Kitobni o'qish: «Lucerna»

Osoby:

Mladá kněžna.

Dvořan.

Vrchní.

Mlynář.

Jeho bába.

Hanička.

Zajíček, učitelský mládenec.

Braha, sekerník.

Zima,

Sejtko,

Klásek, šumaři

Klásková.

Míchal,

Ivan, vodníci

Pan Franc.

Mušketýr.

Žan, služebník.

Komorná.

Kroužilka,

Votruba, rychtáři

Zámečtí úředníci, farář, rychtáři, družice, Hejkal, lesní panny.

(Děj za onoho času ve mlýně, na zámku, v lese a v lesním zámečku.)

Jednání prvé

Roubená, vybílená jizba tmavého, povalového stropu. V pozadí dvéře na síň. na levo do mlýnice, u nich v koutě pec, při ní tmavozelená kamna. V pravém koutě stůl, u něho při stěnách lavice s lenochem. Nad stolem v koute květovaná almarka pro knihy a písemnosti. V právo dvéře do světničky. Okno je otevřeno. Je v létě po slunce západu.

Výstup 1

Mlynář, babička.

Mlynář (sedí u stolu na lavici a píše na jednom z listů přišitých ku staré kronice. Pojednou ustane, dívá se ku dveřím do světničky, vstane, pootevře je). Babicko, jste tady?

Babička (uvnitř). Jsem, chceš něco? Mlynář. Prosím vás – (Vrátí se, usedne a vezme zase péro do ruky.)

Babička (vyjde z komory, stařenka osmdesátiletá, bělovlasá). Co pak hochu co.

Mlynář. Abyste mně tuhle pověděla. Já tady ke kronice připisuju staré proroctví, jak je říkáváte, píšu si to, aby ostalo pro pamět. Právě píšu (hledí do knihy, jakoby říkal dle toho, co napsal) o té vojně, až se půlnoční národ do naší země přižene. A teď – (vzhlédne k babičce) babičko, jak teď, co klade Sibylla

Babička. Že to bude hrozná vojna (zahledí se před se v zamyšlení, mluví vážně, avšak bez prorockého pathosu).

Mlynář (píše).

Babička. Hrozná vojna, až krev kolébkami poteče a zasteskne se jak starému tak mladému na světě živu být a nejvíc obecnímu lidu. Ale až bude nejhůř, pán bůh se smiluje, povídá Sibylla i Slepý mládenec. Tu se vojska položí mezi Blaníkem a Načeradcem a tu se začne boj. Dvanáct dní bude bojováno, třináctého se přihrne na pomoc vojsko a to povede svatý Václav a ten pojede na bílém koni. (Na okamžik umlkne, pak nachylujíc se k mlynáři, jenž ještě píše, poví měkčeji:) Napiš to, napiš, aby, kdož bude v zkormoucení číst, se utěšil. (Čeká.)

Mlynář (píše, pak ustane). Tak.

Babička. Ještě něco?

Mlynář. Prozatím jen tohle, babičko, já jen tohle o té vojně.

Babička (s úsměvem). Jak chceš, jak chceš. No, možu zas po svém (odejde do komory).

Mlynář (přehlíží, co napsal, obrací listy).

Výstup 2

Mušketýr, Braha, mlynář.

Mušketýr (vkročí ze síně).

Braha (v kožené zástěře vstoupí v týž okamžik ze mlýnice). Koho hledáte?

Mušketýr (nafoukaně). Tuhle mlynáře.

Mlynář. Co chcete?

Mušketýr. Nesu mandát ze zámku.

Braha (s úsměškem). Mandát.

Mlynář. Komu?

Mušketýr. Vám, mlynáři, od pana vrchního.

Mlynář. Mandát mně? Od vrchního? Tady ve mlýně jeho mandáty neplatí. Tady není u sedláka nebo u chalupníka, a nestraší tu robota. Tu jsem pánem já sám.

Mušketýr. No, vždyť já taky o robotě nic, o kontribuci nic, ani ne o lípě, o tom vašem soudu. Nic. ale (vyhrkne) přijede vrchnost, přišla stafeta, paní kněžna nová, co panství zdědila.

Mlynář. Hm, tak přijede.

