Kitobni o'qish: «Aréna Jedna: Otrokáři »

JEDNA

Dnes je opravdu náročný den. Stoupám přímo po svahu hory, vítr zatím neúnavně bičuje okolní borovice, smetává z nich sníh a vhání mi ho vší silou přímo do tváře. Moje boty do přírody se ztrácejí v patnácti číslech sněhu, kde není vidět ani to, že mi jsou malé. Klouže to a jen stěží se mi daří najít pevnou půdu pod nohama. Při každém prudkém závanu větru cítím, jak je ledový, až chvílemi za- pomínám dýchat. Jako bych byla ve sněžítku, kterým někdo bez ustání třese.

Podle Bree je již prosinec. Ráda počítá, kolik dní zbývá do Vánoc, a každý další den označí na starém kalendáři, který někde našla. Dělá to s takovým nadšením, že jí nedokážu říct, že do prosince je ještě da- leko. Neřeknu jí, že její kalendář je tří roky starý, ani to, že nový už nikdy mít nebudeme, protože je přestali vyrábět v den, kdy svět skon- čil. Nebudu jí brát její iluze. To velké sestry nedělají.

Bree je v tomhle ohledu velmi umíněná. Vždycky si myslela, že sníh oznamuje přicházející prosinec, a i kdybych jí řekla pravdu, její názor by to nejspíš nezměnilo. Typické desetileté dítě.

Bree nechce pochopit, že zima sem do hor přichází brzy. Tady vysoko v pohoří Catskill čas jako by plynul jinak a roční období také probíhají trochu nezvykle. Tady, tři hodiny cesty od místa, kte- rému se kdysi říkalo New York City, listí opadne na konci srpna a pokryje celé pohoří, které se táhne kam až oko dohlédne.

Náš kalendář kdysi ukazoval správně. Když jsme sem před třemi lety přijely, pamatuju si, jak jsem nevěřícně koukala na první sníh. Nechápala jsem, jak kalendář mohl ukazovat, že je říjen.

Domnívala jsem se, že tolik sněhu v tak brzkém období je jen hříčka přírody. Brzy jsem ale poznala, že tomu tak není. Tyto hory jsou prostě tak vysoké a tak studené, že zima podzim jednoduše po- hltí.

Kdyby Bree svůj kalendář obrátila zpět, viděla by ten starý leto- počet, napsaný velkým nevkusným písmem: 2117. A ten již tři roky neplatí. Říkám si, že to třeba samým nadšením přehlédla. Aspoň v to doufám. V poslední době ale začínám mít dojem, že to ve sku- tečnosti ví a že se jen rozhodla v té iluzi žít. Nedivila bych se jí.

Funkční kalendář jsme samozřejmě neviděly už roky. Stejně tak mobilní telefon, televizi, rádio, internet nebo jakoukoli technologii– dokonce ani elektřinu nebo tekoucí vodu. Přesto jsme to však zvládly už tři roky, samy dvě. Léta snášíme dobře a hlad nemíváme tak často. Tehdy můžeme aspoň chytat ryby a v horských říčkách bylo vždycky plno lososů. Také chodíme sbírat bobule a dokonce jsme našly i několik málo divokých jabloní a hrušní, které i po tom všem stále nesou ovoce. Jednou za čas se nám dokonce podaří ulo- vit králíka.

Zimy jsou tu však nesnesitelné. Vše je zmrzlé nebo mrtvé a každý rok si jsem jistá, že to nezvládneme. A tahle zima je zatím ta nej- horší. Pořád si říkám, že se to zlomí, ale už několik dní jsme neměly pořádné jídlo a to zima teprve začíná. Obě jsme zesláblé hladem a Bree je teď navíc ještě nemocná. Moc dobře to s námi nevypadá.

Pokouším se nám najít něco k jídlu. S námahou stoupám vzhůru, stejnou cestou jako včera, kdy jsem také neměla štěstí, a pomalu za- čínám cítit, že se na nás neusměje. Kupředu mě tlačí jen myšlenka na Bree, jak leží doma a čeká na mě. Přestávám se litovat a myslím na její obličej. Vím, že tu žádné léky nenajdu, ale doufám, že je to jen lehká horečka a že Bree potřebuje jen dobré jídlo a trochu tepla.

