Dar Bitvy

KAPITOLA DVANÁCTÁ

Gwendolyn kráčela spoře osvětlenými chodbami věže Hledačů Světla. S Krohnem po boku stoupala po kruhové rampě, obkružující tělo věže. Po cestě míjela pochodně a členy kultu, stojící v tichém pozoru na stráži. Ruce měli schované ve svých splývavých róbách. Gwen byla s každým vystoupaným patrem zvědavější a zvědavější. Princ Kristof ji doprovodil jenom do poloviny věže, kde se obrátil a se slovy, že dále už se musí ubírat a stanout tváří v tvář Eldofovi sama, se zase vrátil dolů. Všichni o tom muži mluvili, jako kdyby to byl skutečný bůh.

Vzduch byl těžký kadidlem a pokojná atmosféra ještě umocněná tichým prozpěvováním odkudsi z dálky. Gwendolyn stoupala výše a přemýšlela: Jaké tajemství tu ten Eldof ukrývá? Dá jí vědomosti, které potřebuje k záchraně Útesu? Bude Gwendolyn schopná odsud dostat členy královské rodiny?

Když zahnula za roh, prostor věže se otevřel tak náhle a nečekaně, že Gwen zalapala po dechu. Vstoupila do ohromné místnosti s deset metrů vysokým stropem a stěnami beze zbytku tvořenými z malovaného skla. Dovnitř pronikalo množství obarveného světla. Růžové, purpurové a šarlatové paprsky dodávaly tomu místu nadpřirozenou atmosféru. Uprostřed seděl na trůně muž. Právě k němu se sbíhaly ty nejmohutnější z paprsků, jako kdyby architektonika tohoto místa měla jenom podtrhovat jeho božství.

Eldof.

Gwen cítila, jak jí buší srdce, když viděla, jak tam trůní jako opravdový bůh, seslaný z nebes na zem. Seděl ve zlaté róbě a s holou hlavou na překrásném slonovinovém trůně, ze všech stran bohatě osvětleném pochodněmi. K trůnu vedla dlouhá, postupně se zdvihající rampa, rovněž lemovaná pochodněmi. Ta místnost, trůn i ona rampa – to všechno bylo mnohem okázalejší než to, co spatřila v královském trůnním sále. Teď už dobře chápala, proč se král cítil touto věží a kultem v ní sídlícím tolik ohrožen. Působil jako mocný konkurent.

Eldof jí nepokynul, ba dokonce to ani nevypadalo, že by si její přítomnosti všimnul. Gwen nevěděla, co jiného dělat, a tak se jala kráčet přímo napříč sálem po zlatých dlaždicích vedoucích k trůnu. Teprve teď si všimla, že tu Eldof přece jenom není sám. Ve stínech podél stěn zahlédla tu a tam postavy mnichů a uctívačů, zahalených v hábitech. Další stáli kolem rampy. Gwen napadlo, kolik uctívačů Eldof asi může mít.

Po chvíli se konečně zastavila před jeho trůnem a vzhlédla.

Podíval se na ni ledově modrýma, lehce žhnoucíma očima, které se zdály stejně prastaré jako ty Argonovy. Jenže v těch Eldofových nebyla ani trocha tepla. Hypnotizovaly ji. Jinak ale opravdu působily jako ty, které měl její starý druid.

Nevěděla, co by měla říci. Eldof na ni zíral a jí připadalo, jako kdyby nahlížel i do nejtajnějších zákoutí její duše. Tiše tedy stála a čekala, až bude on sám chtít promluvit. Cítila, jak sebou Krohn vedle ní nepokojně šije. Situace se mu ani trochu nelíbila.