Mušketýr. Bude tu poprvé, ještě nikdá na tom dědictví nebyla, proto všecka panství přehlíží. Šest už jich objela, šestero panství; (vypočítává) na Vlkově už byla, na Libořicích, Svojšíně, na Nedražicích a Lažanech, teď je na Březovicích a odtud přijede sem na Lohovou. Proto pan vrchní shání, běhá, aby uvítání bylo tu obzvláště slavné. Teď vám lítá po panství mandát za mandátem. A mně dal mandát, abyste, mlynáři, o tom vítání přijel rejtharsky na zámek, kůň aby byl v samém kvítí a fáborech, všecko slavně, vy že povedete sedláky; ti budou taky na koních. Vy uvítáte paní kněžnu a.

Mlynář (vpadne). Tu neuvítám, protože nikam nepojedu. Ještě vítat, slavit za to, že mne chce vrchnost připravit o lípu, o mé právo.

Mušketýr (žasna). Tak! Ale mandát poroučí – (vzpomene si). To jako ten první mandát.

Mlynář (ironicky). Máte ještě nějaký?

Mušketýr. Ještě druhý a ten poroučí, aby to děvče, co tu máte ve mlýně, ta schovanka.

Braha (sebou trhne).

Mušketýr. Aby přišla za družici: půjdou družice, celý houf, a to děvče tady.

Mlynář. Taky nikam nepůjde.

Braha. Ne, nikam nepůjde.

Mušketýr (zpupně na Brahu). Co vy – Vy mlčte!

Braha. Já? Tady mám taky slovo, abyste věďal. Hanička je má, aspoň trochu má. Já ji našel, víte-li vy – když jsem se vracel z vojny, z té nešťastné vojny, a já byl v ohni a ne za pecí jako někdo, a zraněný jsem šel, víte-li, vy mandáte. Belhal jsem se, a tu jsem ji našel v šírém, na večír, v příkopě u cesty. Bylo na podzim, na večír, po dešti, sychravo, mraky se hnaly a vítr fičel, až mně to bralo plášť. A to děvčátko v příkopě; choulila se, třásla zimou. Všichni ji opustili. Panstvo jelo kolem, jenerálové a kapitáni a vojsko, co vyhráli, a nic. Jen si na ni ukazovali a ještě se ušklebovali. Churota cizí! A domácí šli kolem, utíkali, modlili se i plakali a pro pláč, pro samé modlení neviděli; nechali ji, a tak jsem se jí ujal, sám jsem sotva lezl, sebral jsem ji jako ptáčka, když ho vichřice vyhodí z hnízda.

Mlynář. Braho, nač mu to vykládáte?

Braha. Aby věďal, že mám na ni právo, já – já.

Mlynář (k mušketýrovi). Už jsem řek’.

Mušketýr. A tak to mám vyřídit panu vrchnímu? A ten mandát.

Mlynář (nedbaje ho. obrátí se k Brahovi). Jak je s oprávkou?

Braha. Právě proto jsem přišel.

Mušketýr (vpadne). Tak tedy, mlynáři.

Mlynář (zády k němu mluví s Brahou). Už půjde kolo ?

Hraba. Všecko jak se patří, půjde.

Mušketýr (hlasitěji). Tak tedy.

Mlynář (nedbaje ho). Braho, půjdu s vámi do mlýnice.

Mušketýr. A já nic? Mandál nic? (Hrozivě vyhrkne.) Ale máme ještě lucernu, a až přijde mandát o lucerně, to se otočíte, to budete poslouchat a pěkně jako ňáký podruh. To budete! (Kvapně odejde.)

Braha (za ním hrozí). I ty mandáte, ty churoto ze mhy upletená.

Výstup 3

Mlynář, Braha.

Mlynář. Nechte ho. Ale to jste si se správkou pospíšil.

Braha. A taky jsem se při ní rozzlobil. Churota ze mhy.

Mlynář. Kdo zas.

Braha. I krajánek. Zastaví se u mne, nežli odešel, a hned s užírkou, jestli jsem si kápkou zbystřil zrak. Trumbero, povídám, to se ví, že zbystřil. Zbystřil, ale tady (ukáže na čelo), žádná mha, pěkně jasno a jazyk se mně neplete, nebreptám jako ty, krajánku. Tak jsem ho odkrojil. Bude mně kápku vyčítat! To víte, pane otče, bez kápky nemám jadrné oči, nemám ruku. Ale jak mne kápka ohřeje, ó, to je šťastné oko, šťastná ruka, to sekerou utešu věc, jako když to uleje.

