Vzestup Statečných

KAPITOLA TŘETÍ

Kyra pomalu kráčela zpět branami Argosu, všechny oči otcových mužů na ní visely a ona hořela ostudou. Nesprávně pochopila svůj vztah k Theosovi. Hloupě si myslela, že ho může ovládat – a místo toho ji před všemi těmito muži odmítl. Aby to všichni viděli, byla bezmocná, nad drakem neměla žádnou moc. Byla jen obyčejná bojovnice – a snad ani to ne, snad byla jen dospívající dívkou, která přivedla svůj lid do války, kterou bez draka nemohli vyhrát.

Kyra procházela zpět branami Argosu, v nepříjemném tichu na sobě cítila všechny oči. Co si o ní mysleli nyní? přemýšlela. Nevěděla dokonce, co si má o sobě myslet ona sama. Cožpak Theos nepřišel kvůli ní? Bojoval v této bitvě jen kvůli sobě? Měla ona vůbec nějakou vzácnou moc?

Kyře se ulevilo, když se muži konečně dívali jinam, vrátili se ke svému rabování, všichni zaměstnáni shromažďováním zbroje a přípravou na válku. Běhali sem a tam, dávali na hromadu tu úrodu, kterou za sebou zanechali Lordovi muži, plnili vozy, odváděli koně, cinkání ocele bylo všudypřítomné, jak byly ochranné štíty a brnění házeny na hromady plnými hrstmi. Jak začalo více sněžit, nebe potemnělo a už neměli času nazbyt.

“Kyro,” zazněl známý hlas.

Otočila se a oddychla si, když uviděla jak se k ní blíží Anvinův usmívající se obličej. Hleděl na ni s respektem, s tou ujišťující vlídností a vřelostí postavy otce, jakou vždycky byl. Láskyplně jí položil jednu ruku kolem ramen, zeširoka se pod plnovousem usmíval a podržel před ní nový lesknoucí se meč, jeho ostří mělo vytepané pandesiánské symboly.

“Nejfajnovější ocel, jakou jsem měl za poslední léta v ruce,” dodal s velkým úsměvem. “Díky tobě máme dostatek zbraní, abychom začali válku. Díky tobě všichni vzbuzujeme respekt.”

Kyru jeho slova utěšila, ostatně jako vždy; a přesto se stále nemohla zbavit pocitu deprese, zmatení a zavržení drakem. Pokrčila rameny.

“To není díky mě,” odpověděla. “to je díky Theovi.”

“Ale Theos se vrátil kvůli tobě,” odpověděl.

Kyra se podívala vzhůru na šedé nebe, které bylo nyní prázdné, a přemýšlela.

“Tím si nejsem tak jistá.”

Oba společně hleděli na nebe v tom dlouhém tichu, které následovalo, a které bylo přerušované jen poryvy větru.

“Tvůj otec na tebe čeká,” řekl konečně Anvin vážným hlasem.

Kyra se přidala k Anvinovi a jak šli, sníh a led jim křupaly pod nohama, proplétali se nádvořím mezi tou vší aktivitou. Prošli kolem tuctu otcových mužů a jak kráčeli skrz táhnoucí se tvrz Argosu, s muži všude kolem sebe, konečně se za poslední dobu uvolnili. Viděla, jak se smějí, pijí, šťouchají do sebe, jak shromažďovali zbroj a zásoby. Chovali se jako děti v předvečer svátku Všech svatých.

Další tucet otcových mužů stálo v řadě a podávali si pytle pandesiánského obilí, podávali ho jeden druhému, jak plnili vozy do výšky; další až po vrch naložený vůz, který přetékal štíty, které při jízdě vozu cinkaly. Byl tak naložen, že několik z nich vypadlo a vojáci se neohrabaně snažili je tam znovu nandat. Všude kolem ní mířily vozy směrem z tvrze ven, některé byly již na cestě zpět do Volisu, jiné se dávaly na jinými cestami, které jim nařídil jejich otec a všechny byly naložené až po vrch. Kyra v té podívané nacházela útěchu a o to méně se cítila špatně, kvůli válce, kterou zapříčinila.

Zahnuli za roh a Kyra uviděla svého otce, který byl obklopen svými muži a byl zaneprázdněn prohlížením tuctu mečů a kopí, která před ním předkládali k odsouhlasení. Jak se přiblížila, otočil se k ní a udělal posunek na své muže, kteří se rozešli a nechali je o samotě.

Její otec se otočil a pohlédl na Anvina a Anvin tam ještě chvíli nejistě stál a zdálo se, že byl překvapen tichým pohledem jejího otce, který jej také žádal o to, aby odešel. Nakonec se Anvin otočil a přidal se k ostatním, až Kyra zůstala s otcem sama. Sama byla také překvapená – ještě nikdy nepožádal Anvina, aby odešel.

