Pronásledování

KAPITOLA DRUHÁ

O sedm týdnů později

Když Riley dorazila do ordinace psychologa, zjistila, že Ryan sedí sám v čekárně.

"Kde je April?" zeptala se.

Ryan hlavou ukázal na zavřené dveře.

"Je s doktorkou Sloatovou," řekl a působil přitom nesvůj. "Měli něco, o čem si potřebovali promluvit o samotě. Pak bychom měli jít dovnitř a přidat se k nim."

Riley si vzdychla a posadila se poblíž na židli. Ona, Ryan i April zde během posledních týdnů strávili mnoho emocionálně náročných hodin. Toto bude jejich poslední sezení s psychologem, než si všichni udělají volno přes vánoční svátky.

Doktorka Sloatová trvala na tom, aby se celá rodina podílela na zotavení April. Pro všechny to představovalo tvrdou práci. Ale Riley byla ráda, že se Ryan celého procesu nadšeně zúčastňoval. Dostavil se na všechna sezení, která byl schopen vměstnat do svého kalendáře, a dokonce omezil svou práci, aby si na to vytvořil více času. Dnes sem April dovezl ze školy.

Riley si prohlížela obličej svého bývalého manžela, když se zadíval na dveře ordinace. V mnoha ohledech vypadal jako jiný člověk. Není to tak dávno, kdy byl tak nepozorný, až byl jako rodič - delikvent. Vždycky trval na tom, že všechny Apriliny problémy jsou chybou Riley.

Ale Aprilino užívání drog a její blízké setkání s nucenou prostitucí v Ryanovi něco změnilo. Po pobytu na rehabilitační klinice strávila April doma s Riley už šest týdnů. Ryan ji často navštěvoval a připojil se k nim na den díkůvzdání. Někdy se zdálo, že jsou téměř jako funkční rodina.

Ale Riley si neustále připomínala, že nikdy skutečně funkční rodinou nebyli.

Mohlo by se to nyní změnit? říkala si. Chci, aby se to změnilo?

Riley se cítila rozervána, dokonce trochu provinile. Už dlouho se snažila přijmout, že její vlastní budoucnosti zřejmě nebude zahrnovat Ryana. Dokonce by v jejím životě mohl existovat i jiný muž.

Mezi ní a Billem byla vždycky určitá přitažlivost. Ale čas od času také bojovali a hádali se. Kromě toho byl jejich profesionální vztah dost náročný i bez milostného poměru.

Její milý a atraktivní soused od vedle, Blaine, se zdál být lepší volbou, zejména proto, že jeho dcera, Crystal, byla nejlepší kamarádkou April.

Přesto se Ryan občas, jako třeba teď, zdál být téměř tentýž muž, do kterého se před tolika lety zamilovala. Kam to spěje? To skutečně nevěděla.

Dveře ordinace se otevřely a doktorka Lesley Sloatová vyšla ven.

"Rádi bychom vás teď pozvaly dál," řekla s úsměvem.

Riley si už dávno oblíbila malou, podsaditou a dobromyslnou psycholožku a April ji měla zřejmě také ráda.

Riley a Ryan vešli do kanceláře a posadili se na pohodlná čalouněná křesla. Seděli čelem k April, která seděla na gauči vedle doktorky Sloatové. April se mírně usmívala. Doktorka Sloatová jí pokynula, aby začala mluvit.

"Tento týden se něco stalo," řekla April. "Je trochu těžké mluvit o ..."

Riley se zrychlil dech a cítila, jak jí srdce bije rychleji.

"Má to něco společného s Gabrielou," řekla April. "Možná by tu dnes měla být a také o tom mluvit, ale není tady, takže ..."

Hlas April se vytratil.

Riley byla překvapená. Gabriela byla statná žena středního věku z Guatemaly, která léta pracovala u rodiny jako hospodyně. Nastěhovala se k Riley a April a byla jako člen rodiny.

April se zhluboka nadechla a pokračovala, "Před pár dny mi řekla něco, co jsem vám neřekla. Ale myslím, že byste to měli vědět. Gabriela řekla, že musí odejít."

