Kitobni o'qish: «Stíny minulosti»

stíny minulosti

(psychologický detektivní thriller s chloe fine – kniha č. 1)

b l a k e   p i e r c e

Blake Pierce

Blake Pierce je autorem RILEY PAGE mysteriózní série bestsellerů, která zahrnuje dvanáct knih (a přibývají další). Blake Pierce je taky autorem mysteriózní série MACKENZIE WHITE, která pozůstává z osmi knih; mysteriózní série AVERY BLACK, pozůstávající ze šesti knih; mysteriózní série KERI LOCKE, pozůstávající z pěti knih; mysteriózní série STVOŘENÍ RILEY PAIGEOVÉ, pozůstávající z dvou knih (a přibývají další); a mysteriózní série KATE WISE, pozůstávající ze dvou knih (a přibývají další).

Zanícený čtenář a celoživotní fanoušek mysteriózního žánru a thrillerů, Blake ocení zpětnou vazbu, a tak neváhejte, navštivte www.blakepierceauthor.com, zjistěte více a zůstaňte v kontaktu.

Copyright © 2018 by Blake Pierce. Všechna práva vyhrazena. Pokud tak není uvedeno v Americkém Zákoně o ochraně autorských práv z roku 1976, žádná část této publikace nesmí být reprodukována, distribuována nebo předávána v jakékoliv formě nebo jakýmkoliv způsobem, nebo uchovávána v databázi či vyhledávacím systému bez předchozího souhlasu autora. Tato e-kniha je koncesovaná pouze pro vaše osobní užití. Tuto e-knihu je zakázáno dále prodávat nebo předávat dalším osobám. Pokud chcete tuto knihu sdílet s druhou osobou, zakupte si, prosím, dodatečnou kopii pro každého jednotlivce zvlášť. Pokud tuto e-knihu čtete, aniž byste si ji zakoupili, nebo nejste prvním čtenářem této kopie, v takovém případě ji, prosím, vraťte majiteli a zakupte si vlastní kopii. Děkujeme, že respektujete tvrdou práci tohoto autora. Příběh v této knize je fiktivní. Jména, postavy, podniky, organizace, místa, události a příhody jsou buď výsledkem představivosti autora nebo jsou použity fiktivně. Jakákoliv podobnost se skutečnými osobami, ať už živými či zesnulými, je pouze náhodná. Jacket image Copyright emin kuliyev, použito na základě licence ze Shutterstock.com

KNIHY OD BLAKA PIERCE

SÉRIE PSYCHOLOGICKÝCH THRILLERŮ JESSIE HUNT

DOKONALÁ MANŽELKA (kniha č. 1)

DOKONALÝ BLOK (kniha č. 2)

DOKONALÝ DŮM (kniha č. 3)

DOKONALÝ ÚSMĚV (kniha č. 4)

SÉRIE PSYCHOLOGICKÝCH THRILLERŮ CHLOE FINE

STÍNY MINULOSTI (kniha č. 1)

VE STÍNU LŽÍ (kniha č. 2)

MYSTERIÓZNÍ SÉRIE KATE WISE

KDYBY TO VĚDĚLA (kniha č.1)

KDYBY TO VIDĚLA (kniha č.2)

SÉRIE STVOŘENÍ RILEY PAIGEOVÉ

SLEDOVANÁ (kniha č. 1)

ČEKÁNÍ (kniha č. 2)

VÁBENÍ (kniha č. 3)

SVEZENÍ (kniha č. 4)

MYSTERY SÉRIE RILEY PAIGEOVÁ

NAVŽDY PRYČ (kniha č. 1)

POSEDLOST (kniha č. 2)

TOUŽENÍ (kniha č. 3)

VÁBENÍ (kniha č. 4)

PRONÁSLEDOVÁNÍ (kniha č. 5)

SOUŽENÍ (kniha č. 6)

OPUŠTĚNÁ (kniha č. 7)

CHLADNÁ (kniha č. 8)

SLEDOVANÁ (kniha č. 9)

ZTRACENÁ (kniha č. 10)

POHŘBENÁ (kniha č. 11)

