po ulicích. Kolem je honily staré ženy a děti. Prošel kolem řad stavení, některé byly postavené z kamene, ale většina byla jen ze slámy. Uličky byly ve špatném stavu, poseté dírami a zvířecími výkaly.

Nic se nezměnilo. Uplynulo tolik let, a přesto se tu nic nezměnilo.

Konečně došel Steffen na konec ulice, zahnul doleva a přímo před sebou spatřil dům svého otce. Vypadal stejně jako vždy. Malá dřevěná chalupa se šikmou střechou a křivými dveřmi. Vzadu stála bouda, ve které musel Steffen spávat. Když ji viděl, měl chuť ji zbořit.

Steffen došel k otevřeným hlavním dveřím, zůstal stát na prahu a nahlédl dovnitř.

To, co viděl, mu vyrazilo dech. Uvnitř byla celá jeho rodina: otec i matka, všichni jeho bratři a sestry. Všichni byli natěsnaní v malé místnosti, jako vždy. Všichni seděli kolem stolu jako obvykle, bojovali o zbytky a společně se smáli. Se Steffenem se nikdy společně nesmáli. Vždy se smáli jen jemu.

Všichni vypadali starší, ale jinak úplně stejní. Všechny je s úžasem pozoroval. Opravdu to byla jeho skutečná rodina?

Steffenova matka byla první, kdo si ho všiml. Obrátila se, a když ho uviděla, zalapala po dechu. Tác jí vypadl z rukou na zem.

Potom si ho všiml otec a nakonec všichni ostatní. Všichni na něj šokovaně zírali. Asi nečekali, že se ještě někdy objeví. Každému z nich viděl Steffen na obličeji výraz, jako kdyby dorazil nezvaný host.

„Tak,“ pronesl jeho otec pomalu. Se zamračeným výrazem procházel kolem stolu směrem ke Steffenovi a z rukou si ve výhružném gestu stíral hadrem mastnotu. „Nakonec ses vrátil.“

Steffen si vzpomínal, že otec měl ve zvyku ten hadr zauzlovat, namočit a pak jím Steffena bít.

„Copak se stalo?“ dodal otec s nehezkým úsměvem. „Nedařilo se ti ve velkym městě?“

„Myslel si, že pro něho nejsme dost dobří. A teď přiběh zpátky domů jak spráskanej pes!“ vykřikl jeden z jeho bratrů.

„Jako pes!“ zopakovala jedna ze sester.

Ve Steffenovi kypěl hněv, ztěžka oddechoval, ale nutil se držet jazyk za zuby, neklesnout na jejich úroveň. Konec konců tihle lidé byli nízcí, hlavu měli plnou předsudků jako důsledek života stráveného v malém městečku. Na druhou stranu on viděl svět a naučil se spoustu nových věcí.

Jeho sourozenci – vlastně všichni v místnosti – se mu smáli přímo do očí.

Jediný, kdo se nesmál, byla jeho matka. Zírala na něj s vykulenýma očima. Steffen uvažoval, jestli alespoň ona není jiná. Říkal si, že by mohla mít radost, že ho vidí.

Ona ale jen pomalu zavrtěla hlavou.

„Ach, Steffene,“ řekla, „neměl ses sem vracet. Nejsi součástí týhle rodiny.“

Její slova, pronesená tak klidně, bez jakéhokoli studu, Steffena bolela ze všeho nejvíc.

„Nikdy nebyl,“ dodal jeho otec. „Je to zvíře. Co tu děláš, kluku? Vrátil ses pro zbytky?“

Steffen neodpověděl. Neměl nadání mluvit, nadání pro trefné rychlé odpovědi a rozpravy. A rozhodně ne ve vypjatých situacích jako byla tahle. Byl tak rozčilený, že téměř ani nedokázal formulovat slova. Bylo tolik věcí, které jim všem chtěl říct, ale nevyšlo z něj ani slovo.

Místo toho jen tiše stál a zuřil.

„Upad ti jazyk?“ strefoval se do něj otec. „Tak to mi jdi z cesty, ztrácím kvůli tobě čas. Dneska máme velkej den a nenecháme tě, abys nám ho kazil.“

Otec odstrčil Steffena z cesty a proběhl kolem něj ven ze dveří. Rozhlížel se na všechny strany. Zbytek rodiny čekal, dokud se otec nevrátil zpět do místnosti. Rozčileně bručel.

„Už sou tady?“ zeptala se s nadějí v hlase matka.

Zavrtěl hlavou.

„Nemám tucha, kde by mohli bejt,“ pronesl otec.

Pak se obrátil ke Steffenovi s tváří rudou vztekem.

„Vypadni z těch dveří,“ vyštěkl. „Čekáme důležitýho chlapa a ty stojíš v cestě. Zase to zkazíš, co? Stejně jako jsi vždycky všecko zkazil. Umíš si teda vybrat čas, když se ukážeš zrovna teď. Každou chvíli má přijet královny velitel, aby vesnici dal jídlo a zásoby. Musíme se mu ukázat. A podívej se na sebe,“ zavrčel otec, „stojíš tam a blokuješ naše dveře. Jen se na tebe podívá a půjde dál. Bude si myslet, že tu máme obludárnu.“

Steffenovi sourozenci vybuchli hurónským smíchem.

„Obludárnu!“ zopakovala jedna z nich.

Steffen stál na místě, sám rudý vzteky a hleděl na otce. Ten se na něj krutě mračil.

Příliš rozčilený na to, aby něco odpověděl, se Steffen pomalu obrátil, zavrtěl hlavou a vyšel ze dveří ven.

Vyšel na ulici a dal pokyn svým mužům.

Náhle se objevily tucty zářivých královských vozů a projížděly skrz vesnici.

„Už jedou!“ vykřikl Steffenův otec.

Celá Steffenova rodina vyběhla ven, proběhla kolem Steffena, vyskládala se do řady a zírala na vozy i královské stráže.

Všechny stráže se zastavily a hleděly s očekáváním na Steffena.

„Můj pane,“ tázal se jeden z nich, „budeme rozdělovat, nebo budeme pokračovat dál?“

Steffen stál před nimi, ruce zapřené v bok a upřeným pohledem sledoval svoji rodinu.

Jako jeden muž se celá jeho rodina otočila a v nevýslovném šoku zírala na Steffena. Přelétali pohledem od Steffena na stráž a zpět. Byli naprosto zmatení, jako by nedokázali pochopit, co vidí.

Steffen pomalu došel ke svému koni, nasedl do sedla zdobeného zlatem a stříbrem. Dělal z toho vystoupení pro rodinu. Nakonec na ně shlížel shora.

„Můj pane?“ zopakoval jeho otec. „To je nějakej hnusnej vtip? Ty? Královskej velitel?“

Steffen jen v klidu seděl, shlížel na otce a zavrtěl hlavou.

„Přesně tak, otče“ odpověděl Steffen. „Jsem královský velitel.“

„To nejde,“ řekl otec. „To nejde. Jak by se zvíře jako ty mohlo stát královskou stráží?“

V tu chvíli dva strážní seskočili z koní, tasili meče a přispěchali přímo ke Steffenovu otci. Meče mu přitiskli na krk tak drsně, až otec zděšením široce otevřel oči.

„Urazit královnina muže je jako urazit samotnou královnu,“ zavrčel jeden z vojáků na Steffenova otce.