"Proč?" Riley zalapala po dechu.

Ryan vypadal zmateně. "Neplatíte jí dost?" zeptal se.

"Bylo to kvůli mě," řekla April. "Řekla, že už takhle dál nemůže. Řekla, že je to příliš velká zodpovědnost, snažit se o to, abych si neublížila nebo se nenechala zabít."

April se odmlčela. Do očí se jí nahrnuly slzy.

"Řekla, že je pro mě příliš snadné dostat se potají ven, aniž by o tom věděla. Že nemůže v noci spát a přemýšlí, zda nejsem v nějakém nebezpečí. Řekla, že teď, když už jsem zase zdravá, se hned odstěhuje."

Riley byla zděšená. Neměla ani ponětí že Gabriela myslí na takové věci.

"Prosila jsem ji, aby neodcházela," řekla April. "Plakala a ona plakala taky. Ale nemohla jsem změnit její názor a byla jsem vyděšená."

April potlačila vzlyk a utřela si oči kapesníkem.

"Mami," řekla April, "ve skutečnosti jsem si klekla na kolena. Slíbila jsem jí, že už nikdy, nikdy se kvůli mě nebude muset takhle cítit. Konečně... nakonec mě objala a řekla, že neodejde, pokud svůj slib dodržím. A já to udělám. Opravdu to udělám. Mami, tati, nikdy nedopustím, aby jste se vy nebo Gabriela o mě museli takhle znovu bát. "

Doktorka Sloatová poplácala April po ruce a usmála se na Riley a Ryana.

Řekla, "Myslím, že to co se April snaží říct je, že se změnila."

Riley spatřila, jak si Ryan vyndal kapesník a osušil si oči. Plakat ho viděla jen velmi zřídka kdy. Ale chápala, jak se cítí. Cítila, jak jí dojetí škrábalo až v krku. Byla to Gabriela – ne Riley nebo Ryan – kdo April přiměl na vše pohlédnout jinýma očima.

I tak byla Riley neuvěřitelně vděčná, že její rodina bude na Vánoce pohromadě a v dobrém zdraví. Nevšímala si děsu, který číhal hluboko v jejím nitru, hrozného pocitu, že zrůdy v jejím životě její dovolenou zhatí.

KAPITOLA TŘETÍ

Když Shane Hatcher vešel do vězeňské knihovny na Štědrý den, hodiny na stěně ukazovaly přesně dvě minuty před celou.

Perfektní načasování, pomyslel si.

Za pár minut bude na svobodě.

Pobavilo ho, když tu a tam viděl viset vánoční ozdoby – vše bylo, samozřejmě, vyrobené z barevného polystyrenu, nic nebylo těžké nebo s hranami nebo užitečné, jako třeba lano. Hatcher strávil v Sing Singu nespočet vánočních svátků a myšlenka na snahu navodit zde sváteční atmosféru mu vždy připadala absurdní. Když uviděl Freddyho, mlčenlivého vězeňského knihovníka s červeným kloboukem Santy, téměř se nahlas zasmál.

Freddy seděl u stolu, otočil se k němu a mrtvolně se usmál. Ten úsměv Hatcherovi naznačoval, že vše je připraveno podle plánu. Hatcher mlčky přikývl a usmál se na něj. Pak Hatcher zašel mezi dvě police a čekal.

Jak hodiny odbily celou, Hatcher zaslechl, jak se otevírají dveře pro nakládku na vzdálenějším konci knihovny. Za pár okamžiků přišel řidič kamionu, který tlačil velký plastový koš na kolečkách. Dveře pro nakládku se za ním hlučně zavřely.

"Co pro mě tento týden máš, Badere?" Zeptal se Freddy.

"Co si myslíš, že mám?" řekl řidič. "Knihy, knihy, knihy."

Řidič se rychle podíval směrem, kde Hatcher stál a pak se odvrátil. Řidič byl samozřejmě součástí plánu. Od toho momentu se řidič a Freddy k Hatcherovi chovali, jako by tam vůbec nebyl.