MACKENZIE WHITE MYSTERY SÉRIE

JEŠTĚ NEŽ ZABIJE (kniha č. 1)

JEŠTĚ NEŽ SPATŘÍ (kniha č. 2)

JEŠTĚ NEŽ POŽEHNÁ (kniha č. 3)

JEŠTĚ NEŽ VEZME (kniha č. 4)

JEŠTĚ NEŽ MUSÍ (kniha č. 5)

JEŠTĚ NEŽ POCÍTÍ (kniha č. 6)

PROLOG

Chloe seděla na schodech před bytovkou vedle svého dvojčete, sestry Danielle, a dívala se, jak policisté předním vchodem odvádí jejich otce v želízkách.

Před Chloe a Danielle stál vysoký policista s velkým břichem. Byla horká letní noc a na jeho černé kůži se leskl pot.

„Holky, tohle vidět nepotřebujete,“ řekl.

Chloe to připadalo hloupé. I když jí bylo jen deset let, bylo jí jasné, že jen nechce, aby viděly, jak odvádí jejich otce do policejního auta.

Ale to bylo to nejmenší, co ji trápilo. Už předtím zahlédla tu krev dole pod schody. Viděla ty kapky krve, všude na spodním schodu, jak stékají dolů a vsakují se do koberce, který vedl do obýváku. Viděla i to tělo. Otočené obličejem dolů. Její otec se snažil ji toho všeho ušetřit. Ale i když se snažil, tak ten pohled na krev měla ve své hlavě pořád před sebou.

Měla to před očima i teď, když seděla venku a dívala se na toho tlustého policistu. Bylo to vše, na co dokázala myslet.

Chloe zaslechla, jak se zabouchly dveře policejního auta. Věděla, že ten zvuk znamená, že je jejich otec opouští – a jak tušila, pravděpodobně už navždy.

„Holky, jste v pořádku?“ zeptal se zase ten policista.

Ani jedna z nich neodpověděla. Chloe stále myslela na tu krev na schodech, a jak se pomalu vsakuje do koberce. Na chvilku se otočila k Danielle a viděla, že její sestra zírá do země a na své nohy. Ani nemrkala. Chloe si říkala, že s ní není něco v pořádku. Možná měla Danielle možnost si prohlédnout to tělo více, možná viděla i to, odkud všechna ta krev vytékala.

Tlustý policista se s z ničeho nic otočil a podíval nahoru na schody. Zatvářil se naštvaně a potichu nadával: „Ježiši, nemůžete s tím počkat? Ty holky jsou hned tady…“

Za ním vynášeli z budovy černý pytel a nesli ho dolů po schodech. Bylo v něm to tělo. To, ze kterého vytekla všechna ta tmavá červená krev na koberec.

Tělo jejich matky.

„Holky?“ zeptal se policista. „Nechce si některá z vás o tom promluvit se mnou?“

Ale Chloe se nechtěla bavit.

O chvíli později přijelo známé auto a zaparkovalo za jedním z policejních aut, které tu ještě stálo. Tlustý policista se je přestal snažit nutit do rozhovoru a Chloe věděla, že tam s nimi stál, jen aby se necítily osaměle.

Vedle Chloe, Danielle poprvé promluvila od chvíle, kdy vyšly z předních dveří bytu.

„Babi,“ řekla Danielle.

Povědomé auto, které zrovna dorazilo, patřilo jejich babičce. Ta vystoupila z auta, tak rychle, jak to jen šlo. Chloe si všimla, že jí po tváři tečou slzy.

I na své tváři cítila, jak se pomalu kutálí slza. Měla pocit, jako by se v ní něco zlomilo.

„Vaše babička je tady,“ řekl policista. V jeho hlase byla slyšet úleva, asi byl rád, že se jich konečně zbaví.

„Holky,“ řekla babička, a bylo to to jediné, co dokázala říct, jak k nim šla nahoru po schodech. Poté se už naplno rozplakala a objala své dvě vnučky.

Je to zvláštní, ale bylo to právě tohle obětí, které Chloe uvízlo v paměti.