Výstup 4

Babička, předešlí.

Babička (z komory; nesouc v pravé hliněnou misku, jde ku dveřím na síň).

Mlynář. Kam jdete, babičko?

Babička. Na srub, na pavláčku, tady (ukáže na misku). Nevíš? Je čtvrtek a po slunce západu.

Mlynář. Ah, nesete hospodáříčkovi.

Babička. Pro požehnání domu. Vy byste nevzpomněli.

Mlynář. Hanička by pamatovala. Ale kde je?

Babička. Šla na stráň na kvítí a na koření.

Mlynář (usmívá se). To zas toho přinese.

Babička. A jistě taky věneček z mateřídoušky. Tenhle (ukáže na věneček pověšený na stěně nad kronikou) ti sem taky pověsila. Ale už jdu. (Odejde dveřmi na síň.)

Výstup 5

Mlynář. Braha.

Braha. Pane otče, na Haničku pozor!

Mlynář. Proč! Pro to, co vrchní vzkázal?

Braha. To ne, ale k vůli vodnímu panáčkoj. Hastrman teď pořád obchází, pořád, celé noci, stárek to taky povídal, celé noci obchází a jen po Haničce pase. Vzdychá, heká, škemrá, brečí; dnes celou noc vyplakal.

Mlynář. Zbytečné strachy.

Braha. Bude se vám mstít na mlýně.

Mlynář. Proto ho musím dostat odtud.

Braha. Dejte mně provaz z lýčí, já sám budu číhat na tu churotu, vždyť jde o Haničku, a až ho chytím, uvážu ho tuhle na kamna, aby byl hodně na suchu, a natřískám mu jich, to pak skrotne a všecko udělá.

Mlynář (s úsměvem). Na suchu, bez kápky je bez síly. To vy taky, Braho, viďte. Pojďte. (Vkročí do mlýnice.)

Braha. Jen se smějte! Abyste nelitoval. (Odejde za mlynářem.)

Výstup 6

Hanička.

Hanička (zpívá na síni).

Lásko, milá lásko,

kde tě lidé berou.

(Vejde otevřenými dveřmi zpívajíc tlumeněji. Zuje dřeváky hned u prahu a nechá je u dveří. Klín má plný koření a kvítí.)

V zahradách nerosteš,

v poli tě nesejou.

(Stane, rozhlédne se, spatří otevřenou kroniku, jde rychle k ní. podívá se. pak vysype z klína kvítí na lavičku u kamen, vybéře z něho hrstku mateří doušky a klade z ní proutky za několik listu v kronice.)

Mateřídoušku pěkně do kroniky.

(zamyšlena začne zpívat snímajíc se stěny věneček)

Když ponejprv ťali, dřevo zavzdychalo.

(Venku na síni se ozvou housle v průvod jejího zpěvu.)

Hanička (ani se neohlédnuvši zpívá dál a zavěsí čerstvý věneček z mateří doušky, jejž přinesla s kvítím, na místě uvadlého).

Když po druhé ťali, krev se vyprýštila.

Výstup 7

Zajíček, Hanička.

Zajíček (huda na housle vejde ze síně, zůstane u prahu a provází dál).

Hanička (zpívá). Když po třetí ťali, dřevo promluvilo. (Náhle přestane, obrátí se po Zajíčkovi, vesele:) To nám to šlo.

Zajíček (se blíží). Když jsem tě. Haničko, venku zaslechl, musil jsem přizvučet; hned housle pod bradu, jak by je tam někdo vtiskl, a šmytec do ruky. Zrovna se obveselím, když zpíváš. A i když jen tak mluvíš, jen bych tě poslouchal. Dornička taky říká, že máš milou řeč. Mně je u tebe volno, jsem ti, věř mně, nějak smělejší a starost padá. Ty – ty jseš – (pohladí ji po rameni) bože, Haničko, jak bych řek – jako sestřička – milá jako kvítí.

Hanička. Co o starosti povídáte, co vás souží.