Kyra se na něj podívala, jeho výraz byl jako vždy výrazem velitele, jeho tvář měla vzdálený výraz veřejného vůdce svých mužů, nebyla to ta důvěrná tvář otce, kterého znala a milovala. Shora na ni pohlédl a ona pocítila nervozitu, jak jí hlavou najednou proběhlo tolik myšlenek: byl na ni pyšný? Byl zklamán, protože ho do této války dovedla? Byl zklamán, protože jí Theos zavrhnul a opustil jeho armádu?

Kyra čekala, byla na to dlouhé ticho před proslovem zvyklá, a už nevěděla, co si myslet; tolik se toho mezi nimi tak rychle změnilo. Cítila, jako by dospěla přes noc, zatímco on byl pozměněn událostmi posledních dnů; bylo to jako by už nevěděli, jak se k sobě mají chovat. Byl tím otcem, jak ho znala a milovala, otcem, který jí dlouho do noci čítal příběhy? Anebo byl nyní velitelem?

Stál tam a hleděl a jak ve vzduchu viselo ticho, uvědomila si, že on neví co má říci, jediné zvuky byly poryvy větru a třepotající se pochodně, které za nimi muži zapalovali, aby je nepohltila noc. Kyra už nemohla to ticho vydržet.

“Převezeš toto všechno zpět do Volisu?” zeptala se, jak kolem nich projel vůz naplněný cinkajícími meči.

Otočil se a prohlédl si ten vůz a zdálo se, že ho to vyvedlo z jeho zasnění se. Na Kyru už se nepodíval, raději pohlížel za tím vozem a zavrtěl hlavou.

“Volis už pro nás nechystá nic, než smrt,” řekl a jeho hlas byl hluboký a rozhodný. “Nyní zamíříme na jih.”

Kyra byla překvapená.

“Na jih?” zeptala se.

Pokýval.

“Espehus,” vyřkl.

Kyřino srdce se zalilo vzrušením, jak si představila jejich cestu do Espehusu, prastarého opevnění, které bylo usazené na moři, jejich největší jižní soused. Vzrušovalo ji to ještě více, než si uvědomovala – jestli tam mířil, mohlo to znamenat jen jediné: připravoval se na válku.

Pokýval, jako by jí četl myšlenky.

“Nyní už není cesty zpět,” řekl.

Kyra pohlédla na svého otce s pocitem pýchy, jak ji necítila celá léta. Už nebyl poslušným bojovníkem, který prožíval svůj střední věk v bezpečí své malé tvrze – ale nyní byl tím velitelem, jak ho znala dříve, a který byl ochoten pro svobodu riskovat úplně vše.

“Kdy vyrazíme?” zeptala se s bušícím srdcem v očekávání své první bitvy.

Byla překvapená, když viděla, jak zatřásl hlavou.

“Ne my,” opravil ji. “Já a moji muži. Ty ne.”

Kyra byla z jeho slov sklíčená, zabodly se jí do srdce jako dýka.

“Ty bys mě tu nechal?” zajíkavě se zeptala. “Po tom všem, co se stalo? Co ještě musím udělat, abych se osvědčila?”

rozhodně potřásl hlavou a ona se cítila zničená, když uviděla jeho tvrdý pohled, pohled, který znamenal, že jej nelze zlomit.

“Půjdeš za svým strýcem,” řekl. Byl to rozkaz, ne žádost a ona z těchto slov věděla, na čem stojí: nyní byla jeho vojákem, ne jeho dcerou. To jí zabolelo.

Kyra se zhluboka nadechla – tak snadno se nevzdá.

“Chci bojovat po tvém boku,” trvala na svém. “mohu ti pomoci.”

“Ty mi pomůžeš,” řekl, “tím, že půjdeš tam, kde jsi potřebná. Potřebuji, abys byla u něj.”

Svraštila obočí a snažila se tomu porozumět.

“Ale proč?” zeptala se.

Dlouho mlčel, až si konečně povzdychnul.

“Máš…” začal, “…schopnosti, kterým nerozumím. Schopnosti, které budeme potřebovat, abychom tuto válku vyhráli. Schopnosti, které umí podpořit jen tvůj strýc.”

Vztáhl ruku a významně ji chytil kolem ramen.

“Jestli nám chceš pomoci,” dodal, “jestli chceš pomoci svému lidu, pak to musíš udělat. Nepotřebuji dalšího vojáka – potřebuji tvůj výjimečný talent. Schopnosti, které nemá nikdo jiný.”

V jeho očích uviděla upřímnost a i když se cítila příšerně, protože se k nim nebude moci přidat, jeho slova ji ujišťovala – a stejně tak i vzrůstající zvědavost. Přemýšlela, o jakých schopnostech to mluvil a uvažovala, kdo je vlastně její strýc.