Ten pohled na krev se z jejích vzpomínek postupně vytratil. Na toho tlustého policistu zapomněla už za pár týdnů a stejně tak i na celé to zatčení.

Ale tohle zvláštní obětí si Chloe pamatovala po zbytek života.

A také na ten pocit, který cítila, jako by se něco rozbilo a sesypalo.

Opravdu jejich otec zabil jejich matku?

KAPITOLA PRVNÍ

O 17 let později

Chloe Fine vyšla po schodech svého nového domu – domu, který se snažili spolu s jejím snoubencem najít celé měsíce – a uvnitř sebe pocítila vlnu vzrušení.

„Není ta krabice moc těžká?“

Steven vycházel nahoru po schodech vedle ní, v ruce měl krabici s nápisem POLŠTÁŘE.

„Ne, v pohodě,“ řekla a podívala se na krabici, kterou nesla, a na které stálo NÁDOBÍ.

Steven položil svou krabici na zem a vzal tu její.

„Radši si to vyměníme,“ řekl, s velkým úsměvem na rtech.

Poslední dobou se často usmíval. Vlastně se usmíval pořád od té doby, co jí před osmi měsíci navlékl na prst snubní prstýnek a ona s tím souhlasila.

Pokračovali vedle sebe dolů po chodníku. Chloe se ohlédla a podívala se na jejich zahradu. Nebyla to rozlehlá zahrada, jakou si vždycky přála. Představovala si velkou zahradu se stromy vzadu. Místo toho se se Stevenem rozhodli dát přednost klidnému sousedství. Ale bylo jí jen dvacet sedm; měla ještě čas. Ona i Steven věděli, že toto nebude dům, ve kterém spolu zestárnou. Ale díky tomu z něho měla snad ještě větší radost. Byl to jejich první společný dům, dům, kde oba zjistí, jak to v manželství vlastně chodí – a možná si tu pořídí jedno nebo dvě děti.

Viděla odsud také na dům sousedů. Mezi jejich trávníky byl jen živý plot z keřů. Malebná terasa sousedů byla téměř stejná jako ta jejich.

„Sice jsem v tomhle městě vyrostla,“ řekla Chloe. „Ale tehdy mi to připadalo jiné. Je to jako bych byla v úplně jiném městě.“

„No, já myslím, že se tu nic moc nezměnilo,“ řekl Steven. „Akorát postavili pár nových čtvrtí, jako je tahle. Ale jinak je to pořád ten stejný Pinecrest v Marylandu. Malé město, kde vždycky narazíš na známé, bohužel i na ty, které potkat nechceš, ale aspoň je to dost velké město na to, abys nemusel cestovat někam hodinu jen kvůli nákupu potravin.“

„Chybí mi Philadelphie.“

„Mně teda ne,“ řekl Steven. „Všude ti otravní fanoušci Eagles, taky už nemusím pořád dokola poslouchat vtipy o Rockym, a o těch hrozných dopravních zácpách ani nemluvím.“

„To máš pravdu,“ souhlasila Chloe. „Ale stejně…“

„Však si zvykneš,“ řekl Steven. „Určitě se tu budeš brzo cítit jako doma.“

Chloe si přála, aby tu teď byla její babička a mohla vidět dům, který si pořídili. Chloe věděla, že by na ní byla hrdá. Určitě by taky hned chtěla vyzkoušet novou troubu v kuchyni a upéct nějaký dort na oslavu.

Ale bohužel zemřela už před dvěma lety, asi deset měsíců poté, co zemřel i dědeček Chloe při autonehodě. Byla to romantická představa, myslet si, že zemřela na zlomené srdce, ale ve skutečnosti to byl infarkt, co způsobil její smrt.

Chloe také pomyslela na Danielle. Hned po střední škole se Danielle na pár let odstěhovala do Bostonu. Tam si málem přivodila nechtěné těhotenství, jednou nebo dvakrát ji zatkli a taky si prošla řadou neúspěšných zaměstnání. Nakonec se po tom všem rozhodla před pár lety vrátit sem, do Pinecrestu.