Zajíček. O rozmilá Haničko, kdybys věděla! Počítej! Už na osmý rok jsem školním mládencem, už na osmý rok, a rád bych už byl za kantora obrácen, aby má ze všech nejmilejsí Dornička už nemusila čekat, abysme se mohli už vzít. Osmý rok, Haničko, školním mládencem! Ročně na penězích skoro nic, jen co si vyhraju a vypřadu. A kdybych byl na jedné škole! Ale to na dvou. Běhat z jedné do druhé přes pole, přes vrchy, v dešti i vánici, mít nad sebou dva principály a co horšího nežli dva principálové, nežli déšť a hromobití, je, mít dvě principálky, jednu sekutnější nežli druhou. Jedné abych pořád dříví štípal, vodu nosil, druhé pořád děti choval. A na půdě spát a jíst po střídě u sedláků. To je, milá Haničko, očistec, očistec, ne-li peklo. Však jsem to všecko napsal, složil, v rytmech skomponíroval.

Hanička. A proč, pro koho?

Zajíček. Vrchnosti, nové vrchnosti, paní kněžně, co panství zdědila. Jdu vám říct, že přijede. Poprvé sem přijede a s ní vrchní guberno.

Hanička. Kdo je to?

Zajíček. Její nejvyšší dvořan; povídají, že u ní mnoho zmůže. Vrchní chystá slavné uvítání – a já (tišeji, tajemně) muziku, kasací na zámku. Jak kněžna přijede, pěkně zahrajem, víš, já, Sejtko, Zima, Klásek. Klásek už u mne byl, ale mlč, prosím tě.

Hanička. A to skládání – ta supplika.

Zajíček. Tu po té kasací pěkně podám. Povídám v ní, co a jak, že já jakožto jeden školní mládenec, spolu klarinetista primarius, fidicen, valthornista a basetlista, též také k tomu organista a v nějakých menších věcech i komponista – (položí náhle housle, hrabe se v kabátě, vytáhne suppliku). Ale abys viděla, tady to je, poslechni, co jsem paní kněžně napsal. (Čte:) Pomni jenom, že jsem kvočna tvoje, která má kuřátek osmdesát dvě, třicet čtyři v kukance lohovické, čtyřicet a osm k tomu v bukovické, tři dni sedím v hnízdě lohovickém a tři dni ostatní v bukovickém. Nesmím si odpočinout ani v noci, musím i příst a často přes půl noci

Hanička. Myslíte, že vám ta prosba pomůže?

Zajíček. Vždyť by se skála obměkčila, jak důtklivě prosím a žádám. (Čte:)

Jak doufá kuřátko v kvočinku svou, tak doufám v paní kněžnu milostivou. Ponížený a poslušný jsem vždy milostivé vrchnosti v čas každý. Zajíček Josef ve Lhotě rozený, v horách Jestřábských mám bydlení. V Bukovici v noci jsem to psal a při tom svou bídu rozvažoval.

Datum jest třicátého června, když měsíček svítil mně do okna.

Hanička (se za čtení zasmušila, vážně hledí na Zajíčka).

Zajíček (zaražen). Ale bože, Haničko, ty nic, a tak se díváš.

Hanička. Je mně vás líto, že se tak poníženě shýbáte a pokořujete.

Zajíček. Když musím! Považ, jen považ, Haničko, v městečku je kantorské místo, a kdybych je dostal, byl bych při tom regens chori! Považ, zasedl bych za varhany farního kostela, řídil bych kůr, bože, jaká radost! A také by to něco neslo, pěkný sobotáles, deputát, kolik sáhů drev, koledy, a štola dá zas na penězích. To bych si moh’ Dorničku vzít ihned, od té chvíle, považ! A spinet bych si časem pořídil. Bože, jaké živobytí! Proto ty prosby, proto se poníženě ohýbám. Ach, kolikrát jsem to musil udělat zadarmo! Před kým se ohýbám, před jakými strejci! No ale, pomyslím, co dělat, jaká pomoc, a těším se v duchu, že jsem přec něco jiného a zapomenu na jejich hloupou pýchu, obzvláště když hraju, když mě to zrovna vznese a jsem uvnitř spokojený, jako když se krásně vyjasní. A i když nehraju a jen tak sedím podvečír a i v noci, když slyším krásnou muziku. Jistě slyším, v duchu, v hlavě, divnou, krásnou – Rozumíš-li mně.

Hanička. Rozumím.

Zajíček (vzrušuje se). Slyším, slyším. Jen ji chytit, chytit.

