Kitobni o'qish: «Klenot Pro Šlechtu »

KAPITOLA PRVNÍ

Sophia zírala na mladého muže, který stál přímo před ní. I když věděla, že by ji měly napadat tisíce otázek, neznamenalo to, že by pochybovala o tom, kdo ten mladík je. Dotek jeho mysli byl až příliš blízký tomu, jak ho cítila s Kate. I jeho rysy byly ve slunečním světle až příliš podobné.

Byl to její bratr. Nemohl to být nikdo jiný. V tom všem byl ale jeden problém…

„Jak?“ zeptala se Sophia. „Jak je možné, že jsi můj bratr. Nepamatuji… nepamatuji si, že bych měla bratra. Ani nevím, jak se jmenuješ.“

„Jmenuji se Lucas,“ odpověděl. Pomalu sestoupil na molo, na kterém stála Sophia s Janem. Pohyboval se plavnými pohyby tanečníka. Jako by se vznášel ve vzduchu, a nešel po hrubých prknech, jako všichni ostatní. „A ty se jmenuješ Sophia.“

Sophia přikývla. Pak ho objala. Přišlo jí to naprosto přirozené, naprosto samozřejmé. Objala ho pevně, jako kdyby se bála, že když ho pustí, rozfouká ho vítr. Mladík se jí musel vyprostit z obětí, aby se mohl nadechnout.

„Tvé i Katino jméno jsem se dozvěděl teprve nedávno,“ řekl. Sophii překvapilo, když si všimla Sienne, jak se mu otírá o nohy. Teprve po chvíli se lesní kočka vrátila k ní. „Moji učitelé mi je prozradili, když jsem dospěl. Když jsem dostal vaši zprávu, vyrazil jsem hned, jak to bylo možné. Přátelé v Hedvábných krajích mi půjčili loď.“

Zdálo se, že má její bratr mocné přátele. Přesto to nebyla odpověď na nejzásadnější otázku.

„Jak je možné, že mám bratra?“ zeptala se. „Nepamatuji si na tebe. Neviděla jsem tě na žádném obraze v Monthys.“

„Já… oni… ukryli mě,“ pronesl Lucas. „Naši rodiče věděli, že je mír s královnou velice křehký a že by královna nesnesla, kdyby měli syna. Rozšířili pověst, že jsem zemřel.“

Sophia se lehce zachvěla. Ucítila Janovu ruku na paži. Bratrancův dotek ji trochu uklidnil.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se. „Dítě…“

Ty jsi těhotná? Sophia měla znovu úplně jiný pocit než s kýmkoli, kdo měl její nadání. Přesto to byl povědomý pocit. Příjemný pocit. Jako pocit domova.

Jsem, pomyslela si Sophia s úsměvem. „Ale měli bychom mluvit normálně.“

Nebyla si jistá, jestli Jan ví, že má její bratr stejnou moc, jako ona, tak se postarala, aby to zjistil. Připadalo jí správné ho varovat a dát mu tak možnost chránit si myšlenky.

„A určitě bychom se toho měli dozvědět víc,“ pronesl Jan. V hlase mu zaznívala podezřívavost, kterou Sophia necítila. Možná to bylo kvůli myšlenkovému spojení. „Jak můžeme vědět, že jsi ten, za koho se vydáváš?“

„Ty jsi Jan Skyddar, syn Larse Skyddara?“ zeptal se Lucas. „Moji učitelé mi o tobě řekli úplně všechno. I když mě varovali, že tě nemám kontaktovat, dokud nebudu připraven. Tvrdili, že je to nebezpečné. Že mě nepřijmeš. Možná měli pravdu.“

„Je to můj bratr, Jane,“ pronesla Sophia. Vzala Lucase za ruku. „Cítím jeho moc a… no vždyť se na něj podívej.“

„Nikde o něm není ani zmínka,“ nedal se Jan. „Oli by se zmínil, kdyby měli Dansové syna. O tobě a Kate toho namluvil spoustu.“

„Aby bylo možné mě ukrýt, bylo nutné zametat stopy,“ řekl Lucas. „Předpokládám, že ostatním tvrdili, že jsem zemřel ještě jako nemluvně. Nedivím se, že mi nevěříš.“

Sophia se Janovi trochu divila, i když to dokázala pochopit. Chtěla, aby bylo vše v pořádku. Chtěla, aby jejího bratra všichni přijali.

„Zavedeme ho do hradu,“ pronesla Sophia. „Pokud o něm někdo něco ví, bude to strýc.“

Zdálo se, že s tím Jan souhlasí, a tak vyrazili skrz Ishjemme zpátky do hradu. Procházeli mezi dřevěnými domy a stromy, které rostly mezi nimi. Sophii připadala Lucasova přítomnost správná, jako kdyby se do jejího života vrátil někdo, o kom ani nevěděla, že jí chybí.

„Kolik ti je let?“ zeptala se Sophia.