Skvělé, pomyslel si Hatcher.

Bader a Freddy společně vyložili knihy na ocelový stůl na kolečkách.

"A co si takhle dát ve skladu šálek kávy?" Nabídl Freddy řidiči. "Nebo třeba trochu horkého vaječného koňaku? Podává se během svátků."

"To zní báječně."

Oba muži ležérně klábosili, zatímco zmizeli za kyvnými dvojitými dveřmi za knihovnou.

Hatcher chvíli klidně stál a studoval přesnou polohu plastového koše. Podplatil dozorce, aby kousek po kousku každý den posunula bezpečnostní kamery do momentu, než se v knihovně vytvořil slepý bod – kterého si dozorci, kteří monitory sledovali, dosud nevšimli. Vypadalo to, že řidič se do tohoto místa dokonale strefil.

Hatcher tiše vyšel zpoza polic a vsoukal se do koše. Řidič nechal v dolní části hrubý a těžký povlak na balení. Hatcher si přes sebe povlak přetáhl.

Nyní nastala jediná fáze Hatcherova plánu, kdy se podle něj mohlo něco pokazit. Ale i kdyby někdo do knihovny přišel, pochyboval, že by se obtěžoval podívat dovnitř do koše. Jiní lidé, kteří by mohli podrobněji dodávku kontrolovat při výjezdu, byli také podplaceni.

Ne, že by měl strach nebo by byl nervózní. Takové emoce nepocítil již tři dekády. Muž, který neměl v životě co ztratit, neměl žádný důvod k úzkosti a neklidu. Jediná věc, která mohla vzbudit jeho zájem, byl příslib nepoznaného.

Ležel pod povlakem a pozorně poslouchal. Slyšel, jak nástěnné hodiny odpočítaly minutu.

Ještě pět minut, pomyslel si.

Takový byl plán. Těch pět minut poskytovalo Freddymu příležitost vše popřít. Mohl upřímně říci, že Hatchera neviděl do koše vlézt. Mohl by říct, že si myslel, že Hatcher už z knihovny odešel. Až uplyne pět minut, Freddy a řidič se vrátí a Hatcher bude odvezen z knihovny ven a pak i z vězení.

Mezitím nechal Hatcher své myšlenky bloudit a myslel na to, co se svou svobodou podnikne. Nedávno zaslechl nějaké zprávy, za které to riziko stálo – byly dokonce zajímavé.

Hatcher se usmál, když si vzpomněl na jinou osobu, která by se o jeho útěk zajímala. Přál si, aby viděl tvář Riley Paige až zjistí, že je na svobodě.

Tiše se zasmál.

Bude pěkné ji znovu spatřit.

KAPITOLA ČTVRTÁ

Riley sledovala, jak April otevírá krabici s vánočním dárkem, který jí koupil Ryan. Podivovala se, jak je na vkus své dcery Ryan poslední dobou naladěný.

April se usmála, když vytáhla náramek s přívěskem.

"To je nádhera, tati!" řekla a dala mu pusu na tvář.

"Slyšel jsem, že je to dneska docela moderní," řekl Ryan.

"To je!" Řekla April. "Díky!"

Pak na Riley sotva znatelně mrkla. Riley potlačila smích. Nebylo to ani pár dní co April Riley říkala, jak moc tyto hloupé náramky, které nosily všechny dívky, nenávidí. Navzdory tomu April skvěle předstírala své nadšení.

Riley samozřejmě věděla, že to není pouze hrané. Viděla, že April těší, že se její otec alespoň pokusil koupit vánoční dárek, který by se jí mohl líbit.

Riley cítila něco podobného kvůli drahé kabelce, kterou pro ni Ryan koupil. Vůbec to nebyl její styl a nikdy ji nepoužije – s výjimkou případů, kdy bude Ryan na blízku. A domnívala se, že se Ryan cítil naprosto stejně kvůli peněžence, kterou mu ona a April koupily.

Snažíme se být zase rodina, pomyslela si Riley.

A v tu chvíli se zdálo, že se jim to daří.

