Kitobni o'qish: «Navždy Pryč »

Úvod

Nový nával bolesti trhnul Rebou, až se jí vzpřímila hlava. Škubla provazy, které svazovaly její tělo, ovázané okolo jejího břicha a přivázané k vertikální trubce, která byla přišroubovaná k zemi a stropu, uprostřed malé místnosti. Její zápěstí byla vpředu připevněná a její kotníky svázané.

Uvědomila si, že si zdřímla a okamžitě ji přemohl strach. Už pochopila, že se ji ten muž chystá zabít. Kousek po kousku, jedno zranění po druhém. Nesnažil se ji zabít a nezajímal se o sex. Chtěl jenom její bolest.

Musím zůstat vzhůru, pomyslela si. Musím se odtud dostat. Jestli znovu usnu, zemřu.

I přesto, že bylo v místnosti horko, na těle pociťovala chladný pot. Pohlédla dolů, zkroutila se, a spatřila, že na podlaze z tvrdého dřeva stojí bosá. Podlaha kolem nich byla zalepená skvrnami suché krve, jednoznačnými známkami toho, že není první osobou, která zde byla přivázaná. Její panika se umocnila.

Někam odešel. Jediné dveře v místnosti byly pevně uzavřené, ale on se vrátí. Vždy se vrátil. A pak udělá cokoli, co ho napadne, aby ji přinutil křičet. Okna byla zabedněná a ona neměla ponětí, zda byl den nebo noc, jediné světlo bylo ze záře obnažené žárovky, která visela na stropě. Zdálo se, že její výkřiky na tomto místě nikdo další neslyšel.

Přemýšlela, jestli tato místnost kdysi bývala holčičím dětským pokojem; byl groteskně růžový a všude byly vlnkové vzory a pohádkové motivy. Někdo – hádala, že její věznitel – od té doby toto místo zničil, rozbil a převrátil stoličky a židle a konferenční stolky. Podlaha byla posetá oddělenými končetinami a trupy dětských panenek. Malé paruky – Reba hádala, že patřily panenkám – byly připevněny na zdech jako skalpy, většina z nich byla propracovaně zapletená, všechny měly nepřirozené barvy, typické pro hračky. Otlučený růžový toaletní stolek stál postavený vedle zdi, zrcadlo ve tvaru srdce měl rozbité na kousky. Jediný další kus nábytku, který byl v celku, bylo úzké jednolůžko s roztrhaným růžovým baldachýnem. Její věznitel tam občas odpočíval.

Ten muž ji sledoval tmavýma, slídivýma očima, skrze svou černou lyžařskou masku. Nejprve ji povzbudil fakt, že tu masku vždy nosil. Jestli nechtěl, aby spatřila jeho tvář, neznamenalo to, že ji neplánoval zabít, že ji možná nechá jít?

Ale brzy jí došlo, že má maska sloužit k jinému účelu. Všimla si, že obličej pod ní má zapadlou bradu a sražené čelo a byla si jistá, že mužovy rysy jsou mdlé a prosté. I když byl silný, byl menší, než ona, a pravděpodobně ho to znejišťovalo. Hádala, že masku nosil, aby působil děsivěji.

Vzdala se snahy mu rozmlouvat, aby jí neubližoval. Nejprve si myslela, že v tom uspěje. Nakonec si byla vědomá toho, že je hezká. Tedy alespoň jsem bývala, pomyslela si smutně.

Na tváři s modřinami se jí míchal pot a slzy a cítila, jak jí pot slepoval její dlouhé blond vlasy. Oči ji pálily: přinutil ji, aby si nasadila kontaktní čočky a díky nim hůře viděla.

Bůh ví, jak nyní vypadám.

Nechala spadnout hlavu.

Umři, prosila sama sebe.

Mělo by to být snadno proveditelné. Byla si jistá, že zde dříve již jiní zemřeli.

Ale nemohla. Jen o tom přemýšlet jí rozbušilo srdce, zadýchávala se a provaz kolem břicha se jí napínal. Jak věděla, že čelí bezprostřední smrti, pomalu se v ní začal budit nový pocit. Tentokrát to nebyla panika nebo strach. Nebyla to beznaděj. Bylo to něco jiného.

Co cítím?

A potom si to uvědomila. Bylo to rozčilení. Ne na jejího věznitele. Už dlouho předtím svou zlost vůči němu vyčerpala.

Jsem to já, pomyslela si. Dělám to, co chce. Když křičím a pláču a vzlykám a žadoním, dělám to, co on chce.

Kdykoli si usrkla toho studeného vývaru bez chuti, kterým jí krmil skrze brčko, dělala to, co on chtěl. Kdykoli žalostně brečela, že je matka se dvěma dětmi, které ji potřebují, činila mu nekonečnou rozkoš.