Potřebuje hlavně oheň. V našem krbu už ale netopím. Nechci ris- kovat to, že k nám kouř nebo vůně spáleného dřeva přivede něja- kého otrokáře. Dnes večer ji ale překvapím a budu spoléhat na štěstí. Bree miluje oheň a určitě jí to zvedne náladu. A když se mi k tomu ještě podaří najít nějaké jídlo – i něco malého, třeba králíka – určitě se zotaví. A nejen fyzicky. Všimla jsem si, že v posledních pár dnech začíná ztrácet naději. Vidím jí to na očích. A já potřebuju, aby byla silná. Nebudu se jen koukat, jak mi pomalu mizí před očima, stejně jako máma.

Do tváře mě uhodí další silný závan větru a tentokrát je tak prudký a trvá tak dlouho, že musím sklonit hlavu a počkat, až pře-jde. Hučí mi v uších a dala bych cokoli za normální zimní bundu. Mám na sobě jen obnošenou mikinu s kapucí, kterou jsem před lety našla u silnice. Myslím, že patřila nějakému klukovi, ale to je dobře. Rukávy jsou totiž dost dlouhé na to, aby mi zakryly i ruce, a použí- vám je skoro i jako rukavice. Mých 168 centimetrů není úplně nej- míň, takže její původní majitel musel být vysoký. Někdy si říkám, jestli by ho zajímalo, že nosím jeho oblečení. Pak si ale uvědomím, že je asi mrtvý. Jako všichni ostatní.

Moje kalhoty nejsou o moc lepší: je mi to trapné, ale od té doby, co jsme před lety utekly z města, na sobě nosím pořád jedny a ty samé džíny. Jestli něčeho lituju, pak toho, že jsme odešly tak na- rychlo. Asi jsem si říkala, že tu nějaké oblečení najdeme, že tu někde bude otevřený obchod s oblečením nebo dokonce Armáda spásy. To ode mě bylo hloupé. Všechny obchody s oblečením samozřejmě už dávno někdo vyraboval. Bylo to jako by se svět plný hojnosti přes noc změnil ve svět plný nouze. V tátově chatě jsem v šuplících našla pár kusů oblečení. Ty jsem dala Bree. Byla jsem ráda, že aspoň tá- tovy ponožky a termoska by ji mohly udržet v teple.

Vítr konečně ustal. Zvedám hlavu a ze všech sil pospíchám přímo směrem k náhorní plošině, než se vítr znovu zvedne.

Jsem nahoře, sotva popadám dech, nohy mám v jednom ohni a pomalu se rozhlížím. Tady nahoře stromy nerostou tak hustě u sebe a nedaleko je malé horské jezírko. Je zamrzlé, stejně jako všechna ostatní, ale na slunci se třpytí tak, až musím přivřít oči.

Hned se podívám směrem ke svému rybářskému prutu, který jsem tu včera nechala zaražený mezi dvěma kameny. Vyčnívá nad jezerem a visí z něj dlouhý vlasec, který vede do malé díry v ledu. Pokud je ohnutý, znamená to, že s Bree dnes budeme mít večeři. Pokud ne, budu vědět, že to nevyšlo – znovu. Rychle spěchám za- sněženou cestičkou mezi malou skupinkou stromů, abych se dobře podívala.

Je rovný. Jak jinak.

Srdce jako by mi přestalo bít. Přemýšlím, jestli mám vyrazit na led a svou malou sekyrkou vysekat díru na jiném místě. Je mi ale jasné, že by to nic nezměnilo. Potíž není v umístění otvoru ale v je- zeře samotném. Země je příliš zmrzlá na to, abych vyhrabala nějaké červy a stejně bych nevěděla, kde je hledat. Nejsem lovec od pří- rody. Kdybych věděla, že skončím tady v horách, tak bych celé své dětství sledovala pořady o zálesáctví a studovala techniky přežití. Teď jsem ale z velké části k ničemu. Neumím pokládat pasti a na moje pruty se něco chytí jen málokdy.