Bylo štědrovečerní ráno a Ryan zrovna přišel, aby s nimi den strávil. Riley, April, Ryan a Gabriela seděli poblíž praskajícího krbu a popíjeli horkou čokoládu. Z kuchyně zavanula lahodná vůně slavnostní štědrovečerní večeře, kterou připravila Gabriela.

Riley, April a Ryan měli na sobě šátky, které pro ně Gabriela vyrobila, a Gabriela měla na nohou pantofle s chmýřím, které pro ni April a Riley koupily.

Zazvonil zvonek a Riley šla otevřít. Její soused, Blaine, a jeho dospívající dcera, Crystal, stáli venku.

Riley byla zároveň nadšená a nesvá, že je vidí. V minulosti Ryan projevil vůči Blainovi víc než jen trochu žárlivosti — a ne bezdůvodně, přiznala Riley. Popravdě jí přišel docela atraktivní.

Riley se neudržela a musela k sobě Billa a Ryana přirovnávat. Blaine byl o pár let mladší než ona, byl štíhlý se a fit, a jí se líbila skutečnost, že nebyl tak domýšlivý, aby maskoval své ustupující čelo.

"Pojďte dál!" Řekla Riley.

"Omlouvám se, ale nemůžeme," řekl Blaine. "Musím se vrátit do restaurace. Přivedl jsem ale Crystal."

Blaine vlastnil oblíbenou restauraci v centru. Riley si uvědomila, že by neměla být překvapena, že má otevřeno na Štědrý den. Dnešní sváteční večeře v Blainově grilu musí být vynikající.

Crystal spěchala dovnitř a připojila se ke skupině u krbu. Za chichotání se s April okamžitě pustily do dobývání dárků, které jedna pro druhou koupila.

Riley a Blaine si diskrétně vyměnili svá vánoční přání, pak Blaine odešel. Když se Riley vrátila ke skupině, Ryan vyhlížel kysele. Riley schovala přání, aniž by ho otevřela. Počká, až bude Ryan pryč.

Můj život je rozhodně složitý, pomyslela si. Ale začínal vypadat téměř jako normální život, způsob života, ze kterého by se mohla těšit.

*

Rileyny kroky se rozléhaly po velké tmavé místnosti. Náhle zaznělo hlučné cvaknutí pojistek. Světlo se rozsvítilo a na pár vteřin ji oslepilo.

Riley se ocitla v chodbě, která vypadala jako muzeum voskových figurín s hrozivými exponáty. Napravo od ní bylo u stromu nahé ženské tělo, roztažené jako panenka. Po její levici byla mrtvá žena, omotaná řetězem a visela na pouliční lampě. Kousek dál bylo vystaveno několik ženských těl s rukama svázanýma za zády. Za nimi byla vyhladovělá mrtvá těla s groteskně uspořádanými údy.

Riley poznala každou scénu. Byly to všechny případy, na kterých v minulosti pracovala. Vstoupila do vlastní osobní komnaty hrůz.

Ale co tady dělá?

Náhle zaslechla mladý hlas, který vyděšeně vykřikl.

"Riley, pomoz mi!"

Podívala se přímo před sebe a spatřila siluetu mladé dívky, která zoufale pozvedla paže.

Vypadala jako Jilly. Byla opět v nesnázích.

Riley se k ní rozeběhla. Ale pak se rozsvítilo další světlo a odhalilo, že to vůbec není silueta Jilly.

Byl to prošedivělý starý muž, který měl na sobě kompletní uniformu plukovníka námořní pěchoty.

Byl to Rileyn vlastní otec. A smál se tomu, že se Riley zmýlila.

"Nečekala jsi, že najdeš někoho naživu, viď?" řekl. "Nejsi nikomu k ničemu, pokud nejsou mrtví. Kolikrát ti to mám říkat?"

Riley byla zmatená. Její otec zemřel před několika měsíci. Nechyběl jí. Snažila se, aby na něj nikdy nemyslela. Vždycky to byl tvrdý muž, který jí vždycky způsobil jen bolest.

"Co tady děláš?" Zeptala se Riley.