„Gwendolyn ze Západního království Prstenu, dcera krále MacGila a poslední naděje jejího lidu na záchranu. Tedy – i toho našeho,“ pronesl pomalým, vznešeným hlasem, jako kdyby tu informaci četl z nějaké knihy. Jeho hlas byl velice hluboký a akustika místnosti mu ještě přidávala na účinku. Jeho oči se znovu zakously do těch jejích a ona měla opět pocit, že je hypnotizována. Najednou okolní svět ani plynutí času jakoby neexistovaly a ona cítila, že i její mysl začíná být přitahována jeho neobyčejně silnou osobností. Najednou se nedokázala podívat jinam než do těch očí. Měla pocit, že je Eldof středem celého světa a pochopila, proč se tolik lidí nechalo přesvědčit, aby jej uctívali a následovali jako boha.

Najednou vůbec nevěděla, co by mu měla začít povídat. To se jí stávalo jenom opravdu zřídka. Ještě nikdy nebyla nikým tak uhranutá – a to se během svého života setkávala s králi, královnami a druidy. Ona sama byla královnou a její otec byl králem přímo legendárním. Muž sedící na trůnu před ní měl nesporné kvality, které však nebyla schopna dobře popsat. V každém případě to způsobilo, že na vteřinu zapomněla, proč sem vlastně přišla.

Nakonec se ale dokázala vzpamatovat dost na to, aby mohla mluvit.

„Přišla jsem,“ začala, „protože…“

Muž na trůně se rozesmál hlubokým hlasem.

„Já vím, proč jsi přišla,“ řekl. „Věděl jsem to ještě předtím, než jsi to ty vůbec zjistila. Věděl jsem to ještě předtím, než jsi dorazila na toto místo, ba dokonce ještě dříve, než ses vydala na pouť Velkou Pustinou. Vím o tvém odchodu z Prstenu, cestě na Hořejší ostrovy a tvé plavbě přes moře. Vím o tvém manželu Thorgrinovi a synu Guwaynovi. Sledoval jsem tě s mimořádným zájmem, Gwendolyn. Sledoval jsem linii tvého osudu po celá staletí.“

Gwen při těch slovech a jistotě, s jakými je pronesl, zamrazilo. Cítila mravenčení v rukou a ledové prsty, stoupající jí nahoru po páteři. Jak to mohl vědět? Měla pocit, že v okamžiku, kdy se dostala do jeho blízkosti, se pro ni zavřela cesta ven.

„Jak to všechno víš?“ zeptala se.

Jeho odpověď předcházel úsměv.

„Jsem Eldof. Jsem hlavou i patou vší moudrosti.“

Vstal z trůnu a narovnal se do plné výšky. Ta Gwen téměř vyrazila dech. Eldof byl dvakrát vyšší než kterýkoliv člověk. Přistoupil k ní blíže a jeho oči se rozzářily. Gwendolyn měla pocit, že se nedokáže ani pohnout. Ba co více, najednou bylo nesmírně obtížné i jenom myslet sama za sebe.

Musela vynaložit všechny síly, aby se znovu ovládla.

„Tvůj král tě potřebuje,“ řekla. „Útes tě potřebuje.“

Rozesmál se.

„Můj král?“ opakoval pobaveně.

Gwen se rozhodla zatlačit.

„Věří, že víš, jak lze Útes zachránit. Věří, že mu zamlčuješ něco, co by mohlo všechny lidi uvnitř spasit.“

„Pravda,“ odpověděl prostě.

Taková upřímnost ji zaskočila. Najednou nevěděla, co na to říci. Očekávala, že bude zapírat.

„Pravda?“ opakovala nevěřícně.

Usmál se, ale nic neříkal.

„Ale proč?“ zeptala se. „Proč se s tím nechceš podělit?“

„A proč bych to dělal?“ odpověděl otázkou.

„Proč!?“ Gwen tentokrát už málem vykřikla. „Samozřejmě proto, abys zachránil království, ve kterém sám žiješ.“

„Proč bych měl něco takového chtít?“ pokračoval tvrdohlavě.

Gwen se zamračila. Neměla ponětí, jak by na takové sobectví měla reagovat. Nakonec si povzdychla.