Můj otec byl mariňák a naučil mě jednu věc – umím se prát. To je mi tu ale k ničemu. Proti říši zvířat jsem bezmocná, ale aspoň se dovedu bránit proti těm dvounohým. Ať už se mi to líbilo nebo ne, táta už odmala trval na tom, abych byla jeho dcera – dcera mari- ňáka, a abych na to byla hrdá. Taky mě bral jako syna, kterého nikdy neměl. Přihlásil mě do kursů boxování, zápasu, smíšených bojových umění... pořád mě učil, jak zacházet s nožem, jak střílet z pistole, jak poznat tlakové body, jak bojovat za hranicemi pravidel. Ze všeho nejvíc ale chtěl, abych byla tvrdá, abych nikdy nedala najevo strach a abych nikdy nebrečela.

Ironií je, že jsem nikdy neměla možnost v praxi vyzkoušet ani jednu z věcí, které mě naučil, protože víc zbytečné už tady nahoře snad ani být nemohou – široko daleko není živá duše. Potřebuju vědět, jak najít něco k jídlu – ne jak někomu nakopat zadek. A pokud bych náhodou na někoho narazila, nepraštím s ním o zem – naopak ho požádám o pomoc.

Snažím se trochu víc přemýšlet a vzpomínám si, že by tady na- hoře mělo být ještě jedno menší jezírko. Jednou v létě jsem ho vi- děla, když jsem byla v dobrodružnější náladě a vystoupala jsem na této hoře výš než obvykle. Mělo by to být zhruba čtvrt míle prud- kého stoupání a od té doby jsem tam ani jednou nebyla.

S povzdechem se podívám vzhůru. Slunce už pomalu zapadá, ne- vrlý zimní západ slunce všechno barví dočervena a já už jsem zmrzlá a unavená. Většinu mých zbývajících sil mi sebere už jen

cesta zpět dolů. Další stoupání je to poslední, co bych teď chtěla podniknout. Malý hlásek uvnitř mě ale nabádá, abych stoupala dál. Čím víc času teď trávím sama, tím silnější je tátův hlas v mé hlavě. Nesnáším ho a chci ho nějak vytěsnit, ale nevím jak.

Přestaň fňukat a makej dál, Moorová!

Táta mi vždycky říkal příjmením. Moorová. Štvalo mě to, ale jemu to bylo jedno.

Pokud se teď vrátím, Bree nebude mít co jíst. To jezero tam na- hoře je to nejlepší, co mě teď napadá, náš jediný zdroj potravy. Taky chci, aby Bree měla oheň, a všechno dřevo tady dole je mokré. Tam na- hoře je vítr silnější a třeba tam najdu dřevo dost suché na to, aby se dalo zapálit. Znovu se podívám na svah směrem vzhůru a rozhodnu se to zkusit. Beru si svůj prut, skloním hlavu a začínám stoupat.

Každý krok mě bolí, stehna mám plná ostrých jehliček, do plic mi proniká ledový vzduch. Vítr zesílil a bičuje mě sněhem, jako by mě někdo po obličeji hladil brusným papírem. Vysoko nad sebou slyším krákání ptáků, které zní skoro jako výsměch. Když už si myslím, že nemůžu dál, ocitám se na další plošině.

Tahle je jiná než všechny ostatní, asi protože je tak vysoko: je hustě porostlá borovicemi, takže není vidět dál než tři metry. Pod tou obrovskou klenbou korun stromů obloha skoro není vidět a sníh je posypaný zeleným jehličím. Obrovské kmeny těchto stromů jsou navíc ideální ochranou před větrem. Jako bych vstoupila do malého soukromého království skrytého před zbytkem světa.

Otočím se a na chvíli si užívám ten výhled: je úžasný. Vždycky jsem si myslela, že z tátovy chalupy v půli kopce máme skvělý vý- hled, ale tady nahoře je to opravdu úchvatné. Do všech směrů se táhnou vrcholy hor a v dálce za nimi dokonce vidím, jak se třpytí řeka Hudson. Také vidím, jak se po naší hoře táhnou silnice, v po- zoruhodně dobrém stavu. Asi protože sem nahoru chodí tak málo lidí. Vlastně jsem tu nikdy neviděla žádné auto ani jiné vozidlo. Sil- nice jsou průjezdné, přestože jsou strmé a napadl na ně sníh. Na slunci se totiž zahřívají a velice dobře se odvodňují, takže většina napadaného sněhu na nich roztála.