Oproti tomu, Chloe šla do Philadelphie na vysokou, potkala tam Stevena a začala pracovat na své kariéře agentky u FBI. Ještě jí zbývalo dodělat pár předmětů, ale přechod sem probíhal bez problémů. Baltimore byl asi jen půl hodiny na západ a všechny kredity jí v pohodě převedli.

A byl to snad osud, že se Stevenovi podařilo najít práci tady v Pinecrestu. I když si Chloe často dělala legraci, že se do Pinecrestu už nechce nikdy vrátit, tak uvnitř věděla, že se sem ještě jednou vrátí, i kdyby to bylo jen na pár let. Možná to bylo hloupé, ale měla pocit, že to dluží svým prarodičům. Když vyrůstala, těšila se na to, až odsud konečně vypadne a její prarodiče si to vždy brali trochu osobně.

A pak tu objevili dům, jaký přesně chtěli a Chloe se postupně zamilovala do představy, že bude zase bydlet v menším městě. Pinecrest nebyl úplný zapadákov – žilo tu asi 35 000 obyvatel, což bylo pro Chloe tak akorát.

Taky se těšila na to, až se zase potká s Danielle.

Ale prvně se museli nastěhovat. Těch pár věcí, které ona a Steven vlastnili, bylo nacpáno v krabicích uvnitř dodávky, která stála na jejich příjezdové cestě. Už dvě hodiny ty krabice vykládali, chodili tam a zpátky mezi dodávkou a domem, až nakonec se dostali k poslední řadě krabic a kontejnerů.

Steven přinesl dovnitř poslední krabice a Chloe se pustila do jejich vybalování. Bylo to až neuvěřitelné, vidět věci z jejich dvou samostatných bytů a vybalovat je teď do jejich společného domova. Zahřálo jí to u srdce a při pohledu na prstýnek na své ruce věděla, že se rozhodla správně.

Jak vybalovala, uslyšela zaklepání na dveře – první návštěva v jejich novém domě. Chvíli na to bylo slyšet vysoký ženský hlas: „Haló?“

Chloe to překvapilo, přestala s vybalováním a šla k předním dveřím. Nevěděla, koho přesně má očekávat, ale nemyslela si, že to bude někdo, koho znala z minulosti. Ale ke svému překvapení, přesně to jí čekalo u předního vchodu.

„Chloe Fine?“ zeptala se žena.

Naposledy se viděly před osmi lety, ale Chloe hned poznala obličej Kathleen Saunders. Chodívaly spolu na střední. Bylo to zvláštní, vidět ji teď stát ve vchodových dveřích. I když nebyly zrovna nejlepší kamarádky, tak se spolu občas bavily. Ale i tak, vidět ji tam teď stát bylo tak zvláštní, až se Chloe z toho na chvilku zamotala hlava.

„Kathleen?“ zeptala se. „Co tady sakra děláš?“

„Bydlím tady,“ řekla Kathleen a usmála se. Od střední celkem přibrala, ale úsměv měla pořád stejný.

„Přímo tady?“ zeptala se Chloe. „V tomto sousedství?“

„Jo. Dva domy napravo od tebe. Šla jsem zrovna na procházku se psem a napadlo mě, že jsi to ty. Teda, buď ty nebo tvoje ségra. Tak jsem se šla podívat a ten muž vzadu u náklaďáku říkal, že mám jít do domu. To je tvůj manžel?“

„Snoubenec,“ řekla Chloe.

„No, svět je malý, co?“ zeptala se. „Nebo… spíš tohle město je fakt malý.“

„Jo, to asi je,“ odpověděla Chloe.

„Hele, ráda bych zůstala a povídala si s tebou, ale za hodinu mám schůzku s klientem,“ řekla Kathleen. „Krom toho, nechci tě zdržovat při vybalování. Ale poslyš… v sobotu tady bude v sousedství večírek. Ráda bych tě na něj pozvala.“

„No, díky. Cením si toho.“

„Ale jenom v krátkosti… jak se vlastně má Danielle? Vím, že po střední měla nějaké problémy. Říká se, že teď bydlí v Bostonu.“

„Ona byla v Bostonu,“ řekla Chloe. „Ale teď je zase zpátky v Pinecrestu na nějakou dobu.“

„Tak to je supr,“ řekla Kathleen. „To bys ji mohla taky pozvat na ten večírek, ne? Aspoň bych se dozvěděla, co je u vás dvou nového!“

„A já zase u tebe,“ řekla Chloe.