„Tvůj problém je,“ pokračoval místo ní on, „že trpíš představou, že všichni mají být zachráněni. Jenže to je zcela špatně. Ty se na svět díváš z perspektivy ani ne dvou dekád, ale já jej sleduji již stovky let. Ty vidíš lidi jako něco nenahraditelného, ale pro mě to jsou jenom maličká kolečka v ohromném stroji času a osudu.“

Přistoupil k ní ještě blíže a zažhnul očima.

„Někteří lidé, Gwendolyn, umřít musejí. Je to jejich úděl.“

„Úděl?“ opakovala jeho slova s hrůzou.

„Někteří musejí zemřít, aby se ostatní mohli osvobodit,“ upřesnil. „Jedni padnou, aby jiní mohli stoupat. Proč by jedna bytost měla být důležitější než jiná? Proč by jedna říše měla větší právo na existenci než jiná?“

Přemýšlela o jeho slovech a byla čím dál zmatenější.

„Bez ničení by nemohl existovat růst. Bez prázdných písků pouště by nebyla základna pro zbudování velkých měst. Na čem však záleží ještě více: je třeba následovat destrukci, anebo růst? Rozumíš, co myslím? Je destrukce jenom základem?“

Gwen se jej pokoušela pochopit, ale jeho vysvětlení jenom prohloubilo její zmatek.

„Takže neuděláš nic a necháš Útes i jeho obyvatele zemřít?“ zeptala se. „Proč? Co z toho budeš mít?“

Rozesmál se.

„Proč by ze všeho vždy někdo musel profitovat?“ položil další otázku. „Nezachráním je, protože nejsou předurčeni k záchraně. Toto místo, tento Útes, není předurčeno ke spáse. Bude zničeno. Jeho král padne a všichni jeho lidé záhy potom. Kdo jsem já, abych stál v cestě osudu. Já mám dar vidět jeho nitky, táhnoucí se do budoucna, ale za tuto linii se pouštět nehodlám. Nebudu měnit to, co vidím. Kdo jsem, abych se postavil vůli vesmíru?“

Gwendolyn při těch slovech musela myslet na Thorgrina s Guwaynem.

Eldof se široce usmál.

„Ach, ano,“ řekl a znovu se na ní podíval tím pohledem. „Tvůj manžel a váš syn.“

Gwendolyn sevřela rty a přimhouřila oči. To jí vážně čte myšlenky?

„Toužíš po tom mít je zase zpátky,“ dodal a zakroutil hlavou. „Jenže osud často opravdu nelze změnit.“

Zaťala pěsti a zrudla v obličeji.

„Já můžu změnit osud a také ho změním,“ řekla odhodlaně. „Ať to stojí cokoliv. I kdybych měla zaprodat vlastní duši.“

Eldof se na ni dlouze a zkoumavě zadíval.

„Ano,“ řekl. „Opravdu se o to pokusíš, že? Vidím v tobě sílu. Máš válečnického ducha.“

Znovu se na ni zadíval a ona ve výrazu jeho obličeje vůbec poprvé zaznamenala náznak uznání.

„Nečekal bych, že v tobě něco takového objevím,“ připustil. „Je jenom málo bytostí, které opravdu mají sílu měnit osud. Cena, kterou za to však zaplatíš, bude ohromná.“

Povzdechl si a zakroutil hlavou, jako kdyby se snažil setřást nějakou myšlenku.

„V každém případě,“ pokračoval, „se ti nepodaří změnit osud tady – na Útesu. Smrt už tu klepe na dveře. O co se můžeš pokusit, není záchrana, nýbrž útěk. Tento národ potřebuje vůdce, který by je vedl Velkou Pustinou. Myslím, že už sama dobře víš, kdo by tím vůdcem měl být.“

Gwen při těch slovech znovu zamrazilo. Nedokázala si představit, kde by sebrala sílu to všechno podstoupit znovu.

„Jak bych je mohla vést?“ zeptala se, vyčerpaná jenom z té představy. „A kam bychom ještě mohli jít? Už teď jsme na posledním bezpečném místě na světě.“

Eldof se odvrátil a odcházel od ní pryč, ale Gwen byla odhodlána z něj dostat co nejvíc.