Zasáhla mě bolest úzkosti a strachu. Mám raději, když jsou sil- nice pokryté sněhem a ledem, když jsou pro vozidla neprůjezdné, protože jediní lidé, kteří mají auta a palivo jsou otrokáři – nemilo- srdní lovci odměn, jejichž úkolem je živit Arénu 1. Hlídkují všude a hledají kohokoli, kdo zůstal naživu, aby je unesli a přivezli do arény jako otroky. Tam prý bojují na smrt pro zábavu ostatních.

Bree a já jsme zatím měly štěstí. Během těch let, co jsme tady na- hoře, jsme v okolí neviděly žádné otrokáře – ale myslím si, že jen protože jsme tak vysoko, v odlehlé oblasti. Jen jednou jsem slyšela skučení otrokářského motoru, hrozně daleko, na druhé straně řeky. Vím, že tam někde dole jsou a hlídkují. A já nebudu riskovat – sta- rám se o to, abychom se držely při zemi, dřevo pálíme jen zřídka, když opravdu potřebujeme, a neustále na Bree dávám pozor. Větši- nou ji na lov beru s sebou – stejně jako bych to udělala dnes, kdyby nebyla tak nemocná.

Otáčím se zpět k plošině a jdu se podívat na jezírko. Je úplně za- mrzlé a v odpoledním slunci úplně září, jako ztracený šperk scho- vaný v houští. Udělám pár opatrných kroků po ledu, abych se ujistila, že nepraskne. Jakmile se mi zdá, že je dost pevný, udělám několik dalších. Najdu si místo, vytáhnu z opasku malou sekyrku a několikrát silně seknu do ledu. Objevila se trhlina. Klekám si na led, beru do ruky nůž a vší silou ho vrazím doprostřed trhliny. Krou- tím špičkou nože a za chvíli se mi daří v ledu vytvořit díru velkou tak akorát na vylovení ryby.

Kloužu a spěchám zpátky na břeh, beru prut a vrazím ho mezi dvě větve stromu, rozbalím vlasec a běžím s ním zpět k díře v ledu, do které šňůru vložím. Několikrát s ním zatřesu v naději, že se ko- vový háček na slunci zablyští a přivábí nějakého živého tvora pod ledem. Nemůžu se ale zbavit dojmu, že je to zbytečné, že cokoli, co v těchto horských jezerech žilo, dávno zahynulo.

Tady nahoře je ještě větší zima a nemůžu tu celou dobu jen tak stát a koukat. Musím se hýbat. Otáčím se a jdu směrem od jezera, protože moje pověrčivé Já mi říká, že rybu určitě chytím, hlavně když tam nebudu jen tak stát a koukat. Chodím v kruzích kolem je-zera a kolem stromů a mnu si ruce, abych je udržela v teple. Nepo- máhá to.

Vtom si vzpomenu na suché dřevo. Rozhlížím se a hledám něco, s čím by se dalo topit, ale je to marné. Země je pokrytá sněhem. Ob- rátím tedy svůj pohled vzhůru, ale většina větví je také zasněžená. V dálce si ale všimnu několika stromů ošlehaných větrem, které za- sněžené nejsou. Jdu k nim blíže a rukou je zkoumám. S úlevou si všímám, že některé větve jsou suché. Beru do ruky svou sekyrku a useknu jednu z větších větví. Stačí mi náruč dříví a tahle velká větev bude úplně stačit.

Chytám ji ve vzduchu, aby nespadla do sněhu, poté ji narovnám ke kmeni stromu a přeseknu ji napůl. Tak to dělám znovu a znovu, dokud nemám malou hromádku dříví, kterou pak odnesu v náručí. Odkládám ji na jednu z širokých nízkých větví, kde bude v bezpečí před napadaným sněhem.

Rozhlížím se kolem sebe zkoumám další kmeny stromů, když vtom mě něco zarazí. Jdu blíže k jednomu ze stromů a všimnu si, že jeho kůra je jiná než u ostatních stromů. Podívám se vzhůru a uvě- domím si, že to není borovice ale javor. Zaráží mě, že vidím javor tak vysoko v horách, a ještě více mě překvapuje skutečnost, že jsem ho vůbec poznala. Javor je vlastně ta jediná věc, kterou bych v pří- rodě vůbec dokázala poznat. I když se tomu bráním, přepadne mě vzpomínka.