Na chvíli koukla Kathleen za rameno a viděla Stevena vzadu u dodávky. Krčil rameny a jeho pohled jako by říkal: Promiň!

„No, ráda jsem tě viděla,“ řekla Kathleen. „Doufám, že se zastavíš na ten večírek. A kdyby náhodou ne, tak víš, kde bydlím!“

„Jojo! Dva domy napravo.“

Kathleen zakývala hlavou a pak Chloe trochu překvapila, když ji objala. Chloe ji také objala, ale říkala si, že si nevybavuje, že by Kathleen byla tak kamarádská i na střední. Dívala se pak na svou starou (a vlastně teď i novou) kamarádku, jak odchází po cestě a mává přitom na Stevena.

Steven přišel nahoru na verandu, v ruce měl poslední dvě krabice. Chloe vzala vrchní z nich a odnesla ji do obýváku. Vypadalo to tu jako bludiště z krabic, kontejnerů a kufrů.

„Promiň mi to,“ řekl Steven. „Nebyl jsem si jistý, jestli ji chceš vidět nebo ne.“

„Ne, to je v pohodě. Bylo to trochu divné, ale v pohodě.“

„Říkala, že se znáte ze střední?“

„Jo no. A teď bydlíme dva domy od sebe. Ale zdála se být fakt milá. Pozvala nás na večírek o víkendu.“

„To bylo od ní hezké.“

„Na střední se znala i s Danielle. Myslím, že ji na ten večírek taky pozvu.“

Steven si povzdechl a začal otevírat jednu z krabic. „Chloe, ještě tu nejsme ani den. Nemůžeš chvilku počkat, než se ozveš své sestře?“

„Však počkám,“ řekla. „Ten večírek je až za tři dny. Takže počkám tři dny, než se jí ozvu.“

„Víš, co jsem tím myslel. Danielle má tendenci vždycky všechno zbytečně komplikovat.“

Chloe věděla, co tím myslel. Steven se předtím s Danielle setkal čtyřikrát a pokaždé to bylo divné – to si Chloe dobře uvědomovala. Danielle měla dost problematickou povahu a neuměla moc jednat s lidmi, které dobře neznala. Takže Steven měl asi pravdu. Možná to nebyl dobrý nápad, zvát ji na večírek, kde nebude nikoho znát.

Ale důvod, proč ji pozvat byl jednoduchý: Protože to je moje sestra. Poslední roky se jen trápí a je sama, a i když to bude znít asi hloupě, tak mě prostě potřebuje.

V hlavě ji probleskla vzpomínka na to, jak obě seděly tehdy na schodech před jejich starým bytem.

„Věděl jsi, že se jí dřív nebo později ozvu,“ řekla Chloe. „Nemůžu přece bydlet ve stejným městě, a přitom ji ignorovat.“

Steven zakýval hlavou a přišel k ní. „Já vím, já vím,“ řekl. „Ale tak, naděje umírá poslední.“

Věděla, že v té poznámce je i trocha pravdy, ale jinak bylo jasné, že si dělá srandu. Nechtěl se už o tom dohadovat a pokazit den, kdy se spolu nastěhují do nového domu, diskuzemi o její sestře.

„Třeba to pro ni bude prospěšné,“ řekla Chloe. „Jít ven, mezi lidi… možná bych jí s tím mohla pomoct, když se s ní budu pravidelně vídat.“

Steven věděl, že ty dvě mají složitou minulost. A i když se nijak netajil tím, že neměl Danielle příliš v lásce, tak vždycky podporoval Chloe a chápal, že si dělá starosti o svou sestru.