Když se konečně přestala svíjet, její mysl se pročistila novým odhodláním. Možná potřebuje zkusit jinou metodu. Celé dny sváděla tvrdý boj s provazy. Možná to byl špatný přístup. Byly jako ty malé hračky z bambusu – čínské pasti na prsty, do kterých jste na každém konci trubičky vložili prsty a čím více jste zatáhli, tím více vaše prsty uvízly. Možná že finta byla v tom, uvolnit se, vědomě a zcela. Možná to byla cesta ven.

Jeden sval po druhém nechala své tělo poklesnout, cítila každou bolístku, každou modřinu, kde se kůže dotýkala provazů. A pomalu si uvědomovala, kde je soustředěno napětí provazu.

Konečně našla, co potřebovala. Kolem pravého kotníku to bylo trochu volnější. Ale zatahání nezafunguje, alespoň ještě ne. Ne, musí udržet své svaly pružné. Jemně zavrtěla svým kotníkem, lehce, a potom agresivněji, když se provaz uvolnil.

Konečně, k jejímu nadšení a překvapení, se její pata uvolnila a ona vytáhla celé pravé chodidlo.

Okamžitě si prohlédla podlahu. Jen stopu daleko, mezi rozházenými částmi panenek, ležel jeho lovecký nůž. Vždycky se smál, když ho tam dráždivě nechával poblíž. Na ostří byla zaschlá krev, ve světle jízlivě jiskřil.

Ohnala se svým volným chodidlem po noži. Ale zamířila příliš vysoko a netrefila se.

Nechala své tělo znovu sklesnout. Sklouzla se dolů po tyči, jen o pár centimetrů a natahovala chodilo, dokud neměla nůž na dosah. Sevřela špinavé ostří mezi prsty, škrábala s ním po podlaze a opatrně ho zvedala chodidlem, dokud netřímala rukojeť ve své dlani. Pevně uchopila rukojeť strnulými prsty a osočila ji, pomalu řezala provaz, který svazoval její zápěstí. Zdálo se, jako by se zastavil čas, zatímco zadržovala dech, doufala, modlila se, aby jí neupadl. Aby nevešel dovnitř.

Konečně zaslechla prasknutí a k jejímu překvapení se jí ruce uvolnily. Okamžitě, s rozbušeným srdcem, přeřízla provaz kolem pasu.

Volná. Nemohla tomu uvěřit.

Na okamžik se tam mohla jenom krčit, ruce i chodidla ji brněla z navracejícího se krevního oběhu. Dloubla do očních čoček, odolávala pokušení je vydrápnout. Opatrně s nimi přejela do strany, vytlačila je a vytáhla je ven. Oči ji příšerně bolely a když už byly venku, ulevilo se jí. Jak se dívala na dva plastové disky, které jí ležely v dlani, z jejich barvy se jí dělalo špatně. Čočky měly nepřirozeně jasně modrou barvu. Odhodila je stranou.

S bušícím se srdcem se Reba zvedla a rychle belhala ke dveřím. Uchopila kouli, ale neotočila s ní.

Co když tam je?

Neměla na výběr.

Reba otočila koulí a zatáhla za dveře, které se bez zvuku otevřely. Nahlédla do dlouhé, prázdné haly, pouze osvětlené klenutým otvorem napravo. Plížila se jí nahá, bosa a v tichosti a viděla, jak klenba vede do mírně osvětlené místnosti. Zastavila se a hleděla. Byl a to jednoduchá jídelna, se stolem a židlemi, celá úplně obyčejná, jako by do ní měla brzy přijít rodina na večeři. Přes okna visely staré, krajkové záclony.

V krku jí začal vznikat nový pocit zděšení. Obyčejnost mís ta byla tak zneklidňující, jako by bylo zneklidňující vidět zde žalář. Skrze závěsy viděla, že je venku tma. Zlepšila se jí nálada, když pomyslela na to, že jí temnota usnadní její únik.

Otočila se zpět do chodby. Končila dveřmi – dveřmi, které prostě musely vést ven. Dokulhala k nim a zmáčkla chladnou, mosaznou západku. Dveře se těžce otevřely směrem k ní a odhalili venkovní noc.

Uviděla malou verandu a za ní dvorek. Noční nebe bylo bez měsíce a osvětlené hvězdami. Nikde kolem nebylo žádné jiné světlo – žádné stopy po sousedních domech. Pomalu vstoupila na verandu a dolů na dvorek, který byl suchý a bez trávy. Chladný, svěží vzduch zaplavil její bolestivé plíce.

Cítila paniku, smíšenou s nadšením. Radost ze svobody.

Reba udělala svůj první krok a chystala se rozeběhnout – když náhle na zápěstí pocítila pevný stisk.

A pak přišel ten známý, ohavný smích.

Poslední co ucítila, byl tvrdý předmět – možná kov – který jí narazil do hlavy a pak už se propadala do hlubin temnoty.