“Jdi a uč se to, co tě já naučit nemohu,” dodal. “Vrať se silnější a pomož mi vyhrát.”

Kyra mu pohlédla do očí a pocítila úctu a vracející se vřelost a začala se znovu cítit dobře.

“Ur je daleko,” dodal. “Dobré tři dny jízdy na západ a na sever. Budeš muset sama přejet Escalon. Budeš muset jet rychle, nenápadně a vyhnout se cestám. O tom, co se stalo zde, se bude brzy všude mluvit – a pandesiánští lordové budou rozhořčení. Cesty budou nebezpečné – musíš se držet v lesích. Jeď na sever, najdi moře a udržuj ho v dohledu. Bude to tvůj kompas. Jeď podél pobřeží dokud nenajdeš Ur. Drž se dál od vesnic a od lidí. Nezastavuj. Nikomu neříkej, kam míříš. S nikým nemluv.”

Pevně ji chytil za ramena a jeho oči potemněly naléhavostí, až ji to vyděsilo.

“Rozumíš mi?” zapřísahal ji. “Ta cesta je nebezpečná i pro muže – neřkuli pro samotnou dívku. Nemohu postrádat nikoho, kdo by tě doprovázel. Potřebuji, abys byla dostatečně silná a cestu zvládla. Zvládneš to?”

V jeho hlase slyšela strach a lásku rozpolceného ustaraného otce a pokývala na něj a cítila, že v ní věří.

“Zvládnu, otče,” řekla pyšně.

Prohlížel si ji a pak konečně spokojeně pokýval. Pomalu se mu začaly řinout slzy.

“Ze všech mých mužů,” řekl, “ze všech těchto bojovníků jsi ta, kterou potřebuji nejvíce. Ne tvoje bratry a dokonce ani ne mé vojáky. Jsi to ty, jedině ty můžeš vyhrát tuto válku.”

Kyra se cítila zmateně a ohromeně; zcela nerozuměla tomu, co tím myslel. Otevřela ústa, aby se ho zeptala – když si ale náhle všimla blížícího se pohybu.

Otočila se a uviděla Baylora, mistra koní, který se k nim blížil se svým obvyklým úsměvem na tváři. Malý, otylý muž s hustým obočím a nepoddajnými vlasy, blížil se k nim svou obvyklou pyšnou chůzí a usmíval se na ni, poté se podíval na jejího otce, jako by čekal na jeho souhlas.

Její otec na něj pokýval a Kyra přemýšlela, co se děje, pak se k ní Baylor otočil.

“Slyšel jsem, že se vydáš na cestu,” řekl Baylor nosovým hlasem. “A k tomu budeš potřebovat koně.”

Kyra se zamračila, byla zmatená.

“Já mám koně,” odpověděla a pohlédla na vybraného oře, na kterém jela do bitvy proti Lordovým mužům a který byl nyní uvázán na druhé straně nádvoří.

Baylor se usmál.

“To není kůň,” řekl.

Baylor pohlédl na jejího otce a její otec pokýval, a Kyra se snažila porozumět tomu, co se právě dělo.

“Následuj mě,” řekl a aniž by čekal, najednou se otočil a odkráčel směrem ke konírně.

Kyra zmateně sledovala, jak jde a pak se podívala na svého otce. Ten na ni pokýval.

“Jdi za ním,” řekl. “Nebudeš litovat.”

*

Kyra přešla s Baylorem zasněžené nádvoří a přidal se k nim Anvin, Arthfael a Vidar, a dychtivě směřovali ke vzdálené nízké kamenné konírně. Jak Kyra kráčela, přemítala, co tím Baylor myslel a přemýšlela, jakého koni pro ni zamýšlel. Podle ní se koně jeden od druhého příliš nelišili.

Jak se přiblížili k táhnoucí se kamenné konírně, alespoň sto yardů dlouhé, Baylor se k ní otočil a oči měl rozšířené nadšením.

“Dcera našeho pána bude potřebovat vybraného koně, aby ji vzal kamkoli zamíří.”

Kyřino srdce se rozbušilo; ještě nikdy od Baylora nedostala koně, což byla pocta, která byla obvykle vyhrazena pouze významným bojovníkům. Vždy snila o vlastním koni, až na to bude dostatečně stará, a až si ho zaslouží. Byla to pocta, které se nedostalo dokonce ani jejím bratrům.

Anvin pyšně pokýval.

“Zasloužila sis ho,” řekl.

“Když zvládneš draka,” dodal s úsměvem Arthfael, “zcela určitě zvládneš i zkušeného koně.”