„Dělej, co myslíš, že pro ni bude nejlepší,“ řekl. „Až jí zavoláš, pojď mi pomoct složit postel v ložnici. Mám s ní později nějaké plány.“

„Ale, jaképak plány?“

„Jsem z toho stěhování utahaný. Takže mám v plánu si v ní fakt užít… dlouhý a tvrdý spánek.“

Oba se začali smát a přitulili se k sobě. Jejich dlouhá pusa naznačovala, že dnes večer přeci jen tu postel dobře využijí. Ale předtím bylo potřeba projít ještě spoustu krabic.

A taky, ještě to byl ten nepříjemný telefonát sestře.

Chloe cítila radost i úzkost z té představy zároveň.

I když Danielle byla její dvojče, tak Chloe nikdy přesně nevěděla, co od ní má čekat. A navíc, celý její návrat do Pinecrestu jen poukazoval na to, že na tom Danielle asi nebude moc dobře.

KAPITOLA DRUHÁ

Danielle si vzala z plata jednu kofeinovou tabletku a zapila ji teplou a vyšumělou kolou, potom otevřela šuplík se spodním prádlem a začala se v něm prohrabávat. Hledala co nejodvážnější kousek, jaký tam mohla najít.

Danielle pomyslela na Martina. Chodili spolu už asi šest týdnů. A i když se domluvili oba na tom, že se nebudou snažit nic uspěchat, tak Danielle už začínala docházet trpělivost. Rozhodla se, že se na něj dneska vrhne. Už ji nebavilo vždycky skončit u toho, že se jen líbají nebo jí sahá pod tričko, jako kdyby byla puberťačka, která neví, co dělá.

Ale ona věděla velmi dobře, co dělá. A předpokládala, že i Martin není žádný nováček. No, dnes večer konečně zjistí, jak na tom je.

Nakonec ze šuplíku vytáhla kousek, který toho moc nezakrýval. Přemýšlela, jakou si má vybrat podprsenku, ale nakonec se rozhodla, že ji vynechá úplně. Ona ani Martin nebyli na nějaké parádění, navíc věděla, že toho ve výstřihu moc nemá, a neexistovala žádná podprsenka na světě, která by to dokázala spravit. Krom toho, Martin říkal, že se mu nejvíc líbí její prsa, když je vidět jejich obrys přes tričko.

Měli se dnes potkat o něco dřív, aby stihli jít na večeři předtím, než o půl sedmé začne film. To, že měli jít tentokrát na večeři a do kina místo toho, aby si jen dali něco levného k pití a pak se šli nekonečně dlouho líbat k němu, jí také hrálo do karet. Přemýšlela, jestli si Martin rád někdy připadá taky jako džentlmen.

Chodím s tím chlapem už šest týdnů… podobný kraviny bych už měla o něm vědět, pomyslela si, zatímco si oblékala kalhotky.

Oblékala se před velkým zrcadlem, co měla na stěně ve své ložnici. Vyzkoušela si pár triček, a nakonec se rozhodla, že se bude snažit vypadat nenuceně. Vybrala si černé a trochu upnuté tričko a jednoduché džíny. Nebyla moc na sukně nebo šaty. Většinou na sebe hodila první věc, co jí ráno přišla pod ruku. Věděla, že je hezká, stejně jako její matka, zdědila po ní i bezchybnou pleť, takže většinou ani nebylo potřeba se líčit. Její vlasy, obarvené načerno, dobře seděly k temně hnědým očím a doplňovaly její celkový vzhled, dokázala působit jako roztomilá holka, ale i jako sexy dračice. Díky tomu všemu jí ani nevadilo, že nemá bůhvíjaký výstřih.

V rychlosti se ještě zkontrolovala v zrcadle, měla stejnou postavu, obličej a tričko s logem kapely, jako když chodila ještě na střední, a s tímto vzhledem byla Danielle připravená jít na rande s Martinem. On sám měl tak trochu drsnější vzhled. Jeden čas se věnoval amatérskému boxu, nebo aspoň to o sobě tvrdil. Postavu na to měl (což byl další důvod, proč Danielle už docházela trpělivost) a v současné době pracoval jako informatik na volné noze. Ale stejně jako ona, ani on se nijak zvlášť nehonil za kariérou a rád si zašel na pár drinků. Vlastně se k sobě skvěle hodili.