"Jen jedu kolem." Zasmál se. "Jen kontroluju, jak si mrvíš život. Vidím, že to je stejný, jako vždycky."

Riley se na něj chtěla vrhnout. Chtěla ho udeřit tak silně, jak jen mohla. Ale ocitla se na místě jako přibitá.

Pak se ozval hlasitý bzučivý zvuk.

"Kéž bychom si mohli promluvit," řekl. "Ale máš jinou práci."

Bzučení zesílilo a bylo hlasitější. Její otec se otočil a šel pryč.

"Nikdy jsi nikomu nezpůsobila nic dobrého," řekl. "Ani sama sobě."

Riley otevřela oči. Uvědomila si, že jí zvoní telefon. Čas ukazoval 6:00 hodin.

Viděla, že to je telefonát z Quantica. Telefonát v tuto hodinu musel znamenat nějakou katastrofu.

Zvedla telefon a uslyšela přísný hlas jejího šéfa týmu, zvláštního agenta, velitele Brenta Mereditha.

"Agentko Paige, potřebuji vás okamžitě ve své kanceláři," řekl. "Je to rozkaz."

Riley si promnula oči.

"Co se děje?" zeptala se.

Následovala krátká odmlka.

"To budeme muset probrat osobně," řekl.

Pak telefonát ukončil. Riley chvíli zmateně přemýšlela, zda ji čeká důtka za její chování. Ale ne, byla mimo službu už několik měsíců. Volání od Mereditha mohlo znamenat jen jediné.

Jde o případ, pomyslela si Riley.

O dovolené by jí z žádného jiného důvodu nevolal.

A z Meredithova tónu hlasu cítila, že to bude velké – možná i převratné.

KAPITOLA PÁTÁ

Rileyny obavy stouply, když vešla do budovy ÚACH. Když vešla do kanceláře Brenta Mereditha, velitel seděl u stolu a čekal na ni. Velký muž s ostrými afroamerickými rysy, Meredith měl jako vždy impozantní vzhled. Právě teď ale také vypadal ustaraně.

Bill zde byl také. Riley z jeho výraz poznala, že neví, čeho se schůzka týká.

"Posaďte se, agentko Paige," řekl Meredith.

Riley se posadila na volnou židli.

"Omlouvám se, že jsem narušil vaši dovolenou," řekl Meredith Riley. "Už je dlouho, co jsme spolu hovořili. Jak se máte?”

Riley byla překvapena. To nebyl styl Mereditha, zahájit schůzku tímto způsobem – s omluvou a dotazem, jak se jí daří. Normálně šel přímo k věci. Jistě věděl, že byla na dovolené kvůli krizi s April. Riley pochopila, že to Mereditha skutečně zajímalo. I tak jí to najednou připadlo divné.

"Jsem na tom lépe, díky," řekla.

"A vaše dcera?" Zeptal se Meredith.

"Zotavuje se dobře, děkuji," řekla Riley.

Meredith na ni chvíli upřel mlčky zrak.

"Doufám, že jste připravena vrátit se do práce," řekl Meredith. "Protože jestli jsme vás někdy potřebovali na případu, pak je to tenhle."

Riley nechápala, čekala na vysvětlení.

Meredith konečně řekl, "Shane Hatcher utekl z nápravného zařízení v Sing Singu."

Jeho slova ji zasáhla, jako by na ni spadla tuna cihel. Riley byla rád, že sedí.

"Můj Bože," řekl Bill a vypadal podobně ohromeně.

Riley Shana Hatchera dobře znala – lépe, než by si přála. Odseděl si několik desítek let a čekalo ho doživotí, bez možnosti podmínečného propuštění. Během svého pobytu za mřížemi se stal odborníkem v kriminologii. Publikoval články v odborných časopisech dával hodiny v rámci akademických programů věznice. Riley ho v Sing Singu několikrát navštívila, když potřebovala poradit ohledně aktuálních případů.

Návštěvy byly ale zneklidňující. Zdálo se, že k ní Hatcher cítí zvláštní náklonnost. A Riley hluboko uvnitř věděla, že je jím sama více fascinována, než by měla být. Myslela si, že to je pravděpodobně nejinteligentnější muž, jakého kdy potkala – a také možná ten nejnebezpečnější.