Jak byla konírna na obzoru, začal se shromažďovat malý shluk lidí, kteří se k nim za chůze přidávali, muži si dávali přestávku a odpočívali mezi shromažďováním zbroje, byli zcela zjevně zvědaví, kam byla odváděna. Její dva starší bratři, Brandon a Braxton, se k nim také přidali a hleděli beze slova na Kyru, v očích měli závist. Rychle se podívali jinam, jako vždy byli příliš pyšní na to, aby jí projevili uznání, natož ji jakkoli pochválili. Ona od nich bohužel ani nic neočekávala.

Kyra zaslechla kroky a ohlédla se, byla příjemně překvapená, když uviděla, že se k nim také přidala její přítelkyně Dierdra.

“Slyšela jsem, že odjíždíš,” řekla Dierdra, jak se přidala vedle ní.

Kyra kráčela vedle své nové přítelkyně, jejíž přítomnost ji uklidňovala. Vzpomněla si na společné časy v Guvernérově cele, na všechno to utrpění, které prožily, na útěk, a okamžitě k ní pocítila pevné pouto. Dierdre si prošla ještě vetším peklem, než o jakém se zmínila a jak si ji prohlížela, uviděla černé kruhy pod jejíma očima a auru bolesti a smutku, která ji obklopovala, a přemýšlela, co se s ní jednou stane. Uvědomila si, že ji zde nemůže v tvrzi jen tak zanechat. Armáda zamíří na jih a Dierdra tu zůstane sama.

“Hodila by se mi na cesty společnice,” řekla Kyra, jak ta slova vyřkla, rodil se jí v hlavě nápad.

Dierdra se na ni podívala, její oči se rozšířily překvapením a najednou se zeširoka usmála, její ztěžklá aura byla povzbuzená.

“Doufala jsem, že to řekneš,” odpověděla.

Anvin to zaslechl a zamračil se.

“Nejsem si jistý, zda by tvůj otec souhlasil,” prohodil. “Máš před sebou vážný úkol.”

“Nebudu překážet,” řekla Dierdra. “Stejně musím přejít přes Escalon. Vracím se ke svému otci. Raději bych jej nepřecházela o samotě.”

Anvin si třel vousy.

“To by se tvému otci nelíbilo,” řekl Kyře. “Může být přítěží.”

Kyra položila rozhodně ruku na Anvinovo zápěstí.

“Dierdra je moje přítelkyně,” řekla konejšivě. “Neopustila bych ji, stejně jako ty bys neopustil žádného z tvých mužů. Co jsi mě vždy učil? Žádný muž nezůstane pozadu.”

Kyra si povzdychla.

“Možná, že jsem pomohla Dierdře z té cely,” dodala Kyra, “ale ona mě také zachránila. Dlužím jí. Je mi líto, ale tolik nezáleží na tom, co si myslí můj otec. Já přecházím sama Escalon, ne on. Ona jde se mnou.”

Dierdra se usmála. Udělala krok ke Kyře a zavěsila si do ní paži, vykračovala o to pyšněji. Kyra měla dobrý pocit z toho, že s ní bude cestovat a věděla, že udělala dobré rozhodnutí, ať se stane cokoli.

Kyra si všimla, že poblíž jdou i její bratři a nemohla si pomoci a cítila zklamání, že se o ni více nestarali, že ani nepomysleli na to se k ní také přidat; příliš se s ní snažili soupeřit. Bylo jí z toho smutno, že měli mezi sebou takový vztah, ale ona nemohla změnit druhé lidi. Uvědomila si, že je na tom stejně lépe. Byli suverénní a stejně by provedli něco lehkomyslného a přivedli ji do problémů.

“Já bych se k tobě chtěl také přidat,” řekl Anvin a jeho hlas byl ztěžklý proviněním. “Ta myšlenka, že přecházíš Escalon, mi nesedne.” Povzdychl si. “Ale tvůj otec mě teď potřebuje víc, než kdy předtím. Požádal mě, abych s ním šel na jih.”

“A já,” dodal Arthfael. “Bych se k tobě také rád přidal – ale byl mi přidělen úkol přidat se k mužům na jihu.”

“A já mám zůstat zde a strážit Volis v jeho nepřítomnosti,” dodal Vidar.

Kyry se dotkla jejich snaha ji podpořit.

“Nebojte se,” odpověděla. “Nemám před sebou víc než tři dny jízdy. Zvládnu to.”

“Určitě,” přidal se Baylor a přistoupil blíže. “A tvůj nový kůň se o to postará.”

Jak to řekl, zatlačil Baylor na dveře do konírny, které se otevřely, a všichni jej následovali do nízké kamenné budovy, plné pachu koní.