Jednou, když jsem byla malá, si táta vzal do hlavy, že mě vezme na výlet do přírody. Bůhví proč mě vzal stáčet javorový sirup. Ně- kolik hodin jsme jeli do nějakého bohem zapomenutého místa, já nesla kovový kýbl, on vrták a další hodiny jsme strávili putováním po lesích s průvodcem a hledáním perfektních javorů. Pamatuju ten jeho zklamaný pohled, když navrtal svůj první javor a do našeho kýblu začala pomalu téct čirá tekutina. Čekal, že tam poteče sirup.

Náš průvodce se mu začal smát a řekl mu, že z javorů neteče sirup ale míza. Míza se potom musela vařit a tím vznikne sirup. Říkal, že to trvá hodiny a že z 80 galonů mízy člověk dostane čtvrt galonu sirupu.

Táta se podíval na svůj kýbl, ze kterého už přetékala míza, a úplně zrudl, jako by mu někdo prodal zkažené zboží. Byl to ten nejhrdější člověk, kterého jsem kdy potkala, a pokud něco nesnášel víc, než cítit se hloupě, pak to bylo, když se mu někdo smál. A když se mu ten muž smál, tak po něm hodil svůj kýbl, jen těsně ho netre- fil, vzal mě za ruku a vyřítili jsme se pryč.

Potom mě už do přírody nikdy nevzal.

Mně to ale nevadilo – a ten výlet se mi dokonce líbil, i když táta celou cestu zpátky v autě tiše zuřil. Než mě odvedl pryč, podařilo se mi natočit malý hrníček mízy a cestou domů jsem ho potají usrkovala, když se nedíval. Bylo to skvělé. Chutnalo to jako voda s cukrem.

Jak teď stojím před tím stromem, poznávám ho jako bych po- znala svého sourozence. Tenhle exemplář je ale hubený a tenký, pro- tože je tak vysoko, a překvapilo by mě, kdyby v sobě vůbec nějakou mízu měl. Nemám ale co ztratit. Vyndávám svůj nůž a zatínám ho do kůry stromu, znovu a znovu do stejného místa. Potom ho zabo- řím hluboko do díry a tlačím ho čím dál hlouběji a zároveň se s ním pokouším kroutit. Vlastně ani nečekám, že se něco stane.

K mému obrovskému překvapení se ven vydere kapka mízy. A úplně mě šokuje, když se za chvilku objeví malý pramínek. Do- tknu se té tekutiny prsem a ten si olíznu jazykem. Cítím ten příval cukru a okamžitě poznávám tu chuť. Přesně jak si ji pamatuju. Ne- můžu tomu uvěřit.

Míza začíná vytékat rychleji a spousta se mi ztrácí na kmeni stromu. Podívám se kolem sebe a zoufale se snažím najít něco, do čeho bych ji mohla napustit, kbelík nebo cokoli – ale samozřejmě tu nic není.

A pak si vzpomenu: moje termoska. Odepnu si svou plastovou termosku od pasu a obrátím ji vzhůru nohama, aby z ní vytekla voda. Vodu můžu sehnat kdykoli, zvlášť když je všude tolik sněhu – ale tahle míza je vzácná. Držím termosku u díry ve stromu a přála bych si, abych měla pořádný vrták s nálevkou. Tisknu termosku ke stromu jak nejvíc to jde, a většinu mízy se mi daří zachytit. Plní se poma- leji, než bych chtěla, ale za několik minut je termoska napůl plná.

Proud mízy se zastavil. Čekám několik vteřin, jestli znovu začne téct, ale nezačíná.

Rozhlížím se kolem sebe a všimnu si dalšího javoru, asi tři metry ode mě. S radostí k němu přiběhnu, vytáhnu nůž a pokouším se jej do kmene zarazit vší silou s nadějí, že termosku naplním úplně a představuji si, jak se asi Bree bude tvářit, až mízu ochutná. Není sice bůhvíjak výživná, ale určitě jí udělá radost.

Když nožem uhodím kmen stromu, ozve se tentokrát ostrý zvuk, jako když něco praskne, a není to zvuk, který bych čekala, a hned na to se ozve sténání padajícího stromu. Podívám se nahoru a vidím, jak se strom naklání, a pozdě si uvědomuji, že tento strom, pokrytý ledem, je mrtvý. Stačilo do něj jen uhodit nožem, aby se převrátil.