Po každé návštěvě si přísahal, že už za ním nikdy nepůjde. Teď si příliš dobře vzpomněla na poslední návštěvu Sing Singu a jak odcházela z místnosti pro návštěvy.

"Už sem za tebou nikdy nepřijdu," řekla mu.

"Možná už sem za mnou nebudeš muset přijít," odpověděl.

Teď jí ta slova připadala nepříjemně jasnozřivá.

"Jak uprchl?" Zeptala se Riley Mereditha.

"Nemám mnoho podrobností," řekl Meredith. "Ale jak asi víte, strávil spoustu času ve vězeňské knihovně, a zde často pracoval jako asistent. Včera tam byl, když přišla dodávka s knihami. Musel se vytratit dodávkou, která knihy přivezla. Včera pozdě večer, asi v té době, kdy si dozorci všimli, že zmizel, byla nalezena opuštěná dodávka pár kilometrů od Ossiningu. Po řidiči nebylo ani stopy."

Meredith se opět odmlčel. Riley snadno uvěřila tomu, že Hatcher takový odvážný útěk připravil. I co se týče řidiče, Riley ani nechtěla pomyslet na to, co se s ním mohlo stát.

Meredith se naklonil přes stůl k Riley.

"Agentko Paige, znáte Hatchera lépe, než kdokoli jiný. Co nám o něm můžete říct?"

Riley se stále vzpamatovávala ze zpráv a zhluboka se nadechla.

Řekla: "Během svého mládí byl Hatcher gangster v Syracuse. Na to, že to je otřelý zločinec, tak byl nezvykle brutální. Lidé mu říkali ´Řetězový Shane´, protože rád k smrti ubíjel rivaly gangu řetězy."

Riley se odmlčela, vzpomínala na to, co jí Shane řekl.

"Jistý policista na pochůzce se rozhodl, že Hatchera dostane. Hatcher mu to oplatil tím, že ho řetězy rozdrtil k nepoznání. Jeho zmrzačené tělo zanechal na jeho verandě, aby ho tam našla jeho rodina. Tehdy Hatchera chytli. Pak strávil třicet let ve vězení. Neměl se nikdy dostat ven."

Znovu nastalo ticho.

"Nyní je mu padesát pět let," řekl Meredith. "Myslel bych si, že po třiceti letech ve vězení nebude stejně nebezpečný, jako v mládí."

Riley zavrtěla hlavou.

"Tak to byste se mýlil," řekla. "Tenkrát to byl jen ignorantský syčák. Neměl ani tušení o jeho vlastním potenciálu. Ale během let získal rozsáhlé vědomosti. Ví, že je génius. A nikdy neprojevil žádné skutečné výčitky. Za léta ze sebe vytvořil uhlazenou osobnost. A ve vězení se choval dobře – díky tomu se mu dostává privilegií, i když to nezkrátí délku jeho trestu. "Ale jsem si jistá, že je zlý a nebezpečný, než byl předtím."

Riley se na chvíli zamyslela. Něco ji trápilo. Nemohla určit, co to je.

"Ví někdo, proč?" zeptala se.

"Proč co?" Tázal se Bill.

"Proč utekl."

Bill a Meredith se na sebe nechápavě podívali.

"Proč někdo uteče z vězení?" Zeptal se Bill.

Riley pochopila, jak zvláštně její otázka zněla. Vzpomněla si, jak s ní jednou Bill zašel za Hatcherem.

"Bille, ty jsi s ním mluvil," řekla. "Připadal ti – no, nespokojený? Neklidný?"

Bill zamyšleně svraštil obočí.

"Ne, vlastně se zdálo..."

Jeho hlas se vytratil.

"Že je téměř spokojený?" Riley dokončila jeho myšlenku. "Zdá se, že mu vězení vyhovuje. Nikdy jsem neměla pocit, že by toužil po svobodě. Působí téměř bezstarostně, na nic v životě se neupoutává. Podle toho, co vím, nemá žádné touhy. Svoboda mu nemůže nabídnout, o co má zájem. A nyní je na útěku, je z něj hledaný muž. Proč se rozhodl pro útěk? A proč teď?"