Jak ho následovala dovnitř vlhkými a chladnými stájemi, které byly plné zvuků rozrušených koní, Kyřiny oči si pomalu zvykaly na tlumené světlo. Podívala se stájemi a před sebou uviděla řady těch nejkrásnějších koní, jaké kdy viděla – velké, silné, nádherné koně, černé a hnědé, každý z nich byl šampion. Byla to vzácná pokladnice.

“Lordovi muži si pro sebe schovali to nejlepší,” vysvětloval Baylor za chůze, pyšně kráčel chodbou a byl ve svém živlu. Jednoho koně se dotkl, druhého poplácal a zdálo se, že v jeho přítomnosti zvířata ožila.

Kyra šla pomalu a všeho si všímala. Každý kůň byl jako umělecké dílo, větší než většina koní, které kdy viděla, oplývající krásou a sílou.

“Díky tobě a tvému drakovi patří nyní tito koně nám,” řekl Baylor. “A je jen správné, aby sis také vybrala. Tvůj otec mi nařídil, aby sis vybrala jako první, dokonce i dříve než on sám.”

Kyra byla ohromená. Jak si prohlížela konírnu, pocítila velkou míru zodpovědnosti a věděla, že má před sebou životně významný výběr.

Kráčela pomalu a hladila je po hřívách, cítila jak byly jemné a hladké a jak silní byli a byla na rozpacích, kterého si vybrat.

“Jak si mám vybrat?” zeptala se Baylora.

On se usmál a potřásl hlavou.

“Trénuji koně celý svůj život,” odpověděl, “také jsem je vychoval. A jestli mám o něčem povědomí, pak o tom, že žádní dva koně nejsou stejní. Někteří jsou chovaní pro svou rychlost, jiný pro svou vytrvalost; někteří jsou chovaní kvůli své síle, zatímco jiní nosí náklady. Někteří jsou příliš pyšní, aby vůbec něco nosili. No a jiní jsou stavení na boj v bitvě. Někteří vynikají v souboji jednotlivců, jiní chtějí prostě jen bojovat, a jiní jsou stavěni na nekonečné válčení. Někteří se stanou tvým nejlepším přítelem a jiní se na tebe zaútočí. Vztah s koněm je něco kouzelného. Musí na tebe volat a ty na ně. Vyber si dobře a tvůj kůň navždy zůstane po tvém boku, v bitvách i během války. Žádný dobrý bojovník není bez koně.”

Kyra pomalu kráčela a srdce jí poskakovalo vzrušením, procházela kolem jednoho koně po druhém, někteří se na ni podívali, jiní svůj pohled odvrátili, někteří zařehtali a nervózně přešlápli, jiní stáli poklidně. Čekala, až ucítí propojení, ale žádné necítila. Cítila se otráveně.

A pak najednou Kyra ucítila mrazení v zádech, bylo to jako by jí proběhl blesk. Jako ostrý zvuk to zadunělo konírnou, byl to zvuk, který jí říkal že toto je její kůň. Nezněl jako běžný kůň – ale vydával mnohem temnější zvuk, mnohem silnější. Přerušoval všechen hluk a přehlušoval všechny ostatní, jako divoký lev, který se snaží dostat se ze své klece. Zároveň ji to děsilo – a přitahovalo.

Kyra se tím směrem otočila, na konec konírny, a jak to udělala, najednou zaznělo zapraskání dřeva. Viděla, jak se stáj rozpadla, všude létalo dřevo a následovalo pozdvižení, jak tam několik mužů spěchalo a snažilo se uzavřít rozbitá vrata. Kůň je nadále rozbíjel svými kopyty.

Kyra spěchala směrem k tomu rozruchu.

“Kampak jdeš?” zeptal se jí Baylor. “Dobří koně jsou tady.”

Ale Kyra ho ignorovala a nabírala rychlost, její srdce jí bušelo rychleji a rychleji, jak se blížila. Věděla, že ji volá.

Baylor a ostatní spěchali, aby ji dostihli, jak byla již téměř na konci a jak na něj došla, otočila se a nad tím pohledem, který před ní vytanul, zalapala po dechu. Stál tam kůň, který se zdál být dvakrát tak velký, než ostatní, jeho nohy byly tlusté jako kmeny stromů. Měl dva velmi ostré parohy, které nebylo za jeho ušima téměř vidět. Jeho kůže nebyla hnědá nebo černá, jako ji měli jiní, ale tmavě šarlatová – a jeho oči byly jiné, než měli ostatní, a zářily zeleně. Hleděly přímo na ni, a ta intenzita ji zasáhla přímo do hrudi a vzala jí dech. Nemohla se ani pohnout.

To stvoření, které se nad ní vypínalo, vydalo zvuk, podobný zavrčení a odhalilo tesáky.

“Co je toto za koně?” zeptala se Baylora a její hlas nebyl nic než šepot.

Nesouhlasně potřásl hlavou.