„Pověz,“ přiskočila k němu a popadla jej za mohutnou paži.

Otočil se a zadíval se na její ruku, jako kdyby to byl nějaký had, který se jej snaží uštknout. Nepohnul se, dokud ji Gwen raději opět nestáhla. Několik mnichů se v tom okamžiku rozběhlo kupředu a vrhalo po ní rozezlené pohledy – ale Eldof na ně jenom kývnul, že je to v pořádku.

„Pověz mi,“ obrátil se znovu ke Gwen, „co si přeješ vědět? Odpovím ti jenom jednou jedinkrát.“

Gwen se zhluboka nadechla.

„Guwayne,“ začala potom. „Můj syn. Jak jej můžu získat zpátky? Jak můžu změnit osud?“

Dlouze a intenzivně se na ni zadíval.

„Odpověď máš celou dobu před nosem, a přesto ji nevidíš.“

Gwen usilovně přemýšlela, zoufalá zjistit, co je tím míněno, ale stejně jej nechápala.

„Argon,“ dodal. „Ještě stále ti neřekl všechno a právě v tom nevyřčeném vězí i tvá odpověď.“

Gwen byla v šoku.

„Argon?“ opakovala. „Argon něco ví?“

Eldof zakroutil hlavou.

„Neví, ale jeho učitel ano.“

Gwen měla pocit, že se jí rozskočí hlava.

„Argonův učitel?“ zeptala se.

Nikdy by ji nenapadlo, že by Argon mohl mít učitele.

Eldof však přikývl.

„Požádej jej, aby tě k němu odvedl,“ řekl s jistotou v hlase. „Odpovědi, kterých se ti dostane, tě však možná vyděsí.“

KAPITOLA TŘINÁCTÁ

Mardig zamyšleně kráčel chodbami hradu. Jeho srdce vzrušeně tlouklo, když si v hlavě promítal plán toho, co se chystal udělat. Zpocenou dlaní potom sáhl k opasku a nahmatal tam ukrytou dýku. Byl na stejné cestě, kterou předtím vykonal již milionkrát – na cestě za otcem.

Králova komnata už nebyla daleko. Mardig procházel kolem stráží, které mu ustupovaly z cesty a klaněly se. Věděl, že těch se obávat nemusí. Nikdo z nich neměl tušení, co se chystá udělat a nikdo to ani vědět nebude, dokud nebude čin dokonán – a v té chvíli již království bude jeho.

Jeho mysl se zmítala ve vzájemně si odporujících emocích, ale silou vůle je všechny překonával a kráčel dál. Nehleděl na to, že se mu třesou kolena. Musel pokračovat a konečně vykonat to, o čem celý život přemýšlel. Jeho otec jej odmalička utiskoval, nikdy s ním v ničem nesouhlasil a k jeho ostatním bratrům se přitom choval mnohem lépe. Všechno jenom proto, že si Mardig vyvolil nepodílet se na rytířské kultuře, ale namísto toho si dopřávat dobrého pití a ženské společnosti. Přišlo mu to lepší, než učit se zabíjet jiné.

V očích jeho otce to však znamenalo selhání a slabost. Mračil se nad vším, co Mardig vykonal a jeho vyčítavý pohled jej pronásledoval na každém kroku. Mardig snil o dni, kdy se mu dostane zadostiučinění. Navíc se teď nabízela šance, že se ve stejném okamžiku může zároveň i zmocnit vlády nad královstvím. Každý předpokládal, že následnictví připadne některému z jeho bratrů, nejspíše nejstaršímu Koldovi, a pokud náhodou ne, mělo to být Mardigovo dvojče Ludvig. Jenže Mardig to viděl jinak.

Zahnul za další roh a narazil tam do dvojice strážných, kteří se mu okamžitě začali klanět a ustupovat z cesty.

Tu se však jeden z nich zarazil a podíval se na prince.

