Kitobni o'qish: «Dvůr pro Zloděje »

KAPITOLA PRVNÍ

Z jejího trestu udělali přesně takové divadlo, jaké Sophia očekávala. Odtáhli ji zpátky do Domu nechtěných. Kápi jí sundali teprve až do něj vstoupili. Celou cestu Ashtonem tak musela slepě klopýtat.

Kate, pomoz mi! vyslala Sophia myšlenku, protože věděla, že její sestra je v podstatě jedinou možností, jak se zachránit.

Nepomohl jí ale nikdo. Dokonce ani lidé, které cestou míjeli. Věděli, že nejde o únos nějaké bohaté šlechtičny. Věděli, že je Sophia sirotek, kterého se chystají předvést, aby čelil svému osudu. Viděla jejich myšlenky. Tolik si jich myslelo, že si to všechno zaslouží, až měla Sophia pocit, jako by na ni cestou plivali.

Když ji odtáhli zpět, zvonily Maskované sestry na zvony. Mohlo by to působit jako nějaká oslava, ale Sophia věděla, co to znamená – vyzváněly, aby vytáhly ostatní děti z postelí. Děti se na vlastní oči měly přesvědčit, co se stane s těmi, kteří jsou tak hloupí, že se pokusí o útěk.

Sophia je viděla, jak se tísní ve dveřích a oknech sirotčince. Byly tam starší děti, které znala, i mladší děti, které se do sirotčince dostaly teprve nedávno. Všechny měly sledovat, co se s ní bude dít dál. A velmi pravděpodobně z toho pak budou mít noční můry. Maskované sestry chtěly, aby si děti pamatovaly, kde je jejich místo. Aby si zapamatovaly, že na ně nikde nic nečeká.

„Pomozte mi!“ vykřikla Sophia, ale k ničemu to nebylo.

Viděla jejich myšlenky. Některé byly příliš vyděšené na to, aby se pohnuly. Některé se ještě snažily uvědomit si, co se vlastně děje. Několik si jich dokonce myslelo, že si to zaslouží. Že jde o spravedlivý trest za porušení pravidel sirotčince.

Jeptišky ze Sophie strhaly šaty. Chtěla s nimi bojovat, ale ony ji chytily a jedna z nich jí vrazila facku.

„Myslíš si, že můžeš nosit tak honosné šaty? Taková nestyda, jako jsi ty, si nezaslouží kvalitní oblečení. Možná si nezasloužíš ani život, který ti Bohyně věnovala.“

Svlékly ji do spodního prádla. Bylo jim přitom jedno, jak zahanbeně se Sophia cítí. Rozervaly jí copy, do kterých měla zapletené vlasy. Nechtěly jí dát ani nejmenší možnost rozhodovat o tom, jak vypadá. Kdykoli se pokusila o odpor, fackovaly ji. Sophia se teď celá třásla. Celou dobu ji postrkovaly ze strany na stranu.

Sestra O’Venn byla z jeptišek nejhorší. Strkala do ní a celou dobu křičela tak, aby si byla jistá, že ji slyší všichni obyvatelé sirotčince.

„Myslela sis, že tam venku zůstaneš napořád?“ hulákala. „Maskovaná bohyně nedopustí, aby jí někdo něco dlužil! Myslela sis, že taková nestyda, jako ty, se tomu vyhne jen tím, že se spustí s nějakým boháčem?“

Jen hádala, nebo nějak tušila, o co se Sophia pokoušela? Pokud ano, jak ji to mohlo napadnout?

„Podívejte se na ni!“ vykřikla Sestra O’Venn k ostatním dětem. „Podívejte se, co se stane nevděčníkům a uprchlíkům. Maskovaná bohyně vám poskytuje střechu nad hlavou. Na oplátku žádá jen vaši práci! Dává vám možnost prožít smysluplný život. Tohle je cena za její odmítnutí!“

Sophia cítila strach ostatních sirotků. Spoustu myšlenek, které se přes ni přelily jako ohromná vlna. Několik dětí uvažovalo, že by se jí pokusilo pomoct, ale v podstatě neměly jakoukoli šanci. Většina jich byla prostě jen ráda, že není na jejím místě.

Sophia se cestou na nádvoří sirotčince snažila bojovat, ale nikam to nevedlo. Kate by se jim možná dokázala vykroutit, ale Sophia nikdy nebyla bojovnice. Byla chytřejší, ale ne dost chytrá. Nechala se chytit a teď…

… teď na ni čekal kůl uprostřed nádvoří. Co mělo následovat, bylo naprosto jasné.

Když Sestry vedly Sophii ke kůlu, některé děti jásaly. Sophii to mučilo téměř víc než všechno ostatní. Věděla, proč to děti dělají. Věděla, že kdyby byla na jejich místě, jásala by taky. I kdyby jen proto, aby zapadla a někoho nenapadlo ji potrestat za nedostatek nadšení. I tak ale cítila, jak se jí do očí hrnou slzy. Rozčileně se rozhlédla po dětech kolem.

Její osud pro ně měl být varováním. Po zbytek svých životů, kdykoli pomyslí na útěk, vzpomenou si na ni.