“To není kůň,” zamračil se, “ale divoká bestie. Hříčka přírody. Velmi neobvyklá. To je Solzor. Byl přivezen z odlehlé části Pandesie. Lord Guvernér si ho musel nechat jako trofej na ukazování. Nebyl schopen na něm jezdit – nikdo toho nebyl schopen. Solzoři jsou divoká stvoření a nelze je zkrotit. Pojď – plýtváš svým vzácným časem. Zpět ke koním.”

Ale Kyra tam stála jak přirostlá k zemi a nemohla odvrátit svůj pohled. Její srdce jí bušilo, protože věděla, že patří jí.

“Vybrala jsem si tohoto,” řekla Baylorovi.

Baylor a ostatní zalapali po dechu, všichni na ni hleděli jako by se zbláznila. Následovalo užaslé ticho.

“Kyro,” začal Anvin, “tvůj otec by ti to nikdy nedovolil—”

“Vybírám si já nebo snad ne?” odpověděla.

Zamračil se a dal si ruce v bok.

“Toto není žádný kůň!” trval na svém. “Je to divoké stvoření.”

“Hned by tě zabilo,” dodal Baylor.

Kyra se k němu otočila.

“Neříkal jsi mi, abych věřila svému instinktu?” zeptala se. “No tak on mě dovedl sem. Toto zvíře ke mě patří.”

Solzor najednou vztyčil své ohromné nohy a rozbil další dřevěnou branku a všude lítaly třísky a muži se krčili. Kyra byla v úžasu. Byl divoký, nezkrotný a skvostný, pro toto místo bylo to zvíře příliš velké, příliš velké na život v zajetí a příliš mimořádné, v porovnání s ostatními.

“Proč by ho měla dostat ona?” zeptal se Brandon, přišel blíž a odháněl všechny z cesty. “Nakonec jsem nejstarší já. Já ho chci.”

Ještě než mohla odpovědět, Brandon přispěchal, jako by se ho chtěl zmocnit první. Chystal se mu skočit na hřbet a jak se o to pokusil, Solzor začal divoce vyhazovat a shodil ho. Ten letěl přes celou stáj a narazil do zdi.

Braxton pak přispěchal, jako by se ho chtěl také zmocnit a jak to zkusil, pohodil hlavou a říznul tesáky do Brandonovy paže.

Brandon vykřikl, krvácel, a vyběhl ze stáje, zatímco si držel svou paži. Braxton se vydrápal na nohy a hned ho následoval, Solzor ho jen tak tak minul, jak se pokusil ho kousnout.

Kyra tam stála jako přimrazená, a přesto se nijak nebála. Věděla, že v jejím případě to bude jiné. S touto bestií cítila spojení, stejně jak jej cítila s Theosem.

Kyra najednou rázně přistoupila, postavila se přímo před něj, byla v dosahu jeho smrtelných tesáků. Chtěla Solzorovi ukázat, že mu věří.

“Kyro!” vykřikl Anvin a jeho hlas byl plný obav. “Ustup!”

Ale Kyra ho ignorovala. Stála tam a hleděla té bestii přímo do očí.

Bestie na ni také hleděla a z krku mu zaznívalo hluboké vrčení, jako by přemýšlel, co má udělat. Kyra se klepala strachy, ale nechtěla dopustit, aby si toho ostatní všimli.

Přinutila se ukázat svou kuráž. Pomalu pozvedla ruku, přistoupila blíže a dotkla se jeho šarlatové hřívy. Zavrčel ještě hlasitěji, vycenil své tesáky, a ona cítila jeho zlobu a frustraci.

“Odemkněte jeho řetězy,” rozkázala.

“Cože!?” vykřikl jeden.

“To není chytré,” vykřikl Baylor s obavou v hlase.

“Udělejte, co říkám!” trvala na svém a cítila, jak v ní stoupá síla, jako by jí proudilo odhodlání této bestie.

Za ní přispěchali vojáci s klíči a řetězy odemkli. Za celou tu dobu z ní bestie nespustila svůj rozzlobený pohled, vrčela, jako by si ji měřila a jako by si na ni troufala.

Hned, jak byla odvázaná, začala bestie pochodovat nohama, jako by hrozila útokem.

Ale nezaútočila. Místo se upřeně dívala na Kyru, jejich pohledy pevně spjaté, a její pohled se pomalu měnil ze zloby na toleranci. Snad dokonce i vděk.

Zdálo se, že maličko snížila hlavu; byl to jen jemný náznak, téměř neznatelný, ale přesto jej byla schopná rozluštit.

Kyra přistoupila blíže, chytla jeho hřívu a v jednom rychlém pohybu na něj vyskočila.

V místnosti zaznělo zalapání po dechu.