O chvíli později tento minimálně šestimetrový strom s velkým zaduněním padá k zemi a rozvíří kolem sebe obrovský mrak sněhu a borového jehličí. Skrčím se ve strachu, že někdo zjistil, že tu jsem. Jsem na sebe strašně naštvaná. To bylo neopatrný. Hloupý. Měla jsem se na ten strom nejdřív podívat pořádně.

Za několik okamžiků se ale uklidním, protože si uvědomuji, že tady nahoře nikdo jiný není. Začnu opět uvažovat racionálně a uvě- domím si, že stromy v lese padají samy od sebe, takže taková udá- lost nutně neznamená přítomnost člověka. A jak se dívám směrem, kde před chvílí stál strom, něco mě zarazí. A jen nevěřícně zírám.

Kousek od místa, kde stojím, vidím malou kamennou chatku, po- stavenou přímo do skály a schovanou za skupinkou stromů. Je malá, ale má dokonale čtvercový tvar, asi čtyři a půl metru na šířku i na délku a vysoká asi tři a půl metru. Na střeše vidím malý komínek a ve stěnách jsou malá okna. Dřevěné vstupní dveře jsou pootev- řené.

Tato malá chatka je tak dobře maskovaná a tak dokonale splývá s okolím, že ji stěží rozeznávám i když koukám přímo na ni. Stře- cha i stěny jsou zasněžené a kamenné průčelí dokonale splývá s okolní krajinou. Chatka vypadá starobyle, jako by ji někdo posta- vil před stovkami let. Nechápu, co tu dělá, kdo ji postavil, ani proč vlastně. Možná ji postavili pro nějakého hlídače chráněné rezervace.

Možná tu žil nějaký poustevník. Nebo nějaký fanda do zálesáctví.

Vypadá to, jako by se jí nikdo už roky ani nedotkl. Pečlivě zkou- mám okolí, jestli neuvidím nějaké stopy bot nebo zvěře vedoucích dovnitř nebo ven. Žádné tu ale nejsou. Přemýšlím, kdy napadl sníh, bylo to před několika dny, a v hlavě se pokouším počítat. Minimálně za tři poslední dny tu nikdo nebyl.

Srdce mi poskočí při pomyšlení na to, co by se mohlo skrývat uvnitř. Jídlo, oblečení, léky, zbraně, materiály – cokoli z toho by bylo darem z nebes.

Opatrně jdu přes mýtinu a neustále se ohlížím, jestli mě někdo nesleduje. Jdu rychle a ve sněhu zanechávám velké nápadné stopy. Když dorazím ke dveřím, ještě jednou se otočím a několik vteřin tam jen stojím a poslouchám. Je slyšet jen vítr a nedaleký potok, který protéká zhruba metr před chatkou. Napřáhnu se a vší silou uhodím na dveře rukojetí své sekyrky, ozve se dunivý zvuk, který by všem zvířatům, které se možná skrývají uvnitř, měl dát poslední va- rování.

*

Žádná odpověď.

Rychle otevírám dveře, odhrnuju sníh a vcházím dovnitř.

Je tu tma, vnitřek osvětlují jen poslední zbytky denního světla, které se sem vkrádají malými okny, a moje oči si chvíli musí zvyk- nout na tmu. Čekám, zády opřená o dveře, a jsem připravená se brá- nit v případě, že by tu mohlo přezimovat nějaké zvíře. Po několika dalších vteřinách si však moje oči na šero zvyknou a je jasné, že tu jsem sama.

Ze všeho nejdřív si všimnu toho, že je tu docela teplo. Možná protože je to tu tak malé, s nízkým stropem a zabudované přímo do skály, nebo protože je chatka chráněná proti větru. I když okna ne- jsou zasklená ani jinak zavřená a přestože jsou dveře stále pootev- řené, musí tu být aspoň o osm stupňů tepleji – mnohem tepleji než je kdy v tátově chatě, dokonce i když se tam topí. Tátova chata byla hlavně postavená levně, její stěny jsou tenké jako papír a obložené linem, a sedí na okraji kopce, kde jako by stála přímo v cestě větru.