Meredith zabubnoval prsty o stůl.

"Jak jste to skončili, když jste ho viděla naposledy?" zeptal se. "Rozešli jste se v dobrém?"

Riley sotva potlačila úsměv.

"Nikdy se nerozcházíme v dobrém," řekla.

Pak po pauze dodala, "Chápu, co myslíte. Přemýšlíte, jestli jsem jeho cílem."

"Je to možné?" Zeptal se Bill.

Riley neodpověděla. Znovu si vzpomněla na to, co řekl Hatcher.

"Možná už sem za mnou nebudeš muset přijít."

Byla to hrozba? To Riley netušila.

Meredith řekl: "Agentko Paige, nemusím vám říkat, že toto bude náročný a velmi sledovaný případ. Zatímco mluvíme, médii se šíří zvěsti. Úniky z vězení jsou vždy velkými zprávami. Mohou dokonce způsobit veřejnou paniku. Ať má za lubem cokoliv, musíme ho rychle zastavit. Kéž byste se nemusela vrátit k případu, který je tak nebezpečný a náročný. Jste připravena? Cítíte se na to?"

Riley se pocítila podivné mravenčení, když nad tou otázkou přemýšlela. Byl to pocit, který před přijetím případu pociťovala jen zřídka. Chvíli trvalo, než si uvědomila, že ten pocit byl strach, čistý a jednoznačný.

Ale nebyl to strach o její vlastní bezpečnost. Bylo to něco jiného. Bylo to něco nepopsatelného a iracionálního. Možná to byla skutečnost, že ji Hatcher tak dobře znal. Ze zkušenosti věděla, že všichni vězni chtěli za své informace něco na oplátku. Ale Hatchera nezajímala obvykle nabízená whisky nebo cigarety. Jeho vlastní něco za něco bylo jednoduché a hluboce znepokojující.

Chtěl, aby mu řekla něco o sobě.

"Něco, co nechceš, aby lidé věděli," řekl. Něco, co bys nechtěla, aby někdo věděl."

Riley se podřídila, možná příliš snadno. Teď o ní Hatcher věděl spoustu věcí – že selhala jako matka, že nenáviděla svého otce a nechtěla jít na jeho pohřeb, že je mezi ní a Billem sexuální napětí a že někdy – stejně tak jako Hatcher – pociťovala velké uspokojení z násilí a zabíjení.

Vzpomněla si, co řekl během její poslední návštěvy.

"Já tě znám. V některých ohledech tě znám líp, než ty znáš sama sebe."

Mohla svůj důvtip s takovým člověkem porovnávat? Meredith tam seděl a trpělivě čekal na odpověď na svou otázku.

"Jsem připravená," řekla a snažila se znít jistěji, než se sama cítila.

"Dobrá," řekl Meredith. "Jak myslíte, že bychom měli pokračovat?"

Riley se na chvíli zamyslela.

"Bill a já se musíme podívat na všechny informace o Shanu Hatcherovi, které má agentura k dispozici," řekla.

Meredith přikývl a řekl:, "Už mám Sama Florese, který věci připravuje."

*

O pár minut později byli Riley, Bill a Meredith v konferenční místnosti ÚACH, hleděli na obrovský multimediální displej, který dal Sam Flores dohromady. Flores byl laboratorní technik s černými obroučkami brýlí.

"Myslím, že mám všechno, co byste mohli chtít vidět," řekl Flores. "Rodný list, záznamy o zatčení, soudní přepisy, všechno."

Riley viděla, že to je impozantní expozice. A rozhodně neponechávala moc prostoru pro představivost. Byla tam několik hrůzných fotografií obětí zavražděných Shanem Hatcherem, včetně rozsekaného policajta, který ležel na své přední verandě.

"Jaké informace máme o policajtovi, kterého Hatcher zabil?" Zeptal se Bill.