Nejprve se bestie třásla a začala vyhazovat. Ale Kyra cítila, že se jen předvádí. Ve skutečnosti ji nechtěla shodit – jen chtěla ukázat svůj odpor, kdo má hlavní slovo, aby ji udržela ve střehu. Chtěla, aby ona věděla, že toto stvoření je divoké a nenechá se nikým zkrotit.

Nechci tě krotit, řekla jí ve svých myšlenkách. Jen si přeji stát se tvým partnerem v bitvě.

Solzor se uklidnil, stále dovádivě našlapoval, ale už ne tak divoce, jako by ji vyslechl. Brzy se přestal hýbat úplně a byl pod ní naprosto klidný, ale na ostatní vrčel, jako by ji chtěl chránit.

Kyra seděla na Solzorovi, který byl nyní klidný, a pohlížela shora na ostatní. Hledělo na ni moře překvapených tváří, které měly ústa dokořán.

Kyra se pomalu zeširoka usmála a pocítila vítězství.

“Tohoto,” řekla, “jsem si vybrala. A jmenuje se Andor.”

*

Kyra jela krokem na Andorovi středem nádvoří Argosu a všichni otcovi muži, ostřílení vojáci, zastavovali a v úžasu ji pozorovali, jak jede. Bylo jasné, že nikdy nic podobného neviděli.

Kyra se jemně držela jeho hřívy a snažila se ho uklidnit, když na muže kolem zlehka vrčel, zlostně na ně hleděl, jako by vůči nim cítil nevraživost za to, že ho drželi v kleci. Kyra se v sedle srovnala, Baylor ho osedlal novým koženým sedlem, a zvykala si na to, že je tak vysoko. S touto bestií pod sebou se cítila mocnější než kdy jindy.

Vedle ní jela Dierdra na krásné kobyle, kterou pro ni vybral Baylor, a obě pokračovaly sněhem, až Kyra v dálce spatřila svého otce, jak stojí u brány a čeká na ni. Stál tam se svými muži a čekali na to, že ji vyprovodí a oni se na ni také v úžasu a se strachem podívali, ohromení tím, že byla schopná jet na tomto zvířeti. V jejich očích viděla obdiv a to jí dodávalo odvahu na cestu, kterou měla před sebou. Pokud se k ní Theos nevrátí, má alespoň toto úžasné stvoření pod sebou.

Jak Kyra dorazila ke svému otci, seskočila a vedla Andor za hřívu a v očích svého otce spatřila záblesk znepokojení. Nevěděla, jestli to je kvůli tomuto zvířeti anebo kvůli té cestě, která ji čekala. Jeho pohled plný obav ji ujišťoval a ona si uvědomila, že nejen ona se obává toho, co na ni čeká a že mu na ní nakonec přecejen záleželo. Jen na chviličku si sundal kryt a pohlédl na ni způsobem, kterým rozeznala jenom ona: láskou otce. Viděla, že mu dělá potíže ji na tuto cestu vyslat.

Zastavila se jen pár stop nedaleko, stála k němu čelem a všichni ztichli, jak se kolem muži shromáždili, aby tomu loučení přihlíželi.

Usmála se na něj.

“Neměj strach, otče,” řekla. “Vychoval jsi mě, abych byla silná.”

Pokýval na ni a předstíral, že ho to uklidnilo – ale ona viděla, že tomu tak není. Přecejen byl stále otcem.

Pohlédl vzhůru a prohlížel s nebe.

“Kdyby jen pro tebe teď drak přišel,” řekl. “Přelétla bys Escalon za několik minut. Nebo co by bylo ještě lepší – mohl by se k tobě na tvé cestě přidat a spálit na popel každého, kdo ti zkříží cestu.”

Kyra se smutně usmála.

“Theos je nadobro pryč, otče.”

Pohlédl na ni a v očích měl údiv.

“Navždy?” zeptal se otázkou vojenského vůdce, který vede své muže do bitvy a potřebuje to vědět, ale bojí se na to zeptat.

Kyra zavřela oči a snažila se na něj naladit a získat tak odpověď. Snažila se Thea přimět, aby jí odpověděl.

Ale zaznělo jen ohlušující ticho. Přimělo ji to zamyslet se, jestli vůbec kdy měla nějaké propojení s Theem nebo jestli si to jenom představovala.

“Já nevím, otče,” řekla otevřeně.

Chápajícně na ni pokýval a díval se pohledem muže, který se naučil přijímat věci takové jaké byly a spoléhat se jen sám na sebe.

“Vzpoměn si, co jsem —” začal její otec.

“KYRO!” zazněl vzrušený hlas.