„Můj pane,“ oslovil jej, „král nám neoznámil, že očekává takto brzy nějaké návštěvníky.“

Mardig měl srdce až v krku, ale nutil se zůstat navenek klidný a sebevědomý. Podíval se na vojáka, jako kdyby to byl jenom odporný hmyz a s uspokojením sledoval, jak ozbrojenec nejistě přešlápl.

„Copak já jsem nějaká návštěva?“ zeptal se chladně.

Strážný se uklonil a otevřel mu dveře dál. Mardig jimi prošel a nechal strážné, aby je za ním zase zavřeli.

Vkročil do místnosti a zarazil se. Spatřil tam svého otce, jak stojí u okna a zamyšleně přehlíží své království. Při zvuku Mardigových kroků se k němu král otočil a tázavě se na něj zadíval.

„Mardigu,“ oslovil jej, „čemu vděčím za tu čest? Nevolal jsem tě. A ty ses během posledních měsíců také neobtěžoval mě navštívit – tedy, pokud jsi zrovna něco nechtěl.“

Mardig měl pocit, že mu srdce musí každou chvíli vyletět ústy ven.

„Nepřišel jsem tě o nic žádat, otče,“ odpověděl. „Přišel jsem si něco vzít.“

Král se nechápavě zachmuřil.

„Vzít?“ opakoval.

„Vzít si to, co mi patří,“ zněla odpověď.

Vykročil kupředu a v duchu se obrnil na následující chvíle. Král na něj stále nechápavě hleděl.

„A co to je?“ zeptal se.

Mardigovy dlaně se potily a v jedné z nich již čekala ukrytá čepel, ale přesto si nebyl jistý, jestli to nakonec dokáže udělat.

„Království,“ odpověděl.

Nato otevřel ruku a ukázal otci nůž. Přál si, aby viděl, co se stane, než jej bodne. Přál si na jeho tváři spatřit strach, zklamání a vztek, že se jeho vlastní syn o něco takového pokouší.

Jenže král se na zbraň podíval a vůbec to nebylo tak, jak Mardig očekával. Myslel si, že otec začne vzdorovat, bránit se, jenže on namísto toho spíše jenom posmutněl.

„Chlapče,“ řekl soucitně. „Navzdory všemu jsi stále můj syn a já tě mám rád. Já vím, že tohle v hloubi svého srdce udělat nechceš.“

Mardig přimhouřil oči, aby skryl zmatek, který se mu odehrával v mysli.

„Jsem nemocný, synu,“ pokračoval král. „Brzy budu mrtev tak jako tak. Až se to stane, království přejde na tvého bratra, ne na tebe. I kdybys mě teď zabil, nic z toho nemůžeš vytěžit. Pořád budeš třetí v pořadí. Odlož tedy svou zbraň a raději mě obejmi. Pořád tě mám rád tak, jak jen otec syna může mít.“

Mardig zuřil, ruce se mu třásly a on už je nadále nebyl schopen kontrolovat. Vrhnul se kupředu a bodnul otce do srdce.

Král se chytil za hrudník a s očima otevřenýma dokořán několikrát nejistě přešlápl. Mardig jej chytil za ramena a zadíval se mu do očí.

„Tvoje nemoc z tebe udělala slabocha, otče,“ zasyčel. „Před pěti lety bych něco takového neudělal. Naše království ale nemůže mít slabého krále. Já vím, že brzy zemřeš – ale ani to pro mě není dostatečně brzy.“

Král se zhroutil k zemi a už ani neodpověděl.

Znehybněl ve smrti.

Mardig se na něj díval, oddychoval, jako kdyby právě běžel na Útes a zpátky, a postupně mu docházelo, co právě provedl. Otřel si ruku do rukávu své róby a odhodil nůž na zem. Zbraň dopadla s kovovým cinknutím.

Zamračil se na krále.

„O bratry si nedělej starosti, otče,“ dodal. „Pro ně už mám také plán.“

Potom překročil tělo zavražděného otce, aby se mohl podívat z okna. Prohlédl si ulice města. Svého města.