No ale stejně. Šest týdnů bez sexu. Byla z toho nervózní. Co když ji odmítne? Co když na to chtěl jít opravdu pomalu a jen ona je nedočkavá?

Povzdechla si a šla k ledničce. Vytáhla z ní Guinness a napila se, aby se trochu uvolnila. Uvědomila si, že pije alkohol na ty pilulky, které brala před chvílí, ale bylo jí to jedno. Její tělo si za ty roky už prošlo horšími věcmi.

Zazvonil jí telefon. Jestli volá, aby to dnes zrušil, tak ho asi zabiju, pomyslela si.

Když zjistila, že na displeji není jeho jméno, zase se uklidnila. Ale když viděla, že to je její sestra, taky z toho nebyla nadšená. Věděla, že bude lepší to zvednout. Když to nezvedne teď, Chloe jí za patnáct minut zavolá znovu. Vytrvalost byla jedna z vlastností, kterou měly společnou.

Zvedla to a přeskočila pozdravy, jak to měla ve zvyku. „Vítej zpátky v Pinecrestu,“ řekla nenadšeným tónem. „Už jsi tu zase jako doma?“

„Podle všech těch nevybalených krabic to tak ještě nevypadá,“ odpověděla Chloe.

„Kdys dorazila?“ zeptala se Danielle.

„Dnes ráno. Konečně jsme vyložili celou tu dodávku a teď se snažíme vybalit všechno z krabic a nějak to tu uspořádat.“

„Chceš pomoct?“ zeptala se Danielle.

Na druhé straně telefonu se rozhostilo ticho, bylo evidentní, že takovou otázku Chloe nečekala. I když pravda byla taková, že se Danielle zeptala jen proto, že věděla, že to Chloe odmítne. Nebo spíš, Steven by nechtěl, aby to Chloe přijala.

„Víš co, to je asi dobrý. Měla jsem ti zavolat, když jsme se tahali s těma zatracenýma krabicema.“

„Možná bych ti tehdy pomoc nenabídla,“ řekla sarkasticky Danielle.

„No, to je jedno. Poslyš, pamatuješ si na Kathleen Saunders ze střední?“

„Matně,“ řekla Danielle, při tom jméně se jí vybavil usměvavý obličej – takový, který byl vždycky trochu moc vlezlý.

„Ukázalo se, že bydlí v našem sousedství. Jen o dva domy vedle. Před chvilkou mě tu byla pozdravit. Taky nás se Steven pozvala na večírek tento víkend.“

„No teda, seš tam jeden den a už ses zabydlela. Už jste si koupili i rodinné auto?“

Opět následovalo krátké ticho. Danielle usoudila, že Chloe přemýšlí, jestli se na ni snaží být hnusná nebo to měl být jen vtip. „Ještě ne,“ řekla nakonec. „K tomu, abys měla rodinu, potřebuješ mít prvně nějaké děti. Ale co se týče toho večírku… myslím, že bys taky měla přijít, Kathleen se na tebe ptala.“

„Hm, jsem poctěna,“ řekla ironicky Danielle.

„Podívej, stejně se dřív nebo později potkáme,“ řekla Chloe. „Tak to může být rovnou už teď, ať se pak nenaháníme po telefonu. A taky bych chtěla, aby ses přišla podívat na náš nový dům.“

„Nevím, jestli o víkendu nebudu mít rande,“ řekla Danielle.

„Jako opravdový rande nebo to bude jenom nějaký chlápek na jednu noc?“

„Opravdový rande. Myslím, že by se ti líbil.“ To byla kravina. Ve skutečnosti moc dobře věděla, že Martin by se Chloe vůbec nelíbil.

„Tak to se dá snadno zjistit. Vezmi ho sebou.“

„Ježiši, ty jsi otravná.“

„To znamená, že přijdeš?“ zeptala se Chloe.

„To znamená, že uvidím.“

„Dobře, to beru. A jak se jinak máš Danielle? Je všechno v pohodě?“

„Co já vím, asi ano. V práci to jde dobře, a právě se chystám asi tak na dvacátý rande s tím stejným chlapem.“

„No, tak to je opravdu vážné,“ vtipkovala Chloe.