Kyra se otočila, muži se rozestupovali, a její srdce radostí poskočila, když uviděla jak Aidan běží branami města, Leo byl po jeho boku, zrovna seskočil z vozu, který řídili otcovi muži. Běžel přímo k ní, klopýtal sněhem, Leo byl ještě rychlejší, už měl náskok a velkými skoky se řítil do rozpažených Kyřiných paží.

Kyra se smála jak ji Leo povalil, stál jí na všech čtyřech na hrudi a znovu a znovu jí lízal obličej. Za ní vrčel ochranářsky Andor a Leo vyskočil, začal vrčet a dovolovat si na něj. Ti dva byli nebojácná stvoření a oba rovnocenně starostliví a Kyra se cítila poctěna.

Vyskočila a stála mezi těmi dvěma a chytla Lea.

“To je v pořádku, Leo,” řekla. “Andor je můj kamarád. A Andore,” řekla a otočila se, “Leo patří také ke mně.”

Leo zdráhavě ustoupila, zatímco Andor pokračoval ve vrčení, i když už trochu tišeji.

“Kyro!”

Kyra se otočila a Aidan jí vběhl do náručí. Vztáhla se k němu a pevně ho objímala, jeho malé ručky jí tiskly záda. Byl to tak dobrý pocit, obejmout svého mladšího bratra, o kterém věděla, že už ho určitě nikdy neuvidí. Byl jedinou normálností, která zbyla v smršti, kterou se její život stal, byla to jediná věc, která se nezměnila.

“Slyšel jsem, že jsi tu,” řekl ve spěchu, “a nechal jsem se svézt, abych tě viděl. Jsem tak šťastný, že jsi zpět.”

Smutně se usmála.

“Bohužel ale ne na dlouho, můj bratře,” řekla.

Přes tvář mu přeběhl starostlivý stín.

“Ty odjíždíš?” zeptal se sklíčeně.

Její otec do toho vstoupil.

“Odjíždí za svým strýcem,” vysvětlil. “A teď už ji nech jít.”

Kyra si všimla, že její otec řekl za svým strýcem a ne za vaším strýcem a přemýšlela, proč.

“Tak to já se k ní přidám!” trval na svém pyšně Aidan.

Její otec zatřásl hlavou

“Nepřidáš se,” odpověděl.

Kyra se usmála na svého mladšího bratra, který byl, jako vždy, tak statečný.

“Otec tě potřebuje mít jinde,” řekla.

“V bitvě?” zeptal se Aidan a s očekáváním se obrátil na svého otce. “Chystáš se na Esephus,” rychle dodal. “Zaslechl jsem to! Chci jet s tebou!”

Ale on jen zatřásl hlavou.

“Ty budeš ve Volisu,” odpověděl. “Zůstaneš tady a budeš pod dohledem mužů, které tu zanechám. Bitva teď pro tebe není vhodným místem. Snad někdy v budoucnu.”

Aidan zrudnul zklamáním.

“Ale já chci bojovat, otče!” protestoval. “Nechci zůstat zabedněný v prázdné tvrzi s ženami a dětmi!”

Jeho muži se hihňali, ale její otec vyhlížel vážně.

“Už jsem se rozhodl,” odpověděl odměřeně.

Aidan se zamračil.

“Když se nemůžu přidat ke Kyře a nemůžu se přidat k tobě,” řekl a odmítal se o tom přestat bavit, “tak k čemu mi je nauka o bitvách a o používání zbraní? K čemu mi je všechno to cvičení?”

“Nejprve ti musí na hrudi narůst chlupy, mladší bratře,” smál se Braxton, přišel blíž, Brandon vedle něj.

Mezi muži se rozprostřel smích a Aidan zrudnul, zjevně se před ostatními styděl.

Kyra z toho měla špatný pocit, poklekla před ním a podívala se na něj, potom mu položila jednu ruku na tvář.

“Budeš lepší bojovník, než všichni ostatní,” jemně ho ujišťovala tak, že slyšel jenom on. “Buď trpělivý. A zatím dohlížej na Volis. Také tě potřebuje. Udělej mě pyšnou. Já se vrátím, slibuji, a jeden den budeme bojovat ve velkých bitvách společně.”

Zdálo, že byl Aidan trochu obměkčen, protože se naklonil a znovu ji obejmul.

“Nechci, abys šla,” řekl jemně. “Zdál se mi o tobě sen. Zdálo se mi…” Zdráhavě k ní vzhlédnul očima plnými strachu. “…že tam zemřeš.”

Kyra byla jeho slovy šokovaná, a to především kvůli výrazu v jeho očích. Vystrašilo ji to. Nevěděla, co říci.

Anvin přišel blíže a přehodil jí přes ramena tlusté, těžké kožešiny, které ji zahřály; stála tam a cítila se deset liber těžší, ale zapudilo to vítr a zbavilo jí to zimy na zádech. Usmál se na ni.