„Šestnáct,“ odpověděl. To znamenalo, že byl mladší než ona, ale starší než Kate. Nebyl to nejstarší potomek, ale nejstarší syn ano. Sophia chápala, jak nebezpečné to mohlo připadat královně vdově. Přesto je ale jeho odchod před problémy neochránil.

„A žil jsi v Hedvábných krajích?“ zeptal se Jan. Zněl skoro jako kdyby pokládal otázku u výslechu.

„Tam i na několika dalších místech na vnějších ostrovech,“ odpověděl Lucas. Poslal Sophii myšlenku velkého, ale nízkého domu. Místnosti byly rozdělené hedvábnými závěsy a ne stěnami. „Myslel jsem, že je normální být vychováván učiteli. Také jsi nějaké měla?“

„Ani ne.“ Sophia na okamžik zaváhala a pak mu poslala myšlenku na Dům nechtěných. Viděla, jak Lucas, její bratr, stiskl čelisti.

„Zabiju je,“ slíbil a možná právě jeho prohlášení pomohlo tomu, aby ho Jan přijal, protože ten jen souhlasně přikývl.

„Kate tě předběhla,“ podotkla Sophia. „Bude se ti líbit.“

„Podle toho, co říkáš, bych měl doufat, že se budu líbit já jí,“ odpověděl.

O tom Sophia nijak nepochybovala. Lucas byl jejich bratr a Kate to bude cítit stejně jasně, jako ona. Jak se zdálo, budou si ti dva sedět. Zdálo se, že budou mít hodně společného a nebude mezi nimi tolik rozdílů jako mezi Kate a Sophií.

„Pokud jsi vyrostla… tam,“ ozval se Lucas, „jak ses dostala sem, Sophie?“

„To je dlouhý a komplikovaný příběh,“ ujistila ho Sophia.

Její bratr pokrčil rameny. „No, vypadá to, že do hradu je ještě dlouhá cesta a já bych se toho rád dozvěděl co nejvíc. Mám pocit, že jsem byl pryč až moc dlouho.“

Sophia se snažila a pěkně popořadě mu vše vyprávěla. Od útěku z Domu nechtěných, přes průnik do paláce, lásku Sebastianovi i to, jak musela odejít. Jak ji znovu zajali…

„Zdá se, že jsi toho hodně zažila,“ pronesl Lucas. „A to jsi mi ještě neřekla, jak to všechno vedlo k tomu, že jsi skončila tady.“

„Byla tam jedna umělkyně – Laurette van Klett.“

„Ta, která tě namalovala? Včetně toho tetování?“ zeptal se Lucas. Z jeho tónu se zdálo, že ji zařadil mezi ostatní, kteří Sophii týrali. Tak to ale nebylo.

„Namalovala prostě to, co viděla,“ prohlásila Sophia. Byla jedním z lidí, vůči nimž Sophia necítila žádnou zlost. „A všimla si podoby mého portrétu a portrétu mojí matky. Bez ní bych ani nevěděla, co mám hledat.“

„Pak jí dlužíme náš vděk,“ pronesl Jan. „A co ty, Lucasi? Zmínil ses o svých učitelích. Copak tě učili? Čím ses podle nich měl stát?“

Sophia měla znovu pocit, jako by se ji její bratranec snažil před bratrem chránit.

„Učili mě jazyky a politiku, boj a také základy toho, jak využívat nadání, které máme,“ odpověděl Lucas.

„Učili tě, co dělat, kdybys měl nastoupit na trůn?“ zeptal se Jan.

Sophia teď chápala část jeho obav. Myslel si, že Lucas přišel, aby ji předběhl. Kdyby měla být upřímná, řekla by, že si její bratranec dělá větší starosti než ona sama. Ona totiž nijak netoužila po tom, aby usedla na trůn po královně vdově.

„Myslíš si, že jsem přišel, abych si zabral trůn pro sebe?“ zeptal se Lucas a zavrtěl hlavou. „Dle svého nejlepšího vědomí a svědomí mě naučili, jak se chovat jako šlechtic. Také mě učili, že nic není důležitější než rodina. Nic. Proto jsem přišel.“

Sophia, na rozdíl od Jana, cítila, že mluví upřímně. Stačilo jí to – víc než dost. Pomáhalo jí to, aby se cítila… bezpečně. Ona a Kate na sebe vzájemně spoléhaly tak dlouho. A teď měly spoustu dalších příbuzných, strýce… a bratra. Sophia ani nedokázala popsat, jak moc se její svět rozrostl.

Jedinou věcí, která to ještě mohla vylepšit, by bylo, kdyby dorazil Sebastian. Jeho nepřítomnost byla jako díra, kterou nejde zaplnit.

„Takže,“ pronesl Lucas. „Otec tvého dítěte je synem ženy, která nařídila smrt našich rodičů?“

„Myslíš si, že je to kvůli tomu moc komplikované?“ zeptala se Sophia.