„Měla bych už jít,“ řekla Danielle.

„Jasně. Pošlu ti v smsce adresu. Doufám, že na ten večírek dojdeš. Je to v sobotu ve tři odpoledne.“

„Nic neslibuju,“ řekla Danielle a napila se Guinnessu. „Zatím čau, Chloe.“

Zavěsila a ani nepočkala na to, až se Chloe také rozloučí. Netušila proč, ale celý ten rozhovor byl pro ni vyčerpávající.

Sousedský večírek, pomyslela si ironicky. Vím, že se moc nebavíme, ale člověk by si řekl, že by mě mohla znát trochu líp…

Když nad tím tak přemýšlela, vzpomněla si na jejich matku. Začala na ni myslet skoro pokaždé, když jí Chloe lezla na nervy. Jak na ni tak myslela, přejela si rukou po krku. Zjistila, že je holý a spěchala zpátky do ložnice. Šla ke šperkovnici na komodě a vytáhla stříbrný řetízek, který měla po matce – byla to asi jediná hmatatelná věc, kterou měla, a která kdysi patřila Gale Fine. Dala si ho kolem krku a schovala drobný přívěšek pod tričko.

Jak se studený přívěšek se dotýkal její kůže, tak přemýšlela, jak často asi Chloe na jejich mamku myslí. Také se snažila si vzpomenout, kdy se naposled bavily o tom, co se tehdy před těmi sedmnácti lety stalo. Věděla, že je to obě pořád trápí, ale nikdo se nerad bavil o přízracích z minulosti.

Měla už jen asi deset minut, než bylo potřeba vyrazit na schůzku s Martinem. Dopila zbytek piva. Řekla si, že už půjde rovnou a kdyžtak tam bude o něco dřív. Šla k předním dveřím a pak se zarazila.

Přímo pod dveřmi ležela obálka. Před chvilkou tam ještě nebyla, když se bavila s Chloe na telefonu.

Šla ke dveřím a rychle ji zvedla. Celá tato scéna jí připadala povědomá, jako z nějakého filmu. Nebylo to poprvé, co obdržela podobný vzkaz.

Na obálce nic nebylo. Žádné jméno, žádná adresa, prostě nic. Otevřela ji, nebyla ani zalepená. Uvnitř našla kousek tvrdého papíru o velikosti hrací karty.

Vytáhla vzkaz a přečetla si ho. A pak ještě jednou.

Dala ho zpátky do obálky a celé to odnesla ke stolu, který byl vzadu v obývacím pokoji. Tam obálku položila k dalším čtyřem podobným.

Na chvíli na ně zírala, měla strach a byla z toho zmatená.

Dlaně se jí potily a cítila, jak jí buší srdce.

Kdo mě sleduje? pomyslela si. A proč?

Rozhodla se udělat to stejné, co vždycky, když ji něco trápilo. Rozhodla se to ignorovat. Snažila se na ten vzkaz přestat myslet, i na to, co na něm bylo napsané a zamířila ke dveřím, aby vyrazila na schůzku s Martinem.

Když vycházela z budovy, tak jí myšlenka na ten vzkaz ale pořád probleskovala hlavou, jako svítící neonová cedule.

VÍM, CO SE DOOPRAVDY STALO.

Nedávalo to smysl, ale na druhou stranu, to zároveň svým způsobem smysl dávalo.

Podívala se dolů na svůj vlastní stín na chodníku a měla potřebu přidat do kroku. Věděla, že se nedá doopravdy jakémukoliv problém utéct a nechat ho za sebou, ale cítila se díky tomu o něco lépe.

VÍM, CO SE DOOPRAVDY STALO.

Nohy ji moc neposlouchaly, chtěly se otočit a běžet zpátky, aby přišla na kloub těm dopisům – a možná někomu zavolala. Třeba policii. Nebo možná dokonce Chloe.

Ale místo toho Danielle jen přidala do kroku.

Podařilo se jí na většinu své minulosti zapomenout.

Tak proč by to nemohla udělat i s těmi dopisy?