Tohle místo je ale jiné. Kamenné stěny jsou tak silné a dobře po- stavené, že se tu cítím útulně a bezpečně. Neumím si ani představit, jaké by tu bylo teplo, kdybych zavřela dveře a zabednila okna a roz- dělala oheň v krbu, který se zdá být funkční.

Uvnitř je jen jedna velká místnost. Pokouším se v tom šeru na podlaze najít něco, cokoli, co bych mohla použít. Je to neuvěřitelné, ale vypadá to, že tu od války nikdo nebyl. Každý dům, který jsem viděla, měl rozbitá okna, kolem se povalovala suť a vždy bylo zřejmé, že z něj někdo vyraboval vše, co by mohlo být užitečné, do- konce i kabely. Tento však ne. Je čistý a nedotčený a uklizený, jako by jeho majitel jednou prostě vstal a odešel. Zajímalo by mě, jestli to bylo ještě dřív, než válka vůbec začala. Podle pavučin na stropě a této neskutečné lokality, tak dobře skryté za stromy, bych řekla že ano. Tady nikdo nebyl desítky let.

Všimnu si obrysu nějakého předmětu u protější stěny a pomalu se k němu blížím, a rukama nataženýma před sebou šmátrám do tmy. Když se toho předmětu moje ruce dotknou, poznávám, že je to skříň se šuplíky. Přejedu po ní rukou a cítím, že je pokrytá prachem. Přejíždím rukama po malých kulatých rukojetích šuplíků. Opatrně je otvírám, jeden po druhém. Je příliš tma na to, abych viděla, co je uvnitř, tak jejich vnitřek prozkoumávám rukou. V prvním nic není. Ani ve druhém. Rychle je všechny otevřu a stejně rychle klesají mé naděje – když v tom se zastavím u pátého šuplíku. Vzadu něco je. Pomalu to vyndám.

Držím to na světle a zprvu nemůžu rozeznat, co to je, ale potom cítím staniol, který mi prozradí, co to je: tabulka čokolády. Někdo už ji nakousl, ale je stále zabalená v původním obalu a z velké části je zachovalá. Kousek rozbalím a přivoním si k němu. Nemůžu uvě- řit, že je to skutečné: opravdová čokoláda. Čokoládu jsme neměli už od války.

S vůní přichází ostrá bolest hladu a jen s vypětím všech sil se do- kážu ovládnout, abych na místě neroztrhla obal a celou ji nezhltla. Nutím se si dodávat sílu, opatrně ji zase zabalím a schovám do kapsy. Počkám, až budu s Bree a pak si ji vychutnám. Při pomyšlení na její výraz, až ji ochutná, se mi na tváři objeví úsměv. To bude k nezaplacení.

Rychle projdu zbývající šuplíky, s novou nadějí, že objevím ně- jaký poklad. Všechno ostatní je ale prázdné. Otočím se zpět do míst- nosti a projdu si ji ode zdi ke zdi, kolem zdí, všechny kouty ve snaze najít cokoli. Je to tu však opuštěné.

Vtom šlápnu na něco měkkého. Kleknu si, zvednu to a podržím to na světle. Jsem ohromená: je to medvídek. Je ošuntělý a chybí mu jedno oko, ale Bree medvídky miluje a ten, kterého nechala doma, když jsme odjeli, jí hrozně chybí. Až tohle uvidí, bude mít ne- skutečnou radost. Vypadá to, že dnes bude mít šťastný den.

Nacpu si medvídka za opasek a jak se zvedám, moje ruka přejede po něčem měkkém. Zvednu to a podívám se na to lépe, k mé radosti v ruce držím šálu. Je černá a zaprášená, ale jak si ji přiložím k tělu, ihned cítím, jak je teplá. Jdu k oknu a šálu opráším. Podívám se na ni na světle: je dlouhá a tlustá – dokonce bez děr. Jako bych našla čisté zlato. Okamžitě si ji obtáčím kolem krku a schovám pod triko a hned je mi mnohem větší teplo. A kýchnu.

Slunce zapadá a zdá se, že jsem našla vše, co se dá, takže se dávám k odchodu. Cestou ke dveřím ale zakopnu o něco tvrdého a kovového. Zastavím se, opět si kleknu a opatrně se snažím na- hmatat, jestli to není nějaká zbraň. Není. Je to kulaté držadlo při- pevněné k dřevěné podlaze. Jako klepadlo. Nebo klika.