Flores zobrazil soubor fotografií zdatně vyhlížejícího policisty.

"Hovoříme o důstojníkovi Lucienovi Waylesovi, když zemřel v roce 1986, bylo mu čtyřicet šest let," řekl Flores. "Byl ženatý a měl tři děti, byla mu udělena medaile za statečnost, byl populární a uznávaný. FBI se spojila s místními poldy a dostali Hatchera pár dnů poté, co byl Wayles zabit. Je úžasné, že Hatchera nezbili přímo na místě na kaši."

Při prohlížení obrazovky se Riley nejvíce dotkla fotografie samotného Hatchera. Sotva ho poznala. Ačkoliv ten muž, kterého znala, zastrašoval, podařilo se mu působit jako by byl slušný a dokonce se choval jako knihomol, s brýlemi na čtení, které mu vždy seděly na nose. Mladý Afroameričan na snímcích z roku 1986 měl štíhlou, tvrdou tvář a krutý, prázdný pohled. Riley nemohla uvěřit, že to byla tatáž osoba.

I když byl přehled podrobný a úplný, Riley nebyla spokojená. Myslela, že Shana Hatchera zná stejně dobře jako ostatní živé bytosti. Ale tohoto Shana Hatchera neznala – tohoto zlého, mladého gangstera, zvaného "Řetězový Shane."

Musím ho poznat, pomyslela si.

Jinak pochybovala o tom, že ho dokáže chytit.

Nějak měla pocit, že studený pocit z pohledu na digitální přehled, její snahu maří. Potřebovala něco reálnějšího – skutečné lesklé fotografie se záhyby a roztřepenými okraji, zažloutlé a potrhané spisy a dokumenty.

Zeptala se Florese, "Mohla bych se podívat na originály těchto materiálů?"

Flores si mírně nedůvěřivě odfrkl.

"Promiň, agentko Paige – ale ani náhodou. FBI skartovala všechny jeho spisy v roce 2014. Nyní je vše naskenované a digitalizované. To, co vidíš je vše, co máme."

Riley si zklamaně povzdechla. Ano, vzpomněla si skartaci milionů papírových dokumentů. Jiní agenti si stěžovali, ale tehdy jí to nepřipadalo jako problém. Teď prahla po staromódním stylu, kdy si mohla papíry osahat.

Ale právě teď bylo důležité přijít na to, jaký bude Hatcherův další krok. Něco ji napadlo.

"Kdo byl ten policista, který dostal Hatchera za mříže?" zeptala se. "Pokud je ještě naživu, Hatcher by se na něj mohl zaměřit."

"Nebyl to místní policajt," řekl Flores. "A nebyl to ´on.´"

Zobrazil starou fotku agentky.

"Jmenovala se Kelsey Spriggeová. Byla agentkou FBI v kanceláři v Syracuse – v té době jí bylo třicet pět let. Nyní jí je sedmdesát, je v důchodu a žije v Searcy, ve městě, které je v blízkosti Syracuse."

Riley byl překvapena, že Spriggeová je žena.

"Musela do úřadu nastoupit –" začala Riley.

Flores její myšlenku dokončil.

"Přihlásila se v roce 1972, v té době tělo J. Edgara sotva stačilo vychladnout. V té době bylo ženám konečně umožněno stát se agentkami. Předtím pracovala u místní policie."

Riley byl ohromena. Kelsey Spriggeové prožila převratné historické změny.

"Co mi o ní můžeš říct?" Zeptala se Riley Florese.

"No, je to vdova a má tři děti a tři vnoučata."

"Zavolej šéfovi tamější kanceláře FBI a řekni jim, aby udělali, co je v jejich silách, aby udrželi Spriggeovou v bezpečí," řekla Riley. "Je ve vážném nebezpečí."

Flores přikývl.

Pak se obrátila na Mereditha.

"Pane, budu potřebovat letadlo."

"Proč?" zeptal se zmateně.

Zhluboka se nadechla.

"Shane by mohl být na cestě za Spriggeovou, aby ji zavraždil," řekla. "A já chci vidět ji jako první."