Výstup 8

Mlynář, předešlí.

Mlynář (stane nepozorován ve dveřích mlýnice).

Zajíček. Ale někdy, když se na mne tak jako s kruchty dívají a nejvíc když mne litují ale opravdu nic při tom necítí leda libost a spokojenost, že jim je lip, když se musím krčit, vykřikne to ve mně, zbouří se opravdu.

Mlynář (s úsměvem). Ale ne na hlas; je to tichá bouřka.

Zajíček (překvapen). No, no – kdyby přišlo do tuha, no – a také co dělat, jaká pomoc.

Mlynář (stane u květin). Tos toho, Haničko, natrhala. (Pohlédne na stěnu : věneček jej mile překvapí). A upletla opravdu (přistoupí k němu) čerstvý věneček. Kde je ten zvadlý?

Hanička. Tu je v kvítí, donesu ho na oheň (dává kvítí do klína) a koření babičce na komůrku. Však jsem tam už dávno nebyla. Babička ji hlídá jako poklad.

Mlynář (škádlivě). Mateřídoušku taky odneseš?

Hanička. Ó, tu jsem již uschovala. (Na odchodu.) Ale nevím, jak mně budeš žehnat, až se dovíš, kam. (Odejde rychle dveřmi na síň.)

Výstup 9

Mlynář, Zajíček, pak Klásková.

Zajíček (za Haničkou). Jako laštovička.

Mlynář. Co jste nám Jozífku přines?

Zajíček. Novinu.

Mlynář. Ó už vím.

Klásková (na síni). Že tu není. (Na prahu.) Že tu není, že ne.

Mlynář. Váš muž? Není.

Klásková. Aha, pan spomocník! (Vstoupí). Tak tady není. (K Zajíčkovi na jisto.) U vás nebyl.

Zajíček (rozpačitě) Klásek?

Klásková (nečekajíc, rychle). Ne, řekněte ne. No. Taky ne. Ó, já věděla. Že prý doskočí sem do mlýna, povídal, zeptat se stran mletí, jestli byste nám ten trošek semleli. Najednou si vzpomněl, najednou taková starost o mletí. Ale to on, když jsem byla na zahrádce jistě dostal nějakou štafetu. – Jen jsem se na zahrádce omrkla, a už to bylo – už od stavu pryč a hned se strojí.

Zajíček (nejistě). To jsem.

Klásková. Mlčte, vy mu chcete pomoct z louže. Ó ne, však já vím, co s tím mletím. A do mlejna se ptát s klarinetem! Však jsem shlídla, jak strčil klarinet pod kabát jako zloděj. Bodejť klarinet do mlejnice! Snad bude stát u moučnice a pískat.

Zajíček. Ale to si u mne sehrajeme.

Klásková. Sehrajete! Tak kde hrajete? Vy tu a kde on, můj muž, kde hraje, kde, kocour roztoulaný. Ale já vám povím – ne, já ne, někdo jiný.

Mynář. Kdo?

Klásková (vytáhne karty). Tyhle.

Mlynář (vesele). Karty!

Klásková. Jen se smějte. Karty povědí svatou pravdu, ty neošidí. (Spustí je pod palcem). Těch se ptám pokaždé, když se mně muž vytratí ze stavení někam na toulku a pokaždé.

Mlynář. Co kladou?

Klásková. Vždycky stejně, vždycky ; to se ví, proto že muž má pokaždé stejné spády. Že má myšlení jinde, kladou, a to má; že jedna osoba ženského pohlaví ho vábí, kladou, a to vábí. (Chvatně hledá v kartách.) Tahle ta; ta povídá, že mně vstoupila ta ženština do cesty. To je taky jistotná pravda, vstoupila. Zemánková, vdovička.

Mlynář (káravě). Víte to jistě?

Klásková. Jistotně vím, že by si muž namlouval, že by jinde sháněl, co má doma. Co pak jsem nějaká baba, nějaká ochechule, co pak.

Mlynář. A nestihla jste ho při ničem?

Klásková. A to by bylo! Ještě to! Je dost, že to karta klade.

Zajíček. Byl u mne a šel na zámek stran toho vítání.

Klásková. Já ho taky uvítám, votiperu.

Mlynář. Klásková, vy jste jako krkavec ženská.