Zatímco ji vázaly ke kůlu, pokusila se Sophia zmobilizovat svoje síly. Přitiskly ji obličejem ke kůlu a přivázaly ji k němu drsnými konopnými provazy.

Kate, pomoc! Chytili mě!

Nedostala žádnou odpověď. Jeptišky ji dál vázaly jako oběť pro temnější bohy, které lidé vzývali ještě před Maskovanou bohyní. V duchu ze všech sil ječela o pomoc, ale zdálo se, že to není k ničemu.

Sestry si dávaly na čas. Očividně jim šlo stejnou měrou o to, jaké divadlo předvedou i o to, jakou bolest jí způsobí. Nebo možná chtěly, aby Sophia nemohla uhnout ani jednomu z úderů, které měly následovat, a zmírnit tak své utrpení.

Jakmile ji přivázaly na místo, přivedly několik mladších dětí a přinutily je si Sophii prohlédnout, jako by šlo o nějaké divoké zvíře v manéži.

„Musíme být vděční,“ pronesla Sestra O’Venn. „Musíme být skromní. Musíme splácet své dluhy Maskované bohyni. Dlužíme jí za její dary. Pokud selžete, zaplatíte. Tato dívka utekla. Tato dívka byla tak arogantní, že se snažila povyšovat nad vůli naší Bohyně. Tato dívka byla nemravná a pyšná.“

Řekla to, jako by byla soudce vynášející rozsudek. Pak se k Sophii přiblížila. Začínalo pršet a Sophia cítila chlad.

„Kaj se,“ řekla. „Kaj se za své hříchy a zaplať tak Bohyni za to, že ti odpustí!“

Trpět bude tak, jako tak, ale musí si vybrat.

Sophia cítila podobné myšlenky i od všech ostatních. Chtěly jí ublížit, ať už řekne cokoli. Nemělo smysl lhát a prosit za odpuštění, protože pravdou bylo, že i ty nejmilejší Sestry jí chtěly ublížit. Chtěly ji zbít, aby tak daly ostatním na vědomí, jak dopadnou uprchlíci. Některé opravdu věřily, že je to dobré pro její duši a jiné prostě proto, že rády ubližovaly lidem. Sestra O’Venn patřila k těm posledním.

„Mrzí mě,“ řekla Sophia. Viděla, jak jí ostatní visí na rtech, „že jsem neutíkala dvakrát tak rychle! Vy všichni byste měli utéct!“ Křičela na děti kolem. „Všechny vás zastavit nemůžou. Všechny vás pochytat nemůžou!“

Sestra O’Venn jí pak vrazila takovou facku, až Sophia udeřila hlavou o kůl, ke kterému byla přivázaná. Pak jí vrazila mezi zuby kus dřeva tak prudce, až se Sophia divila, že jí nevyrazila žádný zub.

„To aby sis náhodou nepřekousla jazyk,“ pronesla Sestra O’Venn s temným úsměvem. Věci, které Sophia viděla v její mysli, nebyly vůbec úsměvné. Teď už chápala Katinu touhu po pomstě a chuť vše spálit na popel. Ona sama by teď Sestru O’Venn upálila bez nejmenšího zaváhání.

Maskované sestry si přinesly bič a několikrát jím cvičně švihly tak, aby je Sophia viděla. Bič vypadal skutečně ošklivě, měl několik kožených řemínků a všechny byly poseté uzly. Byla to věc, která měla rvát kůži na kusy. Mělo to být mnohem horší než výprasky rákoskami a opasky, které už Sophia v minulosti utržila. Sophia se pokusila vyprostit, ale nepodařilo se jí to. Mohla jen odevzdaně stát a nechat je, aby ji potrestaly.

Když ji Sestra O’Venn udeřila poprvé, Sophia málem překousla kolík, který měla mezi zuby. Sophia cítila, jak se jí trhá kůže na zádech a ochromující bolest jí proniká celým tělem.

Prosím, Kate, vyslala myšlenku, prosím!

Znovu měla pocit, jako by její slova jen tak proletěla vzduchem, aniž by je kdokoli zachytil. Nedostala žádnou odpověď. Copak ji její sestra neslyšela? Bez odpovědi to nemohla vědět jistě. Mohla jen viset připoutaná ke kůlu, doufat a volat o pomoc.

Sophia se nejdřív snažila nekřičet. Už jen proto, aby nedala Sestře O’Venn to, po čem ve skutečnosti toužila, ale pravdou bylo, že když ucítila spalující bolest, nemohla se křiku ubránit. Při každém úderu biče Sophia bolestivě vykřikla, až nakonec měla pocit, že už z ní nic nezbylo.

Když jí konečně vyndaly kolík z úst, cítila Sophia krev na jazyku.

„Budeš se teď kát, hanebnice?“ zeptala se Maskovaná sestra.

Kdyby dostala Sophia nejmenší příležitost, zabila by ji. Kdyby dostala možnost, tisíckrát by jim utekla. I tak se ale mezi vzlyky přinutila přikývnout a doufala, že bude vypadat dostatečně kajícně.