Už brzy bude všechno patřit jen a pouze jemu.

KAPITOLA ČTRNÁCTÁ

Kendrick zvednul svůj meč a zablokoval ránu Písečného Chodce, který se na něj obořil. Zazvonilo to jako kdyby do sebe narazily dva meče. Bytost rychle smýkla drápy po čepeli, vykřesala pár jisker a sekla Kendrickovi po tváři, ale ten se stačil včas uhnout.

Otočil se kolem své osy a seknul, jenže i Chodec byl překvapivě hbitý. Jako pružina se ohnul zpátky a Kendrickova čepel proletěla vzduchem zcela neškodně. Bytost potom mrštně vyskočila do vzduchu ve snaze skočit na Kendricka jako kočkovitá šelma – ale on byl tentokrát na takový tah připraven. Poprvé podcenil jeho rychlost, ale okamžitě se z té chyby poučil. Teď se přikrčil, aby získal oporu v nohách, a bodnul přímo nad sebe. Obluda se na jeho meč nabodla vlastní vahou.

Přešel do podřepu a seknul v kruhu kolem sebe, čímž uťal nohy hned dvou Chodců, kteří se k němu blížili. Potom přetočil svůj meč před tělem a bodnul za sebe do břicha dalšího, jenž se na něj chystal skočit zezadu.

Pouštní obludy se na ně sbíhaly ze všech stran a rozhořela se nelítostná řež. Brandt a Atme bojovali po jedné Kendrickově straně, zatímco Koldo s Ludvigem se bili na druhé. Všichni si vzájemně kryli záda a brzy zjistili, že musejí utvořit kruh zády k sobě, aby byli schopni té přesile čelit. Sekali kolem sebe, bodali, kopali a všemožnými dalšími způsoby si udržovali Písečné Chodce od těla.

Bojovali dál a dál pod žhavými paprsky pouštních sluncí, před kterými se nebylo možné nikam schovat. Kendrickova ramena pálila bolestí, ruce byly od zápěstí až po loket od krve nepřátel a nohy jej po tom dlouhém pochodu už sotva držely. Neměli žádnou možnost si odpočinout, připravit se na boj, ani jak z něj uniknout. Bojovali o holé životy. Píseční Chodci krákorali svými skřehotavými hlasy a útočili na ně koordinovaně ze všech stran. Kendrick věděl, že v tomto boji musejí být extrémně opatrní, protože zranění se tu, vzhledem ke vzdálenosti, jež musí potom urazit zpátky na Útes, rovnalo přímé smrti.

Kendrick si během boje všimnul, že je nedaleko od nich držen Kaden. Díky bohu, že byl ještě naživu. Ležel na zemi, ruce měl svázané za zády a byl držen několika Chodci najednou, ale stejně se zmítal a ze všech sil se snažil vyprostit. Ten pohled dal Kendrickovi nové síly. Připomněl mu, proč sem přišli a že stále ještě je naděje na úspěch. Pustil se do nepřátel s dvojnásobnou zuřivostí a začal si prosekávat cestu k chlapci. Nelíbilo se mu, kolik se jich kolem něj rojilo a chtěl jej dosáhnout dříve, než mu něco provedou.

Tu najednou vykřikl, když byl zasažen drápy naplno do ruky. Otočil se k útočníkovi, který už se rozmachoval k další ráně, tentokrát mířené na jeho obličej. Kendrick nedokázal včas zvednout meč. Přikrčil se, aby přijal úder, který nejspíše roztrhá jeho obličej na kusy, když tu se vedle něj najednou objevil Brandt a vrazil do útočníka svůj meč až po jílec. Zachránil tím Kendricka na poslední chvíli.

Téměř ve stejném okamžiku Atme skolil dalšího Chodce těsně předtím, než by zabořil své drápy do Bradtova krku.

Kendrick se otočil a zabil dva další, kteří útočili na Atmeho.

Tak to šlo stále dál a dál. Sekali kolem sebe, vzájemně si pomáhali a odráželi všechny útočníky. Ti padali k zemi a barvili písek rudou krví.