Lucas napůl pokrčil rameny. „Komplikované to je. Moc komplikované? To záleží na tobě. Proč tu není?“

„To nevím,“ přiznala Sophia. „Přála bych si, aby tu byl.“

Alespoň, že už dorazili do hradu. Zamířili do hlavního sálu. Zpráva o Lucasově příchodu je musela předběhnout, protože jejich široké příbuzenstvo už bylo před sálem a čekalo na ně. Dokonce i Rika s obvazem překrývajícím zranění v její tváři, které utržila, když bránila Sophii. Právě k ní Sophia zamířila nejdřív. Vzala její dlaně do svých.

„Jsi v pořádku?“ zeptala se.

„A ty?“ odpověděla Rika otázkou. „A co dítě?“

„Všechno je dobré,“ ujistila ji Sophia. Rozhlédla se. „Je tu Kate?“

Ulf zavrtěl hlavou. „Friga ani já jsme ji dnes neviděli.“

Hans si odkašlal. „Nemůžeme čekat. Musíme jít dál. Otec čeká.“

Zněl skutečně vážně. V tu chvíli si Sophia vzpomněla, jak se ostatní tvářili, když se tu objevila ona a Kate. V Ishjemme si museli dávat pozor na to, kdo přišel a tvrdil, že patří do rodiny. Sophia si teď připadala téměř stejně nervózní jako tenkrát, když přišla poprvé a chystala se oznámit svůj původ.

Lars Skyddar stál před trůnem a čekal je s vážným výrazem ve tváři. Jako kdyby měl přijmout vyslance z daleké země. Sophia svírala bratrovu ruku a pomalu se k němu blížila. Jejího strýce to poněkud překvapilo.

„Strýčku,“ pronesla, „tohle je Lucas. To on dorazil z Hedvábných krajů. Je to můj bratr.“

„Říkal jsem jí, že to není možné,“ pronesl Jan. „Že—“

Lars Skyddar ale zvedl ruku. „Byl tu jeden chlapec. Myslel jsem… řekli mi… dokonce i mně tvrdili, že zemřel.“

Lucas udělal krok kupředu. „Nezemřel jsem. Skrýval jsem se.“

„V Hedvábných krajích?“

„U správce Ko,“ odpověděl Lucas.

Zdálo se, jako by vyslovení toho jména Sophiinu strýci stačilo. Vykročil a objal Lucase stejně pevně a přátelsky, jako to udělala Sophia, když ho poznala.

„Myslel jsem, že návrat mých neteří bude tím nejlepším, co se mi kdy stane,“ řekl. „Netušil jsem, že to ještě vylepší návrat synovce. Tohle musíme oslavit!“

Zdálo se naprosto jasné, že bude hostina. Stejně tak jasné bylo, že není dost času na její přípravu. Právě proto se kolem okamžitě začali hemžit sloužící a horečnatě začali s přípravami. Zdálo se, že Lucas se Sophií jsou jedinými pevnými body ve zmatku kolem. Dokonce i jejich příbuzní se totiž vrhli do příprav.

To je tu pořád takový zmatek? zeptal se Lucas, když kolem nich proběhl půltucet sloužících s velkými tácy.

Myslím, že jen, když dorazí nový člen rodiny, odpověděla Sophia. Stála a přemýšlela, jestli se má zeptat na otázku, která jí vrtala hlavou.

„Ať jde o cokoli, ptej se,“ vyzval ji Lucas. „Vím, že toho musí být hodně, co chceš vědět.“

„Říkal jsi, že tě vychovali učitelé,“ pronesla Sophia. „Znamená to… jsou mí, naši, rodiče… oni nejsou v Hedvábných krajích?“

Lucas zavrtěl hlavou. „Nebo alespoň ne tam, kde bych je mohl najít. A to jsem je hledal už nějakou dobu.“

„Taky jsi je hledal? Tvoji učitelé ti neřekli, kde jsou?“ zeptala se Sophia. Povzdechla si. „Omlouvám se. Zním teď, jako bych neměla radost, že mám bratra. Ale mám radost. Jsem ráda, že tu jsi.“

„Bylo by ale lepší, kdybychom byli všichni, že?“ hádal Lucas. „Chápu tě, Sophie. Mám teď dvě sestry, bratrance a sestřenice… ale přesto bych chtěl mít i rodiče.“

„Nemyslím, že to je něco špatného,“ usmála se Sophia.

„Možná je a možná není. Správce Ko tvrdí, že věci jsou takové, jaké jsou. A z touhy po něčem jiném pramení bolest. Abych pravdu řekl, většinou takhle mluvil, zatímco popíjel víno a nechával se masírovat vonnými oleji.“

„Víš alespoň něco o tom, kde by naši rodiče mohli být?“ zeptala se Sophia.

Lucas přikývl. „Nevím, kam odešli,“ řekl, „ale vím, jak je najít.“