„Prosím,“ škemrala. „Je mi to líto. Neměla jsem utíkat.“

Sestra O’Venn se k ní sklonila a Sophia viděla, jak se usmívá. Stejně tak ale v jejích očích viděla hněv a touhu ji dál trestat.

„Myslíš si, že nepoznám, když mi někdo lže?“ obořila se na ni. „Už od chvíle, kdy jsi sem přišla, jsem měla vědět, jaký jsi neřád. Vzhledem k tomu, odkud jsi přišla, to bylo jasné. Ale já z tebe udělám zbožnou dívku. Když budu muset, všechen zlořád z tebe vytluču!“

Obrátila se k ostatním a Sophii rozčilovalo, že se všichni pořád jen tak dívají. Všichni stáli jako sochy, příliš vyděšení na to, aby něco udělali. Proč jí nikdo nepomohl? Proč se nikdo neobrátil a v hrůze neutekl z Domu nechtěných. Proč nikdo neutekl tak daleko, jak to jen bylo možné? Všichni tam jen tak stáli a přihlíželi, jak Sestra O’Venn přechází ze strany na stranu a v ruce svírá zkrvavený kolík.

Přicházíte k nám jako naprosté nic. Jako důkazy o hříchu někoho jiného, jako nechtěné věci!“ vykřikla Maskovaná sestra. „Odcházíte jako chlapci a dívky připravené sloužit světu tak, jak se od vás žádá. Tahle chtěla utéct před svým osudem. Roky využívala poskytnutého přístřeší i výuky a pak se pokusila utéct, aniž by splatila svůj dluh!“

Protože splacení jejich dluhu obstarávali ti, kteří si je mohli dovolit koupit a zaplatit za jejich výchovu. Teoreticky bylo možné se nakonec vyplatit, ale kolik jich to skutečně dokázalo a co kvůli tomu museli celé roky podstupovat?

„Ona měla před několika dny získat nového pána!“ pronesla Maskovaná sestra a ukázala na Sophii. „Takhle se to stane až zítra. Prodáme ji jako nevděčnici a ona to teď nebude mít vůbec snadné. Neobjeví se žádný laskavý muž, který by si chtěl koupit ženu, ani šlechtic hledající služebnou.“

Tohle se tu považovalo za dobrý, jednoduchý život. Sophia tu představu nenáviděla téměř stejně, jako lidi v sirotčinci. Nenáviděla myšlenku na to, co se s ní teď může stát. Měla se stát princovou ženou a teď…

„Jediní lidé, kteří zaplatí za takovouhle nevděčnici jsou krutí muži,“ pronesla Sestra O’Venn, „s ještě krutějšími záměry. Tahle dívka si sama určila svůj osud a teď bude muset jít tam, kam jí bude řečeno.“

„Budu mít takový osud, jaký mi určíte vy!“ vykřikla Sophia, protože z myšlenek Maskovaných sester vyčetla, že ji chtějí poslat k těm nejhorším možným lidem. Už jen samotná myšlenka na ně byla mučivá. Znovu se rozhlédla a pohledem probodávala jednu Sestru za druhou. Snažila se proniknout jejich maskami.

„K podobným lidem musím jen proto, že jste se rozhodly mě k nim poslat. Vy určujete, kdo nás koupí. Prodáváte nás, jako bychom nebyli nic!“

„Ty taky nejsi nic,“ pronesla Sestra O’Venn a znovu jí vrazila kolík do pusy.

Sophia na ni zírala a doufala, že objeví alespoň záblesk lidskosti. Nic takového ale neobjevila. Viděla jen krutost, kterou Sestra vydávala za nutnou tvrdou ruku. Viděla zlo vydávané za plnění povinností. Sestra ve skutečnosti nevěřila v Maskovanou bohyni. Jen se jí líbilo ubližovat slabším.

Vzápětí ublížila Sophii a ta s tím nemohla dělat nic jiného než ječet.

Znovu zabrala za provazy, snažila se z nich vytrhnout, osvobodit se, nebo alespoň najít jakýkoli způsob, jak se vyhnout bolesti, která ji naprosto ničila. Nemohla dělat vůbec nic. Mohla jen dál ječet do kusu dřeva. Přesto se ale dál snažila posílat myšlenky ke Kate a doufat, že je někde v Ashtonu zachytí.

Nedostala žádnou odpověď. Slyšela jen neustále svištění biče dopadajícího jí na zkrvavená záda. Maskovaná sestra ji bičovala se zdánlivě nekonečnou silou. Bičovala ji ještě dlouho potom, co se Sophii podlomily nohy. Ještě dlouho potom, co Sophii opustila síla ječet.

Někde v průběhu bičováni musela Sophia omdlít, ale ani to jí nepomohlo. Dokonce i v tu chvíli ji pronásledovaly noční můry plné násilí, vzpomínek na hořící dům a muže, před kterými musela utéct. Když se probrala, bylo po všem. Všichni byli dávno pryč.

Ona ale byla stále připoutaná ke kůlu. Rozplakala se a déšť zatím smýval krev z jejích zad. Bylo snadné si myslet, že horší už to být nemůže. Ale ono mohlo.

Mohlo to být ještě mnohem horší.

A zítra to horší bude.