Tu si Kendrick povšimnul, že několik Chodců popadlo Kadena a dali se s ním na útěk. Vycenil zuby. Situace začínala být kritická. Pokud se jim ztratí z dohledu, už Kadena nikdy nemusí najít.

Kendrick věděl, že se k nim musí okamžitě dostat. Několika ranami se vymanil ze sevření nepřátel a rozběhl se za chlapcem. Boj s Písečnými chodci nechal na ostatních. Pár se jich vydalo za ním a tak se Kendrick musel zastavovat a odrážet je. Už teď byl podrápaný po celém těle, ale nehodlal se nechat za žádnou cenu zastavit. Musel se ke Kadenovi dostat co nejrychleji.

Věděl, že je musí zastavit a že toto je jediná šance.

Sáhl k opasku, vytáhl nůž a vrhnul. Zabil jím jednoho z Chodců těsně předtím, než stačil zabořit svoje drápy do Kadenova krku. Kendrick se vrhnul jako šipka kupředu, během vteřiny překonal zbývající vzdálenost a rychlými seky poslal k zemi zbývající nepřátele.

Potom se rozkročil nad ležícím Kadenem do obranného postavení. Ostatní se k němu rychle přiblížili a začali útočit. Kendrick odrážel rány jejich pařátů, ale brzy byl obklíčen. Bojoval do všech směrů, odhodlán zachránit Kadenovi život. Ostatní už se mezitím stačili uvolnit od útočníků a teď jim spěchali na pomoc.

Když si Kendrick ukradl vteřinku prostoru, využil jí, aby chlapci přeřezal jeho pouta.

„Vem si můj meč!“ křikl na něj.

Kaden tasil Kendrickův záložní meč, otočil se a postavil se obludám po Kendrickově boku. Navzdory tomu, že byl mladý, viděl Kendrick, že je rychlý, zručný v práci s mečem a ani trochu se nebojí. Byl dobrý pocit mít ho po boku.

Bojovali ve dvojici a znovu pobíjeli soupeře nalevo i napravo. Jenže těch bylo příliš mnoho a netrvalo dlouho a zcela je obklopili.

Kendrick cítil, jak jeho paže slábnou a začínají se třást, když tu se najednou ozval hromový bojový pokřik a on spatřil Kolda a ostatní, jak se k nim prosekávají. To mu dodalo trochu nových sil. Teď už jich proti Písečným Chodcům stálo šest a to byla síla, na kterou ty obludy nedokázaly najít recept. Brzy je všechny pobili.

Nastalo ticho. Kendrick ztěžka oddychoval a měl co dělat, aby se nezhroutil k zemi. Nedokázal uvěřit tomu, co právě vykonali. Všude kolem nich ležela těla pobitých nepřátel, rozesetých do různých směrů a pospojovaných potůčky krve, které byly však rychle vpíjeny žíznivým pouštním pískem. On i ostatní byli doslova pokryti ranami, ale žádná nebyla vážnější. Kaden byl zcela v pořádku, volný a teď se radostně usmíval.

Vděčně je začal všechny objímat.  Začal s Kendrickem a přitom se na něj významně podíval a pokýval hlavou na znamení díků. Poslední objetí si nechal pro Kolda, svého nejstaršího bratra, jehož černá kůže se leskla potem.

„Nemůžu uvěřit, že jste pro mě přišli,“ řekl Kaden.

„Jsi přece náš bratr,“ odpověděl Koldo. „Jak bychom mohli nepřijít?“

Tu se najednou ozvalo zaržání koní. Vzhlédli a spatřili šest zvířat, která byla Chodci někde ukradena a teď tu stála svázána k sobě provazy a čekala na smrt. Všichni si vyměnili pohledy.

Potom se vrhli ke koním, začali je odvazovat a naskakovat na ně. Ještě pořádně ani neusedli, když už je vedli po stopě zpátky do pouště a konečně směrem k domovskému Útesu.